Kapitola čtvrtá - Setkání s démonem

Lepší život

„Senpai, jaký máte názor?“ optal se Kabuto z korun stromů, když se vedle něj objevila postava jeho nadřízeného.

„Aniž bych to chtěl přiznat, plníme misi, která se možná stane jednou z nejdůležitějších v historii Rootu.“

„Kdo by to byl řekl, že Konoha bude zase mít dva Jinchūriki.“

„Pokud ji dokážeme unést,“ dodal Fū to důležité ‚ale‘.

„No tak, senpai, mějte důvěru ve schopnosti podřízených,“ pověděl Kabuto, „nepochybuji ani na vteřinu o tom, že by Naruto a Tayuya nepřemluvili naši novou Jinchūriki k odchodu a ani nepochybuji o tom, že bychom mi to nedokázali taktéž.“

„Jaký máš nápad.“

„Nejdříve mi musíte říct, co jste zjistil, i když je to dost okaté, co si o ní všichni myslí.“

„Představ si Uzumakiho bez podpory Sandaimeho, Danzō-sama a některých klanů, kteří vidí, že je lepší, když náš Jinchūriki nebude sice mít krásné dětství, ale nerupne mu v palici tím, že ho budou všichni nenávidět a tak si urve pečeť uprostřed vesnice.“

„V tom případě mám naprosto úžasný plán,“ usmál se Kabuto a každý kdo by jeho úsměv spatřil, okamžitě by vytušil, že se chystá něco, co by se dít nemělo a už vůbec ne ve spojenecké vesnici.

***

„Naruto-kun?“ ozvala se Fū po chvilce ticha, co všichni seděli na tom napůl rozbitém dětském hřišti. Nevěděla ani proč, ale sama od sebe začala vidět tyto dva před ní jako to nejbližší, co kdy měla, když nepočítala svého celoživotního společníka. Nedělalo ji tedy ani problém se s nimi bavit o všem nebo respektive jim odpovídat na jejich otázky, ať byly jakékoliv.

„Hm?“ otočil se na ní Naruto s očekáváním.

„Někdo si tě přeje poznat,“ pověděl opatrně.

„Někdo konečně poznal, jak jsem úžasný?“ usmál se Naruto vesele.

„Nejspíš,“ utrousila taktéž malý úsměv.

„Tak šup, ať toho člověka nenecháme čekat,“ vyskočil ze sedu Naruto a natáhl ruce, aby oběma kamarádkám pomohl vstát.

„Ono to není tak jednoduché,“ sklopila oči.

„Co dneska je,“ odmávl to Naruto a kleknul si před Fū, aby jí viděl do očí, i když je teda sklopila.

„Slyšel jsi někdy pojem bijū?“ zeptala se zcela nečekaně a Naruto se chvilku zamyslel a pak zakroutil hlavou na znak nesouhlasu, Fū se tedy otočila na Tayuyu a ta podle výrazu také nevěděla.

„Jsou to ohromné masy čakry, které mají svůj tvar, který připomíná většinou nějaké zvíře, jsou to stvoření ohromné síly, které nedokáže jen tak někdo porazit a tak byly vždy zapečetěni do lidí, aby nikomu neublížili. Dokonce jsem slyšela, že to byl první Hokage, kdo nám jednoho sem dovedl, aby bylo uzavřeno spojenectví s Listovou vesnicí.“

„Vau,“ řekl Naruto a víc v tom nehledal, pro něj byl důležitý příběh, ne to, co ten příběh může znamenat.

„Proto ti lidé říkají démon?“ zeptala se Tayuya po chvilce, „vidí toho bijū jako démona?“

„Oni to v rámci možností i jsou, jejich čakra je tak velká a dokonce i jejich velikost je tak veliká, že jinak než monstra by se jim říkat nedalo,“ pokračovala Fū a když viděla jejich nejisté výrazy, ihned dodala, „to ale neznamená, že jsou zlý! Nevím teda o všech, potkala jsem jednoho.“

„Který je zapečetěn uvnitř tebe,“ dodala za ní Tayuya.

„Přesně tak,“ potvrdila Fū a její oči byly sklopeny až úplně k zemi.

„A jaké je to zvíře?“ zeptal se neutrálně Naruto.

„Okřídlený brouk s jakýmisi ocasy, to je to nejblíž, jak bych to člověku dokázala přiblížit.“

„A kousne nebo štípne mě?“ zeptal se Naruto a Tayuya se po této větě začala cítit stará, ale nic to neměnilo na tom, že jí to vytvořilo jen další úsměv na tváři.

„Ne…“

„A kousneš nebo štípneš mě ty?“ pokračoval Naruto s rukama za hlavou.

„Ne… já… proč bych měla?“ podívala se Fū konečně na jejího prvního kamaráda opačného pohlaví, ne že by věděla, jaké jsou hlavní rozdíly mezi klukem a holkou až na pár vizuálních.

„V tom případě se není čeho bát,“ řekl Naruto a položil ji obě ruce na ramena, věděl, že toto gesto pomáhá, protože to dost často pro něj dělal stařík Hokage, „člověka necharakterizují věci, které nemůže ovlivnit ale skutky a činy, které učiní.“

„Na to jsi přišel sám?“ podivila se hraně Tayuya.

„Ne,“ vyplázl na ní dětinsky jazyk, „to mi řekl jeden stařík,“ vysvětlil, rád by sice řekl Fū o tom, že jsou z Konohy, ale dokud nemohl, musel to takhle upravovat, „nic to ale nemění na tom, že je to pravda.“

„Děkuju,“ usmála se na ně oba Fū s jednou slzou na tváři, „a nyní to setkání, prosím, nelekni se,“ pověděla tiše, a jelikož měli mezi sebou blízký kontakt, jen se soustředila a ponořila se do podvědomí a pak už bylo jen bílo pro oba dva.

„Kde to jsme?“ zeptal se Naruto, když se podíval kolem sebe, „a kde je Tayuya?“

„Toto je jakési moje podvědomí nebo to místo, kde se můžu setkat s tím broukem, o kterém jsem ti říkala a kde je Tayuya? Nemůže sem, bylo mi řečeno, že se ke mně do podvědomí dostaneš jen ty, protože jsi speciální.“

„Mám jméno, dítě,“ ozvalo se z mlhy, která jakoby najednou zmizela a před nimi se objevila velká klec, podobné té, kterou jednou vidět, když mu stařík Hokage ukazoval, kde mají poštovní holuby a jestřáby, „jmenuji se Chōmei, šťastná sedma,“ pověděl ten nejzvláštnější brouk, kterého Naruto kdy viděl a to, že byl větší snad než celý monument Hokagů také nepomáhalo na potlačení jeho strachu.

„Co z toho bylo jméno?“ zeptal se Naruto.

„Chōmei,“ odpověděl mu brouk, nyní tedy už Chōmei.

„Řekl bych zvláštní jméno, ale jelikož moje jméno taky není zrovna obvyklé, nic takového neřeknu,“ pousmál se Naruto a přistoupil blíž, „odkdy mají brouci ocasy?“

„V mém případě už daleko více než sto let.“

„Tak to jsi pěkně starej brouk,“ odtušil Naruto.

Na to Chōmei radši nic neřekl, už dávno zjistil, že lidi jsou různorodí, někteří jsou klidní, tichý a šťastní, když jim někdo věnuje pozornost jako je Fū, někteří jsou zlý, podlý a nepřející jako… no celá tahle vesnice a někteří jsou veselý, naivní a klidně urazí třetího nejsilnějšího démona na světě, aniž by o tom vlastně věděli, jako byl Naruto.

„Nečekal jsem, že ještě někdy potkám někoho, jako jsi ty,“ pokračoval Chōmei, „je to už hodně dávno, co to bylo naposledy.“

„Co to znamená?“

„Jsme si podobní víc, než si myslíš,“ naznačil Chōmei.

„Jsem z části brouk?“ zděsil se Naruto a rychle se podíval na sebe, jestli mu někde nenarostli křídla.

Chōmei chtěl už něco říct, ale když viděl opravdový a šťastný smích na tváři svého věznitele, nechal to zase být, pokud konečně bude šťastná Fū, jak by měla být, když má v sobě šťastnou sedmu, tak ať si tenhle Naruto říká cokoliv.

„Jen to ne.“

„To jsem rád,“ oddechl si Naruto a pak si vzpomněl, že poslední věta nevyzněla hezky, jako kdyby Chōmei říkal, že Naruto by byl špatný brouk, „hej, to nebylo hezký.“

Na to se jen Fū dál smála, konečně se objevil někdo, kdo se nebál jejího společníka a dokázal se s ním bavit, jako kdyby to nebyla ohromná masa čakry.

„Kvůli tomu jsem tě ale nepozval,“ řekl Chōmei.

„Nejsme v podvědomí Fū?“

„Cokoliv,“ odmávl to Chomei křídly, „mám jednoduchou otázku, co zamýšlíš s Fū?“

Na to jen Naruto podrbal na hlavě, „neměli by být démoni ‚hej pojď blíž, sežeru tě zaživa a pak vyplivnu tvé kosti?‘ místo ‚hej já jsem hodnej brouk a budu chránit někoho, kdo mě vězní?‘“

„Už si se setkal s Kuramou?“ byl překvapený Chōmei.

„Kdo je Kurama?“

„Nevadí,“ řekl Chōmei, bylo by mu divné, kdyby se někdo takhle mladý setkal ve svém podvědomí se svým démonem a to ještě s takovým, jako byl Kurama, „ale abych ti odpověděl, protože jinak se nikam nedostaneme, nemám důvod být zlý démon, jak jsi to nazval, nesedí to k mé osobnosti a bylo by nelogické…“

„Nesnáším to slovo,“ zamumlal Naruto.

„…být dalším, kdo se chová hnusně, když jich je plná vesnice, Fū potřebovala něčí podporu, něčí společnost a spoléhat, že se objeví někdo z vašeho lidského druhu, bylo už unavující.“

„Hej já přišel!“

„A proto jsi také tady v jejím podvědomí, jako první a dost možná i poslední.“

„Já říkal, že jsem skvělý,“ pošeptal Naruto Fū, která se jen zachichotala, „v tom případě jsi nejlepší démon, kterého jsem potkal,“ pověděl už nahlas.

„Jako kdyby tvá slova pro mě něco znamenala.“

„Můžu tě za odměnu třeba pohladit,“ navrhl Naruto, „mají rádi brouci hlazení?“

„Ne, nejsme sociální zvířata,“ pověděl už trochu rozčileně Chōmei, protože z minutového rozhovoru byl několika minutový, ještě že čas venku plynul jinak, „a už by si mi mohl odpovědět na moji otázku.“

„A jaká byla?“ zeptal se Naruto rozpačitě, načež Chōmei měl chuť bouchnout frustrací hlavou do mříží, naštěstí mu to Fū pošeptala, tak to nemusel vysvětlovat znovu, „jo tahle,“ rozsvítilo se Narutovi, „ale to je úplně jednoduché, Fū půjde s námi a já se o ni postarám.“

„Je o dva roky starší než ty a i tak dvakrát chytřejší než ty, pochybuji, že by ses o někoho dokázal postarat.“

„Hej! Už nějakou chvilku pěstuji rostliny a ještě mi žádná neumřela, dokážu se postarat o důležité věci.“

„Víš o tom, že lidem nestačí je jenom zalít, aby se měli dobře?“

„Neříkal si, že se jmenuješ šťastná sedma? Zatím to zní spíše jako otravná sedma,“ zamumlal nahlas Naruto, „Fū půjde s námi, ať se ti to líbí nebo ne, pro mě je důležité, co si myslí ona, ona je má kamarádka ne ty, nebudu se tě ptát na svolení, udělám vše proto, aby byla šťastná a to buď s tebou, nebo bez tebe,“ otočil se Naruto na svou kamarádku, která měla výraz naprostého blaha a úsměv na tváři, „a zdá se mi, že Fū souhlasí, že?“

„Samozřejmě, pokud mě budeš chtít, půjdu s tebou, ať je to kdekoliv.“

„A jak ji plánuješ dostat z vesnice?“ ozval se Chōmei.

„Tayuya něco vymyslí, ona je mozek operace,“ vysvětlil Naruto.

„To je nepřekvapivé,“ neodpustil si Chōmei.

„Chōmei, to by stačilo, Naruto se mi snaží pomoci, nemusíš být na něj tak zlý,“ ozvala se Fū autoritativním hlasem, který Naruto ani nevěděl, že umí, ale co, každý den se člověk dozví něco nového.

„Jak si přeješ, dítě,“ souhlasil Nanabi a přešel do vážného režimu, „když bude potřeba, řekni si o čakru, použijeme TO v co nejsilnějším rozpětí, nikdo neví, že to umíš a tak je dostaneme nepřipravené, pomůže ti to utéct, to je bez pochyb.“

„Děkuji.“

„A nyní běžte, chce se mi spát.“

„Jak si přeješ,“ pověděla Fū a chytila Naruta, aby je mohla přemístit zpět do skutečného světa, „a Naruto, pozdravuj Kuramu až ho uvidíš.“

To bylo poslední, co slyšeli a nemohli se ani zeptat, co to mělo znamenat, protože byli pryč.

„Co se stalo?“ zeptala se okamžitě Tayuya, „najednou jako kdybyste zamrzli.“

Na to Naruto neodpověděl a jen se usmál. „Hele, Tayuyo? Nemáš bratra?“

„Ne, proč?“

„Potkal jsem někoho, kdo je ti v osobnosti dost podobnej, tak jsem si myslel, že jste příbuzní,“ vyplázl Naruto jazyk a společně s Fū se zasmáli na účet Tayuyi a její čím dál víc nechápavý výraz jen prodlužoval jejich smích.

***

„Fū? Jaké je to létat?“ zeptala se Tayuya.

„Já tuhle schopnost mám jen několik týdnů možná pár měsíců, já a Chōmei jsme spolu začali spolupracovat asi v mých pěti letech, ale mé tělo nebylo připraveno na to, aby převzalo jakékoliv ať už třeba malé množství jeho čakry a tak jsem musela začít cvičit, běhání po stromech, po vodě, pak se to stupňovalo, že jsem dělal dřepy na stromě, když jsem byla ve vodorovné poloze, kliky a stojku jsem dělala na vodě a všechno, aby se mi zvýšila kontrola čakry. Chōmei říkal, že kdyby mi dal čakru dříve a náhodou by se mu nepodařilo upálit cesty, kudy čakra chodí, tak bych se proměnila na opravdového démona, což ani jeden z nás nechtěl. Tudíž po těch letech dřiny jsme se domluvili na kompromisu, já mu budu dělat pravidelnou společnost a on přestane krást moji čakru, což je prý přirozené dělat pro všechny bijū, takže můžu používat jeho čakru hodně dlouho, aniž bych zemřela. Chōmei řekl, že by lepšího hosta stejně nenašel, takže udělá vše proto, abych přežila, tudíž mě naučil používat ta křídla, abych mohla kdykoliv odletět nebo pomocí nich zvednout prach, který bych použila pro útěk.“

„To bylo od něj já nevím… milé.“

„Ano to bylo,“ usmála se nad tím Fū, „dokonce mě učil některé věci, jako že se nikdy nemám ponořit do pomsty, že jeho stvořitel chtěl vytvořit mír a já jako jeho věznitel nebudu dělat něco, co si ten pán nepřál, takže mě učil jen takové věci, které se dali využít pro obranu nebo zmizení, nic co by mě lákalo použít na zabití.“

„A nechtěl třeba, aby si ho pustila?“

„Není to tak jednoduché, oni jsou hrdí tvorové nebo teda aspoň Chōmei je, řekl, že jednoho dne se o tom pobavíme, kdy já sundám tu pečeť, ale nebude to dřív než za několik let, kdy já budu starší, silnější, seženu někoho, kdo mi ukáže jak stvořit nějaký klíč k té pečeti a pak až ten čas nastane, budeme proti sobě bojovat v mém podvědomí, když vyhraju, budu si moct z jeho čakrou dělat, co budu chtít a budu se moct proměnit do velmi silné formy, když prohraju…“

„Ale ty neprohraješ, Fū, takže o tom ani nepřemýšlej, máš několik let, aby si zesílila, a pak mu nakopeš ten jeho starej broučí zadek… pokud teda mají brouci zadek,“ přidal se do rozhovoru Naruto.

„Opravdu?“ poukázala Fū jen na první část té věty.

„No jasně, když se můžu dostat do toho podvědomí, tak až budeš bojovat, budu tam s tebou, a když už nic jiného, budu ti fandit a pokud to půjde, budu bojovat po tvém boku, budeme mít přesilu a nikdo ještě neporazil úžasného Naruta.“

Na to si chtěla Tayuya rýpnout, ale když viděla spokojený výraz na tváři její dívčí kamarádky, nechala to být, za tyhle přehnané řeči pak nakope Narutovi zadek později, teď je důležité nechat Fū naději, že to zvládne, než sundat Narutovo ego.

***

„Opravdu je to v pořádku, abych s vámi spala v hotelovém pokoji, ta rozbitá budova není tak špatná,“ snažila se Fū změnit jejich rozhodnutí, ale bylo to samozřejmě marné.

„Když už jsme tě přeměnili na jinou osobu,“ poukázal Naruto na jeho bundu a čepici od Tayuyi, „tak je jasné, že nebudeš spát na místě, kde spalo tvé staré já.“

„Ale jsou tu jen dvě postele,“ stále se bránila otravování Fū.

„Přesto je tu ale super pohovka, kde budu spát já,“ řekl natěšeně a doslova zaplul pod deku.

„Ale-.“

„Fū, lehni do té postele, nebo tě tam donesu,“ pověděl Naruto už s větším důrazem, proč se všichni snaží být takový a nedokážou přijmout něco hezkého?

„A kde budu spát já, Naruto-kun?“ ozval se Kabuto, který se objevil v místnosti otevřeným oknem, což samozřejmě vylekalo úplně všechny, což samozřejmě byl jeho cíl.

„Za ten infarkt, co jsi mi málem způsobil, tak možná ve vaně,“ pověděl Naruto a chytil se za srdce, které mu chtěl vyskočit.

Na to se jen Kabuto usmál a počkal pár sekund, než se u něj objevil senpai. „Fū-san, jestli dovolíte, rádi bychom zjistili, jestli odchod s námi myslíte opravdově.“

„A kdo jste vy, máte čelenku naší vesnici, ale neznám vás,“ zpozorněla a postavila se do obranné pozice, ale když viděla, že jsou její kamarádi klidní, tak to znamenalo dvě možnosti, jedna, že to, co se děje je skvělé, protože se dostane pryč nebo druhá a ta znamenala to, že ji její kamarádi prodali a nad tím ani nechtěla přemýšlet.

„Mé jméno není důležité, řekněme, že nejsem z této vesnice a mám na starost jejich bezpečnost,“ poukázal na Tayuyu a Naruta.

„Do této vesnice se nedá dostat, pokud tu nemáte misi.“

„V tom případě bych tu nestál, nebo ne?“ usmál se Kabuto, „jako neexistuje absolutní obranná technika, tak neexistuje ani nedobytelné místo, jenom to znamená, že je něco obtížnějšího než něco normálního, můžete být ale klidná Fū-san, pro vás to znamená jediné, že půjdete na cestu s těmi, kteří jsou lepší, než ti nejlepší z vaší vesnice.“

„Jak mohu vědět, že vám mohu věřit?“

„Mě věřit nemusíte, pokud věříte jim, je to dostačující,“ ukázala Kabuto znovu na Naruta a Tayuyu.

„Dobrá,“ souhlasila po chvíli, „co musím udělat?“

„Potlačit čakru sedmiocasého, pomocí své klanové techniky se vám podívám do vzpomínek, jestli je vaše touha odejít skutečná a ne fingovaná,“ odpověděl bez emocí Yamanaka Fū. Poté, co na to kývla, Naruto vyskočil z postele a sedl si vedle ní a to samé udělala i Tayuya, chtěli ji svou blízkostí dodat odvahu, což se jim snad i podařilo.

„Hotovo.“

„V tom případě může začít nás plán jak vás osvobodit, Fū-san,“ začal a sedl si na zem a vytáhl malou mapu vesnice, „náš plán je naprosto jednoduchý a proto naprosto neprůstřelný, začne to vlastně takhle…“ a pak jen několik minut se vše vysvětlovalo do posledního detailu, v tomhle nechtěl nikdo udělat chybu, a proto to byl plán, který musel vyjít.

***

Kabuto Yakushi a Fū Yamanaka stáli na náměstí uprostřed nejtemnější noci, něco s čím upravený plán počítal, oba měli připravené své dlouhé pláště, svou druhou masku, která je nemohla spojovat s Konohou a čekali na pravou chvíli, která měla začít odbytím hodin, něco co jim všem řeklo, kdy mají začít a pak se tak stalo.

„Senpai?“

„Začni.“

„Doton: Doryūheki,“ vykřikl do ticha Kabuto a začal před sebe vytvářet něco mezi zdí a obrovským zemním sloupem, který jak okamžitě ztvrdl, tak na něj vyskočili. Jejich výhled byl nádherný, ale moc dlouho si ho nemohli užít, protože se okamžitě ozvala poplašná siréna, Kabuto si na to okamžité klekl a byl připraven na jakýkoliv protiútok, kdyby byl teda potřeba.

„Stát,“ ozval se Fū, když se přiblížil první ninja s jouninskou vestou, „jeden krok dopředu a začnu ničit tuto vesnici,“ na to další ninja nebral ohled a snažil se zaútočit zezadu, což přimělo Kabuta udělat tu samou techniku a tím prodloužit tu svou stávající, což zničilo jen další kus náměstí a útočícího ninju přimělo uskočit pryč.

„Jak je libo,“ pověděl Fū nahlas a jednoduchou pečetí odpálil prvních deset výbušných lístků, které ukradl, když odstavil pomocí klanových technik prodejce vybavení pro ninji, měli jich sice dost, ale na tenhle plán bylo vyžadováno stovky lístů a tak si je prostě vzali. Výbuchy to bylo obrovské, dali je na místo, kde nebyl ani dům ani člověk, o to se postarali klony Naruta, nechtěli nikoho zabít, jen je vystrašit a tak udělali vše proto, aby nebyl nikdo ani zraněn. Exploze samozřejmě jen zvýšily paniku celé vesnice a po pár sekund se nedělo nic, pak se objevil na jednom z domů Kage této vesnice a spousta ninjů, kteří tam byli pro jeho ochranu.

„Ať děláte, co děláte, neprojde vám to,“ ozvalo se z toho domu.

„Vsadíte se? Takže mám zkusit další explozi? Kam jsem ty lístky dal tentokrát? Škola? Nemocnice? Policejní stanice? Tržiště? Hotel? Nemůžu si vzpomenout, co kdybych to teď vyzkoušel?“ spustil Fū hru na psychiku, ve které byl velmi dobrý.

„Nebudeme se ukvapovat a zůstaneme klidní,“ vykřikl Kage.

„Ale já se neukvapuju a jsem klidný,“ pokračoval Fū.

„Co chcete?“

„Možná zničit vesnici, možná zabít co nejvíce dětí, možná slávu,“ pokrčil rameny Fū, „co potřebujeme?“ otočil se hraně na Kabuta.

„Démona, vezmeme si démona!“ vykřikl taktéž hraně Kabuto a šíleně se zasmál, „pak ho probudíme v nějaké další vesnici a zničíme ji!“

„Slyšeli jste, chceme Jinchūrikiho,“ vysvětlil Fū.

„Nikdy vám nevydáme svou zbraň,“ vykřikl někdo, kdo vypadal jako velitel jejich ANBU.

„Výborně,“ usmál se Fū, i když to na jeho zakryté tváři nemohlo být vidět, „v tom případě odpálím těch sto výbušných lístků na vašem posvátném stromu, to bude sranda,“ a už dal ruce do pečeti, která by to odpálila, když byl zastaven výkřikem: „Ne!“

„Ale vždyť mi nedáte to, co jsme chtěli a tak musíme tuhle hru trochu stupňovat ne? Tak to přece u vyjednávání chodí ne? Já něco chci, vy řeknete ne, tak já odpálím prvních sto lístků na vašem posvátném stromě, vy řeknete zase ne jako drsný člověk, tak já odpálím teď celých dvě stě lístků na domech, kde žijí a pracují vaši shinobi, vy stále jako drsný diktátor, řeknete ne, tak já odpálím zbylých šest set devadesát lístků na domech civilistů a obchodníků a to bude výbuch celých tisíci lístků, a když to všechno přežijete, tak začneme obchodovat s něčím jiným, třeba kde dostat protijed na jed, který otrávil veškerou zásobu vody ve vesnici? Jo začneme pak třeba tím,“ povídal si svůj dialog Fū, a když se objevil nový ninja, který něco pošeptal Kagemu, věděl, že všichni zjistili, že jejich výhružky nejsou marné.

„Jak vám můžeme věřit?“

„Nevěřte, jen mi nevěřte, já to rád předvedu,“ vyskočil Fū v jeho aktu šílence a znovu dal ruce do pečetě, která by odpálila výbušné lístky.

„Dobrá, máte mít to, co chcete! Naše zbraň je vaše zbraň!“ znovu vykřikl Kage a ani Kabuto ani Fū nepřekvapilo, že dokonce i diktátor vesnice a člověk, který by měl mít co nejvíce rozumu, aby Jinchūriki hlídal a jakýmkoliv způsobem dokázal to, že démon nebude vypuštěn, byl hlupák stejně jako ostatní, Fū Naruta rád neměl, nevadila mu jeho přítomnost a rozhodně ho za ty nulové schopnosti nerespektoval, ale věděl, co znamená mít jednoho z ocasatých démonů v arzenálu vesnice a věděl, co to znamená mít toho nejsilnějšího a proto celý Root dbal na to, aby Naruto nebyl zabit nebo zraněn natolik, aby bylo ohrožení, že Konoha ztratí mocnou zbraň, proto, když viděl, jak se oni chovají ke svému Jinchūrikimu, ani mu nevadilo jim ho vzít.

„Slyšel jsem dobře, budu mít novou hračku, mám radši kluky, ale holka je také skvělá,“ dál hrál Kabuto a jenom jeho zkušenosti s falešnou osobností a hraním šílenců mu zabraňovali, aby se neošil nad tím, co teď řekl, zneužívání dětí bylo to, co nejvíce nesnášel.

„V tom případě odcházíme, tu holku už máme a oni pokud budou chtít všechny lístky sundat dříve, než změníme názor a stejně je odpálíme, budeme dávno pryč,“ pověděl nahlas Fū, „a protijed na otrávenou vodu je pověšen na tom vašem stromě, takže ho sundejte, než strom udělám bum a nikdy se nezbavíte otrávené vody,“ a s tím byli pryč v závanu kouře. Pomocí své rychlosti se objevili u východu, kde ve stínu leželi omráčené stráže, využili Kabuta a jeho lékařských schopností, aby uspali všechny, co nebyli senzoři a ti, co byli, ty dostal Fū na dálku pomocí svých technik, bylo to moc jednoduché, protože ne nadarmo se říkalo, že pýcha předchází pád a ti, co si myslí, že jsou nedobytelní, tak když už se tak stane, padnou nejrychleji.

Kabuto se jen podíval na Naruta, který pokýval hlavou a odvolal všechny jeho klony. „Nikdo tam nebyl,“ potvrdil Naruto, což znamenalo, že nebyla žádná ztráta na životech, „jak vím, že tam nikdo nebyl?“

Na tu otázku mu záměrně nikdo neodpověděl, protože jeho kamarádi to nevěděli a ti, co to věděli, to jenom předstírali, že neví.

„Fū-san, je to na vás,“ řekl ještě Kabuto a znovu pozvedl svou kamennou zeď, která byla potřeba pro poslední část plánu.

Fū tedy vyskočila nahoru a s čakrou Chōmeie vypustila své nejsilnější jutsu. „Hiden: Rinpungakure no Jutsu,“ a z jejích úst byl vypuštěn tak svítivý prášek, že to z její pozice dokázalo oslepit celou vesnici a pak už jen seskočila dolů, Kabuto svou zeď protáhl na celou úroveň východu a než se stačí někdo vzpamatovat a pomocí blesku nebo taijutsu ji zničit, budou pryč. Tak daleko, že se nikdy nikdo nedozví, co se tu stalo a to byly přesně ty výsledky, které Danzō-sama chtěl vidět a přesně ty výsledky, které mu budou moct předvést.

Formát pro tisk