Zdroj: http://www.dollow.funsite.cz/index.php?a=78 • Vydáno: 24.12.2012 11:22 • Autor: Amren
Nevěděl, jestli ráno bylo opravdu moudřejší večera, ale když se vzbudil někdy před polednem, cítil se lépe a ještě lépe se ucítil, když vypil lektvar, který mu pomohl s lehkou bolestí hlavou a s divným pocitem v žaludku. Byl opravdu rád, že si na něj někdo vzpomněl. Nejtěžší problém bylo pro něj asi to nejjednodušší, obléct se, jeho levá ruka stále byla taková polomrtvá a hloupé přetažení ruky do rukávu bylo zlo. Nakonec to tak nějak zvládnul a po velmi opatrné hygieně se vydal dolů do kuchyně, protože hlad mu to skoro až přikazoval.
„Dobré poledne,“ řekl, když si všiml, že všichni sedí dole a obědvají, byl to velice divný pocit, stále se cítil, že všem těmto lidem ublížil a teď s nimi má obědvat u jednoho stolu a dívat se jim do očí.
„Donesla bych ti jídlo nahoru,“ řekla Fleur, ale pak pokrčila rameny a vstala, aby mu asi donesla jídlo.
„To, že budu ležet v posteli, ničemu nepomůže,“ dostal ze sebe a stále se cítil dost nesvůj.
„Jak ti je?“ zeptal se Percy a teď se na něj otočili skoro všichni a čekali na jeho odpověď.
„Jako slepec, to, že nevidím skoro nic a i na tuhle vzdálenost musím určovat, kdo z vás je kdo mi na radosti nijak nepřidá,“ pověděl a došel k prázdnému místu.
„Máme začít říkat i polohu, kde se nacházíme, když tě oslovujeme?“ zeptala se Eleanor pobaveně.
„Zrovna tvoje dlouhé vlasy poznám, neboj se,“ pousmál se.
„Vlasy? Vlasy?! Zklamal jsi mě, Harry, myslela jsem, že dominuji něčím jiným, co jde dost dobře poznat i na dálku,“ pověděla Eleanor a on vyprskl smíchy a nebyl jediný, dokonce viděl se pousmát i Gellerta nebo se mu to možná jen zdálo, díky tomu, jak vše měl rozmazané. To nebylo ale důležité, podstatné bylo to, že to jak se všichni cítili divně, zmizelo. Objevila se mezi nimi normální debata v nenormální době.
„Eleanor, někdy si říkám, jestli nejsi adoptovaná,“ povzdechl si Jack a předstíral, že si musí strčit hlavu do dlaní.
„Každá žena ví o svých přednostech,“ pověděla Eleanor pobaveně a skoro až vítězně.
„Nejste normální,“ shrnula to Fleur a postavila před něj jídlo, ale jemu neušlo to, že se aspoň trochu usmívá. Muselo to být pro ni nejtěžší ze všech a stejně se chovala tak silně, nechápal to, když zemřel Sirius nebo Cedrik nedokázal dělat nic jiného než se litovat, nadávat, brečet a ona tu před ním stojí tak silná. Obdivoval ji, ale stejně to nechápal.
„Děkuji,“ řekl, ale díky jeho myšlenkám se mu ústa do úsměvu nezkřivila, doufal, že si toho nevšimla.
Zbytek oběda proběhl v tichosti, tak jak by takovýto oběd měl vypadat, všichni měli své myšlenky a věci nad kterými měli přemýšlet, teprve až všichni dojedli, tak chtěla Fleur vstát a přerušit tím tento klid, ale Gellert ji zadržel zvednutou rukou.
„Nech to na skřítcích, je tu pár věcí, které musíme vyřešit,“ řekl a svou ruku dal zpět na stůl.
„Povídej,“ řekl Ollivander a vypadalo to, že chtěl udělat to samé.
„Mějte mě za hajzla, že se hrabu v těchto věcech teď, ale nesnesou prostě odklad,“ začal a opřel se oběma lokty o stůl, „Fleur, komu nyní patří tento dům? Je to nejdůležitější věc, kterou musím vědět, jestli tento dům patří jeho rodině, nejsme tu v bezpečí, i když je strážce tajemství Percy, tak to, že by dům patřil jiným než nám, by znamenalo, že už více nejsme chránění.“
Fleur párkrát zamrkala a chvilku zůstala ticho, ale pak viděl na její tváři velmi nucený úsměv. „Všechno přepsal na mě, tak jak jsem to udělal já obráceně, museli jsme počítat i s těmito věcmi a nechtěli jsme kvůli tomu zničit vše, za co bojujeme, tento dům je můj,“ dostala ze sebe a vstala a přistoupila ke dřezu, věděl, že nechce, aby ji nikdo viděl plakat.
„Děkujeme, Fleur, velmi dobré a těžké rozhodnutí,“ pověděl Ollivander po chvíli ticha, nikdo se neodvážil v tuhle chvíli vtipkovat.
„Další věcí, kterou musíme vyřešit je to, co s vaším domem, může ukrývat jakékoliv informace o nás, bude nutné ho důkladně prohledávat dál, než začne být hlídán, takže všichni, co jsou naprosto zdravý, tam dneska stráví celý den a postarají se o to, aby tam nezůstalo nic, co by nás mohlo odhalit,“ pokračoval Gellert a všichni pokývali hlavou.
„Fleur, můžeme tu vůbec všichni zůstat, jestli ne-,“ chtěl se zeptat, ale i když ji pořádně neviděl, když se otočila, vsadil by se, že viděl její přísný výraz.
„To je samozřejmé, že tu můžete zůstat,“ pověděla tvrdě, „všichni jste tu kdykoliv vítání, co bych tu dělala sama,“ dostala ze sebe.
„Třetí věcí na mém programu je pohřeb, musíme to vyřešit co nejdřív, je to pro nás všechny těžké hnout se z místa, nebudete mi to věřit, ale i pro mě a tak to musíme udělat, co nejdřív. Raddle tímhle získal převahu a dostal nás na kolena, pokud se nezvedneme, tak v příští bitvě to může dopadnout i hůře.“
„Kde?“ zeptala se potichu Eleanor.
Viděl, jak se na něj otáčí Gellert a on jen pokýval hlavou.
„Nejlepší to bude na stejném místě, jako leží Albus a Aberforth,“ pověděl Gellert.
„Leží tam totiž samí hrdinové,“ doplnil on.
„Kdy?“ víc toho ze sebe nedokázala Fleur dostat, naprosto věděl, jak se cítí… i když možná asi nevěděl, Sirius byl „jen“ kmotr a ne láska života, jako byl Bill pro Fleur.
„Nejlepší by to bylo už z-,“ začal Gellert, ale přerušil ho.
„Pozítří,“ řekl nekompromisně, „ještě se stavím na Řádu a povím to ostatním, je to jeho rodina, měly by být u toho,“ pověděl.
„To by opravdu měli,“ řekl Ollivander souhlasně.
„Nebude lepší, když tam půjdu já?“ zeptal se Percy.
„Nejlepší bude, když tam půjdete oba,“ pověděla Fleur a oni se na sebe vzájemně podívali a pokývali hlavou, že tak to bude opravdu nejlepší.
„To je snad vše, co jsem chtěl říct,“ pověděl po chvilce Gellert a vstal ze židle, „ještě možná jedno, od pozítří se vše znova obnoví, je mi jasné, co všichni musíte cítit, ale postarejte se, aby tyto emoce vám při trénincích a bojích pomáhali místo toho, aby vás oslabovali. Od pozítří budeme trénovat dál, všichni se budeme více učit a budeme připravení, to že jsme tu všichni v takovémto počtu, je velké dílo toho, že jsme tam byli silní, když budeme ještě silnější, už nás nikdo nepokoří,“ dopověděl a pomalu odešel po schodech nahoru, do míst, kde měl v tuhle chvíli svůj pokoj.
„Jen aby to byla pravda,“ povzdechla si Eleanor a on ji stejným povzdechem dal na vědomí, že s jejím názorem více než souhlasí.
„Připadám si tu jako tvůj ochránce, Harry,“ zasmál se nevesele Percy, když se přemístili před sídlo Řádu.
„Jsi starší, co jiného by si měl být?“ neodpustil si.
Percy na to nic neřekl, jen se možná trochu pousmál. „Jsme tu sami, Harry, řekni mi popravdě, jak se cítíš?“
„Chceš to opravdu vědět?“ zeptal se nejistě, a když uviděl kývnutí, začal se přibližovat k domu a přitom povídat, „je to těžké, Percy, je ze mě mrzák, nevidím na větší vzdálenost než pět metrů a čím větší vzdálenost tím větší rozmazání vidím. Ruka taky ještě pořádně neslouží, svým posledním kouzlem jsem si vyhodil rameno z jamky nebo něco takového a bude to chtít ještě dost času, než aspoň ruce budou sloužit normálně a to že nepoznám, jaké kouzlo na mě letí, mi taky na náladě nepřidá.“
„Kdyby ses vykašlal na boje a působil jako velitel, nikomu by to nevadilo, víš o tom že?“
„Je mi šestnáct Percy, nemůžu sedět a vymýšlet plány, můj úkol je tam být s vámi,“ pousmál se, když si to představil, „a také tam budu.“
„Jsem jen jako starší bratr, nebudu ti tvůj výběr rozmlouvat,“ řekl Percy a poplácal ho po zdravém ramenu, pak když k tomu nechtěl nic říct, otevřel dveře, ke kterým se po čas rozhovoru dostali.
Jen, co je ale úplně otevřeli, mířili na ně dvě hůlky, jednu držela nejspíš žena a druhou dle jeho názoru nejspíš muž.
„Kopál a Jonesová,“ řekl Percy, „a pak že nepřijde uvítací průvod,“ odfrkl si Percy.
„Percy a… Potter?“ pověděl znechuceně Kopál, ale když chtěl zmínit jeho jméno, zasekl se, to ho donutilo se silně zamračit.
„Nepoznal jsi mně Kopále? Není divu, jediný kdo měl sílu na pořádný boj, byl Pošuk, ostatní vždy zmizíte se škrábnutím a necháte se vyléčit,“ odfrkl si, „běžte mi z cesty, nechci zatěžovat své jediné oko pohledem na vás dva, na slabochy, sraby a zbabělce,“ řekl ledově a pokračoval dál. Mrzelo ho, že lidé, ke kterým v pátém ročníku zhlížel, byla jen banda zbabělců, kteří jednali podle rozkazů idiotů a ne podle vlastní hlavy.
Ať už si mysleli, co chtěli, neřekli nic a pustili je dovnitř, šel podle paměti až do místnosti, kde předtím seděli všichni, nyní tu už našel jen Freda a George, Remuse,Tonksovou a za nimi stojící Hestii a Kopála.
„Co se ti stalo, Harry?“ zeptal se překvapeně Remus, když si ho všiml.
„Jako kdyby ses někdy staral,“ odfrkl si, „ale jestli to chceš vědět, tak si mě vychutnal jeden smrtijed,“ pověděl jedovatě.
„U Merlina,“ zakryla si pusu Nymfadora, když jen tak lehce si nadzvedl obvaz na jeho levém oku.
„Dobrý název na hostinec,“ pověděl sarkasticky Percy, „nejsme tu, abychom si ale ukazovali, jak vypadají váleční hrdinové,“ pokračoval vztekle Percy, bylo vidět, že už se tu necítí jako doma.
„Copak bratříčku…“
„…Nemůžeš si zvyknout…“
„…Že nemáš práci…“
„…A musíš bojovat?“ začali povídat dvojčata a on byl jen více a více rozčilený, tohle byl opravdový vrchol.
„Dokážete takhle pěkně společně uctít i smrt lidí?“ zeptal se a hodně smutně se zasmál, viděl, jak jim sebral slova z úst, tahle scéna ukazovala, že už nikdy nebudou moct být na stejné lodi a už ne vůbec přátelé, „nebudu vám tu povídat mé ztráty, ještě byste se radovali z toho, že je nás méně, přišel jsem vám jen oznámit, že zemřel Bill a jeho pohřeb bude v Godrikově dole pozítří,“ dostal ze sebe a párkrát rychle zamrkal, aby neprojevil slabost.
A najednou bylo ticho, všichni na něj koukali a taktéž všem se spustili slzy z očí.
„Ty hajzle!“ vykřikl Fred nebo George a vytáhl na něj hůlku, jeho dvojče ho napodobilo a on jen mohl sledovat, jak rychlostí profesionála si před něj do obranného postoje stoupnul Percy, „zemřel kvůli tobě! Zabil jsi nám bratra!“
„Ano a pak jsem si vypíchnul obě oči a rozřezal ruku, protože si libuju v sebepoškozování,“ pověděl ironicky a velice chladně, „Bill, Aberforth, Evan i Albus zemřeli jako hrdinové a položili své životy, aby takový… takový zbabělci mohli žít, je mi z vás upřímně na zvracení.“
„Jednáme špatně, uklidněme se,“ pověděl Remus a vstal a snažil se zažehnat boj.
„Máš pravdu, jednáte špatně, kde jste byli, když umíral Albus, kde jste byli, když umíral Aberforth a kde jste byli teď, když zemřel Bill? Já musel sledovat, jak z mého bratra odchází život a ty mi tu budeš povídat o klidu? Kdyby si měl aspoň trochu úcty, kdyby aspoň trochu úcty… Hermiona a ostatní leží v bezvědomí a možná se neprobudí, kde jste byli a kde jsi byl ty? Nebyl jsi to ty, kdo jsi říkal, že se postaráš o Harryho? Tak proč jsi u něj nebyl?“ spustil Percy a on se nestačil ani divit, „po pohřbu si ho klidně navštivte, ale objevte se tam, když tam budeme my a budu s vámi zacházet stejně jako s nepřáteli, nikdo z vás bastardů neposkvrní památku mého bratra, o to se postarám.“
„Jdeme Percy, to, proč jsme přišli, jsme učinili,“ řekl a položil mu zraněnou ruku na rameno, „sbohem,“ pověděl chladně a zničeně, pak už jen zmáčkl hůlku a s prásknutím zmizeli.
Přemístil je do Percyho pokoje, nechtěl se objevit v tom jeho, který vypadal jako nemocniční lůžko, sundal svou ruku z ramena a schoval zpět hůlku do pouzdra. Tak nějak zničeně se posadil na postel, kterou tu Percy měl a dlaní si protřel vyléčené oko, chtěl zahnat slzy, které se mu tam chtěli objevit. Zíral ze sedu na svého nejlepšího kamaráda a očekával, kdy něco řekne, zatím tam stál jen jako sloup a vlastně se mu ani nedivil.
„Smutné,“ konečně pověděl Percy, „vlastně bych to nazval odporné,“ odfrkl si a otočil se na něj, „to jsme to dopracovali, co Harry? Vlastní rodina mě odsoudila, že jsem chtěl být samostatný, za to, že jsem miloval dívku, kterou oni neměli rádi a za to, že jsem si našel práci a snažil jsem se v ní být perfektní… no a teď se dozvím, že to vlastně já jsem zabil svého bratra a že zemřel kvůli mně, no není vtipné?“ zasmál se zničeně a smutně a on nevěděl, co na to říct, očekávat, že po posledních dnech budou všichni v pořádku, bylo to naivní, nic nebylo v pořádku.
„Přátelé se stávají nepřáteli, lidé, o kterých je učeno v knihách, jako o zrůdách nám pomáhají a zachraňují život, celý tenhle náš boj je ironie… velmi smutná, ale přesto ironie.“
„Když už se o tom bavíš, pokud budeš mít někdy příležitost, poděkuj Grindelwaldovi, to co tam v tom boji předváděl, bylo úplně něco jiného, než měl v popisu práce,“ podotkl Percy a posadil se vedle něj.
„To nechápu,“ řekl popravdě.
„Staral se o nás, hrozné kletby bránil a blokoval, těžké soupeře bral na sebe a i přesto, že měl možnost někoho dostat, radši se staral o nás, když to bylo potřeba, minimálně tak čtyřikrát mě osobně zachránil život a to nemluvím o ostatních.“
„To jsem nečekal,“ přiznal, věděl, že Gellert je jiný, ale přesto, že má v sobě dostatek úcty k jeho skupině, aby za ni bojoval, ale že radši obětuje ztráty na nepřátelské straně, aby nebyly ztráty na straně jeho, to opravdu nečekal.
„Kdo ano,“ ušklíbl se Percy, „sám bych mu nikdy do očí nepoděkoval, měl bych strach, že by mě hnusně zaklel, abych si to příště rozmyslel, ale…“
„…Já můžu být hnusně zaklet, chápu,“ doplnil ironicky, „samozřejmě, že mu to nějak skrytě řeknu a ještě více skrytě poděkuju.“
„Ty to vydržíš, stejně už ti nemůže být více ublíženo,“ zasmál se a lehce do něj strčil.
„Strašně vtipné,“ zašklebil se, „mohl by mi třeba uříznout nohu-.“
„A vypadal by si jako Pošuk, no nebylo by to skvělé?“ smál se Percy dál a on se musel v duchu šklebit, kam zmizelo to jeho sebeobviňování a jak rychle zmizelo.
„Přeješ si skončit jako Ron?“ zavrčel naoko.
„Trefil by ses do mě slepýši?“ pokračoval v provokování Percy, ale byl přerušen další osobou.
„Koukám, že zábava je v plném proudu, mám to teda brát tak, že to setkání dopadlo úspěšně?“ zeptala se Fleur, a když se oba rychle otočili, spatřili ji ležérně se opírající o dveře.
„No… nedopadlo,“ přiznal Percy a úsměv mu zmrznul.
„Tohle setkání dopadlo katastroficky,“ dodal, „už nejsme partneři, teď jsme asi už jen nepřátelé, skončila tahle pohádka, Albus to nedokázal, přál si mnohé věci, ale realita mu unikla, viděl to moc růžově, ale tak to prostě není a nebude…“
„Co s tím my uděláme,“ pokrčila rameny a pousmála se na ně, „pojďte chlapci moji, připravím vám jídlo, nebudeme se zabírat lidmi, kteří o nás nestojí. Nepočítala jsem s tím, že se to navrátí do starých kolejí, nikdy mě tam neměli rádi a teď po tom co se stalo… už jsem jen hloupá víla,“ zamrkala rychle a odešla pryč.
Chvilku oba sledovali místo, kde stáli a pak po chvilce se na sebe podívali.
„Musíme ji udělat šťastnou, její život se stává noční můrou, musíme s tím něco udělat,“ povzdechl si smutně.
„Souhlasím s tebou… začněme tím, že jí budeme ku pomoci,“ vstal z postele Percy a poodešel ke dveřím, „jdeš teda?“
Zakroutil hlavou, aby zahnal chmurné myšlenky. „Jistě, jsem hned za tebou,“ pověděl, ale nedopustil si myšlenku, jestli tohle může mít ještě nějaký lepší konec.
„Je hotovo,“ doslova se zhroutil Jack do křesla obývacího pokoje, když se dovnitř přemístil.
„Hotovo?“ nechápal.
„Odstranili jsme všechny stopy, které by vedly kohokoliv k nám či k něčemu našemu,“ vysvětlil Jack.
„To tam smrtijedi nechali dům jen tak? Ne že bych si stěžoval nebo tak, ale…“
„Jen tak jistě ne, má domněnka je taková, že Raddle toho také dost ztratil, aby se snažil znovu zaútočit takovýmto způsobem, počítá prostě s tím, že si budeme lízat rány jak ranění čoklové,“ přidal se do diskuze Gellert.
„A to my přesně děláme,“ pověděl Jack.
„Ano, ale teď už to můžeme dělat v bezpečí úkrytu nebo se mýlím?“ zeptal se a zaujatě přesouval svůj pohled z jednoho člověka na druhého.
„Přesně tak, ale musíme počítat s tím, že až Raddle přikáže prohledat jejich sídlo, nechá ho srovnat se zemí, mezi Raddlovi přední vlastnosti nepatří trpělivost,“ odpověděl mu první Gellert.
„Správně, buď to budou hlídat ‚co kdyby‘ nebo to rovnou zničí,“ dodal smutně Jack.
„Je mi to líto,“ řekl upřímně.
Odpovědí mu bylo jen odmávnutí toho a tak to nechal být. „Všechny důležité věci jsou tady, méně důležité věci buď v domě tvých příbuzných a ty největší krámy leží mezi těmi nepotřebnými krámy v tvém sídle.“
„Tak a je to, nikdo tam odteď nesmí ani přijít, to sídlo už neexistuje, ne dokud neskončí tahle posraná válka,“ zvýšil Gellert hlas tak, aby to opravdu vypadalo jako příkaz a oba dva pokývali hlavou, „v tom případě se můžeme soustředit na ty důležité věci, nyní už je na pořadníku pohřeb a pak zase jen to, proč jsme tu… bojovat a zase jen bojovat.“
„Je tam někde mezitím volno?“ zeptal se Jack s trochu nuceným úsměvem.
„Volno? Je pouze jediný způsob, jak volna docílit a ty, kteří ho docílili, už tu s námi nesedí,“ odfrkl si Gellert, ale bylo vidět, že už tak dobře nedokáže maskovat to, že mu všechny ty smrti nevadí.
„V tom případě na něj nebudeme tlačit ani ho vyhledávat,“ povzdechl si, a když na to nikdo nic neřekl, prohloubila se celá místnost do přemýšlivého ticha.
Chybělo mu už jen jediné, upravit si kravatu a byl připraven, i když, lze být vůbec připraven na něco, jako je pohřeb? Když zemřel Aberforth říkal si, že je to možná konec a teď? Teď tam musí stát znova a říkat si, jestli to nepřijde znova a v ještě větším počtu. Nechtěl si brát na sebe nějaký hábit, takže ať už to znělo jakkoliv divně, použil jeden z obleků, které nechal doma jeho strýc a po pár kouzlech mu oblek padl jak ulitý přímo na jeho tělo. Chtěl uctít své přátele takhle, ano byli všichni kouzelníci, ale necítil se na to, tam přijít v hábitu, ať to zní jakkoliv hloupě.
Stál před zrcadlem a vyšel z něho jen povzdech, nikdy si nezvykne na to, že je mrzák. Ruka mu stále visela podél těla a v obličeji vypadal jak nějaký pirát. To, že svůj obraz viděl ještě k tomu rozmazaně, v něm budilo vztek a musel se hodně držet, aby to zrcadlo neroztříštil. I když komu by to pomohlo.
Uvázal si kravatu tak, aby ho neškrtila, i když jednou rukou to šlo těžce, jako vše ostatní, nenáviděl sám sebe, že musel takhle skončit a nenáviděl ještě víc to, že za nějaké ty dny z něj bude slepec.
„Chceš pomoct?“ zeptal se Percy, když ho viděl u zrcadla.
„Pokud budeš tak hodný,“ povzdechl si a otočil se směrem k němu.
Percy se jen slabě usmál a za pár sekund jeho kravata vypadala tak, jako by ji vázal člověk a ne nějaké zvíře. „Jak se cítíš?“ dodal poté.
„A jak se cítíš ty?“ odpověděl mu otázkou, ale ihned poté začal vysvětlovat, „nemám na to, Percy, nemám na to, abych si tam stoupnul a povídal ty slova, které všichni chtějí slyšet.“
„Vezmu tohle břemeno z tebe, dobrá?“ optal se Percy a on na něj jen koukal, „mám nějaké zkušenosti z ministerstva, takže vezmu tu řeč na sebe, vím, jak je to vše pro tebe těžké.“
„Percy! Tohle bych měl říkat já! To ty cítíš tu ohromnou ztrátu, ne já!“ zmohl se na odpor.
„Ztrátu cítíme všichni, ale ty musíš být z nás nejsilnější, můj bratr si zaslouží, abych tu řeč měl já, a já cítím i nějakou tu poctu, že to mohu být já, tvůj úkol je tam stát a dodávat nám odvahu, protože jestli se zhroutíš ty, zhroutí se i Fleur a jestliže se zhroutí i Fleur… bude to postupný konec, který nás pohltí.“
„Děkuji,“ pověděl upřímně, možná tak jak nikdy.
„Kdykoliv, příteli, kdykoliv,“ odpověděl s malým úsměvem Percy, „no a teď bychom měli jít, jsme poslední z chlapů, kteří se ještě upravují a pokud nechceme dostat status ženské, tak bychom opravdu měli jít,“ dodal ještě po chvíli, když ticho se stávalo neúnosné, odpověděl mu jen malým kývnutím a naposledy se podíval do zrcadla, které jakoby se mu smálo, že nic nevidí.
„Přemístíš mě?“ zeptal se a odpovědí mu bylo to, že zmizel a najednou byl někde jinde.
Objevil se tam, kde už to nechtěl snad ani vidět, hřbitov Godrikova dolu, teď měl spíš chuť to přejmenovat na „Hrdinův dvůr“ protože to reprezentovalo víc jeho myšlenky a tento hřbitov, leželi tu samý hrdinové a on byl tak nějakým způsobem rád, že i jednou tu bude jeho místo a že to nebude ani zase za tak dlouhou dobu.
„Nelíbí se mi tvůj výraz, o čem přemýšlíš?“ zeptal se Percy.
„Ale o ničem podstatném, jen o tom proč tu leží tolik pro mě důležitých lidí,“ upravil si pravdu pro sebe, když kráčel ke skupince lidí.
„Ach,“ pověděl jen Percy a nic dalšího neřekl, v tichosti tedy pokračovali až k místu, kde se to bude odehrávat, ale najednou se zastavil a on tak musel udělat také, „co ta tady chce?!“
„Kdo?“ zeptal se překvapeně a srdce mu možná vynechalo jeden úder.
„Naše oblíbená ředitelka osobně,“ dostal ze sebe Percy ironicky.
„Bill byl jeden z jejích nejoblíbenějších studentů, nechme to tak,“ odpověděl a trochu popostrčil Percyho k činu, aby tu nestáli jak sochy. Pokud byla daleko a to podle toho, že jí neviděl, asi byla, tak mu to nějak extra nevadilo. Teď tu byli kvůli něčemu jinému.
„Bylo rozumné nechávat Fleur doma samotnou?“ zeptal se ‚na přivítanou‘ Ollivander.
„No dovol,“ neodpustil si naštvaně, „je s ní Krátura i Dobby, protože chtějí dohlížet na zraněně a navíc Fleur je silná žena, neudělá nic z toho, čeho se obáváš.“
„Emoce jsou velká zátě-,“ začal Ollivander, ale přerušil ho.
„Věřím Fleur,“ stál si za svým.
„Přesně tak,“ podpořil ho Percy.
„Jen říkám, že potřebuje co nejvíce společnosti a ostatních věcí, aby se s tím aspoň trochu smířila,“ omluvil se Ollivander, ale víc říct nestačil, protože se Fleur k nim přemístila a jelikož byla blíž k rakvi, položila na ní něco, co to bylo, ale nemohl to kvůli vzdálenosti pořádně poznat.
Jelikož věděl, že Horácio či Fillius nebo Mundugus neměli možnost popřát upřímnou soustrast Percymu a Fleur odstoupil trochu, aby každému dal tolik prostoru, kolik potřeboval, stáhl se na druhou stranu, ale ne zase tak daleko, aby nic neviděl, chtěl být pryč ode všech, ale zároveň být všem na blízku.
Všímal si smutných objetí, plačtivých tváří schovaných v dlaních i jen zničených výrazů, které padali na tři rakve, ano tři, i když byl Brian hajzl, přál si, aby měl stejný pohřeb, v několika chvílích pomohl, to že se pak rozhodl zradit, je už prostě asi život. Byl rád, že měl dostatek peněz, aby mohl aspoň všem dopřát pohřeb takový, jaký si zaslouží, i když to bylo to poslední, co mohl udělat.
Stál v pozadí jako nějaký kůl v plotě, ale vyhovovalo mu to tak, všímal si, že to stejné dělá i Gellert a Snape, oba nechtěli nikdy ukázat své emoce a on se cítil v tuto chvíli zrovna tak, možná že teď bylo více než příjemné, že jeho oči nedokázali pořádně produkovat slzy, protože správný muž může plakat jen před svou mámou a svou ženou, tak se to alespoň říkalo.
Za pár minut stáli všichni okolo rakví, kromě teda jich tří, kteří stáli trochu opodál a jen to sledovali, ale když si Percy kouzlem zesílil hlas, nedokázal nic z toho, co si slíbil a z jeho oka na jeho rukáv ukápla první slza.
„Vážení mí přátelé, jak rád bych k vám mluvil jen tak, bez nějakého velkého důvodu, ale bohužel mi to není dopřáno. Sešli jsme se zde proto, abychom uctili památku lidí, kteří bojovali, rvali se, ale jejich boj neskončil tak, jak měl. Sešli jsme se zde proto, abychom projevili úctu hrdinům, kteří zůstali věrní svým ideálům a cílům a nebáli se za to obětovat to nejcennější – svůj život. Ale i když smutníme, všichni ve svých srdcích víme, že nezemřeli zbytečně a jsme rádi, že jsme tyto lidi mohli poznat. Proto musíme dál bojovat, dál bojovat za jejich sny a za lepší budoucnost, to je to, co si oni přáli. Můj bratr byl velmi milující člověk, laskavý a hodný muž, který měl svůj život před sebou, ale nebylo mu to dopřáno, nebudu se zde bavit o nespravedlnosti, nebylo by to na místě, jen chci říct, že jsem si svého bratra vždy vážil a měl k němu úctu a teď když už není mezi námi, se postarám o to, co nám tu zanechal,“ povídal dál Percy a všichni plakali nebo jiným způsobem smutnili, ale nejvíc viděl zničenou Fleur, která stála nehybná jak socha, jak někdo, kdo skončil pod prokletím medúzy. Nevěděl, co dělat se svou rukou, jak se zbavit toho klepání, těch pocitů, kdy jste na dně a víte, že vše už nebude stejné. Slyšel Percyho dál pokračovat, ale i když by měl poslouchat, byl v takovémto podivném transu, že to pořádně nedokázal, takže slyšel jen nějaká slova, jako „přítel“ nebo „bojovat“ a tak. Co ho více ale překvapilo, bylo to, že se ozvalo prásknutí od přemístění a Fleur tam nebyla, všichni se zastavili na místě, ale jelikož ji všichni dobře chápali, pokračovali dál a nechali ji čas.
To on ale nedokázal, rychle se otočil do míst, kde stál Gellert, vlastně ani nevěděl, proč se podíval nejprve na něj, ale když viděl kývání hlavou, ujasnil se, že to, co hodlá udělat, je opravdu správné a přemístil se také. Objevil se v jídelně a nedělalo mu problém odtušit, kde asi Fleur nyní bude, vyšel teda těch pár schodů a opřel se zády o zeď hned vedle dveří, které tušil, že budou zamčené, ale hůlkou se ujistil, že tam není žádná bariéra, aby si tu za dveřmi nepovídal sám se sebou.
„Vím, že tam jsi, Fleur, ale budu respektovat to, že chceš tam být sama, ale tak ty musíš respektovat to, že já budu tady sedět,“ pověděl na začátek a hlavu si opřel o chladnou zeď, „zničující být tam a slyšet, že člověk, co byl s tebou, už s tebou nebude, já vím, prožil jsem to na svůj vkus až příliš často,“ zasmál se takovým tím smutným smíchem plným zoufalosti, „ale mé vyhlídky na budoucnost říkají, že tohle nebylo ani naposled.“
Slyšel přes zavřené dveře její tichý pláč a tak nějak odtušil, že pláče do polštáře nebo něco podobného.
„Ani nevíš Fleur, kolikrát jsem si přál být tak silný jak ty, já když zemřel Cedrik nebo Sirius tak jsem pobrečel snad celé prázdniny a ty jsi byla tak silná, stala ses mým idolem a vždy jsem tě za to obdivoval a teď ještě více než předtím. Lidé mi říkají, abych na tebe dával pozor, ale já vím, že nemusím a to je ten nejúžasnější pocit,“ povídal dál a nevěděl, jestli vůbec dělá dobře či jí tím náhodou neubližuje, „poslední okamžiky se divím, kde se v tobě stále bere ta síla, ten optimismus, ta naděje a stále na to odpověď nenacházím a možná je to i dobře, v našem životě by měli být nějaká tajemství nebo ne?“ položil otázku, ale jelikož věděl, že mu na ní nikdo neodpoví, přeměnil si ji v hlavě na řečnickou.
Za dveřmi uslyšel pohyb, lehké skřípání postele a slabé vzlyky, byl rád, že se donutila k nějakému pohybu a tak dál pokračoval.
„Kdyby tady Bill byl – promiň, že zmiňuji jeho jméno – tak bychom se teď shodli na jednom, že jsme oba rádi, že všechnu bolest, všechna zranění, všechna ta smrtelná zaklínadla jsme vzali na sebe a tobě se vůbec nic nestalo, když teda vezmeme v potaz fyzickou bolest. Někdo teda sice říká, že ta ‚emoční‘ ta psychická bolest je horší, ale nevěřím tomu. Budu znít jak nějaký sobec nebo hlupák, ale ať už je na tom člověk jakkoliv špatně psychicky, tak někdo stojí doslova za dveřmi, aby mu pomohl ale, když někdo leží ve své krvi, tak nikoho za dveřmi nemá,“ skončil svůj výklad, protože se dveře otevřely a on uviděl Fleur stát vedle sebe, chvíli nechápal to, jak to, že jí neslyšel, ale pak si dal dvě a dvě dohromady a vyšel mu správný výsledek a tak se pomocí zdravé ruky postavil, přistoupil k ní a podíval se jí do uplakaných očí a než stačil říct něco přímo jí a ne dveřím, tak mu padla do náruče a začala plakat více.
„Proč… proč musel odejít,“ zašeptala a on ji jemně zdravou rukou hladil po zádech, „proč.“
„Nevím, Fleur, opravdu nevím,“ odpověděl jemně a potichu, „jediné, co vím, že to udělal proto, že tě miloval.“
„Proč byl tak paličatý, mohl něco udělat, mohl…“ pokračovala a dál plakala a tak ji i přes zranění v ruce objal více, aby jí dodal aspoň svou sílu.
„Fleur, není to nic o paličatosti, i já bych bez mrknutí oka, udělal to samé a zemřel s úsměvem na tváři, když bych věděl, že by si žila dál, není to paličatost, je to o úplně něčem jiném a já vím, že tomu rozumíš, jen teď se všechny ty odpovědi hledají špatně,“ zašeptal, protože nebyl důvod proč mluvit hlasitěji.
„Nesmíš na to ani myslet… nedokázala bych přijít o nikoho dalšího… ne tobě se nesmí nic stát… musíš mi to slíbit,“ prosila a trochu zvedla obličej z jeho hrudi, aby mu viděla do očí.
„Fleur,“ zašeptal trpělivě a mile, „tenhle slib ti dát nemůžu a oba to víme více než dobře, můj úkol je tohle zastavit a jestli si to bude žádat můj život…“ nechtěl pokračovat a tak to utnul takhle.
„Ne… takhle to přece nemusí skončit.“
„Může, ale také nemusí, to máš pravdu, ale život mě naučil brát v potaz obě tyhle možnosti a tak to dělám,“ smutně se usmál a zdravou rukou ji setřel slzy utíkající ji po tváři, „a neplač nebo budu brečet taky a na mě je hloupý pohled, když brečím,“ snažil se o nějaký aspoň malý úsměv.
Viděl, jak ona mnohokrát zamrkala a snažila se dál slzy zahnat a znovu se opřela o jeho hruď.
„Jen mi slib, že neuděláš žádnou hloupost, která není potřeba udělat a kterou by si obětoval svůj život, to už bych asi nezvládla,“ poprosila, ale do očí se mu už nedívala, ale stejně, jak ho mohla znát tak dobře?
„Měli by tyhle řeči cenu, když bych je plánoval ihned zahodit?“ zeptal se a pohladil ji po vlasech, „pokud to nebude důležité, nebudu dělat nic, co by ti mělo uškodit, to slibuji,“ pověděl a musel to říct takhle, aby jí něco slíbil a přitom jí zároveň nic neslíbil, jeho okamžik za chvíli přijde, to si už slíbil, ale ať alespoň ona žije v naději v krásné chvíle.
„Děkuji,“ zašeptala.
„Kdykoliv, Fleur, kdykoliv, kdekoliv a cokoliv, vždy tu pro tebe jsem, rozumíš tomu? Věříš tomu?“ zeptal se naléhavě, a když cítil, jak kývá hlavou na jeho hrudi, vzal to jako souhlas.
„Děkuji ti za všechno.“
„Ne, to já tobě děkuji za všechno, za tenhle vztah, co jsme si vybudovali, za to, co jsi mě naučila, za ochranu, co jsi mi poskytla, za pomoc, kterou si mi dala, za to všechno ti já musím poděkovat.“
„Jak jsi to říkal?“ zeptala se a zvedla jeho oči k němu, „kdykoliv?“ zeptala se a on jen souhlasně kývnul, „tak kdykoliv,“ pověděla a on se sám pro sebe usmál, byl rád, že jsou kolem něj i takový lidé, které i když neznáte nikterak dlouho, vám přirostou k srdci a Fleur mezi ně rozhodně patřila.