73: Intermezzo čtvrté – Příběh Fleur Delacourové
Harry Potter and Pactum Purgamen
Znovu sklonila svůj pohled do svého klína, kde ležel jeden brk, který jí měl dopomoct znovu se setkat se svojí rodinou, ale prostě se jí nechtělo odejít, bylo to zvláštní, ale jakoby tam už neměla nic co dělat a její život byl tady. To samozřejmě byla lež, věděla to ve svém srdci, stále tam za tou ohromnou masou vody byla její drahocenná malá sestřička, ale prostě nedokázala vyhnat ten pocit, že by to tady neměla opustit, byť se třeba jednalo na pár desítek hodin či maximálně dnů.
„Nezapomeňte mu dávat pravidelně lektvary, a když se začne hodně otřásat, je tam i zklidňující a posilující lektvar, tak nějak mu to vždy pomůže,“ řekla poté, co zvedla svůj pohled zpět nahoru.
„Nejsi jediná, kdo chce, aby se znovu probudil,“ dostalo se jí ne zrovna moc příjemné odpovědi od Hermiony, „a také nejsi jediná, kdo umí zacházet s lektvary.“
„To jsem neřekla,“ povzdechla si smutně, všichni sice její příkazy poslouchali, ale tak jako Gellert měl vůči ní výhrady, což mu samozřejmě nemohla vyčítat, přece jenom byl na nepředstavitelné úrovni síly vůči ní, ale ty výhrady měla i Hermiona, což bylo pro ni už hůře skousnutelné. Samozřejmě už dávno se naučila, že vždy budou lidi, kteří nebudou souhlasit a tak, ale to neznamená, že jí to někdy přestane mrzet. „Raději teda půjdu,“ povzdechla si podruhé, když se jí nedostalo třeba nějaké omluvy, za to odseknutí. Otočila se ještě naposledy, aby zkontrolovala časoměřiče i zásobu lektvarů a všimla si toho, že Harryho pravá ruka je stisknuta oběma rukama Hermiony. Polknula tu větu, kterou chtěla říct, jenž by naznačovala, že Harrymu více pomůže, když mu schladí horečku, ale nechtěla už zničit více tuhle napjatou atmosféru.
„Ubíjet se na výčitkách a přemýšlet nad různýma ‚co by kdyby‘ můžeš ve svém volném čase, Harry bude potřeba skoro dvaceti čtyř hodinovou pomoc,“ řekla u dveří těsně předtím, než je chtěla otevřít, „každý jsme v tom souboji a v této válce přišli o něco, přenes se přes to alespoň v tom momentu, kdy máš něco na práci,“ to bylo to poslední co jí řekla a aniž by čekala na nějakou odpověď, odešla z této místnosti, do té své. Sebrala si tam vše, co potřebovala na cestu a pak už jen vyrazila do chladného mořského vzduchu a poté, co došla ty potřebné metry, použila brk, jak ho nikdy dříve nepoužila a nechala se přemístit pomocí neexistujícího tunelu.
„Domov, sladký domov,“ povzdechla si, když se objevila asi tak necelého půl kilometru od branky jejího domova nebo možná už spíše bývalého domova. Nevěděla, jestli se jí někam chce nebo radši zůstane zde stát jak socha, naštěstí to její nohy vyřešily za ní, když se pomalu rozešly k místu, odkud pochází. Otevřela pomalu branku a postupovala směrem k vchodovým dveřím. Srdce měla někde v oblasti žaludku a v hlavě si promítala nějaké věty, které by mohla říct, ale nic nedávalo smysl, alespoň ne teď v tuhle chvíli.
Dostala se asi na deset metrů od vchodu, když se dveře otevřely a před ní se objevila postava jejího otce. Její celé tělo se zastavilo a teprve až po několika sekundách ze sebe dostala ve francouzštině tu jednoduchou větu: „Jsem doma, otče.“
To jejímu otci stačilo a oba překonali ten zbytek cesty a padli si do náruče. „To vidím má Fleur,“ usmál se na ní nebo to aspoň tipovalo, její otec byl až moc předvídatelný, což jí taktéž rozšířilo úsměv, „pojď dovnitř, určitě toho máš mnoho na srdci,“ pobídnul ji dovnitř a laskavě se na ni usmál.
„To máš pravdu,“ povzdechla si a vydala se domů, bylo to sice zvláštní, to takhle říct, ale pořád to byl její domov.
„Posaď se a já zatím zařídím propustku pro Gabriellu, madam Maxime to jistě dovolí,“ řekl její otec nakonec a zamířil směrem ke krbu.
Na to se jen usmála, její nejoblíbenější člen rodiny tu bude za chvíli, tenhle den jí už nic nemůže zkazit, posadila se na nejbližší pohovku a s úsměvem se rozhlížela po celém pokoji a hledala jakékoliv změny, nenašla žádné a to jí snad ještě více potěšilo, vše zůstalo tak, jak mělo a tak se jen lépe opřela a přivřela oči, nic v tuhle chvíli nebylo lepší, než vnímat vůni a pohodlí domova, nic nebylo lepšího.
**
„Fleur!“ ozvalo se u jejího ucha, což jí dokonale probudilo, a kdyby to bylo jen o malinko hlasitější, možná by to vzbudilo i mrtvého. Chtěla se zvednout a podívat se co za sirénu takhle křičí, ale než cokoliv stihla udělat, její jedenáctiletá sestřička na ní skočila a začal jí objímat či spíše škrtit, „ani nevíš, jak ráda tě vidím, já jsem se na tebe celou dobu těšila, zapisovala jsem si dny, jak dlouho už jsem tě neviděla a-.“
„Gabriello,“ dala ji ruku před pusu a usmála se, „taky si mi moc chyběla,“ a pak jí pořádně a normálně obejmula.
Na to se jen Gabriella zaculila a obě si užívaly tohoto setkání. Po chvilce ji pustila a pořádně si prohlédla svoji malou sestřičku v jejím modrém typickém oblečení pro Krasnohůlky, pak se sklonila na zem a nasadila ji na hlavu klobouček, který ji spadl při tomhle wrestlingu, co teď předvedli.
„Nejsem malá,“ zamručela s úsměvem Gabriella.
„Vždy budeš malá, Gabby,“ mrkla na ní, „a mojí povinností bude tě upravovat a zkrášlovat.“
„Jsem přece víla, jsme krásné od přírody,“ řekla Gabriella hraně povýšeně, čemuž se obě zasmály, „ani nevíš, jak jsi mi chyběla, byla tu nuda, když jsem neměla koho zlobit,“ zahihňala se.
„Ty mě také,“ odpověděla a radši ignorovala pokračování té věty, „pojď, musíš mi ukázat, co je tady nového,“ a než to stačila dořeknout, už byla táhnuta po všech místnostech.
„Jak dlouho tu zůstaneš?“ uslyšela po chvilce ticha, co seděli na balkóně, který byl chráněn proti zimě.
„Nevím, Gabby,“ pověděla po pravdě s povzdechem, „potřebuji něco od mámy nebo našich drahých sestřenic a pak budu muset znovu odejít.
„Je to nutné?“ zeptala se Gabriella smutně a použila na ni psí očka.
„Každý má svůj sen, Gabby, a ke splnění svého snu potřebuji být jinde, není to o tom, že bych nechtěla být tady s tebou, ale mám své úkoly, povinnosti, přání a to vše je tam,“ ukázala někam do dálky.
„A když bych ti já pomohla k tvému snu? Pomohla by si mi k tomu mému?“ zeptala se nadějně její sestřička.
Nechtěla jí odmítnout, ne takhle brzo a tak se jen pousmála. „Tak mi pověz o tom svém snu,“ vybídla ji a obejmula ji levou rukou a přitiskla si ji k sobě.
„Vždyť ho znáš,“ protáhla dětinsky tu větu, „být tam někde,“ ukázala taky někam do dálky, jako kdyby ta vzdálenost a dálka ukazovala nějaký jiný svět a možná i ukazovala, kdo ví, „tam daleko s tebou, s tímhle malým,“ pohladila ji Gabriella po břiše, což jí donutilo otevřít oči překvapením, že to poznala, „a… ty víš s kým,“ začervenala se a ještě více se k ní přisunula.
Chtěla se na něco zeptat, něco říct, ale vzduch z plic jí sebralo zvolání z pokoje, kde ten balkón byl, že oběd je hotový a že si můžou popovídat tam.
„Oběd,“ vykřikla Gabriella a vyskočila na nohy, „kdo tam bude dřív, má možnost vybrat si dezert,“ a než to byť jen dořekla, rozběhla se dolů. Musela nad tím pobaveně zakroutit hlavou a také se vydat alespoň zrychleným krokem dolů, aby mohla aspoň říct, že se o výhru snažila.
**
Všichni vydrželi být potichu po celou dobu hlavního chodu, ale pak už to její matka nevydržela a zeptala se. „Co tě přivedlo domů?“
Chtěla tuhle debatu oddálit co nejdál a tak se usmála na skřítka, který ji podával dezert dle výběru její drahé sestry. „Samozřejmě výborné jídlo,“ načež se skřítek dvakrát uctivě uklonil a zmizel.
„To snad nebyl jediný důvod…“
„Drahá, neřešme takovéto věci u jídla,“ přerušil ji krátce její manžel.
„Máš pravdu,“ připustila a pustili se do dezertu, i když jediný, kdo si ho nefalšovaně užíval, byla Gabriella, což jí aspoň udělalo radost.
Jenže všechno hezké končí a po pár minutách se všichni přesunuli do obývacího pokoje, kde už bylo přichystáno víno od skřítků i čtyři skleničky, i když v jedné bylo samozřejmě málo, sotva na smočení jazyku a úst. Poté, co se všichni usadili, se na ní snesly tři páry očí a ona jelikož nevěděla čím začít a nechtěla začít prosbou nebo požádáním, dostala ze sebe tu novinu. „Jsem těhotná.“
V tu chvíli by byl snad slyšet spadnout i špendlík, Gabriella se na ní usmívala a držela ji za ruku, otec vypadal na infarkt a matka jako když měla ve víně hodně něco kyselého a nedobrého.
„A bude to kluk anebo holka? Kdyby to byla holčička musela bych vyčarovat pro ni nějaké šatičky, aby si pamatovala na hodnou tetu Gabriellu už od dětství,“ přerušila Gabriella všem tok myšlenek hlasitým vykřiknutím a ona byla jen ráda.
„Gabrielo, tvá sestra nečeká panenku nebo zkušebního panáka na oblečení,“ pověděl její otec ale, jelikož se na Gabriellu nedíval, uniknul mu její vyplazený jazyk.
„Nevím, je ještě moc brzo,“ dostala ze sebe.
„A kdo je otcem?“ skoro až odsekla její matka, „nejsi moc mladá na takovéto povinnosti?“
„Jako kdyby babička byla mladá, když měla tebe,“ odsekla zase ona, „a otcem je Bill, ten stejný člověk, o kterém jsem vám psala už před dvěma roky,“ řekla nahněvaně, protože nechtěla, aby se tu něco naznačovalo o tom, že je nějaká lehká dívka nebo cokoliv podobného v tomto smyslu.
„Ten s tím zubem v uchu a oblečením jako nějaký pobuda? Opravdu Fleur?“ zeptala se její matka a zakroutila hlavou, jako kdyby tomu stále nevěřila, „ale jak jsme už jednou řekli s tvým otcem, nebudeme se ti motat do tvého milostného života, ale měla jsi na lepší,“ dořekla a dopila své víno a ona na ní koukala hodně zuřivě a jen zkušenosti z nitrobrany, kterou cvičila s Harrym, udržovaly její nervy na uzdě.
„A proč tu není teď s tebou,“ zeptal se mnohem přívětivějším hlasem její otec.
Nadechla se a prosebně se podívala na Gabriellu, nechtěla, aby tu byla s ní, když tohle povídá, aby se zúčastnila těchto hádek, které jistě nastanou.
„Já půjdu si udělat úkol,“ pochopila její sestřička ihned a s úsměvem, který naznačoval nějakou lumpárnu, vyrazila pryč, bylo jí jasné, že bude poslouchat nějakým způsobem za dveřmi, jak to dělala vždy, „pak za mnou přijď, máme si toho tolik co říct,“ protáhla to slovo tolik a rychle ji ještě obejmula a pak už byla opravdu pryč.
„Co víte o situaci v Anglii?“ změnila trochu téma, aby dostala více času.
„Změna ministra, smrt Albuse Brumbála, nová ředitelka Bradavic, ten jejich slavný hrdina Harry Potter obviněn za krádež, pokus o vraždu a plánovaný převrat plus sem tam něco o Voldemortovi,“ shrnul to její otec, aniž by se nějak zasekl na slově Voldemort, byla pravda, že zde ve Francii to bylo s tímto slovem trochu jiné, ale nic o Voldemortovi ji nezajímalo, spíše musela silně stisknout stůl, aby se nerozzuřila nad tím, co se povídá o Harrym.
„Harry nic neudělal,“ pověděla skálopevně, „Harry je čestný člověk.“
„Já vím, že pomohl zachránit Gabriellu v tom turnaji a toho ctí, jenže to, co provedl, jsou zlé věci-.“
Nenechala svoji matku domluvit a vykřikla: „Harry je nevinný!“
„Fleur my chápeme, že k němu cítíš vděčnost ale-.“
„To nemá cenu,“ povzdychla si, „vy mi stejně věřit nebudete a nic se tím nezmění, když vás tu budu přemlouvat,“ vzala to za fakt a otočila list, jak se říká, „v Anglii hrozí válka, Voldemortova skupina smrtijedů proti těm, co se nebojí bojovat a kteří nechtějí, aby mu padlo vše do rukou a měl nadvládu nad celou Anglií.“
„Nech mě hádat a tvůj kamarád Harry Potter tenhle ‚odboj za spravedlnost‘ vede, Fleur, nesmíš věřit všemu, co se říká. Ministerstvo to bude mít v rukou, všichni udělají vše, aby žádná válka už nebyla jako ta, co skončila před šestnácti lety.“
„Ministr je smrtijedem, takže pochybuju, že bude mít na srdci dobro kouzelníků,“ odsekla nehezky, „a jak jsem už řekla Harry je správný člověk a nebudete ho tu přede mnou urážet.“
„Nebudeme se tu hádat,“ snažil se je uklidnit otec, „i když je vše, co nám tu říkáš pravda,“ na to se ozvalo odfrknutí od její matky, „co to má společného s tvým snoubencem a tvým dítětem?“ na to se jen podivila, jak ví, že Bill byl její snoubenec, ale pak jí zrak padnul na snubní prsten na její ruce a pochopila.
„Vše,“ povzdechla si a zapojila nitrobranu na plnou úroveň nebo aspoň na tu největší úroveň, co dokázala, nechtěla tu vypadat jako slaboch, „Bill… je mrtvý,“ pověděla tiše, aniž by se podívala někam jinam, než na zem, „padl v boji.“
V tu chvíli ji objaly pevné ruce a ona si opřela hlavu o otcovu hruď, „mnoho lidí už zemřelo, mnoho, otče a všechny jsem znala… ale Bill,“ v této chvíli radši přestala mluvit, aby neblábolila a zůstala nehybně sedět.
„Všechno se zlepší, postaráme se o tebe a dítě, budeš tu v bezpečí,“ utěšoval ji její otec a ona se na chvíli usmála a na těch pár vteřin se stala zase tou malou holčičkou, která se cítí v bezpečí objetí své rodiny, ale tou holčičkou si mohla dovolit být jen chvíli… jen tu malou chvíli.
„Ne,“ pověděla pevně ale ne hlasitě, „nemůžu být v bezpečí sama, nemůžu utéct z boje, proto tady nejsem.“
Její otec jí dal prostor a přisunul si židli k ní, „nikdo tě nenutí utéct, jen musíš myslet i na dítě.“
„A pak co, nebudu se moct svému vlastnímu dítěti podívat do tváře? Řeknu mu, že jeho máma opustila vše, co jí bylo blízké za imitaci bezpečí? Ne otče, už jsem se rozhodla, moje budoucnost bude moji volbou a prozatím bezpečí k této volbě nepatří.“
„Jsi lehkovážná-,“ zvedla hlas její matka, ale pohled od otce ji umlčel.
„Co od nás tedy potřebuješ? Peníze nebo majetek, vždy se dá něco nějak zařídit.“
„Potřebuji něco, co nedostanu jinde než tady,“ podívala se skálopevně na svoji matku, „potřebuji tvoji krev, abych mohla někoho uzdravit.“
„Uzdravit? Musíš vědět, že dobrovolně věnovaná krev je jeden ze základů k těm nejhnusnějším lektvarům, nemůžu jí dávat jen tak lehkovážně.“
„Lehkovážně?!“ zvedla hlas, až skoro vykřikla na svou matku, „jsme tvoje nejstarší dcera a když chci po tobě něco, co tě skoro nic nestojí, tak mi řekneš, že toho po tobě chci moc? Dobrá, zavolám svým sestřenicím, jistě dostanu přívětivější odpověď,“ odsekla a nahněvaně se rozešla ke krbu, ale za ruku jí chytla její matka.
„Nedostaneš od nich nic, změnila ses Fleur a já nenechám padnout nejčistější krev našeho druhu do pacek nějaké zrůdy,“ skoro až zavrčela její matka.
„Zrůdy?! Můj nejlepší kamarád umírá a ty tu mluvíš o zrůdě?!“ rozčílila se a za tu ruku ji chytla a pomocí síly se z jejího chytnutí dostala a zamířila zpět ke krbu, ale než se tam dostala, letaxový prášek, který stál na krbu, zmizel, a když se otočila zpět, uviděla svoji matku s hůlkou v ruce.
„Uděláme to následovně, ty tu zůstaneš s námi do té doby, než se ti dítě narodí a pak ti klidně všichni dáme svou krev, aby si vyléčila toho svého kamaráda,“ pověděla její matka se sarkazmem a odporem na slově kamarád.
„To je skvělý, já mu tedy pošlu zprávu, ať to těch několik měsíců vydrží, to přece dokáže každý dneska, říct si ‚tak dneska nebudu umírat, posunu si to až poté, co se Fleur narodí dítě‘.“
„Takhle se mnou mluvit nebudeš!“ vstala ze židle její matka a její otec radši zůstal zticha, což jí až skoro bodlo u srdce.
„A jak s tebou mám mluvit, když se ke mně chováš jako ke skřítkovi, než jako k vlastní dceři?!“
„Pořád jsem tvoje matka!“
„Tak se tak začni chovat!“ to byla poslední slova, než jí přistála ruka na tváři a skoro mohla být ráda, že něco jiného nepřišlo z hůlky. Otočila hlavu zpět a podívala se matce tvrdě do očí, „nepomůžeš mi teda,“ a když viděla nesouhlas v jejích očích a výrazech, pokračovala, „nenecháš mě domluvit se s mojí rodinou na pomoci,“ opět ten samý nesouhlas, „v tom případě odcházím za svoji pravou rodinou,“ řekla jedovatě a vytáhla si pro jistotu i hůlku, aby se mohla případně i bránit.
„Vrať se!“ ozvalo se za ní, ale nevrátila se, jen otočila svou hlavu nikoliv své tělo, podívala se na svého otce, jestli se jí zastane nebo tu zůstane matriarchát, ale otec se od toho distancoval, ať už byly jeho důvody jakékoliv, vzala si z toho to, co potřebovala. Neřekla nic, jen zakroutila hlavou, chtěla, aby poznali, že je zklamaná, to byla její odpověď, „neskončila jsem, vrať se sem!“ ale k matčinu výkřiku byla z její strany jen další tichá odpověď.
Zamířila ke dveřím a nechala maličko času Gabrielle, aby měla možnost doběhnout do pokoje, pak už jen dveře dokořán otevřela a vydala se pryč.
„Jestli odejdeš z domu, už se sem s dítětem nevracej,“ byl slyšet výkřik za ní a na to jen zabouchla dveře, to byla poslední kapka. Celá rozzuřená tedy zamířila do svého pokoje, teď byl správný čas zabalit si vše, co potřebovala a co tu nechtěla nechat, tohle byla ta poslední možnost. Sotva otevřela dveře, musela i otevřít ústa, na její posteli seděla Gabriella a vedle postele se válel jeden kufr, kufr, který nejspíše obsahoval vše ostatní, co neměla ve škole. Nevěděla co říct a tak jen stála u dveří a očekávala nějaké vysvětlení, cokoliv, aby pochopila a ono přišlo v jedné krátké větě, ve větě, které říkalo naprosto vše.
„Kdy odcházíme?“ nic víc z úst její malé sestřičky nevyšlo, jen ještě lehce naklonila hlavu a párkrát zadupala levou nohou s očekáváním na odpověď.
Nezmohla se na nějakou verbální odpověď a tak je klekla na kolena a roztáhla ruce, nad čímž se Gabriella jen usmála a rozběhla se jí do náruče, kde se několik sekund objímali.
„Gabby-.“
Byla ale přerušena tím, že její sestřička utřela zbloudilou slzu dojetí. „Snad sis nemyslela, že tě v tom nechám samotnou?“ a pak uviděla ten nejsladší úsměv, který byl napůl dětský a napůl od člověka, co ví, co chce a popere se za to.
„Ale-.“
„Mám svůj sen, má Fleur,“ pověděla Gabriella tak, aby zněla stejně jako ona, aby ta věta byla pronesena jako od dospělého člověka, „a kdo bude v tomto snu stát proti mně, nemá ve svém srdci moje nejlepší úmysly a v tom případě takovémuto člověku nebudu moc věřit.“
„Děkuji,“ pověděla s dalšíma slzami na tváři, „já nevím co na to říct,“ dostala ze sebe, „asi jen to, že je to šílené.“
„Tak v tom případě jsem šílenec, takoví roztomilý šašek, ale je špatné být šílený, když to zachrání mé dva hrdiny?“ zeptala se s jakousi dětskou naivitou a hodila na ní psí oči a ona se jen pousmála, protože jí to připomnělo nedávnou debatu s Horáciem, kde s čistým svědomím on sám sebe taktéž nazval šílencem, a když to vzejde z úst jednoho z nejnadanějších lektvaristů, má to určitou sílu a úroveň.
„Nic není špatného, když sleduješ své srdce, své sny a pomáháš lidem k dosažení jejich přání a snů,“ pověděla možná taky až moc naivně, ale v tuto chvíli ji to nevadilo, v tuto chvíli byla jen ona a její malá sestřička, nikdo víc, „ale Gabby co škola, kamarádi, táta s mámou a tohle vše, tam kam jdu, nic z toho nebude.“
„Ale budeš tam ty,“ usmála se Gabriella, „nejsi sice princ na bílém koni, ale ten tam bude taky ne?“ pověděla a s napětím očekávala její odpověď.
„Princ spí v zámku a čeká na nějakou princeznu, která ho osvobodí.“
„Ta pohádka má být obráceně, to není fér,“ protáhla Gabriella to poslední slovo a hraně začala trucovat, „ale když si to pohádka přeje, tak ať si tedy hlavní hrdinové prohodí role,“ změnila hned výraz na natěšený a otočila se zpět ke kufru a sedla si na něj, „a co je mu, potřebuješ krev? Řekni kolik. Kdy ji chceš? Hned teď?“ začala blábolit a na to se jen usmála a rozcuchala vlasy.
„Takhle jednoduchý to nebude, je potřeba krev minimálně půl-víly,“ pověděla smutně a klekla si znovu před ní.
„No tak já jsem čtvrt-víla, ty také a máš dohromady jednu půlku.“
„V životě jsou chvíle, kdy logika a počty nefungují,“ povzdechla si, ale na očích ji byla vidět radost, že její malá sestřička se snaží udělat vše, aby pomohla.
„Moje krev je ale cenná,“ stála si za svým Gabriella, „jsem mladá, hezká, šikovná,“ nad tím musela jen protočit oči, „a taky jsem ještě nikdy neměla sexuá-,“
„Gabriello,“ vykřikla pohoršeně a zacpala ji pusu, ale usmívaly se obě, „tohle nejsou slova, která by měla vypustit z úst dívka, jako jsi ty.“
Její sestra ale pokračovala ihned, co jí sundala tu ruku, která jí bránila v povídání. „A navíc, moje pocity k oběti jsou opravdové a silné, takže to bude fungovat,“ dořekla a založila si ruce, aby ukázala, že její názor nikdo nezmění, ale ona ten názor ani změnit nechtěla, možná, že to opravdu takhle bude fungovat, přece jenom magie je zajímavá věc, ale na to tu chyběl odborný názor Gellerta, Filiuse a Horácia, každopádně to ale bylo něco nad čím přemýšlet a bylo to lepší než jakékoliv tragické či sebeobviňující myšlení.
Opět vstala a pomocí hůlky si dopomohla k rychlému balení všeho, co potřebovala. „Jestli chceme jít, musíme teď, pak už by mě nepustili a tebe už vůbec ne, takže jestli chceš jít, je to teď nebo nikdy.“
„Na co tedy čekáme?“ vyskočila a ukázala na kufr, čímž ona jen mávla znovu hůlkou a všechny zavazadla se jí zmenšila do velikosti akorát do kapsy.
„Honem tedy, slezeme z balkónu, vezmeme to přes zahradu mimo pozemky a pak zmizíme,“ a jak řekla, tak i udělaly, za chvíli byly pryč a pak stačilo pár přemístění, aby je nikdo nemohl zachytit a objevily se na pozemcích Krásnohůlek.
„Co tu děláme?“ zeptala se trochu bledě Gabriella, asi jí to přemístění nedělalo dobře.
„Vezmeš si všechny své věci a řekneme paní ředitelce pravdu, někdo ji potřebuje vědět a slyšet a ona je tou osobou,“ to bylo vše, co řekla a celou cestu až do ředitelny byly obě ticho a vychutnávaly si tenhle okamžik, z její strany to byla nostalgie a Gabriella se nejspíše loučila.
„Šampionka Fleur, to je ale čest tě tu mít,“ přivítala je před ředitelnou s úsměvem mohutná postava.“
„Paní ředitelko,“ pověděla uctivě.
„No tak Fleur, co jsem říkala, žádné vykání, nyní už nejsi mou studentkou,“ usmála se na ně, „ale koukám, že jsi mi přivedla někoho, kdo mým studentem je,“ mrknula na Gabriellu, která se jí skoro držela jako klíště.
„Ne tak docela,“ zvážněla, „můžeme?“ ukázala na ředitelnu.
„Samozřejmě, můžu nabídnout čaj, kávu?“
„Bude to rychlé, není potřeba.“
„V tom případě poslouchám nebo si na tuhle informaci mám radši sednout?“ poznamenala s vtipem ředitelka.
„Možná,“ nechala tuhle možnost otevřenou.
„Co se stalo?“ zvážnila ředitelka nakonec a opřela se o stůl.
„Mnohé, ale jistě toho víte dostatek,“ pověděla a ani ji nedošlo, že stále vyká, „důležité je, že odcházím, pokračovat v bojích, pokračovat ve válce, která nastala.“
„A co ode mě potřebuješ? Ne,“ viditelně pochopila ředitelka, „to ti nemůžu dovolit, Fleur.“
„Nehledám tu dovolení, jen pochopení.“
„To je únos, Fleur, to je vážná věc, můžeš skončit ve vězení, nikoho nebude zajímat, že je to tvoje sestra, nemůžeš očekávat, že ti pomůžu a-.“
„Ne nic takového,“ přerušila ji, „jen pochopení a vědomí, že Gabriella se bude mít dobře, postarám se o její vzdělání, vychování a vše, co potřebuje, jen chci, abyste věděla, že se bude mít dobře, nic víc.“
„Opravdu si to přeješ, Gabriello?“ přehodila pohled z jedné víly na tu druhou.
Na to Gabriella vzepjala hruď, vystoupila o krok dopředu, zvedla hlavou a s pohledem, který nejspíše směřoval do očí, odhodlaně pověděla: „Z celého svého srdce.“
„Věřím ti Fleur, nikdy si mou důvěru nezklamala a tak to nedělej ani teď, ale nikdy jsem vás tu neviděla a nikdy jsem s tím nesouhlasila,“ nechala ticho dokončit, co její tvrzení znamená, ona pochopila, „ale máte mé požehnání, protože za své sny se vyplatí bojovat, jinak sami nepřijdou,“ povzdechla si nakonec ředitelka a smutně se usmála.
„Děkujeme,“ odpověděly najednou.
„Použijte můj krb někam blízko a pak zmizte, než vás někdo chytí,“ ukázala na krb a pomocí hůlky jim ho otevřela a když byly blízko krbu, zaslechly ještě ‚hodně štěstí‘ a pak už byly jinde, na cestě za svým snem.
**
Otevřela dveře Gabrielle do jejího domu a vyrazila směrem ke schodům, aby jí ukázala, kde bude její pokoj, nečekala ale, že na konci těch schodů bude stát Gellert a když jeho pohled padl na Gabriellu okamžitě přitvrdil, ona jako reakci na to vymrštila svoji levou ruku do vodorovné polohy před ní a pak tam okamžitě udělala úkrok. V tu chvíli její ochranářské, mateřské pudy a vše, co cítila pro svou drahocennou sestru, vzaly za své a její oči se zúžily, její dlouhé vlasy se pozvedly a magie kolem ní zhustila vzduch. Dokonce si v nevědomí přivolala z pouzdra hůlku do ruky, a aniž by jakkoliv zaútočila nebo ukázala útok, podívala se Gellertovi do očí s veškerou tou sílou a odhodlání. Ten pohled ukazoval jediné ‚pokus se něco provést momentálně s tím nejdražším v mém životě a umlátím tě klidně holýma rukama nebo v nedostupnosti rukou ti prokousnu tepnu‘ to bylo vše, co tím chtěla říct. Musel to pochopit, žádné nechutnosti, žádné experimenty a žádné násilí, Gellert se k její sestře nepřiblíží ani na pět metrů, pokud nebude mít její dobro v srdci.
Pár sekund bylo ticho a jen magie vibrovala vzduchem, pak Gellert zakroutil hlavou, aby dohnal její magii z hlavy a podíval se na ni, místo, aby se snažil dostat pohledem skrz ni. Lehce naklonil hlavou a bylo vidět, že přemýšlí co říct a jak se zachovat v této situaci, pak pro ni ale nastalo něco nemožného, Gellert pokýval krátce a rychle dvakrát hlavou a s otočkou odešel, ale ona zahlédla v té chvilce krátký výraz úcty a respektu a to ji stačilo, nyní mohla být klidná, obezřetná a připravená ale klidná. Proto také ukončila vysílání své magie a silně si povzdechla a pak dvěma hlubokými nádechy do sebe dostala ten potřebný kyslík.
„Fíííha,“ ozvalo se za ní a ona se tak otočila na svou sestru, „naučíš mě i tohle? To bylo strašně super, a kdybych tě neznala, utekla bych strachy, ale jelikož tě znám, bylo to jen vau,“ pověděla rychle udiveně a s hvězdičkami v očích.
„Nejdříve tě budu muset naučit anglicky, tvé základy nestačí,“ usmála se na ní a ukázala, že mohou pokračovat, ale než ty schody vyšly, dodala ještě, „a jsem ráda, že jsem vypadala ‚vau‘ a ‚fíha‘“ zasmála se navenek, ale uvnitř se snažila zastavit to její zběsilé srdce.
„Jestli mě naučíš i tohle, naučím se klidně i čínsky,“ pokývala Gabriella šťastně hlavou a vyrazila do těch schodů za ní, neřekla na to nic, jen protočila očima s úsměvem, když už nic jiného, její sestra tu bude roznášet dobrou náladu a to je něco, co tenhle dům i tahle parta potřebovala.
************
Couvl zpět silou a jelikož se neměl o co opřít dopadl na zadek a následně na záda, okamžitě si ze všech sil zvedl obě ruce a zatlačil si na oblast břicha, aby si tam udržel střeva, jenž se snažila dostat ven, mluvit nemohl, aby je nějakým způsobem proklel a tak jen vykašlal krev a dál si tlačil na břicho a trochu nadzvedl hlavu, aby viděl, kolik tak času má, odhadoval to tak na minutu a tak jí znovu položil a zadíval se na neexistující strop.
„Říkal jsem ti, že budeš litovat,“ zamlaskal někdo nad ním a on poznal ducha Emerica.
Nemohl mu na to nic říct a tak jen nadzvedl jednu ruku a pomocí prostředního prstu mu ukázal, co si o něm myslí.
„To je ošklivé od tebe,“ zasmál se šíleně Emeric, „takhle budeš teď trpět ty, myslel si, jaký jsi hrdina co? Že to tady přežiješ jako první a budeš vládnout mé zbrani a mému světu? Nic takového! Zničím tě tady!“
„N-e,“ to bylo jediné, co snažil zachrčet na odpor, než padnul do temnoty, aby mohl začít odznova, snad po dlouhé době už vítězně.
|
Autor: Amren Vydáno: 9.6.2013 0:00 Přečteno: 6900x Hodnocení: 100% (hodnoceno 1x) |
Formát pro tisk
. Šťastné a veselé, drazí čtenáři a hodně zdraví, bude se určitě hodit.
Komentáře
Zasílate odpověď ke stávajícímu příspěvku (zrušit).
Zdravím. Asi před měsícem jsem natrefil na Tvoje stránky. Přečetl jsem tenhle příběh o partě zatracených. A je to super! Je škoda, že už to asi nikdy nedopíšeš. Chápu, že je to náročná práce, ale počet přečtení už je dávno vyšší než 1000 u každé z posledních kapitol. Prvních 20 kapitol možná není dokonalých, ale neoznačil bych je za slabé. Nápad dát důležitou roli Gellertovi je úžasný. Gellert masakrující Smrtijedy jako vlk stádo ovcí, je prostě boží představa.
Ahoj, nedávno jsem naazil na tyto stránky, a našel zde novou super povídku Harry Potter and Pactum Purgamen. Tuto povídku jsem četl s takovým zaujetím, ale nepotěšilo mě to, že povídka není dopsaná a ani se nikdy nedokončí. Tato povídka je totiž ukončená v tom nejhorším místě a to těsně před koncem.Takovéto autory prostě nemám rád, protože každá povídka by měla být dokončená. A tato povídka by si to určitě zasloužila. Má správné napětí, drama, humor a super děj.
Vždy mě docela překvapí, že z výběru mnohem lepší povídek, které tu mám (subjektivní hodnocení, ale myslím si že i objektivní) se nový čtenáři vrhnou na tuto a pak se jim líbí a jsou zklamaný, že není dokončená. Samozřejmě jsem rád, že jsi mé stránky navštívil a něco, co jsi tu našel, se ti líbilo, je to ten důvod proč stále ještě vydávám. Co ale musím říct a kdyby sis chtěl přečíst staré komentáře, tak bys zjistil, že je názor, který zastávám dlouho, je to, že tahle povídka nedosahuje takových kvalit, pod který bych se chtěl dnes podepsat. Netáhne mě k této povídce nic kromě hezkých pocitů z minulosti a tak není žádný plán ji nikdy dopsat. Je to šest let od vydání a asi devět od té doby, co jsem to začal psát, není tedy žádný provaz, za který bych mohl tahat a vymyslet něco nového a ani nechci... Každá další povídka je z mého pohledu lepší a jakékoliv návraty by dávali maximálně smysl tam.
Taktéž bych chtěl dodat, že i když chápu tvou frustraci, mýlíš se, že je "těsně před koncem", plán byl povídku dokončit na 100. kapitole, což je ještě hodně kapitol a třeba přes 300A4, což ruku na srdce jsou dvě knihy, které si koupíš v knihkupectví, takže dopisovat to při mém aktuálním psaní by trvalo klidně tři roky a to není rozhodně něco, do čeho se někdy vrhnu.
Mohl bych se tu rozmluvit opět o důvodech, proč jsem přestal, ale ve zkratce je to vždy to samé. Já jsem psal, lidi nepsali komentáře a mě to prostě jednoho dne unavilo a sekl jsem s psaním, to že jsem se pak hecnul a začal psát dál a jiné povídky tak nějak osobně považuji za zázrak.
Proto prosím, nezlob se na nás autory, co nedopisujeme příběhy, snad tě ta cesta a čas při čtení bavil a najdeš tu další jiné povídky, co tě zabaví a pokud si budeš přát, možná někde ve zkratce vyštrachám, jak to mělo skončit, abys měl alespoň nějaké dokončení příběhu.
Ještě jednou děkuji za komentář.
Jdu na další povídku tak pak dám vědět jaká je. Hezký den a děkuji že mám stále co číst!!!
Moc krásná povídka, takových moc není!
Jen mě mrzí, že není dopsaná!!! 
Bude další pokračování - PROSÍM!!!!!! 
Přečetla jsem toho už hodně a jelikož jsem invalidní, tak nemám moc na práci a čtení je můj koníček. Budu se těšit na další kapitoly, snad se přece dočkám. Děkuji.
Ahoj, děkuji za pochvalu, vážím si toho, že se ti líbí i něco, co osobně považuji za nejhorší věc, co jsem kdy napsal a vydal. Nechci tím naznačit, že to bylo hrozné doslova, spíše to, že to nedosahuje kvalit, se kterými bych dneska byl spokojen (moje názory na povídku najdeš určitě tak, že si přečteš poslední moje komentáře tady pod tímto dílem, takže bych se jen ve většině věcí opakoval.) Pokračování nebylo v plánu tak nějak vůbec, ještě jsem si držel v hlavě naději, že kdyby ty lidi tak povídky z HP zajímali, že bych alespoň to nějak ukončil (byť třeba hodně rychle) ale i to bylo víceméně nepravděpodobné až nemožné, ta naděje ale umřela v době, když jsem vydal svou novou HP povídku, která si myslím, že je jedna z nejlepších věcí, co "vyšla z mého pera" a stejně na to pomalu není žádná odezva. Takže ne, myslím, že se tu nikdy neobjeví další díl a budu doufat, že mi to odpustíš tím, že si přečteš ode mě něco jiného a i kdyby ne, jsem nakonec rád, že jsem ti aspoň na pár hodin dal něco ke čtení, co tě nějakým způsobem obohatilo. Děkuji za tvůj komentář.
Ahoj, čtení jsem nevzdal... zlepšilo se to.
Občas mne štvalo to naštvání Harryho ... odhazování spojenců, uraženost a msta.
A hlavně mne mrzí, že to není dokončené... je to už dlouho a navázat není lehké. Škoda, že dost dobrých povídek skončí - autor přestane psát, změna priorit, vyhoření...
Neřekl bych, že to je špička CZ/SK, ale top10 určitě :) ... škoda, že jsem na to narazil až teď (je možné, že jsem to začal číst už dříve, ale neprokousal se první-druhou kapitolou, která mi připadala hodně uhozená - jak někdo může dědit po někom koho údajně zabil...) ... i to jak se všichni otočili zády a útoky... postupně se něco začalo vysvětlovat, ale pak byl kotrmelc s Albusem - zabij mne a Řád tě bude následovat, řekl jsem jim to :-O ... urážky spolubojovníků, smíření s tetou (kontrast, že té odpustil) ...
boje ... zdlouhavé i proti přesilám ... to nejsou duely, kde se čeká na další ránu (v jiných povídkách jsou duely jinak popsané - jako boj kdo z koho a ne kouzlo, počkat, kouzlo, počkat ...
první útok - po zabití Rity ... co přehlédl?
úok na hostinec s Brumbálem - zajetí a smrt
zrada i přes neporušitelný slib? no budiž asi to nějak obešel a přežil
boje "po smrti" ... to ho nenapdlo, že toho posledního neměl dorazit... jen znhybnit a měl klid? drzost na ducha? arogance? no prostě je Harry takový nevyzrálý magor...
díky... bylo co číst na dovolené
PS: škoda, že Naruto mi nic neříká... takže asi nebudu začínat číst :)
Budu k tobě upřímný, už si ani pořádně nepamatuji, k čemu jednotlivé body jsou... respektive kde to jaké klišé nebo něco podobného bylo. Samozřejmě by se tvůj komentář dal použít jako střízlivé pojetí toho, co tento příběh nakonec s odstupem času je. Nejvíc smutné asi považuji to, že po tvých pocitech a kritice, to stejně hodnotíš jako "top 10", to myslím dost říká o tom, jaká ta česká scéna je. Jinak abych uvedl jednu důležitou souvilost, tento příběh byl postaven i na tom, že Harry bude "magor" (i když já bych to slovo takhle nepoužil), ten příběh byl vymyšlen pár měsíců před vydáním prvního dílu jako příběh tří autorů, kteří chtějí parodickým stylem popsat klišé jiných příběhů, nakonec z toho spadlo, protože oba spoluautoři to sice se mnou navrhli, ale nikdy nenapsali k tomu ani jedno slovo, přesto tam pár bodů ať už chtěně nebo ne zůstalo. Co se týče mého hodnocení svého příběhu, bral bych to s odstupem času tak, že není důvod to smazávat z webu, protože "polotemný Harry" je něco, co je v české scéně málo k vidění a někoho toto zajímá a stále jsem šťasten, že mnoho čtenářů považuje toto moje dílo za své oblíbené. To co ale píšu neustále, je to, že nemohu na toto ani navázat, protože by to už nešlo a moje psaní je už jinde, ale také proto, že se nezměnil důvod, proč jsem přestal toto psát. Čtenářů ubývá a komentářů taktéž, takže můj nejspíše poslední pokus z HP bude onen příběh, kteý jsem nastínil v "oznámení", jestli jej teda rozepíšu a vydám... a jestli se něco změní? Uvidíme jak bude dál.
Chápu, že ti nic Naruto neříká a byla by asi i blbost to číst přesto, nejspíše by ses dost ztrácel, moje myšlenka byla, že by to bylo aspoň něco, co nezničil tok času a moje mladičká naivita a neznalost psaní příběhů, protože psát vážné dílo, když je člověku 16/17+ také není pravé ořechové.
Děkuji, že jsi mé dílo přečetl a shrnul to takhle v komentáři, kdo ví, třeba jednou někoho na tento tvůj komentář odkážu, aby věděli do čeho jdou. Měj se hezky, Amren
Ahoj,
.
), koho měl Harry potkat až se zlatonka Otevře na konci a kdo s kým skončí.
).
vím, že se sem asi moc často nedíváš, ale i tak to chci okomentovat.
Povídka se mi moc líbila a několikrát jsem u ní i brečela (a to už jsem dospělá). Máš hodně dobrý styl psaní a umíš vtáhnout do děje. Moc mě mrzí, že jsem ji nečetla v době, kdy byla psaná a chtěl jsi komentáře
Velice by mě zajímalo, jaký byl plánovaný konec, případně kdo ze strany "dobra" měl ještě umřít (=jestli to přežije Gellert
Vím, že je tato žádost asi troufalá a pochopím, když to odmítneš, ale pokud by tě třeba mrzelo, že se nikdo nedozvěděl tvůj plánovaný konec, byla bych neskutečně šťastná, kdyby jsi mi mohl poslat na můj e-mail alespoň nějaký nástin konce (třeba heslovitě, nebo jen jednou větou, nebo poslední kapitolou ve stylu: lektvar se povedl, Harry se probral, zničili viteál ...). Jak říkám, jestli je to blbé přání, omlouvám se, ale fakt by mě to strašně moc zajímalo (a čím podrobnější, tím lepší
Díky za povídku a případnou odpověď
[i]7.001@seznam.cz[/i]
Pardon
7.001@seznam.cz
Jedna z nejlepších českoslovensých povídek ze světa HP, co jsem četla a že jich nebylo málo :D Jen škoda, že není povídka dokončená, ale nedivím se, když člověk nemá motivaci, tak psát moc dobře nejde. Povídku jsem objevila předevčírem a jen jsem četla a četla, jak mě to pohltilo. Bylo by fajn vědět, jestli se z toho Harry dostane, i když pokud by bylo na mě, tak bych uvařila lektvar, on by se probral, ale nebyl mi duševně v pořádku kvůli tomu, co tam prožíval :D Asi jsem zlá, ale k tomuhle dílu happyend asi ani moc nejde.. Každopádně jsem ráda, že jsem si povídku přečetla, i když není dokončená. Díky za ni!
Děkuji za takové uznání
Není mnoho těch, kteří by mi něco takového napsali a také není mnoho těch, kteří by si něco takové byť jen mysleli. Vždy mě těší, když mi někdo po dlouhých letech napíše a já musím do těch komentářů skočit a podívat se, co kdo psal, být z toho nadšen a odpovědět mu 
.
V té době, kdy jsem to psal, to bylo hrozné pro mě, byl jsem pochopitelně mladší a více jsem žil z komentářů, které nepřicházeli. Teď už to tak nehrotím a píšu pro pár vyvolených, i když přiznám se s rukou na srdci, že ti "vyvolení" také pomalu odpadávají.
Lepší a propracovanější komentář je hned pod tímto, což jsi hádám přečetla, když mluvíš o motivaci, kterou jsem tam často zmiňoval, tak tak nějak víš, co tím vším myslím.
Je krásné, že jsi povídku tak rychle přečetla, furt to bylo neskutečně dlouhé a musela jsi jistě obětovat mnoho času (práce/školy/odpočinku?) aby ses ke konci dostala tak rychle
Jestli opravdu chceš vědět, co jsem měl v plánu napsat a nějak ve zkratce shrnout děj, můžeš mi napsat tady na stránkách vzkaz (jednoduše se registruješ a pak pod položkou uživatelé, mi můžeš poslat vzkaz nebo email a já v nějaké dohledné době ti odpovím. Tahle myšlenka tu byla vždycky, dokud žiju, mohu lidem poskytovat odpovědi na to, jak by to mohlo být a i kdybych to NÁHODOU někdy obnovil, možná bych to napsal jinak. Takže jak říkám, jestli chceš vědět, jak by to (možná) dopadlo...
Já jsem také strašně rád, že další čtenář se dostal k mé povídce a ještě k tomu, že napsal komentář. Měj se hezky a děkuji.
Super poviedka, škoda že som na ňu nenatrafila skorej. No škoda že pokračko už nie je keď pozerám v akom roku to bolo :D Zhltla som ju za pár dní tak som šťastná že ma niečo opäť vrátilo do iného sveta. ďakujem a hádam sa niekedy dokončí a snáď ju aj objavím :D
Byly to zajímavé časy, když jsem tuto povídku psal, to musím přiznat... za ty tři roky se toho změnilo hodně a moje tvorba trošku dospěla... ne možná v temném duchu, tam jakoby omladila, když to vezmu v porovnání s Lepším životem
. Každopádně, když jsi mi napsala komentář (a toho si vážím) tak jsem si tuto kapitolu přečetl a každý kdo by si přečetl tenhle díl a nějaký díl Lepšího života, tak by pochopil, že styl psaní se posunul někam jinam. Ano je to také neskutečnou pracovitostí mé korektorky, větším zamyšlením mé osoby nad tím, co píšu a také tím, že jsem trochu dospěl. 
.
.
.
Tahle povídka ale MĚLA být dopsána, už byl tak nějak vymyšlen i konec, co tomu bude předcházet a zase tak daleko od něj nebylo, co si tak nějak dnes myslím, byl jsem tak 10-15 kapitol od konce, možná že v té době bych to zdržoval a konec by byl někdy na 100. kapitole, to ale teď už nikoho nezajímá
Povídka to ale na tu dobu nebyla tak špatná, to uznávám, v té době ještě tolik lidí nepsalo, nikdo pomalu neznal FF.net a jiné stránky, takže ten kdo uměl psát nějaký zajímavý příběh měl naději na čtenáře, dneska napsat tohle, neštěkl by po tom ani pes. (tím jsem chtěl naznačit, že bych měl tak čtvrtinu čtenářů, kolik jsem měl v té době).
Celé to ale skončilo jednoduše... každým dalším dílem už možná od 40. dílu mi docházela motivace a i když to (snad) nebylo na příběhu poznat, psalo se mi čím dále hůře... vydával jsem kapitolu JEDNOU TÝDNĚ, to je dneska téměř nepředstavitelné a znám zhruba asi 4 autory v AJ, kteří toto v dnešní době taktéž stíhají a mají mou neskonalou úctu. Ale i když jsem psal jako šílenec, komentářů na kapitolu bylo občas 0, občas přišel jeden a někdy se dva lidé zbláznili a já měl tak komentáře dva. Ano sarkasmus moc ke mě nejde, ale s touhle odezvou a moji motivací nešlo pokračovat, tak jsem to myslím někdy v 55 díle utnul... nechal jsem se ale přemluvit a pokračovat, jelikož to bylo ale stejné, poslal jsem všechny díly co jsem měl a doufal... zbytečně... tak jsem se na to celé vykašlal...
Po nějakém čase jsem se začal věnovat Narutovi a tam to s tou motivací šlo také s kopce, ale našel jsem pár věrných čtenářů, kteří dělají vše proto, abych to nevzdal a tak si nějak myslím, že to ani nevzdám a jestli ano, nebude to tím, že bych se málo snažil.
Co jsem ale také chtěl říct, je to, že jsem rád, že jsi i po tolika na ní narazila. I proto furt na stránkách je, aby lidé jako ti měli možnost si něco přečíst, něco co jim dá pár krásných chvil, jako to dalo kdysi dávno mě, když jsem to psal a četl vaše komentáře
A jestli se to někdy dopíše? Je to velmi malá pravděpodobnost, ale jelikož nikdo neví, co bude ani zítra, těžko já můžu říct, co bude třeba za rok
Měj se krásně a ještě jendou děkuji za přečtení a komentář.
Právě jsem dočetla a moje první reakce byla - "to ne, tohle nemůže být poslední kapitola! " No sakra, a ona byla.
Mohu s lehkým svědomím prohlásit, že tahle " povídka" rozhodně patří mezi ty nejlepší, co jsem kdy četla ( a to jsem toho přečetla poměrně hodně za ta léta)...
Abych pravdu řekla, mrzí mě, že není dokončená, ale rozhodně nemám v plánu ti nic vyčítat.
Naopak, obdivuj tě, obdivuji to, že jsi ji dotáhl až sem a nevzdal to, obdivuji tě za tak úžasné nápady a za tvou schopnost "literární tvorby", obdivuji tě za tvou fantazii a promyšlenost díla...
Navíc ta povídka je přímo nabitá emocemi, ať už kladnými nebo zápornými, smála jsem se nad ní, ale i plakala...
Snad, někdy, možná ji dokončíš, a nebo také ne. Každopádně kdyby ano, tak si ten okamžik náležitě vychutnám a s upřímným srdcem ti pogratuluji, jak nejlépe dovedu.
To však nemění nic na tom, že si obrovskou gratulaci zasloužíš hned teď a to bez jakéhokoli otálení...tak tedy - " Gratuluji za toto vynikající dílo. Je mi velkou ctí, že jsem si ho mohla přečíst a zanechat ti tu své pocity a dojmy."
( sakra, snad to nezní uměle a snad už vůbec ne neupřímně, protože to upřímné je )...
No nic, co jsem chtěla říct, jsem řekla a už nebudu zdržovat :)
P.S.: upřímně říkám, že jsem z těch lidí, co komentujou jen málokdy, ale tvoje povídka si to rozhodně a bezpodmínečně zaslouží....
P.S.S.: doufám, že tě tenhle můj koment alespoň trochu potěší a zvedne ti náladu :)....
Túto poviedku( či skôr román
) som objavil pred 4 dňami a nedodázal som robiť nič iné, kým som ju nedočítal, bral som to doslova jedným zrakom.
Miestami zábavný, miestami smutný, ale vždy zaujímavý príbeh.
Je to to najdlhšie dielo, aké som kedy čítal a aj prvé, ku ktorému prikladám ten komentár, pretože toto dielo sa naozaj nedá neokomentovať.
Bola by škoda, keby si v tomto diele nepokračoval naďalej(čo dúfam, že budeš), pretože je to najlepšie, aké som zatiaľ čítal (cz/sk....aj EN, ale tých zase až toľko nebolo...)
No tak zdar abych byl upřímný jsem tuto povídku přečetl dávno, ale nikdy jsemnto moc nekomentoval no nic.
Takže super povidka i kapitola jsem zvědav jestli se jim podaří udělat ten lektvar taky jsem si hrál s myšlenkou, že když harry "stratil" oko mohl by dostat to upirovo to co tehdy našli, no nevím jestli jsem to sem už psal no nevadí.
Takže, abych to skrátil, skvělá fanfiction a doufám že budeš pokračovat, ale to jak všichni víme je na tobě.
Tak jsem dnes dočetla celou povídku. A první co ze mě vypadlo byla slova nádhera a dokonalý. Už dlouho jsem nečetla nic tak dobrýho a dlouho se mi nestalo, že by mi tekly slzičky
. Doufám, že se podaří uvařit lektvar a Harry se probere. Je mi líto, že umřel Aberforth a Bill, ale chápu, že je to povídka, kde se bojuje, tak někdo umřít musí. Chvíli mě zmátlo to, že je v Harryho mysli i Tom a myslela jsem si, že ho zabil. Hned mi,ale došlo že to není možné, když zbývají viteály. Moc se mi líbí i ta intermezza, je fajn zjistit i pocity druhých. Mám dvě otázky, kdy se pan Ollivander dozvěděl, že to byli oni kdo mu zapálil krámek ? Jak se objevil Tom u Harryho v mysli ? Vím, že co jsem napsala je dost zmatený, ale nikdy mi psaní čehokoliv nešlo. Doufám, že budeš co nejdřív pokračovat v psaní. 
Gratuluji k dočtení, jsem rád, že ses k tomuto dílu dostala a že ses k němu dostala s radostí. Slzy byly i mým záměrem, bez nich by to nešlo, chtěl bych, aby mé příběhy dávaly vše... smích, pláč, smutek, radost... pokud se mi to podařilo, jsem šťasten. Harryho nečeká nic lehkého, to je tak jediné co můžu prozradit a nic také není zadarmo. Postavy umíraly a umírat budou, je to vážná povídka o válce a k těm obětu patří. Jak se Ollivander tohle dozvěděl? Není hlupák a když už pak byli v jedné skupině, už to vlastně nehrálo ani nějakou ohromnou roli... a jak se objevil Tom společně s dalšíma v jeho hlavě? Způsobuje to dýka, vstřebává krev lidí a když se pak do někoho zapíchne, těch 24 hodin ho mučí v té jiné realitě, nikdo ale nepočítal s tím, že se stane něco takového a budou ho mučit mnohem déle. S tím pokračováním jenom řeknu jediné "pokud se stane jeden zázrak, díl se možná objeví, pokud ne..."
Tak znovu jsem si prošla tvou povídku tentokrát i s nově přidanými díly. Musím říct, že oproti začátkům se ti ji povedlo posunout o hodně velký kus. Přijde mi sice, že poslední díly byly kratší než ty předchozí, ale obsahově, stylisticky a gramaticky byly lepší :) nejsem moc v rozpoložení, kdy bych napsala kvalitní komentář tak jak bych chtěla ale alespoň se o to pokusím :) Nejdříve my vystává na mysl nepatrná nesrovnalost v díle kde Harry plní Lenčinu vizi. Jdou do jeskyně a použijí zahřívací kouzlo a potom píšeš jak je zkřehlý zimou, tak nevím jestli kouzlo vyprchalo nebo to bylo jen obrazné ale to je fakt jen detail. Celkově jsi mě překvapil s vývojem situace. Hlavou se mi honili myšlenky jako to opravdu už zemře, co to bude znamenat. A ty jsi mu nakonec nedopřál ani tu rychlou smrt. Při rozhovoru Harryho s Edricek je vidět, že Harryho pobyt s Grindewaldem a celkově válka ho změnila, podle mě na začátku by se takhle nezachoval. Ale to k tomu patří zažil toho hodně na svůj věk a i tak se divím, že se z toho nezhroutil. Myslím, že přijdou nějaké spory mezi Hermionou a Fleur, přeci jen Hermiona se asi nesmíří s tím, že vedení bylo předané Fleur, která se o něj tak stará. Gabby určitě přinese mnoho pozitivní nálady ale taky starostí a problému. Fleur se vážně ukázala v dobrém světle, když i Grindelwald uznal nějakou tu úctu či respekt a myslím, že to byla potřeba :) No jsem zvědavá jak to bude vypadat s Harrym, díky tomuhle světu se zlepšuje, cvičí reflexy, což by mu mohlo pomoci pokud by ho z toho dostali ale zároveň si to u edricka zavařil a je tu otázka jestli i když se pro něj ostatní snaží dělat první poslední to pomůže, přece jen Edrick se vážně naštval a bezpochyby je to sadista, který si v těchhle věcech libuje. ted ještě k tomu lektvaru a krvi víl. Myslím si že by to mohlo s jistými vychytávkami fungovat přece jen to jsou sestry takže mají stejné geny a pokud by se odstranili přebytečné věci a zustala by jen čiste ta vili krev a spojující části obou dívek vyjít by to mohlo. dále změna grindewalda se mi velice líbí, ukazuje se že to není jen bezcitný vrah, sadista a kdoví co ještě ale že je to i člověk, který dokáže mít někoho rád, pokud si ten člověk u něj získá respekt, což je opravdu těžké ale jde to. Ohledně Ruska myslím, že by se mohli objevit problémy, při odhalení pravého vudce skupiny ale to je asi daleko. Taky by mě zajímalo kolik ještě bude intermezzi :) daphne mě vážně překvapila, vůbec jsem ji nečekala :d a zase tím dokazuješ jak dokážeš být nepředvídatelný, což se cení a je to už skoro u dnešních autoru k nenalezení. Horácio se ukazuje jako opravdový zmiozel, což je v téhle době potřeba. Taky jsem uvažovala jestli bude mít lenka další vize, které by mohli být nějak užitečné a tak nějak mi tu vypadl Hagrid, chtělo by to zmínku o něm. Přijde mi že plácám páte přes deváte jak mi to jen přijde na mysl, ale už s tím asi nic nenadělám. Vím, že ted nemáš chut a ani inspiraci k dalšímu psaní téhle užasné povídky, ale doufám, že jednou ji znovu najdeš a nebo, že tě tento koment alespoň povzbudí k tvorbě ať
už Hp světa a nebo čehokoliv jiného :) jen tak dál hodně štěstí a snad u dalšího dílu naviděnou :D
Ahoj Amrene. Tak jsem se konečně prokousal až na dosavadní konec povídky a musím říci, že po počátečné.... dalo by se to nazvat i nechuti jak se Harry choval, jsem se dostal do míst kdy už jsem ho pochopil. To jest odpověď na tvou otázku z kapitoly "Začátek teroru" A teď dál, mám spoustu otázek k příběhu a málo odpovědí :D Například Harry a Hermiona začali tvořit vlastní kouzlo ale není nikde napsané jestli se jim to povedlo :D A nebo ta zvěromagie o které si začal číst a měl přečtenou celou tu knížku. Ale klidně nech tyto otázky nezodpovězené, když je vysvětlíš v dalších kapitolách, které jak doufám přibudou i přes tvou nechuť z toho jak to málo lidí komentuje a hodnotí. Sám jsem se k tomu dostal až teď protože jsem povídku četl na mobilu a mobilním prohlížeči a zkus se na mobilu někam někdy registrovat. Tak doufám že opět někdy nalezneš chuť napsat nám sem písmenka a stvořit z toho kapitolu této bombastické povídky.
Táto fikcia je proste super!
aha sem to mám napsat :D takže Amrene tvůj harry je v mých 10 nej na 2 místě, tebe předčí jen překlad můr, ale 2 místo je taky pěkné ne a hlavně sis to pokazil tim že si přestal psát. Nechci tě nutit do psaní a když tak jen zlehka do tebe strčit aby ses dostal do wordu :D nejsem nový ale nebaví mě komentovat ale teď vidím že potřebuješ každého čtenáře kterej tě dokáže nabudit do psaní
proto ti říkám jako zcela oddaný čtenář tvé povídky nenechej ji upadnout a udělej radost všem těm čtenářům co si přejí abys pokračoval 
Jeden český zpěvák zpíval, že "lepší je být druhej, než třetí" v tom případě je to krásné a pro mě naprosto dostačující :). Psát jsem nepřestal, jen jsem si dal pauzu z mnoha věcí, které mě postihli, především dlouhé směny v práci, soukromé problémy, které nikoho nezajímají a nakonec i samozřejme to, že nějak upadali lidi, co to ještě četli. Takže není to, že jsme se na to vykašlal (právě mám rozepsaný první díl nové povídky na Naruta, která bude snad to, co mě rozhýbe) jak už jsme zmínil mnohokrát, chci to dokončit, ten příběh si to zaslouží, jen mě prostě nebavilo vidět, že se skoro ještě ani teď nenašlo sto lidí, který by si přečetli všechny díly a to je smutný fakt pro mě. Je ale pravda, že potřebuji každého člověka, který je ochoten mě ještě pobídnout, těch lidí už je sakra málo...
taky se přidávám. Vím Amrene, že si myslíš, že moc věrných čtenářů už není, ale není to tak. Já čtu tvoji povídku od úplného začátku, dokonce si pamatuju, jak dollow začal s povídkou hp a frozen throne u karlos-sama.Potom jste se přesunuli sem a ty si začal přidávat pactum purgamen. Je pravda,že jsem skoro vůbec nekomentoval a navíc používám více jmen, protože si nepamatuju, co jsem zde na začátku používal. Každopádně mě těší, že nechceš tuto povídku opustit a hodláš ji dokončit. Budu se těšit na další kapitolky a jsem zvědav, jak tento skvělý příběh zakončíš.
To, že si myslím, že věrných čtenářů moc není je pravda, jsem nesmírně rád, že ty jsi to vydržel, ale když vezmeš v potaz, že můj první díl přečetlo třeba tisíc lidí a ten předposlední 150 v tuto chvíli, tak musíš i ty uznat, že lidi odcházejí. Štastně mě překvapuje, že si pamatuješ začátky a že teda je někdo, kdo tu v tuhle chvíli ještě je, ale jak říkám, mnoho jmen, kteří mě motivovali a "nutili" psát už není a já už prostě v téhle pokračilé fázi autorství špatně hledám další motivaci. Nějakou jsem teda našel teď v psaní Naruta, jak to bude dlouho, co to znamená ale nemůžu říct, prostě ta představa, že něco vydám a dostanu tři komenty už není taková, která by mě hnala psát a za to se omlouvám jak sobě, tak i ostatním.
Ewicka: Je mi potěšením, že se ti mé dílo líbí a hodnotíš jej jako nádherný, velice mě to těší a nemusíš se omlouvat nebo tě mrzet, že jsi toto dílo objevila až teď, neříkám, že by mě netěšilo mít u každé kapitoly další komentář, to právě naopak, ale i tohle to, co si napsala, mi pomohlo dostatečně. Jelikož jsi tu „nová“ tak jak jsem psal všem ostatním, napíšu to i tobě, děj a reálný příběh je to, co sám od sebe vyžaduju, žádnou pohádku, žádné „žili šťastně až do smrti“ nebo tak, v mém příběhu hrozí válka, kde smrt čeká za každým rohem a jakože dost lidí už zemřelo, mnozí budou následovat a jelikož mám reálnost příběhu opravdu moc rád, není ani jedna postava v příběhu, která by měla stoprocentní šanci na přežití jenom proto, že je „dostatečně důležitá“ nebo takovýto důvod, nikdo ani nemůže říct, že musí vyhrát, konec chci mít opravdu jiný, než jsou lidi na to zvyklý, to je taky jedna z motivací, proč jsem se na psaní nevykašlal… abych si to mohl aspoň sám pro sebe dokončit… Také děkuji za slova, že povídka je ve velké kvalitě, vždy jsem se snažil, aby tam bylo co nejméně chyb, vše mělo hlavu a patu, ale jelikož se mi ještě nikdo neozval na nabídku toho, který si dílo ještě jednou třeba přečte a řekne mi co jsem v minulých dílech naznačil a nedokončil, abych v tom mohl pokračovat či třeba aby psal nápady na pokračování, nemůžu bohužel říct, že jsem napsal vše, co jsem chtěl… ani korektoři už bohužel nemají čas, takže i když se snažím, bohužel k dokonalosti to má daleko…
Pokud jsem pohnul tvými emocemi natolik, že jsem tě jak rozveselil, tak rozesmutnil, má práce na tomto příběhu nebyla zbytečná. Ne nechci to vzdát a budu se furt snažit, ale mám před sebou ještě dost práce a příprav, takže se pokusím tenhle týden, co mám volný něco napsat, aby si viděla, že si vážím jak tebe tak i těch, co se snažili také něco napsat, ale jak říkám, už nic neslibuji, nevykašlal jsem se na psaní, jen stagnuju, protože mě mrzí, že už je jen málo lidí, co by to chtěli číst… ale věř mi, že čekat tu na další díl není zbytečnost, udělám toho dost proto, abych vám udělal snad ještě párkrát radost a abych třeba ve špatném dnu vám ten úsměv vykouzlil.
Věrnost je dneska složité slovo a proto tě nebudu za něj nijak chytat, protože si myslím, že už tady není ani jeden čtenář, který by tu se mnou zůstal od začátku, všichni už číst přestali, ale tvá slova mě potěšila a jak říkám, pokusím se za ně potěšit tebe i já.
Lucas: Na nějaké závěry je brzo, přece jenom Harry je daleko od zdravého stavu... to že neumřel, protože měl několik desítek náhod, které ho zachránili ještě nic nemění na faktu, že v tomto stavu může ležet věčně a všichni s tím nějak i počítají, i když si to nechtějí přiznat. Fleur jako spousta jiných postav se stala hlavní postavou a tak i pro ni i pro ostatní mám plány, teď je ale v jejím plánu starat se o svou mladší sestřičku a ohlídat skupinu a život Harryho... každopádně jsme rád, že se ti zalíbila jako postava, i proto jsem ji také věnoval celý jeden díl
Mirti92: Šance, že se Harry probudí sám je snad nulová, proto tyhle ty akce a proto ten lektvar, jejich jediná naděje je zatím stále v tom lektvaru a i když by si všichni přáli jeho probuzení samo od sebe, není tam nikdo takovej kdo by byl ještě tolik naivní.
Lorelai: Má radost, že se ti to líbilo. Fleur jak už jsem zmínil, jsem dostal do jedné z hlavních funkcí a poté, co se stalo a děje ještě, nebude mít jistě myšlenky na něco jiného než vedení/ochranu/starání se... Hermiona prostě nedokáže vzít přes srdce to, že je Harry pryč a ona nemůže nic udělat, to prostě nejde nikomu vyčítat... Harry má malou šanci na přežítí a v jedné kapitole jsem naznačil, že i kdyby se to podařilo, bude to stát něco velkého, protože s černou magií se nedá hrát bez toho, aniž by člověk nedal něco na oplátku... Mé vyjádření furt platí... a musíš se mnou snad souhlasit, když vidíš, že první díl z pěti, co jsem sem dal má 120 shlédnutí a další z těch 5 mají kolem 50, takže už o to není takový zájem a to se odvíjí na tom, jak či vůbec píšu... je pravda, že tu možnost zavrhuji, jen prostě nemůže někdo něco čekat dnes, či zítra nebo tak podobně... Já samozřejmě vím, že tenhle příběh je část mého života, ale stejně jak v životě, když člověk nedostává za něco uznání, přestane to dělat nebo to dělá s nechutí a psát s nechutí tohle, to si můj příběh prostě nezaslouží... to ale nic nemění na faktu, že mě vyloženě těší tvá slova, že dle tvého názoru je příběh skvělý... Budu jen rád, když budeš doufat, protože každé takové doufání je to, co mě možná jednou zburcuje zpátky v psaní... až se objevíš na ICQ snad tam budu :) do té doby si užívej toho klidu.
Petr: Bohužel, Petře, nemohu ti nic dál poskytnou, není ani jedno slovo navíc, měl jsem velké starosti před sebou a tak jsem se o to psaní ani nijak nesnažil, možná někdy časem ale bohužel nic neslibuji...
Kata: Máš mé uznání, že jsi tomu dala za tak krátký časový úsek tolik času a k tomu máš i mé díky. Bohužel někdo vždy musí zemřít a nejsme vůbec na konci, venku hrozí válka a jelikož nejsme v pohádce, vždy musí někdo zemřít, protože smrt patří k životu... Charlie, stejně jako dalších spousta postav z franchise Harry Pottera se objeví, jak a co bude mít na mysli, to se ještě uvidí. Věř mi, že i já doufám v brzké pokračování...
Předem Ti chci poděkovat za tuto nádhernou povídku. Mrzí mě, že jsem ji objevila až teď, jinak by si měl u každé přidané kapitoly můj komentář. Přečetla jsem už spousty povídek, ale jen málo z nich mělo, tak reálný děj a jen opravdu pár je v takové kvalitě. Tvá povídka mě doslova uchvátila, smála jsem se u některých hlášek Harryho a pár kapek slz taky uteklo. Nemůžu Tě nutit psát, ale doufám, že to s tímto mistrovkým dílem nevzdáš a že i když to čte málo lidí (což upřímně vůbec nechápu) smiluješ se nad těmi, co budou každý den čekat na novou kapitolu a komu to vykouzlí úsměv na tváři a zlepší celý den.
Prosím Tě, aby si pokračoval, protože tak kvalitních a nádherných povídek je jen pár. A pokud by si opravdu skončil, dej to prosím vědět, ať tu každý den zbytečně nečekám...
Ewicka
PS: Doufám, že si můj komentář přečteš a že Ti to zlepší náladu, protože věř, že ve mně máš čtenáře, který bude věrně čekat na pokračování.
Tvou povídku jsem přečetla ve třech dnech a naprosto mě uchvátila. Sice mě mrzí, že Bill umřel a že se k nim nepřidal Charley, ale i tak je bezvadná a doufám v brzké pokračování...