Zdroj: http://www.dollow.funsite.cz/index.php?a=108 • Vydáno: 10.8.2014 12:12 • Autor: Amren
Naruto měl konečně klid, ne že by mu nějak vadilo trénovat své… vlastně ani nevěděl co Shikamaru, Ino a Chouji byli, může je nazývat kamarády? Či jsou to jenom sousedé a budoucí možný parťáci? To přesně nevěděl, každopádně to teď bylo jedno, jejich trénink skončil a už to bylo jenom na nich, jak se vypořádají se svými problémy. Předpokládal, že Shikamaru nebude mít problém, jeho intelekt je jedna z nejnebezpečnějších zbraní, kterou člověk v tomhle věku může vlastnit a Chouji měl také hodně navrch a to se teď nebavil o jeho váze. Ino… Ino byla trochu jiný příklad, snažil se jí pomoci v rychlosti, hbitosti, ale věděl, že na ostatní věci by si měla najít jiné trenéry, jestli chtěla vyhrát souboj hlavou, měla by navštívit Shikamara, jestli chtěla porazit někoho pomocí svých technik, na to byl asi nejlepší někdo z jejího klanu, jestli chtěla někoho porazit svými ženskými přednostmi, ukázal by asi na Anko, on jí mohl jenom poskytnout šanci si dát pár duelů proti protivníkovi, kterého neznala a Sasuke udělal to samé, ale skoro všechny tyto souboje dopadli stejně, Ino na ně neměla a pokud sama o sobě nebude chtít něco změnit, on s tím stejně nic neudělá.
Hlavou mu proběhla myšlenka na to, že by se na ty souboje došel podívat, ale to rychle zavrhl, stejně jej na akademii nikdo nechtěl vidět, možná že kdyby dal tenkrát Irukovi více šancí, mohlo to být dneska jiné, ale potkali se pouze na jeden rok a tak nějak pochopil, že člověk odpouští těžko někomu, kdo v sobě ukrývá potvoru, co mu zabila rodiče a tak se o to ani nesnažil. Akademií tak nějak prošel, s některými externími pracovníky prohodil pár slov, ale na tom to i skončilo. Ti co byli profesionálové, tak většinou neměli mnoho času, jako ta Kurenai co svůj čas mimo akademii věnovala Sakuře nebo Anko, která měla nějakou práci v Lese smrti a ti, co ten čas měli, nebyli takový profesionálové, aby se oprostili od hněvu, který k němu měli.
Naruto tedy jen tak zamířil do kanceláře Hokageho, neočekával, že by mu nějak zázračně někdo našel něco na práci, ale člověk může přeci jenom doufat. Chůze po vesnici už nebyla tak hrozná jako v minulých letech, spousta lidí se sice dále tvářila, jako kdyby byl chodící exkrement, ale už se to tak nějak naučil ignorovat.
Poté, co se doploužil až ke dveřím, za kterými pracoval stařík, trochu zaklepal a vstoupil dovnitř, Naruto přeci nebude čekat, až ho někdo pozve dovnitř a něco mu říkalo, že Hokage by to ani jinak nechtěl.
„Á Naruto, pojď dál,“ ozvalo se od pracovního stolu s úsměvem. Stařík Danzō tak nadšený z jeho návštěvy nebyl, ale pozvaný dál byl, tak nad tím jen pokrčil rameny, „co tě sem přivádí?“
„Chtěl jsem se zeptat, jestli se pro nás našla nějaká práce,“ tím nás samozřejmě myslel sebe a Sasukeho.
„Něco bych tu pro tebe i měl,“ řekl stařík a Naruto na něj koukal překvapeně, čekal tisíce sto výmluv, proč to a tamto nejde ne pozitivní odpověď.
„Chůvu dělat nebudu,“ skočil mu ještě do řeči, to radši bude jenom trénovat, než pozorovat kyselé obličeje civilistů, kteří si myslí, že jim chce dítě sníst nebo použít pro nějakou zakázanou techniku.
„Nic takového,“ ubezpečil jej Sandaime, „Sasuke už tuto nabídku přijal…“
„Zrádce,“ utrousil Naruto, ani se nezeptal na jeho názor a do něčeho se vecpal.
„… a svůj úkol nastoupí ihned po geninských zkouškách. Jelikož jeho bratr odchází na dlouhodobou misi a nebude jej moct trénovat, přijal Sasuke práci asistenta senseie u Hatake Kakashiho, který bude řídit nový tým.“
„Takže Sasuke bude dělat služku Kakashimu, aby si on mohl číst porno na veřejnosti? Doufám, že smlouval dobře, aby z toho něco měl.“
„Kakashi mu nabídl soukromý trénink,“ ubezpečil jej Sandaime s úsměvem, ale něco mu říkalo, že se usmíval proto, že trefil hřebíček na hlavičku s Kakashim a jeho pornem, „a tu samou nabídku můžu nabídnout i tobě, pochopitelně to ale nebude Kakashi.“
„Asuma a Ino-Shika-Cho trio?“ odhadnul Naruto a když viděl výraz na tváři obou staříků, který mu dával za pravdu, nechal padnout na chvilku ticho a pak jen jednoduše do toho ticha řekl své ne.
„Ne?“ byl překvapen Sarutobi.
„Má práce s Asumou-senseiem byla dokonána v posledních dnech, už mu nic nedlužím a rád to tak nechám.“
„Tohle by nebyla žádná službička.“
„Všechno v našem světě je službička,“ tentokrát se Naruto podíval s všeříkajícím pohledem na Danza, „někdo chce to, někdo tohle, ale všichni něco chtějí.“
„Měl by si ale možnost tréninku s mistrem tvé afinity a samozřejmě by si mohl být se svými přáteli.“
„Nechci podkopávat něčí autoritu tím, že budu předstírat, že jsem sensei někoho, kdo je vlastně starší než já, vznikla by mezi námi jenom větší propast, oni by povětšinou ignorovali mé rady, protože jsem na stejné úrovni jako oni a když by ne, vznikala by mezi námi jen širší mezera, protože bych jim každý den ukazoval to, že někdo mladší je lepší než oni.“
„To přece učíme každého na akademii, že může být někdo mladší než oni ale lepší než jejich sensei, oni by to pochopili, věř mi,“ snažil se ho ubezpečit Hokage.
„A navíc,“ vzal si zase Naruto slovo na svůj poslední argument, „nejsme přátelé.“
„Ale-.“
„A pochybuji, že někdy i budeme,“ a s tím Naruto i skončil, už žádné skákání do řeči, protože i on, ten kterého měl stařík rád, si to mohl dovolit jen párkrát.
„Chápu,“ povzdychl si Hiruzen Sarutobi a zapálil si svou věrnou dýmku a hlavou mu proběhla myšlenka, jestli opravdu tak moc zklamal v Narutově životě, že má takovýto přístup k životu, „v tom případě pro tebe ale nemám nic dalšího, možná když občas ráno přijdeš, nějaká mise třídy D se tu najde.“
„Děkuji, ale pokud to není příkaz, myslím si, že bez domácích prací za peníze vydržím.“
„Ne příkaz to není.“
„Dobrá tedy,“ usmál se a vyskočil ze židle, „jestli je to všechno, tak já tedy půjdu, ať tu zase tolik nezdržuji.“
„Samozřejmě,“ odkýval to Sarutobi, „Naruto má nabídka stále platí, mé dveře jsou stále otevřené.“
„Beru to na vědomí,“ mávnul na rozloučenou Naruto, ale oba věděli, že jeho odpověď ve skutečnosti byla stejná jako kdysi dávno ‚pochybuji, že se tak někdy stane‘ a tak nějak to bylo smutné… moc smutné.
Shisui byl známý po světě mnoha věcmi, ale málokdo věděl jeho soukromé vlastnosti a schopnosti, když nepočítal Itachiho tam někde ve světě a jeho přítelkyni po jeho boku, tak měl jistotu, že pro okolní svět je neznámou identitou.
„Proč mám pocit, že chceš udělat něco šíleného?“ uslyšel vedle sebe a on se mohl ušklíbnout, člověk začne přemýšlet o lidech, kteří jej dobře znají a oni se začnou objevovat.
„Znáš mě až děsivě dobře, lásko,“ usmál se, ale následně se trochu zamračil, stále ho štvalo, že jeho přítelkyně musí mít na sobě buď henge, nebo masku a samozřejmě nikdy nesměl vyslovit její pravé jméno. Celé to bylo jedna velká ironie, kdyby se takováto tajemství dělala na věci, které jsou opravdu důležité, Naruto by mohl žít jiný život, bohužel tajemství úrovně S nikdo nedodržoval a blbosti jako tohle se museli dodržovat dvacet čtyři hodin denně, ale nemohl si stěžovat, možná byl jediný muž na světě, který každý den spal s někým jiným, protože měnila každý den henge na někoho jiného. Jo byla to pravda, byl nejšťastnější muž na světě a za vše mohl vděčit jen třem lidem, a jak si sám slíbil, udělá vše proto, aby se za to mohl odvděčit.
„Taky je to už nějaká chvíle, co jsem s tebou,“ usmála se také na něj a opřela si o něj hlavu.
„Mám v plánu udělat něco překvapivého, podpoříš mě?“ pověděl Shisui s výrazem zadostiučinění.
„Pokud nechceš sem nastěhovat Sasukeho, abych se musela… mírnit,“ mrkla na něj, „tak tě podpořím.“
„Sasuke je spokojen na druhé straně čtvrti a čím bude starší, tím bude spokojenější.“
„Snad nebudeme mít za úkol odhánět jeho nápadnice, občas mi to připadá, že polovina dívek tady ve vesnici žije představu, že drsní hoši potřebují nějakou věrnou fanynku,“ povzdychla si Ansatsu, „ale to není, o čem si se chtěl bavit.“
„Mám v plánu malou změnu pro naší misi a potřebuji pomoci, pojď, skočíme do kanceláře Hokageho a já ti vše cestou vysvětlím.“
„V žádném případě,“ prohlásil vážně Sandaime, „co vás to napadlo?“
„Není to žádná mise s úkolem někoho zavraždit, něco zničit nebo tak, je to jen normální infiltrační mise,“ pověděl Shisui.
„Mise úrovně A.“
„Říkejme tomu těžší B,“ navrhl konverzačně Shisui.
„Jestli chceš dostávat za své mise menší peníze, stačí jenom říct,“ skoro až odsekl Sandaime, dneska prostě neměl svůj den.
„Vlastním slušnou část Listové, než bude Sasuke schopen spravovat svou část, opravdu si myslíte, že nás peníze zajímají?“ usmál se Shisui za svou maskou.
„Co vás k tomu vedlo?“ zeptal se Danzō ze svého křesla.
„Člověk se dozví zajímavé věci na hlídce a tak nějak jsme si toho blonďáka oblíbili,“ ozvala se poprvé Ansatsu, „minimálně tím, že se s ním člověk nikdy nenudí,“ to, že umí dobře napodobovat nahou slečnu, bylo taky plus, o kterém se ale samozřejmě nechtěla zmínit.
„Naruto je sice možná schopný ninja se slušnými základy v infiltraci, je asi ale tak deset let od toho, aby chodil na misi s mými ANBU.“
„No tak, Hokage-sama, nebuďte na něj tak přísný, je jenom mladý a nezkušený,“ ozval se Shisui.
„Právě! A ty máš stejně tu myšlenku mě požádat, aby s vámi šel na misi úrovně A.“
„Těžší B,“ stál si Shisui za svým.
„Kdyby si požádal o svého nevlastního bratra, pochopil bych to, ale Naruto?“ vzal si slovo zase Danzō.
„Když chce Sasuke-kun lézt do zadnice senpaiovi, tak ať, sám si vybral.“
„Proč mám pocit, že chceš odměnit Naruta za to, že mi odporoval?“
„To není pravda,“ ohradil se Shisui.
„Shisui tím chce říct, že to není zase tak vysoko na seznamu, proč jsme si jej vybrali na tuhle misi,“ pověděla Ansatsu s humorem ale pak zvážněla, „konec srandy ale, Hokage-sama mi chápeme, že ručíme za Narutův život a že není přizpůsoben na tuto misi, to ale je ve svém věku málokdo, Itachi, Kakashi a dokonce i Karin, byli ve svých životech na misích, kde neměli co dělat a všichni se vrátili zkušenější a jestli jste věřil Jirayovi-sama, že pohlídá Karin, můžete věřit i nám, že se postaráme o bezpečí Naruta.“
„Tomu věřím,“ povzdychl si nakonec Sarutobi, „ale stále není zodpovězená otázka proč.“
„Sama moc dobře rozumím jaké to je, být zanechána osudu sama uprostřed ničeho, Naruto si nezaslouží být odhozen jak neužitečný kus skládačky a sledovat jak všichni ostatní jsou žádány na misích a on může jen prosit o tréninky či nějaké poskytovat.“
„Myslíme si, že Narutovi pomůže se na chvilku vzdálit z domova a lidí tady ve vesnici, stejně jako mu pomůže nějaký trénink navíc, naše mise není tak náročná, abychom nezvládli alespoň trochu mu pomoci.“
Sarutobi proběhlo hlavou několik argumentů, které by mohl říct, aby tomu zabránil, jako například to, že nechce ohrozit Jinchūrikiho, či že chce chránit Naruta, ale věděl, že před ním nestojí skupinka amatérů, kteří by nepoznali, že to vlastně nejsou žádné silné argumenty a možná si jen některé věci nalhává. „Ručíte mi za jeho bezpečnost,“ pověděl tedy nakonec, „nic se mu nestane je vám to jasné?“ pověděl s takovým důrazem, že všichni pochopili, že se stále baví s Profesorem.
„Samozřejmě, Hokage-sama.“
„V tom případě máte mé povolení vzít si na svou misi Naruta Uzumakiho, vyzvedněte si masku a oblek ze základny, nabarvěte mu vlasy na jinou barvu a můžete vyrazit.“
„Děkujeme, Hokage-sama,“ pověděli oba najednou a v oblaku kouře oba zmizeli.
„Řekl bych, že to byl dobrý nápad,“ řekl po chvilce Danzō.
„V tom případě doufejme, že nás časem nekousne do prdelí,“ odfrkl si Hiruzen a opravdu v to doufal.
Naruto dlouhou dobu sbíral odvahu na tohle, hodně jeho přátel by tvrdilo, že se do všeho cpe po hlavě a nepřemýšlí nad následky a v jistém slova smyslu by měli pravdu, tohle ale nebyl trénink, nebyl to boj s adrenalinem v těle a nebylo to ani vyznávání citů, což podle mnoha lidí chtělo také odvahu. Jeho nerozhodnost pramenila z ničeho jiného, z otázky jak moc chce některé věci vědět a jelikož on sám sebe znal až moc dobře, věděl, že se spíše hecuje, než rozhoduje.
„Ahoj, Kuramo,“ pověděl do známého vězení v jeho mysli.
Odpovědí mu bylo ale jen zavrčení, ne žádné hrozivé, na který byl zvyklý z minulosti, tohle spíše bylo takové, jako kdyby jej neustále někdo otravoval, což s tím, že do jeho hlavy mohl akorát on sám, byla samozřejmě hloupost.
„Kushina Uzumaki hm?“ nadhodil Naruto a nenechal se otrávit tím, že se mu nedostávalo odpovědi, „může si vůbec člověk vybrat, jaké bude mít v sobě vězení? Rozhodoval jsem vůbec já o tomhle?“
Z klece se ozvalo jenom zamručení a pak se před ním objevili otevřené oči a vystrčené zuby. „Není to o tvaru vězení, človíčku,“ pověděl Kurama oslovení jako největší urážku, ale Naruto to nebral osobně, když Kurama nenávidí všechny, co chodí po dvou nohách, bylo těžké mu to vyčítat, „necítím tu bolest, nemám potřebu pobíhat po pastvinách a chytat ptáky,“ zavrčel, „je mi ukradené, jestli jsou mé končetiny, mé ocasy a můj trup probodnuty dřevěnými kůly větší než tvé tělo.“
Naruto chvilku mlčel a snažil se to nějak představit, ale obrázek, který mu to hodilo, byl hodně zvrácený a tak jej zatřepáním hlavy zahnal. „Tak v čem je-.“
„Proč bych ti měl něco vůbec říkat?“ přerušil ho Kurama, „je pravda to, že když ty zemřeš, já zemřu, ale nikde není řečeno, že se s tebou musím bavit, tak běž pryč a neotravuj do té doby, než se budeš chtít prát o mou čakru.“
„Můžeš se schovávat za hordu siláckých řečí, můžeš se schovávat za to, že jsi nejsilnější z démonů a že jsi zrozená nenávist, ale jednu věc za to neschováš,“ řekl Naruto vážně, „to že ty potřebuješ mě více než já tebe, tento rok je to padesát let od té doby, co běháš z jednoho Uzumakiho do druhého a vždy si skončil stejně, zapomenut v hloubi mysli a ukryt za pečetí, zjistil jsem si něco o své matce, nepoužívala tvou čakru, protože se jí bála, protože se bála tebe,“ přerušil na chvilku Naruto svůj tok myšlenek, „oba jste byli pitomci,“ odfrkl si, „má matka za to, že si myslela, že když problémy řešit nebude, tak zmizí, ty v tom smýšlení, kdy vykřikování slov nenávisti něco změní. Nevím, co v tomhle světě chceš dokázat, možná že v konečném důsledku jsi nesmrtelný, ale nic to nemění na tom, že se pokaždé najde někdo, kdo tě někam zapečetí, na světě se vždycky najde někdo, jako byl můj otec, kdo si usmyslí, že je správné umístit tebe do svého syna nebo podobně, takže si můžeš vybrat.“
Kurama na něj jenom naštvaně vrčel, ale jeho myšlenku ho nechal dokončit.
„Buď se smíříš se mnou jako se svým hostitelem a přijmeš to, že sem občas přijdu a pokusím se něco změnit v našem vztahu nebo mě budeš ignorovat, vztekat se a jednoho dne dostaneš někoho nového a při tvé smůle a při tom jak fungují zákony schválnosti, dostaneš někoho, jako byla moje matka, ať byla jakákoliv, protože máš jistě živé vzpomínky v paměti.“
Naruto nečekal už na odpověď a vydal se pryč.
„Proč si myslíš, že o něco takového stojím?“
„Nikdo se nezrodí na tenhle svět s myšlenkou, že chce všechny zabít a nenávidět, můžeš být démon a já můžu být člověk, ale jelikož jsme propojeni až do mé smrti, můžeš si vybrat, buď budeme žít spolu jako partneři nebo zemřeme jako nepřátelé, volba je jenom na tobě,“ a s tím se Naruto probudil do reálného světa, když se znovu objevil ve své posteli, jenom si odfrkl, bylo vidět, že stále platí, že člověk si může připravit rozhovor dopředu, ale málokdy dostane prostor jej pak následně tak i vést, stále ale měl pocit, že řekl vše, co si přál a že toho mnoho nezkazil. Možná že tam dolů šel s myšlenkou, aby se něco dozvěděl o svých rodičích, ale teď si uvědomil, jak bezvýznamné by to stejně bylo, když být synem Hokageho nezmění nic na tom, jak je člověk brán ve vesnici, když být hodně vzdálený příbuzný ženy prvního Hokageho nemění také nic, tak proč vlastně se pídit po pravdě? Jeho rodiče jsou mrtvý, tečka. Zanechali mu na světě jenom jednu věc, Kuramu, nejspíše s pocitem, že jej udrží v sobě a bude pokračovat v nenávisti, kterou začala buď Mito, nebo jeho matka, zanechali mu jej v myšlence, že démon a člověk na sebe můžou jen vrčet a navzájem se ignorovat. On ale všem dokáže, že nikdo jeho život předurčovat nebude a už vůbec ne někdo, kdo si usmyslí, že když je otec, má právo rozhodovat o životě a smrti svého syna. Pořád ale zůstala jedna otázka v jeho hlavě, otázka na kterou nikdy nedostane odpověď a možná za to byl i rád, tou otázkou bylo to, jestli by do něj zapečetili Kuramu i když by věděli, že zapečetění vůbec nemusí přežít.
Naruto ale nespal do rána, jak si přál, protože někdo zaklepal na jeho okno, a když otevřel oči v kompletní připravenosti, uvědomil si, že za oknem stojí dva členové ANBU a pokud si dobře pamatoval masky, byli to jeho staří známí.
Naruto tedy jen zívnul a v trenýrkách a tričku otevřel okno a pustil je dovnitř.
„Hezký trenýrky,“ ozvala se Ansatsu.
„Děkuji,“ utrousil Naruto, „to nejlepší co se v naší vesnici dá sehnat, když si Jinchūriki.“
„Tady se někdo špatně vyspal,“ snažil se Shiusi zastavit tuhle napjatou atmosféru humorem.
„Vždy mě zahřeje na srdci, když elita Listové se přijde podívat, jestli geninové spí, jak mají,“ neodpustil si sarkazmus Naruto, co lidé chtějí za rozhovor, když se pár hodin před tím musel hádat s Kuramou?
„Ehm,“ zafingovala kašel Ansatsu, aby se vrátila do profesionálního módu, „genine Naruto Uzumaki, byl jste povolán na misi, sraz, požadavky a vše ostatní najdete v tomto svitku, věci potřebné pro tuto misi, najdete v tomto svitku,“ a s tím mu oba svitky podala.
Naruto očekával, že oba odejdou, ale jelikož tu stále stáli, pochopil, že to má otevřít před nimi.
Naruto tedy rozevřel nejdříve svitek, který obsahoval informace, a když viděl úroveň mise, oba členy ANBU sjel pohledem, který jim říkal, co si o nich v tuhle chvíli myslí. „Nespletli jste si dům?“
„Bydlíš tady nebo ne?“
„Ta mise je třídy A, jestli v tom druhém svitku neleží povýšení na jounina, musím vám doporučit zkoušku na genjutsu nebo na drogy či poblahopřát za dobře odvedený vtípek, protože to má i slušnej podpis Hokageho a tak.“
„Říkejme té misi těžší B,“ začal Shisui a oba jeho návštěvníci se lehce zahihňali, asi v tom byl nějaký skrytý vtip, který jen nemohl pochopit, „a není v tom vtip, ani genjutsu ani drogy,“ ubezpečil jej znova, „a než začneš vymýšlet další věci, které by to mohli být, dovol nám to vysvětlit.“
Naruto tedy jen ukázal, ať si udělají pohodlí, a když se všichni posadili, Shisui znovu spustil, o tom jak si řekli, že by využil nových zkušeností, dalšího tréninku, také o tom, že chápou jeho mrzutost z toho, že jej opustil tým a po deseti minutách, při kterém se dozvěděl více, než očekával, byl velmi rád, že na něj někdo myslí.
„Děkuji,“ řekl tedy krátce, ale jeho upřímnost a vděk jistě na jeho tváři pochytili.
„Furt je to složitá mise, Naruto, nerozhodli jsme se ti dát peníze zadarmo a výlet do míst, kde si ještě nebyl, je to infiltrační mise velké úrovně, při které se může stát cokoliv a můžeme na ní strávit slušně dlouhou dobu.“
„Beru to tak, jak je mi to pokládáno, přesto mé díky stále platí.“
„V tom případě nemáš zač, udělej vše, co je psáno v tom svitku a sejdeme se o půlnoci u brány a jestli se chceš rozloučit, tak jdeš jen na misi, ostatní informace jsou tajné,“ dodal Shisui a poté, co kývnul, že rozumí, oba v kouři zmizeli, Naruto si ale musel povzdechnout, ani za tolik let, nikdo nepřišel na to, jak mizet v oranžovém kouři.
Naruto tedy učinil tak, jakou radu mu dali, poté, co si vše přečetl, srovnal hlavě, promyslel a ještě se na chvilku vyspal, zamířil k novému dni tak, jako kdyby byl jeho obyčejný, jen s několika výjimkami.
Celé dopoledne cvičil s Ameyuri a nenašel důvod ani čas, aby řekl o tom, že na nějakou dobu zmizí, a když teda skončili a on tak nějak si chtěl sednout, odpočinout a dostat to ze sebe či se zeptat na nějakou radu, byl překvapen tím, že si ona sama sedla k němu a s vážným pohledem mu položila ruku na rameno a řekla: „Opatruj se a přijď domů živý a zdravý.“
Naruto jak to bylo v poslední době obvyklé, jenom zíral.
Ameyuri jeho překvapení využila a lehce se nejspíše jeho výrazu zasmála, rozdrbala mu vlasy a s tím vstala a vydala se k sobě domů. „Myslím to vážně, Naruto, dávej na sebe pozor,“ a s těmito slovy tam zůstal sedět sám.
Narutovi proběhla hlavou jen jedna myšlenka. „Co se to sakra stalo?“ Věděl, že je ale proti pravidlům, nařízením a tak, rozběhnout se za ní a vyptávat se jí, tak jenom s povzdechem se vydal za dalším svým cílem, se kterým se potřeboval rozloučit.
Jeho štěstí stále ale pracovalo a tak mohl obrazně zabít dvě mouchy jednou ranou.
„Dobré ráno,“ řekl do zvuku řinčení kovů a jiných zvuků, které doprovázeli trénink.
„Ráno?“ ozvalo se nazpátek od Tayuyi, „je skoro poledne.“
„Přesně tak, skoro,“ uculil se Naruto a vydal se blíž k nim, když už věděl, že ho nezasáhne zbloudilý kunai, „ale nejsem tu od toho, abych polemizoval o ranních hodinách…“
„Dopoledních si měl na mysli, ne?“
„…Jdu se s vámi rozloučit, mám misi,“ dokončil, aniž by si nějak extra všímal přerušení.
„Á Fū,“ zvolala Tayuya teatrálně a rozběhla se ji obejmout, „oni tak rychle rostou,“ zahrála popotahování a fňukání, „chvilku jsou malinký a vzhlížejí k tobě a pak přijde doba, kdy je musíš pustit do světa.“
Fū nad tím jen protočila oči, ale i ona se usmívala. „Co se změnilo od doby, kdy si neměl s kým jít na misi?“
„Chtějí se mě zbavit, tak mě poslali se sebevražednou jednotkou do Kamenné,“ odmávl to Naruto, „znáš to, obalí tě výbušnými lístky, naučí tě tu jednu pečeť, pokusíš se dostat co nejdál do města a tam se odpálíš a pak bum,“ zařval Naruto a rozhodil mocně s rukama, „ti podle úspěšnosti napíšou tvé jméno na pomník, kdo se dostal dál, je na něm výše,“ povídal dál Naruto, „znáš to, takový ten boj o největší skóre, za civilistu bod, za genina tři, chunin je za sedm, jounin…“ začal si něco vymýšlet, ale když viděl jejich všeříkající výrazy, pozastavil svůj dialog, „nemohu vám nic říct, nemám k tomu oprávnění,“ dodal a tentokrát jeho výraz, gestikulace i intonace byli úplně jiné, každý věděl, že tahle mise je úplně někde jinde.
To probudilo i jeho nejlepší kamarádky a jejich výraz také vypovídal své, žádné srandičky, žádné hraní, jen tvrdá realita, která stála mezi nimi a jakoby je vyhodila ze snění, ve kterém ještě před chvilkou byli.
„Bude to v pořádku?“ vzala si slovo Fū.
Naruto nad tím jenom pokrčil rameny, co mohl také dělat či říct jiného? Že sám jenom předpokládá, že to zvládne? Byl ze svého okolí jeden z nejslabších a jde na jednu z nejtěžších misí, na to nebylo co říct. Viděl jak si Tayuya skousla ret, aby asi neřekla něco, co nechtěla.
„Dáš na sebe pozor, že ano?“ řekla po chvilce, „že ano?“
„Udělám vše, co bude v mých silách,“ ubezpečil Tayuyu.
„A když se něco přihodí, něco co nepůjde zvrátit, slib mi, že utečeš,“ řekla ještě a Narutův výraz i ten Fū byl vydal možná i za knihu.
„Co to p-povídáš?“ nechápal Naruto, „tohle je mise a-.“
Tayuya ho ale přerušila zvednutím ruky. „Lepší živý nukenin, než mrtvý hrdina,“ to v nějaké zvrácené realitě Narutovi dávalo smysl, ale byl opravdu překvapen, že tohle slyší, „udělej vše proto, aby ses vrátil živý, když to bude znamenat útěk z vesnice, znám cestu, kde si nás nikdo nevšimne.“
Naruto byl dojat a tak jenom kývnul hlavou a rychle se otočil, aby nikdo z jeho kamarádek neviděl slzy, které mu chtěli utéct. Nestačil ale udělat ani krok a někdo se objevil za ním a podle vůně poznal, že to byla Tayuya a zezadu ho silně objala.
„Nemůžeš mě tu nechat samotnou, rozumíš? To prostě nejde, takže koukej naklusat zpátky nebo si tam někam pro tebe dojdu,“ a s tím ho pustila, ale následně ho otočila, aby si hleděli do očí, Naruto ji chtěl ubezpečit, ale nečekal pusu na čelo, která ho trochu paralyzovala.
„Vrátím se,“ ubezpečil ji a věděl, že to udělá, v tuhle chvíli ho nemohlo snad nic zastavit, lidé… přátelé jej potřebují a on je nezklame.
„Já vím, že ano… já vím, že ano,“ řekla Tayuya a odstoupila od něj a nechala ho odejít. Naruto se ještě podíval na Fū, která stála opodál a nikdy nebyla na takové emoční výbuchy, jako byl například on, ale její výraz říkal naprosto to samé, člověk nepotřeboval tisíce slov a slz, aby pochopil, že lidem na něm záleží. Nakonec bylo vždy jedno, jakou formou se člověk dozví to, co potřebuje, důležité bylo to, že to ví.
Naruto už dávno byl pryč, když se Tayuya opět objevila vedle Fū a byla připravena na další tréninkový souboj.
„Neboj se,“ řekla Fū a Tayuya se na ní nechápavě podívala, na její ruce ale viděla nějakého malého brouka, „nejsem v tom dobrá tak jako klan Aburame, ale můj partner,“ řekla tak, aby bylo pochopeno, že se baví o svém démonu, „mi dává jisté výhody nad brouky a jeden se právě teď veze na Narutovi, takže…“
„Člověk by do tebe neřekl, že budeš stalker,“ mrkla na ni Tayuya s vděčným úsměvem.
„Víš, co se říká, vždy jsou to ty nejtišší,“ mrkla nazpátek a obě se tomu společně zasmály.
Naruto přeskočil bránu Hyuuga klanu a už si ani nevšímal kroucení hlavou hlídačů, kteří ji měli chránit, bylo jisté, že by zakročili, kdyby neměl povolení, ale jelikož jej Naruto měl, nevěnoval pozornost nikomu.
„Vypadá to, že na tebe někdo čeká,“ ozvalo se od dveří, před kterýma čekal, občas to mělo výhodu, že lidi které navštěvoval, měli Byakugan, nemusel totiž vůbec klepat.
„Ano otče,“ a s tím se za chvilku před ním objevila Hanabi, „dneska jsi tu nějak brzo.“
„Ano,“ souhlasil, „odcházím na misi, takže tohle bude náš poslední trénink na nějakou dobu.“
„A co budu já v tu dobu dělat?“ nahodila Hanabi takový ten dětský smutný výraz.
„Trénovat podle tohoto svitku, dal jsem si s ním práci, aby si věděla co přesně cvičit, jak toho dosáhnout a tak,“ natáhl ruku i s dotyčným předmětem, „kdyby ti tam nebylo něco jasné, zeptej se někoho, jistě ti zbytek vysvětlí.
Hanabi svitek okamžitě otevřela a jelikož to čekal, nechal ji v klidu číst.
„Je to velká změna,“ podívala se na něj překvapeně ale zároveň i natěšeně.
„Už je na čase postoupit o krok dopředu, jestli chceme něčeho dosáhnout, vždy je potřeba mířit výš.“
„Ale tohle?“ usmála se na něj.
„Jestli chceme z tebe udělat legendu, je tohle první stavební kámen na dlouhé cestě,“ odkýval to hlavou.
„Myslíš, že to dokážu?“ stále pokládala další otázky, jak to bylo u dětí zvykem a Naruto ani ve svém věku nebyl lepší. Přiblížil se tedy blíž, položil ji ruku na hlavu a usmál se.
„Kdyby ne, nedal bych si s tebou takovou práci,“ a když viděl na její tváři velký úsměv, pokračoval, „a nyní pojď, je na čase si z toho něco zkusit ať můžu odpovědět na otázky, než odejdu.
„Jsem tu,“ prohlásil Naruto, i když mu bylo jasné, že o něm věděli mnohem dříve.
Shisui jej kriticky sjel pohledem a tak nějak vytušil, že Ansatsu dělá to samé.
„Červená?“ nadhodil, když vše zkontroloval.
„Je méně vidět ve tmě a navíc jsem Uzumaki,“ pokrčil rameny Naruto, když mu řekli, že si může vybrat, co čekali?
„V jednu chvíli jsem čekal, že si je obarvíš na oranžovo, i když jsme ti tu barvu nepřinesli,“ řekla Ansatsu.
„Neohrozím misi svou hloupostí,“ pověděl klidně skrz masku, která mu byla donesena i s kompletním ANBU oblekem.
„Těší mě, že jsme vybrali správně,“ řekl Shisui skoro až pyšně, „nyní mě nech zkontrolovat ti tvé vybavení a můžeme vyrazit,“ a Naruto tak učinil, sundal batoh a vyndal obsah svých kapes.
Shisui odsouhlasil jeho kapsy a vydal se k jeho batohu, ale když jej chtěl zvednout, zarazil se. „Jsi si tím jistý?“ zvedl jeho batoh nahoru a dolů, jako kdyby držel v ruce závaží.
„Neváží to více jak třicet kilo, nezmění to moji výkonost ani o desetinu procenta,“ ubezpečil jej Naruto.
„Jsi si jistý?“
„Od svých šesti let trénuji se závažím na zádech a ve volné dny trénuji výdrž s živou vahou, jsem připraven odnášet raněné, nemějte o mě obavy.“
„Kabuto a jeho upravený ANBU trénink ti padl jak ušitý, koukám.“
„Každý dělá to, na co je jej potřeba,“ pokrčil rameny, byla to pravda, Naruto nad tím už ani nepřemýšlel, když mu kdysi dávno Kabuto a Fū-san řekli, že bude nosit všem batohy a nosit raněné, vzal to prostě tak a po pár letech už se dokázal i bránit s raněným na zádech, takže nějaký batoh už byla jenom otravná moucha a tak nějak tušil, že mít vše mu jednou zachrání život a vždy je lepší něco mít a nepoužít to, než něco potřebovat a nemít to.
„Výborně, vlku,“ oslovil jej Shisui poprvé jako kolegu z ANBU, i když jím nikdy nebyl a nejspíš ani nikdy nebude, „vydáme se na cestu, následuj nás, kdyby si nemohl, ozvy se,“ a s tím se pomalu otočil k bráně, Naruto si tedy vzal zkontrolovaný batoh, vše si dal na své místo a kývnul, to bylo znamení, že je připraven a v duchu doufal, že je to pravda.