73: Intermezzo čtvrté – Příběh Fleur Delacourové

Harry Potter and Pactum Purgamen

Znovu sklonila svůj pohled do svého klína, kde ležel jeden brk, který jí měl dopomoct znovu se setkat se svojí rodinou, ale prostě se jí nechtělo odejít, bylo to zvláštní, ale jakoby tam už neměla nic co dělat a její život byl tady. To samozřejmě byla lež, věděla to ve svém srdci, stále tam za tou ohromnou masou vody byla její drahocenná malá sestřička, ale prostě nedokázala vyhnat ten pocit, že by to tady neměla opustit, byť se třeba jednalo na pár desítek hodin či maximálně dnů.

„Nezapomeňte mu dávat pravidelně lektvary, a když se začne hodně otřásat, je tam i zklidňující a posilující lektvar, tak nějak mu to vždy pomůže,“ řekla poté, co zvedla svůj pohled zpět nahoru.

„Nejsi jediná, kdo chce, aby se znovu probudil,“ dostalo se jí ne zrovna moc příjemné odpovědi od Hermiony, „a také nejsi jediná, kdo umí zacházet s lektvary.“

„To jsem neřekla,“ povzdechla si smutně, všichni sice její příkazy poslouchali, ale tak jako Gellert měl vůči ní výhrady, což mu samozřejmě nemohla vyčítat, přece jenom byl na nepředstavitelné úrovni síly vůči ní, ale ty výhrady měla i Hermiona, což bylo pro ni už hůře skousnutelné. Samozřejmě už dávno se naučila, že vždy budou lidi, kteří nebudou souhlasit a tak, ale to neznamená, že jí to někdy přestane mrzet. „Raději teda půjdu,“ povzdechla si podruhé, když se jí nedostalo třeba nějaké omluvy, za to odseknutí. Otočila se ještě naposledy, aby zkontrolovala časoměřiče i zásobu lektvarů a všimla si toho, že Harryho pravá ruka je stisknuta oběma rukama Hermiony. Polknula tu větu, kterou chtěla říct, jenž by naznačovala, že Harrymu více pomůže, když mu schladí horečku, ale nechtěla už zničit více tuhle napjatou atmosféru.

„Ubíjet se na výčitkách a přemýšlet nad různýma ‚co by kdyby‘ můžeš ve svém volném čase, Harry bude potřeba skoro dvaceti čtyř hodinovou pomoc,“ řekla u dveří těsně předtím, než je chtěla otevřít, „každý jsme v tom souboji a v této válce přišli o něco, přenes se přes to alespoň v tom momentu, kdy máš něco na práci,“ to bylo to poslední co jí řekla a aniž by čekala na nějakou odpověď, odešla z této místnosti, do té své. Sebrala si tam vše, co potřebovala na cestu a pak už jen vyrazila do chladného mořského vzduchu a poté, co došla ty potřebné metry, použila brk, jak ho nikdy dříve nepoužila a nechala se přemístit pomocí neexistujícího tunelu.

„Domov, sladký domov,“ povzdechla si, když se objevila asi tak necelého půl kilometru od branky jejího domova nebo možná už spíše bývalého domova. Nevěděla, jestli se jí někam chce nebo radši zůstane zde stát jak socha, naštěstí to její nohy vyřešily za ní, když se pomalu rozešly k místu, odkud pochází. Otevřela pomalu branku a postupovala směrem k vchodovým dveřím. Srdce měla někde v oblasti žaludku a v hlavě si promítala nějaké věty, které by mohla říct, ale nic nedávalo smysl, alespoň ne teď v tuhle chvíli.

Dostala se asi na deset metrů od vchodu, když se dveře otevřely a před ní se objevila postava jejího otce. Její celé tělo se zastavilo a teprve až po několika sekundách ze sebe dostala ve francouzštině tu jednoduchou větu: „Jsem doma, otče.“

To jejímu otci stačilo a oba překonali ten zbytek cesty a padli si do náruče. „To vidím má Fleur,“ usmál se na ní nebo to aspoň tipovalo, její otec byl až moc předvídatelný, což jí taktéž rozšířilo úsměv, „pojď dovnitř, určitě toho máš mnoho na srdci,“ pobídnul ji dovnitř a laskavě se na ni usmál.

„To máš pravdu,“ povzdechla si a vydala se domů, bylo to sice zvláštní, to takhle říct, ale pořád to byl její domov.

„Posaď se a já zatím zařídím propustku pro Gabriellu, madam Maxime to jistě dovolí,“ řekl její otec nakonec a zamířil směrem ke krbu.

Na to se jen usmála, její nejoblíbenější člen rodiny tu bude za chvíli, tenhle den jí už nic nemůže zkazit, posadila se na nejbližší pohovku a s úsměvem se rozhlížela po celém pokoji a hledala jakékoliv změny, nenašla žádné a to jí snad ještě více potěšilo, vše zůstalo tak, jak mělo a tak se jen lépe opřela a přivřela oči, nic v tuhle chvíli nebylo lepší, než vnímat vůni a pohodlí domova, nic nebylo lepšího.

**

„Fleur!“ ozvalo se u jejího ucha, což jí dokonale probudilo, a kdyby to bylo jen o malinko hlasitější, možná by to vzbudilo i mrtvého. Chtěla se zvednout a podívat se co za sirénu takhle křičí, ale než cokoliv stihla udělat, její jedenáctiletá sestřička na ní skočila a začal jí objímat či spíše škrtit, „ani nevíš, jak ráda tě vidím, já jsem se na tebe celou dobu těšila, zapisovala jsem si dny, jak dlouho už jsem tě neviděla a-.“

„Gabriello,“ dala ji ruku před pusu a usmála se, „taky si mi moc chyběla,“ a pak jí pořádně a normálně obejmula.

Na to se jen Gabriella zaculila a obě si užívaly tohoto setkání. Po chvilce ji pustila a pořádně si prohlédla svoji malou sestřičku v jejím modrém typickém oblečení pro Krasnohůlky, pak se sklonila na zem a nasadila ji na hlavu klobouček, který ji spadl při tomhle wrestlingu, co teď předvedli.

„Nejsem malá,“ zamručela s úsměvem Gabriella.

„Vždy budeš malá, Gabby,“ mrkla na ní, „a mojí povinností bude tě upravovat a zkrášlovat.“

„Jsem přece víla, jsme krásné od přírody,“ řekla Gabriella hraně povýšeně, čemuž se obě zasmály, „ani nevíš, jak jsi mi chyběla, byla tu nuda, když jsem neměla koho zlobit,“ zahihňala se.

„Ty mě také,“ odpověděla a radši ignorovala pokračování té věty, „pojď, musíš mi ukázat, co je tady nového,“ a než to stačila dořeknout, už byla táhnuta po všech místnostech.

„Jak dlouho tu zůstaneš?“ uslyšela po chvilce ticha, co seděli na balkóně, který byl chráněn proti zimě.

„Nevím, Gabby,“ pověděla po pravdě s povzdechem, „potřebuji něco od mámy nebo našich drahých sestřenic a pak budu muset znovu odejít.

„Je to nutné?“ zeptala se Gabriella smutně a použila na ni psí očka.

„Každý má svůj sen, Gabby, a ke splnění svého snu potřebuji být jinde, není to o tom, že bych nechtěla být tady s tebou, ale mám své úkoly, povinnosti, přání a to vše je tam,“ ukázala někam do dálky.

„A když bych ti já pomohla k tvému snu? Pomohla by si mi k tomu mému?“ zeptala se nadějně její sestřička.

Nechtěla jí odmítnout, ne takhle brzo a tak se jen pousmála. „Tak mi pověz o tom svém snu,“ vybídla ji a obejmula ji levou rukou a přitiskla si ji k sobě.

„Vždyť ho znáš,“ protáhla dětinsky tu větu, „být tam někde,“ ukázala taky někam do dálky, jako kdyby ta vzdálenost a dálka ukazovala nějaký jiný svět a možná i ukazovala, kdo ví, „tam daleko s tebou, s tímhle malým,“ pohladila ji Gabriella po břiše, což jí donutilo otevřít oči překvapením, že to poznala, „a… ty víš s kým,“ začervenala se a ještě více se k ní přisunula.

Chtěla se na něco zeptat, něco říct, ale vzduch z plic jí sebralo zvolání z pokoje, kde ten balkón byl, že oběd je hotový a že si můžou popovídat tam.

„Oběd,“ vykřikla Gabriella a vyskočila na nohy, „kdo tam bude dřív, má možnost vybrat si dezert,“ a než to byť jen dořekla, rozběhla se dolů. Musela nad tím pobaveně zakroutit hlavou a také se vydat alespoň zrychleným krokem dolů, aby mohla aspoň říct, že se o výhru snažila.

**

Všichni vydrželi být potichu po celou dobu hlavního chodu, ale pak už to její matka nevydržela a zeptala se. „Co tě přivedlo domů?“

Chtěla tuhle debatu oddálit co nejdál a tak se usmála na skřítka, který ji podával dezert dle výběru její drahé sestry. „Samozřejmě výborné jídlo,“ načež se skřítek dvakrát uctivě uklonil a zmizel.

„To snad nebyl jediný důvod…“

„Drahá, neřešme takovéto věci u jídla,“ přerušil ji krátce její manžel.

„Máš pravdu,“ připustila a pustili se do dezertu, i když jediný, kdo si ho nefalšovaně užíval, byla Gabriella, což jí aspoň udělalo radost.

Jenže všechno hezké končí a po pár minutách se všichni přesunuli do obývacího pokoje, kde už bylo přichystáno víno od skřítků i čtyři skleničky, i když v jedné bylo samozřejmě málo, sotva na smočení jazyku a úst. Poté, co se všichni usadili, se na ní snesly tři páry očí a ona jelikož nevěděla čím začít a nechtěla začít prosbou nebo požádáním, dostala ze sebe tu novinu. „Jsem těhotná.“

V tu chvíli by byl snad slyšet spadnout i špendlík, Gabriella se na ní usmívala a držela ji za ruku, otec vypadal na infarkt a matka jako když měla ve víně hodně něco kyselého a nedobrého.

„A bude to kluk anebo holka? Kdyby to byla holčička musela bych vyčarovat pro ni nějaké šatičky, aby si pamatovala na hodnou tetu Gabriellu už od dětství,“ přerušila Gabriella všem tok myšlenek hlasitým vykřiknutím a ona byla jen ráda.

„Gabrielo, tvá sestra nečeká panenku nebo zkušebního panáka na oblečení,“ pověděl její otec ale, jelikož se na Gabriellu nedíval, uniknul mu její vyplazený jazyk.

„Nevím, je ještě moc brzo,“ dostala ze sebe.

„A kdo je otcem?“ skoro až odsekla její matka, „nejsi moc mladá na takovéto povinnosti?“

„Jako kdyby babička byla mladá, když měla tebe,“ odsekla zase ona, „a otcem je Bill, ten stejný člověk, o kterém jsem vám psala už před dvěma roky,“ řekla nahněvaně, protože nechtěla, aby se tu něco naznačovalo o tom, že je nějaká lehká dívka nebo cokoliv podobného v tomto smyslu.

„Ten s tím zubem v uchu a oblečením jako nějaký pobuda? Opravdu Fleur?“ zeptala se její matka a zakroutila hlavou, jako kdyby tomu stále nevěřila, „ale jak jsme už jednou řekli s tvým otcem, nebudeme se ti motat do tvého milostného života, ale měla jsi na lepší,“ dořekla a dopila své víno a ona na ní koukala hodně zuřivě a jen zkušenosti z nitrobrany, kterou cvičila s Harrym, udržovaly její nervy na uzdě.

„A proč tu není teď s tebou,“ zeptal se mnohem přívětivějším hlasem její otec.

Nadechla se a prosebně se podívala na Gabriellu, nechtěla, aby tu byla s ní, když tohle povídá, aby se zúčastnila těchto hádek, které jistě nastanou.

„Já půjdu si udělat úkol,“ pochopila její sestřička ihned a s úsměvem, který naznačoval nějakou lumpárnu, vyrazila pryč, bylo jí jasné, že bude poslouchat nějakým způsobem za dveřmi, jak to dělala vždy, „pak za mnou přijď, máme si toho tolik co říct,“ protáhla to slovo tolik a rychle ji ještě obejmula a pak už byla opravdu pryč.

„Co víte o situaci v Anglii?“ změnila trochu téma, aby dostala více času.

„Změna ministra, smrt Albuse Brumbála, nová ředitelka Bradavic, ten jejich slavný hrdina Harry Potter obviněn za krádež, pokus o vraždu a plánovaný převrat plus sem tam něco o Voldemortovi,“ shrnul to její otec, aniž by se nějak zasekl na slově Voldemort, byla pravda, že zde ve Francii to bylo s tímto slovem trochu jiné, ale nic o Voldemortovi ji nezajímalo, spíše musela silně stisknout stůl, aby se nerozzuřila nad tím, co se povídá o Harrym.

„Harry nic neudělal,“ pověděla skálopevně, „Harry je čestný člověk.“

„Já vím, že pomohl zachránit Gabriellu v tom turnaji a toho ctí, jenže to, co provedl, jsou zlé věci-.“

Nenechala svoji matku domluvit a vykřikla: „Harry je nevinný!“

„Fleur my chápeme, že k němu cítíš vděčnost ale-.“

„To nemá cenu,“ povzdychla si, „vy mi stejně věřit nebudete a nic se tím nezmění, když vás tu budu přemlouvat,“ vzala to za fakt a otočila list, jak se říká, „v Anglii hrozí válka, Voldemortova skupina smrtijedů proti těm, co se nebojí bojovat a kteří nechtějí, aby mu padlo vše do rukou a měl nadvládu nad celou Anglií.“

„Nech mě hádat a tvůj kamarád Harry Potter tenhle ‚odboj za spravedlnost‘ vede, Fleur, nesmíš věřit všemu, co se říká. Ministerstvo to bude mít v rukou, všichni udělají vše, aby žádná válka už nebyla jako ta, co skončila před šestnácti lety.“

„Ministr je smrtijedem, takže pochybuju, že bude mít na srdci dobro kouzelníků,“ odsekla nehezky, „a jak jsem už řekla Harry je správný člověk a nebudete ho tu přede mnou urážet.“

„Nebudeme se tu hádat,“ snažil se je uklidnit otec, „i když je vše, co nám tu říkáš pravda,“ na to se ozvalo odfrknutí od její matky, „co to má společného s tvým snoubencem a tvým dítětem?“ na to se jen podivila, jak ví, že Bill byl její snoubenec, ale pak jí zrak padnul na snubní prsten na její ruce a pochopila.

„Vše,“ povzdechla si a zapojila nitrobranu na plnou úroveň nebo aspoň na tu největší úroveň, co dokázala, nechtěla tu vypadat jako slaboch, „Bill… je mrtvý,“ pověděla tiše, aniž by se podívala někam jinam, než na zem, „padl v boji.“

V tu chvíli ji objaly pevné ruce a ona si opřela hlavu o otcovu hruď, „mnoho lidí už zemřelo, mnoho, otče a všechny jsem znala… ale Bill,“ v této chvíli radši přestala mluvit, aby neblábolila a zůstala nehybně sedět.

„Všechno se zlepší, postaráme se o tebe a dítě, budeš tu v bezpečí,“ utěšoval ji její otec a ona se na chvíli usmála a na těch pár vteřin se stala zase tou malou holčičkou, která se cítí v bezpečí objetí své rodiny, ale tou holčičkou si mohla dovolit být jen chvíli… jen tu malou chvíli.

„Ne,“ pověděla pevně ale ne hlasitě, „nemůžu být v bezpečí sama, nemůžu utéct z boje, proto tady nejsem.“

Její otec jí dal prostor a přisunul si židli k ní, „nikdo tě nenutí utéct, jen musíš myslet i na dítě.“

„A pak co, nebudu se moct svému vlastnímu dítěti podívat do tváře? Řeknu mu, že jeho máma opustila vše, co jí bylo blízké za imitaci bezpečí? Ne otče, už jsem se rozhodla, moje budoucnost bude moji volbou a prozatím bezpečí k této volbě nepatří.“

„Jsi lehkovážná-,“ zvedla hlas její matka, ale pohled od otce ji umlčel.

„Co od nás tedy potřebuješ? Peníze nebo majetek, vždy se dá něco nějak zařídit.“

„Potřebuji něco, co nedostanu jinde než tady,“ podívala se skálopevně na svoji matku, „potřebuji tvoji krev, abych mohla někoho uzdravit.“

„Uzdravit? Musíš vědět, že dobrovolně věnovaná krev je jeden ze základů k těm nejhnusnějším lektvarům, nemůžu jí dávat jen tak lehkovážně.“

„Lehkovážně?!“ zvedla hlas, až skoro vykřikla na svou matku, „jsme tvoje nejstarší dcera a když chci po tobě něco, co tě skoro nic nestojí, tak mi řekneš, že toho po tobě chci moc? Dobrá, zavolám svým sestřenicím, jistě dostanu přívětivější odpověď,“ odsekla a nahněvaně se rozešla ke krbu, ale za ruku jí chytla její matka.

„Nedostaneš od nich nic, změnila ses Fleur a já nenechám padnout nejčistější krev našeho druhu do pacek nějaké zrůdy,“ skoro až zavrčela její matka.

„Zrůdy?! Můj nejlepší kamarád umírá a ty tu mluvíš o zrůdě?!“ rozčílila se a za tu ruku ji chytla a pomocí síly se z jejího chytnutí dostala a zamířila zpět ke krbu, ale než se tam dostala, letaxový prášek, který stál na krbu, zmizel, a když se otočila zpět, uviděla svoji matku s hůlkou v ruce.

„Uděláme to následovně, ty tu zůstaneš s námi do té doby, než se ti dítě narodí a pak ti klidně všichni dáme svou krev, aby si vyléčila toho svého kamaráda,“ pověděla její matka se sarkazmem a odporem na slově kamarád.

„To je skvělý, já mu tedy pošlu zprávu, ať to těch několik měsíců vydrží, to přece dokáže každý dneska, říct si ‚tak dneska nebudu umírat, posunu si to až poté, co se Fleur narodí dítě‘.“

„Takhle se mnou mluvit nebudeš!“ vstala ze židle její matka a její otec radši zůstal zticha, což jí až skoro bodlo u srdce.

„A jak s tebou mám mluvit, když se ke mně chováš jako ke skřítkovi, než jako k vlastní dceři?!“

„Pořád jsem tvoje matka!“

„Tak se tak začni chovat!“ to byla poslední slova, než jí přistála ruka na tváři a skoro mohla být ráda, že něco jiného nepřišlo z hůlky. Otočila hlavu zpět a podívala se matce tvrdě do očí, „nepomůžeš mi teda,“ a když viděla nesouhlas v jejích očích a výrazech, pokračovala, „nenecháš mě domluvit se s mojí rodinou na pomoci,“ opět ten samý nesouhlas, „v tom případě odcházím za svoji pravou rodinou,“ řekla jedovatě a vytáhla si pro jistotu i hůlku, aby se mohla případně i bránit.

„Vrať se!“ ozvalo se za ní, ale nevrátila se, jen otočila svou hlavu nikoliv své tělo, podívala se na svého otce, jestli se jí zastane nebo tu zůstane matriarchát, ale otec se od toho distancoval, ať už byly jeho důvody jakékoliv, vzala si z toho to, co potřebovala. Neřekla nic, jen zakroutila hlavou, chtěla, aby poznali, že je zklamaná, to byla její odpověď, „neskončila jsem, vrať se sem!“ ale k matčinu výkřiku byla z její strany jen další tichá odpověď.

Zamířila ke dveřím a nechala maličko času Gabrielle, aby měla možnost doběhnout do pokoje, pak už jen dveře dokořán otevřela a vydala se pryč.

„Jestli odejdeš z domu, už se sem s dítětem nevracej,“ byl slyšet výkřik za ní a na to jen zabouchla dveře, to byla poslední kapka. Celá rozzuřená tedy zamířila do svého pokoje, teď byl správný čas zabalit si vše, co potřebovala a co tu nechtěla nechat, tohle byla ta poslední možnost. Sotva otevřela dveře, musela i otevřít ústa, na její posteli seděla Gabriella a vedle postele se válel jeden kufr, kufr, který nejspíše obsahoval vše ostatní, co neměla ve škole. Nevěděla co říct a tak jen stála u dveří a očekávala nějaké vysvětlení, cokoliv, aby pochopila a ono přišlo v jedné krátké větě, ve větě, které říkalo naprosto vše.

„Kdy odcházíme?“ nic víc z úst její malé sestřičky nevyšlo, jen ještě lehce naklonila hlavu a párkrát zadupala levou nohou s očekáváním na odpověď.

Nezmohla se na nějakou verbální odpověď a tak je klekla na kolena a roztáhla ruce, nad čímž se Gabriella jen usmála a rozběhla se jí do náruče, kde se několik sekund objímali.

„Gabby-.“

Byla ale přerušena tím, že její sestřička utřela zbloudilou slzu dojetí. „Snad sis nemyslela, že tě v tom nechám samotnou?“ a pak uviděla ten nejsladší úsměv, který byl napůl dětský a napůl od člověka, co ví, co chce a popere se za to.

„Ale-.“

„Mám svůj sen, má Fleur,“ pověděla Gabriella tak, aby zněla stejně jako ona, aby ta věta byla pronesena jako od dospělého člověka, „a kdo bude v tomto snu stát proti mně, nemá ve svém srdci moje nejlepší úmysly a v tom případě takovémuto člověku nebudu moc věřit.“

„Děkuji,“ pověděla s dalšíma slzami na tváři, „já nevím co na to říct,“ dostala ze sebe, „asi jen to, že je to šílené.“

„Tak v tom případě jsem šílenec, takoví roztomilý šašek, ale je špatné být šílený, když to zachrání mé dva hrdiny?“ zeptala se s jakousi dětskou naivitou a hodila na ní psí oči a ona se jen pousmála, protože jí to připomnělo nedávnou debatu s Horáciem, kde s čistým svědomím on sám sebe taktéž nazval šílencem, a když to vzejde z úst jednoho z nejnadanějších lektvaristů, má to určitou sílu a úroveň.

„Nic není špatného, když sleduješ své srdce, své sny a pomáháš lidem k dosažení jejich přání a snů,“ pověděla možná taky až moc naivně, ale v tuto chvíli ji to nevadilo, v tuto chvíli byla jen ona a její malá sestřička, nikdo víc, „ale Gabby co škola, kamarádi, táta s mámou a tohle vše, tam kam jdu, nic z toho nebude.“

„Ale budeš tam ty,“ usmála se Gabriella, „nejsi sice princ na bílém koni, ale ten tam bude taky ne?“ pověděla a s napětím očekávala její odpověď.

„Princ spí v zámku a čeká na nějakou princeznu, která ho osvobodí.“

„Ta pohádka má být obráceně, to není fér,“ protáhla Gabriella to poslední slovo a hraně začala trucovat, „ale když si to pohádka přeje, tak ať si tedy hlavní hrdinové prohodí role,“ změnila hned výraz na natěšený a otočila se zpět ke kufru a sedla si na něj, „a co je mu, potřebuješ krev? Řekni kolik. Kdy ji chceš? Hned teď?“ začala blábolit a na to se jen usmála a rozcuchala vlasy.

„Takhle jednoduchý to nebude, je potřeba krev minimálně půl-víly,“ pověděla smutně a klekla si znovu před ní.

„No tak já jsem čtvrt-víla, ty také a máš dohromady jednu půlku.“

„V životě jsou chvíle, kdy logika a počty nefungují,“ povzdechla si, ale na očích ji byla vidět radost, že její malá sestřička se snaží udělat vše, aby pomohla.

„Moje krev je ale cenná,“ stála si za svým Gabriella, „jsem mladá, hezká, šikovná,“ nad tím musela jen protočit oči, „a taky jsem ještě nikdy neměla sexuá-,“

„Gabriello,“ vykřikla pohoršeně a zacpala ji pusu, ale usmívaly se obě, „tohle nejsou slova, která by měla vypustit z úst dívka, jako jsi ty.“

Její sestra ale pokračovala ihned, co jí sundala tu ruku, která jí bránila v povídání. „A navíc, moje pocity k oběti jsou opravdové a silné, takže to bude fungovat,“ dořekla a založila si ruce, aby ukázala, že její názor nikdo nezmění, ale ona ten názor ani změnit nechtěla, možná, že to opravdu takhle bude fungovat, přece jenom magie je zajímavá věc, ale na to tu chyběl odborný názor Gellerta, Filiuse a Horácia, každopádně to ale bylo něco nad čím přemýšlet a bylo to lepší než jakékoliv tragické či sebeobviňující myšlení.

Opět vstala a pomocí hůlky si dopomohla k rychlému balení všeho, co potřebovala. „Jestli chceme jít, musíme teď, pak už by mě nepustili a tebe už vůbec ne, takže jestli chceš jít, je to teď nebo nikdy.“

„Na co tedy čekáme?“ vyskočila a ukázala na kufr, čímž ona jen mávla znovu hůlkou a všechny zavazadla se jí zmenšila do velikosti akorát do kapsy.

„Honem tedy, slezeme z balkónu, vezmeme to přes zahradu mimo pozemky a pak zmizíme,“ a jak řekla, tak i udělaly, za chvíli byly pryč a pak stačilo pár přemístění, aby je nikdo nemohl zachytit a objevily se na pozemcích Krásnohůlek.

„Co tu děláme?“ zeptala se trochu bledě Gabriella, asi jí to přemístění nedělalo dobře.

„Vezmeš si všechny své věci a řekneme paní ředitelce pravdu, někdo ji potřebuje vědět a slyšet a ona je tou osobou,“ to bylo vše, co řekla a celou cestu až do ředitelny byly obě ticho a vychutnávaly si tenhle okamžik, z její strany to byla nostalgie a Gabriella se nejspíše loučila.

„Šampionka Fleur, to je ale čest tě tu mít,“ přivítala je před ředitelnou s úsměvem mohutná postava.“

„Paní ředitelko,“ pověděla uctivě.

„No tak Fleur, co jsem říkala, žádné vykání, nyní už nejsi mou studentkou,“ usmála se na ně, „ale koukám, že jsi mi přivedla někoho, kdo mým studentem je,“ mrknula na Gabriellu, která se jí skoro držela jako klíště.

„Ne tak docela,“ zvážněla, „můžeme?“ ukázala na ředitelnu.

„Samozřejmě, můžu nabídnout čaj, kávu?“

„Bude to rychlé, není potřeba.“

„V tom případě poslouchám nebo si na tuhle informaci mám radši sednout?“ poznamenala s vtipem ředitelka.

„Možná,“ nechala tuhle možnost otevřenou.

„Co se stalo?“ zvážnila ředitelka nakonec a opřela se o stůl.

„Mnohé, ale jistě toho víte dostatek,“ pověděla a ani ji nedošlo, že stále vyká, „důležité je, že odcházím, pokračovat v bojích, pokračovat ve válce, která nastala.“

„A co ode mě potřebuješ? Ne,“ viditelně pochopila ředitelka, „to ti nemůžu dovolit, Fleur.“

„Nehledám tu dovolení, jen pochopení.“

„To je únos, Fleur, to je vážná věc, můžeš skončit ve vězení, nikoho nebude zajímat, že je to tvoje sestra, nemůžeš očekávat, že ti pomůžu a-.“

„Ne nic takového,“ přerušila ji, „jen pochopení a vědomí, že Gabriella se bude mít dobře, postarám se o její vzdělání, vychování a vše, co potřebuje, jen chci, abyste věděla, že se bude mít dobře, nic víc.“

„Opravdu si to přeješ, Gabriello?“ přehodila pohled z jedné víly na tu druhou.

Na to Gabriella vzepjala hruď, vystoupila o krok dopředu, zvedla hlavou a s pohledem, který nejspíše směřoval do očí, odhodlaně pověděla: „Z celého svého srdce.“

„Věřím ti Fleur, nikdy si mou důvěru nezklamala a tak to nedělej ani teď, ale nikdy jsem vás tu neviděla a nikdy jsem s tím nesouhlasila,“ nechala ticho dokončit, co její tvrzení znamená, ona pochopila, „ale máte mé požehnání, protože za své sny se vyplatí bojovat, jinak sami nepřijdou,“ povzdechla si nakonec ředitelka a smutně se usmála.

„Děkujeme,“ odpověděly najednou.

„Použijte můj krb někam blízko a pak zmizte, než vás někdo chytí,“ ukázala na krb a pomocí hůlky jim ho otevřela a když byly blízko krbu, zaslechly ještě ‚hodně štěstí‘ a pak už byly jinde, na cestě za svým snem.

**

Otevřela dveře Gabrielle do jejího domu a vyrazila směrem ke schodům, aby jí ukázala, kde bude její pokoj, nečekala ale, že na konci těch schodů bude stát Gellert a když jeho pohled padl na Gabriellu okamžitě přitvrdil, ona jako reakci na to vymrštila svoji levou ruku do vodorovné polohy před ní a pak tam okamžitě udělala úkrok. V tu chvíli její ochranářské, mateřské pudy a vše, co cítila pro svou drahocennou sestru, vzaly za své a její oči se zúžily, její dlouhé vlasy se pozvedly a magie kolem ní zhustila vzduch. Dokonce si v nevědomí přivolala z pouzdra hůlku do ruky, a aniž by jakkoliv zaútočila nebo ukázala útok, podívala se Gellertovi do očí s veškerou tou sílou a odhodlání. Ten pohled ukazoval jediné ‚pokus se něco provést momentálně s tím nejdražším v mém životě a umlátím tě klidně holýma rukama nebo v nedostupnosti rukou ti prokousnu tepnu‘ to bylo vše, co tím chtěla říct. Musel to pochopit, žádné nechutnosti, žádné experimenty a žádné násilí, Gellert se k její sestře nepřiblíží ani na pět metrů, pokud nebude mít její dobro v srdci.

Pár sekund bylo ticho a jen magie vibrovala vzduchem, pak Gellert zakroutil hlavou, aby dohnal její magii z hlavy a podíval se na ni, místo, aby se snažil dostat pohledem skrz ni. Lehce naklonil hlavou a bylo vidět, že přemýšlí co říct a jak se zachovat v této situaci, pak pro ni ale nastalo něco nemožného, Gellert pokýval krátce a rychle dvakrát hlavou a s otočkou odešel, ale ona zahlédla v té chvilce krátký výraz úcty a respektu a to ji stačilo, nyní mohla být klidná, obezřetná a připravená ale klidná. Proto také ukončila vysílání své magie a silně si povzdechla a pak dvěma hlubokými nádechy do sebe dostala ten potřebný kyslík.

„Fíííha,“ ozvalo se za ní a ona se tak otočila na svou sestru, „naučíš mě i tohle? To bylo strašně super, a kdybych tě neznala, utekla bych strachy, ale jelikož tě znám, bylo to jen vau,“ pověděla rychle udiveně a s hvězdičkami v očích.

„Nejdříve tě budu muset naučit anglicky, tvé základy nestačí,“ usmála se na ní a ukázala, že mohou pokračovat, ale než ty schody vyšly, dodala ještě, „a jsem ráda, že jsem vypadala ‚vau‘ a ‚fíha‘“ zasmála se navenek, ale uvnitř se snažila zastavit to její zběsilé srdce.

„Jestli mě naučíš i tohle, naučím se klidně i čínsky,“ pokývala Gabriella šťastně hlavou a vyrazila do těch schodů za ní, neřekla na to nic, jen protočila očima s úsměvem, když už nic jiného, její sestra tu bude roznášet dobrou náladu a to je něco, co tenhle dům i tahle parta potřebovala.

************

Couvl zpět silou a jelikož se neměl o co opřít dopadl na zadek a následně na záda, okamžitě si ze všech sil zvedl obě ruce a zatlačil si na oblast břicha, aby si tam udržel střeva, jenž se snažila dostat ven, mluvit nemohl, aby je nějakým způsobem proklel a tak jen vykašlal krev a dál si tlačil na břicho a trochu nadzvedl hlavu, aby viděl, kolik tak času má, odhadoval to tak na minutu a tak jí znovu položil a zadíval se na neexistující strop.

„Říkal jsem ti, že budeš litovat,“ zamlaskal někdo nad ním a on poznal ducha Emerica.

Nemohl mu na to nic říct a tak jen nadzvedl jednu ruku a pomocí prostředního prstu mu ukázal, co si o něm myslí.

„To je ošklivé od tebe,“ zasmál se šíleně Emeric, „takhle budeš teď trpět ty, myslel si, jaký jsi hrdina co? Že to tady přežiješ jako první a budeš vládnout mé zbrani a mému světu? Nic takového! Zničím tě tady!“

„N-e,“ to bylo jediné, co snažil zachrčet na odpor, než padnul do temnoty, aby mohl začít odznova, snad po dlouhé době už vítězně.

Formát pro tisk