Zdroj: http://www.dollow.funsite.cz/index.php?a=58 • Vydáno: 11.11.2011 23:23 • Autor: Amren
„Hlupáci!“ zakřičel Voldemort ze svého trůnu. „Jeden usmrkanec a jedna praštěná holka vás dokážou oklamat a utéct vám?!“
Na toto prohlášení nemohl nikdo nic říct a tak bylo v sále ticho. Všichni čtyři lidé co před Pánem zla stáli, odmítali se skoro i nadechnout, aby se Voldemortův vztek nepoměnil na něco brutálního.
„Donutili jste mě odejít z mého hledání, jenom abych se dozvěděl, že jste opět zklamali! Tentokrát ale nebudu tak milostivý! Crucio!“ vyslal první nepromíjitelnou kletbu na smrtijeda po jeho pravé ruce, který pár sekund držel na nohách, ale pak padl na kolena a svíjel se v bolestech. Voldemort si toho nevšímal a pokračoval, jako kdyby tím reguloval svůj vztek a tak Cruciatus držel na své první oběti ještě několik dlouhých sekund, než líně sekl hůlkou a kouzlo přerušil. Poté mučený smrtijed s hlubokými nádechy ležel na mramorové podlaze.
„Můj pane, odpusťte nám naši slabost,“ klekl druhý smrtijed ve víře, že neskončí jako ten, co právě ležel vedle jeho nohou.
„Crucio!“ nepřemýšlel Voldemort ani nad jeho slovy a mučení začalo nanovo a čím déle to bylo, tím vypadal Voldemort potěšeněji, jako kdyby mu někdo právě řekl, že ředitel umřel stářím.
„Chceš mi k tomu něco říct ty Amycusi? Je to tvá druhá vážná chyba, ale nezabiju tě, budu dnes ještě milostivý.“
„Děkuji, můj pane,“ pověděl Amycus a místo Avada kedavry musel strpět jen několik dlouhých sekund bolesti.
„Nyní odtud vypadněte!“ přikázal Raddle naštvaně a všichni i když vytrpěli tolik bolesti, se neodvážili protestovat nebo ukázat slabost a po svých odešli obrovskými dveřmi a jediné oči, které je doprovázeli, byli ty Naginiho, který jistě smutnil nad tím, že dnes nic velkého k obědu nebude. „Severusi, nyní pověz ty, co pro mě máš, když už se nemusím bavit s těmito hlupáky.“
„Můj pane, zjistil jsem, kdo by mohl vědět to, o co jste mě požádal.“
„Mluv,“ přikázal jednoduše Voldemort a jako věrného mazlíčka pohladil Naginiho.
„Prodejce hůlek Ollivander, jeho rodina se na tyto věci specializovala a jistě vám nebude dlouho vzdorovat a řekne vám, jak překonat spojení hůlek s Potterem.“
„Ollivander…ano, ten to bude vědět, o to se někdo postará, co si se dozvěděl od Brumbála?“
„Nic můj pane, ředitel jakoby mi nevěřil a je neustále zavřen ve své pracovně,“ pověděl Snape a chvíli musel vzdorovat uhrančivému pohledu Voldemorta, který zkoušel, jestli všechny informace jsou pravdivé a to se mu potvrdilo, ne nadarmo se říkalo Severusi Snapeovi mistr nitrobrany. „Můžeš jít a postarej se, aby mě při mých cestách nikdo nerušil.“
„Jistě můj pane, jak poroučíte,“ uklonil se Severus a jako jediný odešel se vztyčenou hlavou a bez žádných zranění.
Jemu něco jako pozorovateli říkalo, že tohle je vše, co potřeboval vědět a pokud tu zůstane byť jen o vteřinu déle, bude toho litovat a tak s nápadem uzavřít svou mysl, se trhnutím probudil, až ze sebe shodil peřinu. Podíval se na své ruce, jestli je vše v pořádku a viděl, jak se mu strašně klepou. Věděl, že teď už neusne a tak v nočním úboru potichu otevřel dveře, za kterými už čekal Grindelwald.
„Následuj mě,“ pověděl se znatelným příkazem a tak ho následoval. Stoupl si v obýváku a nevěděl co dělat. Tolik mučení, co viděl, mu stále ještě lehce zvedalo žaludek a výkřiky smrtijedů se mu stále ozývali v uších nastejno s protivným syčením obrovského hada. „Sedni si,“ přikázal Grindelwald a přemístil přímo za něj křeslo a on se tak do něj skoro až schoulil. „Teď mi to ukážeš, dle tvého prázdného výrazu hádám, že o tom nechceš mluvit,“ pokračoval dál a skrz to jedno obyčejné kouzlo mu ukázal celý sen bez jediného prázdného místa, prostě jako kdyby ten sen někdo nahrál a teď to jen Grindelwaldovi přehrál.
„Ovládání lidu strachem,“ pověděl Gellert, když skončil a jemu se tak nějak ulevilo, jako kdyby na ty nejnechutnější věci, nějak zapomněl. „Jedna z metod vlády nad počtem, ukažte jim, co se může stát, když neuposlechnou a oni udělají vše, aby se tak nestalo. Věř mi, že by klidně po příkazu zabili i své nejdražší, aby již nemuseli takovouto bolest snášet, tolik sekund Cruciatu je velmi těžké vytrpět, když si duševně slabý a nevíš, jak se proti tomu bránit.“
„Proč mi to říkáš?“ odvážil se zeptat.
„Aby si byl připraven na to, že nyní ti tři budou bojovat s takovým odhodláním, že je bude mnohem těžší dostat. Pokud to bude možné, zabij je či přinejhorším omrač, rozhodně je nenechávej jen zraněné, budou schopni tě umlátit jen prázdnýma rukama, aby je nečekal trest za neúspěch.“
Po tomto prohlášení jen na sucho polknul.
„Skřítku!“ zavolal tvrdě Grindelwald a Krátura se opravdu přemístil. „Dojdi pro Aberfortha, ať sem okamžitě dorazí, že je to vážné,“ ukázal Gellert na něj a poté, co on dal lehký souhlas kývnutím hlavy se opravdu Krátura přemístil.
„Jak si věděl, že se mi něco zdá?“ zeptal se, aby přerušil to ticho.
„Černá magie, jen upravená pro mé potřeby“ pověděl klidně Grindelwald a on se rozhodl, že je zbytečné ptát se na podrobnosti, protože by je jistě ani vědět nechtěl.
„Co se děje?“ zeptal se Aberforth sotva sekundu poté, co se sem přemístil spolu s Kráturou, který ihned zmizel.
„Já-,“ chtěl začít vysvětlovat, ale byl umlčen zvednutou rukou od Gellerta, který spustil sám.
„Voldemort chystá útok na toho prodejce hůlek,“ to bylo vše, co řekl, jako kdyby vše bylo nepodstatné a nudné.
„Od kdy tebe zajímá nějaký člověk?“ zvednul Aberforth obočí a kouknul se na něj, jestli je to opravdu vše, co mu chtěli říct.
„Nezajímá mě nějaký člověk, ale v této hloupé zemi snad jediný člověk ovládající umění kouzel z dvou hůlek,“ řekl Grindelwald stylem, že je idiot, pokud si myslel, že by ho zajímal život nějakého normálního kouzelníka.
„Co máš v plánu?“ řekl jen tak Aberforth a on jen poslouchal, jako kdyby tam nebyl.
„Dostat toho člověka na naši stranu než ho popraví samozřejmě a taky sebrat snad jediného člověka s odpovědí, jak přerušit to spojení kouzel, když po sobě oni vystřelí.“
„Co Harry, souhlasíš s tím?“ zeptal se Aberforth nečekaně jeho a pro něj velkým překvapením bylo to, že se na něj s otázkou podíval i Gellert.
„No já…Ollivander bude vítanou pomocí, když říkáte, že je dobrý, ale bohužel nikdo z nás není jím nějak oblíben, aby se dobrovolně přidal.“
„V tom případě připravíme klamný útok na jeho krámek a zachráníme ho sami před sebou, on nám bude zavázán a nebude moct odmítnout naše spojenectví, když nebude mít nic.“
„To mu chceš spálit celý krámek?“ zeptal se překvapeně Aberforth, ale ne tak překvapeně jak on očekával.
„Buď my za chvíli nebo smrtijedi ráno, ale když to neuděláme, přijdeme o něj. Ať je jakkoliv dobrý tak několika smrtijedům se neubrání, tudíž to uděláme sami a ještě tady z Harryho uděláme hrdinu, který se nebál postavit smrtijedům. To že ten smrtijed budu já, ty a někdo další, už se nikdo nikdy nedozví.“
„Nechtíc musím souhlasit, že tohle bude nejspíš jediná možnost.“
„Opravdu my budeme útočit? Vždyť to zní jako blbost!“ pověděl nahlas, aby se ho nikdo nesnažil nevnímat.
„Konečně si to pochopil. Myslíš, že tě někdo bude podezírat, že si uspořádal akci na něco takového a pak ještě na své lidi útočil? Stane se to neporazitelnou lží a sebereme jim to, co budou chtít.“
„Stále si velitel Harry…“ pověděl vážně Aberforth.
„Ať se tak tedy stane,“ řekl ještě stále nepřesvědčeně, ale v taktickém myšlení jim bezmezně věřil, už tolikrát se mu nic nestalo kvůli tomu, že se jich držel.
„V tom případě ať se tu do dvaceti minut sejdou všichni, musíme to probrat,“ řekl tvrdě Grindelwald a Aberforth se přemístil se slovy: „Jdu pro Parishovi.“
„Mám jít?“ nedokončil svou otázku.
„Dojdi pro rezavé hlavy a tu Fleur, já vzbudím ostatní,“ přikázal Gellert a on kývnul a přemístil se do lasturové vily. Kde bez přemýšlení vyběhl schody a otevřel dveře do pokoje, kde spal Percy, který už seděl na posteli s rozsvěcenou hůlkou.
„Máš deset minut, aby ses připravil, pak se přemísti ke mně,“ bylo jediné co mu řekl a odešel, aniž by zavřel dveře. Další zastávkou byl společný pokoj Fleur a Billa, kde nestačil ani otevřít dveře a přivítal ho rozespalý Bill s taktéž rozsvícenou hůlkou.
„Za maximálně deset minut buďte připravený u mě doma, stav nouze,“ řekl jen, a když viděl pochopení v jeho tváři, přemístil se zpět domů. Kde dole v pokoji byl zatím sám, hodiny mu říkali necelé dvě hodiny po půlnoci a tak ho něco napadlo, a když se před něj přemístil Aberforth, ihned na něj vypálil otázku. „Co Kratiknot a Horácio?“
„Kratiknot by smrtijeda ani dobráka hrát nemohl, však víš, podle výšky by smrtijeda předstíral blbě a na naší straně by ho nikdo taktéž neměl vidět, ale pro Horácia můžeš poslat, z chodby se sem přemístí, řekni Dobbymu ať tam dojde,“ pokýval nakonec a on si tak zavolal Dobbyho a přetlumočil vzkaz.
Sledoval z křesla každou minutu, která se pohnula na ohromných hodinách. Postupně sem přišla Lenka s Hermionou, Fleur s Billem a Percym a nakonec i celá rodina Parishů a přesně, když minutová ručička poskočila o minutu desátou, objevil se zde Horácio i s Dobbym, který po vzoru Krátury nelenil a přemístil se pryč.
Všichni, když se usadili na cokoliv, na co se usadit dalo, pozorovali jeho. Teda samozřejmě kromě Grindelwalda, který si vzal slovo dřív, než by začali podle něj hloupé otázky.
„Sešli jsme se zde-,“ začal povídat a on vyprsknul smíchy, a když se na něj otočilo mnoho hlav, omluvně kývnul hlavou a snažil se zapomenout na to, že těmito slovy začínali svatby ve filmech, na který se skrytě koukal, když ještě tenhle dům nebyl jeho.
„Když už nebudu hloupě přerušen, můžu začít,“ začal znovu Gellert. „V následujících minutách musíme vymyslet plán na útok. Rozdělíme se na dvě skupiny, jedna bude předstírat smrtijedy, takže hledám ty, kteří umí používat černou magii a ostatní budou hrát roli dobráků.“
„Prosím?“ zeptala se pobaveně Eleanor.
„Harry, vysvětli si to sám,“ mávnul už naštvaně Gellert a opět se posadil, jeho plán, že nebude přerušen, mu jaksi nevyšel.
„Máme stoprocentní informace, že se hned ráno chystá útok na Příčnou ulici, konkrétně na krámek pana Ollivandera. Naší prioritou ho je samozřejmě zachránit, ale abychom předešli zraněním, ztrátám na majetku a na životech kohokoliv, tak ten útok zorganizujeme sami. To znamená, že musíme srovnat ten krám na popel, aby si Ollivander myslel, že jsme ho zachránili, což vlastně uděláme, jen trochu jinak a tím pádem, bude se muset přidat k nám, ať už z vděku nebo prostě z důvodu toho, že nebude mít kde bydlet.“
„Ještě bych doplnil, že to musí vypadat dostatečně věrohodně,“ dodal jen pár slov Aberforth.
„Zdá se mi to divné,“ řekla Hermiona jako jediná zástupkyně skoro čistě morální cesty.
„Naopak ten plán je mistrovský, nikomu se nic nestane a ještě získáme dalšího člena,“ řekl Eleanor, jako kdyby to byla čistá zábava.
„Musím souhlasit, Ollivander je dobrá volba,“ přikývnul Horácio a pan Evan taktéž přikývnul, protože to byli snad jediní, kteří mohli znát jeho skutečnou sílu.
„Hlavně bude v bezpečí, což o to, že to musí být divadlo,“ přidal se do debaty Percy.
„Stačí!“ zvedl hlas Gellert, kterého to asi přestalo bavit. „Nejsme tu na trhu, jestli souhlasíte nebo ne je mi naprosto jedno, bylo tak rozmyšleno a proto se tak stane. Vy děcka si budete hrát na dobráky a my zkušení budeme hrát smrtijedy, tak to bude nejvěrohodnější.“
„Jenom čtyři smrtijedi?“ zeptala se Eleanor, jako kdyby chtěla na něco poukázat.
„Pokud se nebojíš, můžeš se jistě přidat,“ řekl jí její otec a ona se jenom usmála, protože tohoto dle jeho názorů chtěla dosáhnout.
„Pět smrtijedů proti devíti, to už by mohlo být věrohodný,“ pověděl si nahlas pro sebe Gellert. „Vymyslel jsem základní plán, tak poslouchejte, nebudu to opakovat dvakrát!“ přikázal a všichni se opravdu soustředili na každé jeho slovo, protože i to jedno slovo mohlo potom v tom divadle znamenat hodně.
***
„Všichni chápete? Jestli ne, budu vás mít jenom za idioty, pokud to ale zmaříte při akci a díky tomu se to nepovede, budu vás mít za hotové kretény a dokonce života vám to budu připomínat.“
„Já mám jednu otázku,“ zeptala se Hermiona, čímž ho dokonale zaskočila. „Co když se tam objeví skuteční smrtijedi, jak rozpoznáme vás od nich? Když teda chcete mít skutečné oblečení.“
„A já bych se přidal s otázkou, co když se tam objeví Řád? Jak to udělat, aby vás nezajali anebo něco udělali?“ řekl ihned po něm.
„Další otázkou by mohlo být to, co udělat, když na vás budou útočit všichni kouzelníci z Příčné,“ zeptala se ihned Hermiona a oni se bavili tím, jak na ně zamračeně Gellert kouká.
„Já bych se zeptal-.“
„Dost! Na poznání nás od smrtijedů použijte lokalizační kouzlo, když se objeví řád, po chvíli zmizíme a vy musíte přesvědčit Ollivandera místo Řádu a o ostatní lidi se postaráme, maximálně je omráčíme. My se jdeme připravit, udělejte totéž,“ řekl vztekle Grindelwald a zavelel do jedné z místností, kde si asi měli popovídat sami.
„Takže?“ protáhl Percy.
„Fleur a vy všichni,“ ukázal na Parishovi. „Prosím oblečte si plášť s kapucí, nebudeme nikoho provokovat, my ostatní jsme byli už viděni, proto se ukážeme bez starostí, ale vás chci zadržet jako překvapení.“
„Jistě,“ pokýval hlavou Jack s Brianem a nakonec i obě dámy souhlasily.
„Našim úkolem je po tom časovém intervale se tam někam přemístit. Bude tam proti-přemisťovací bariéra pro autentičnost, takže se přemístíme dál a doběhneme tam. Očekávejme, že se Ollivander bude bránit v krámku, takže pokud ten krámek nebude dostatečně zničený, jen útočte. Pokud už to bude dostatečně poničený, rozdělíme se na dvě skupiny, jedna ho půjde do krámku zachránit a pak to srovnat se zemí, druhá bude venku fingovaně bojovat a pak až uvidíte, jak mizí, zmizte taktéž pryč.
„Rozdělíš nás?“ zeptal se Bill.
„Nejlepší bude, když to zůstane složený tak jak má, tudíž všichni Parishovi a vy tři budete spolu, a já budu s Hermionou a Lenkou.“
Za odpověď se mu dostal úsměv obou párů a tak pokračoval: „Je to jen divadlo, ale pokud máme být oceněni závěrečným potleskem, musíme ho zahrát reálně. Tudíž ihned si lokalizujte, kde je kdo a Grindelwalda, Horácia i Aberfortha zasypávejte čímkoliv kromě tří neodpustitelných a vašeho otce s Eleanor si prozkoušejte podle informací, které o nich máte,“ řekl a bylo vidět, jak všichni chápou. „Hlavní cíl je ten krám srovnat se zemí až tam Ollivander nebude, o Ollivandera samotného se postaráme my, že ano?“ otočil se na Hermionu s Lenkou, které mu to odsouhlasily. „Plán znáte, v dalším bych se jen opakoval, tudíž jen řeknu jediné, hodně štěstí.“
Všichni se tedy zvedli a začali přeměňovat oblečení na pláště, které by vypadaly stejně a on si zastavil Fleur, která se na něj koukala nechápavě a pak jakoby ji něco došlo.
„Ne, žádné řeči, že tam nemůžu jít, nic takového.“
Místo odpovědi se zasmál. „Ne, to jsem říct nechtěl, věřím ti, že se dokážeš o sebe postarat. To co jsem chtěl říct je to, že jsi díky tomuto jediná,“ ukázal na náhrdelník, který měl pod oblečením. „Která by mohla vědět, že se nám děje něco hrozného, třeba že nás zasypali sutiny, že se Ollivander zbláznil nebo že jsou tam pravý smrtijedi. Spoléhám na tebe, že když se to nepovede, tak tam neumřu,“ usmál se nakonec svého monologu.
„Udělám to a jen tak mimochodem, jsem na tebe pyšná, tvé charismatické schopnosti se mnohonásobně zlepšili,“ usmála se taktéž a odešla ostatním pomoc s plášti.
Když se otočil k místnosti, kde by měli být ostatní, mířil si to k němu smrtijed a on měl strašnou chuť vytáhnout hůlku a něco mu udělat, ale naštěstí jeho mozek měl převahu nad reflexy.
„Eleanor, jestli mohu tipovat,“ řekl a nahnul hlavu, aby aspoň zahlédl, jestli to vypadá reálně.
„Jak vypadám?“ otočila se před ním několikrát a on se snažil rozvzpomenout na všechny detaily smrtijedského oblečení.
„Na společenský večírek to není, ale účel to plní.“
„Grindelwald si zakládá na tom, že to vypadá stejně, ale řekla bych, že tvůj názor bude nejjistější.“
„Vypadá to opravdově, dokonce jsem se musel přemáhat nevytáhnout hůlku,“ svěřil se.
„Čekala jsem, že ji vytáhneš,“ zasmála se, ale přes tu smrtijedskou masku to znělo, jako kdyby mluvila Belatrix.
„Není čas nazbyt!“ objevil se za ní dle jeho tušení Grindelwald, a když ji trochu odstrčil, už neměl jenom tušení, že je to on. „Tak co děcka jste připravení?“ prošel kolem něj a zařval do obývací místnosti, kde se pracovalo na přeměňování. „Jo vypadají všechny stejně, mám z vás radost,“ řekl a vůbec to nemyslel vážně. „My se jdeme přemístit na Obrtlou, odtud tam dojdeme, začarujeme bariéru a ihned zaútočíme na ten krám. Máte tak minutu po začátku útoku, abyste tam byli, tudíž se přemístěte tak, abyste tam byli zavčasu.“
„Jistě,“ řekl místo všech a chvíli se měřili s Grindelwaldem pohledy.
„Výborně,“ řekl Grindelwald, a když kolem něj procházel, tak mu šeptem řekl: „Neposer to.“
„Smrtijedi, přemístím vás do jedné uličky,“ řekl dle jeho názoru Aberforth nebo Horácio a pomocí asistovaného přemístění tak udělal.
„Máme pár desítek sekund, pláště na sebe…ihned!“ přikázal tvrdě a všichni byli díky kouzlům ihned hotoví. Neustále sledoval hodiny a počítal každou sekundu. „Spoléhám v každého z vás, jste všichni výjimečně inteligentní, tak to dokažte v tomto. Přemístěte se všichni před Gringottovic banku na teď!“ řekl přísně a počkal si na správný čas a pak zakřičel: „Teď!“ a jako první se přemístil.
Jelikož byl první, kdo se objevil na prázdném místě několik metrů od vchodu, tak s napřaženou hůlkou pozoroval, jestli je vše v pořádku. Naštěstí obchody byli zavřené a tak časně ráno všichni spali, takže tu nikdo nestál a po devíti hlasitých přemístěních, které se za chvíli ozvou do celé ulice, už snad budou pryč, než někoho napadne vykouknout z oken.
Počítal asi do osmi, když se začali vedle něj objevovat první společníci, až nakonec za vteřin dvacet tu byli všichni, takže jenom rychlým ukázáním hůlky na cestu, vyzval všechny k pohybu, což všichni udělali, nikdo celou skupinu nezpomaloval. Nesprintovali, ale ani nešli, šetřili síly a přitom razili dostatečnou rychlostí, aby ve správný čas byli na správném místě.
„Lokalizovat a podle plánu!“ zavelel ve správné vzdálenosti od zapáleného domu a všichni jako jeden člověk poslali lokalizační kouzlo do hořícího domu, který se tolikrát odrazil, až to vypadalo jako přehlídka světel, což samozřejmě upozornilo zbytek jeho jednotky převlečené za smrtijedy.
„Impedimenta,“ vyslal sám, když poznal, kde stojí Grindelwald, na nikoho jiného neměl takovou chuť útočit jako na něj, než ale to Grindelwald zablokoval, už u jeho boku stáli obě ochránkyně, které ihned první pokusy o jeho zranění úspěšně zablokovali. Kouknul periferním viděním na krám, který ještě nebyl zapálený natolik, aby mohli tam vběhnout, tak zamířil znovu na Grindelwalda, protože Horácia po jeho boku si vzal na starost Percy.
„Furnunculus,“ poslal na Aberfortha první kouzlo, kterého napadlo a hlavně které nevypadalo ani slabě ani silně. Pomalu postupovali k Ollivanderově krámku a smrtijedy tlačili dozadu. „Relacio,“ zasáhl Grindelwaldův štít dalším kouzlem. Mohl kráčet bez nějakého strachu dozadu, Grindelwald ho zasypával mnoha kouzly, ale ne těmi, které by dívky nemohli zablokovat, takže byl dokonale chráněn. Sledoval, jak se ostatní činí a viděl, jak členové rodiny Parishů zápasí proti sobě a Aberforth s Horáciem bojují proti Billovi s Percym, které ochraňuje Fleur stojící mezi nimi. Usmál se potěšeným úsměvem, který se změnil na škleb, když začal měnit repertoár kouzel na Grindelwalda.
„Impulso,“ zaskočil trochu do temnějších znalostí, aby se Gellert nenudil a ihned pak dodal další kouzlo. „Destructo!“
Nyní by dal několik tisíc galeonů aby viděl Gellertův obličej, když na něj letěla dvě odporná zaklínadla od něj a Lenka se přidala, protože bylo zbytečné, aby ho bránili dvě, což jemu to pěkně zvětšovalo sebevědomí.
Pak ale jako odpověď na něj vyslal nějaký tmavě zelený paprsek, a když viděl, že obě před sebe postavili Protego horribilis tak, aby tyto štíty byli v řadě za sebou, pomyslel si, že tohle už je úplná simulace boje. Kouzlo jako nůž máslem projelo prvním štítem a zastavilo se až o druhý štít, Grindelwald musel vědět, že když ho vyblokují obě, neprojde a tak použil jistě tohle kouzlo, aby se ujistil, že ho dokážou bránit zuby nehty.
Kouknul se znovu na Ollivanderův krámek, a když podle něj už skoro hrozilo, že spadne, zaměřil na něj hůlkou a vypálil na něj Expertonum a jeho oheň se spojil s tím po střeše domu a pak jen rychlím trhnutím, veškerý oheň poslal na Grindelwalda, který se musel obrnit štítem. Na tento pro něj neznámý štít působil oheň postupně a malé plamínky ničili to, co měl Grindelwald před sebou, toho využili holky, zrychlily v chůzi a postavily se těsně před vchod a taktéž začali sesílat kouzla na Gellerta a tak on mohl zrušit ovládání ohně a vběhnout dovnitř.
Ocitli se už v zničeném krámku a jen tak že na něj nepadlo kus střechy, pult byl zničený a regály s hůlkami popadané na sebe.
„Pane Ollivandere!“ zakřičel do místnosti a neustále měl před sebou hůlku, spoléhal se na to, že o Grindelwalda venku se postaral někdo jiný a tak se museli akorát starat, aby jim to nepadlo na hlavu.
„Duro,“ použil kouzlo na střechu alespoň pětkrát do té doby, než měl alespoň jistotu, že všechny trámy držící zbytky střechy nezkameněli a jim tak nehrozilo alespoň chvíli nebezpečí. Vykračovali opatrně a kouzly nadzvedávali všechny překážky, co jim bránili v průchodu, až pak uviděli Ollivandera s dvěma hůlkami namířenými před sebe a nad sebe.
„Chceme vás odtud dostat,“ řekla Hermiona.
„Rychle nebo nás napadnou!“ řekl trochu hystericky, aby tomu dodal správnou ‚šťávu‘.
Ollivander se na ně koukal podezřívavě, ale když mu na štít, který držel nad hlavou, spadl velký trám a on si tak skoro až musel kleknout, jaký to byl nápor na jeho ruku, tak rychle kývnul a oni tak nadzvedli ten trám, co mu ležel na štítu.
„Jste zraněný!“ vykřikla Lenka, která jako první přiběhla k němu a on ihned z místa, kde stál, začal zpevňovat střechu i na tomto místě. Viděl, jak Lenka léčí a tak když se Hermiona začala trochu starat o to, aby to na ně nespadlo, tak když si ho nikdo nevšímal, trochu poničil nosnou zeď, aby měl jistotu, že to opravdu všechno spadne.
„Musíme alespoň něco zachránit,“ řekl odhodlaně Ollivander, když jeho ruka byla alespoň částečně ošetřená.
„Máme jen několik málo vteřin, než nám to spadne na hlavu!“ zvolal rychle, ale chtěl mu to dopřát, nepřišli mu to tu všechno zničit, i když by se tak i tak stalo.
Ollivander na to jen pokýval hlavou a vběhnul do místnosti, která mu dělala asi ubytovnu, protože byla oddělená od krámu dveřmi.
„Accio hůlky,“ zvolal a ukázal do rohu místnosti a všechny hůlky, které nebyly zasypány pod sutinami, vylétly zpod regálu a z krabiček přímo na místo, které ukázal. Bylo vidět, že ho dívky pochopily a okamžitě začaly hůlkou všechny proutky přemisťovat do obrovské truhly, která byla v celém krámu jediná věc určená k uskladnění mnoha věcí. Ollivander přiběhl po několika sekundách, a přinesl si vše, co asi potřeboval.
„Lenko, zůstaň tu, až bude bariéra pryč, přemísti se s panem Ollivanderem do sídla. My jdeme pomoc s rušením,“ poukázal na sebe a Hermionu a opatrně vzájemně vyrazili ven z obchodu, poté co proskočili oknem a prohlédli si situaci, kdy smrtijedi byli už několik metrů od obchodu stále tlačeni dál, dokonce někdo ze smrtijedů předstíral zranění a byl nadnášen někým druhým a někdo v plášti ležel opřen o dům vedle a chráněn někým jiným v plášti. Oči smrtijedů se otočili na něj a on začaroval na někoho ze smrtijedů ohňostrojové zaklínadlo což bylo znamení, že je konec. Tudíž se smrtijedi přemístili a zůstal tam jen podle plánu Grindelwald, který zrušil bariéru a taktéž zmizel.
Otočil se ke svým druhům a přiběhl k tomu, kdo tam ležel zraněn, ale za ruku ho chytl Bill a úsměvem naznačil, že to je jen divadlo. Pokýval hlavou a tři v pláštích se přemístili pryč, ostatní spolu s ním přistoupili k obchodu, a když podle očí, lokalizačního kouzla a taktéž toho, že mu medailon nehlásil, že by byla Lenka někde v nebezpečí, poznal, že tam nikdo není. Skrytě poslal na druhou nosnou zeď ničící zaklínadlo a celý dům se zhroutil jako krabička sirek, což všechny před sebou donutilo udělat štít, aby se ubránili třískám a sutinám, které by je ještě mohli zranit.
„Mizíme, než se tu objeví posily,“ přikázal a všichni po jednom se přemístili pryč, jenom on předtím chytnul Hermionu za ruku a přemístil se tam, kde měla čekat Lenka s Ollivanderem.
**
Přemístili se do místnosti, která chvíli sloužila jako vězení pro Xenofiliuse, byla už trochu zrenovovaná, ale za tu chvíli, kterou na to skřítci měli, nešlo požadovat zázraky, ale aspoň sem nesněžilo, což byla nesporná výhoda oproti jiným pokojům.
„Už jste tady,“ pověděla šťastně Lenka, když otevřela dveře a uviděla je. Nahnul se, aby přes ni viděl a všiml si zmateného Ollivandera, který netušil vůbec nic.
„Lenko, můžeš jít, klidně i ty Hermiono, tady to vyřeším sám, hlavně je popožeňte, ať až se tam přemístíme, nemá žádné podezření,“ pověděl a střídavě koukal na každou z nich.
„Dobrá, ale dávej si pozor,“ řekla Lenka a přemístila se pryč. Nechápal, na co si má dát pozor, ale pokýval hlavou, i když už tu nebyla.
„Nemám tu zůstat?“ zeptala se Hermiona.
„Je to zbytečné, běž si odpočinout,“ pověděl klidně a ona po chvíli souhlasila a taktéž zmizela. „No nějak nevím, jak bych začal,“ říkal, když pomalu kráčel k zmatenému Ollivanderovi. „Sem rád, že jste v pořádku.“
„Já taky chlapče, nikdy bych neřekl, že mě jednoho dne zachrání ti, kterým jsem dal hůlky,“ řekl Ollivander a otočil se na něj, přičemž se mu podíval do očí a on už intuitivně se soustředil na nitrobranu. Když tohle divné dívání se z očí do očí skončilo, přemýšlel, proč si vzpomněl zrovna na to, že ho zachránil někdo, komu prodal hůlku, když nebylo mnoho jiných výrobců. „Jak jste vůbec věděli o útoku?“
„Není velkým tajemstvím, že když je Vy víte kdo, naštvaný nebo naopak potěšený, tak mám možnost slyšet to, co říká. Je to prapodivné spojení mezi námi a tentokrát měl opravdovou radost, že se konečně dozví, jak funguje naše spojení hůlek a bude mě moci bez těžkostí zabít,“ řekl v naprostém klidu, jako kdyby probíral počasí či nějaké jiné jednoduché téma. Lhát už mu šlo obstojně, takže ani neměl divný pocit, když se díval do očí těm, které klame.
„Měl jsem být zajat kvůli vám?“ zeptal se nechápavě Ollivander.
„Konkrétně díky spojení hůlek se stejným jádrem, které jste prodal jak mě tak Raddlovi.“
„Ach ano, vaše hůlky, jediné dvě sesterské co jsem kdy prodal, těžko na něco takového zapomenout, kéž bych to v té době neudělal, mohl jsem ještě teď mít svůj krámek.“
„Mrzí mě to…“
„Zachránil jsem alespoň něco, i když toho není moc,“ mávnul rukou a on to pochopil tak, že se nechce utápět v sebelítosti. „Tenhle dům taktéž dostal zabrat, tvrdil bych, že máme podobný osud.“
„Nechtěl byste mít můj osud,“ pověděl tvrdě a bez nějakých řečí kolem. „Nikdo by nechtěl.“
Po tomto prohlášení se rozhostilo ticho, takové to přemýšlivé, kdy Ollivander i on měli o čem uvažovat.
„Vašemu osudu jsem asi nepomohl, že jste dostal tuhle hůlku, ale máte ji pořád u sebe. Odvážné rozhodnutí,“ pověděl Ollivander a na jeho tváři bylo vidět, že už je na tohle moc starý.
„Kdybych tuhle hůlku neměl, třeba bych vás nedokázal zachránit a vy byste teď byl ve spárech Belatrix Lestrangové. A věřte mi, to je daleko horší, než vaše nynější situace,“ vzpomněl si na svého kmotra a jeho úsměv ztvrdl.
Ollivander zase chvíli přemýšlel co říct a pak si znovu prohlédl celý dům. „Proč jsme tu?“ zeptal se.
„Je to místo, které je bezpečné, utajené a zničené. Nejlepší místo pro rozhovory,“ pověděl bez emocí a snad poprvé celou pravdu.
„Tak mi řekněte, pane Pottere, proč jsme tu jen my dva?“ zamračil se Ollivander a bylo vidět, že konečně pochopil, že tu nejsou pro zahrání si partičky karet nebo šachů.
„Protože ve vás zatím nemám žádnou důvěru, aby tento rozhovor mohl být veden někde jinde.“
„Upřímnost na takovémto místě?“ řekl překvapeně Ollivander.
„Mám vám lhát v tom, že jsem vás přišel zachránit kvůli tomu, že jsem neměl co dělat? Obětoval jsem bezpečí mých lidí při boji za vaši záchranu.“
„Jsem vám za to vděčný,“ pokýval hlavou Ollivander.
„Vděčnost…“ řekl zahořkle. „Všichni mi byli vděční, když jsem ve svém prvním roce zahnal Voldemorta a dal světu několik let klidu, ale kde byla ta vděčnost, když mě týrali vlastní příbuzní? Kde byla ta vděčnost, když se mě na škole po šest let snažil někdo zabít? A kde je ta blbá vděčnost, když nutím lidi bojovat za lepší zítřky, kterých se nemusím dožít? Kde je?!“
„Omlouvám se.“
Jenže on to nechtěl zadržet. „Omluvy, i ředitel Brumbál se mi omlouval, když jenom přihlížel smrti mých rodičů a mého kmotra, jenže to jim život nevrátí.“
„Chápu váš vztek ale-.“
„Chápete? Tak proč jste na mě vytáhl hůlku, když jsem šel s Grindelwaldem k vám nakoupit? Teď vám ale Grindelwald pomohl, když zahnal smrtijedy na útěk že? Lidé si myslí, že když se budou modlit nebo prosit o slitování, že jim ho někdo dá, že je někdo zachrání, když jim bude nejhůř, jenže zázraky nevykonává nějaká moc, ale většinou já,“ nedokázal zastavit proud svých slov, prostě to nešlo.
„Budu se opakovat, ale omluvám se za to. Byl jste jediný, kdo mi přišel na pomoc a toho si velmi vážím, takže jestli chcete peníze nebo mé hůlky-.“
„Hůlky? Peníze?! Pane, když po Voldemortovi hodím hůlku nebo galeon, tak nezemře, zemře jedině po Avada Kedavře, kterou musí někdo vykonat, a budu to zase já. Jestli mi chcete něco nabídnout, tak mi nabídněte to, proč jsem vás zachránil,“ pokračoval naštvaně a ani si nevšímal trhnutí, když řekl Voldemort.
„Mou pomoc ve válce,“ dovtípil se Ollivander. „Zachránili jste mě proto, abych bojoval.“
„Zachránil jsem vás proto, abyste nemohl říct Raddlemu, jak mě jednoduše zabít, když spojení našich hůlek je jediné, co mi neustále zachraňuje život,“ pověděl už o něco klidněji. „A ano dle slov mých učitelů jste jeden z mála, který něco dokáže. Není mnoho silných, kteří by nebyli na straně Raddla nebo ředitele a vy jste jeden z těch, kteří můžou pomoct tuhle válku vyhrát.“
„Něco mi říká, že nemohu odmítnout, jinak bych tu byl jistě uvězněn,“ řekl zamračeně Ollivander.
Na toto prohlášení pokrčil jen rameny. „Jste nyní stejně hledaný jak já, to znamená, že buď budete sám proti všem, nebo se přidáte k nám, kde jsou si všichni rovni a ve více lidech se ochráníme navzájem.“
„Nechci znít neslušně, ale co získám? To že jsem starý, neznamená, že chci zemřít.“
„Jestli nechcete zemřít, musíte se přidat k nám, ostatní mají možnost mě udat a dostat tak peníze, ale jestliže Voldemort touží po vašem tajemství, znamená to, že zemřete, až mu to řeknete a i když mu to neřeknete, takže vaše jediná ochrana před ním je na druhé straně bariéry, pod mým velením.“
„Assa in tuo succo,“ ozvalo se ihned po jeho prohlášení za Ollivanderovo zády, jenže nikdo netušil, že Ollivander provede tak efektní otočku a oběma hůlkami to kouzlo vstřebá do štítu.
„Co to má sakra znamenat!“ vykřikl na Grindelwalda, od kterého to kouzlo přišlo.
„Třífázová zkouška,“ pověděl potěšeně Gellert. „Za prvé kdyby byl pod Imperiusem nevytáhne obě hůlky. Za druhé pokud by to byl někdo jiný, dvě hůlky by možná vytáhl, ale nedokázal by s nimi kouzlit a ta třetí byla zkouška schopností, první hůlka vyčarovala obyčejné Protego a ta druhá perfektní štít, což znamená, že kdyby kouzlo neprošlo ani jedním štítem, mohl by mě dostat druhou hůlkou a kdyby náhodou prošla prvním štítem, druhým už jen tak ne. Dokonale provedená obrana, jsem rád, že Gregorovitch nebyl poslední, kdo takhle uměl ovládat své zbraně a schopnosti.“
„Tohle nebylo nutné,“ velice se zamračil Ollivander a po vzoru Gellerta sklonil hůlku.
„Ale bylo, pokud Harry chtěl, abyste se přidal, já si musel provést test, takhle to chodí a na vás člověk nemusí plácat ani hory kouzel a lektvarů, když to jde zjistit podle takovéto jednoduché věci.“
„Co kdybych to nevyblokoval?“
„Pak byste nebyl užitečný, kdyby vás skolilo jedno kouzlo, když jste v bdělém a připraveném stavu,“ ušklíbl se Grindelwald a zandal hůlku zpět na své místo. „Člověk v téhle době musí být neustále připravený, kdyby ne, je to idiot a ne kouzelník.“
„Proč jsi tu?“ zeptal se nechápavě.
„Abych mohl provést svou zkoušku a v případě kdyby tento muž zešílel, abych ti byl nápomocen,“ řekl klidně a obešel divně se tvářející ho Ollivandera a stoupl si po jeho boku.
„Příště mi ale nepřerušuj rozhovor,“ zamračil se, že už měl skoro Ollivandera přesvědčeného a on musel udělat tohle.
Chvíli Ollivander přemýšlel a pak se zeptal na otázku, která mu opravdu zlepšila náladu. „Nejsem ale žádný duelista, nevím, čím bych vám byl natolik užitečný.“
„Mám s vámi jiné plány, jelikož asi nemáte na výběr, budete bydlet s námi, tudíž budete osobní učitel zde Harryho?“
„Učit?“ zeptal se překvapeně Ollivander.
„Osobní učitel?“ otázal se stejně překvapeně.
„Jistě,“ odpověděl jim oběma. „Harry má zde problémy s čarováním zaklínadel, ztrácí potřebné setiny na zběsilém mávání a na držení hůlky v nesmyslné pozici, to ho musíte naučit vy, jste na to dokonalý, a jelikož nejste učitel profesionál, je jistota, že Harry bude jediný, kdo dokáže takhle hůlku využívat, což mu jistě několikrát zachrání zadek.“
„S tím bych mohl pomoci, přece jenom jsem říkal, že jsem vám vděčný,“ skoro si až Ollivander oddychl, když zjistil, že po něm nechtějí nic víc, ale to ještě mnoho věcí netušil.
„Ale když bude potřeba, každý se bude muset zúčastnit bojů nebo dělat něco, v čem bude nějak užitečný,“ vzal si Gellert opět slovo.
„Chápu.“
„V tom případě jen potřebná nutnost, neporušitelný slib,“ řekl on a viděl nesouhlas v očích Ollivandera. „Slib, který vás zadrží od toho mě zradit, není v tom nic jiného, žádné příkazy, jen věci, které nesmíte udělat.“
„A co bude po válce? Nic proti vám, ale sloužit vám dokonce života není nějak mé životní přání.“
„Po válce, nic od vás chtít nebude, a pokud ano, bude to čistě výměnný obchod a snad vás uklidní, že pracujeme na protikouzlu, které použiji na každého, až tahle válka skončí, pokud se toho dožiju, jestli ne, udělá to za mě někdo jiný.“
„Mám na to váš slib?“ zeptal se nepřekvapivě Ollivander.
„Jistě, za pomoc v této válce vám pak pomůžu znovu postavit obchod, a pokud nebudete chtít, už se nemusíme nikdy jako staří přátelé stýkávat,“ pokrčil rameny.
„Dobrá tedy, tak ať to mám za sebou, je toho prostě za dnešek na mě moc,“ povzdychl si starý kouzelník, který jak někteří z jeho skupiny, už toho zažil mnohé.
„Gellerte,“ poprosil a po vzoru svého budoucího společníka si vytáhl rukáv a podal si s ním ruku a než Grindelwald začal, řekl jen: „Díky.“
Po prvním slibu přišel druhý, který ihned následoval třetí, každý z nich musel být odsouhlasen mocným slovem ‚přísahám‘ a pak mocná magie přejela jejich ruce a zmizela.
„Vítej tedy,“ pověděl skoro neslyšně Grindelwald, jako kdyby to bylo nějaké zakázané slovo.
„Takže co teď?“ povzdechl si Ollivander a podíval se na své ruce, jako kdyby je nepoznával.
„Dobby!“ zvýšil hlas a nenechal ani skřítka uklonit. „Připravte panu Ollivanderovi pokoj a vezmi mu tam tyto věci a pokud bude někdy něco chtít, piš to na seznam věcí, které je potřeba koupit.“
„Dobby provede,“ řekl a byl fuč.
„Nyní se můžeme přemístit, ať se poznáte se všemi,“ pověděl oproti předchozím chvílím o něco veseleji, a když viděl smířenost v očích obou čarodějů, tak je oba přemístil, i když by to Grindelwald zvládl sám, tak mu k tomu nedal prostor.