Kapitola devětašedesátá – Okamžiky před koncem

Harry Potter and Pactum Purgamen

„C-cože?“ dostala ze sebe po nějaké sekundě Narcissa a její pohled zděšení byl pro samotného Gellerta ohromnou odměnou, pak ale krátce zakroutila hlavou, vstala a hlasem plným odhodláním zakřičela na celé pozemky bývalého sídla: „Nikdy!“

Na to se jen Gellert zasmál a jednoduchým mávnutím ruky ji zase položil na kolena, jak by jistě řekl, na místo kam patří.

„N-nikdy ti nebudu sloužit jako otrok! Hned jak by si mě měl ve své moci, popravil by si mě! Takovou radost ti neudělám, ty zrůdo!“ vykřikla a plivla mu pod nohy a Gellert? Ten se jen a stále bavil. On ale zatím nechápal a tak si nasadil svou klidnou masku a snažil se přijít na to, co se tu vlastně před jeho očima děje.

„Máš pravdu,“ zasmál se Gellert hrůzostrašně, „máš pravdu,“ pokračoval s úsměvem, „můj první příkaz by byl, ať si podřízneš hrdlo nebo skočíš do vody a utopíš se, ale nebudeme si lhát, to stejné by si udělala ty, jenže ty tu možnost nemáš,“ zašklebil se na ní a narovnal ramena.

„T-ty-.“

Slova z jejích úst nevyšla, protože ji Gellert bezhůlkovou magií umlčel, Grindelwald byl a vždy asi bude člověkem, který musí ukázat ostatním, jak je nad věcí a nad nimi.

„Ale když jsem myslel, aby si se stala otrokem, tak jsem bohužel nemyslel mým, protože takovou obludu, jako jsi ty… co bych s tebou dělal, od malička vychovávaná k luxusu a neumíš nic, takže bych pro tebe neměl užitek a opravdu bych tě nechal někde utopit,“ zašklebil se, „ne ne,“ zamlaskal si Gellert, „pokud chceš od nás pomoct – a to chceš – tak se staneš tady otrokyní Harryho, ten využije tvého nulového potenciálu na umývání zad, či tě zapřáhne jako skřítka, aby si čistila záchody a tak, plus jako bonus budeš ještě větší nicka než domácí skřítek, takže když ti tvůj bývalí skřítek Dobby poručí, aby si mu udělala masáž choulostivých partií, s úsměvem mu vyhovíš, co na to říkáš?“ dokončil svou myšlenku.

Jestliže on byl vývojem situace překvapen předtím, tak teď mu klidnou masku v obličeji udržovala jen nitrobrana a trénink Gellerta na takovéto… šílené situace.

„Nepotřebuji otroka,“ pronesl ležérně.

„Každý správný chlap potřebuje otroka,“ odpověděl mu klidně Gellert.

„S tím bych i souhlasil ale jí?“ ukázal na ni, jakoby se bavili o nějakém zvířeti, které nerozumí lidské řeči, byla to samozřejmě hra, ale jak ho všichni učili, když chceš poznat osobnost člověka, dostaň ho na dno a pak posuzuj.

„Vezmeš si ji a já ti pak k narozeninám seženu hezčí.“

„A mladší,“ přidal jako požadavek.

„Taky pracovitější by se hodila, ale zase kdy ti bude sloužit někdo z rodu Blacků… to se dle mého nestalo… nikdy,“ dodal Gellert a usmál se na ně takovým typickým skřetím úsměvem, který říkal ‚ještě chvíli a kousnu tě.‘

„Dobrá, dobrá, dobrá,“ zopakoval s fingovaným povzdechem, „bude bydlet v přístěnku pod schody, takže místo nezabere, ale souhlasím s tím jen pod tou podmínkou, že ten slib dodržíš.“

„Výborně,“ řekl jen Gellert a sundal ji to kouzlo, které ji bránilo mluvit.

„Nikd-,“ chtěla vykřiknout, ale to už na ní mířila hůlka od Gellerta a jeho ústa jasně říkali, jaké dvě slova z nich půjdou, jestli nezmlkne.

„Vyber si,“ vzal si slovo, „smrt,“ pronesl ležérně a ukázal na Gellerta, „nebo pomstíš svou rodinu a budeš u zničení všech smrtijedů, kteří tě jistě dlouho srali.“

„J-já,“ dostala ze sebe a zakroutila hlavou, pak se na něj podívala, povzdychla si a pózou zničeného člověka, sklonila hlavu až tak, že se dotýkala země, „přijímám vaši nabídku.“

„My ti nic nenabízíme, je to jen výměnný obchod,“ zasmál se Gellert a přistoupil k ní blíž a jemu pokynul.

„Cokoliv,“ řekla smířeně.

„Správně,“ zamlaskal si Gellert znova, „cokoliv.“

Podívali se vzájemně na sebe, když věděl, že ho Narcissa nevidí, tak nechal pohledem ukazovat jeho pocity, které říkali ‚co se to tu kurva děje‘ a Gellert mu to odplatil pohledem ‚neptej se a čiň‘.

„Víš, co máš říct?“ zeptal se jí a hodil jí hůlku pod ruku a vypadalo to stejně, jako když házíš flák masa psovi.

„Já Narcissa Malfoyová rozená Blacková se dobrovolně a ze své vůle vzdávám svého života, své magie a svého majetku ve prospěch své hlavy rodiny, Harryho Pottera Blacka, který si se mnou a se vším, co představuji, může činit, jak chce,“ pověděla vážným hlasem a poté, co jí po těle přeletěl stejný magický had, který se objevuje u neporušitelného slibu, odvážila se na něj lehce podívat.

V tu chvíli mu ale na rameno položil ruku Gellert a jen tak pronesl. „Víš o tom, že nemusíme ani útočit, protože se vzdala všeho a už tě musí poslouchat?“

„Jsem si toho vědom,“ odpověděl a podíval se na klečící Narcissu, v tuhle chvíli, na svého otroka, „vstávej, od nynějška jestli budeme ve společnosti někoho jiného, než jsme teď, budeš se chovat tak, aby nikdo o tomhle nevěděl, prostě mě posloucháš, že chceš, ne, že musíš, rozumíme si?“

„Ano, můj pane.“

„Běž dovnitř a chvíli si odpočiň, za hodinu vyrážíme zabít pár smrtijedů a nechci, aby si tam jen unaveně čuměla.“

„Ano, můj pane.“

„Gellerte, sejdeme se v bojové místnosti,“ přikázal a přemístil se tam. Tohle bude chtít sakra vysvětlování.

**

Seděl na židli, a když se tam Gellert přemístil, okamžitě vstal a ukázal na něj. „Teď si trochu vyměníme situace a ty,“ dodal s důrazem na poslední slovo, „mi vysvětlíš, co tohle všechno mělo sakra znamenat.“

„Těžké k pochopení? Máš kvůli mně nového otroka.“

Jelikož věděl, že v této místnosti mají soukromí, ihned spustil. „A k čemu mi u Albericka má nějaký otrok být, když dneska jdu zdechnout?!“

„Tak ji poručíš, aby sloužila tvým ideálům i po tvé smrti, nic neobvyklého, tady ty věci bývají až do smrti otroka ne do smrti pána, když přijdeme o člověka,“ ukázal Gellert na něj, „budeme potřebovat nějakou náhradu a i když je to chabá náhrada, furt je to náhrada.“

„Já prostě asi nikdy nepochopím, co se ti v té hlavě honí… byla pod slibem, nevím proč, aby si ji donutil spolupracovat, musí být otrokem.“

„Ale víš,“ zkonstatoval Gellert, „možná že ti všichni nahoře ti slouží z nějakého vznešeného nebo přátelského důvodu, ona po tvém zdechnutí by nás podrazila stejně jako Brian, takhle…“ nechal větu nedokončenou.

„Ještě, že po dnešku už budu mít od takovýchto věcí klid,“ povzdechl si, „dobrá, takže co, přepadneme to sídlo, zabijeme každého a budeme doufat, že je to u toho moře podle té vize?“

„Přesně tak.“

„A když to ono nebude?“

„Půjdeme o dům dál.“

„Bez ní,“ přikázal.

„Je to tvůj otrok, poruč ji, co chceš.“

Vydechl, nadechl se, vydechl, nadechl se a pak prostě a jednoduše změnil téma. „Jaký je limit?“ a věděl, že to Gellert pochopí, přece jen spolupracovali spolu už nějakou tu chvilku.

„Není žádný limit, používej si, co chceš, nic horšího než smrt tě nečeká a jelikož ji máš předpovězenou, jistě neumřeš na vyčerpání z velké magie,“ pověděl s úsměvem, který ukazoval, že se na nějaký boj těší.

„Dobrá tedy,“ pověděl a otevřel si zásobárnu lektvarů na ruce a vypil přesně ty lektvary, které potřeboval, „po této dávce oslepnu tak do dvanácti hodin.“

„Dvanáct hodin je dostatek času.“

„Pravda,“ řekl a sundal si obvaz, který mu schovával oko a jednoduchým kouzlem si umrtvil bolest v ruce, aby ho v boji neomezovala, společně s těmi lektvary, nebude cítit skoro nic a pak… pak už to bude jedno. Vyndal si neviditelný plášť z vaku na krku a jen tak ležérně si ho hodil přes rameno. „Dej mi deset minut na rozcvičení, protáhnutí a lehké zopakování pár věcí a pak můžeme jít.“

„Jak říkáš, otrokáři,“ pověděl s lehkým výsměchem a odešel dveřmi nahoru.

„Magor,“ zakroutil hlavou a nechal si vyjet hůlku s pouzdra, tu hůlku, kvůli které zemřelo více lidí, než kolik lidí zabila. Nejsilnější hůlka celého světa. „Accio Grimoár,“ pověděl a když mu kniha přiletěla do ruky, rychle si zopakoval tři, čtyři inkantace, protože když boj na život a na smrt, tak podle takovéto knihy.

**

Po necelé hodině byli všichni tři ve starém a rozbitém sídle Blacků a koukali na sebe a každý zrak říkal něco jiného, byl tu strach, natěšení a smířenost a dalo se jednoduše poznat, kdo představuje co.

„Tady máš posilovací lektvar,“ hodil po ní lahvičku, „a tady máš neviditelný plášť, budeš celou dobu pod ním a krýt nás štíty či vlastním tělem, až se dostaneme k Lestrangeovi, je tvůj,“ řekl a bavil se její pohledem, „copak, myslela sis, že nepochopím, že to udělal Lestrange nebo oba najednou?“

„Omlouvám se za své pochyby, pane,“ řekla a přehodila si přes ramena plášť a vypila lektvar.

„Kdyby se tam mně něco stalo, dál budeš sloužit naší skupině a sloužit tak, jako kdybych tam byl já a všechno k mé spokojenosti.“

„Ano, můj pane.“

„Výborně tedy, přemísti nás teda tam, ať je pomsta dokonána,“ usmál se a všiml si, že stejný výraz má Gellert. Výraz lidí, kterým asi už ze všeho hráblo.

**

Objevili se u sídla, které lehce připomínalo to, které patřilo Malfoyům, než všichni jeho majitelé skončili mrtvý nebo… zotročení. Bylo by to skoro k smíchu, kdyby to byl jeden z mudlovských filmů a ne krutá realita. Bohužel kvůli tomu tu nebyli, věděl, že jsou všichni nějakým způsobem neviditelný a jelikož je Narcissa přemístila sem, věděl také, že jsou stále mimo bariéru. Podíval se dobře a rychle na celé sídlo a snažil se najít něco, co by jim naznačovalo kudy se tam vydat a jak využít momentu překvapení.

„Půjdeme hlavním vchodem, Rabastan je stejný tupec jako duo Goyle a Crabbe, takže by se dalo vsadit na to, že ani po mojí fingované smrti ani po mojí zradě nenařídil bariérám, že zde nejsem vítána, takže projdeme bez nějakého alarmu, protože nás to pozná jako spojence,“ pověděla Narcissa a když si na ní otočil s otázkou, rychle pro jistotu dodala, „pane.“

Zakroutil nad tím lehce hlavou, protože mu nějak nešlo si na tohle zvyknout a zeptal se. „To nikdo nepůjde ani zkontrolovat, kdo přišel?“

„Jasně, že přijde,“ odpověděl mu Gellert, jakoby to znal lépe než ona, „proto taky padnou jako první,“ zašklebil se.

„Vždy když bariéra není proti vstupu, přijde jenom jeden,“ souhlasila Narcissa, „a ten vyřídí vzkazy, jestli toho dotyčného chce někdo vidět nebo má nějaký úkol, když ne, tak mu jen kývne hlavou a nechá ho projít.“

„Jeden?“ zakroutil Gellert nevěřícně hlavou, „nedivím se, že umíráte naprosto všude.“

„Proto jsem také říkala, že Rabastan je idiot a Rudolfus se zajímá jen o vraždy, mučení a posmtu své ženy.“

„Bonus pro nás,“ odtušil Gellert a poukázal, že může jít dopředu a projít bariérou, která dle něj začínala tam, kde tráva přešla v kamení.

„Musíte jít vedle mne, můj pane,“ pověděla Narcissa a on se tedy rozešel za ní. Prošli bariérou bez žádného alarmu, možná že Narcissa opravdu není tak hloupá a Gellert ví, co dělá, když si teda odmyslíte ty zvrácené způsoby, kterými těch věcí dosahuje. Podíval se na Gellerta, kterého viděl, protože byly zastřeny jedním kouzlem a jednoduchým povelem ruky ukázal, co se má udělat, tedy kolem dveří bariéru zabraňující úniku zvuku, umlčet pro jistotu jeho a pak ho rychle odrovnat. Gellert pochopil.

Když se zrychlenou chůzí dostali ke dveřím, tak se pomalu otevřeli a vyšel ven člověk s hůlkou v ruce a v druhé držel zapálený doutník. Poslední doutník, jak by řekl Gellert. Smrtijed vyšel ven a podíval se do všech směrů, aby zjistil, kdo přišel, v tu chvíli ale on vyslal umlčující kouzlo do zad a než se stačil smrtijed otočit, zařvat nebo si přivolat posily pomocí znamení, čepele mu probodli krk, srdce a břicho. Jak by řekl on na hranici šílenosti: „Dvacet bodů pro Kruval za nádherné provedení trojitého přeměnění kamene v čepel.“ Místo toho ale, aby tohle řekl nahlas, radši tělo smrtijeda zastřel.

„Tohle nejsou ještě smrtijedi,“ pověděla Narcissa poté, co zkouknula mrtvolu, „R-Raddle hledá takzvané lovce hlav a když se mu zalíbí, pak je nechá se k němu přidat, většina těchto lovců přebývá v sídlech jeho nejvěrnějších.“

„Kolik jich máme čekat tady?“ zeptal se Gellert.

„Deset až dvacet, víc jich tu nikdy nebylo a pak tu můžou být oba bratři Lestrangeovi a možná i nějaký jiný smrtijed.“

„Dvacet je mnoho,“ pověděl Gellert zamyšleně a po chvíli vytáhl lahvičku z hábitu, „určitě budou oslavovat dnešní vítězství a smrt tvé rodiny, takže jim naleješ tohle do láhve s pitím a počkáme pár minut, než dostaneme nějaké množství a pak zaútočíme.“

„Dle mého zbytečný risk, použiješ tvůj amulet na nějakého takového magora,“ ukázal na zakrytou mrtvolu, „a ten to udělá za nás, nikdo nebude nic čekat a dostaneme jich možná více než bychom dostali takhle,“ pověděl svůj návrh a podal takové důkazy, aby neukázal žádnou starost o osobu, kterou dle všeho nyní vlastní.

Gellert se na něj podíval s nepsanou otázkou a pak mu lehkým kývnutím hlavou dal za pravdu.

„Jak dostaneme sem někoho samotného?“ zeptal se takzvaně do placu.

„Tady vedle je záchod, počkáme si, až někdo z těch ožralů přijde a pak je to na vás,“ navrhnula Narcissa.

„Skoro nebudu muset používat ani jed, určitě si to prase neumyje ani ruce,“ odfrknul si Gellert a tím vlastně řekl, že s tím nápadem souhlasí, samozřejmě to řekl ale po svém.

„Víš o tom, ale že to nebude moc nalít do všech lahví, to by vzbudilo přílišnou pozornost,“ odvětil klidně Gellertovi, když viděl, jak si hází s onou lahvičkou.

„Jestli to skolí alespoň polovinu, tak ten boj bude zahřívací kolo… horší to bude tehdy, až se vzbudí alarm a budeme muset hledat na domácím písečku toho magora Lestrangeho.“

„Slyšel jsi, je to imbecil, jeho vrcholová taktika bude schovat se za nějaký sloup,“ poukázal na to, co slyšel o bratrech od Narcissy.

„Cokoliv,“ odmávl to Gellert a opřel se o zeď, aby dobře viděl na chodbu, z které přijde smrtijed. Udělal přirozeně to samé a stejně tak pochopil, že tohoto úkolu se bude muset chopit sám, což mu nijak ani nevadilo, byl to jeho návrh a tak jak by Gellert řekl, má tu čest se toho ujmout. Vlastně nečekali ani dlouho, jeden ze smrtijedů se vymotal z jedné z místností a ještě než zavřel za sebou skoro, až nadšeně ke svým druhům zakřičel: „a chytněte nějakou děvku, dnešní den si chci užít do sytosti,“ to ještě vytvořilo takový ten hloupý smích, který se dal občas poslouchat v seriálech v televizi, a pak už byly slyšet jen kroky směřující k němu. Podíval se na Gellerta, který se na něj podíval s pozvednutým obočím a jakoby říkal ‚tak se ukaž‘ na to mu jen v duchu odpověděl ‚s radostí‘ a nechal si vyjet hůlku z pouzdra, věděl, že tu nesmí být žádná prozrazující lítající světla, tak to udělá hezky zblízka a za ten kec, co ta zrůda pronesla, to udělá s velkou radostí.

Počkal si, až ho ten lovec hlav obejde a udělal rychlý krok za ním a jakoby vyskočil dopředu a levou rukou ho chytnul kolem krku, jako kdyby měl v plánu ho uškrtit ale místo toho se jen dostal do vzdálenosti, kdy mu mohl hůlku doslova zabodnout do místa, kde měl páteř a pořádně bolestivým omračujícím kouzlem ho dostal do kómatu, pak už jen stačilo pohnout tou ruku, kterou ho držel a přimáčknout ho ke zdi.

„Parchant,“ ulevil si.

„Byla to bolest nutná? Ti blbečci tam se budou divit, proč se po návštěvě záchodu tváří jako kdyby dostal tyčí po ksichtě,“ odpověděl mu na to Gellert.

„Až budeš dělat to čáry máry,“ poukázal na jeho náhrdelník, „tak mu dej příkaz, ať tam těm zrůdám,“ odfrkl si, „řekne, že si ho přiskřípl do krve, se mu vysmějou a nikdo si nebude všímat, že se chová jak větší debil než předtím.“

„Dobrá tedy,“ obešel ho Gellert a jednou rukou držel náhrdelník a tou druhou hůlku, pak ho jen jednoduše probudil a než se stačilo něco udát, ňouma už čučel do upířího oka, jako kdyby už to byla ta holka, co si přál. „Nyní si vezmeš tuhle lahvičku a naleješ ji co nejvíce lidem do pití, ale tak, aby ses nenechal odhalit, sám sobě do pití ji nenaleješ a jestli se něco semele, budeš bránit ty, co budou útočit proti tvým druhům, svoji bolest nahraješ na to, že sis na záchodě udělal něco s tou tvojí malou žížalkou v kalhotách, jinak se budeš chovat normálně, rozumíš svým úkolům?“

„Ano,“ jediné slovo a oběma, možná všem třem jim vykouzlilo takový ten zlomyslný úsměv na tváři.

„Tak konej,“ dal pryč to oko z jeho dohledu a on jen ho přestal přidržovat u zdi, což skončilo tak, že lovec padnul na prdel. „Řekl jsem, konej!“ zvýšil hlas Gellert do přijatelných mezí a imitace smrtijeda vstala a odešla zpět, odkud přišla.

„Měl jsem mu dát pěstí… nebo ne, měl jsem mu přitlačit na krk a trochu mu upustit vzduchu nebo mu dát pořádnou ránu do temena,“ zamumlal si trochu pro sebe a trochu nahlas. Gellert se na něj podíval tázavě a tak pokračoval, „to musí být všichni ti, proti kterým my normálně bojujeme takový… škoda slov,“ odmávl to nakonec, „příště až se nějakej magor dostane do mý blízkosti, tak mu ukážu pár triků, co mě naučila Fleur a on bude jen prosit za to, aby ho někdo ukončil kouzlem.“

Gellert se stále jen díval takovým tím skřetím úsměvem, ale neřekl na to nic, ani se nesnažil zjistit na co myslí, nemělo to nikdy cenu, Gellert byl prostě zvláštní člověk a ta samota to jen posílila, takže asi jak se říká, je lepší nevědět.

„Co to bylo vlastně za jed?“ zeptal se po chvíli.

„Pětiminutový spouštěč, smrt do dvou minut, nic nejsmrtelnějšího ale v tabulce cena výkon velmi slušný jed.“

„Takže vlastně doufáme, že se toho za pět minut napije co nejvíce lidí?“

„Dá se to tak říct,“ připustil Gellert, „pojď, připravíme se k vchodu.“

A tak se stalo, po domluvě, kdo bude mít jakou stranu dveří, kdo vstoupí první, kdo kam půjde, stáli na svých místech. Bylo to jak z nějakého naučného videa pro bystrozory a kdyby nebylo téhle situace, asi by to shledal více než vtipné. Takhle si jen udržoval klidnou masku a pomalu oddychoval, aby zklidnil své srdce a tohle nijak nezmrvil. To by to nejdůležitější. Neudělat ze sebe debila.

Slyšel v hlavě tikat hodiny a připravoval se na čas, kdy to nastane. Padne na zem první oběť. Vyrvou dveře. Namíří hůlky a pak ‚prásk‘ bude to tady. Mrtvola sem, mrtvola tam, všude litry krve, válející se končetiny, mrtvé pohledy a to, co k tomu patří. Začali se mu klepat ruce, a jak rád by teď byl, kdyby mu někdo položil ruku na rameno a řekl ‚hej, bude to fajn‘ ale věděl, že se to nestane, Gellertovi přesně tohle vyhovovalo a nenáviděl slabost a Narcissa? Byl rád, že ji neviděl, jistě by v tuhle chvíli viděl v jejích očích krvežíznivost a to vidět nechtěl. Nechal si v hlavě projít znovu ty Aberforthovi slova, že k vítězství je potřeba použít veškeré prostředky a nechal se tím jeho hlasem ve své hlavě uklidňovat.

‚Nesmíš Harry myslet na to, co by řekla Fleur, Hermiona a tak dále na tuhle chvíli, prostě musíš udělat vše pro tohle vítězství a tak se stane‘ řekl si v duchu a ještě pevněji sevřel hůlku v pěst, ‚tak se ukaž starodávná hůlku, tak se ukaž‘ usmál se na své myšlenky, zavřel na sekundu své jediné fungující oko, vydechl a bylo to. Byl klidný jak hladina jezera, bez emocí jak socha a jediné, co se mu už v hlavě honilo, bylo to, jak tenhle boj ukončí, nic jiného.

„Hej, jsi v pořádku?“ ozvalo se hlasitěji než obvykle z druhé strany dveří, pak už byl slyšet také zmatek a padající kalichy nebo z čeho tam vlastně pili. Kalichy nebyly ale jediné věci, co padaly, sem tam se samozřejmě našel i nějaký ten lovec hlav, jehož nohy ho neudržely na pevné zemi.

„Zavolejte lékouzelníky!“ vykřikl někdo další mezi ostatními výkřiky hrůzy, bolesti či trpění.

„K jedinému krbu se jde přes nás a pomocí znamení je zakázáno volat našeh… Rad-dla,“ dostala přes konečné koktání se jménem ze sebe Narcissa.

„V tom případě je čas,“ zašklebil se Gellert a než by člověk stačil jen dvakrát po sobě mrknout, dveře vyletěly do místnosti a sundaly toho, co běžel pro pomoc. Byl bez šance. Rychlá smrt a další jen čekají, aby otevřeli svou náruč věčné temnotě, ať tedy ta bitva začne.

Jako první vešel do dveří, úkrok do pravé strany, tvář směřující s hůlkou a jako ve zpomaleném záběru viděl prvního protivníka vytahující hůlku z hábitu. Pozdě. Oba to věděli, když si nakrátko vyměnily pohledy. „Kashaf'mad“ pověděl další kouzlo arabského původu z té knihy, která by teoreticky měla být zakázána ve všech státech světa, ale jen teoreticky, protože prakticky právě teď jeho oběť prožívala jednu z nejhorších bolestí a oproti jiným mučícím kouzlům, žádné ze zranění a bolestí se dál neléčilo, jak je to zvykem, aby oběť dál vydržela… ne v tuhle chvílí bude trpět, trpět a pak prostě zemře, jedině, že by ho někdo zachránil a to se nestane.

Tohle vše se stalo jen v otázkách pár sekund a stejně nikdo další neměl hůlku v ruce, jejich chyba, jak by poznamenal Gellert a téhle chyby galantně využil, když první tři blízké oběti odstranil na zeď pomocí řetězového blesku, nutno k poznamenání, že už se nikdo nezvedl. V tu chvíli ale uviděl prvního protivníka, který na něj něco sesílá a jelikož mě hůlku stále namířenou na trpícího lovce hlav, pověděl jen další zaklínadlo. „Imperietes“ celkem oblíbené loutkařské kouzlo, jak mu vyprávěl Gellert a tak se ani nedivil, když pohnul hůlkou a pomocí modrých vláken ta postava udělala ty dva kroky do dráhy střely a ať na něj letělo cokoliv, nedoletělo to. Jeho momentální loutka padla bez života na kolena a on jen jednoduchým pohybem hůlky nahoru ji zase zvedl a odhodil na nic netušícího dalšího protivníka, který si vlastně svého druha zabil. Musel mu, ale přiznat jednu věc svého druha chytil, aniž by oba spadli. Bonus pro něj, umře rychleji.

„Flammasectum,“ poslal vyčarovaný obouruční meč Flamberge jejich směrem a jelikož ani jeden nemohl toto velmi jednouché kouzlo na zablokování zablokovat, přišpendlil je k sobě navždy a nechal je padnout na zem bez dalšího pohledu. Dovolil se podívat na Gellerta, který právě dekapitoval dalšího lovce, a když se kolem sebe podíval, kromě zvracejících, mrtvých, paralyzovaných lidí na svých nohách stáli jen další tři.

„Baf,“ vykřikl Gellert a všichni tři zbývající hajzlové se lekli a namířili na něj hůlky, Gellert si tohle vychutnával, věděl, že je má v pasti a že jsou tu už jen, jak on to nazýval… chodící mrtvoly. A oni to věděli také, když proti vám stojí samotný Gellert, nyní už samozřejmě dobře viditelný, který je prohlášen za mrtvého a právě zabil třemi kouzly asi pět lidí, nemáte se do ničeho, snad jen kromě toho, že vylučujete něco mokrého do svých kalhot.

„T-ty… j-si… m-máš… mrt-vý,“ vykoktal jeden z lovců a jeho třasot těla připomínal někoho po zásahu elektřinou.

„Tam mě nechtěli,“ zasmál se hrůzostrašně Gellert a jen pomocí silné bezhůlkové magie je poslal na jejich prdele, „prej tam není pro takové zrůdy místo,“ pokračoval Gellert, „mám jen dvě otázky, odpověď na ně znamená rychlá smrt a ne něco takového,“ poukázal ještě na jeho dvě oběti propíchnuté mečem.“

„Pro-sím,“ zakoktal jeden z nich, ale než stačil vyslovit další slovo, něco rychlého přiletělo a prasklo mu to lebku.

„Dobrovolně ses přidal k té zrůdě, tak nepros o milost, kterou by si sám nikdy nenabídl,“ odplivl si Gellert a on viděl, že je také nasraný kvůli tomu, že tihle muži znásilnili více žen, než on kdy znal ženských jmen. „Otázka jedna, kde je Lestrange, otázka dvě, kdo používá ty odporné jedy, který rozmnožují krev, a pak píše s nimi ty sračky na zdi.“

Samozřejmě byl také zvědavý na odpověď, ale nepolevil ze svého soustředění, to by byla smrtelná chyba… i když smrtelná asi ne, z nějakých třiadvaceti lovců nezbyl nikdo, kdo by je ohrožoval, ale jak se říká, lepší je být připraven, než být mrtvej.

„Ra-bastan… je v-ed-le,“ uslyšely koktavý hlas od jednoho z těch magorů.

„Á… támhle a ta druhá otázka?“ řekl Gellert trochu šíleně.

„Jug-son… d-ělá… to Jugson,“ další vykoktání, ale jméno znali a už bylo jedno, jakým způsobem.

„Díky za informace,“ fingovaně se Gellert uklonil posledním dvěma zbývajícím lovcům hlav a pak je prostě jednoduše zabil, dodržel slib, nebylo to pomalé, ani chvíli netrpěli a neprodlužoval jim naděje… smrt, ve kterou on by nikdy nemohl ani doufat, kdyby ho chytli a Gellert na takovouto smrt by už pomýšlet vůbec nepomohl.

„Bylo to nějaký lehký,“ poznamenal, když se otočil k těm dveřím, za kterým má být Rabastan.

„Měl jsem ho ještě pod Imperiusem a společně s tímhle vším, nemohl odolávat ani sekundu,“ dostalo se mu odpovědi, „každopádně tohle byl jen takový trénink, byli asi takovým protivníkem jako mudlové,“ odpliv si Gellert, co na to říct, ten člověk hledal výzvu snad i v návštěvě záchoda.

„Líp pro nás,“ pokrčil rameny, nechtěl z toho nic už prodlužovat, tenhle den byl už moc dlouhý, moc divný a zdálo se mu, že už je úplně jiným člověkem, už to musí skončit… a to rychle.

„Počkej si na vhodnou chvíli a udělej si radost,“ rozhodil rukama směrem někam do prostoru, protože Narcissu nikdo z nich neviděl, „jdeme,“ rozešel se Gellert ke dveřím a prostě jednoduchým kouzlem je ‚otevřel‘ na milion kousíčků, „ťuk ťuk?“ zakřičel dál dovnitř a šel dál s hůlkou napřaženou.

Chtě nechtě se musel usmát a vydal se za ním, jeho smysly byly v plné pohotovosti, měl skoro dvě minuty, aby se tu někde ukryl a něco přichystal a pokud nebyl úplně vymletý, připravil se na ně co nejlíp a něco pořádného a možná se na to i těšil, ten adrenalin vystupňovaný na maximum snad i díky lektvarům, to nebezpečí čekají v neznámu, ten pocit, že se může stát cokoliv fakt tak nějak způsoboval euforii. Poslal vždy do levé strany tu malou ohnivou šipku, aby zapálil pochodeň a znervózňoval toho, kdo na ně čeká, byl to takový pochod válečníků, ticho přerušovaly jen kroky po kamenné dlažbě a sem tam zášleh ohně.

Najednou se to stalo, zepředu vyletěl jeden paprsek, ne na ně… letěl směrem vzhůru, mířil do stropu, jeho adrenalin ho donutil vyšvihnout hůlku směrem nahoru a bez toho aniž by se rty vzdálily od sebe, říct: „Protego horribilis.“ Objevil se nad ním štít, který jen vyčkával, až se na ně ta část stropu zhroutí a tak se i stalo, spousta trosek, suti a všeho co dělalo strop stropem, se na něj začalo sypat a po pár sekundách bylo zase jen ticho a všude kolem bylo plno prachu a bordelu.

„Au,“ řekl jen po chvíli, když se prach rozvířil a oni s Gellertem stáli dál na svém místě a kromě prachu, který měly na hábitech, se nic jiného nedělo.

„Měl jsi mít hůlku na stejné úrovni jak já, nemusel ses zranit,“ odtušil Gellert.

„Mohl jsi mít TY hůlku na stejné úrovni jak já,“ odvětil mu na to.

„Pak by ses nikdy neponaučil.“

„Taky pravda,“ připustil a přendal si hůlku do druhé ruky, která sice byla nemotornější kvůli zranění, ale hůlku udržela, zvedl nyní tu svou druhou zraněnou ruku a položil ji Gellertovi na rameno a silně trhl. Někdo mohl jistě očekávat výkřik bolesti, ale sálem nezazněla ani hláska. To ovšem nebylo důležité, důležité bylo to, že si opět nahodil rameno na své místo, přendal si hůlku zpět do své zdravé hůlky a do sálu dodal. „Takhle je to lepší.“

„Očekával jsem, že vás to dostane,“ objevil se tak dvacet metrů od nich Rabastan.

„V tom případě ses mýlil, ale neboj se, bylo to tvé poslední zmýlení, co by za to ostatní lidé dali,“ zašklebil se šíleně Gellert.

On se na svého společníka podíval, a když viděl jeho sklopenou hůlku, jeho akci opětoval a zdravou rukou si smetl prach z ramenou. Bylo to absurdní situace, která by se nikdy nestala, kdyby tu nebyl samotný Grindelwald.

„Slyšel jsem, že jsi chcípnul, takže vám nepadnu pod takové ubohé představení s mnoholičným lektvarem,“ vykřikl Rabastan a střídavě na ně mířil.

„Cokoliv,“ odtušil Gellert a svou hůlku schoval do hábitu, aby ukázal, že jeho boj tu skončil.

„Ha, bojíte se mě co?“ zasmál se Rabastan a svou hůlkou opět si vybral za cíl Gellerta a zrovna ve chvíli, kdy chtěl něco říct nebo něco čarovat, se za ním objevila postava a než stihl neviditelný plášť padnout na zem, dostal Rabastan kopanec z druhé strany kolene a na ty kolena dopadl. To ale nebyl konec, oni mohli vidět, jak ho ženská levá ruka chytá za bradu, kterou mu zvedá co nejvýše, aby jeho pohled směřoval na strop a pak se objevila druhá ruka, jenže tato držela ve své ruce čepel. Pak už jen jeden rychlý pohyb, jeden pohyb z levé strany do pravé, jeden pohyb a spousta krve. Rabastanovi oči byly plné strachu, překvapení a poznání a jeho krk byl zabarven do ruda, stejně jako podlaha pod ním.

„Pozdravuj v pekle, sráči,“ ozvalo se do ticha, které přerušovalo jen sípání umírajícího a pak čepel, která mu podřízla krk, se objevila v jeho srdci, společně s němým výkřikem a další várkou krve. Narcissa nyní už pustila krk i čepel a v její ruce se objevila hůlka, která byla okamžitě jakoby přilepena do týlu nepřítele a pak jen prásk. Výbuch, který roznesl Rabastanovu hlavu po dobrých deseti metrech tohoto sálu.

Chvilku bylo opět ticho a on jen dvakrát rychle mrknul, aby si v hlavě srovnal, co viděl a pak se na nyní již svého otroka podíval s otázkou.

„Pokud člověk nemá hlavu, není šance, že by přežil,“ dostalo se mu odpovědi a věděl, že má ona pravdu, bez hlavy, srdce a s podříznutým krkem se přežít opravdu nedá, „nyní jsem již jenom vaše, můj pane,“ přistoupila k němu blíž s těmito slovy a kleknula si také na zem a sklonila hlavu až k ledové podlaze.

Namířil hůlkou na stěnu tohoto sídla a pomocí surové magie a kouzla Erupto do něj udělal díru. „Opusť tyto pozemky a přemísti se tam, kde jsme se dneska sešli, ještě si něco s Gellertem vyřídíme a pak tě odvedeme k nám.“

„Ano můj pane,“ pověděla jen a přesně jak řekl, tak udělala.

On jen udělal pár váhavých kroků směrem k Rabastanově mrtvole a po těch pár krocích znovu nabral tu klidnou masku a pomocí přeměňování si ze suti udělal jakousi kamenou židli, jejíž nohy dal přesně tak, aby ohraničovaly mrtvé tělo. Na tuto židli si v pohodě sedl, opřel se o opěradlo a vytáhl si doutník, který si v klidu zapálil a pak vložil do úst. Jeden nádech způsobil to, co čekal, dávku dávivého kašle z jeho plic, ale i tento jeden nádech mu na tváři vytvořil takový podivný úsměch.

„Proč to kouříš?“ přistoupil k němu Gellert.

„Na kouzelníky prý nepůsobí rakovina z toho a chtěl jsem si to zkusit, když stejně umřu a je mi to jedno, stálo to podle Munduguse tolik, že bych na to skoro neměl… proto to radši někde ukradl, hodný to chlapec,“ odpověděl a dal si ještě jedno potáhnutí, „ale stejně nechápu, jak to může kouřit,“ dodal po druhé dávce dávivého kašle.

„Stejně jako on by nechápal, že tento doutník vykouříš nad popravou jednoho ze smrtijedů.“

„Taky pravda,“ povzdechl si, „asi si nemáme co vyčítat viď?“ zeptal se na otázku, na kterou věděl, že nedostane odpověď a ani snad nechtěl. „Co teď brachu můj?“ použil jednu hlášku, kterou někde zaslechl.

„Uděláme jim hromadný pohřeb,“ poukázal na mrtvé v místnosti za nimi, „zasypeme celé tohle místo a pak vypadneme, teda poté, co je na sebe navedeme, jinak by se ta vize asi moc neuskutečnila.“

„Dobrá jdeme na to, aspoň budu mít čas tohle dokouřit,“ řekl, vstal a do té své židle kopnul, aby padla na Rabastana, „člověk by neměl vyhazovat něco tak drahého.“

„Cokoliv,“ odmávl to Gellert a rozešel se zpět, a když se jim naskytl znovu pohled na hotová jatka, řekl Gellert něco, co on nečekal. „Nyní Harry půjdeš do toho pekla o nějakých patnáct mrtvých méně,“ tyhle slova mu připomněla ne tak starou debatu a opravdu to byla pravda, jed a Gellert se postarali o to, aby tenhle svět mohl opustit bez titulu masového vraha. Aspoň něco, když ne nic, jak by se dalo podotknout.

„Skonči to,“ řekl bez emocí a párkrát mrknul, aby to opravdu bez těch emocí bylo, vždy se dá přece vymluvit na kouř v očích.

„Samozřejmě,“ odsouhlasil to Gellert a zamířil na strop, poté co se ujistil, že on kolem něj udělal štít a pak jen bum, a vše bylo dole, před jeho bariérou či štítem, bylo jedno, co to vlastně bylo.

„Támhle je myslím Sirius,“ poukázal hůlkou, která už nebyla potřeba na noční nebe, které se objevilo, když jej už nic nezakrývalo. Gellert se jen na něj krátce otočil, ale neřekl nic.

„Použij ten krb, co není napojen na letaxovou síť a zapal to tady vše, já se postarám o to, aby nás našli, ale aby si mysleli, jak jsou schopní v hledání stop,“ odfrknul si Gellert a opravdu odešel zpět do místnosti, kde skončil Rabastan.

Naposledy popotáhnul ze svého doutníku a bez zakašlání se na něj podíval a pak se usmál, ani nevěděl proč, ale něco mu říkalo, že je to vše tak absurdní, až je to vtipný. „Fiendfire,“ pověděl jen tak a když se jeho kouzlo rozlehlo všude po celé místnosti, tak se dostalo i do toho kouzelného krbu a oheň byl jen větší a větší, vzal ten doutník, co stále držel a hodil ho tam taktéž, pak už se jen otočil, přestal ovládat ten ďábelský oheň a odešel za Gellertem, pak se jen ujistil, že za nimi oheň nepůjde a tak místo, kde předtím stáli dveře, zasypal kamením. „Nyní už jen odejít,“ poznamenal pro sebe.

Gellert zkouknul jeho dílo a pokynul k díře, kterou udělal pro Narcissu a bez dalších slov odešli do temné noci, kterou osvětlovali jen hvězdy a oheň za nimi.

**

Po hromadném soustředění na místo, které viděl v Lenčině vizi se tam i přemístili, ten mořský slaný vzduch byla první věc, co je v tom ujistila a déšť padající jim na hlavu byla věc druhá. Dovolil si rozhlédnout se po tomhle místě a bylo to přesně tak, jak to viděl, jen tady bylo momentálně o pár postav méně… momentálně.

„Uděláš mi příště laskavost?“ zeptal se Gellert, když si nahodil na hlavu kapuci, podíval se na něj s otázkou a tak Gellert pokračoval, „až budeš plánovat příště smrt, udělej to někde na pláži tropického ostrova, ještě tady chytnu rýmu kvůli tobě.“

Usmál se a také si nasadil kapuci, na tuhle otázku nebyla snad žádná odpověď, ale přesto si nedovolil tuhle příležitost vynechat. „Takovou radost bych ti neudělal, to máš za všechny ty naše tréninky, kdy sis se mnou hrál jako s hračkou, znáš to ‚kdo se směje naposledy, ten se směje nejlépe‘ nebo ne?“

„Cokoliv,“ pověděl Gellert a on se jen pod kapucí usmíval, „támhle je nějaký vstup, jdeme tam.“

„Vstup?“ podíval se, ale jeho oči nesloužili tak, jak by byl rád.

„Jo máme dostatek času, než se ta vize vyplní a já chci vědět, proč zrovna tady a myslím, že to vím.“¨

„Víš?“

„Dneska jsi Harry neobyčejně otravný s těma otázkama,“ odfrknul si Gellert a po této divné skále pokračoval dále na úplný konec skály, kde opravdu byla nějaká puklina, „voda,“ odfrknul si Gellert znovu, „a to jsem si myslel, že nemůžu být více mokrý.“

„Jsme kouzelníci, co tu vodu vysušit?“ navrhnul.

„Zbytečné plácání sil,“ odtušil Gellert, „pojď, určitě to nebude horší než ta kravina, co používají tady ti skřeti na cestu k trezorům,“ dodal a sklouznul se těch pár metrů až na samé dno, kde prakticky dojel až do vody, která mu byla po kotníky.

Pokrčil rameny a udělal to samé, s Fleur cvičili reflexy a rovnováhu obden, takže kdyby se mu teď něco stalo, byl by za blbečka. Naštěstí se nic nestalo a sklouznul také až na samé dno.

„Dokážeš si představit prsa plavajícího, Albuse?“ zeptal se nečekaně Gellert.

„Hm,“ zapřemýšlel nahlas, „ne… asi ne, proč?“

„To měl přesně v plánu udělat, až by se dostal sem.“

„Připadá mi, že mi furt něco uniká,“ pověděl zamračeně.

„Žádná novinka,“ připustil Gellert a odmávl jeho další možné řeči rukou, „umíš chodit po vodě?“

„Nejsem žádnej ninja.“

Gellertův pohled mu odpověděl, co řekl za kravinu bez jakýchkoliv slov, pak jen mávnul hůlkou na své nohy a vyndal je z vody a po chvilce se opravdu pod jeho nohama začal tvořit led a on se tak mohl postavit, to samé udělal na něj a po chvilce stáli na soukromém kousku ledu. „Půjdeme sice pomaleji, protože budeme čekat, až nám pod nohama zmrzne voda, ale lepší než v mínus deseti plavat.“

„Žádné připomínky ode mě,“ řekl a vydal se za ním, sice pár kroků experimentoval s chozením, jako kdyby byl batole, ale za chvíli prostě šli po vodě, jako kdyby to byla normálka, chodit takhle po rozbouřeném moři, ale je pravda, že s Gellertem se spousta nemožných věcí stává normálníma.

Bez dalších řečí došli až k místu, kde schody vedly až do jedné jeskyně. Cestou na sebe oba poslali jednoduché zahřívací zaklínadlo a svítili se na cestu.

„Konec cesty,“ poznamenal Gellert a mířil hůlkou do všech směrů, aby toho viděli co nejvíce.

„Vzhledem k tomu, že je to tu prolezlé magií, bych řekl, že najít vstup nebude tak těžké.“

„To vskutku nebude,“ souhlasil Gellert a položil ruku na nejbližší stěnu, „víš, co máš dělat, jestli neuspěješ, řeknu Filiusovi, že jsi ostuda zaklínačů.“

Na to se jen usmál a s pomocí hůlky se vydal také na hledání, ale než stačil něco pořádného udělat, Gellert něco zmáčknul a skála se rozsvítila do běla a než stačil dvakrát mrknout, bylo to zase pryč.

„Prej máš darovat krev,“ odtušil Gellert.

„Samozřejmě, že ti věřím, že je tam napsáno, že krev musí darovat Harry Potter Black narozený třicátého prvního července,“ pověděl sarkasticky.

Bylo slyšet jen Gellertovo odfrknutí. „Měl jsem radši doby, když jsi byl úplně hloupý… každopádně někdo tam musí obětovat dost své krve, aby se to otevřelo, Raddle veřil, že toho, kdo to udělá, to dost oslabí… idiot.“

„Raddle? Tak proto jsme tady, proto to tady znáš… tohle je to ‚všechno‘ co ti řekl Albus.“

„Bod pro Nebelvír,“ byla slyšet ironie z Gellertova hlasu, „zde by měl ležet další viteál.“

„V tom případě…“ nechal svou větu nedokončenou a vytáhnul si svoji vrhací dýku a říznul se do dlaně, kterou pak přitisknul na místo, kde měl dlaň předtím Gellert a opravdu po pár sekundách, kdy se z jeho ruky dostalo dostatečné množství krve, se před nimi vstup objevil, tedy poté, co se to všechno znovu rozsvítilo.

„Jdeme, není času nazbyt.“

To bylo všechno, co chtěl slyšet a tak se ihned po něm vydal do temnoty, ale když vystoupil, byl by radši, kdyby kolem něj byla jen a jen ta temnota, protože pohled na skoro nekonečné jezero a skoro nekonečnou výšku, než byl vidět strop, mu na náladě nepřidalo.

„Je zde cítit smrt,“ poznamenal po chvíli.

„Ano, to je… to jezero je jakési pohřebiště, je tam více mrtvol, než kdy ty si možná znal lidí. Musíme tam ale jít, tam jak je to světlo, jistě bude i viteál.“

„Bude vhodné po té vodě chodit, nerad bych aby mě něco stáhlo,“ trochu se otřepal nad tím, že by ho utopily oživlé mrtvoly.

„Ne… a proto porušíme zákony magie,“ usmál se ďábelsky Gellert.

Chtěl se zeptat, jestli to jde, ale sám už se smířil s tím, že pro Gellerta jsou limity jen lehké omezení. „Co tedy?“

„Doletím tam a ty tady na mě počkáš,“ řekl a než se stačil na něco dál zeptat, Gellert se prostě jen vznesl a letěl, jako kdyby to bylo úplně běžné. Zakroutil nad tím hlavou a povzdechl si nad tím, že ať už je Gellert jakýkoliv, vždy ví jak řešit problémy s elegancí. Chvilku bylo jen ticho, které přerušovalo občasné kapání z krápníků do jezera a sem tam závan studeného větru. Po pár minutách ale Gellert přiletěl zpět a nevypadal o nic nadšeněji, než když tam letěl. „Je tam pouze Zmijozelův medailon, ten falešný.“

„Tak aspoň, že tam něco je, Voldík si bude myslet, že je nesmrtelný, i když není,“ pokrčil rameny.

„Jen je škoda, že tahle cesta nepřinesla více užitku,“ připustil Gellert a jako první prošel puklinou zpět k rozbouřenému moři, dostali se zpět k vodě a než se stačil byť jen zeptat, na jeho botech bylo opět to samé kouzlo, které potřeboval, oba byli skoro celou cestu ticho, ale stejně ho musel přerušit.

„Gellerte? Můžu se zeptat?“ a když uslyšel souhlasné zamručení, pokračoval, „jistě znáš, jak se říká, že hrdinové se rozhodují mezi tím, co je správné a co je jednoduché, co je v tomhle případě to správné a to jednoduché? Bojovat jako slepec a mlátit lidi slepeckou holí nebo tohle co děláme?“

„Chceš být hrdinou? A co ty řeči, jak nemáš rád svou popularitu.“

„Já… asi ano,“ odpověděl jen na tu první otázku.

„Tak teda až se pak někde za těch padesát let potkáme, odpovím ti na tvou otázku, jestli jsi byl brán jako hrdina nebo jako srab.“

Na to se jen usmál. „Myslíš, že mi dva půjdeme na stejné místo?“

„Tak ti pošlu zprávu,“ odmávl to Gellert, ale věděl, že by to udělal a to mu jeho úsměv jen posílilo.

Dál už se ale každý z nich nechal unášet svým proudem myšlenek. Teprve když se oba dostali zpět na místo, kam se poprvé přemístili, se na něj Gellert otočil.

„Tohle je konec co?“ zeptal se po chvíli, když se kouknul na oblohu a nechal si pár kapek spadnout na obličej… co kdyby náhodou jeho emoce povolily a on potřeboval výmluvu.

„Ještě je pořád čas stisknout hůlku a zmizet,“ dal mu Gellert další možnost.

„Nic by se nezměnilo, jen by se tohle,“ ukázal kolem sebe, „stalo třeba o týden déle.“

„Pro někoho týden navíc by byla věc k oslavě.“

„A pro někoho jen protahování nevyhnutelného,“ řekl a pokrčil rameny, „je tu moc velký klid,“ dodal po chvíli.

„Divím se, že tě tu nepřepadla Fleur, jako to udělala tenkrát, když si zmizel,“ pověděl po další pauze Gellert a jako kdyby to chtěl někdo zpečetit, zahřměl hrom.

„Nemá šanci,“ vyndal si náhrdelník zpod hábitu, „když jsem s ní byl naposledy u mých příbuzných, deaktivoval jsem to spojení,“ vysvětlil a naposledy se s úsměvem na svůj náhrdelník schoval a dal ho zpět tam, kam patří.

„Jsem překvapen,“ připustil Gellert.

„Každý z nás dospěl… každý z nás…“ povzdechl si.

„Jen to někdy ukazujete zvláštním způsobem.“

„Možná…“ usmál se, „a co ty teď budeš dělat? Když nebudeš moc terorizovat mě, myslím.“

„Dohraju tuhle válku dokonce, abych si pak na konci mohl taky dát ten konečný doutník.“

„Ty si řekl vtip!“ vykřikl s fingovaným nadšením, „a to jsem si myslel, že se toho nedočkám.“

„A navíc má tu jednu výhodu, být sám.“

„To by mě zajímalo jakou,“ pověděl možná i trochu uraženě.

„Kamarádi tě nezabijou, když žádné nemáš,“ řekl Gellert vážně, až ho trochu zamrazilo v zádech, možná to byla pravda, možná ne, ale nechtěl tohle připustit, nedokázal by žít sám a ani by nedokázal žít jako mrzák a proto vlastně stojí tady a mají takovou debatu. „Jo, Harry,“ změnil najednou Gellert tón hlasu, tenhle byl takový… milý? „Až se dostaneš tam… ať je to tam, kdekoliv, mohl by si…“ nedokončil tu Gellert větu, protože nafingoval kašel, aby změnil svůj tón na více Gellertovský, ale on ho tu myšlenku nenechal dokončit.

„Až se tam dostanu, řeknu Adrianě, že tě to mrzí a že se omlouváš, jistě bude ráda,“ usmál se a sundal si kapuci z hlavy.

„Jak-,“ zakroutil Gellert hlavou, aby zakryl překvapení, a pak i on si sundal kapuci a koukali si oba do očí a jejich debata na toto téma byla řečena beze slov, „děkuji, budu za to rád,“ dodal Gellert nakonec a natáhnul ruku.

Přistoupil ty dva kroky a jeho ruku stisknul a nemohl se cítit snad divněji, skoro by se vsadil, že to byl ten znak největší úcty, kterou ten Gellert Grindelwald, ten nejmocnější žijící čaroděj kdy někomu prokázal.

„Byly to dobré časy,“ řekl Gellert, když tu ruku pustil, „jen bohužel nic netrvá věčně.“

„Děláš, jak kdyby si plánoval na mém pohřbu brečet,“ zasmál se, aby rozpustil tuhle atmosféru, „jo a než zapomenu, svoji vedoucí pozici dávám Fleur, kdyby neměla co dělat, byla by zničená.“

„Tvé slova vyřídím,“ dostalo se mu klidné odpovědi a to mu stačilo, věděl, že debata skončila. Když pak zahřměl hrom a vylétl blesk, už stál připraven s hůlkou a společně s Gellertem začali čarovat protipřemisťující bariéry. Kdokoliv se dostane sem, ale nikdo už se nedostane pryč… ne do té doby dokud nebude Gellert spokojen a ta doba přijde, až déšť tu bude smáčet velké množství těl.

A najednou to bylo tady, ten okamžik, na který čekal nebo spíše ten okamžik, který čekal na něj. Přemístilo se najednou před něj pět lidí nebo tedy šest, jeden byl jistě schovaný pod pláštěm, aby mu mohl za chvíli něco udělat do zad, ale to on už neřešil, osud je kurva, nezvratná kurva a tak ho nechal dělat jeho práci, on má přece taky tu svoji.

„Vypadá to, že přepadení se vyklubalo jinak, než jsme čekali, že jo chlapi,“ řekl jeden ze zakuklenců.

„Vypadá to, že už sis nasral do kalhot,“ snažil se vyprovokovat nepřátele Gellert a jako vždy, se mu to podařilo, protože jak dolehla poslední hláska, zahřměl hrom, letěly na něj první zaklínadla. Krok doleva, nahnutí hlavy, jeden štít a veškerý pokusy skončily tak bídně, jak je očekával. Ale není tu, aby se bránil, ne… má jiný úkol.

„Fiendfire,“ použil skoro až svoje nejoblíbenější kouzlo a dračí hlava vyšlehla z jeho hůlky a než se někdo nadál, už požírala jednoho smrtijeda a ani množství vody pod ním, na něm či nad ním mu nepomáhalo, vlastně mu ani nevadil ten štít, co prorazil cestou. Jak ubohý byli tihle smrtijedi, ale co vždyť už to viděl, jak to dopadne.

„Avada kedavra,“ uslyšel od Gellerta a o jednoho bylo méně, žádné protahování, jedno kouzlo a jeden mrtvý, nedej lidem možnost se bránit a tvoje kouzla neselžou, to bylo to, co se učil a zapálený člověk toho moc neudělá.

„Erupto,“ zamířil ihned na toho druhého a nedivil se, když se jeho soupeř kouzlo vyhnul, „Sectumsempra,“ použil další kouzlo a zase bez účinku, ale aspoň vyprovokoval nějaký protiútok a mohl se tak pohnout, aby trochu protáhl zmrzlé tělo, „Vercundus,“ použil silné odhazovací kouzlo na poměry latinských zaklínadel, které se rovnaly asi tak jedné pětině těch egyptských, ale když smrtijed tomu nastavil svůj nejsilnější štít, dostalo ho to aspoň na kolena a tomu stačilo.

„Lacero,“ ozvalo se od Gellerta a jelikož věděl, co přijde, odvrátil pohled, aby se mu nenaskytnul pohled na letící hlavu bez těla, tak silné bylo kouzlo v podání Gellerta, tak silné, že páteř nebyla měřítkem. Když se nad tím zamyslel ještě více, bylo to dokonce tak silné, že to donutilo všechny tři zbývající parchanty stát ve strachu, tak silné, že pro ně nebyl problém vyčarovat popravující kouzlo, kterým zabil Belatrix a to samé udělal Gellert.

„Vžum,“ a „Á,“ byly jediné věci co slyšel, když viděl letět obě postavy daleko, tak daleko, že i kdyby tu měli loďku, nedokázali by je zachránit… ne že by teda chtěli, ať si je pak někdo vytáhne… tam na druhé straně moře.

„Vy hajzlové!“ vykřikl poslední zbývající smrtijed – nepočítaje toho neviditelného v zádech – a začal na ně posílat jednu Avada kedavru za druhou, ale bylo to asi tak ubohý jako házet kameny na letící ptáky. V tu chvíli, co se pohnul zase o kousek doleva, už v ruce nedržel hůlku, ale vrhací dýku a čekal, poslední týden také cvičil svou přesnost a tuhle poslední střelu si vychutná, může tu zemřít, ale jeho vrah se tím chlubit také nebude moct, o to se postará. A když uslyšel ty dvě slova: „Je konec,“ naklonil hlavu i své tělo a podíval se na usmívajícího Rudolfuse a když se mu něco vnořilo do boku, dovolil si také jeden úsměv, úsměv tak temný, šílený, ďábelský, že Rudolfus zazmatkoval a to, co mu vbodl do boku, tam nechal. Jeho tělo padlo na zem, nemohl tomu zabránit, ale jelikož padl na druhý bok, tak jak plánoval, udělal jen jeden rychlý pohyb a vymanil si pravou ruku a pak rychlostí letu hozeného basebalového míčku on hodil vrhací dýku a neminul. Rudolfusovo oko dopadlo jen o trochu hůře než jeho, ale nemusel se bál bolesti, dále v cestě byl mozek, a jak řekla před chvíli Narcissa, člověk nemůže žít bez hlavy a tak stejně nemůže žít s dýkou zabodnutou v ní. Naposledy se usmál, naposledy i zapřemýšlel na všechny blízké a na všechno krásné, co prožil a pak když dvakrát mrknul, byl konec… ten úplný konec.

Formát pro tisk