Zdroj: http://www.dollow.funsite.cz/index.php?a=94 • Vydáno: 26.9.2013 17:00 • Autor: Amren
„Co se děje?“ zeptal se Hokage urychleně, když se k jeho posteli přemístilo mnoho ANBU.
„Poplach nejvyšší úrovně, vypadá to, že ho pustil někdo z ANBU,“ řekl Tenzō, „na místě byl vidět i Danzō, takže počítám, že poplach dal někdo z jeho lidí.“
„Kuchiyose no Jutsu,“ nelenil Sandaime a okamžitě si přivolal svého přítele, „Enma, není čas na slova, možná tě budu potřebovat.“
„Samozřejmě,“ dostalo se mu odpovědi a společně se všichni pomocí Shunshin no Jutsu dostali až na místo, které obklopovalo už mnoho ninjů s maskami.
„Danzō, další z tvých přátel?“ pověděl ironicky Hiruzen, co se objevil vedle něj.
„Samozřejmě, jsem oblíben,“ potvrdil mu to Danzō.
„To nechme teď stranou, co se tu stalo? A kdo tu vůbec bydlí?“
„Genin jménem Kabuto Yakushi.“
„Jeden z tvých ‚přátel‘?“ neodpustil si Hiruzen.
„Ne tak úplně ale to teď nehraje roli, tvůj student se na něj přišel podívat,“ naznačil Danzō ke dveřím a Hiruzen okamžitě povytáhl obočí a společně s Enmou přeměněnou v hůl a dvěma ANBU skoro až doslova vletěl dovnitř.
„Co se tu stalo a kde je ten genin? Zemřel?“ zeptal se Hiruzen jednoho z ANBU, kterého nikdy neviděl, ale to pro teď neřešil.
„Kabuto Yakushi přežil a podle jeho výrazu, prošel i bez úhony, použil něco ostrého na Orochimara a využil momentu, aby utekl a přivolal pomoc.“
Hiruzen věděl, že hodně málo lidí by si tohle mohlo říci a tak respekt pro tohoto pro něj neznámého genina vzrostl o několik stupňů. „A kde je? Budu chtít dlouhou výpověď,“ pověděl, než se otočil na Tenza, „dvojité hlídky na všech stanovištích, do rána do vesnice nevstoupí vůbec nikdo, pak dám nové rozkazy!“
Než stačil ale Tenzō zmizet ve dveřích se objevila nová postava.
„Jestli mohu, Hokage-sama, není to nutné, Orochimaru už dávno opustil vesnici.“
„Kabuto předpokládám.“
„Ano Hokage-sama.“
„Budu potřebovat zodpovědět několik otázek, doufám, že ti to nevadí.“
„Jsem připraven kdykoliv mě budete potřebovat, Hokage-sama.“
„Výborně,“ oddechl si Hiruzen, „a odkud plyne ta jistota, že se nevrátí? Je vážně zraněn?“
„Pochybuji, můj útok ho sice rozdělil na tři části, ale pochybuji, že by ho něco takového zastavilo, proto jsem zvolil taktický únik.“
„Správné rozhodnutí, Kabuto, Orochimaru je na úplně jiné úrovni než spousta lidí tady.“
„Děkuji za vaše slova, Hokage-sama,“ snažil se o úsměv Kabuto, „využil jsem také schopností Karin Uzumaki, aby Orochimara vyhledala a potvrdila mi, že je mimo vesnici, minimálně kilometr ale podle jejího odhadu zhruba kilometr a půl.“
„Kontaktujte někdo tu dívku, ať drží hlídku do rána, dejte ji tolik čakru doplňujících pilulek, kolik bude potřebovat a zůstaňte tam někdo s ní, kdyby se cokoliv změnilo a přiblížil se Orochimaru jen o krok blíž, chci kompletní poplach,“ pověděl autoritativním hlasem Sandaime Hokage a někdo okamžitě zmizel splnit svůj úkol, „vynikající myšlení, nyní pokud můžeme, doprovodíš mě k Inoichimu, položí ti pár otázek a pak můžeš jít spát.“
„Myslím, že to bude to poslední, co dneska dokážu,“ povzdechl si Kabuto ale věděl, co ho čeká a furt bylo lepší podat výpověď dvakrát, než jednou zemřít či se nechat unést šílencem.
„Danzō, uděláme následující dohodu,“ pověděl Hiruzen, když si nechal přivolat svého bývalého týmového partnera, samozřejmě Inoichi viděl celý ‚souboj‘ Kabuta s Orochimarem ve vzpomínkách a jenom si potvrdil to, co věděl stoprocentně, Root existoval a nějakou dobu spolupracoval i s Orochimarem, ale to mohlo být i před tím, než byl vyhnán a on tak neměl žádný důkaz, který by mohl použít.
„Dohodu?“ zeptal se Danzō.
„Jo, využiju tvých plánů, trochu je pozměním a od začátku roku začnu změněnou akademii, ty co jsou teď v prvním ročníku, přejdou do této nové a budou mít zkušenosti aspoň, Naruto a všichni nový, co budou chtít přijít, začnou od začátku a někdo je doučí,“ vysvětlil svůj plán Hiruzen.
„To rád slyším.“
„Je tu ale jedna věc, nad kterou nepovolím, žádný nový členové Rootu,“ pověděl neoblomně Sandaime Hokage, „ty co tam teď máš a nějakým způsobem sis je pojistil, si tam nech, budu chtít, aby v jakémkoliv případě ohrožení přišli na pomoc, ale jinak si je nech pod svou kontrolou, pochybuji, že by dosáhli takových výsledků pod mým velením, když už z nich jsou jen zbraně…“
„Zbraně pro Konohu, nezapomeň na to,“ podotkl Danzō, „dejme tomu, že bych na to přistoupil a dejme tomu, že nějaký Root existuje,“ řekl po chvíli ticha ještě, „co z toho budu mít já?“
„Kromě toho, že tě nenechám zavřít, myslíš?“
Na to se jen Danzō zamračil a na vyložený dloubnutí neodpověděl, „v tom případě budu chtít dva týmy do své moci, nebudu jejich sensei ani žádné podobné blbosti, ale dva týmy z těch, co vyjdou z nové akademie, budou pod mou mocí a vedením, minimálně do chuninských zkoušek.“
„Žádný nový Root, Danzō,“ zavrčel nebezpečně Hiruzen.
„Ne, ale budu dohlížet na jejich trénink, co se naučí a budu sloužit a plnit mé úkoly, kromě těch, co jim zadáš ty.“
„Ty děti budou mít emoce, žádné zbraně pro Konohu.“
„Platí,“ souhlasil rychle Danzō, věděl, že lepší nabídku nedostane.
„A Danzō, vezmi si nějaké mé ninji až budeš posílat mladého Kabuta pro Nonō, rád bych je viděl všechny zpátky ve vesnici, takovýto lékařský ninja se pod mým vedením vždy hodí,“ pověděl ještě Hiruzen s důrazem na to, že Nonō se také nestane loutkou Rootu.
„Jak si přeješ, Hiruzene.“
„A ať jeden z Rootu permanentně hlídá Naruta a jeho společnost, když jich máš tolik,“ pokračoval Hiruzen.
„Dobrá.“
„A z toho dvouhodinového tréninku týdně s Narutem udělej alespoň pětihodinový, ať se Naruto procvičí s větrnou čakrou, než se někdy vrátí můj syn, který to po tobě převezme.“
Na to už se jen Danzō zamračil, Hiruzen využíval toho, že má informace a větší postavení a to se mu nelíbilo, rád byl, když byly masky vah otočené.
„Bude to všechno, Hiruzene?“ skoro až zavrčel.
„Prozatím,“ připustil Hiruzen, „až si na něco vzpomenu, jistě ti dám vědět, o to se neboj.“
„To rád slyším,“ pověděl Danzō sarkasticky a zaměřil ke dveřím a bez rozloučení zmizel.
Sandaime Hiruzen se jen lépe opřel, zapálil si dýmku, kterou si nechal v ústech a protřel si ruce, dva vždy dokázali hrát tuhle hru, to si musí Danzō uvědomit, nebyl Profesor pro nic za nic, možná že v tomto boji o moc v Konoze něco málo prohraje, ale byl si jistý, že více toho vyhraje a to bylo nejdůležitější.
Bylo to asi něco přes půl roku, co se Danzō musel vzdát nových členů Rootu a přistoupit na jakousi imaginární dohodu s Hiruzenem a stejně to žádné problémy nevyřešilo, ba naopak se zdálo, že jich je čím dál víc.
„Itachi, jsi si tím opravdu jistý?“ zeptal se s povzdechem Hiruzen v kanceláři, kde seděl on a všichni starší.
„Stoprocentně, Hokage-sama, Uchicha klan plánuje převrat a já jsem měl být jejich špion.“
„Chápu,“ pověděl Hiruzen a sundal si svůj klobouk.
„Dokážeš Itachi být špion pro nás?“ zeptal se Danzō, Itachi byl výborný ninja, to zjistil za dobu, co mohl vidět jeho výsledky.
„Proto jsem také tady, převrat by vyústil v další válku a to nemůžu dopustit,“ pověděl neutrálně Itachi.
„Pacifista, rozumím,“ dodal ještě Danzō, jemu pochopitelně války nevadili, byl velký militarista, ale zbytečným bojům by se mělo předcházet, něco co se musí tedy v tomto případě udělat.
„V tom případě tak učiň, Itachi, cokoliv co se dozvíš, přijď říct a my ti budeme dávat nějaké informace, aby tě nikdo neodhalil, já se mezitím budu snažit tuto situaci nějak diplomaticky vyřešit, snad ještě máme čas,“ pověděl smutně Hiruzen a propustil svého svěřence, proč tu nemohl být Minato, aby tohle řešil?
„Uchiha klan už mi nevěří,“ pověděl Itachi v pokleku před radou, „můj otec se chová ke mně chladně a dokonce na mě poslali i Shisuie, aby mě špehoval.“
„Bude potřeba zabít?“ zeptal se Danzō bez emocí.
„Danzō! Takové věci se neříkají před ním,“ ukázal Hiruzen na Itachiho.
„Nebude potřeba, Shisui je kromě mě jediný, kdo věří, že převrat je špatný a je na straně Konohy, můj klan zvolil po třetí špatně, ani revoluce, ani moje špehování ani špehování mého nejlepšího přítele jim nic nepřinese.“
„Chápu,“ pověděl Hiruzen.
„Tohle ale není o dvou dětech!“ vykřikla Koharu, „Uchiha klan chce rebelovat! Musíme s nimi tedy nakládat tak, jak nám to dokládají zákony!“
„Koharu! Nemůžeš vybít všechny děti nebo staré lidi za činnost majority!“ zvedl hlas Homura.
„A když vybiješ jen ty vinné, předpokládejme naivně, že ty lidi najdeme, co se stane pak? Děti vyrostou v nenávisti, prodají naše tajemství, přidají se k nepřátelům a skončíme v popelu, je to všechno nebo nic,“ přidal se do debaty Danzō.
„V tom případě zvolíme nic, prozatím pokusím zvýšit své diplomatické úsilí, tohle se musí zastavit. Itachi,“ podíval se Sandaime Hokage na svého člena ANBU a povzdychl si, „dej mi prosím tě více času.“
„Jak si přejete, Hokage-sama,“ a s tím Itachi zmizel.
„A když se ti to nepodaří, jak to chceš vyřešit Hiruzene? Můj Root a tvoji ANBU s pomocí nás všech dokážou porazit celý jejich klan, ale pokud chceme zabránit masakru, budeme muset začít dřív, než oni začnou.“
„V tom případě to chce strategii,“ pověděl Homura.
„Nejdříve to chce ale pomýšlet tak, že Uchiha klan jsou pořád našimi přáteli a vyřešit to diplomatickou cestou, pak můžeme myslet na strategii,“ přerušil Hiruzen to, kam se debata hnula.
„Dělej si, co chceš, Hiruzene, ale já budu přemýšlet nad tou strategií, tohle je závod na čas a pokud nebudeme mít náskok, vymkne se to kontrole,“ pověděl rozčileně Danzō a zmizel z místnosti.
„Hiruzene, Danzō má ale pra-,“ Koharu ale svou větu neodpověděla, protože byla přerušena povzdychem.
„Já vím, ale dokud mám čas, nedám povel k masakru, to prostě nemůžu,“ znovu si povzdechl Hiruzen a také se vydal na procházku, Naruto mu přece říkal, že na hlavách Hokage je dobré místo na provětrání si hlavy, asi tam tedy zamíří…
„Itachi, omlouvám se,“ kleknul před ním Shisui se slzou v očích, „já snažil jsem se, použil jsem Kotoamatsukami na tvou matku, jak jsme se domluvili s tím, že ona dokáže přemluvit tvého otce, protože sama si to bude přát, ale nemohl jsem to dokončit, tvá matka si převrat přeje plně ze svého srdce stejně jako tvůj otec a každý další v našem klanu.“
„To je v pořádku, Shisui,“ řekl Itachi a zahleděl se do dáli, „i s tímto jsme počítali.“
„Ale teď už není žádná jiná možnost!“
„A nikdy ani nebyla,“ ozval se za nimi hlas, který patřil Danzōvi, který ostatní trochu překvapil „ať si Hokage říká nahlas, co chce, stejně jako já dobře ví, že jediná šance je ta nejabsolutnější, přesto jsem ale rád, že kráčíš ve šlépějích svého otce, byl by na tebe hrdý, Shisuii.“
„Můj otec by to dokázal změnit.“
„Pokud nedokážeš posadit celý svůj klan do svého genjutsu a přeměnit jim vzpomínky a udělat z nich úplně něco jiného, jiná možnost není a nikdo by to nedokázal změnit,“ pokračoval Danzō.
„I kdybych to dokázal, z hrdého klanu by se stali loutky pod mým vedením, které by věřili všemu, co jsem jim strčil do hlavy, nebyl bych o nic lepší než Madara Uchiha, stal bych se bestií, Uchiha klan si možná zaslouží smrt, ale ne sebrání schopnosti myslet, to nemohu dopustit,“ pověděl Shisui.
„S tím souhlasím, hrdý shinobi má zemřít a ne přejít pod nepřítele, to je to, co učíme na akademii.“
„Co teda učiníme?“ zeptal se Itachi.
„Jsou jen už dvě možnosti,“ naznačil Danzō, „jedna je taková, že to necháme vyústit v převrat a shinobi Konohy vyvraždí každého Uchihu, ať už mladého nebo starého, dítě či novorozence, včetně tvých rodičů a bratra, Itachi,“ pozastavil se v řeči na chvíli, aby dodal svým slovům váhu, „nebo teoreticky bychom mohli některé nechat žít a sledovat, jak získávají nenávist k Listové kvůli tomu, že přihlíželi masakru jejich klanu našima rukama a pak je zabít později také. Druhá možnost je taková, vy dva se seberete a zmasakrujete svůj klan, svede se to na jednoho z vás a já toho druhého nechám žít a ještě dohlídnu na to, aby Sasuke byl v bezpečí. Klan bude vyvražděn, zůstane naživu tvůj bratr, Itachi a jeden z vás na něj bude moct dohlédnout, tím také dosáhneme toho, že mladý Sasuke nebude toužit po pomstě vůči Konoze.“
„Ne,“ řekl Itachi.
„Ne?“ otázal se Danzō.
„Zaútočím na svůj klan, ale Shisui bude od tohoto masakru odloučen, seženu si jiného člověka nebo to udělám sám, Shisui nebude mít žádné výčitky a postará se mi o bratra a nebude mu muset lhát do očí každý den do konce života.“
„Já-.“
„Ne, příteli, tohle je něco, čeho se nemusíme účastnit spolu, stáli jsme bok po boku několik let, ale tohle je okamžik, za který musí zaplatit jen jeden z nás, a to budu já, nedokázal jsem tomu zabránit po dobu několika měsíců, tohle je můj úkol a můj trest.“
„Co plánuješ?“ zeptal se Danzō.
„Omlouvám se, ale pokud si přeji úspěch, musí plán, zůstat tajemstvím.“
„Chápu,“ pokýval hlavou Danzō, bylo mu to ve skutečnosti jedno, jak to bude, hlavně, že to bude, „den před útokem za mnou oba přijďte, vymyslíme nějaký příběh,“ a s tím je nechal o samotě.
„Jaký je ten plán?“ počkal si chvilku Shisui na svou otázku.
„Vím o někom, kdo mi v mém úkolu pomůže, aktivuji při tom masakru svůj Mangekyō Sharingan, který mi pomůže ještě více, provedu to tak, že Sasuke svede veškerou vinu na mě a jednoho dne mě přijde z tohoto světa odstranit, až se tak stane, vykoupím se z tohoto pekla a můj bratr dostane mé oči na Eternal Mangekyō Sharingan, tím dosáhne toho, co jen jeden člověk před ním a pokud se někdy něco stane, pomůže zabránit čemukoliv, co se může Konoze stát.“
„Přemýšlel si nad tím dlouho, že?“ povzdechl si Shisui.
„Očekával jsem, že to takhle skončí, jestli to tak má být, přeju si, aby měl někoho, kdo se o něj postará a dostalo se mu pořádného výcviku a až přijde doba, pak se spolu utkáme, on splní svoji pomstu a já budu mít klid.“
„Budu tím nejlepším bratrem či otcem, co dokážu, to ti slibuji,“ zapřísáhl se Shisui.
„Děkuji, nic víc nepotřebuji,“ pověděl Itachi vděčně, „snad budeš lepším bratrem, než jsem byl já, kdybych byl, třeba se tohle ani nestalo,“ povzdechl si Itachi nakonec a opět si nasadil masku, teď už mu zbývalo jen vyhledat jednoho určitého člověka a jeho celoživotní prokletí může začít.
„Jsme tu,“ pověděl Itachi, když se s Shisuiem objevili před Danzem na jednom opuštěném místě.
„Takže dnes?“ pověděl si Danzō pro sebe řečnickou otázkou, „vše teda je, jak jbylo plánováno, Shisui se této akce nezúčastní?“
„Ne, postarám se o to moji cestou.“
„Dobrá, v tom případě vymysleme nějaký příběh, proč si Shisuie nezabil,“ skoro až přikázal Danzō, „pokud chcete, aby nebyl do konce jeho života podezírán, měl by to být něco, co nikdo nikdy nebude moc zpochybnit.“
„Izanagi,“ řekl jen Itachi.
„Zakázaná technika Uchihů, hm?“ podivil se Danzō.
„Máme být překvapeni, že víte tajemství našeho klanu?“ naklonil trochu hlavu s otázkou Shisui.
„Tvůj otec byl v mém týmu po dlouhou dobu a nejste ani první Uchihové, které jsem používal pro své operace,“ odmávl Danzō jejich přehnanou opatrnost, nebyl pro nic za nic nejinformovanější muž v Listové, „ale ano, Izanagi by mohlo fungovat.“
„Bude,“ pověděl s naprostou důvěrou Shisui.
„Máš pravdu, žádný Uchiha by si nikdy nenechal vzít oko kvůli tomu, aby jeho lež byla důvěřivá. Na to je celý váš klan plný pýchy, ale to už bude po dnešní noci jedno.“
Na to nikdo nic neřekl, ani nebylo co.
„Itachi, až odejdeš z vesnice jako nukenin, udělám vše proto, aby to vypadalo, že jsi to největší zlo, co kdy opustilo vesnici, ale ať už po tobě pošleme kohokoliv, nikdy na tebe nezaútočí a ty udělej to samé, nesmíme snižovat sílu Listové kvůli udržování nějaké přetvářky. Další věcí, Orochimaru je ve skupině zvané Akatsuki, přidej se do ní také a posílej mi z ní informace a pokud se Orochimaru pokusí jít proti Listové, ber jako svůj úkol mu v tom zabránit, čímkoliv dokážeš. Tvoje práce bude odměněná, postarám se o bezpečnost tvého bratra, jak dokážu, dostane nejlepší tým a Senseie, který ho dokáže ochránit plus dokud si nebudu jistý jeho schopnostmi, budu jejich tým posílat ve spojení s jiným.“
„To je akceptovatelné.“
„Já věděl, že se domluvíme a nebudeme se muset vydírat nebo něco podobného,“ na maličkou chvilku se Danzō usmál, „teď co s tím tvým okem?“ otočil se na Shisuie.
„Vyndám si ho a dám ho Itachimu,“ pověděl bez mrknutí Shisui.
„Tam nebude mít velký užitek, pokud nepřijde o nějaké své, to oko by mělo být v něčím těle,“ zapřemýšlel Danzō.
„Sasuke nebude ničí pokusné morče a jiný Uchiha tu už není,“ přidal se Itachi.
„Kakashi má také Sharingan a není Uchiha,“ odvětil Danzō.
„Co tedy navrhujete?“
„Vezmu si tvé oko a až ten masakr skončí, pošlu za tebou svého nejlepšího lékaře, který ti naimplantuje obyčejný Sharingan od někoho z tvého klanu, budeš stejný jako kdykoliv předtím, tvá schopnost funguje i s jedním okem a i když jedno bude slabší, bude sloužit více než dobře.“
„Proč bych měl věřit, že s ním neuděláte něco, co by zničilo naši dnešní snahu?“ zeptal se nedůvěřivě Shisui.
„Je pochopitelné, že nemůžeš, ale udělal jsem za šedesát let něco, co zničilo Konohu?“
„Spoustu toho času jsem ani nežil, nemohu to vědět.“
„Pravda,“ pověděl Danzō, „tak co třeba následující dohoda, použiju své schopnosti ve fūinjutsu, které spojí používání schopnosti tvého oka s malou pečetí na tvé ruce, takže kdykoliv tu schopnost použiju – což nebude moc často, jelikož nejsem Uchiha – tak budeš kromě mě jediný, kdo to bude vědět, v tom případě za mnou můžeš zajít a já ti povím, co jsem udělal. Jednoduché ne?“
„A co když to Sasuke zjistí, že moje oko má někdo jiný, když jsem ho měl ztratit? Přece jenom všechny páry jsou trochu jiné a tak se to nedá nějak obelhat.“
„Tvé oko budu mít navždy pod těmito obvazy, nebudu je sundávat nikdy, dokud si nebudu jistý, že ten, kdo to viděl, zemřel.“
„Dobrá tedy,“ nakonec souhlasil Shisui, co se podíval pro souhlas na svého nejlepšího kamaráda, „pokud splníte svou část dohody a já budu vědět o každém používání, tak vám své oko propůjčím, pokud se ale někdy stane, že přijdu o to své, vezmu si ho místo něj.“
„V tom případě jsme domluveni,“ pověděl Danzō a podal svou ruku, která byla stisknuta na známku jejich dohody, „teď už se jen domluvte mezi sebou, kde kdo budete a hodně štěstí tobě Itachi, nepočítám, že se uvidíme osobně v nejbližší době, ale věz, že těmi, co o této noci budou vědět pravdu, budeš vždy nazýván hrdinou.“
Na to jen Itachi pokýval hlavou a zmizel v záplavě kouře.
„Pojď Shisuii, nás čeká taky dost práce, než se budeme moct vrhnout na svou část plánu, tak ať to zbytečně nezdržujeme,“ ukázal Danzō, na poslední zbývajícího člověka, který tu s ním zůstal, aby ho následoval. Tahle noc bude hrozná a bude to chtít dost jednotek Rootu, kdyby se něco vymknulo kontrole, a to vše musí zvládnout i s nově naimplantovaným okem.
„Počkej Itachi,“ ozvalo se přes dveře ložnice domu, kde bydlel celý svůj život hlasem jeho otce. Což okamžitě Itachiho vylekalo, ale ihned sekundu poté, hlas jeho otce pokračoval, „můžeš vejít, jen jsme se potřebovali otočit.“
Itachi tedy vyšel do ložnice jeho rodičů s katanou pevně stisknutou v pravé ruce. Padl mu pohled na klečící rodiče, jejichž pohled opravdu směřoval pryč od dveří směrem na stěnu.
„Vidím, že si se tedy rozhodl, tak ti aspoň dáme možnost nevidět naše obličeje, až se rozhodneš ten akt udělat,“ pokračoval jeho otec se svým monologem, „může mě mrzet, že sis nevybral naši stranu, ale jako rodič tě musím podporovat ať je ta tvá strana nakonec jakákoliv.“
„Vaše strana byla špatná, snažil jsem se udělat cokoliv, abyste změnili svůj pohled, ale teď už ta možnost není,“ pověděl Itachi se slzou v očích.
„To, co nám za ty roky provedli, bylo špatné, nemohli jsme tomu přihlížet.“
„Tohle byla špatná možnost, věděli jste to a stejně jste to chtěli udělat, věřil jsem ti, matko, že to budeš zrovna ty, která bude chránit Sasukeho a tak uděláš vše, aby k tomuhle nedošlo, ale zklamala si. Oba jste zahodili štěstí svých synů pro co? Pro větší moc ve vesnici? Pro větší uznání? Pro lepší místo na bydlení vedle náměstí? Pro Hokageho z našeho klanu? To jsou tyhle věci důležitější než rodina?“ Ptal se dál Itachi a přes slzy skoro neviděl a tak si je levou rukou otřel.
„Každý z nás se rozhodl a tak ani ty neváhej ve svém rozhodnutí,“ pokračoval Fugaku a chytil plačící svou manželku za ruku.
„Je mi líto, že jsem nebyla lepší matkou, Itachi,“ ozvalo se od ní.
„A mě je líto, že jsem nebyl lepší synem a bratrem,“ pověděl Itachi a je jeho vůle ho držela nad tím, aby nepadl na kolena, jak jeho síla a odhodlání postupně mizela.
„V tom případě je tohle sbohem,“ pověděl Fugaku, „naše bolest za chvíli zmizí společně s naším životem, tudíž nám jen slib, že dáš pozor na Sasukeho.“
„O Sasukeho se postará Shisui, bude lepším modelem rodiny, než mi všichni dohromady, to vím jistě,“ řekl tiše Itachi a připravil meč k útoku.
„V tom případě jen věz, že přes tvé rozhodnutí jít proti nám, jsme na tebe pyšný.“
„Budeme tě navždy milovat, Itachi,“ pověděla ještě jeho matka s takovou porcí mateřské lásky, že Itachi si nechal spadat své slzy na svůj meč.
„Já taky,“ a s těmito slovy zabodl svůj meč do své matky, aby ji jako první ušetřil trápení a pak ihned do svého otce, bylo to rychlé, bezbolestné a on cítil, že právě tento okamžik mu změnil oči na něco lepšího a zároveň na něco, co mu bude navždy připomínat to, co udělal, „sbohem, matko, otče,“ a s těmito slovy odešel z domu.
„Už zbyli jen ti, které si chtěl nechat, Itachi,“ slyšel Itachi povědět jeho komplice v tomto masakru, někoho, kdo si nechal říkat Uchiha Madara ať už to on byl nebo ne.
„V tom případě to nech na mě, sejdeme se na místě, kde jsme se setkali poprvé.“
„Budu čekat,“ a s tím druhá postava zmizela, Itachi nemusel na ulici čekat dlouho, než uslyšel kroky.
„Itachi! Co se stalo?“ vykřikl Sasuke zničeně, když viděl mrtvoly všech a krev na svém bratrovi.
„Zabil jsem je, bratře, zabil jsem je,“ hrál svůj akt Itachi, „chtěl jsem zjistit, kam až sahají schopnosti mých nových očí a tak jsem si to vyzkoušel na našem klanu a řekl bych, že jsem uspěl co?“
„Ty… t-y jsi je z-zabil?“ zděsil se Sasuke a padl na kolena.
„Všechny… nechal jsem akorát tebe, protože ty za to nestojíš, jsi slabší než kdokoliv jiný v našem klanu a tak mi to ani za to nestálo. Možná, že až se přestaneš klepat jak nějaké štěně a budeš mít taky takové oči, tak si mě můžeš najít a vyzkoušíme si tvoji slabost v souboji, ale teď utíkej, strašpytle,“ odehnal ho Itachi jako mouchu a když viděl, že se Sasuke k ničemu nemá, pokračoval, „nemá cenu tě teď zabíjet,“ zopakoval znovu Itachi, „ale je jedna možnost jak mít stejné oči jako já, ale je k tomu jedna podmínka,“ zastavil se Itachi, když viděl, že má svého bratra pozornost, „musíš zabít nejdůležitější osobu ve svém životě!“ pověděl šíleně Itachi neúplnou pravdu.
„Zabít?“ třásl se Sasuke.
„V hlavním chrámu svatyně Nakano, na pravé straně vzadu, pod sedmou Tatami najdeš tajnou skrýš našeho klanu. Tam zjistíš pravdu, pravdu o Sharinganu a k čemu sloužil. Až tu pravdu poznáš, bude existovat možná o jednoho člověka více, který ovládá Mangekyou Sharingan a jestli se ti to podaří… bude to ten důvod, proč jsem tě nechal žít. Teď to nestojí ani za snahu, ale jestli mě chceš zabít… proklínej mě, utíkej, schovávej se a až jednou budeš mít stejné oči jako já… budu čekat, nyní ale ti převedu své oči, Ts-.“
Sasuke se ale už nikdy nedozví, jakou ty oči mají sílu, protože tam, kde Itachi ještě před setinou stál, dopadla obrovská ohnivá koule.
„Shisui!“ odfrkl si Itachi.
„Překvapen, příteli?“ přecenil přes zuby Shisui, „probodnout někoho zezadu není problém, co? Příště ale si dávej větší pozor, jestli tě ten člověk nevidí, když přichází a nepřipravuje se na tebe.“
„Shisui-san,“ pověděl Sasuke a na chvilku si oddechl, někdo ho přišel zachránit.
„Myslíš, že mě dokážeš porazit s jedním okem?“ vysmíval se Itachi.
„Možná ano… možná ne… ale za chvíli tu bude ANBU celé vesnice, za každou sekundu co tě zdržím, jim dám čas a pak skončíš stejně jako všichni kolem nás, za to mi můj život stačí, abych tě viděl, jak tě za tohle někdo popraví a i kdybych to náhodou neviděl, ten pocit, že jsem tě zastavil, mi bude držet při mém umírání úsměv na tváři.“
„Zabiju vás později,“ odmávl to Itachi a zmizel pryč.
„Jsi zraněný, Sasuke?“ otočil se rychle Shisui a klekl na zem, „aktivoval si Sharingan? Ani se ti nedivím, po dnešku by ho aktivoval asi každý,“ povzdechl si Shisui a obejmul nyní už svou nejbližší rodinu.
„Itachi… on…“ rozplakal se znovu Sasuke.
„Já vím, Sasuke, já vím, jenom moje oko mě zachránilo,“ trochu se odtáhl, aby Sasuke viděl, že místo oka má obvazy, „ale to je malá oběť za život.“
„Co teď, Shisui-san?“ dále se klepal Sasuke.
„Teď tě vezmeme do nemocnice, budeš potřebovat něco na spaní a na uklidnění a možná i něco na zranění.“
„A Itachi?“
„ANBU se o něj postarají, mluvil jsem pravdu, že jsem zavolal pomoc a ráno až se probudíš, si o tom promluvíme s Hokagem-sama.“
„Slibuješ?“ zeptal se Sasuke a stále se držel Shisuie.
„Slibuji.“
„Dobrá, ale budeš mě tam muset odnést, moje nohy nějak nechtějí fungovat.“
„To nebude problém,“ usmál se trošičku Shisui a vzal nyní už svého nevlastního mladšího bratra do náruče. Tohle byla těžká a hrozná noc a už se těšil, až vyjde slunce a tohle vše bude jen hrůzná vzpomínka.
„Vím, co si udělal, Itachi,“ řekl Hiruzen, když se za ním Itachi objevil, „nemůžu říct, že jsem šťastný tvým rozhodnutím.“
„Udělal jsem to, co jsem musel, Hokage-sama.“
„Nebylo nutné to vzít vše na sebe, Itachi.“
„Někdo to musel udělat.“
„Měl by si odejít, Itachi, moji ANBU tě hledají všude,“ pověděl Sandaime Hokage s povzdechem.
„Jen chci, abyste mi slíbil, že bude o Sasukeho postaráno, že nedopustíte, aby se z něj stalo něco hrozného.“
„Jestli si on vybere svou cestu, jako sis vybral ty tu svou, nebudu jej moc zastavit, stejně jako jsem to nedokázal teď s tebou.“
„Nechci něco nemožného, Hokage-sama, jen, abyste se snažil.“
„To ti můžu slíbit, Itachi, za to, co jsi teď provedl, je tohle něco, co ti můžu slíbit.“
„To mi stačí,“ vstal ze svého pokleku Itachi, „budu dělat zvěda pro Konohu a posílat informace a kdyby se něco stalo, přijdu na pomoc.“
„Děkuji, Itachi… za všechno,“ pověděl Hokage a aniž by se otočil, věděl, že Itachi za ním zmizel, nechtěl vidět do očí člověka, co právě ztratil vše a takhle aspoň může říct, že Itachiho tu noc neviděl a nebude muset ani lhát.