70: Intermezzo první – Příběh Gellerta Grindelwalda

Harry Potter and Pactum Purgamen

Celou dobu to sledoval, a i když všechny jeho smysly byly na poplach, neudělal nic. Ty dlouhá desetiletí trénoval vše, co bylo možné a teď když mohl zasáhnout a někoho zachránit, nemohl to udělat. Říkal si, že důvod je ctění přání, ale sám věděl, že je to respekt ke smrti člověka, co toho dost dokázal, dokonce i zabít posmrtně svého vraha, kdo si tohle může říct.

„Víš,“ otočil se na onoho poslední smrtijeda, který tam také jen stál, asi nečekal úmrtí svého šéfa? Druha? Cokoliv… a asi také k jeho radosti nepřispělo to, že tu byli už jen oni dva, nějaký neznámej blbeček a on, Gellert, byl rád, že jeho jméno stále něco znamenalo a že stále dokázalo donutit lidi si pochcat trenky, „Sice jsi ho nezabil,“ ukázal na Harryho, „ale byl to slušnej kouzelník a já jsem nasranej. Víš, co to znamená? Že se uklidním na tobě a ty budeš trpět tak, jako nikdo netrpěl pětapadesát let,“ zašklebil se a než stihl něco ten amatér udělat, mávnul hůlkou a beze slov poslat na něj tak silnou zvukovou vlnu, kterou dokázalo vytvořit jen kouzlo Absonitus. Neslyšel nic – ne že by očekával něco jiného – ale jeho cíl padnul na kolena, držel se za nyní už nefunkční uši a nechal si pár kapek krve padat na oblečení. Švihnul hůlkou podruhé a řezací kouzlo vylétlo a useklo mu to pravou ruku od zápěstí nahoru, mávnul tedy potřetí a zamířil na druhou ruku, a jelikož ten blbec rukou pohnul, uřízl mu ruku rovnou od loktu. „Conjunctivitis,“ poslal další kletbu a nyní mu oslepil obě oči zároveň. Nyní už bez pořádných fungujících smyslů, už před ním ležela jen křičící imitace smrtijeda.

„Nigomesa Towema,“ použil své poslední kouzlo a nepřekvapivě neminul, „tohle kouzlo má jediný cíl, ucpe ti žíly do plic a jelikož ti stále srdce bije, jde ti všechna krev rovnou do nich, máš tak asi dvě a půl minuty, než se doslova utopíš ve své vlastní krvi. Stejně mě ale neslyšíš, takže je to vlastně nemístné ti to říkat,“ dokončil svou myšlenku a bez nějakých dalších slov jeho křik umlčel.

Pomalu dokráčel k Harryho tělu a podíval se na jeho posledního protivníka. ‚Dobrá muška,‘ proběhlo mu hlavou, když si ho dobře prohlédl.

„Nyní už máš klid, který si chtěl. Nyní už máš smrt, kterou sis zasloužil. Albus umíral jako troska v nějakém zaprášeném kostele a ty sis jí vybojoval obklopen mrtvými nepřáteli,“ pověděl, když přišel k jejich tělům co nejblíž, „a dokonce na tebe použili takovou drahou dýk-,“ chtěl pokračovat, ale jeho oční víčka se zvedli překvapením, „do prdele,“ zaklel a kleknul si a vytrhnul dýku z rány, kterou si jen na moment prohlédl, „neříkej mi…“ řekl si pro sebe a šáhnul Harrymu na krční tepnu, která jemně pulzovala, „do prdele,“ zaklel podruhé. Věděl, co se tu před ním děje, kdyby ne, nebyl by to on, znal všechny vzácné artefakty, znal všechno, co bylo důležité a tohle sakra bylo.

„Ty máš kurva smůlu, kluku,“ povzdechl si, když si znovu prohlédl to mistrovské dílo černé magie, Harry bude trpět tou nejhorší bolestí po dobu dvaceti čtyř hodin, tak jak to vymyslel tvůrce tohoto artefaktu pro své nepřátele Emeric , zlý – známý hazardér s černou magií. Dýku nechal pomocí kouzla zabalit a jen tak se na svou hůlku podíval. ‚Kdybych nebyl pod slibem, tak bych ti to trápení ukončil, ale takhle musíš těch dvacet čtyři hodin vydržet,‘ řekl si pro sebe, protože věděl, že by ho Harry stejně neslyšel, „buď silný,“ řekl do ticha a než se přemístil i s tělem pryč, rychle se podíval na umírajícího smrtijeda, byl rád za to, co mu způsobil, nebudou to sice hodiny bolesti ale i tak to bude oko za oko. Aspoň, že svoje bariéry mohl překonat, bez toho aniž by je musel sundávat, neměl rád zbytečnou práci navíc.

Objevil se na místě, kde očekával Narcissu, ale když ji nikde neviděl, zavrčel nahlas. „Mrcho?“

„Co-?“ nestihla dokončit ani pořádně jedno slovo a už zvedl ruku, aby ji umlčel a to se mu i podařilo.

„Ať máš na srdci cokoliv, tak nezájem,“ odbyl ji, „přemístím tě na ‚velitelství‘ a budeš muset doufat, že budou dřív mluvit, než kouzlit, protože to by sis pak život moc neužila,“ zazubil se na ní, aby ji trochu vystrašil. Když bylo chvíli ticho, kývnul rukou, aby přišla blíž, a když mohl, ihned je přemístil, nechtěl se tu zdržovat s imitací čistokrevnosti.

Objevili se v Harryho pokoji a on opatrně položil jeho tělo do jeho postele, nechtěl mu způsobovat více bolesti, než kterou už teď trpěl, protože představa jak ho někdo v jeho vlastním snovém světě nekonečně mlátí a zabíjí nebyla nikdy krásná vyhlídka. Vyčaroval si kus hadru a poté, co ho namočil, mu ho přiložil na čelo. Nebyl žádný lékouzelník, ale to neznamená, že byl v nějakém úskalí magie slabý, méně zkušený možná… ale slabý? Nikdy.

„Co mám udě-,“ začala Narcissa, ale on poté, co přetáhl přes Harryho peřinu, se na ní otočil s tvrdým pohledem.

„Být zticha,“ odtušil, „stejně tvé znalosti uzdravování končí u ‚skřítku, postarej se o něj‘ takže si tu nebudeme hrát nějaké hry.

„Tak proč jsi teda chtěl, abych se stala jeho otrokem!“ ztratila Narcissa trpělivost a vykřikla na něj.

Na to se jen usmál a zvedl ruku a postupně zvedal jednotlivé prsty. „Obětní beránek,“ první prst, „tréninkový terč,“ druhý prst, „uklízečka,“ třetí prst, „někdo na kom můžu uklidnit svůj hněv,“ čtvrtý prst, „a taky proto, abych tě nasral, dostal na dno a zničil ti vše, o čem si jako malá holšiška snila,“ zašišlal a s úsměvem zvedl poslední prst a pak rukou mávnul a schoval ji zpět do hábitu.

„Hajzle,“ odfrkla si Narcissa.

„Takovej je život, holšiško,“ zašišlal znova, „někdo je nahoře,“ ukázal na sebe, „a někdo vlastním jazykem vytírá podlahu,“ ukázal na ní, „ale nejsem tu od toho, aby tě něco učil, stoupni si někam do rohu a buď zticha,“ neměl vůbec náladu na blbé smrtijedy, který si zkazí život vlastní pitomostí a pak by klidně prodali svoji rodinu, aby se z toho dostali, kdyby nebylo takovéto situace, možná by se s ní hádal a ukázal jí jak je bezcenná a blbá, ale ne teď.

„Kráturo,“ zavolal a za chvíli se skřítek objevil.

„Pan Gellert si přeje?“ pověděl skřítek neutrálně.

„Dones svému pánovi nějaký lektvar na bolest, čím to bude silnější a čím více toho bude, tím lépe,“ pověděl skřítkovi a pozoroval pohledy, které si vyměňoval skřítek s Narcissou.

„Samozřejmě, pro mého pána cokoliv,“ usmál se skřítek na Narcissu, jakoby věděl všechno a možná i ano, on nikdy nebyl hlupák, aby ignoroval magii ostatních, co se jednoho dne mohou klidně stát jeho nepřáteli, „Pane Gellerte, nevíte o nějakém dárku, kterým bychom mohli ukázat svůj vděk našemu pánovi? Dobby bude jistě nadšením bez sebe, že pán dostal naši bývalou majitelkou na úroveň skřítků.“

Na to on se jen usmál a v duchu si řekl: „Jedna nula pro skřítky,“ ale nahlas jen řekl, „popřemýšlím o něčem,“ a rukou naznačil, že může odejít a tak se i stalo. Nepřestával se usmívat doté doby, než se dveře otevřely a aniž by se musel podívat, kdo jde, věděl, kdo to je. Aniž by to někdy přiznal, vílí omámení neuměl ignorovat ani proti němu nebyl imunní, což byl jeden z důvodů, proč je nechtěl ovládnout při své nadvládě nad Anglií a Evropou. Vlastně tady by se nedalo mluvit o nějakém ‚lákání‘ protože aniž by ani tohle někdy přiznal, Fleur svou moc uměla ovládat velmi dobře, jinak by tahle jejich skupina byla plná slintajících blbců, kteří by trénovali akorát jak vyčarovat pugét růží.

„Proč tu děláš takový hluk,“ ozvala se rozespale, „a co tu dělá tahle… pute?“ dodala naštvaně a už držela hůlku v ruce a on nevěděl, jestli být naštvaný z toho, že mu nevěří, že by tu nebyla, kdyby jí neměl takzvaně pokrytou nebo být potěšen z její reakce, tak radši zachoval neutrální výraz, stejně jak to dělá na devětadevadesát procent kdykoliv jindy.

„Komu ty říká-,“ začala Narcissa a než stihla byť jen svoji hůlku vyndat, už klečela bolestí na zemi a zmítala se v křečích. Jo, zahrávat si takhle se silným slibem, pod kterým ji má Harry, je o hubu a o bolest, jak by teď Narcissa odsouhlasila, ale nečekal až takovouto reakci, možná u té mudlomilky Hermiony, ale jak už on kolikrát zmiňoval, Harry byl vždy jiný a to mu v některých situacích šlechtilo.

Než ale stihl někdo z nich něco na tuhle situaci říct, přemístil se zpět Krátura.

„Má Krátura uklidit to smetí?“ zeptal se a tou rukou, ve které nedržel nic, ukázal na trpící Malfoyovou.

„Dva nula,“ řekl si pro sebe Gellert s ještě větším úsměvem, který mu ale okamžitě zmizel z tváře a to když viděl, jak Fleur jistě pochopila a rozběhla se k Harrymu a začala mu měřit puls a tep, nechtěl nic říct, asi na tuhle situaci neměl ani slov a tak si jen němě vzal lahvičku na bolest a přitiskl ji k Harryho ústům a donutil ho polknout.

„C-o se s-stalo?“ vykoktala ze sebe Fleur a viděl na její tváři slzy a asi jí to nemohl vyčítat, přece jenom nebyla on v maskování emocí a to bylo dobře pro ni, nikdo by neměl dopadnout jak on, protože ta cesta procházela přes dlouhá desetiletí ve vězení a to je blbá cesta, „co s-se sakra s-stalo!“ už vykřikla a dále zmáčela Harryho slzama, věděl, že je to tím, že neodpovídá, ale nějak se mu nechtělo odpovědět ‚nic, jen za dvacet čtyři hodin umře… vlastně promiň za dvacet tři,‘ kdyby tu ležel někdo jiný, tak možná, ale takhle?

„Přejímáš velení,“ pověděl jen a hlas se mu trochu zasekl a proto neřekl dál nic, aby nedal najevo slabost a jen sledoval, jak Harryho objímá a pláče mu na hábitu a říká mu nějaká tichá slova, která věděl, že nepatří pro jeho uši a tak ani neposlouchal, „můžeš odejít Kráturo… a vezmi ji někam kde je volno,“ dodal a sledoval Kráturu jak ji chytá za ruku a mizí, ne dřív, ale než si všiml, že i ta malá potvora brečí, ale ani jí to nemohl mít za zlé nebo ano?

„Jak-,“ uslyšel zničeným hlasem, když se opíral o okno a pozoroval výhled ven, nechtěl, aby někdo věděl, že mu vlétl prach do očí.

„Tvůj kamarád je hrdina,“ řekl jen stručně.

„N-nechci hrdinu, chci  'Arryho,“ dostala ze sebe Fleur.

„Bohužel vždy chceme to, co je nám vzdálené.“

„N-ne… to n-není možný,  'Arry nemůže u-mřít, ne-nemohl jsi ho přece nechat zabít! Jsi přece zasraný Gellert Grindelwald!“ vykřikla a on jen mohl doufat, že její hněv ji nepřemění do její podoby, to by taky tenhle dům nemusel přežít, „to jsi nemohl dopustit,“ zašeptala už jen do ticha.

„Harry věděl, že jeho čas se nachýlil, viděl svou smrt přesně, jak se stane a tak k ní šel s hlavou zdviženou,“ pověděl do ticha.“

„Ale jak?“

„Harry byl stejně jako já bojovník, a když se dozvěděl, že jeho smrt je přesně daná v rámci pár dní, naplánoval to tak, aby mohl ještě bojovat, než ho pohltí věčná tma. Jen bohužel ani on ani já jsme nevěděli, že bude muset ještě trpět, než skutečně bude mít ten klid.“

„Ty s-si to věděl, měl jsi nám něco ř-.“

„A co by to změnilo, přivázala by si ho řetězy?“ otočil se na ní, „ovládala by si ho pomocí Imperiusu? Či by si mu řekla ‚ty ty ty‘? Takhle to nefunguje, a i když se ti to nelíbí, musíš to přijmout, každý z nás kdo přijímal tenhle slib, věděl, že smrt čeká za každým rohem a Harry sebou vzal dostatek nepřátel a aby nepřidal nikomu z vás další starosti, udělal vše proto, abyste se to dozvěděli až teď.“

„Ale…“ zavzlykala znovu, ale další slova neřekla, pochopila, že házet vinu, stěžovat si na osud či brečet nad rozlitým mlékem nemá cenu, „co ho dostalo a jak ho vyléčíme?“ utřela slzy, více přikryla Harryho nehybné tělo a dívala se na něj s očekáváním.

„Schytal to dýkou, která je známá všude po světě,“ pověděl a otočil se na ni, „Emericova zhouba, jedna z malá zbraní, která se může chlubit stoprocentní spolehlivostí v zabití, buď se trefíš a usmrtíš svůj cíl na místě nebo ne a dáš mu dvacet čtyři hodin, stejné jako další dýky namočené v baziliškově jedu, jen tahle tvůj cíl umučí k smrti a taky se i říká, že zamkne tvoji duši uvnitř a bude tě mučit do skonání světů,“ dovyprávěl svůj příběh klidným hlasem, nechtěl ji sebrat naděje, někdy jsou naděje fajn věc, ale jako je hloupé doufat v to, že nevyjde Slunce, tak je hloupé doufat i v tohle.

„Tak když je tak známá, bude o ní spousta informací, takže stačí-.“

Přerušil ji lehce zvednutou rukou. „O této zbrani se říká, že zabila více lidí než mor,“ zvedl trochu hlas, aby věděla, že tohle všechno neříká, aby se zlepšila v historii, „sakra, ve všech knihách, kteří nepsali šílenci, je velkým písmem napsáno, že jestli se ti dostane do ruky, máš ji zahodit do nejhlubších oceánů, aby tato věc byla navždy zapomenuta.“

„Jestliže mi někdo dal dvacet čtyři hodin,“ přistoupila k němu blíž o dva kroky a hlasem, který nečekal, že ona umí, „tak je využiju a najdu cokoliv, co mu pomůže…“ chtěl ji přerušit, ale ona udělala to samé, co on a tak ji nechal domluvit, „… a ty uděláš to samé, ber to jako příkaz.“

Odfrkl si, ale neřekl nic, nezmění sice vůbec nic, ale třeba to pomůže k ničemu jinému, ať už to že budou mít větší klid na duši, posílí to týmovou práci či úplně něco jiného, každopádně, co on může ztratit, těch dvacet čtyři hodin si naspí potom. „Cokoliv,“ mávnul rukou.

„Dobby,“ křikla a skřítek se objevil ihned poté, „není času nazbyt, přemísti se tam, kam je potřeba a najdi co nejvíce knih o temných artefaktech, nejlépe dýkách a nejlépe s názvem Emericova zhouba,“ a jak řekla, tak se stalo, jedno těmhle lidem musel nechat, jejich víra v zázraky byla ohromná, teď jen jestli to byla dobrá věc nebo špatná.

**

Zůstal v jeho pokoji i nadále, sice mu do ruky strčili nějakou knížku a nějaký pergamen o temných zbraních, ale nikdo mu neřekl, ať jde pryč, na to – jak rád Harry říkal – nikdo tady z nich neměl koule. Docela se divil, že když se tu postupně začali objevovat jednotliví členové, že nikdo nic nenamítal, nikdo se na nic neptal, každý si vzal něco, v čem mohl hledat a hledal. To bylo samozřejmě lépe pro něj, nemusel opakovat to, že nemají naději a jediné, co z toho dostanou, je bolest očí a větší znalosti temných artefaktů.

Nemusel ani to co držel v ruce, nějak pročítat, co měl vědět, věděl a co vědět nemusel, by mu stejně nepomohlo, takže spíše jen tak seděl a přemýšlel, možná byla nějaká možnost ho nechat žít v tomhle stavu, ale byl ve vězení příliš dlouho, aby měl nějaké ponětí, kam se vlastně kouzelnictví za půl staletí pohnulo.

„Pitomosti,“ řekl si sám pro sebe a celou četbu zahodil Harrymu k nohám. Přece ti dole nemohli uvažovat ani o tom, že najdou knihu, jak vyléčit někoho z tohoto stavu, když nebyl ještě ani jeden, co tenhle stav přežil. Harry měl vlastně i celkem štěstí, kdyby nebyl už tak zničený, tak by mu dal jednu po hlavě za to, že všechny ty dole nakazil tou svojí umíněností, že všechno jde, když se člověk snaží. Pitomost, to byla jediná věc, co to byla.

Podíval se ještě jednou na Harryho a konkrétně na jeho ruku, kde stále bylo pouzdro, povzdechl si a sundal mu ho z ruky a položil vedle sebe. Díval se na něj asi necelé dvě sekundy, než si nechal vysunout tu hůlku z jeho útrob.

„Na tohle si čekal celou dobu co?“ ozvalo se za ním, a když se otočil, spatřil tam Eleanor s neviditelným pláštěm, který si právě sundávala.

„Nevím, o čem mluvíš,“ pověděl a otočil se zpět.

„Máš ji co? Sebral si mu ji viď?“ pokračovala a opřela se o futra a plášť si hodila přes rameno.

„Opakuji, nevím, o čem mluvíš,“ řekl a znovu se na ní otočil, „nemáš si tam dole číst?“

„Poté, co jsem vzala v potaz, že budeš tady sám, jsem si řekla, jak dlouho ti to bude trvat, překvapil si, takhle velkou dobu jsem nečekala,“ pověděla sarkasticky, „každopádně ta hůlka není tvoje.“

Jelikož věděl, že nemá cenu nic předstírat a mlátit Harryho za jeho užvaněnou hubu mu taky nepomůže, jen si povzdechnul. „Ale není ani jeho, vlastně když to vezmeme po vlastnickém právu, byla moje dřív než jeho… a jak to, že o ní vůbec víš.“

„Harry mi to řekl,“ byla krátká odpověď.

„Takže on to řekl jen jednomu člověku a tím si byla ty? Ta mrška, co ho tahala za nos celou dobu, hrála si s ním a používala veškerých svých sil, aby měla co nejvíce informací?“ pokládal otázky za sebou a po každé se zasmál tím svým oblíbeným ironickým smíchem, „Harry byl opravdový magor.“

„Každý někdy ve svém životě dělal chyby,“ odsekla.

„Ano to ano,“ souhlasil, „ale nikdy se nezměníš,“ usmál se na ní temně, „stejně tak jako já zůstanu vrahem, černokněžníkem, tak ty zůstaneš tou malou mrchou, která si vždy trochu upraví výstřih, prohodí vlasy a donutí každého nezkušeného, aby jí řekl, co chce a čím více se ti to bude dařit, tím častěji to budeš dělat a pak?“ rozhodil rukama, aby svým slovům dal atmosféru, „každopádně, ná,“ řekl a hodil po ní hůlku, „tahle hůlka ti pomůže udělat ze sebe takovou krásku, aby si mohla jen mrknout a měla co chtěla. Škoda, že už Bill nežije, mohla si dokázat jim zničit manželství, to by byl úspěch co? By sis to mohla zapsat do deníčku‚ z Harryho jsem už blbečka udělala, bylo to strašně těžké, v životě neviděl pořádnou holku a jeho vrchol byla kamarádská pusa, takže jsem se musela fakt hodně snažit, ale dneska? Donutila jsem Billa podvést manželku a víš, co byl deníčku to nejlepší? Ta otravná víla je taky pod slibem a nemůže mi ublížit!‘,“ imitoval pisklavý hlas nějaké školačky, „prosím, je tvoje, Harry už se neprobudí, a já se spokojím s to svojí, tvoje životní cíle jsou přece jenom lepší než ty moje, já jsem přece jen vrah,“ pověděl sarkasticky a otočil se zpět, aby mohl nyní již prázdné pouzdro položit na stolek.

„Nejsem taková!“ zvedla svůj hlas po krátké pauze.

Měl toho dost a hodně rychle se zvedl, až surová magie mu nadzvedla vlasy a hábit. „Něco ti řeknu, holčičko, Harry je nezkušený chlapec, který udělal vše včetně své smrti, abyste si mohli hrát dál na svém hřišti, takových jako jsi ty, jsem v Durmstrangu potkal tucty, slabé holky, které měli jedinou věc co nabízet,“ řekl tak, že oba věděli, o čem se baví, „a tak to nabízeli jak profesionálky a ti tupci jim to polykali i s navijákem. Je mi jedno, jaké si měla vznešené cíle, ale díky tomu, jak ses lepila na Harryho, který jak už jsem zmínil, byl velice obtížný cíl, se ta druhá cítila ohrožená a musela se s Harrym pohádat, o tom, že jí nemiluje. Je mi to jedno, která z vás na tom nese větší vinu, ale díky vám zemřel Aberforth, ten co byl tak třicetkrát přínosnější než vy obě dohromady v nejlepších dnech, takže mi tady laskavě nepovídej, že taková nejsi,“ dodal nakonec a pak už snížil hlas na skoro nulovou úroveň, „běž, seber si tu hůlku ze země a běž dělat to jediné co umíš,“ řekl a pak se jí podíval tvrdě do očí a ukázal ji veškerou nenávist, „ale ještě jednu mě nazveš zlodějem, který krade jen pro své vlastní úmysly a neodejdeš tak jednoduše, jak si odešla s tím, když jsi dopomohla ke smrti Aberfortha.“

Pak už se jen otočil zpět, sedl si na postel a vyměnil Harrymu hadr na čele, a když si všiml, že v téhle místnosti, je už sám, jen si jednoduše ležící starodávnou hůlku přivolal zpět. „Neboj se, nikdy nebudu už jejím vlastníkem, jen jejím držitelem a pak až tohle skončí, dám ti ji společně se vším do hrobu a začaruju ho tak, že tam ty věci zůstanou do skonání věků, protože tím, jak kouzelníci slábnou, už nikdy nebude nikdo tak silný, aby se přes moje ochrany dostal,“ řekl a znovu si povzdechnul, tenhle den byl opravdu šílený.

**

„Hledáte zbytečně,“ pověděl jen, když viděl, jak všichni čtou v místnosti pro porady nějakou knížku, svitek či cokoliv jiného. Jen pár pohledů se zvedlo, ale nikdo nijak nereagoval, tak si jen došel nalít něco k pití a pak si sednul na volnou židli a popíjel.

„Proč si to vzdal?“ zeptal se někdo z nich mužským hlasem, ale jelikož jeho zrak se díval jen na pálivou tekutinu, nevnímal, kdo promluvil.

„Když ti teď ustřelím hlavu a pak si přečtu o kouzlu, kterým jsem ti to udělal, myslíš, že tam bude návod na lepidlo, abych tě zase slepil?“ pověděl sarkasticky, „je super, že máte úžasné znalosti o té zbrani, ale jelikož to nikdo nepřežil, nebudou tam žádné informace o záchraně.“

„A co teda máme dělat?“

„Jediné slovo,“ řekl a měl pozornost celé této skvadry, „respekt,“ dopověděl klidně, „každý má z vás nějaký přání a on měl umřít jako člověk a ne žít jako mrzák, jestli nedokážete respektovat jeho přání, nedokážete respektovat jeho osobu a jestli nedokážete ani tohle…“

„Já to nevzdám, Harry by to taky nevzdal,“ řekla Fleur a vracela mu tvrdý pohled plný neústupnosti.

„Pověz mi Fleur, kolik si zabila lidí,“ řekl a když viděl, že nemá slov, pokračoval, „pověz mi, kolik lidí si mučila, zraňovala až do míst, kdy si přeješ propíchnout mozek lžíci,“ pokračoval a když ani na to neměla odpověď, tak zvýšil hlas, „kolik!“

„Ani j-jednoho.“

„Tak vidíš,“ povzdechl si, „nevíš, jaké to je… já jsem asi před pětapadesáti lety přestal snít o tom, že bych někdy mohl být jmenován jako hrdinou, vždy budu jen zrůda. Harry ale furt snil o tom, že bude hrdinou a ze zrůdy se stane hrdina pouze a pouze jeho smrtí a tak to Harry chtěl, odlehčit se od té krve na rukách, odlehčit se od vzpomínek na poslední výdechy všech lidí, který viděl umřít, odlehčit se od všech lidí, který umřeli kvůli němu a teď co, uděláte vše proto, aby se jednoho dne vzbudil, slepý, s použitelnou jednou rukou a s vědomím, že už bude vždy jen zrůda, jestli tohle děláte z přátelství, jsem rád, že jsem již žádné dlouho neměl.“

„Ale-.“

„Nechci to slyšet, každý má svoje cesty, moje je taková, že si u jeho postele připiju na jeho šťastnou cestu a po těch x hodinách mu zavřu oči, jestli to chcete udělat jinak, měli byste si pospíšit, pak už na to nebude čas ani příležitost,“ pak už se jen sebral, vzal si skleničku a odešel pryč.

**********

„Tohle je ta smrt?“ zamručel si pro sebe, když nemohl otevřít ani oči ani se pořádně nadechnout, opřel se o svou ruku, a když zjistil, že je to ta zraněná, chtěl vykřiknout bolestí, ale zjistil, že žádná nepřichází. Poté, co se dostal aspoň do nějakého chromé stojící polohy, šáhnul si na oko a s dalším překvapením zjistil, že jeho tělo je jako nové, „tohle je ten slavný posmrtný život?“

„Ne, Harry, tohle je peklo, tohle je tvá nejhorší můra, tohle je popraviště a my jsme katové,“ ozval se hlas a najednou se rozsvítilo, a když se mu zrak ustálil, stáli před ním oba bratři Lestrangeové, Belatrix a Tom.“

„Náá,“ mávnul rukou, „to by se stalo tehdy, když byste tu stáli nazí,“ povzdechnul si, když spatřil, že všichni drží v ruce něco tvrdého a on je beze zbraně. ‚Tohle bude dlouhý den,‘ řekl si v duchu a svou pravou nohu dal trochu zpátky, jestliže bude bojovat, tak ať se tak stane.

**********

„Na co jsi přišel?“ zeptal, když se otevřely dveře.

„Jak víš-.“

„Jinak by si tu nebyl a nestálo by za tebou tolik zvědavců,“ nenechal ho ani odpovědět, „moje slova furt platí, jdete proti jeho slovu a prodlužujete mu bolest.“

„A proto tohle,“ ukázal lahvičku směrem ke světlu.

„Ty jsi tu alchymista, Horácio, nepoznám podle barvy, co tam držíš,“ odtušil znuděně.

„Fialová barva doušku živé smrti, bohužel pro naše účely trochu upravená, protože nechceme Harryho uspat, ale dovést ho ke stavu co nejbližší smrti.“

„Hm,“ podrbal se na vousech, „ale jediné, co to možná udělá, že to těch dvacet čtyři hodin resetuje a jelikož i já vím, že v tomto stavu ho není možné držet dlouho, tak se bude muset vyrábět tento lektvar obden a obden se bude muset také vyrábět ta protilátka, jak že se jmenuje?“

„Svářečova síla,“ zodpověděl Horácio.

„Náklady?“

„Doušek živé smrti je levná záležitost, ale velmi pracná, Svářečova síla to má úplně obráceně, jenom roh jednorožce stojí dvacet galeonů a to je jen jedna čtrnáctina.“

„Takže co, jsme na sto galeonech obden?“

„Za oba lektvary to bude asi víc, než sto galeonů, ale dávka by měla vydržet déle, než na jedno použití.“

On mohl a jediné co mu taky zbývalo, bylo zakroutit hlavou. „Takže dovolte mi, abych to vyjasnil i pro takový hlupáky, jako jsem já,“ sarkasmus pochopil každý, „budeme utrácet Harryho peníze a to slušnou sumu, proto, aby on mohl v té své noční můře trpět déle a ještě to tak budeme dělat proti jeho vůli. K tomu ještě někdo u něj bude muset sedět skoro dvacet čtyři hodin denně, aby mu mohl ty lektvary dávat plus ještě ho pomocí dalších lektvarů živit, utírat ho od potu a tak dále a to všechno proč? Abychom zjistili třeba za pět let, že stejně z toho stavu ho dostat nejde?“

„Ve stručnosti ano,“ pověděl Horácio.

„Jste šílenci, ale dělejte si, co chcete, ona je podle Harryho velitelem, moje peníze se utrácet nebudou, já se o něj starat nebudu a nečekejte ode mě, že budu ty lektvary míchat, takže pokud po mě nechcete už nic, budu ve svém pokoji,“ pověděl odměřeně, ale malý vztek asi každý poznal.

„Děláme to pro něj,“ uslyšel Fleur u dveří.

„Ještě si to párkrát říkej a možná tomu i uvěříš,“ odfrkl si a zavřel za sebou dveře a minul všechny ty čekající lidi a zamířil k sobě. Bylo hloupé si myslet, že tenhle večer přežije jen s jednou skleničkou, nakonec bude možná rád, že to přežije jen s jednou láhví.

**********

„Sto čtyřicet jedna,“ řekl si potichu, když otevřel oči a před sebou uviděl furt stejné zrůdy.

„Čo ši žíkal, Harryšku?“ zašišlala Belatrix a usmála se na něj tím nejhorším úsměvem, co kdy v životě viděl a to už dost říkalo.

Neudělal jí tu radost, aby jí řekl, že už ho tu zabili sto čtyřicetkrát, to jim prostě neudělá. Vždy se to celé obnovilo, on byl zdravý, oni byli zdravý, on byl beze zbraně, oni byli ozbrojení, on byl sám, oni byli v přesile a vždy to skončilo stejně, dostali ho na zem a tam ho umlátili, a že si na tom dali záležet, dokázali by ho zabít do dvou minut, ale radši ho 8 minut mlátili do končetin, než upadl do bezvědomí nebo než skutečně umřel a pak? Dobré ráno, máš další pokus na umření.

„Už se náš čas blíží ke konci, tak si tenhle pokus užijeme, co říkáš?“ ozval se Rabastan.

„S radostí,“ odvětil a než se stačil někdo připravit, odrazil se levou nohou a vyrazil proti nim, udělal jen jedno skrčení a tyč mu prošla kolem hlavy, to přesně chtěl, snažil se co největší silou mu zlomit ruku v lokti a když uslyšel křupnutí, jen se usmál a jeho zbraň si vzal do ruky, pak už jen mu trochu zaplál hněv v očích a otočil se s takovou rychlostí a silou, že jeho ukradená zbraň narazila do cíle. Krk Belatrix už nikdy nebude tak stejný, přerazil tam úplně vše, co se dalo a že se toho dalo. Pak už jen uskočil, udělal i s tyčí kotoul dopředu a vyskočil zpět nahoru. Jeho pohled mu padl na umírající Belatrix, křičícího Rabastana a nyní momentálně už jen dva stojící protivníky.

„Už jsem ti Tomí řekl, jak si vychutnám, až ti tuhle tyč zapíchnu do oka?“ usmál se a aby dodal svým slovům nějaký význam, párkrát se zlehka bouchnul tyčí do ruky, jak to dělají vždy ty lotři v televizi.

„Už jsem ti Harry pověděl, jak jsem si užil všechny ty chvíle, kdy jsem tě zabil?“ snažil se Voldemort vyprovokovat a bohužel mu muset přiznat, že se mu to povedlo, vyběhl proti nim a udělal vše proto, aby nedostal ani jednu ránu a dal jich co nejvíc, nakonec po třech minutách tu stál sám, všichni ostatní leželi v bolesti a neměl v plánu jim tu bolest ukončit, ještě je dost kostí, které se dají zlomit a ještě je dost času, který se dá lépe promarnit. Pak už jen bílou místnosti pronikaly výkřiky hrůzy. Nic se vlastně nezměnilo, jen se strany otočily.

Formát pro tisk