Zdroj: http://www.dollow.funsite.cz/index.php?a=50 • Vydáno: 30.9.2011 17:00 • Autor: Amren
Příští dva dny se rozhodl noviny nečíst, ne že by se obával předčasných obvinění, která klidně mohli směřovat na něj, jako na cíl číslo jedna současného ministra a Voldemorta, ale spíš nechtěl vědět, že byl Gellert zapleten do dalších věcí nebo že to s tím mazání paměti přehnal a ti novináři teď leží u Munga.
Naštěstí všechno bylo vymyšlené, žádný Grindelwald nikdy neexistoval a ten starý děda, kterého by mohli spatřit s ním, to byl jen vzdálený bratranec Aberfortha, tak to teda Aberforth říkal, přece jenom nebylo dobré pro jeho pověst chodit ve společnosti masového vraha, i když teda jeho pověst byla to poslední, co ho teď trápilo.
Ty dva dny ale byly dostatečné, aby si uvědomil, že to co udělal Gellert, byla zrada, ale užitečná, jestli teda něco jako užitečná zrada může existovat. Každopádně se to snažil vytěsnit ze své mysli a vzít to jako fakt. Holoubková je mrtvá. Zemřela proto, že chtěla zničit jeho snahu a tak to prostě bylo, tečka. Je mrtvá. Ale nemohl zastavit toho červíčka pochybnosti, který stále šeptal, kolik nevinných a vinných třeba jenom částečně, zemře v jeho válce.
Bylo sice brzo ráno, ale už nemohl spát, to že teď tři dny netrénovali, mu stejně na spánku nepřidalo. Stejně se budil, jakoby očekával, že kdyby se sám nevzbudil, tak ho probudí Grindelwald sám a to určitě nejodpornějším způsobem, který by dokázal vymyslet.
„Žere tě svědomí, že nemůžeš spát?“ neodolal udělat si srandu z Gellerta, když ho potkal dole v obývacím pokoji.
„Mám nějaký divný pocit,“ dostalo se mu odpovědi a tak si sedl k jemu nejbližšímu křeslu.
„Po vraždě by bylo divný mít dobrý pocit.“
„S tímhle to nemá nic společného,“ zavrčel Grindelwald. „Něco jsem musel přehlédnout a nenapadá mě co.“
„Přehlédnout?“ zeptal se nechápavě.
„Něco, cokoliv, nesedí to do sebe.“
„Jsi si jistý, že nemám zavolat Aberfortha nebo Hermionu, to oni jsou ti chytří, probírat se mnou hádanky nemá cenu.“
„Něco mi říká, že jsem svou práci neudělal na sto procent a to je poprvé, co mám tenhle pocit.“
„Jako, že by Holoubková mohla žít?“
„Kraviny! Musel jsem něco přehlédnout, jenže v její mysli už nic nebylo.“
„Mám zavolat poradu a víc zabezpečit dům či znovu dát Fidelovo zaklínadlo?“ zeptal se se starostmi v hlase.
Viděl, jak chce něco Grindelwald odpovědět, ale ať už to bylo cokoliv, přerušil to hrozný zvuk výstrahy, která značila jediné, někdo se přemístil na pozemky.
„Pozdě!“ zařval Gellert a vytáhl hůlku a začaroval tak rychle zaklínadlo, že on jenom překvapeně koukal aspoň do té doby, než zeď za jeho zády včetně okna vylétla s ohromným rámusem na něj, ale nic ho nebolelo, a když se rychle podíval za sebe, všiml si, že celá zeď je přilepená na štítu, který držel Grindelwald daleko před sebou.
„To bylo to, co ti uteklo?“ neodpustil si sarkazmus ani v této situaci a následoval příkladu čaroděje vedle něj, a postavil před sebe také jeden z nejsilnějších štítů, co znal, i když proti té bariéře, kterou držel Gellert, to byl jenom malý štítek.
„Stav bariéry! Budu ti kolem tebe stavět štíty!“ zařval na něj Gellert a začal něco mumlat, rychle pochopil, že to byla latina.
Uvolnil tedy křečovité držení hůlky při použití štítu a snažil se pomocí nitrobrany najít v sobě klid, ten, který je potřeba pro správné postavení čtvercových bariér, které by mohli vetřelce pozdržet.
„Protego totalum, Salvio hexia, Cave inimicum, Paries duro, Duro, Lapidosus,“ tyhle zaklínadla opakoval stále za sebou a se stále křečovitěji zavřenými očními víčky, protože hluk a prach z rozpadajícího kamene mu rušil soustředění.
„Aquamenti maxima,“ ozvalo se mu minimálně pětkrát za zády a za to byl rád, cítil ten mocný žár, který ho začínal pálit na pokožce.
„Pane Harry, co máme dělat!“ zatahali ho nastejno skřítci za nohavice.
„Přemístěte odtud všechny cenné věci! Určitě víte, co to je!“ zařval naštvaně a ucítil, jak tahání přestalo a on se zase mohl soustředit na stavění bariér, protože cítil, že jestli přestane zpevňovat zdi, to sídlo je tu zasype.
„Co se děje?!“ vykřikla Hermiona, když musela místo hašení směřovat svůj nejpevnější štít nad ně, protože kusy stropu jim začali padat na hlavu.
„Přivolal jsem pár lidí, aby vyzkoušeli statiku našeho domu, představ si!“ zařval vztekle Grindelwald, protože se dostali do fáze, kdy nemohli vrátit ani jedno útočné zaklínadlo, protože přestat dávat pozor by bylo smrtelné, to věděli oni a určitě i ti venku.
„Kdo je to?!“
„Nepředstavili se nevychovanci jedni!“ znovu zařval Grindelwald a pak už slyšel jenom latinská zaklínadla.
„Je tu protipřemisťovací bariéra, zkoušela jsem zavolat pomoc, ale jsme tu uvězněni!“ pokračovala dál Hermiona a on jenom naštvaně zavrčel.
„Co uděláme, Gellerte?!“
„Dokud ti malý potvory neuklidí vše důležité a nezavolají Aberfortha a ostatní, tak tu budeme držet statiku a jestli se nám to nepodaří, tak tu zdechneme, stačí ti to jako plán?!“ odsekl mu Gellert, ale díky věčným nárazům do stěn, střechy, štítu se mu zdálo, jako kdyby to jen šeptal a to stál metr od něj.
„Nárazy se stupňují! Neudržím to!“ zařval, když už minimálně pošedesáté zopakoval bariéru, která stejně po jednom, dvou nárazech povolila, útočníků prostě bylo příliš mnoho.
„Tak si pomozte, udržím štít před námi i nad námi,“ poprvé pověděl Gellert soustředěně, místo řvaní po nich.
„Útočí ze všech stran, ber si sever a západ, vezmu si ten zbytek!“ poručil Hermioně a otočili se k sobě zády a začali opakovat ty stejné bariéry, protože naštěstí pro ně Hermiona byla stejně dobrý zaklínač, jako on.
Sotva uběhly dvě maximálně tři desítky sekund. Cítil, jak pot stéká po jeho tváři a to nebylo dobré znamení, jestliže omdlí vyčerpáním, těžko se z toho dostanou.
„Zatraceně, co tam dělají ty malý potvory!“ zaklel Gellert a on to viděl poprvé stejně, teď by je klidně i mučil, aby si pospíšili, protože tu dneska opravdu nechtěl zemřít.
Najednou z ničeho nic, jako to začalo, všechny útoky přestaly. Nepřestával omílat ty stejná zaklínadla nebo aspoň do té doby, než ho zasáhla tak ohromná bolest do jizvy, že padnul na kolena a začal řvát, protože to byla ta nejhorší bolest, jakou kdy cítil.
„Přišel jsem si pro tebe, Harry, jsi rád?“ uslyšel hlas Voldemorta ve své hlavě. Už to pochopil, proto se zastavil ten útok, Voldemort sám si pro ně přišel.
„Incendio,“ uslyšel jakoby v mlze a pak ho něco popálilo na ruce, až musel zakřičet podruhé.
„Už jsi se doválel?!“ zařval na něj Gellert a on pochopil, že to byl on, kdo ho popálil, aby bolestí překonal tu bolest v jizvě.
„Je tu Voldemort se smrtijedy,“ vyklouzlo mu, protože mu došlo, že to je dostatečné očividné.
„A koho si čekal, návštěvu příbuzných?“ zasmál se Gellert, protože podle něj pochopil, že boji se nedá vyhnout.
„U Merlina jste v pořádku,“ ozvalo se z horního pokoje, kde stál jak Percy, tak i Bill s Fleur. „Skřítci k nám hází veškeré věci a přemístili nás sem, protože nestačili vše ještě přemístit,“ vyklopil rychle ze sebe Percy a bylo to včas, protože pak už jen v hlavě uslyšel: „Spalte je na popel.“
„Útočí!“ stihl zařvat a oba jeho společníci jen tak tak, v kruhu kolem nich postavili štít, protože zase narazilo nejmíň osm kouzel do jeho sídla. Stihl se podívat kolem sebe a to sídlo, už skoro nepoznával, tohle už byla zřícenina a pár kouzel to dělilo od té, co má v Godrikově dole.
„Percy, Harry, tříbodová protibariéra! Musíme odeklít tu protipřemisťovací bariéru,“ poručil Bill a jakožto nejzkušenějších z nich, jeho příkaz vzal vážně a začal se soustředit na ničení bariéry, jak ho to učil profesor Kratiknot.
„Žádné kouzlo se k nim nedostane, je vám to jasný! Jestli cokoliv poruší jejich ničení, budeme pěkně v řiti!“ zařval Grindelwald a než zavřel oči, viděl jak Fleur místo něj zpevňuje zdi, protože pokud by ty spadli, tak pak už by lítali jen Avada kedavry a ty by už nikdo nevykryl, kdežto ničící kletby na sídlo se porazit dali.
„Někdo nám pomáhá zvenku,“ vykřikl překvapeně Bill, on sám to nezjistil a asi ani nemohl, na tohle neměl potřebné zkušenosti.
„Posily jejich to nebudou, teď přijmu pomoc od kohokoliv,“ řekl Percy a všichni s ním určitě souhlasili, i když neměl nejmenší tušení, kdo jim chce pomoc.
Věděl, že jeho magická síla je u konce. Vyčerpal ze sebe skoro všechno a bariéra stále stála, i když jí nevytvořil Voldemort byla opravdu silná a to mohl děkovat, že se tu ten hadí šmejd objevil tak pozdě, protože kdyby ji postavil on, neměli by šanci.
Viděl magii z několika směrů, jak útočí na bariéru, samozřejmě vše to bylo jen v jeho mysli, byl to jako nitrozpyt, jen tu neútočili na vzpomínky, ale na bariéru. Postupně začala slábnout. Její stvořitel byl silný, ale útočilo na ní mnoho lidí a tak po pár dalších vteřinách byla pryč.
„Volno!“ vykřikl s mírným nadšením Percy a hned poté, se vedle něj objevil Aberforth s připravenou hůlkou.
„Kozlíku, pro jednou tě rád vidím!“ přivítal ho Gellert.
„Skřítci, nám dají vědět, ale pokud nezaútočíme, udělají bariéru znovu a bude to nekonečné, jestli nám někdo přišel pomoci, ať nám pomůže živým a ne mrtvým,“ pověděl pevně Bill a on se pousmál, naprosto unavený ještě Voldemortovi nečelil, ale vše je poprvé.
„Jste na to připravení?“ zeptal se nejistě Aberforth, on tu jediný byl nevyčerpaný, ale on tu slabost neukáže, ještě by ho přemístili do bezpečí a to nechtěl.
„Do dvojic, zničte si zeď a vyběhněte každý na jednu stranu, zasypte je zaklínadly dřív než oni vás, připraveni?“ rozhodl za ně Gellert a on se nejistě podíval na Hermionu a pak řekl to slovo, které ho možná za chvíli zabije. „Připraven.“
„Dobrá, pusťte bariéry… teď!“
„Defodio!“ vykřikl do zdi na jinou stranu, než vystřelili ostatní a vyběhl ven, uviděl před sebou nějaké dva smrtijedy a tak jim pod nohy okamžitě poslal několik výbušných zaklínadel, která ale minula účinkem, protože byla zastavena ještě ve vzduchu.
„Confringo,“ nepřestával a útočil dál, aspoň do té doby, než mu jizva řekla, kdo stojí za ním.
„Sectumsempra,“ vyslal ihned, jak se otočil přesně do Avada kedavry, která letěla možná na něj, možná na Hermionu.
„Útočení…do zad…je…nečestné,“ povídal po slabikách, protože kdyby jen trochu povolil, kouzlo by do něj narazilo, protože styk jejich kouzel byl tak deset centimetrů před ním, jak ho Voldemort tlačil. Dělal naprosto všechno, snažil se ze sebe vymáčknout jakékoliv poslední síly, které ještě snad někde měl, protože kdyby ne, měl by problém.
„Dneska ti rodiče nepomůžou Harry,“ odpověděl mu výsměšně Voldemort.
„Ale já jo, Fiendfire,“ ozvalo se od Gellerta a na Voldemorta vyšlehl ďábelský plamen, který musel Voldemort vykrýt, akorát by řekl, protože ještě pár vteřin přetahování a skončil by špatně.
„Defodi-,“ ozvalo se z jeho pravé strany, kde stál nějaký další smrtijed aspoň do té doby, než ho zasáhl do hlavy obří kus zdi.
„Nikdo nebude šahat na mého pána,“ zakřičel Krátura a pak toho najednou začalo víc, jen tak ze vzduchu začali vyletovat zaklínadla, které začali srážet smrtijedy. Jenže ti se začali bránit a do všech směrů létali zaklínadla, viděl jak se před něj Hermiona staví a brání ho štítem. Grindelwald blokoval všechny pokusy Voldemorta dostat se k němu a tak jediné co ho napadlo, bylo stvořit před sebou taktéž štít, protože kouzel bylo mnoho.
„Avada kedavra,“ uslyšel za svými zády a než se stačil otočit, aby varoval nějak Hermionu, něco do něj narazilo a on jen cítil, jako ho to posílá do bezvědomí.
Bolestivě otevřel oči a snažil se zapomenout na tu bolest hlavy. Naštěstí tu nebylo mnoho světla, takže jeho zrak se ihned ustálil a on mohl ihned spatřit pěkný obývací pokoj, který už jednou viděl a pak si to uvědomil, tohle byl dům Parishů.
„Jsem ráda, že si se probral, budou mít radost.“
„Eleanor?“ zeptal se překvapeně.
Odpovědí mu byl pouze úsměv, nic dalšího, pak už jen spatřil, jak odchází a tak se těžce zvedl a s pomocí zdi šel za ní.
„Harry!“ vykřikl Aberforth, když ho spatřil opřeného o dveře.
„Princátko se nám už vyspinkalo?“ přivítal ho Grindelwald.
„Nebyla to jeho chyba, už jsem vám to říkal,“ přerušil jeho odpověď Jack.
„Co se stalo, jsou všichni v pořádku? Jak to vlastně dopadlo, co Voldemort a co-,“ vysypal všechny otázky ze sebe, až ho musel Aberforth rukou zadržet.
„Doprovodím tě nahoru a vše ti vysvětlím,“ nabídl se Jack a přehodil si jeho ruku kolem ramen a pomohl mu po schodech nahoru.
„Měli jsme na vašem sídle detekční kouzla, a když se k vám přemístilo tolik lidí, tak nám došlo, že budou problémy, ale když jsme se chtěli přemístit k vám, zastavili nás bariéry. Okamžitě jsme je začali ničit, a když jste nám pomohli a bariéry padli, mohli jsme se schovat pod neviditelné pláště a pomoct vám z krytu. To kouzlo, co tě omráčilo, bylo ode mě a mé sestry, chtěl jsem tě jenom rychle odlevitovat pryč, ale nevzpomněl jsem si na správné kouzlo, tak jsem tě pomocí Impedimenty odstřelil pryč. Za to se omlouvám, ale nic jiného mě nenapadlo, když na tebe letělo smrtelné zaklínadlo.“
„A co ostatní a…a Voldemort.“
„Za ostatními teď jdeme a Voldemort se přemístil poté, co ztratil tak čtvrtinu mužů. Myslím, že tak čtyři padli, potom ho všichni následovali a mrtvé tam nechali.“
„A co Hermiona, Percy, Bi-,“ začal vyjmenovávat všechny, ale zastavil ho pohled Jacka, který říkal, podívej se sám, a když se otočil směrem, kam koukal. Uviděl otevřené dveře, ke kterým se blížili. Rychle sundal ruku z Jackova ramena, a i když byl na kraji svých sil, skoro se rozběhl k těm dveřím, a když to uviděl, musel si dát ruku před pusu, aby nevykřikl.
„Co…a jak…vždyť…“ začal koktat, že nestvořil ani jednu kloudnou větu. Na třech postelích leželi Hermiona, Bill a Percy a kolem nich běhala Jackova manželka společně s panem Evanem a Fleur.
„Tvoji přítelkyni zasáhla řezací kletba do břicha, byla to nějaká zbloudilá kletba asi…no a tvé přátele zasáhl nějaký plamen, podle toho, co říkal pan Grindelwald, to byl asi Fiendfire, všichni dělají, co můžou, aby je uzdravili.
„U Merlina,“ opřel se o zeď a začal zhluboka dýchat, protože toho na něj bylo moc, zase všichni trpěli za něj. Zase zklamal, opět to všechno zkazil a všichni musí pod jeho hrozným vedením zůstávat zranění. Všechno nasvědčovalo tomu, že se dneska něco stane a on stejně neudělal nic a ostatní to schytali…zase.
„To já bych měla brečet, to já jsem ta, kterou zranili, víš?“ pověděla vesele Hermiona, a když pozvedl zrak, uviděl, jak se na něj z postele šklebí.
„Jak ti je?“ dostal překvapeně ze sebe.
„Jako kdyby se po mě rozběhl Testrál,“ dostalo se mu veselé odpovědi.
„Domnívám se, že tohle mi řekla Lenka, když se mnou skončil Snape,“ usmál se trochu a chytil ji za ruku.
„To víš, šetřila jsem si to, až se něco taky stane mě, furt jsi cílem ty.“
„Jak je vám, Hermiono?“ přišel k nim Evan Parish.
„Lépe, pane.“
„To rád slyším, už jenom aby se poslední tři spáči probrali, a můžeme slavit.“
„Tři, pane?“ zeptal se nechápavě.
„Brian to taktéž odnesl, nic o co bychom se nepostarali, neboj se,“ uklidnil ho Jack.
„Jedna věc mi stále připadá divná, kouzla šla z osmi směrů, a vy jste tu pouze tři a teda ještě Brian,“ pověděla Hermiona.
„Dole je ještě moje sestra a ti další tři byli pouze domácí skřítci, potřebovali jsme udělat kvantitu, aby smrtijedům došlo, že se mají stáhnout, že je nás víc,“ vysvětlil pan Parish a on se trochu pousmál. Dobrá taktika, ale zarazil se, protože ho napadla ještě jedna otázka.
„Jak dopadlo vůbec sídlo?“
„Ten-kterého-nesmíme-jmenovat ho před svým odchodem zničil, ale tvůj skřítek říkal, že odnesli úplně všechno, co by pro tebe bylo cenné,“ řekla něco poprvé Fleur.
„Jak jsi na tom?“
„V pořádku, Percy se přede mě postavil,“ pověděla smutně. „Ten plamen nás všechny překvapil a oni dělali všechno, co mohli, aby ho zastavili, ale kdyby toho smrtijeda nezabil Gellert, tak…tak by to dopadlo hůř.
„Percy ani Bill by tě nenechali zranit, Percy protože ví, že čekáš dítě a Bill těch důvodů bude mít jistě víc,“ pověděla vesele Hermiona.
„Dobrá, to vám musí stačit, konec povídání. Všichni se musíte vyspat, a když říkám všichni, tak všichni,“ řekla autoritativně Jackova manželka.
„Jistě, půjdu si lehnout zpátky dolů, stejně cítím, že sebou za chvíli seknu o zem,“ unaveně se usmál.
„Myslím, že tvá přítelkyně bude tak milá a nechá ti trochu místa, přece jenom aspoň budu mít všechny zraněné na jednom místě,“ pokračovala dál tím svým hlasem, který říkal, ať tak udělá.
„Děkuji za všechno,“ cítil potřebu tohle říct, než vypije ten nabízený lektvar.
„Tyhle věci se budou řešit až potom, co budete všichni zdravý.“
„Jistě madam,“ pověděl a nalil do sebe celý obsah lahvičky a s posledním vzájemným pohledem s Hermionou usnul jako neviňátko a mnohem lepším spánkem, než který mu přivodila Impedimenta.
Vzbudil se někdy uprostřed noci. Přes okno viděl venku na nebi zářit měsíc, který osvětloval část pokoje. Opatrně se dostal z Hermionina objetí a sednul si na postel.
„Ještě si klidně mohl spát, nikdo tu nebyl,“ ozvalo se z postele, která byla před ním.
„Percy!“ zašeptal potěšeně. „Co…a jak?“
„Zažil jsem už horší věci, teda nezažil, ale…no prostě víš, co myslím.“
„Je mi líto, že tě zranili.“
„Jakou ty máš na tom zásluhu? Byl to smrtijed a ještě na druhé straně sídla, než si byl ty. Pokud si budeš brát všechno tohle osobně, nikdy kvůli nočním můrám neusneš,“ pověděl trpělivě Percy.
„V tom sídle jste byli kvůli mně, smrtijedům jste se postavili kvůli mně a jste zranění kvůli mně.“
„Takže když jsem se předevčírem přejedl, bylo to kvůli tobě? Začínám se tě bát, jestli mé zažívací potíže jsou kvůli tobě,“ tlumeně se zasmál Percy.
„Ty si z toho děláš srandu, ale-.“
„Protože se chováš jako blázen Harry, před Fleur jsem se vrhnul, protože jsem to tak chtěl, ne protože si mi to ty poručil. Jediný, co si můžeš vyčítat za chyby je tvé zranění, protože tomu si mohl možná předejít, mému zranění ne,“ pověděl tvrdě Percy a ihned poté sykl bolestí.
„Všichni budeme v pohodě, Fleur nás ihned poté chránila štítem. Zajímalo by mě, kde se ho sakra naučila, protože ten štít byl úžasný…hlavně asi proto, že mě zachránil. Bill také vypadal, že se mu hodil, zajímalo by mě, proč se furt válí, když já to schytal víc, určitě dělá mrtvého brouka, aby o něj mohla Fleur pečovat.“
„Co se stalo vůbec tobě?“ otočil se na něj Percy.
„Nebudeš se smát,“ zahrozil vesele a postavil se, protože se chtěl podívat dolů a tak se vydal ke dveřím. „Dostal mě Impedimentou jeden z našich zachránců, dobrou noc,“ řekl mezi dveřmi a než je zavřel, slyšel, jak se Percy snaží utlumit smích a za to byl rád, kvůli němu tady byla nálada, jaká byla, a on se nemohl divit, když bylo tolik zraněných a to kvůli tomu, že mu chtěli zachránit prdel, jak říká Grindelwald.
„Jak to že nespíš?“ ozvalo se od Jacka, který si první všiml, že stojí nad schody.
„Správný velitel musí hlídat své ovečky ne obráceně,“ usmál se, i když to v této tmě určitě nebylo vidět.
„Neměl jsi na mysli kozlíky?“ zeptal se Grindelwald a on jenom pobaveně zakýval hlavou.
„Mohl jsi klidně spát jako ostatní, tady jsme v bezpečí,“ uklidnil ho Jack, ale to ho netrápilo.
„Mám otázky, protože mi chybí nějaké kusy skládanky, abych konečně přišel na to, co se děje,“ shrnul to a sedl si na místo, které mu vedle sebe uvolnil Aberforth.
„Jistě, máš na to právo, ptej se,“ vyzval ho Jack.
„Zmínil si detekční zaklínadla na našem sídle, v mém sídle jsi byl několikrát to ano, ale proč detekční zaklínadla?“ zeptal se na první věc, která ho napadla.
„Tvá první otázka a už si se trefil tak, že ti musím vysvětlit celý příběh,“ pousmál se Jack. „Jak už je ti známo naše sídlo sousedí s rodem Blacků už pár generací a vždy se rodina Blacků rozdělovala na dvě strany, ta která bojovala proti černokněžníkům a samozřejmě ta, která je s nimi. Všichni měli své důvody pochopitelně a my tady u nás se chovali dostatečně neutrálně, abychom si nepoštvali proti sobě ani jednu stranu.“
„Jo, to chápu, stejně jste se chovali ke mně.“
„Správně, naše neutralita je v rodině dlouho, vždycky tu byli ti, co chtěli ovládnout svět a ti co se jim v tom snažili zabránit a náš rod se prostě držel dál, až do té doby, kdy si otec vzal mou matku, která byla zapřisáhlý odpůrce černokněžníku a Toho-jenž-nesmíme-jmenovat hlavně. No v první válce bojovala proti němu…sama…a to jí bylo osudné a myslím si, že si to otec nikdy neodpustil, jenže ta válka chvíli poté skončila, Pán zla byl mrtev a byl klid…nebo to aspoň tak vypadalo, Sirius Black byl zavřen, dva roky předtím zemřel Regulus Black a slečny Blackové se už tu neukazovali, takže v té době skončili naše styky s touto rodinou.“
„To ale stále nic nevysvětluje.“
„Máš pravdu,“ povzdechl si Jack. „Když ty jsi postupně dospíval, rodina Blacků postupně vymírala a tak jsme se aspoň o to sídlo starali jako důkaz úcty, že rod Parishů na dobré styky nezapomíná. Nějací naši informátoři začali před pár lety říkat, že se Pán zla vrátil, nikdo tomu nechtěl věřit samozřejmě, no ve většině těch informací jsi byl povětšinou ty Harry a pak z ničeho nic jsi bydlel vedle nás v tom sídle, o které jsme se starali a tak jsme se tě rozhodli prozkoušet, teda spíš náš otec se rozhodl.“
„Prozkoušet?“
„Jasně, jestli si to byl ty, kdo nějakým způsobem pořád čelil Pánu zla, tak bylo pochopitelné, že nestojíš na jeho straně, ale nechtěli jsme se mýlit. Regulus Black také vypadal jako zlý člověk a na sklonku svého života se zprotivil svému pánovi a zemřel, takže jsme nechtěli riskovat další mýlku.“
„Já se ale stále ztrácím,“ pověděl nechápavě.
„Nejdřív má sestra fingovaně zaútočila na tvé sídlo a zkoušeli jsme tvé reakce, pak jsem tě sem pozval a stali jsme se přáteli, což nás utvrzovalo, že opravdu nemáš snahu se přidat na stranu toho černokněžníka a budeš proti němu bojovat, jenže pak jsi šel do školy a náš informátor přímo zevnitř říkal, že si se změnil, jak proti všem bojuješ, poštváváš proti sobě všechny a stává se z tebe černokněžník. To by bylo pro nás špatné a tak jsme si tě sem pozvali na Vánoce znovu a sestra ztropila to divadlo, kdy se chovala jak nafintěná princezna, abys mohl ukázat, jaký jsi a výsledek byl uspokojivý.“
„Takže všechno, co jsem s vámi zažil, byl…test?“ zeptal se překvapeně.
„To rozhodně ne, ale nemůžu zamítnout, že jsme přitom zjišťovali potřebné informace.“
„Musím pochválit vaši vytrvalost, málokdo by šel tak daleko za svým cílem,“ řekl Aberforth a on ne a ne to stále pochopit.
„Abych řekl pravdu, dost jste nás zmátl vy, když jsme se dozvěděli, že jste se stal Harryho novým učitelem, bylo to překvapivé.“
„Nevěříte tomu, že jste jediný, kdo dává pozor na Harryho a hlavně na to, jestli zůstává stále nohama na zemi, že ne?“ zasmál se Aberforth.
„Ne, tak naivní nikdo z nás není, ale jedno vám musím přiznat, jste opravdu mistři v překvapování lidí, protože opravdu jsme při bitvě nečekali souboj Pán zla proti Grindelwaldovi, doufám, že vás neurážím, pane.“
„V pořádku, musel jsem se přidat na stranu, kde budou aspoň nějací nepřátelé, kdybych se přidal na stranu Pána zla, jak mu vy říkáte, tak bych si moc nezabojoval,“ pověděl zlomyslně Gellert a on musel skrývat smích, i když by skoro měl brečet, že má pravdu.
„Podceňujete své spojence, pane Grindelwalde?“
„Jen zdůrazňuji rozdíl v momentálních silách.“
„To je narážka na mě, že jako ‚velitel‘ jsem první padl v boji,“ chopil se vysvětlení toho, co řekl Grindelwald.
„Avada kedavra směřovala vašim směrem, byla sice mířena na tvoji přítelkyni, ale nemohl jsem riskovat cokoliv, proto jsme vás oba se sestrou odsunuli pryč, jen tvoje přítelkyně měla štěstí, že ji zasáhlo kouzlo, po kterém mohla bojovat, ty si měl tu smůlu na mě,“ ušklíbl se Jack, což ho donutilo zakroutit hlavou.
„Nic proti tobě Jacku, ale tvé soubojové dovednosti v našich cvičných soubojích byli nulové, mám to chápat tak, že tohle bylo taky fingované?“
„Tak to bylo v plánu,“ potvrdil mu Jack.
„Víte co? Až ze mě všichni budete chtít přestat dělat idiota, budu nahoře u Hermiony, snad do té doby nezemřu stářím,“ řekl více smutně než rozčileně, ale bylo to jedno, prostě se sebral a zamířil zpátky do postele. Nejdřív mu lže Albus, pak ho neposlouchá Grindelwald a nakonec jeho sousedé jsou všechno, jen ne to, co si o nich myslel. Tohle prostě není normální a už vůbec ne správný.
„Myslel jsem, že tam strávíš více času a já mezitím stačím usnout,“ pověděl Percy, když otevřel dveře zpátky do pokoje.
„Zase a opět jsem zjistil věci, co jsem nechtěl vědět,“ povzdechl si a sedl si na Hermioninu postel.
„To nechápu.“
„Já prostě myslel, že jsou to sousedi a oni to jsou něco jako bystrozoři, kteří mě pozorují a snad i vsázejí, na jakou stranu se přidám.“
„Teď nechápu ještě víc.“
„Rozhodli se, že mě budou hlídat a tak si hráli na slabou rodinku, aby si mě ‚prozkoušeli‘ takže vše, co jsem o nich věděl, byli informace, které se domluvili mi říct. Kdo ví, jestli se vůbec jmenují, tak jak mi řekli.“
„Ale pomohli nám, na to nezapomínej.“
„A kdo mi pomůže příště? Přijde Lestrangová a řekne, že celý můj život byla má obdivovatelka a zabila mého kmotra, protože hrála svou roli? Ne Percy, já prostě nechci, aby se přede mnou lidé přetvařovali. Chci, aby prostě svině byli svině a přátelé zůstali přáteli. Ale v jednom mají oni pravdu, když si dokonce i moji přátelé myslí, že jsem černokněžník, proč by si to nemysleli cizí lidé.“
„Nechci je bránit, jsem na tvé straně, ať se děje cokoliv, ale mají dobré úmysly jen prostě špatné způsoby.“
„To si v tomhle světě může ještě někdo myslet, že bych se přidal k tomu parchantovi?“ zeptal se nevěřícně. „Zabil mi rodiče, donutil mě žít s odpornými příbuznými, do jedenácti let jsem neměl kvůli němu žádné přátele, zabil mého kamaráda Cedrika, způsobil Longbottomovým, to co způsobil. Nakonec mi zabil kmotra a ohrožuje celou Anglii a já jsem na prvním místě jeho listu pro ty, co zabije příště a proto mě napadl asi už sedmkrát. Kdo si sakra může myslet, že se k němu přidám?!“
„Když to říkáš takhle, tak také opravdu netuším.“
„Víš, co ale mě mrzí nejvíc? Že kvůli tomu, jak mi nikdo nevěří, jste zraňováni vy. Kdyby aspoň všechno padalo na moji hlavu, protože to mě lidé nevěří, ale ne… Prostě…ten zásah místo mě dostane moje… no prostě Hermiona… a oheň, který by měl spálit mě, spálí vás dva a jenom kvůli tomu, že mi lidé nechtějí věřit,“ povzdechl si a lehl si vedle Hermiony. Percy byl natolik taktní, aby na to nic neřekl a možná nad tím i přemýšlel, protože on nad tím přemýšlet musel. Ano nikomu se nic vážného nestalo, ale co kdyby ano, to by jeho přátelé prostě umírali kvůli tomu, že si lidé stále myslí, že se přidá na stranu vraha svých rodičů? To snad nemůže být pravda… ale ona je, bohužel.