71: Intermezzo druhé – Příběh Horácia Křiklana

Harry Potter and Pactum Purgamen

„Co teď, Horácio?“ ozvalo se za ním a on se nemusel ani otáčet, aby věděl, kdo na něj mluví, ale bylo to vlastně i jedno, neměl pro nikoho z nich nějakou dobrou odpověď.

„Teď budeme čekat,“ řekl s povzdechem a schoval si prázdnou lahvičku zpět do hábitu.

„A nešlo-.“

Povzdechl si podruhé a pak na své tváři vynutil aspoň nějaký úsměv. „Milá Fleur,“ řekl, když se na ní otočil a pokračoval ve stejném duchu jako by se bavil se svými oblíbenými studenty ve škole, „alchymie je složitá věda, která musí mít nějaké předpoklady, aby mohla správně pracovat a trpělivost je jedna z nich, věř mi, děvče. Možná, že budu teď znít jak nějaký chlubil, ale v dobrých tisíci kilometrech do všech stran nenajdeš lepšího lektvaristu než jsem já, věř trochu v můj úsudek a tyhle staré kosti.“

„Já jen nedokážu připustit, že celý jeho život je v rukách obsahu té lahvičky,“ povzdechla si a sesunula se na židli.

„Jako by třeba někdo nedokázal připustit, že život malé bytosti je ukryt uvnitř tebe,“ řekl a porozhlédl se po všech ostatních, co tu byli. Nějakým způsobem mu bylo i líto, že takhle úžasné mladé i postarší lidi nikdy nemohl mít ve svém klubu, že sice byl obklopen výjimečnými lidmi, jako byla Lily Evansová, Eldred, Dahlia, Ambrosius, Adrian, Gwenog a ten, jak se stal na ministerstvu vedoucím v oboru pro magickou přepravu. Všichni to byli excelentní studenti, všichni to byli hvězdy, kterým dopomohl k velikosti a pořádné záři, ale když se podíval, co za ‚klub‘ dokázal zformalizovat Harry, připadal si jak hloupý začátečník.

„Někdy prostě musíme věřit,“ pověděl s ještě větším úsměvem, „tak tak, věřit,“ odsouhlasil si pro sebe, „jestliže dokážeme obelstít smrt, jistě dokážeme obelstít i černou magii.“

„A co pak?“ naznačil Percy.

„Pak?“ zeptal se a pomalu se zvedl z postele, aby mu na košili nepraskl další knoflík, „to necháme na tom, až to přijde, podle času co určil Gellert, se ten okamžik přelomí za nějakých čtyřicet minut, každopádně to už bude na vás, abyste to viděli, já musím zpět a vyrábět, abychom tu takhle jednou mohli sedět všichni v plném vědomí.“

„Děkuji ti, Horácio,“ darovala mu Fleur jeden z chabých úsměvů, ale stejně si radši držel nitrobranu na pasivní úrovni, jistě by mu na velikosti nepřidalo, kdyby se změnil v slintající zvíře.

„Dělám jen svou práci, tak jako každý z nás,“ řekl a pomalu si to vyrazil ke dveřím.

„Neděláš to, že musíš.“

„To jsem nikdy neřekl,“ řekl vážně a vyšel z místnosti a zamířil si to ke krbu, povzdechl si nad představou, že bude muset jít pěšky až ke hradu a takových cest v následné době udělá mnoho, ale co, jeho břichu to neuškodí a když ano, vždy najde nějaké zásoby dobrého ananasu.

**

„Pojďte dovnitř drazí studenti,“ řekl, když otevřel dveře šestému ročníku, ve kterém by býval i Harry, kdyby… musel zaklepat hlavou a nasadit úsměv, tahle třída se stala snad historicky nejhorší ze všech, měl tu čtyři zručné a slavné osoby a jedna je mrtvá, dvě v bezvědomí a z poslední se stal smrtijed. Hrozný časy nastaly… opravdu hrozný.

„Kdo z vás si ještě pamatuje, jak jsem na začátku roku rozdával dárek v podobě Felix Felicis? Já vím, že si to všichni dobře pamatujete, je vám to vidět ve vašich natěšených tvářích,“ pověděl s úsměvem a krátce se zasmál, „a vzhledem k tomu, že už jsme v dobré třetí čtvrtině tohoto školního roku, uděláme si tuhle radostnou hodinu znovu, nebude to bohužel lektvar štěstí, jehož výroba trvá moc dlouho, ale mám tu odměnu jinou,“ řekl a schválně zakončil své vysvětlování na chvilku aby dodal tu správnou atmosféru, „ano, postupně vás budou čekat zkoušky a není nic lepšího než na ně být v plném soustředění, neunaven a být v plné blaženosti při jejich přípravě. Ano, ano… vidím ve vašich tvářičkách, že jste pochopili, dnešní odměnou nebude jeden lektvar a ne drazí studenti, ani lektvary dva, ale tři… ano slyšíte správně rovnou tři lektvary, které vám dopomohou být u těchto zkoušek nezastavitelný.“

„A jaké jsou to lektvary, pane?“ zeptal se Ernie Macmillan.

„Nevíte?“ zeptal se posmutněle, „nevadí, uděláme z toho tedy soutěž, kdo uhádne jeden lektvar, dostane pro svou kolej pět bodů, když někdo uhádne všechny, dostane jich rovnou dvacet.“

„Pane profesore, já si myslím, že se jedná o mysl-zbystřující lektvar a přípravný lektvar,“ slyšel potichu zašeptat Padmu Patilovou.

„Ano, správně, velmi správně a ten třetí lektvar?“

„To opravdu nevím,“ dostalo se mu zklamané odpovědi.

„Nevadí, vůbec nevadí, v tom případě deset bodů pro Havraspár,“ usmál se, když mohl rozdat pár bodů těm chytřejším studentům, „ještě někdo má tušení, co je ten poslední lektvar, nikdo z vás ho jistě ještě nikdy nedělal, ale třeba se ve vašich hlavičkách ta znalost nachází?“

„Jestli mohu říct svůj typ…“ ozvalo se od Dafné Greengrassové.

„Jistě drahá,“ pověděl rychle, aby ji jen krátce přerušil.

„…tak to bude lektvar působící euforii, mysl-zbystřující lektvar a přípravný lektvar,“ dopověděla s úsměvem, že bylo jasné, že je svou odpovědí více než jistá.

„Správně, v této třídě se nachází opravdu klenoty mezi studenty,“ usmál se ještě více a podrbal si svůj knír, „to tedy bude pět bodů pro vás, slečno-.“

„Pane profesore, nechci být nezdvořilá, ale nebyly vaše slova, že kdo uhádne všechny, dostane dvacet bodů?“ zeptala se takovým tím nevinným hlasem a jeho úsměv se rozšířil na největší možnou úroveň, aniž by riskoval popraskání koutků.

„To že jsem řekl?“ hrál hloupého, „jestli ano, tak musím pochválit nejen vaši ochotu poslouchat, ale také vaši inteligenci najít ve všem malou skulinku, děláte Zmijozelské koleji opravdovou čest, má drahá a za to z těch dvaceti bodů, uděláme rovnou bodů dvacet pět.“

„Děkuji, pane profesore.“

„Nemáte vůbec zač,“ odpověděl a sledoval ten hlouček zmijozelských s vševědoucím úsměvem, možná, že tam v lasturové vile lidé tolik nepřemýšleli, ale on by nebyl ten ambiciózní a vychytralý kdyby nepřemýšlel pár kroků dopředu a nehledal to skryté ve všem, „v tom případě když víme, oč se hraje, tak se do toho pustíme, tady máte lektvar,“ zaklepal na tabuli a tam se objevil přesně ten lektvar, který bude Harry pravidelně potřebovat, „a kdo ho udělá naprosto správně tak, aby mohl být třeba ihned podán, ten tuhle odměnu dostane. Šup, šup tedy, máte na to přesně čtyřicet minut.“

Sledoval, jak se všichni skoro rozbíhají k přísadám, a jenom se nad tím usmál, není nic jednoduššího, než donutit školu, aby ty přísady pro Harryho platila z vlastního, když dvě nebo tři třídy donutí tenhle lektvar mrvit pár pokusů po sobě. Neušetří to tisíce, ale i stovku galeonů na zemi nenajdeš.

„Nezapomeňte, že naprosto přesný postup najdete ve své knize na straně osmdesát čtyři,“ pověděl jen tak do hluku a sledoval, jak se skoro všichni perou o to, kdo otevře svou knihu nejdříve. Bylo zábavné pozorovat, jak se lidé chovají, když mají možnost dostat něco, co si přejí. Ne nadarmo se říká, že se správnou motivací dokážeš donutit člověka ke všemu.

„Slečno Greengrassová?“ zeptal se, co došel k ní a stoupl si před její stůl.

„Ano, pane profesore?“ vzhlédla k němu.

„Všiml jsem si, že máte nový výtisk, mohu se na vteřinku podívat? Jeho autor je můj známý,“ pověděl, a aniž by čekal na pořádný souhlas, přece jenom kývnutí hlavy vzal za souhlas, tak se podíval na tu správnou stranu s návodem a pomocí hůlky a dočasného inkoustu tam připsal jen pár poznámek, takové, které by měl znát každá správný a znalý lektvarista. Pak se jen na svůj výtvor usmál a podal ji to zpět, „děkuji vám, opravdu ten nový výtisk je o něco lepší v teorii,“ pověděl nahlas a odešel k dalším stolům. Nebál se, že by někdo něco věděl, tahle třída byla bohužel plná byť i třeba chytrých lidí, ale nevěděli, jak hledat skryté ve všem.

„Poslední minuta, kdo to už teď neodstaví z ohně, dostane jen břečku a ne výtečný nápoj,“ zasmál se krátce svému vlastnímu vtipu a sledovat jak všichni kromě Dafné, tak podle jeho rady činí, ona už nějakou tu minutu seděla se zavřenou knihou a nechávala lektvar chladit, „podíváme se teda, kdo dneska dostane odměnu, za kterou by snad byl vděčný naprosto každý,“ usmál se a prošel kolem všech lektvarů, někde mu úsměv zůstal, někde mu úsměv zmizel a někde si musel držet v ruce kapse, aby se mu v nich neobjevil zoufalstvím obličej.

„Ano!“ vykřikl, když došel k Dafné, „perfektní, bez naprosté chybičky, slečno Greengrassová, děláte naší koleji čest, tady, pojďte, mám tu vaši odměnu,“ ukázal a došel následován až ke svému stolu, kde mohl všem ukázat lahvičky se třemi různými tekutinami, „prosím, vaše zasloužená odměna.“

Pak už jen sledoval uznalé obličeje, závist, nenávist a vše co patří k téhle hloupé škole, která se snaží poštvat jednotlivé koleje proti sobě už odnepaměti.

„Na příští hodinu krátkou esej na téma, co jste udělali špatně či jak by se dal tento lektvar vylepšit,“ přerušil veškerou debatu, „užijte si víkend a dobře si odpočiňte,“ pak už jen sledoval, jak se všichni balí a on si mohl mezitím přenést všechny alespoň uspokojivé lektvary a ty neuspokojivé nechat zmizet.

„Pane profesore?“ uslyšel po chvíli, a když zjistil, že už opravdu všichni odešli, jen zavřel hůlkou dveře a pojistil se proti tomu, aby něco bylo slyšet ven.

„Ano slečno?“ nadzvedl obočí a podrbal se na svém vousu.

„Vy víte?“

„Samozřejmě má drahá, jinak bych se nemohl honosit titulem ředitele zmijozelské koleje, kterou jsem měl na starosti velmi dlouhou dobu. Nebudu lhát, že jsem si byl jistý po celou dobu, ale nebudu ani lhát, když řeknu, že jste byla nejvíce pravděpodobná.“

„A jak se mu daří?“ zeptala se a sedla si na lavici.

Usmál se nad vzpomínkou té krátké zprávy, kterou ji předal k lepšímu receptu, že Harry bude rád za správný lektvar, ale pak mu úsměv pohasl. „Nebudu vám lhát děvče, Harry je na tom hodně zle, umírá a nikdo neví co s tím udělat, můžeme mu tohle podávat, ale nikdo neví jak dlouho a jestli to vůbec bude pomáhat. Bohužel navíc nemůžu respektovat ani jeho přání, což mě mrzí,“ pověděl smutně a posadil se do svého pohodlného křesla.

„Jaké měl přání?“ zajímala se.

„Zemřít,“ povzdechl si, „přesně tak, svým způsobem se rozloučil s každým, udělal vše, co mohl a naposledy šel bojovat.“

„To… j-je hrozné.“

„Bohužel asi nemohu souhlasit, jeho rozhodnutí je sice smutné, ale myslím si, že si to promyslel tak, že bychom ho měli respektovat.“

„Ale sám jste říkal-.“

„Ano… já vím, měli bychom to respektovat, ale bohužel či bohudík si on našel za své přátelé takové lidi, kteří to nevzdají a prodají i své vlastní končetiny, aby ho zachránili.“

„A mohu nějak já pomoci?“ zeptala se s odhodláním, které se dnes dalo najít jen v málo lidech.

„Využijte toto,“ ukázal na malou lahvičku felixe na jeho stole a pak na obsah jejích kapes, „a to, co jsem vám už daroval a plňte svůj úkol tak, jak to bude nejlepší a já se budu muset postarat o to, aby zůstal naživu.“

„Ale-.“

„Nesmíte si myslet, že vaše práce je méně cenná,“ přerušil ji, „každý má svůj úděl v této válce, někdo v přední linii jako Harry, někdo za kotlíkem plného neznáma, někdo jako informátor a někdo jako zvěd, to že neležíte ve stavu jako Harry, tedy ve stavu, kdy je člověk stejně nápomocný jak mrtvola, neznamená, že jste málo bojovala, díky vám se do školy nedostali smrtijedi a jestliže se jedná o cestu skříní, tak ani nikdy nedostanou. Nebudeme se ani bavit o tom, jak budete potřebná v budoucnu… každý má svůj úděl a svou práci a věřte mi, že i když o vás Harry neví a třeba ani nikdy vědět nebude, tak je radši, že jste dejme tomu v bezpečí.“

„Rozumím,“ povzdechla si a její oči ukazovali jen ten chlad, který se očekával od zmijozela.

„Já vím, že ano… já vím, že ano, jinak bych nikdy neřekl to, co jsem vám řekl.“

„Kdybyste potřeboval pomoc s lektvary nebo s čímkoliv jiným, jsem k dispozici,“ řekla a vzala si tašku přes rameno.

„A kdyby byl někdy problém, který by potřeboval řešení řekněme mužskou tvrdou rukou, jistě mě najdete na mém místě,“ pověděl tiše a otočil se zpět ke svému kabinetu, „a Dafné,“ zastavil ji, „co byste řekla na účast v mém klubu? Ne že byste potřebovala pomoc s budoucností…“

„Řekla bych, že mi bude ctí,“ dostalo se mu odpovědi.

„V tom případě se na vás těším příští víkend, nashledanou,“ a když už se otočil, zůstal tu sám a lektvar vedle jeho ruky nebyl, znovu si zavřel dveře a vydal se do svého kabinetu s poslední myšlenkou, že Harry ani netuší, jaký poklad se mu nachází v jeho přátelích.

**

„Horácio, mám ti něco přinést?“ uslyšel hlas Fleur za sebou a aniž by se mu nějak otočit, ukázal jen rukou, že nic nepotřebuje. Možná, že by v sobě žízeň, hlad či chuť našel, ale teď byli důležitější věci na práci a tahle kniha byla stoprocentně jedna z nich. Nebylo sice nejlehčí ji najít v tom bordelu, co vznikl s přemisťováním věcí mezi jednotlivými úkryty, ale on nebyl nikdy ten, co se vzdává předčasně a taky i proto tady může sedět a tuhle knihu si číst.

„Harrymu je dobře díky tobě,“ pokračovala dál z té střední vzdálenosti.

„Myslím si, že bohužel Harry je dalece vzdálen od toho, aby se měl byť jen dobře, podle toho všeho co řekl Gellert – a ani na vteřinu nepochybuji, že těmto věcem rozumí – prožívá nejhorší muka svého krátkého života, ale ano, máš pravdu, přidali jsme mu nějaký dvacet čtyři hodin, pak mu je přidáme znova pak opět a tak dále,“ pověděl, aniž by z té knihy vzhlédnul.

„Já-.“

„Jeden chytrý člověk řekl ‚víš, jaká je definice šílenství?‘ a když mu nikdo na to nedokázal odpovědět, řekl jim to ‚šílenství je dělat tu samou věc znovu a znovu a očekávat, že výsledek bude jiný, říkat si, dneska se to povede… tak teď už stoprocentně. Ale to šílenství je v tom, že se tak nikdy nestane a my si budeme jen dál nalhávat.‘ měl pravdu a možná nevěděl ani jakou,“ povzdechl si a konečně vzhlédl od knihy a spatřil osamělou slzu na její tváři. „Harry si přál umřít a co místo toho? Proklet temným artefaktem na doživotní muka ‚ale co‘ jistě si řekl ‚vždyť to stejně za čas přejde a pak budu mít ten klid‘ a ono to nepřijde, budeme ho nalévat tolika lektvarama, že překonáme měsíční spotřebu celé nemocnice, abychom ho nechali trápit a sami sebe mohli uklidňovat, že se někdy vrátí… to je prostě šílený a co je na tom šílenější? Že my děláme sami sobě to samé ‚tenhle lektvar mu pomůže… tak teda tenhle… tak už tenhle to musí být‘ a nebude to ani jeden z nich, jen se prostě budeme uklidňovat nadějí a zkoušet to znova a znova, dokud,“ chtěl říct nějaký důvod, který to změní, ale nevzpomněl si na žádný, „prostě dokud.“

Odpovědí mu byl jen ticho, to ticho, které očekával. Neměl důvod pro samochválu, ale věděl, že jeho argumenty dávají smysl.

„Stojím za tebou v tvém rozhodnutí a budu vždy stát za rozhodnutím, které končí tím, že pomůže Harrymu, ať z důvodu, že mu to dlužím nebo z jakéhokoliv jiného. Ale jedno vezmi na vědomí, Fleur. Jsme přesně ti šílenci, o kterých mluvil a spíše než ku pomoci vzhlížíme k zázrakům a víš, co se o zázracích říká.“

„Nemůžu to vzdát, ne po tom, co se stalo Billovi, pak by mi už nezbyl nikdo,“ pověděla tiše Fleur.

„Jsi dospělá žena, dělej, jak uznáš za vhodné,“ řekl tak, aby bylo vidět, že s ní souhlasí, ale zároveň jí to neřekl do očí.

„Nejsem… stala jsem se šílencem.“

„V tom případě vítej v Křiklovo klubu,“ pousmál se nakonec a zadíval se zpět do knihy, třeba tam najde něco, co bude moct vyzkoušet, protože dokud bude mít co zkoušet, může to zkoušet znova, znova a znova.

**

„Nemohu říct, že vás dva tu ráda vidím,“ ozvalo se poté, co se chrliči, kteří bránili vstup do kanceláře ředitele, otevřeli a ukázali schody, na kterých stála McGonagallová.

„Věřte mi, že je to více než oboustranné,“ odvětil Gellert a aniž by na nic čekal, vydal se nahoru. On si na to musel povzdechnout, bylo to vůbec dobré mu o tom říkat a táhnout ho sem?

„Co od něho potřebujete?“ snažila se od nich něco dozvědět, ale Gellert ji samozřejmě ignoroval a tak nějaká slušná odpověď zbyla na něj.

„Čím méně toho víte, tím lépe pro nás všechny, bude tedy lepší, když počkáte ve vedlejším pokoji, i když tak či tak, si kolem sebe dáme pár bariér, abychom měli jistotu.“

„Jste v mé kanceláři!“ zvedla svůj hlas a snažila si jistě prosadit, aby tam mohla být taky. Sama ale jestě nevěděla, že neměla sebemenší šanci.

„Jste snad dost stará, abyste pochopila, kdy nejste v konverzaci vítána, jestli ne, tak vám řeknu, že tohle je zrovna ta konverzace,“ pověděl jedovatě Gellert a otevřel si dveře a zamířil rovnou k obrazu.

„Gellerte,“ ozval se hlas plný poznání, že někdo přišel za ním.

„Albusi,“ jedno slovo a bylo po pozdravu.

„Minervo, opravdu je v zájmu všech, abychom se o tomto mohli bavit v soukromí,“ pověděl s povzdechem, ale jelikož v tuhle chvíli proti jejímu hlasu byli všichni tři, nezmohla se na nic jiného, než naštvaná odejít a bouchnout s dveřmi. Dalo to naštěstí jen málo práce, to tu zabezpečit.

„Tak jak vám mohu pomoci?“ ozval se Albus z obrazu a šibalsky na ně mrknul, na to měl jen jednu odpověď… další povzdech.

„Harry byl zasažen Emericovo zhoubou,“ pověděl Gellert, jakoby to říkalo vše a pro ně dva asi říkalo.

„To nejsou vůbec dobré zprávy, před jakou dlouho dobou?“ zeptal se Albus a v očích měl více strachu než obav o Harryho, proč prostě lidi nemůžou vidět Harryho jako člověka ale jako zbraň? To byla prostě další otázka, na kterou se radši nechtěl ani ptát.

„Přes dva dny.“

„Dva dny? Ta zbraň vždy… á,“ řekl nakonec s pochopením, „přišli jste na to, jak ho udržet ve stavu stáze, dobrá práce, opravdu dobrá, ale co chcete ode mě?“

„Potřebujeme vědět jen jedno,“ řekl a doufal co nejvíce v kladnou odpověď, „existuje ještě kámen mudrců?“

„Kámen mudrců? Tak to vás musím bohužel zklamat, zničili jsme ho ihned, jak začali ty proti, převažovat ty pro to ho nechat.“

„Do hajzlu,“ dostal jen ze sebe, asi byla pravda, že tonoucí, se stébla chytá a tohle bylo sakra malé stéblo v ohromném oceánu.

„Chápu, co jste měli v úmyslu, ale je to velmi nemožná věc, sám Flamel na ní neměl ani pořádně čas a proto se ten lektvar jmenuje tak, jak se jmenuje. Nemusím zmiňovat, že na tom měl víc jak šest století.“

„Hovadiny,“ shrnul to Gellert, „chlubil se tím, jak v nějakém šestnáctém století pomáhal léčit tímto lektvarem následky epidemií, to že pak byl už línej pomáhat nebo měl jen nechuť pomáhat mudlům je jedna věc, to že se pak soustředil jen na sebe a svou manželku je věc druhá.“

„Ale sehnat všechny ty přísady? Bude to trvat roky, než se vám to podaří a to furt nemáte kámen,“ pronesl po chvíli Albus.

„Ten ani nepotřebujeme, stačí nám z něj dávka elixíru,“ řekl Gellert s všeříkajícím pohledem, „a jestli mi chceš tvrdit, že ty,“ pokračoval s důrazem, „sis nevzal a neschoval jednu lahvičku, tak se o to ani nesnaž, to už radši budu věřit tomu, že sis nechal v průběhu let změnit pohlaví.“

„Znáš mě moc dobře, až příliš nebezpečně dobře,“ povzdechl si Albus v obraze, „ale popravdě nikde u sebe jí nemám, ale je pravda, že jedna lahvička existuje, leží v trezoru na Flamelovo panství. Bohužel ten trezor se dá otevřít jen pomocí mé krve a tak-“

„…A tak je fajn, že tvoji krev nebudu mít problém sehnat, dokonce ji mám v jedné lahvičce tady u Gringottů.“

„Prosím?“ ozval se on i Albus najednou.

„Nikdy jsem nemohl vědět, jestli ji na něco nebudu potřebovat, proto tam mám tvoji, Aberforthovo a tak dále. Krvavá magie je fajn odvětví, když máš zásoby dopředu.“

Na tohle si musel i on povzdechnout… chudák Harry má ve svém klubu opravdové přátele, překrásné ženy, výborné kouzelníky a dokonce i extrémního šílence.

„Fajn,“ odtušil po chvíli Albus, „v tom případě dojdi k obrazu Adriany a požádej ji o vzkaz Fawkesovi, bude schopen ti obstarat své slzy k tomu lektvaru, ostatní už bude na vás. Nezapomeňte ale na poslední surovinu, v šestnáctém století se dala obelstít, ale nyní už TO budete muset použít.“

„Rozumím a jsem na to připraven,“ povzdechl si s malým úsměvem.

„Opravdu?“ podivil se Albus.

„Albusi, Albusi… možná, že si ve mně nikdy nevěřil a dostal jsi mě sem jenom proto, aby si měl šanci ze mě dostat tu vzpomínku, ale ani ty a ani nikdo jiný nebudete do mě vidět a podle toho, co se o vás dozvídám, jsem za to i rád.“

Odpovědí mu bylo nepřekvapivě ticho a to bylo asi nejsmutnější, když člověk, ke kterému v některých vzhlíželo nějakých třeba osmdesát procent kouzelníků, vám vlastně skoro do očí přizná, co za hrozného člověka je.

„Budete mít dostatek peněz?“ zeptal se Albus po chvíli, která značila, že už se rozhovor blíží ke konci.

„Plánuju dostat své peníze, než si mě zavřel do Nurmengardu a to s penězi, které už Harry má, s těmi, které můžou přispět ostatní a dalšími co někde pokrademe a tak, dělá dostatečnou sumu, aby tohle vyšlo. Důležitý bude jen čas a to je to, co v podstatě nemáme.“

„To že ho nemáme my je jedna věc, to že ho nemá Harry, je ta druhá a ta špatná věc, ale pokud bude tohle fungovat, tak se aspoň váhy času trochu pozmění.“

„Anebo budeme jen bojovat s čajovou lžičkou proti moři,“ přidal Gellert.

„Nebo tak, ale pokud se vzdáme, nemůžeme tohle nikdy vyhrát.“

„Jako kdybych se já někdy vzdal,“ odfrknul si Gellert, „vydržel jsem několik desítek let hnít za mřížemi, není nic, co by mě zastavilo, když už jsem jim utekl a už vůbec to nebude nějakej prašivej lektvar,“ zamručel Gellert a jednoduchým mávnutím ruky na rozloučenou se rozešel směrem k východu a cestou odstranil všechny bariéry.

Musel se chtě nechtě usmát, když už se nevzdá Gellert, tak je velká šance, že se to povede. Naposledy se tedy podíval na dvojstránku s lektvarem, který měl hodně příznačné jméno na dobu a lidi, který léčil. Přesně tou krásnou starou angličtinou. Divine Intervention. Tak, tak… protože na tohle byl potřeba něčí zásah a když neví mudlové na koho nějaká ten zázrak hodit, vždy se to dá přihodit za práci bohu, jen kdyby to ale bylo takhle lehký i v reálu…

**

Seděli takhle v místnosti a tu pochmurnou náladu ničil jen krásný zpěv fénixe, kterému on vyčaroval levitující větvičku, aby je mohl sledovat z lepší úhlu. Samozřejmě nebyl šílenec, aby si myslel, že jim Fawkes poradí, ale už dávno se naučil nepodceňovat jednoho z nejchytřejších nebo možná i nejchytřejšího tvora světa, protože pokud Fawkes rozuměl tomu, že ho potřebují a okamžitě se objevil na místě, o kterém kromě adresy ani nevěděl, tak kdo ví, co ještě dokáže.

„Vezmu si jako první slovo, protože mám v tomto největší praxi, jestli nikdo není proti,“ začal a ani jim nenechal tu chvilku, aby někdo proti mohl být, protože by to byla pro něj největší urážka a to si tady nikdo nedopustil, „to, co chceme udělat je nejtěžší lektvar známého světa a proto byl také naposledy použit před nějakými tři sta až čtyři sta lety. Je to prostý vrchol alchymie, nejdříve musíte vytvořit elixír zdraví a s ním pak udělat takové kousky, že oživení Bradavic je procházka růžovým sadem. Nebudu vám tu vysvětlovat, jak dlouho se to vaří a postup, budu to dělat sám, takže to ani nepotřebujete vědět a jakožto respekt k zesnulému Nicolasi Flamelovi, je jen vhodné, že ty informace bude znát jen ten, kdo tohle bude tvořit.“

Podíval se po ostatních, a když zjistil, že nikdo nic nenamítá, pokračoval. „Každý z vás kromě svých povinností, co má vůči této skupině a vůči lidem v ní, bude mít na práci i hledání těchto ingrediencí a vzácných složek, něco bude trvat dny sehnat, něco týdny a vsadil bych se, že je tu i jedna položka, která bude trvat měsíce.“

„Měsíce?“ ozval se jako první Percy.

„Nebudeme předbíhat a začnu to nějak rozdělovat,“ oddechl si a postupně začal otevírat pár pergamenů před sebou, co měl seřazené, „Mundugusi, ty dostaneš za práci hledání a kupování všech zakázaných ingrediencí zde v Anglii, potřebujeme tvé informace, a proto zůstaneš zde a budeš využívat svých zdrojů, aby ses dostal k tomuhle, máš tam napsané i ceny, za které jsem to sháněl já, takže se nenechat od těch vydřiduchů ojebat.“

„Není problém, je to tu dřív, než jen mrkneš,“ řekl Mundugus a krátce si prohlídl informace.

„Percy, od tebe budu chtít tohle,“ a hodil po něm další pergamen, „je mi jedno, jestli si to z nich vykucháš, nebo přemluvíš svého bratra, či kohokoliv jiného tam, ale musí to být.“

„Takže draci a Rumunsko?“ pronesl s povzdechem Percy, „možná opravdu je načase se tam opět zase podívat.“

Chtěl mu říct, že neví o tom, že se na něco ptal, ale jelikož věděl, že to bude splněno, neřekl nic.

„O tom kdo sežene elixír života, pak rozhodne Gellert. Do Ameriky pojede Galatea a sežene tam tohle,“ hodil po ní další pergamen, „jako jediná z nás to tam znáš a doufám, že jako bývalá profesorka budeš vědět, kde sehnat tyhle ty vzácnosti, a jestli ne… prostě poraď si. Rolfe, ty se pokusíš najít v zápisech svého dědečka, kde nalézt tuto věc a věř mi, že toho budeš muset asi hodně přečíst, ale jelikož tvůj děda byl snad poslední žijící, kdo tohoto tvora viděl, je to na tobě. Garicku po tobě chci, aby si kontaktoval ostatní výrobce hůlek a sehnal tohle, mělo by to být jednoduché. Do Ruska se vypraví-.“

„Horáci, změna plánů, tam pojedou naše spící princezny,“ přerušil ho Gellert a jemu trvalo asi vteřinu, než mu došlo, co myslí a pak když na to přišel, prošel si v hlavě pro a proti a nakonec vlastně zjistil, že je jedno, kdo tam pojede.

„Dobrá,“ odsouhlasil a celá místnost se na pár desítek vteřin ponořila do naprostého ticha, než se na schodech objevila mladší z nich, tedy Lenka.

„Kde je Harry!“ ozvalo se hlasem plného zoufalství a touhy po této informaci. Nemusel ani dodávat, že po této otázce a výkřiku se místnost ponořila ještě do většího ticha, jestli to ovšem bylo ještě možné.

„Tu informaci již vlastníš, vlastně jsi vlastnila jako první,“ rozpustil to ticho Gellert, když si všimnul, že vedle Lenky stojí i Hermiona, „byla jsi to přece ty, kdo mu ukázala, jak dopadne, nebo se mýlím?“

Byla to hloupá otázka, Gellert se mýlí jenom zřídka.

„Jestli ho chcete vidět, leží ve svém pokoji, jeho šance na přežití jsou tak mizivé, že pravděpodobnost by se blížila k nule,“ řekl on narovinu, „zkoušíme tu pravděpodobnost zvýšit, takže jestli chcete pomoct, sedněte a poslouchejte, na slzy budete mít ještě mnoho času.“

„Třeba pak na jeho pohřbu,“ nedával mnoho nadějí Gellert.

„Ale-,“ ozvalo se od schodů.

„Sakra žádné ale, sedněte si na prdel a poslouchejte, objímat jeho ledové tělo můžete, až tahle porada skončí,“ zavrčel Gellert a už jim nevěnoval pozornost, „Narcisso, tvůj takový přijímací úkol a ukázka toho, že stojíš za něco víc než věšák, je aby si ukradla něco z trezoru Flamela, ale jelikož ti nevěřím, půjdu tam s tebou a dohlédnu na tebe, jestli to nedokážeš bez mé pomoci, do konce svého života už budeš vytírat jen podlahu,“ ukončil diskuzi i na toto téma, „Fleur ty budeš dále sloužit jako ‚vedoucí‘ a budeš se starat o Harryho a pak až ti seženeme nelegální přenášedlo do Francie, tak se dostavíš za vaši komunitou a dostaneš z nich půl litru vílí krve, nezapomeň, že ale musí být darována dobrovolně a jak vy rádi říkáte z čistého srdce, jinak to bude užitečné jako moč. Vy dvě,“ otočil se zase na děvčata, která už seděla u stolu, „pojedete do Ruska, kdysi dávno si říkala, že z těch končin máš milence,“ tahle věta směřovala na Hermionu a viděl jak ji naštvala, ale neřekla nic… ne nikdo nebyl natolik odvážný, aby odporoval vážnému Gellertovi, „tak se někde setkáte a necháte si domluvit schůzku s kouzelnickou mafií, oni ti za správný obnos seženou tohle,“ ukázal na pergamen na stole, „a dají vám jednu důležitou informaci, posílám vás tam obě, aby vám tam neuřezali hlavy, jak oni rádi dělají ale když se zmíníte, že pracujete pro mě a v ruce budete držet dostatečné množství peněz, přehlídnou snad i to, že jste mladé maso, které by se dalo dobře prodat.“

„Ostatní co nebyli jmenováni, zůstanou tady a budou dělat to, co vždycky, sbírat informace, připravovat se, trénovat, pomáhat těm, co něco hledají a když něco nastane, tak bojovat. Válka je přednost a zabití Toma je priorita, nechám vás hledat přísady, protože v tom vidím malinkatou šanci, ale všichni budete tohle hledání vést k tomu, že pobijeme smrtijedy a zničíme viteály. Ty co mohou hledat teď, běžte, ty co nemohou, připravte si věci, sbalte se a počkejte, než vám seženu přenášedlo, to je pro dnešek vše, jestli nemáš ještě co říct, Horácio.“

„Všechno bylo řečeno,“ připustil.

„Výborně, tak mi běžte z očí,“ mávnul rukou Gellert a odešel pryč.

„Všichni víme, co je naší prací a co máme udělat, tak to pojďme udělat,“ řekl nakonec a podíval se na Hermionu s Lenkou, „pojďte, vysvětlím vám vše, co se stalo, než budu muset jít, pak otázky směřujte na Fleur,“ ukončil celou poradu a bez dalších slov se vydal k Harrymu do pokoje, udělal pár kroků, než si povzdechl a připustil si, že tohle bude sakra dlouhý den a noc.

*********

Zabodnutá čepel do jeho srdce mu ukončila trápení… zase… objevil se na tom samém místě… zase… a před ním stáli největší zrůdy… zase. Musel si povzdechnout a zakroutit hlavou, jeho smrti už přestal počítat někde u tří stovek, ale pořád si počítal své výhry… tedy ty okamžiky, kdy on to přežil a tahle šílená noční můra se resetovala kvůli tomu, že zemřeli oni a ne on, ale bohužel byl jen u čísla dvacet dva… a to byly čtyři resety zpět.

„Jak to, že už konečně nezhebneš!“ vykřikla Belatrix, jejich podvědomí bylo divné, každý reset se chovali, jako kdyby ho viděli poprvé, ale přitom věděli, že je něco divného, že by už tady být neměl.

„Takovou radost ti neudělám, jedinou radost, kterou ti udělám, že ti vrazím to, co držíš v ruce hlubokou do krku,“ usmál se temně, „či vám uřežu hlavy a budu si s nimi hrát famfrpál.“

„Chcípni už,“ rozběhla se na něj sama a než s tou dýkou stihla něco udělat, zlomil ji ruku a dýku ji opravdu zabořil do krku a odhodil stranou, podíval se na ostatní a na jejich tvářích se nic nezměnilo.

„Říkáte, že je divné, že mí jsem ještě neumřel? To bude jistě tím, že tam nahoře o mě někdo bojuje, ale to se Tomíku nedá říct o tvých lidech co? Ty by si ještě zraněné pochcal a pak je nechal sežrat tím svým hadem… počkej, ty už vlastně žádného nemáš… škoda… velká škoda,“ zamlaskal si a vyndal dýku z mrtvé Belatrix, „tak šup, nemám na vás celý den,“ řekl nakonec a připravil se do pozice, je na čase se dostat na číslo dvacet tři.

Formát pro tisk