Zdroj: http://www.dollow.funsite.cz/index.php?a=40 • Vydáno: 22.7.2011 17:28 • Autor: Amren
„Milý studenti, je tu další víkend a s ním i další kolo soubojů, bohužel musím oznámit, že jeden z týmů se rozhodl skončit, takže dnes uvidíte pouze dva souboje, takže už nebudu zdržovat svými stařeckými řečmi a pustíme se do nich,“ pověděl zesíleným hlasem ředitel a on se nutil k pozorování a poslouchání něčeho jiného.
„První zápas je Michael Corner a jeho partnerka Cho Changová proti nim se postaví Ginny Weasleyová a Dean Thomas,“ pověděl profesor Kratiknot a jako kdyby to byla výzva, oba páry proti sobě nastoupili.
„Pravidla znáte, takže očekávám čestný souboj, jinak ho přeruším, rozumíte? Dobrá, tři kroky do zadu, pozdravte se a můžete začít,“ pokračoval profesor a tak se i stalo, začala Ginny a společně s Deanem vyslali zaklínadla, které skončili odražené v podlaze, první tři výměny se nehnuli ani z míst, pak už to začalo být poněkud akčnější, úhyby, úskoky, skrčení, dvojité štíty, lehké kombinování kleteb, což dodávalo celému souboji ten pravý šmrnc.
Jako první trefilo nějaké zaklínadlo Cho, která odlétla asi tři metry na zem, ale další kletbu za ní zablokoval Michael, rychle ke své přítelkyni přiběhl, pomohl jí na nohy a bojovalo se dál, kletba střídala kletbu, ani jeden z nich neměl velkou převahu, ale pak se Michaelovi podařilo spoutat Ginny a následně jí Cho poslala na konec duelového prostoru, bylo to velice taktické, Dean nemohl udělat nic, aby jí pomohl a byl na to sám, vyslal nějaké zaklínadlo, které bylo vyblokované a za další tři kola ležel taktéž na zemi, bez hůlky, kterou držela Cho vedle té své.
„Konec, vítěz se stává Michael Corner a Cho Changová,“ pověděl maličký profesor a oni se začali radovat, jako první vstal ze své sedačky a začal nahlas tleskat, než se k němu přidala Hermiona, Lenka a následně celý Havraspár a Mrzimor včetně některých z Nebelvíru těch ale bylo pomálu.
Sledoval, jak Michael seskakuje a míří směrem k němu.
„Výborný souboj,“ složil mu upřímnou poklonu.
„Jenom díky tobě jsem to dokázal,“ položil mu Michael ruku na rameno.
„Jen svou pílí jsi to dokázal, já jsem ti jen ukázal cestu, běž si užít vítězství, všichni tady tě chtějí obejmout,“ zasmál se a stiskl mu ještě před odchodem nabízenou ruku.
„Jeden Weasley dole, jeden zbývá,“ řekl směrem k Hermioně, která si ho pomalu ani nevšímala.
„Michael se tu stává velice oblíbeným, že jo,“ pověděla Hermiona a on se zamyslel, proč to říká.
„Každý je tu oblíbený, když vyhraje, jen u nás to tak není, nesmíš si to tak brát,“ odpověděl tak, jak si myslel, že to ona myslí.
„Další souboj bude mezi -,“ nedostávala se k němu slova profesora Kratiknota, ale věděl, že je na řadě on, tak se vydali na svá místa.
„Prosím uklidněte se a buďte ohleduplný k dalšímu souboji,“ zesílil si hlas profesor Kratiknot a všichni jako kdyby byli očarovaní přestali s radováním, gratulováním a se vším ostatním, co doteď dělali.
Poté co si vyslechl poučení o pravidlech, se proti sobě postavili a on se připravil na použití nitrozpytu, teď na něj byla správná doba, všechno měl s Hermionou domluvené, takže se nemusel bát, že by mu v průběhu boje nerozuměla.
„Začni Weasley bude to poslední kouzlo, co vyčaruješ!“ zařval na Ronalda, který se rozčílil a jen tak, že na něj něco neposlal.
„Nejdřív se musíš uklonit rezavče, zapomínáš na pravidla?“ zasmál se a nepřestával provokovat, přičemž se jemně uklonil, ale tak otočený, že to vypadalo, že se klaní Hermioně nebo profesoru Kratiknotovi, než Ronaldovi, což bylo přesně jeho účel.
Letěli na něj dvě zaklínadla, co to viděl u Ronalda v hlavě, bylo obyčejné Impedimenta, takže se ani nehnul, aby Hermiona věděla, že to může vyblokovat obyčejným protegem. Nechtěl začít ničím slabým a tak ihned poslal své oblíbené kouzlo Pulso, které se bohužel pro něj rozprsklo o bariéru za nimi, okamžitě ale Ronald poslal nějaké kouzlo, které neznal a tak postavil štít taky jen tak pro jistotu. Obě kouzla se ale vpili do toho, který vyčarovala Hermiona a tak se na ní pro jistotu podíval, dvě silná kouzla do jednoho štítu bývá většinou náročné.
„Můžeš?“ zeptal se rychle.
„Jo, Serpensortia,“ vyčarovala kouzelného hada přímo před něj.
„Dobrá, Serpensortia,“ vyčaroval svého vlastního a ihned zasyčel. „Braň mě.“
Hadi se na něj nevěřícně podívali, ale nemohli proti příkazu hadího jazyka nic dělat, viděl, jak ihned Ronald po bývalé zkušenosti míří na hada, ale nepočítal s tím, že Hermiona mezi ně postaví bariéru, které kouzlu zabránilo v průchodu.
„Voateaceterain,“ vyčarovala Hermiona poté, co se uhnula kouzlu od Seamuse a její had vypadal jak velice hladový had.
Sám se přidal s kouzlem Geminio, které vytvořilo hada dalšího, nerozpoznatelného od originálu, viděl strach v očích svých protivníků, kteří začali ustupovat a oba poslali na hada Vipera Evanesco, ale už byli na tohle připravený a tak jako štít udělali to, že hada zkameněli pomocí kouzla Duro a tak se jenom kletba otočila na ně a málem je trefila.
Had se neustále přibližoval a oni se deset sekund nemohli bránit, protože výměna neproběhla.
„Engorgio,“ ozvalo se od Hermiony a jediný bojeschopný had se proměnil na hada o velikosti Naginiho, vsadil by se, že teď nahnala strach každému, ale byli obklíčeni bariérou, která bránila všemu v průchodu.
„Arania Confundo,“ použil kouzlo, které ho naučila jedna kniha plná žertovných kouzel, oběť všude včetně na sobě vidí obrovské pavouky a jelikož toto kouzlo poslal vedle obrovského hada, Ronald se tomu nemohl bránit a kletba do něj narazila.
Seamus naproti tomu ihned jak mohl, spálil vyvolaného hada, ale to co chtěl, se mu povedlo. Ronald vypadal nepřítomně a neustále se oháněl hůlkou, takže propásl svých deset sekund a oba mohli poslat svá kouzla na Seamuse, který musel uskočit.
„Dělej, Ronalde, Finite,“ poslal na svého spolužáka kouzlo, které to jeho odstranilo, ale jelikož zase uplynulo deset sekund a Ronald vypadal stále nepřítomně, poslali na něj společně Fulgur vestis, které s rychlostí blesku narazili do nic netušícího Ronalda a málem s ním rozdrtili bariéru, v jaké rychlosti do ní narazil.
„Druhý Weasley je dole,“ pověděl výsměšně, když viděl, že se Ronald nezvedá a dokonce dvojitý blesk mu propálil hábit na dvou místech.
„Pane profesore, neměl byste to ukončit?“ zeptala se Hermiona a bylo vidět, že jí to těší mnohem méně než jeho.
„Seamusi Finnigane, přejete si dokončit svůj zápas?“ zeptal se profesor.
„Ne! Ukončete to!“
„Správná volba, na tebe jsem taky měl připraveného něco na hranici přístupnosti,“ pověděl pevně a sklonil hůlku.
Uviděl, jak ihned potom mizí bariéra a oni mohli slyšet to ticho, které venku panovalo a pohledy upřené buď na ně, nebo na ležícího Ronalda. Ihned poté se přihnala madam Pomfreyová a začala na něj používat nějaká kouzla.
„Zde už nemáme žádnou práci, bude vyhlášen vítěz?“ zeptal se Hermiony, protože kromě ní, vedle něj nikdo nebyl. „Takže ne? Dobrá, odcházím,“ dokončil si sám pro sebe a skočil z vyvýšeného místa, které ohraničovalo duelový prostor.
„Hermiono jdeš?“ otočil se na svojí přítelkyni, která sledovala počínání profesorů.
„Dělej, jak chceš,“ mávnul rukama a naštvaně strčil do dvou druháků, který mu blokovali cestu ke dveřím.
„Pane Pottere, zůstaňte tu,“ uslyšel za svými zády, ale hloupá slova ho nemohla zastavit, šel dál a nevnímal to ticho a v dálce mluvení profesorů, došel až k prefektské koupelně která byla odtud nejblíž, opřel se o umyvadlo a pustil vodu plným proudem.
„Gregorovitchi!“ uslyšel hlas ve své hlavě, hlas, který doufal, že už neuslyší.
„Gregorovitchi, dej mi tu hůlku!“
„Pane, j-já ji ne- nemám,“ vykoktal ten, jemuž říkal Voldemort Gregorovitch.
„Řekni mi, kde je!“
„Ukradl ji, on ji ukradl! Přísahám, že…mi ji on ukradl,“ bránil se starý výrobce hůlek a tisknul se k jednomu z regálů.
„Věřím ti,“ pověděl klidně Voldemort a natáhnul hůlku.
„Avada keda-“ vyslal ihned poté paprsek, ale než byl Gregorovitch zabit, jeho nitrobrana zapůsobila a on se opět objevil v prefektské koupelně, kde se ihned zřítil na zem, do mokra koupelny, která se stihla lehce zatopit z neustále tekoucího umyvadla.
Hodně zrychleně dýchal, až se mu do pusy dostala voda, což ho donutilo se na slabých rukou aspoň trochu zvednout. Pomocí umyvadla se úplně postavil a strčil do něj celý obličej, aby se trochu probral, ihned poté zavřel kohoutek.
„Avada Kedavra,“ tyhle dvě slova mu neustále běhala hlavou, nemohl je odtud dostat.
Jednoduchým kouzlem odstranil veškerou vodu a sesunul se podél zdi, neustále byl vzpomínkami na místě již posledního okamžiku známého ruského výrobce hůlek Gregorovitche.
„Věřím ti, Avada Kedavra,“ znovu uslyšel ten hnusný hlas.
„Harry! Harry, slyšíš mě!“ přiběhla k němu Hermiona a ihned za ní Lenka.
„Jsem v pořádku,“ odmávl to rukou, ale jeho pohled skončil na svítícím perlovém náhrdelníku, který blikal Hermioně pod pláštěm.
„Vypadáš hodně hrozně,“ dostalo se mu ujištění od Lenky.
„Právě jsem zestárl o pár let,“ pořádně si povzdechl a s jejich pomocí se postavil.
„Co se stalo?“ zeptala se starostlivě Hermiona, což ho svým způsobem i těšilo, když odcházel, moc starostí u ní neviděl.
„Rusko bude bez hůlek,“ povzdechl se znovu a snažil se dostat obraz k smrti vyděšeného Gregorovitche z mysli.
„Harry!“
„Gregorovitch zemřel, Voldemort si zajel na dovolenou do Ruska, chtěl si obstarat novou hůlku.“
„Dostal si se mu do hlavy?“ zeptala se Lenka a on jí kývnutím hlavy odpověděl.
„To se musí dozvědět Aberforth a Horácio,“ přikázala Hermiona a následně dodala, „můžeš chodit?“
„Jo, to že jsem viděl něčí smrt a dostal jsem se do hlavy nejnebezpečnějšímu čaroději, mě přece nemůže porazit,“ řekl ironicky a jenom pomocí své vlastní hrdosti vyrazil jako první kupředu.
„Harry, promiň, že jsem nešla s tebou,“ řekla po chvilce ticha Hermiona.
„Ronald byl přednější, chápu,“ řekl se skrývaným vztekem, nechtěl podnítit další vizi s Voldemortem, jako se mu to podařilo před chvílí, naštěstí byla Hermiona dostatečně taktní, aby se nehádala.
„Jsi opravdu v pořádku, Harry?“ zeptala se ještě jednou Lenka, což ho ještě více rozčílilo.
„Nejsem! Právě zemřel další člověk a já na to musel čumět, jak na nějakou podělanou televizi, takže ne! Nejsem v pořádku,“ odpověděl a zrychlil tak, že se dostal několik metrů před ně, což mu vyhovovalo.
Zaťukal na dveře Horáciova kabinetu, ale neozvalo se žádné dále, a když se je pokoušel otevřít, zjistil, že jsou zamčené, nahlas zaklel a udělal pár kroků a to samé zkusil s třídou.
„Vypadá to, že tu opravdu není,“ pověděla Hermiona mírně a on musel polknout sarkastickou odpověď.
„Dobby!“ rozhodl se to vyřešit po svém a zavolal si na pomoc svého věrného skřítka.
„Pan Harry volal? Dobby viděl váš souboj a opravdu jste tam byl dobrý,“ složil mu skřítek poklonu jak slovy, tak i svým tělem.
„Díky Dobby, byls asi jediný, komu se to líbilo,“ pověděl dostatečně nahlas, aby si to všichni přebrali po svém. „Můžeš zaskočit za profesorem Aberforthem, aby přišel k profesoru Horáciovi do kabinetu?“
„Dobby udělá, o co pán žádá,“ pověděl natěšeně Dobby a zmizel.
„Harry, tvůj vztek ti nepomůže, přenes se přes to, bude ti líp,“ pověděla po chvíli Hermiona, když nedočkavě a netrpělivě chodil okolo dveří.
„Určitě mi poradíš, přes kterou věc se mám přenést první.“
„Já nevím!“ rozhodila naštvaně rukama. „Jen prostě nechci koukat, jak se tu utápíš ve vzteku a sebelítosti.“
„Na to pomáhá zavřít oči,“ zabručel naštvaně a jal se to vyřešit po svém a to tak, že šel Aberforthovi naproti, třeba ho chytne ještě v hospodě.
Na to, že byl před chvílí mimo síly, si slušným tempem vykračoval k obrazu, jehož tajná cesta vedla až do Aberforthova hostince.
„Harry,“ zvolal Aberforth. „Zrovna jsem vyhnal jednoho ožralu a chtěl jsem vyrazit, víš, že by ses neměl toulat mimo školu.“
„Dostal jsem se Voldemortovi do hlavy,“ pověděl na začátek, což stačilo, aby se změnil výraz na tváři jeho učitele.
„Sedni si, dojdu pro něco k pití,“ rozvrhl Aberforth a vydal se ke sklepu, on si mezitím sedl ke stolu, který byl úplně v rohu hostince.
„Tak povídej,“ vyzval ho ke slovu.
„Možná by bylo lepší to ukázat,“ povzdechl si, nechtěl se o tom bavit.
„Dobrá, soustřeď svoji nitrobranu a ukaž mi to, Legilimens,“ naboural se mu Aberforth do hlavy a jemně, protože ho vedl, mu ukazoval celou scénu, kterou viděl, jakoby se stala přímo před ním.
„Byl to dobrý člověk,“ pověděl Brumbál, když si oba zase koukali do očí.
„Znal jsi ho?“
„Tak trochu, jednou jsme se potkali na nějakém setkání, ve svém oboru byl skutečný mistr, ale bohužel vlastnil něco, co neměl a oba asi víme co.“
„Bezová hůlka, je to ona, ta hůlka co hledá Voldemort.“
„Jak rád bych řekl, že Raddle si třeba chtěl jen změnit hůlku, ale nemůžu, je jasné, že hledá Bezovou hůlku.“
„Kdo může být ten zloděj? Neměli bychom ho varovat nebo mu jí ukrást, jestli padne do rukou Voldemortovi, tak to rovnou můžu jít zaklepat na sídlo a zamávat bílým praporem.“
„Harry, nemluv takhle,“ pokáral ho jemně Aberforth. „Půjdu zjistit, kdo to je, snad budeme mít i tentokrát štěstí na své straně.“
„Aberforthe, chtěl bych v co nejbližší době odejít ze školy,“ nedokázal zastavit svá slova.
„Co se stalo?“
„Všichni na mě zírají jak na černokněžníka, bojí se mě, dneska jsem dokonce něco udělal Ronaldovi a k tomu všemu, mě už nepodporují ani Hermiona s Lenkou, prostě…já nevím, nechovám se, jak se od Harryho Pottera čeká, všichni mají ze mě strach nebo mě chtějí zabít,“ povzdechl si, když dostal ze sebe vše, co ho trápilo.
„Dobrá Harry, zařídím to, aby si mohl odejít, vydrž to tak maximálně týden, vše co jsi tady měl udělat, si stejně dokázal, bude lepší, když se pustíme do práce,“ vyšel mu překvapivě vstříc.
„Děkuji, ten týden to snad ještě vydržím,“ konečně se na jeho tváři objevil alespoň malinký úšklebek, který měl vzdáleně připomínat úsměv.
„Jinak, když si to tak naznačil, gratuluji k vítězství v souboji, snad díky němu budeš mít klid,“ pověděl nakonec Aberforth, než ho gestem ruky donutil vypít nalitý pohár.
**
Vzhledem k tomu, že se chtěl vyhnout všem vražedným nebo vystrašeným pohledům, tak radši spal v komnatě nejvyšší potřeby, tím, že o tom nikdo nevěděl a měl jak plášť, tak i plánek u sebe, byla celkem slušná jistota, že sem nikdo nevlítne.
„Maximálně týden,“ uslyšel znova slova Aberfortha a rozhodl se, že za těch pár dní udělá vše, co nemohlo počkat.
Sebral se, upravil se a zrychleným krokem se vydal k Havraspárské místnosti, kde už na něj čekalo klepadlo se svojí záludnou otázkou.
„Co je náš největší nepřítel?“ zeptalo se klepadlo a on se musel zamyslet, normálně by odpověděl Voldemort, ale pak si vzpomněl, že i takový Brumbál a Grindelwald nebyli žádní svatoušci, jen o tom nevěděl.
„Neinformovanost,“ stál si za svým a klepadlo mu se slovy. „Chytrá odpověď,“ otevřelo dveře.
Prohlédl si už celkem plnou místnost a najednou uviděl toho, koho spatřit chtěl.
„Anthony, můžeš se mnou?“ došel k bývalému spolubojovníkovi Lenky a nasadil falešný úsměv.
„Harry? Já- Jo…můžu,“ zakoktal se Anthony a on s ještě lživějším úsměvem vyrazil ke dveřím.
„Co potřebuješ?“ dohnal ho hlas Anthonyho, ale on pokračoval ještě dál, do jedné z nepoužívaných chodeb, kterou už předtím začaroval protihlukovou bariérou.
„Začnu klidně, řekni mi důvod, proč si včera nebojoval.“
„Nebudu soupeřit proti někomu, kdo je silný.“
„Jestli sis všiml, jsou to duely dvojic, takže jak se rozhodneš ty, akorát poškodí moji kamarádku a to já nemám rád.“
„Ne všichni mají takovou odvahu jako ty, přechozí skupina taky skončila, když měla potkat Malfoye víš?“
„Výmluvy! Neděláš to kvůli tomu, že by si proti nim nechtěl bojovat, co třeba důvod, že sám se chceš zalíbit Malfoyovi?“
„Co- Co to povídáš?“
„Smrtijedi se dostávají k moci, kdo by si to chtěl u nich rozházet že? Třeba přijde jednou možnost se k nim přidat nebo se mýlím?“
„NE! Tak to není!“ zařval Anthony, ale nebylo mu to platný, bariéra byla i na tohle připravená.
„Tak mi pověz sakra ten skutečný důvod!“ ztrácel trpělivost.
„Já…Malfoy za mnou přišel, že jestli budu bojovat, že sdělí smrtijedům informace o mé rodině, což jsem nechtěl! Samozřejmě jsem mu to odkýval, nechtěl jsem na sebe upozornit, chci, aby moji rodiče byli v bezpečí!“ odpověděl pravdu, jak si zjistil pomocí nitrozpytu.
„Takže Malfoy, díky Anthony, moc si mi pomohl, postarám se, aby tahle informace zůstala jen mezi námi,“ řekl a co nejrychleji mohl, vytáhl hůlku a začaroval na něj lehké paměťové kouzlo, aby si poslední dvě minuty nepamatoval a byl tak chráněn proti každému.
„Harry, co si mi teda chtěl?“ zeptal se nic netušící Anthony.
„Jen jsem ti chtěl říct, že si vážím toho, jak si začal bojovat s Lenkou v týmu a že mě mrzí to, proč si skončil,“ zalhal a rychle poplácal Anthonyho po ramenou a odešel.
„Takže Malfoy? Už dlouho provokoval, je na čase si s ním také promluvit,“ řekl si sám pro sebe a zamířil do svého pokoje.
**
Den, kdy si usmyslel, že si „promluví“ s Malfoyem se jako by, kdyby věděl, že ho hledá, propadl do země, na plánku se skoro celý den neobjevil a to skoro všichni jeho kamarádi byli vidět. Jenže teď, když se podíval do plánku znova, uviděl jméno Draco Malfoy v té samé umývárně jako je vstup do Tajemné komnaty a také, kde otravuje ufňukaná Uršula.
V rychlosti nechal vše v pokoji a jenom s hůlkou vyběhl na chodbu, kde nenápadně prošel společenskou místností a pak zase trochu zrychleně došel až k umývárně. Kouzlem si otevřel dveře, aby neudělal žádný rámus a opatrně nakouknul dovnitř, aby měl jistotu, že tam ta užvaněná Uršula není a začaroval potichu pár protihlukových bariér.
„Ahoj Malfoy, víš, že mi už nějakou chvíli lezeš na nervy?“ pověděl asi z deseti metrů s hůlkou pevně zamířenou do jeho zad.
„Pottere?“ vyskočil zmateně Malfoy a začal se rozhlížet. „Kde máš šmejdku?“
„Jenom idioti provokují někoho, kdo na ně míří,“ zamlaskal si pro sebe.
„Co chceš?“ vyprskl Malfoy, ale bylo vidět, že se bojí.
„Oplatit ti pár věcí, třeba to, jak si mě chtěl přepadnout, jak si proti mně poštval celou školu a vsadil bych se, že máš co dočinění i s ostatními věcmi, které se mi náhodně stávají, třeba jak Anthony kvůli tobě přestal zápasit,“ podal pár příkladů.
„Pán tě ale stejně dostane, Pottere, jako dostal tvou mudlovskou matku a tvého otce,“ vyprskl Malfoy, čímž si skoro podepsal závěť, ještě k tomu, když vytáhl hůlku.
„Fulgur Vestis,“ vyčaroval první a sejmul umyvadlo za ním, protože Malfoy uskočil.
„Přede mnou se neschováš, Defodio,“ vystřelil jednu z kleteb, které byly v soubojích zakázány a roh, za kterým byl Draco schovaný vybouchl.
„Expulso,“ ozvalo se na oplátku a on jen tak, že uskočil, když za ním vybouchla zeď.
„Reducto,“ poslal ze země jednu z ničících kleteb, která po nárazu do dalšího umyvadlo, způsobila velkou tlakovou vlnu.
Chvilku byl klid, oba leželi na zem, avšak na sebe neviděli, všude stříkala z vodovodů voda, spousta keramických umyvadel rozsekaných po zemi a okolo nich se vířil prach, opatrně vstal s hůlkou připravenou, i když tyhle kouzla by se blokovali štítem blbě, nebyl Hermiona, aby tohle zvládl.
„Cruciatus,“ objevil se kousek před ním Draco a vyslal jednu ze zakázaných kleteb.
„Locomotor,“ zakouzlil před sebe a jako štít se před něj postavila zeď s cihel, umyvadel a dlaždiček, což pro něj vykrylo tuhle kletbu.
„Sectumsempra,“ vzpomněl si na řezací kletbu, kterou našel u Prince v knize, viděl, jak Malfoy nestíhá uhnout, protože ji poslal, přesně poté, co se jeho provizorní zeď hroutí.
Měl v plánu poslat další kletbu, ale když spatřil jak Malfoy leží v kaluži krve, která se mísí s vodou všude v místnosti, tak hůlku sklopil.
„Ty grázle, ty si na mě použil Cruciatus, za to půjdeš do vězení, nenechám tě tu chcípnout, Rennervate, Episkey,“ začaroval kouzla, která aspoň trochu zastavila krvácení, věděl, že teď bude Malfoy v pohodě, což mu stačilo, aby došel pro Horácia a společně ho nechali odvést do Azkabanu.
„Nikdo ti nepomůže,“ řekl, i když bylo jasné, že je Malfoy v bezvědomí.
„Tobě ale taky ne,“ ozvalo se za ním, než se ale stačil otočit, ucítil v zádech náraz něčeho a pak už jen tma.
Ucítil, jak ho něco bouchlo a tak otevřel oči, co uviděl, ale nečekal, že před ním v té samé koupelně, kde ležel jak on, tak i Malfoy, bude stát Ronald s hůlkou mířící na něj a ta jeho na něj koukala z kapsy jeho hábitu.
„Neměl by sis nechávat plánek v pokoji, jinak každý zjistí, kde jsi,“ zasmál se Ronald a jen tak z nudy, do něj ještě jednou kopnul.
„Jestli si tam na něco sáhnul, poznáš stejnou bolest jak Malfoy,“ zahrozil, když se snažil překonat pouta, která mu svazovali ruce a nohy.
„Pro všechno si dojdu potom, až si to tady s tebou vyřídím, budu slavný, zastavil jsem Pottera, který chtěl zabít Malfoye, toho vyhodí za Cruciatus, tebe za jeho napadnutí a bude od vás pokoj, ale aby ses tu nemlel,“ zakouzlil na něj další kletbu, po které se už nemohl ani pohnout.
„Přidal si se ke smrtijedům,“ pověděl spíše než otázkou, tak jako poznání.
„Kdepak, jen se tě chci zbavit, celý tenhle rok si mi udělal ze života peklo, nemohl si čekat, že ti to projde.“
„Sebral jsem ti všechno viď?“ vysmíval se mu, i když byl stručně řečeno v hodně velkém problému.
„To si udělal! Sebral si mi prefektský titul, odznak kapitána, vyhodil si mě z týmu, poslal si mě na ošetřovnu a ubližuješ celé mé rodině, někdo to musel skončit!“
„Takže budeš hrdina?“ zasmál se. „Vždy si byl debil, Ronalde, teď to jen ukazuješ, co si myslíš, že se stane, když mi něco uděláš, Voldemort nabude moci a celou tvoji rodinu zabije.“
„Brumbál ho porazí, ty si slaboch, teď mi tu ležíš u nohou a jenom čekáš, až si tě někdo odvede do Azkabanu.“
„Jsi opravdu ubožák, nech mě zvednout hůlku a bojujme jako kouzelníci!“ vyštěkl rozčilením.
„Nemám k tomu důvod, už jsem tě porazil.“
„Já tě porazil! Sebral jsem ti všechno! Udělal jsem z tebe nicku! Odehnal jsem od tebe všechny, ale já vím, co tě nejvíc sere, miloval si Hermionu viď? Jenže ta by s takovým parchantem nikdy nechodila! Vybrala si mě, vzal jsem ti vše včetně holky, takže jak já můžu být poražen?!“ začal se hystericky smát a cítil, jak mu medailon vibruje na hrudi.
„Jak chceš, měl si možnost to vyčkat ve zdraví!“ natáhl Ronald hůlku a jeho napadl poslední spásný nápad.
„Otevři ssse,“ zašeptal svým hadím hlasem směrem ke svému medailonu, který se naplno rozzářil a odvrátil kletbu, která na něj od Ronalda mířila.
Cítil, jak mu medailon vypaluje svůj obrys do kůže a také jak to propálilo jeho hábit, takže byl celý vidět, dokonce se z něho začal ozývat hlas Voldemorta. Viděl, jak na něj nepřetržitě něco čaruje Ronald, ale nic se nestalo, vše zmizelo v neviditelné bariéře medailonu a vzpomněl si na slova Aberfortha „jenom nejsilnější kouzla černé magie dokážou něco udělat z Viteálem.“ Medailon už levitoval pár centimetrů nad jeho hrudí, ale až teď bylo rozumět prvním slovům, které z něj vycházeli.
„Ronald Weasley, nechtěný chlapec své matky, která si přála dceru, v rodině neobdivován, nejhloupější ze všech, mladší sestra i starší bratři dělají své rodině větší čest než ty. Vždy ve stínu své rodiny i svého přítele Harryho Pottera, nikdo tě nebral vážně, vždy si byl jen přítěž, nikdy si nepomohl, vždy ten nejslabší článek, který se musel zachraňovat.“
„Lež! Je to lež!“ zařval Ronald a dál vysílal veškerá kouzla, která znal.
„Vlastní přátelé tě poslali k ledu, dokonce i žena, kterou si miloval, nad tebou nikdy neprojevila zrnko lásky, smolař, slaboch, hlupák, slova, která tě budou dokonce života doprovázet, dokonce tvého ubohého života, který budeš v chudobě žít.“
„Zastav to!“ zavolal zděšeně Ronald a už neměl sílu ani kouzlit.
Najednou hlas medailonu utichl a před ním se objevila paní Weasleyová.
„Nikdy jsem tě nechtěla, stokrát bych byla radši, kdyby můj syn byl jako Harry Potter, ty jsi jenom hlupák, kouzelnicky nenadaný, i moji předci se musí obracet v hrobě, když vidí, co jsem to přinesla na svět.“
„Ticho! Ty nejsi moje matka!“
Teď překvapeně sledoval, jak se místo paní Weasleyové objevuje Hermiona.
„Tak ty sis myslel, že tě můžu někdy milovat? To jsi opravdu takový idiot? Harry má všechno, je hezký, silný, slavný a má moc, včetně peněz, ty nemáš nic, jsi nula, která prošla do dalších ročníků, jen díky mému soucitu!“ odfrkla si Hermiona a Ronald upadl na kolena a držel se za hlavu a mumlal něco ve stylu, že to nemůže být pravda.
Jenže Voldemort v medailonu nepřestal, vedle Hermiony se objevil on sám a oba byli skoro nazí.
„Vidíš, jak Harry vypadá, jak se může měřit s takovým ubožákem, jako jsi ty,“ začala znovu Hermiona a jemu začalo být stejně hrozně, jak teď brečícímu Ronaldovi, který stále něco mumlal.
„Ty sis myslel, že jí získáš? Jsi takový blbec, Hermiona byla moje, vždy byla, koukej, jak mě miluje, je to vidět v jejích očích, tebe nechce žádná, dokonce i ta blbá Levandule se už s tebou rozešla,“ vysmíval se Ronaldovi jeho klon, nebo jak to měl nazvat.
„Dost!“ Zařval Ronald a zhroutil se na zem.
„Zavři ssse, přikazuji ti, zavři ssse!“ zařval na medailon, který se poslušně zavřel a dopadl rozpálený na jeho tělo.
Začal zhluboka oddechovat, celé tohle divadlo ho hodně unavilo, ty kletby a kopance, mu také nepomohli. Nemohl se hýbat, pomalu ani hlavou, zaklínadlo stále fungovalo a tak jediné na co mohl zírat, bylo to, jak Ronald leží obličejem na podlaze, kam se naštěstí voda ještě nedostala.
„Sakra, nečekal jsem, že to bude zrovna on, kdo mě málem zabije,“ povzdechl si bolestivě a jenom očima se rozhlédl po celé poničené koupelně, kde teď ležela tři těla a všechno napovídal tomu, že to udělal on z pomsty, což jestli někdo přijde, mu zařídí jednosměrný lístek do Azkabanu.
Dokonce už se mu v hlavě spustil odpočet každé sekundy, která přešla a jediné co mohl, je hypnotizovat dveře, které se z ničeho nic otevřeli a jako první se objevila hůlka, čímž mu skoro přestalo srdce bít, aspoň do té doby, než se objevila Hermiona s jeho plánkem v ruce.
„U Merlina,“ vykřikla, když si všimla celé koupelny. „Harry!“ zařvala, ale než mohl odpovědět, už se k němu rozběhla.
„Harry! Ty si mi ale nahnal strach,“ přiklekla si k němu, úplně ignorující Ronalda.
„Finite Incantatum,“ odstranila z něj tu kletbu, která mu bránila v pohybu.
„Ani nevíš…jak rád tě vidím,“ pověděl, ale veškerá radost, o které se bavil, v jeho hlase vůbec nezazněla.
„Jsi v pořádku?“ zeptala se ihned, a jak ho to ještě včera štvalo, teď byl rád za tu starost v jejím hlase.
„Na rozdíl od nich jsem na tom jakž takž dobře,“ odpověděl a posunul si nohy blíž k sobě, aby se mohl pokusit postavit.
„Mě nezáleží na žádných ostatních, hned co se rozzářil medailon, jsem jenom doběhla k plánku, který mi ukazoval, že si s Malfoyem a Ronaldem v jedné místnosti, což už mi říkalo, jak velký problém to je, půjdeme to někomu říct?“
„To co tu vidíš, jsem udělal já, tomu, že to byla sebeobrana, nikdo neuvěří, musím zmizet… ze školy, jinak mě zavřou,“ řekl a ztěžka se postavil, aby mohl udělat ty potřebné kroky a zjistit jestli Ronald žije, což si naštěstí potvrdil.
„Co se stalo?“ zeptala se Hermiona, když si přehodila jeho ruku přes rameno.
„Jemu ublížil Viteál, jemu moje nejsilnější řezací kletba,“ ukazoval na těla ležící na zemi.
„Accio hůlka,“ přivolala si jeho hůlku místo odpovědi a opatrně se s ním vydala pryč z umývárny.
„Díky,“ cítil, že je správný okamžik na to, aby jí poděkoval.
„To řekni, až budeme pryč ze školy, někde v bezpečí, teď jestli nás někdo chytne, tak nás zavřou, sice možná společná cela by mi nevadila, ale nechci riskovat, že nás oddělí,“ zkusila zmírnit to napětí humorem, což se jí aspoň částečně povedlo.
„Musíme do společenské místnosti, sbalit všechno,“ pověděl rychle.
„Všichni učitelé vědí, co se stalo, vsadím se, že jsou na cestě, myslím si, že musíme jít rovnou,“ odporovala mu a on věděl, že má pravdu.
„Kráturo!“ zavolal svého skřítka, který se objevil ještě rychleji, než se obvykle objevuje Dobby.
„Pane Harry co se vám sta-,“ nenechal se zeptat Kráturu.
„Přemísti se k nám do pokoje a zabal nám všechny věci a počkej na nás za pozemky, odtud nás přemístíš domů…děkuji,“ řekl svůj příkaz a Krátura se zrychleně přemístil.
„Něco tu určitě necháme, ale s tím se muselo počítat,“ řekla vševědouce Hermiona.
„Mám plášť, ty máš plánek, to znamená, že máme všechno důležité, jen akorát přes Dobbyho musíme upozornit Lenku, aby neměla strach,“ pověděl unaveně a začali se mu zavírat oči.
„Harry! Mluv se mnou, jestli máš otřes mozku, tak se už nemusíš probudit!“ zpanikařila Hermiona.
„To by nebylo fajn,“ pověděl skoro ze spánku, ale donutil se aspoň částečně probudit.
„Harry, je mi to líto…ten včerejšek,“ promluvila znovu Hermiona, aby ho udržela vzhůru.
„Mě taky, choval jsem se jak idiot, byl jsem prostě rozčilený,“ řekl a ucítil jak Hermiona zastavuje, tak pozvedl svůj pohled, protože koukal celou cestu na zem.
„Co se stalo? Před chvílí mě srazila málem profesorka McGonagallová a teď tu stojíš ty skoro polomrtvý,“ pověděla nic netušící Katie.
„Katie? Rád tě vidím, něco tady pro tebe mám,“ zvedl svoji volně visící ruku a sundal si odznak prefekta a kapitána.
„Co se to děje,“ zeptala se stále víc překvapená, ale došla k němu a odznaky si vzala.
„Za chvíli se to dozvíš a budeš se moct rozhodnout, komu budeš věřit, podvědomě vím, že budeš dobrý kapitán a dovedeš tým k vítězství,“ řekl pyšně.
„Harry,“ zrychlila jeho řeči Hermiona.
„Vím, musím už jít, než se tu někdo objeví, zatím se měj a dávej tady za mě pozor,“ usmál se naposledy a sám přidal do kroku.
„Budu tě krýt, snad dokážeš to, co chceš,“ usmála se na něj na oplátku a zrychlila na druhou stranu.
„Musíme zmizet, snad nám dá chvíli čas,“ promluvil po chvilce ticha, když už se dostali na Bradavické pozemky.
„Už jen tak půl kilometru tímhle sněhem a budeme na konci protipřemisťovací bariéry, ale pořád je to blíž, než jít až k Aberforthovi, který stejně bude prvním cílem, kam se ředitel podívá.“
I když skoro neměl žádnou sílu, stejně svým kouzlem Expertonum roztával tu závěj, kterou měli před sebou, až po pár minutách uviděl, jak se pár metrů před ně přemístil Krátura.
„Můžu, pane?“ zeptal se Krátura, když k němu došli.
„Ano, než si nás někdo všimne,“ zamumlal vyčerpaně a pak jen uviděl, jak se Krátura dotkl jeho popáleného pláště, další věc, kterou ucítil, bylo to, že se s ním motá celý svět a pak už byl v bezpečí, což přesně byla ta chvilka, aby si schrupnul.