Zdroj: http://www.dollow.funsite.cz/index.php?a=105  •  Vydáno: 30.3.2014 23:45  •  Autor: Amren

Kapitola devatenáctá - Schopnosti mentorů

Lepší život

(prozatím bez korekce)

„Tak jak to jde?“ zeptal se Jiraya z dálky, když viděl Karin na okraji vesnice s balonkem v ruce. Karin se na něj ani nepodívala, jen lehkým kývnutím hlavy dala na vědomí, že ho slyšela a pořádně se zaměřila na své tělo a průchod čakry a její rotaci, ale ani po minutě snažení, balonek nepraskl, „beru to tedy tak, že nic moc, to se ale dalo očekávat, jsou to přece jenom čtyř-,“ víc ale doříct nestačil, protože Karin se na něj ušklíbla a pomocí obou rukou jí balónek praskl.

„Takhle to jde jednoduše,“ řekla a vyndala si z batohu další, „jenže ta technika by ztratila svoje kouzlo, kdybych na ní potřebovala obě ruce, síla by byla furt stejná a to všechno, ale když to zvládnu s jednou, furt budu mít možnost se přitom bránit nebo hodit kunai pro oddálení nepřítele, než to dokončím, proto i když to takhle dokážu,“ ukázala volnou rukou na prasklý balónek na zemi, „tak cvičím dál.“

„Zajímavý přístup ale,“ poukázal na to, že to dokázala, „nikdo ale na tebe nechvátá, takže si to dělej, jakým způsobem chceš, ale říkám rovnou, Yondaimemu to trvalo tři roky.“

„Protože to vymýšlel, já už se to musím jen naučit, když teda nebudeš takový perverzák a dáš mi nějaké rady.“

Na to se jen Jiraya zasmál. „Nejsem perverzák, jsem su-.“

„Známe, známe,“ odmávla ho Karin odmítavě, „čakru rotuji dobře, zkoušela jsem to na obě strany, podle toho jak se mi to daří s oběma rukama, to dělám správně do všech směrů, kde je tedy chyba? Přidat více síly?“

„Síla bude základ druhého kroku, v tomhle není ani moc potřeba,“ podrbal se Jiraya na bradě a přišel blíž, „dle mého to děláš správně, jen možná to bude znít divně, až moc precizně.“

„Prosím?“

„Je vidět, že jsi cvičila jako medik, to není vůbec špatná věc, v tuhle chvíli je ale důležité to rozbít, ne být opatrná jako při nějaké operaci nebo na čem jste cvičili. Neber mě špatně preciznost a tvůj trénink ti bude velmi nápomocen u třetího kroku, v tuhle chvíli prostě ale potřebuješ hrubost a udržet ji tak dlouho, než to praskne.“

„Dobrá tedy,“ souhlasila a hodila si balónek zpět do batohu, „počkám si, až si ruka odpočine a začnu tímto způsobem.“

„Nebylo by jednodušší se kousnout?“ poukázal na její schopnost.

„Nejsem masochistka, ono to sice léčí a to všechno, ale dokud to není potřeba, nebudu to používat, a jak jsi řekl, není kam chvátat.“

„V tom případě si běž projít město, já jdu zjistit informace o Tsunade.“

„Nebylo by jednodušší použít přírodní čakru a vyhledat ji?“

„Pochybuji, že by byla tak blízko od Konohy, budu to zkoušet, až budu tak nějak tušit, že bychom mohli být poblíž.“

„V tom případě proč jsem tu já, když dokážeš to samé co já?“ nechápala Karin.

„Nerad používám sennin mód, vypadám při něm ošklivě a odpuzuje to všechny potencionální partnerky.“

Na to jenom Karin zůstala ticho a jen zírala. „A… to je ten důvod?“

„Samozřejmě, že ne,“ odmávl ji Jiraya, „časem pochopíš, že nejlepší shinobi dělají vždy něco, aby je ostatní podceňovali,“ řekl klidně, „odpověď proč jsi tady přímo ty, kromě toho, že jsi moje studentka, je ale poněkud složitější, nechejme to ale tak, že nějaký šestý smysl mi říká, že to je potřeba.“

„Odpověď lepší než jsem čekala,“ pokrčila Karin rameny a vydala se také k městu, „nechceš, abych šla s tebou? Můžu v té hospodě či v tom bordelu zahrát divadlo roztomilé dcery a třeba i díky tomu získáme více informací, a když už nic, budu tam sedět a zjišťovat kdo má pravdu a kdo ne.“

„A ty se ptáš, proč jsem cítil, že budeš potřeba?“ zasmál se a položil ji ruku na rameno, „z nás bude výborný tým! Všechny ty roztomilé paničky mi budou padat k nohám, až jim ukážeš ten svůj roztomilý úsměv a třeba mi dají i slevu!“

„Jednou bych chtěla ten svět takhle jednoduše řešit,“ povzdechla si Karin.

„Ale no tak, nebuď taková, střežím tvé nejcennější tajemství,“ pověděl najednou Jiraya vážně.

„Opravdu?“

„Danza jistě znáš,“ počkal si Jiraya až mu to odkývá, „no a jelikož teď Sarutobi spolupracuje s ním, už si člověk nemůže být tak jistý, kdo co poslouchá a řekněme, že moje schopnost rozpoznání pravdy, je hodně násilná, musíš člověka chytit, strčit ho do žabího žaludku, tam ho držet za končetiny a pak poznáš, jestli lže nebo ne. Tudíž ano pravdu zjistíš, ale za cenu prozrazení sebe sama, že to děláš, kdežto tvoje schopnost…“ přerušil schválně myšlenku, „to je jiný kalibr, je to schopnost, která může jednou změnit svět, víš Karin, celý svůj život  sním o tom, že zastavím války a vybuduji mír po celém světě, udělal jsem proto mnoho věcí, ale furt cítím, že je to daleko, ale s tvou pomocí bych k tomuhle mohl být blíž a jestli to znamená o té schopnosti mlčet, stane se tak.“

„V tom případě máš stejný cíl jako Naruto,“ pousmála se Karin.

„Já vím,“ odpověděl na to Jiraya taktéž s úsměvem.

„Víš?“

„Když bys věděla toho tolik co já, ani by tě to nepřekvapovalo, prozatím ti ale musí stačit to, že vy dva to můžete dotáhnout tam, kam se mi to dotáhnout doposud nepodařilo,“ pověděl, „ale to je ještě mnoho let daleko, prozatím musíte trénovat a dostat zkušenosti a od toho jsme tu my starší.“

„To zní jako nabídka, která se neodmítá,“ odkývala si to Karin a spolu trochu zrychleným krokem vyrazili pro informace, pro Karin to sice stále nebyl nejlepší způsob, ale hádat se s někým jako je Jiraya o tom, jak získávat informace bylo asi rozumné, jako přemlouvat Orochimara, aby se vrátil do vesnice.

***

„Naruto, pojď si ke mně sednout,“ ozvala se ze střechy Ameyuri, když už dlouhou dobu pozorovala Naruta, který stále a dokolečka trénoval, nevěděla ani proč, ale jeho odhodlání ji krásným způsobem vynášelo z toho stereotypu skoro nic nedělání, kterému musela čelit dnes a denně.

„Hm?“ ozval se inteligentně Naruto a ukončil svou stále nefungující techniku.

„Vyskoč sem, trénink chvilku počká,“ zopakovala nějakým způsobem svou prosbu a Naruto tedy tak udělal, vyskočil a sedl si vedle ní.

„Dělám něco špatně?“ zeptal se skoro až okamžitě, věděl, že dělá něco špatně, ale jelikož mu lidé nevěděli nebo nechtěli pomoci, aby se to naučil sám, nechápal, co se tak nějak stalo.

„Za chvíli ti končí ten tvůj trest co?“ Ameyuri jakoby neregistrovala ani to, že položil nějakou otázku a začala se svou vlastní.

Naruto se jenom podrbal na hlavě. „Ano, myslím, že ano…“

„V tom případě je asi čas,“ připustila Ameyuri a položila si vedle sebe jednu knížku. Naruto se zvědavě naklonil a uviděl, že je to Bingo kniha, „tahle je moje vlastní, jestli se ptáš, píšu si ji vlastnoručně už nějakou tu dobu, stejně jako to dělají skoro všichni moji kolegové či nejnebezpečnější ninjové. Je to na stejné úrovni jako tvé kartičky, řekla bych, jen ta moje je trochu podrobnější a má trochu jiná jména.“

„Chceš si něco ode mě opsat?“ zeptal se zmateně Naruto, „nemám tam moc velkých jmen, co by ti pomohli, Kabuto se sice setkal s nějakými velkými zločinci, ale nevím, jak by ti to mohlo po-.“

Ameyuri ho ale s úsměvem zastavila. „Ne, tak nějak obráceně, chci, aby sis tu moji knihu půjčil a opsal si do svých kartiček tyto informace.“

„Ale proč to dávat mě? Tyto informace by využila celá Listová, všichni ANBU, lovci nukeninů a tak.“

Na to se jen Ameyuri zadívala do dálky a po chvilce ticha si i na té střeše lehla a jen tak pozorovala. „Musíš pochopit, Naruto, že mi je celá Listová tak nějak ukradená,“ lehce se zasmála, „možná budu znít jako odporný člověk, ale to, že se nepodělím s mojí celoživotní sbírkou informací a zemře kvůli tomu nějaký člen ANBU, není pro mě něco, kvůli čemu bych nemohla po nocích spát, Listové nic nedlužím jenom to, že ji budu pomáhat bránit při nějakém útoku.“

„Jestli je to ale tak cenné, tak-.“

Ameyuri se musela usmát nad tím, jak Naruto začíná blábolit, když mu někdo ukáže svou laskavou stránku nebo nějakým jiným způsobem mu ukáže, že mu na něm záleží. „Naruto,“ přerušila ho tím, že vyslovila jeho jméno, „v našem světě jsou důležité věci, blbá knížka to ale rozhodně není. Informace jsou něco, co ti jednoho dne můžou zachránit život, ať už si je budeš pamatovat nebo je budeš mít u sebe, můžeš hodit kouřovou bombu či využít nějaké jiné věci a zjistit si něco o svém protivníkovi a to, že budeš vědět něco co on ne, je obrovská výhoda. Může se stát, že ani to průběh bitvy nezmění, ale chci, aby kdyby se cokoliv někdy pojebalo, měl si tu největší možnou šanci na přežití.“

„Já…“ podrbal se Naruto rozpačitě na hlavě, „děkuji, jestli ale je to kvůli tomu, že si myslíš, že mi něco dlužíš, nemusíš to dělat, domluvili jsme se přece na tom, jak mi tamto splatíš.“

„Ano pamatuji si,“ její úsměv se ještě protáhl, „buď šťastná, nebo co sis v té době přál,“ přerušila se na chvilku, aby si promyslela, jestli to bylo přesně takhle a pak pokračovala, „mohl sis přát cokoliv, peníze, trénink, meče, jutsu, ochranku, sluhu možná a ty sis vybral tohle.“

„Rád bych doplnil, že to nebylo jen v té době, můj názor se na to nezměnil a proč si přát něco víc?“ zeptal se Naruto řečnickou otázkou, „meče dneska může mít každý, stejně jako peníze, ochranku, jutsu a to vše co jsi vyjmenovala, kdo může ale mít šťastné a opravdové přátele? Rodinu?“ zeptal se a také si lehnul na střechu, jak to kolikrát viděl u bývalého spolužáka Shikamara, „před pár lety jsem žil sám z ruky do huby, jak se říká, nevěděl jsem nic o své rodině a jenom jsem si přál, aby mě všichni uznávali a dělal jsem proto samé šaškárny… v té době možná bych si přál, abys mě udělala nejsilnějšího, abych všem ukázal, kdo je Naruto Uzumaki, v té době možná… ale asi bych vedl strašně smutný život, lidé by mě nejenom nenáviděli, ale ještě by se mě báli, už bych nebyl jenom démon, ale nebezpečný démon. Pak jsem ale poznal Karin, Tayuyu, Kabuta… no prostě celou naši rodinu a už jsem nepotřeboval být nejsilnější, už jsem nepotřeboval se před někým chlubit, stačilo mi vidět jejich úsměvy a šťastné tváře, takže když jsi po mě něco chtěla, bylo to jediné, co jsem si mohl a chtěl přát.“

„Víš, když mi to takhle vyprávíš, tak ti musím upřímně říct, že by si v naší skupině sedmi šermířů, nevydržel ani sekundu,“ zasmála se, „ne proto, že by si umřel tak rychle, nepodceňuji až tak tvé schopnosti, vydržel bys možná tak půl minuty, ale spíše proto, že jsi přesný opak snad všech lidí, co tam byli a hlavně Kushimara a Jinpachiho, kteří byli všude známý jako ‚bezcitný pár‘ a jejich kruté skutky padají i dnes stále na hlavu celé Mlžné. Kisame stejně jako Jinin si užívali až moc vraždy, Kisame jako ten, co si to může dovolit kvůli svým schopnostem a Jinin jako ten, který měl do jisté doby štěstí,“ trpce se Ameyuri zasmála, „Jinin byl ninja, který si myslel, že má nejlepší zbraň a do všeho zbrkle utíkal ‚na mou zbraň neexistuje obrana‘ nebo co ten šílenec furt vyřvával, pak se ale našel někdo rychlejší, někdo kdo si počkal na správný okamžik a nepotřeboval blokovat jeho zbraň, jenom možná krok vedle, přemístění a Jininova hlava i jeho meč skončili pryč od jeho těla. Před Kisamem to byl Fuguki, kterého jsem znala lépe, ale stejně jako mnoho dalších, se stal zrádcem,“ znovu krátký trpký smích, „hypokrit to byl, nic víc… furt se nám mladším snažil nacpat do hlavy to, že ze všeho nejdůležitější je chránit informace za cenu životů a pak je všechny vyžvanil nepřátelům, nakonec ale udělal chybu, že nechal padnout svou obezřetnost, přestal hlídat své okolí a to ho stálo život, nakonec přesně to, co si jako zrádce zasloužil…“ na chvilku přestala vyprávět a podívala se na Naruta, takovým divným výrazem, který Naruto nedokázal rozeznat, „když nad tím přemýšlím, tak i já dělám to samé, nemám u sebe své zbraně, ležím tu otočená k tobě zády a kdybys chtěl, dokázal bys mě také jednoduše zabít a to jsi genin a já legenda Mlžné,“ odfrkla si Ameyuri, „z celé naší skupiny se stala jenom fraška, Zabuza se pokusil zabít Mizukage a když se mu to nepodařilo, utekl se svými komplici pryč a Mangetsu, který jako jediný dokázal ovládnout všechny své meče a tedy jediný člen, kterého jsem si asi nejvíce vážila, od svého nízkého věku dostával ty nejhnusnější mise, kruté a žádnou neodmítl, dokázal splnit vše, co na něj hodili a dostat se až k šermířům, bohužel či bohudík podle toho z jaké strany to bereš, zemřel moc brzy, aby něco ohromnějšího dokázal… a pak jsem tu už jenom já.“

„Kunoichi, která nikdy nepustila svůj cíl a hnala se za nimi kamkoliv, aby dostála svému jménu, jediná žena, která se do sedmi šermířů dostala a měla možnost něco dokázat pro svou zem, ale bohužel jí nebylo přáno a tak musela být nalezena Narutem v lese jak sbírá hlavy, místo hub,“ chytnul se Naruto slova.

„Krásný životopis,“ znovu se usmála, bylo lepší si z toho dělat legraci, než aby Naruto bral její život jako jednu velkou tragédii a zklamání, „ale nemyslím si, že by to byl konec, možná sedm šermířů z Mlžné je konečná věc, ale mám nějaké tušení, že mé práce ještě ne.“

„Chceš někdy později odejít?“ zeptal se zvědavě Naruto, „přidat se k tamtomu klukovi, kterého jsem porazil na chuninských zkouškách?“

„Ne,“ pověděla Ameyuri rozhodně, „dny Mlžných šermířů nadobro skončili. Ten kluk si může hrát na šermíře a dotáhnout to na osobní ochranku Mizukage, ale tím to skončí, Zabuza má svůj meč sebou pryč, to samé Kisame, to samé já, to jsou tři meče, na které se nikdy už asi nedostanou a co se zbývajících mečů týče, je dost možné, že si je vzal Mangetsu do hrobu a momentálně nevím o žádném způsobu, jak se k nim dostat.“

„Takže co?“ zeptal se Naruto.

„No minimálně to, že máme prakticky stejnou možnost založit si vlastní skupinu, jako Mlžná,“ pověděla Ameyuri sarkasticky, „možná větší, protože Kisame je spolu v týmu s Itachim, pokud si dobře pamatuji a myslím si, že Itachi vždy bude velkým cílem pro Listovou, ale to se vracíme k tomu, proč jsem tě sem zavolala a co tě chci naučit o lidech třídy S, začnu takto, co ti říká slovo Akatsuki?“ a s touto otázkou začala debata, která měla Naruta změnit, minimálně v tom, že bude vědět, jaké nebezpečí venku číhají a kdy je rozumné bojovat a kdy není slabost utéct.

***

„Už je to nějaká doba, co jsme spolu naposledy se šli projít, Hokage-sama,“ ozvala se Anko, když kráčela na okraji města a vedle ní šla nejvýznamnější žijící postava Konohy.

„Máš pravdu,“ popotáhl Sandaime z dýmky, „v té době jsi byla ještě mladé děvče, i když pro mě jste mladý všichni, snad kromě Danza, ale to mu prosím neříkej, mrzelo by ho to,“ mrknul na ni Sandaime a Anko se krátce usmála, „ten čas ale letí opravdu rychle.“

„A kam vůbec jdeme?“ nevydržela Anko.

„Trpělivost růže přináší,“ použil Sandaime jedno z mnoha mouder, které jakoby stále vytahoval ze své hlavy.

„Trpělivost nikdy nebyla mou silnou stránkou.“

Na to se jen Hokage krátce smál. „To mohu potvrdit, v Listové je jenom jeden člověk horší než ty.“

Na to jen Anko nadzvedla obočí. „Mám považovat srovnání s Narutem Uzumakim za urážku?“

„Kdybych tě chtěl urazit, řekl bych, že jsi horší než on,“ odtušil Sandaime.

„Povzbudivé,“ ozvalo se ironicky a Sandaime si jen znovu natáhl ze své dýmky, po pár minutách, ale došli na místo a už ani on nemohl udržovat veselou tvář, tohle místo viděl tolikrát ve svých nočních můrách, že i kdyby teď zavřel oči, došel by tam a to mu na klidu rozhodně nepřidalo.

„Jestli mě chcete zabít, Hokage-sama… šlo to udělat i přes nějakou misi,“ snažila se odlehčit Anko situaci, když před sebou uviděla otvor do jeskyně na dřevěném můstku a kolem stojících pět ANBU.

„Tohle není žádná hra, Anko,“ pověděl s povzdechem Hiruzen.

„Omlouvám se.“

„To je v pořádku,“ ujistil ji s dalším povzdechem, „jen teď není opravdu čas na nějaké vtípky,“ dořekl a zadíval se na jeskyni, „pojď, musím tě s někým seznámit, než začneme,“ a s tím se odrazil a přeskočil celou řeku, až dopadl ke vstupu do jeskyně, kde se okamžitě celá ANBU skupina uklonila. Sandaime jen kývnul rukou a vydal se dál loučemi osvětlenou chodbou, až došel na místo, kde kdysi dávno ležela Kushina a kde zemřela jeho milovaná Biwako, nyní už tu nebyl jakýsi porodní stůl, ale pouze kruh složený z pečetí a znaků.

„Hokage-sama,“ uklonil se Kabuto, když si všiml nově příchozích, „vše je téměř připraveno.“

„To rád slyším,“ usmál se Sandaime, „nyní je asi správný čas, abych vás představil, to-.“

„Jestli dovolíte, Hokage-sama, já sám,“ vzal si Kabuto slovo a počkal si na svolení, které přišlo vzápětí, „Kabuto Yakushi, genin číslo 012140,“ a s tím se uklonil.

„Pořád mi něco uchází,“ pověděla po chvilce Anko, když se podívala na genina před sebou.

„V tom případě mi to dovolte vysvětlit. Nacházíte se na místě, kde dokážeme pracovat s různými experimenty, protože tu fungují silné bariéry od dob Yondaime Hokageho, Jiraya-sama také zapracoval a zajistil toto místo, jak nejlépe uměl… a k tomu, co se tu bude dít, přišli jsme na způsob jak zvrátit efekt prokleté pečetě a po týdnech příprav, jsme k tomu připraveni.“

„Kabuto-kun je pouze skromný, na tento způsob přišel jenom sám a jeho postup byl mnou schválen,“ vzal si slovo Hiruzen.

„Vaše slova jsou nanejvýš milá,“ uklonil se znovu Kabuto.

„Jestli to chápu dobře,“ pověděla po chvilce Anko, „nějaký genin,“ ukázala na Kabuta, „jen tak z ničeho nic přišel na něco, co bylo do dnes nemožné? Tomu chcete, abych věřila?“

Na to se jen Sandaime upřímně zasmál. „Tak vznikli všechny léky, vynálezy a podobně, jednoho dne to bylo nemožné přání a druhý den uskutečněná realita,“ ale pak jeho úsměv pohasl, „a sama bys měla vědět, že porovnávat schopnosti podle hodnosti je nelogická věc.“

„A bude to fungovat?“ dostala ze sebe Anko, ale stále se snažila skrýt natěšení, po tolika letech už přestala věřit v zázraky.

„Povedu ten rituál já sám, doufám, že já jsem ten, kterému můžeš věřit,“ usmál se na ni Sandaime a pokynul ji do středu kruhu, „Kabuto-kun vysvětli ji mezitím postup, jdu se prozatím připravit,“ a než někdo stačil něco říct, zůstali u kruhu jen sami dva.

„Dobrá, Anko-san, sedněte si na kolena přesně do středu, Hokage-sama použije techniku na váš krk a vytáhne z ní veškerou čakru, esenci, DNA a vše co je v ní ukryto, proces může i nemusí být bolestivý, jelikož není nikdo jiný živý, na kom bychom to mohli zkoušet, nezbývá nic jiného, než se pořádně zapřít a případně se zakousnout do rtu. Až bude tato esence vytažena, začnou postupně reagovat bariéry a kdyby se cokoliv stalo, ochrání nás všechny před případnými pojistkami, kdyby něco hrozilo vám, jako medik vás okamžitě uspím a postarám se o vaše zdraví. Nějaké otázky?“

„Jak jsi na to přišel?“ stále nechápala Anko.

„Musíte pochopit, že nejsem obyčejný genin,“ usmál se Kabuto, „byl jsem vychováván tak, abych podobné věci dokázal.“

„Až natolik, že Orochimaru riskoval vše, aby ho z Listové unesl,“ objevil se Sandaime znovu u nich, „před tebou stojí člověk, jenž může být nazýván géniem stejně jako byl Itachi.“

„Orochimaru?“ oklepala se Anko při slyšení toho jména.

„Bohužel,“ povzdechl si už poněkolikáté Hiruzen, „ale to už je minulost, stejně jako za chvíli bude i tvá pečeť, jsi teda připravená?“

„Jak jen můžu být,“ a s tím se Sandaime Hokage Listové vesnice pustil do práce, zvrátit něco, co bylo v první řadě jen jeho vinou, že se to stalo, nechal Orochimara jít a Anko kvůli tomu musela trpět, ale tomu bylo ode dneška konec, sedm ručních pečetí, dvě slova „Kaija Hōin,“ a s tím se stalo přesně to, co se předpokládalo, z prokleté pečetě vyšel pouze jakýsi přízrak či prostě jen vědomí největšího zrádce historie Listové a pak jak bylo připraveno zareagovali jednotlivé bariéry a celé toto vědomí bylo zapečetěno do svitku, který byl s pečetící bariérou propojen.

„Je konec?“ zeptala se Anko a šáhla si pro kunai do kapsičky, aby se podívala, jestli opravdu její krk je čistý.

„Ano, Anko-chan, je konec,“ ozval se s úsměvem Hokage a podíval se na svitek s mírným šklebem.

„Mám se o to postarat o spálení?“ zeptal se Kabuto.

„Dovolte prosím,“ vyskočila Anko na nohy a zamířila ke svitku, který pomocí jednoho ohnivého jutsu proměnila v popel a každý viděl, že jí poslední dobou neudělalo nic větší radost.

„Jestli je to všechno,“ nadhodil po chvilce Kabuto, „nechám vás o samotě a ANBU při jejich práci.“

„Jak je libo,“ propustil ho Hokage, „děkuji za tvou práci, zbytek bude, jak jsme domluveni.“

„A za to jsem vděčný,“ uklonil se Kabuto naposledy a s těmito slovy zmizel.

Hokage se na to jenom usmál a došel k Anko a položil ji ruku na rameno.

„Opravdu to tímhle skončilo? Žádné ovládání, mám volno, skončilo to?“ pověděla Anko a setřela si slzy z očí, kdyby to bylo cokoliv jiného, zabránila by svým slzám, přece jenom je to v kodexu shinobi, ale dneska jí byl celý kodex naprosto ukraden.

„Ano, Orochimaru už nad tebou nemá žádnou moc, jsi svobodná.“

„Díky práci genina,“ pověděla s notnou dávkou výsměchu, ne vůči Kabutovi, ale to, že to musel dokázat až on, „nedokázal to Jiraya-sama a pak to dokáže nějaký genin?“

„Genin, který by tě dokázal porazit a možná by si poradil s malou jednotkou ANBU,“ připustil Sandaime, „jak jsem řekl, hodnost je hezká věc, ale někdy je nutné pro vyšší dobro obětovat povýšení jedince.“

„Můžu tedy požádat, abych se stala jeho dočasný sensei, jestli máme společného nepřítele a pokud jsem pochopila dobře i stejného mentora, je něco, co by měl umět.“

„Nebudu vám bránit ve společném setkání, myslím, že oba dva zjistíte, že si máte říct mnohem víc, než si myslíte.“

Na to jen Anko zdvihla obočí, ale nic neřekla. „Mám přijít něco zítra teda podepsat?“

„Jen si odpočiň a přijď, až budeš cítit, že jsi připravená, doté doby jsi omluvena ze služby.“

„Děkuji… za všechno,“ pověděla Anko a pomalu se vydala pryč z jeskyně.

„Slíbil jsem, že udělám vše v mých silách, abych tě tohoto prokletí zbavil.“

„V tom případě jste první, co něco pořádného slíbil a nakonec to splnil,“ a s těmito slovy a jejich ozvěnou zůstal Hiruzen Sarutobi na tomto místě sám… sám ale s hlavou plnou myšlenek a ta nejdůležitější byla asi ta, jaké tohle všechno bude mít vlastně následky.

***

„Bratříčku,“ pověděl Shisui, když si všiml, že Sasuke přišel ze svého tréninku domů.

„Bratře,“ vrátil mu pozdrav Sasuke.

„Je hotovo?“ zeptal se ještě Shisui a když po pár vteřinách se v Sasukeho rukou objevilo Chidori, pochopil, že hotovo opravdu je, „v tom případě pojď za mnou,“ a s těmito slovy oba vyšli z domu ven a zamířili do chrámu, kde prý ležely všechny odpovědi o jejich klanu.

„Co je to, co mě chceš naučit?“

„Myšlenku, že nejsilnější a nejdůležitější věci, vždy něco stojí, pravdu o Sharinganu, o jeho dvou technikách a to, že někdy je těžké správně zvolit.“

„Izanagi,“ odtušil Sasuke, bylo mu jasné, že to ‚obětování‘ souvisí s uzavřením Sharinganu, přece jenom Shisui tuto informaci potvrdil vlastní osobou.

„A Izanami,“ souhlasil Shisui, „techniky, které stojí světlo v tvých očích, ale techniky, které toho mohou mnoho změnit, život na jedné straně, osud světa na té straně, důležité je ale vědět, kdy je správně použít.

„Poslouchám tedy.“