Zdroj: http://www.dollow.funsite.cz/index.php?a=42 • Vydáno: 5.8.2011 21:21 • Autor: Amren
Během minulých dnů odstěhovali Dursleyovi a Aberforth jim pomohl s bariérami a jinými ochranami, taktéž navštívili Grangerovi a pak se už jen nudili zpátky doma v sídle, aspoň tedy do té doby, než se v sídle jako velká voda objevil Aberforth s Percym.
„Už se ti po mě stýskalo Percy?“ přivítal svého kamaráda po svém a nenechal si zkazit svou dobrou náladu ani tím, jak se Aberforth tvářil vážně.
„To víš, chtěl jsem také jednou okusit jaké to je, mít den volna,“ pousmál se Percy a on se úplně zděsil.
„Ty sis vzal den volna? Aberforthe, není pod Imperiusem?“ otočil se pobaveně na druhého návštěvníka.
„Jsem rád, že máš dobrou náladu, ale máme něco na práci, proto je tu i Percy, Lenka ani Horácio nám teď nemůžou pomoci, ale myslím si, že kdyby nás bylo víc, bylo by to na obtíž.“
„Co se tedy děje?“ zeptala se Hermiona, která se jako vždy odněkud objevila.
„Podařilo se mi zjistit, kdo je ten člověk, o kterém mluvit Gregorovitch, ale bohužel pro nás je ten člověk zavřený ve vězení.“
„Azkaban?“ povzdychl si, že mohl očekávat, jak těžké to bude.
„Nurmengard,“ vysvětlil Aberforth a on přemýšlel nad tím, jestli mu nadává nebo co to má být.
„To jdeme vysvobodit jeho?!“ zhrozila se Hermiona a on už si opravdu musel hlasitě odkašlat.
„Kdo je On a co je ten Nurme-krám,“ požadoval vysvětlení.
„Nurmengard je vězení, které postavil Grindelwald, není chráněné ani Mozkomory ani kouzelníky, ale je tam tisíce pastí a kouzel, které z toho místa dělají jedno z nejchráněnějších míst v Anglii a jako kdyby osud měl smysl pro humor, jediným vězněm je jeho architekt, takže ten koho jdeme vysvobodit a zeptat se ho na hůlku je samotný Gellert Grindelwald.“
„A co třeba rovnou dojít za Voldemortem ať nám vydá Viteály?“ zeptal se taktéž a uviděl jenom nechápavé tváře. „Co se děje, já myslel, že soutěžíme o to, kdo řekne nejhloupější nápad. Víte, co chcete udělat? Ve čtyřech lidech vzít vězení útokem a vysvobodit z něho druhého největšího černokněžníka posledních let.“
„Jestli ho nevysvobodíme my, tak to udělá Raddle po svém,“ pověděl vychytrale Percy.
„Já se nebojím, ale tohle mi přijde jako skočit zakrvácený do nádrže plné žraloků.“
„Trefné, cítil jsem se podobně, když mi to Aberforth oznámil, ale ne každý má možnost vidět Grindewalda,“ oznámil Percy, co se mu na tom líbí, ale tohle s ním nesdílel, podle informací to byl bídák, i kdyby to znamenalo ho uvěznit jinde, jen aby neumřel, stejně by z toho neměl vůbec dobrý pocit.
„Nemusíte s tím souhlasit, chtěli jste informace, já vám je jen dávám, můžeme se rozhodnout ho tam nechat zavřeného a připraveného pro Raddla, asi by si to i zasloužil, já jen, že jsem sehnal nějaké informace a Percy sehnal z ministerstva plány.“
„Takže tím nám chcete naznačit, že do toho jdeme, protože jsme se na to připravili,“ odhadla Hermiona.
„Rozhodně to nebude procházka, takže jestli do toho jdeme, musíme se pořádně připravit,“ vyhnul se Aberforth odpovědi, kterou chtěla slyšet.
„Doufám, že za to Grindelwald stojí, očekávám, že půjdeme v noci, takže máme dostatek času na pořádnou přípravu, někdo by měl dojít za Horáciem pro zásobu lektvarů, někdo by měl sehnat aspoň ty částečné neviditelné pláště, jídlo a pití, přenášedlo pro jistotu a…já nevím, vy jste tu ty inteligentní,“ odmávl to rukou.
„Vypadalo to nadějně, než si se zasekl,“ pověděla Hermiona a všichni se zasmáli na jeho účet.
„Takže už byste mohli jít, já bych se rád vyspal, protože to vypadá na další bezesnou noc,“ povzdychl si a nedokázal si vůbec představit, co je dnes a zítra vlastně vůbec bude čekat.
**
V plné polní, jak to vtipně nazval Percy, stáli před ohromnými dveřmi do Nurmengardu, prohlížel si ten masiv, z kterého byl vchod postaven, ale stále ho překvapovalo, ten klid, který tu kolem byl, Aberforth to předpokládal, ale stejně ten klid byl takový to ticho před bouří.
„Doufal, jsem, že tyhle zvrácená slova, už neuvidím,“ pověděl zamračeně Aberforth a připadalo mu, že i ten slogan mu připomíná stejně hrůzné dětství, jako měl on sám.
„Pro více a více dobra, Grindelwaldův slogan, kterým omlouval všechny své pozdější skutky,“ přednesla Hermiona, jako kdyby to četla z knihy.
„Bojíš se toho setkání?“ odvážil se zeptat, a jak očekával, zabodli se do něj pohledy všech, jediný Aberforth pochopil otázku, tak jak měla být chápána.
„Hned co si mi ukázal to spojení, jak umřel Gregorovitch, jsem tušil, že ten zloděj je Gellert, ale hledal jsem všechny důkazy, abych si to vyvrátil, což se mi nepovedlo, takže to je ta odpověď, nechci se mu podívat do tváře, protože vím, že mu nechci odpustit, ale ať už ví cokoliv nebo vlastní cokoliv, je důležité, aby to skončilo u nás a ne u Raddleho.“
„Rozumím,“ pokýval hlavou a nevnímal ty nechápající pohledy a přišel blíž ke vchodu, aby přesně viděl ten znak, co je u toho nápisu.
„Znak Relikvií smrti, říkal jsem ti to, je to realita,“ poplácal ho po ramenu Aberforth a vytáhl si hůlku a začal něco latinsky povídat směrem k masivnímu vchodu.
„O čem se to bavíte?“ pošeptal mu Percy, aby nerušil určitě složité kouzlo.
„Aberforthovo dětství nebylo lehké, jak si všichni myslí,“ pověděl neurčitě a s úsměvem si řekl sám pro sebe. „Budu respektovat tvé přání, tajemství je u mě v bezpečí.“
„Tak děcka, to nejlehčí máme za sebou, podle plánů dál může projít pouze vždy jeden dospělý člověk a objeví se náhodně na některém z třech vstupních míst, každá má své pasti, své očarované strážné, nějaký ten částečný seznam všeho má Percy, ale tak i tak se musíme spolehnout na vlastní inteligenci, aby se nikomu nic nestalo.“
„To už jsme slyšeli, není nutné to opakovat,“ pověděla Hermiona a snažila se kolem Aberfortha pohlédnout do tmy tajemného vězení.
„Jedno jste ale neslyšeli, měníme skupiny, vy tři jdete spolu a já jdu sám, uvidíme se na místě setkání,“ s úsměvem odcouval Aberforth do tmy a postupně zmizel.
„Pěkná podpásovka,“ shrnula to za všechny Hermiona.
„Neuděláme ale nic, jdeme,“ zavelel a jako první vykročil vstříc tmě. „Díky, že se mě snažíš takhle chránit,“ poděkoval šeptem a pak ho stejně jako jeho společníky pohltila tma a objevili se úplně jinde.
Oba ihned stáli s napřaženými hůlkami a kontrolovali chování stěn, stropů a podlahy, protože vše mohlo dělat problém, uviděl, jak Percy kleká k plánům a vše se snaží mapovat, jeho adrenalin byl na nejvyšší možné úrovni, nemohli si ani rozsvítit a louče opravdu nestačili, po očku kontroloval všechny světové strany a taktéž své přátelé, kteří tu byli nejdůležitější.
„Podle této staré malůvky bychom měli být v chodbě číslo 3, což znamená spoustu strážců, oživlými brněním s popravčími sekerami začínaje, až po nášlapné spínače, které okamžitě spustí palbu hodně nepříjemných kouzel, a navíc jsme už teď v matoucí kletbě, takže se nám bude zdát, že se stěny smršťují, že z ničeho nic umíráme a podobně, takže normálka,“ zhodnotil to Percy a plán zase schoval do hábitu a taktéž vytáhl hůlku.
„Trojka byla dost ošklivá, ale i na ní jsme připraveni ne?“ optal se pro jistotu, v inteligenčních testech, jako byla tahle chodba, byl spíš taková morální podpora.
„Byl to Grindelwald při své nejvyšší moci, kdo to postavil, že Azkaban hlídá pět lidí a pár desítek mozkomorů, kteří se dají odehnat jedním kouzlem, neznamená, že tohle bude také tak lehké.“
„Proč teda nejsou vězni tady, když Azkaban není chráněn?“ rozpoutal debatu, která je jenom brzdila.
„Azkaban není dobře chráněn, ale ze všech informací, které se falešně vydávají, jde z něj strach, takže normální člověk by tam nešel a takové šílence jako je Raddle stejně nic nezastaví a konec řečí jdeme,“ přikázal Percy a on spokojen s odpovědí mohl pomalu vykročit.
„Na všechno Protego horribilis, pamatujte na to,“ naléhala na ně ještě Hermiona, ale spíš ujišťovala sama sebe, jak jí znal.
„Jste na místě se zakázaným vstupem, odejděte nebo zemřete bolestivou smrtí,“ pověděla z ničeho nic zhmotněná postava, cela oplechovaná brněním, věděl, že ta postava i její druh vedle něj je jen kouzlo, ale stejně nedokázal ovládnout svůj třes.
„Defodio,“ zakřičel on a slyšel i Expulso a Reducio, takže brnění s ohromným výbuchem odletěli do stěny, kde se rozbili.
„Plán neudělat žádný hluk, nám zatím vychází na jedničku,“ pověděl sarkasticky Percy, ale poté, co se brnění znovu začalo skládat, už toho nechal a stejně jako oni je zasypával hromadou zaklínadel.
„Zkamenění nefunguje, nějaký plán?“ zařval Percy, poté co asi potřetí opakoval kouzlo Duro.
„Led?“ navrhl první blbost, která mu přišla na mozek, ale když to nikdo neodmítl, začali kombinovat vodu a ihned ji zmrazovat, po jejich snažení byli brnění zamrzlé ve zdi a ze stropu visely ohromné rampouchy.
„Aspoň že v těch kopkách je ta zima, aby nám to neroztálo,“ řekla Hermiona a on ji musel dát za pravdu, tolik kouzel co teď použili, v žádném souboji v životě neviděl.
„Slyšíte to?“ přerušil jejich tři kroky Percy a všichni se stejně jako on zastavili a zaposlouchali do šplouchání vody?
„Sakra,“ zařvala Hermiona a sledovala ohromný proud vody a natáhla hůlku, kterou ji okamžitě Percy zachytil.
„Je to klam!“
„A co když není!“
„V tom případě nám Merlin pomáhej!
„Uklidňující!“
Mezitím co se oni hádali, aby zmírnili napětí, on křečovitě svíral hůlku a přemýšlel nad tím, jestli to může být klam nebo ne, teprve když ta ohromná vlna byla tak metr před ním, zvednul hůlku a zařval: „Protego Horribilis, “ a ta ohromná vlna mu do toho štítu s ohromným tlakem narazila a jemu jediné co se podařilo, bylo je za sebou ukrýt a všechnu vodu poslat kolem štítu dál. Byl ohromně rád, když se k němu přidali a zpevnili jeho hráz, protože ten tlak na jeho štít a tudíž na ruku byl strašný.
Voda zmizela za nimi a on tak mohl sklonit hůlku a rukávem si otřít pot. „Tyhle ty iluze jsou nejlepší,“ nedokázal si odpustit narážku.
„Jak si to poznal?“ obdivně na něj vzhlédla Hermiona, což bylo asi poprvé a tomu se musel usmát.
„Jestliže Grindelwald to postavil, nenapíše do plánu přesné informace, takže ti, co by se to snažili podle nich projít, by teď byli pod vodou na začátku.“
„Výtečná úvaha sekundu předtím, než tě převálcují hektolitry vody,“ poplácal ho po ramenou Percy a radši všichni napřáhli znovu hůlky.
„Půjdeme dál nebo tvůj šestý smysl říká něco jiného?“
„Shrňme si to, takhle chodba je udělána tak, že jí projde pouze jeden člověk, protože více dospělých kouzelníků to nepustí, to že jsme tu tři, je něco, s čím se nepočítalo, protože děti do vězení nepůjdou, takže logicky se počítá s tím, že sám na sebe nikdo nemůže poslat levitující zaklínadlo, ale když jsme tu tři-,“ začala Hermiona.
„Tak se můžeme postupně dolevitovat až k bodu schůzky,“ dopověděl Percy a Hermiona jenom kývla hlavou.
„Jdu první,“ řekl, aby se neztratil v debatě.
„Ani náhodou, první jdu já, ty půjdeš mezi námi,“ rozhodla Hermiona a on musel poraženecky sklopit hlavu, aspoň tedy do té doby, než si mohl vychutnat to, že byla Hermiona v moci jeho kouzla, škoda že všechny šílené nápady, jako obrátit ji hlavou dolů musel nechat na pokoji a co nejopatrněji ji přemístit pár desítek metrů dopředu. Po pár minutách šaškování konečně uviděli dveře, které se sami od sebe otevřeli a jim se zobrazila kruhová místnost se sochou koho jiného než Grindewalda v čele.
„Celkem obstojný čas,“ podotkl Aberforth, kterého si nevšimli díky tomu, že je všechny upoutala monstrózní socha.
„Čekáš dlouho?“ pověděla zklamaně Hermiona, protože výzvu porazit svého učitele nezvládla a to ani, když byli v přesile.
„Nebyla to soutěž, jsem rád, že jste se sem dostali, i když mám tušení, že to bylo až příliš lehké,“ pověděl zamyšleně Aberforth, ale tento názor s ním nesdílel, nesmrtelná létající brnění s popravčími sekerami a pak vody jako kdyby praskla přehrada, mu prostě příliš lehké nepřipadalo.
„Nejsi jediný, kdo tu má tušení,“ práskl ihned Percy a on se musel zašklebit, naštěstí to přešel Aberforth bez otázek a tak všichni zase skončili pohledem na soše jednoho z nejhorších černokněžníků.
„Taky máte ten pocit, že nás ta socha sleduje?“ řekla Hermiona a on se poprvé podíval nahoru do kamenných očí, které se opravdu dívali do všech stran a hlavně postupně pozorovali každého z nich.
„Jo dělá to celou dobu, co jsem tu stál, myslím, že to ale souvisí s támhletěmi dveřmi, které nejdou nijak otevřít,“ ukázal na dveře, které stáli naproti všem třem vchodům a už napohled vypadali, že nepůjdou otevřít.
„Zkusil jsi poprosit?“ navrhl a očima hypnotizoval dveře, které se začaly pomalu a hlasitě otevírat a začali ukazovat po stranách mříže a louče, což byli vlastně jediné věci, které tam za těmi dveřmi byli.
„Za těch pár desítek let jsem se naučil o magii spousty věcí, ale ty mě stále dokážeš překvapit, jak jsi to dokázal?“
„A není to jedno? Důležité je, že se to povedlo ne?“ optal se.
„Když se ty dveře otvírají z neznámého důvodu, můžou se i z neznámého důvodu zavřít.“
„Nemyslím si, že by tu chtěl Grindelwald zůstat a zavřít se tu s námi, i když podle všech náznaků jste moc velcí přátelé nebyli,“ promluvil Percy a on mu v duchu poděkoval, nějak ho to tajemno táhlo za ty dveře, přece jenom za nimi čeká jeden z nejinteligentnějších a nejmocnějších lidí tohoto století.
„Až nás to tam zavře a my budeme muset prosit Gellerta, nechám to na vás,“ povzdychl si Aberforth a jako první udělal těch pár desítek kroků, až se ocitl za dveřmi, které se ne a ne zavřít.
„A pak že já jsem paranoidní,“ neodpustil si zašeptat Hermioně, která ho chtěla praštit, ale vyhnul se tomu tak, že se rychlým krokem vydal k Aberforthovi a stejně jako on zůstal viset pohledem na jediné plné cele, přímo naproti nim a musel přiznat, že alespoň Brumbál byl natolik dobrotivý, že ho zavřel zrovna v té, která měla malinký stoleček a něco co vypadalo jako postel.
„To už jsou návštěvní hodiny? Musel jsem prospat oznámení,“ uslyšel hlas plný ironie a sarkasmu, za který by se nemusil stydět ani Snape.
„I když je zavřený, neznamená to, že není nebezpečný,“ přibrzdil ho rukou Aberforth, ale on stejně vykročil blíž.
„Koukám, že se venku dějí asi velké průsery, že mě přijde navštívit Kozel a banda usmrkanců,“ pokračoval dál Grindelwald, když přistoupil asi na pět metrů od mříží.
„Čekal jsi nějakou důchodkyni na vztah? Tohle není seznamovací kancelář, Gellerte, tohle je vězení,“ nenechal se Aberforth.
„Tvá inteligence asi musela postoupit, protože ten Kozel koho jsem znal, by si vězení spletl s loukou.“
„Dost!“ promluvila Hermiona dostatečně autoritativním hlasem, aby zastavila hloupou hádku. „Šlo se sem kvůli něčemu a hádat se tu, to doufám nebylo.“
„Pověz mi, jaký byl tvůj úžasný plán, Kozle, prosím oslň mě tvým intelektem,“ nenechal se zastavit Gellert.
„Ještě jednou promluvíš, když tě má přítelkyně zastaví a budeš si přát, aby tě tu sežrali krysy,“ půjčil si trochu síly z medailonu, který rovnou vyndal i zpod hábitu, nechtěl ho použít, ale tohle byl podle něj argument, který nemohl nechat být.
„Medalion Salazara Zmijozela, chlapče zaujal si mě,“ přiznal Grindelwald a přistoupil blíž k mřížím.
„Říkejte mi prosím, Blacku,“ využil dalšího přesvědčovacího manévru.
„Rodina Blacků, dobrá, řekněme, že si dokonce rád i vyslechnu, co tu děláte.“
Musel se usmát, tohle se mu povedlo a tak ležérně ukázal na Aberfortha, kterému se na obličeji zračil lehký údiv.
„Takže nějaký magor se snaží ovládnout svět a mě chce zabít, aby se dozvěděl, kde je bezová hůlka? Kozle, to si jim neřekl, že já ji nemám a všichni, když by věděli posloupnost majitelů této hůlky, by věděli, kdo ji má teď, nečekal bych, že bude v tobě tolik zákeřnosti.“
Podvědomě tušil, že jí Grindelwald nemá, ale to nebylo to, co tu hledal. „Nehledáme nějakou hůlku, ale věřím, že budeš užitečnější živý než mrtvý.“
„V tom případě mě těší, že jsem vám odstranil skoro devadesát procent veškerých pastí a pak vám otevřel i dveře.“
„Bezhůlková magie na takovéto úrovni? Radši bych ho omráčil před tím, než budeme chtít cokoliv udělat,“ navrhl Percy a jeho návrh zněl skoro jako příkaz a prosba zároveň.
„Proč si neotevřel dveře dřív?!“ zeptal se Aberforth.
„Aby si mě mohl zabít?! Nenech se vysmát Kozlíku, ten mladý muž aspoň vypadá, že má nějaký cíl, v jeho očích je vidět moc a touha po ní, kdyby si přišel jenom ty sám, v životě bych tě k sobě nepustil a jsi tak bídný, že bys je sám neotevřel,“ vysmíval se Aberforthovi a zároveň složil tu nejzvláštnější poklonu jemu, jakou kdy dostal.
„Zachránil sis život, bylo to dobrý rozhodnutí, teď znič veškeré ty bariéry a dostaneš se pryč,“ pověděl, aby předešel další hádce.
„Kdybych to uměl, myslíš, že bych je nezrušil už předtím, chybí mi hůlka, mladíku,“ pokýval hlavou Grindelwald a jemu to připadalo, jako kdyby v něm viděl něco a bavil se tak s ním jenom proto.
„Nemám času nazbyt, takže když chce hůlku, tak mu ji dáme, ještě tady v kouzelném měšci mám hůlku na jedno použití od Weaslyových dvojčat, věděla jsem, že se jednou bude hodit,“ vytáhla Hermiona ihned poté, co dořekla jeden hodně podivně vypadající klacík.
„Smůla Gellerte co? Nakonec stejně budeš muset pomoci,“ řekl Aberforth a natáhl svoji hůlku a tak, udělali i všichni ostatní, když došel ke spínači, který byl očarován proti kouzlům a odstranil mříže, které dělali z Grindewalda vězně, nepřestával na černokněžníka mířit, Hermiona mu pouze hůlku hodila a on si jí divně začal prohazovat v rukou.
„Imperius,“ ozval se Aberforth, čímž je všechny dokonale překvapil.
„Odstraň všechny bariéry jedním kouzlem!“ přikázal dál, a i když se určitě Grindelwald bránil, příkaz vyplnil.
„Mdloby na tebe,“ ukončil to Aberforth a odkopl nyní již nefungující hůlku pryč od omráčeného těla.
„Veškeré výčitky a námitky si poslechnu, až budeme v bezpečí, nyní musíme odtáhnout jeho tělo pryč a rychle zmizet,“ shrnul to Aberforth a on jelikož mu neměl, co vyčítat se okamžitě chopil nadnášejícího kouzla a jako první se vydal pryč, což bez pastí byla otázka několika krátkých minut.
**
V nejtemnější části noci, když už všichni spali, o čemž se samozřejmě přesvědčil, sebral z kuchyně nějaké to jídlo, láhev máslového ležáků a vydal se pro nějaké odpovědi do místnosti, která byla nejvrcholnější dílo, které mohli oni s Kráturou za ty dvě hodiny udělat.
Světlo mu odhalovalo postavu ležící na posteli, posadil se na židli a vedle sebe postavil podnos, vytáhl hůlku a jednoduchým zaklínadlem nadzvedl Grindewalda, a když se ujistil, že levituje vedle postele, kouzlo zrušil, což samozřejmě způsobilo menší hluk od nárazu, Grindelwald okamžitě vstal a nechápal co se děje, až teprve, když viděl jeho s hůlkou v ruce, určitě pochopil.
„Ty tu děláš služku? Konečně nějaké jídlo,“ zamručel Gellert a natáhl ruku, kam mu to Kráturova bariéra dovolovala.
„Za ty blbý kecy ses o to jídlo připravil, já jsem tu pán, který má otázky a ty mi na ně budeš pravdivě odpovídat, jestli ne, vychutnám si tvé hladovění a žíznění a věř mi, že mi mnohem lépe chutná, když přede mnou leží někdo, kdo dlouhou dobu nejedl,“ přikázal temně a aby předvedl, že to myslí vážně s rámusem shodil celý podnos na zem.
„V Kruvalu by ses vyjímal, pamatuji si, že v Bradavicích byla taky nějaká kolej, kde vyrůstali ti nejlepší z nás.“
„Nejlepší? Vy černokněžníci jste akorát přišli, nadělali problémy a rychle zmizeli, kdyby Brumbál nebyl idiot, už dávno bys byl ve vězení.“
„Myslíš si, že víš všechno? Kamarádíš se Kozlíkem a nevíš nic o jeho minulosti-.“
„Ještě jednou budeš chtít přede mnou pomlouvat mé přátele a skončíš zle, rozumíme si?! Já otázky, ty odpovědi, býval si inteligentní, tohle snad pochopíš,“ řekl pevně. „S tím nitrozpytem bych to ani nezkoušel, metody se za padesát let vězení změnily, takzvaný nitrozpytový protiútok dokáže rozšmelcovat mozek a věř, že s tím mám už zkušenost,“ zavrčel a veškerou pravdu si upravil pro sebe, a když viděl malinký odraz strachu v očích starého černokněžníka, dodal si mnohem více sebedůvěry.
„Ve vězení si nadhodil něco o mé moci, vysvětli to,“ přikázal tvrdým hlasem, protože nějaké prosby tu neměli žádný smysl.
„Viděl ses někdy v zrcadle?“ začal nehezkým tónem a tak pozvedl hůlku, aby ukázal, že to opravdu nebude trpět, a když uslyšel krátké zavrčení, znovu ji sklonil. „Tvá jizva je plná černé magie, celé tvé tělo vyzařuje černější magii než to moje, někdo na tobě zkoušel nějaké pokusy, což samozřejmě každý pozná,“ vyprskl Grindelwald.
„Řekl jsem pravdu!“
„Tobě nikdo nic neřekl?“ vysmál se mu do obličeje. „Nikdo ti neřekl, že podle magie máš obrovský potenciál stát se stejným jak já? Bláhové děcko,“ pokýval hlavou starý černokněžník a jemu, i když tomu nechtěl věřit, mu to začalo hlodat v mysli.
„To dělá ta jizva po Avada Kedavře, všechno si jen ty vymýšlíš!“
„Avada Kedavra? Ty dokážeš v klidu říct, že přežiješ smrtelnou kletbu a přitom ti nedochází, že to není nějaký dar světla nebo podobné žvásty ze škol, ale jenom síla, která proudí v nás a pomáhá nám ovládnout mudly a nečistokrevné, jsi předurčen stejně jako já vykonat Více a více dobra a ovládnout je všechny silou,“ pokračoval Gellert a on vstal tak rychle, že za sebou shodil židli.
„Jsi jen obyčejný šílenec, kterému hráblo ze samoty! Pokud budeš dále říkat lži a nesmysly, už tě nikdo kromě skřítka nenavštíví!“ Vyštěkl a odešel pryč z místnosti, kterou za sebou naštvaně zamkl, věděl, že jsou to lži, byl o tom přesvědčený, ale ten červíček pochybnosti, který mu připomínal, že má patřit do Zmijozelu, spojení s Voldemortem, zprávy v novinách, pomluvy ve škole a ostatní věci, byli to lži, ale když se na sebe podíval, přesně takový byl i mladý Raddle a určitě i Grindelwald.
„Ne! Nebudu žádný nový pán Zla! Mám přátele, kteří mi v tom když tak zabrání, nemusím mít žádný strach, Grindelwald je senilní, neví nic!“ řekl si dostatečně nahlas, aby tomu i sám uvěřil, ale ztišil se, když uslyšel nějaké kroky na schodech, ale po tom, co tam přišel, už tam nikdo nebyl a tak s vědomím, že stejně neusne, zamířil do postele.
**
Grindewaldova slova se mu neustále opakovala v mysli a bodaly jako dýka do srdce, nechtěl jim uvěřit, ale jestliže Brumbál, Grindelwald i Raddle byli stejní jako on a stali se z nich parchanti s chutí ovládnout svět, co dokáže zabránit tomu, aby se nepřidal k nim. Celý den byl kvůli tomu zamlklý, a jelikož Percy i Aberforth odešli, nikdo mu to nemohl vyčítat, teda kromě Hermiony, která asi respektovala, že chce být sám a přemýšlet.
Už použil Imperius, Cruciatus a jednou bude muset použít i Avada Kedavru, jak s tímhle skórem může věřit, že ho ta magie nespolkne a nebude se snažit zvyšovat svou moc jakýmkoliv způsobem? Měl chuť se praštit, aby tyhle myšlenky vyhnal, ale věděl, že by to nepomohlo, pokud si to neurovná sám v hlavě a nesrovná se sám se sebou, tak tyhle myšlenky jen tak nezmizí.
Věděl, že některé otázky mu může zodpovědět jen pár lidí, ale jelikož Lupinovy nevěřil, Brumbála vidět nechtěl, ani nemohl, McGonagallovou to samý, Aberforth neměl čas, uchýlil se ke skoro až k sebevražednému rozhodnutí.
„Už si tu zase?“ ozval se nevrle Grindelwald.
„Mám pár otázek,“ prozradil vážně a tím alespoň trochu upoutal černokněžníka.
„A já mám žízeň.“
„Odpověz mi na mé otázky a dostaneš, co chceš,“ zvedl ze země židli a posadil se na ní.
„Doufám, že jsi víc čestný, než ty, se kterými jsem se dříve potkával, budiž co chceš vědět.“
„Co vás donutilo k tomu všemu, experimenty na dětech v Kruvalu, nesnášenlivost proti mudlům, boj proti nečistokrevnosti a krvezrádcům,“ přiblížil pár věcí, co mu nešlo do hlavy a mohli by mu dost přiblížit to, proč takový lidi existují.
„Touha po moci? Touha po slávě? A co třeba bohatství, nic z toho sám nechceš? Lži si komu chceš, ale všechno z toho chceš, jinak by si zahodil Zmijozelův medailon, přestal vůdcovat všem těm lidem, co byli ve vězení s tebou a nakonec by si nechodil ani za mnou, protože já jsem přece ten zlý,“ přeháněl to Grindelwald se sarkasmem a ukazoval mu svět z pohledu, kterým ho odmítal vidět, ale jednou se rozhodl vědět všechno a tak to musel všechno spolknout.
„Co má společného bohatství a sláva s vraždou stovky mudlů?“ odplivl si znechuceně.
„Neříkám, že všechno co jsem udělal, bylo dobré, ale prostě kouzelníci nepatří mezi ty nekouzelnické šmejdy, je potřeba to odlišit, nemůžeme jen tak mísit krev a zbavovat se všech vlastností, které máme po Merlinovi, Zakladatelích, Alberickovi, Morganě a třeba i po Peverellových. Magie si sice dělá, co chce a tak se s ní rodí i nekouzelníci, ale tím mísením za chvíli všechno zmizí a budou se rodit samí motáci, až nakonec za pár desítek let tu nezbude nikdo. Ochraňuj si je stejně jako Albus, ale až jednou přijde den, kdy všichni vyhyneme kvůli pozdnímu zásahu, nikdo z toho nebude moct obviňovat nás, těm co záleželo na velikosti nás hrdých kouzelníků ze známého rodu,“ pověděl vážně a dokonce i tak, že to nevypadalo jako nějaké ubohé chlubení, ale jenom čistá informovanost.
„Je vidět, že padesát let mimo informace je opravdu hodně,“ promluvila Hermiona za ním, a když poplašeně trhl hlavou, uviděl ji opřenou o dveře. „Mudlovští šmejdi, jak nás nazýváte, pokročili ve vědě, ještě pár let a práce s DNA zapříčiní, že ta vaše úžasná krev se nebude ztrácet, jenže to nikdo nechce z vás vidět, přes tu vaši pýchu a zaujatost vidíte jako sílu mávání hůlkami, ale zrovna vy byste měl vědět, co dokázali mudlové v druhé světové válce, kde jste určitě také byl. Je to jen o té hloupé kouzelnické moci, vy ji máte, oni ne, takže je všechny zavřete, abyste ukázali dominanci, ale kdyby se všichni najednou vzbouřili, vytáhli své zbraně, ukryjete se po Fidelovo zaklínadlo a vylezete, až bude po všem.
„Možná si myslíš, co všechno nevíš, ale víš, jak umřela skoro celá Brumbálovic rodina? Mohli za to mudlové, kteří viděli nejmladší sestru kouzlit, víš, proč začala druhá světová válka? Německo se usmyslelo, že obsadí veškeré státy a tím bude mít vládu nad všemi kouzelníky a kdyby se kouzelníci nepřipojili ke konci války, kdo ví, jak by to skončilo. Mudlové když zjistí, že někdo má něco, co oni ne, jsou schopni zabíjet. Kolik lidí jsi viděla umřít, holčičko, já tisíce, desítky tisíc, mrtvoly, kousky těl poházené v zákopech, na bojovém poli, za barikádami a nebojovali proti sobě kouzelníci, ale právě ty co nejvíc ochraňuješ. Poučuj teprve tehdy, až když budeš znát krutou realitu a ne to, co píšou v knihách,“ řekl Grindelwald vzdorně a jemu se udělalo mdlo, jeho představivost mu to zobrazovala až příliš přesně, což byla věc, co opravdu nechtěl.
„Ale-,“ nedokázala odpovědět Hermiona a po zdi sjela až na zem, kde si sedla.
„To je přesně ono, žiješ šťastně a vidíš svět růžovými brýlemi, to je ten rozdíl mezi námi a dokonce i mezi vámi,“ ukázal černokněžník nejdřív na sebe a pak postupně i na Hermionu a na něj. „Salazar Zmijozel měl jeden z nejlepších nápadů, ale vy takzvaní hrdinové jste z něj udělali idiota a temného černokněžníka, holčičko zkus někdy nehodou zabít člověka, kterého si vážíš, zkus někdy zastavovat stovky kulek, od závistivých mudlů se zbraněmi, jen si zkus někdy bojovat za lepší svět a být za to odsouzená na doživotí do vězení, které si sama postavila, až tohle vyzkoušíš, rád si na tohle téma s tebou popovídám, ale jinak si nech rady o nejhodnějších mudlech pro sebe!“ zařval naštvaně Grindelwald a on vůbec neměl co říct.
„Odpověděl jsem ti na tvé otázky, teď ukaž, že tvé slovo něco znamená,“ řekl přímo Grindelwald a on se slibem, že své slovo dodrží, pomohl vstát Hermioně a odešli pryč.
Poprosil Kráturu, aby donesl občerstvení dolů a sám si s mnohem více smíšeným pocitem sedl na pohovku a byl opravdu rád, když si k němu ona přisedla a pohodlně se o něj opřela. Chtěl začít on, ale nenapadlo ho ani hloupý začátek, natož nějaký normální.
„Může to být pravda? Opravdu všemu čemu věřím je lež?“ začala Hermiona on dál mlčel. „Opravdu jsme tací? Tak závistivý, že dokážeme rozpoutat války? Jsou tedy mudlové hrozbou, před kterou se musíme skrývat?“
„Já nevím!“ zvýšil hlas, ale ne na ní, zvýšil hlas proto, že mu to přišlo všechno jako zlý sen. „Aberforth také zmiňoval, že Salazar nebyl tak zlý, jak se o něm říká, možná že jsme byli učeni Fénixovým řádem tak moc, až jsme si nevšimli reality nebo jsou to všechno jenom lži, ale může lhát člověk o svých zážitcích, když je skutečně zažil?“
„Harry slib mi, ať už bude pravda jakákoliv, uděláš to, co bude nejlepší dle tebe a nenecháš se strhnout na žádnou stranu,“ vyžádala si jeho pohled, aby se jí přitom díval přímo do očí.
„Zajistím nám všem dobrou budoucnost, poražením Voldemorta, tohle ti můžu slíbit,“ vyhnul se trochu odpovědi, co chtěla, ale neodolal tomu, aby jí políbil do vlasů.
„Tohle mi asi musí stačit,“ krátce si povzdechla a blíže se k němu přitulila a oba potichu přemýšleli o tom samém, jestli opravdu celý jejich život byla velká lež.“