Kapitola osmašedesátá – Osud a jeho smysl pro humor

Harry Potter and Pactum Purgamen

S novou kapitolou bych prosil i o hlasování v anketě, pomůže mi to v rozhodnutí, jakým stylem tento příběh vést + jako každý díl, další díl očekávejte podle své aktivity v komentářích a hodnoceních.

Celou cestu bylo ticho, které přerušovaly jen tiché kroky, které dělali, když procházeli z příjezdové cesty až ke dveřím domu, kde bylo vedle připevněno číslo stejné, jako mu řekla Petunie. Jednoduchým kouzlem ty dveře odemknul a pak vešel v klidu dovnitř, věděl, že ho Fleur bude beze slov následovat.

„Člověk těžce odpouští že?“ pověděla Fleur, když tento dům lehce zabezpečil.

„Odpuštění?“ otočil se tázaje, „co to je za slovo?“ možná trochu přeháněl, ale nebyl daleko od pravdy, tedy té pravdy, kterou cítil ve svém srdci.

„Máš nejspíš pravdu,“ povzdechla si Fleur a položila mu ruku na rameno, „podej lidem prst a oni ti urvou ruku,“ usmála se na něj a věděl, že tenhle vřelý úsměv byl jen pro něj a to ho těšilo, byl rád, že ty doby, kdy pro ni byl jen ‚malý kluk‘ jsou pryč a dostali se do té nejlepší fáze, kdy ji může nazývat nejlepší kamarádkou, jen škoda, že se to muselo stát přes tolik mrtvých a zraněných.

Porozhlédl se kolem sebe, a když našel první vypínač na světlo, došel ho zmáčknout. „Vypadá to, že obývák bude támhle,“ řekl spíše pro sebe než pro Fleur.

„A co tu vůbec hledáme?“ zeptala se, když šel dál po místnostech a všude rozsvěcoval.

„Pamatuji si tvá slova ‚jednou bych to chtěla vidět‘ tak jsem ti tu možnost uskutečnil,“ pověděl a ukázal na televizi, která nebyla vůbec malá.

Chvíli na něj koukala, jako kdyby mu narostla další hlava, ale pak pochopila a zasmála se. „Ty jsi tohle všechno udělal, abych se mohla kouknout na nějaký ten strašidelný příběh, o kterém si se zmiňoval?“

„Samozřejmě, když už jsme tu,“ pokrčil rameny a ukázal na pohovku, jako kdyby mu to tady patřilo.

„Blázne,“ zakroutila hlavou, „to mohlo počkat až no… až tohle skončí.“

„Kdybych v té době mohl ještě žít…“ řekl si pro sebe, ale navenek dal znát jen trochu přinucený úsměv.

 „K jídlu tu mít asi nic nebudou, ale pokusím se sehnat aspoň nějakou videokazetu, pak to zapojíme do elektriky a podíváme se na něco,“ vysvětlil svůj plán a vydal se ke skříňce, ve které podvědomě tušil zásobu videokazet a podobných blbin, co lidi mají ve skříňce u televize a opravdu tam našel to, co hledal. „Budeš se po tomhle filmu divit, co vlastně mudlové tuší o našem světě.“

„Je to o kouzelnicích?“ zeptala se překvapeně, když přistoupil k televizi a připojil do elektriky.

„Lépe,“ usmál se hraně hrůzostrašně, „je to o… o,“ přerušil a najednou se otočil a roztáhl ruce a vykřikl, „upírech!“ a začal se smát, když viděl, jak se lekla.

„Odjedu z Francie a musím spolupracovat s takovýma,“ podívala se na něj naštvaně, že ji vylekal, ale v jejích očích bylo vidět pobavení, „magorama,“ dodala to slovo a on se nad tím jen uculil, tohle prostě potřeboval jak kyslík. Horácio to přece říkal, užij si, dokud můžeš nebo to aspoň tak pochopil.

„Jakže si to říkal, že se to jmenovalo?“ zeptala se dychtivě Fleur, když pomocí hůlky dal po konci vše do dřívějšího stavu.

„Nosferatu,“ odvětil, „je to lepší než koukání na hýbající se fotky že?“

„A to je všechno černobílý?“

„Ne, tohle je jenom hodně staré,“ řekl, když se znovu opřel a nyní jeho pohled spočíval jen na vypnuté obrazovce.

„Je škoda, že tu s námi nemohl být Bill,“ uslyšel povzdech a tak se otočil na Fleur a položil ji ruku na rameno, tak jak dělala vždy ona.

„A také Aberforth,“ dodal on.

„Jsme nakonec předurčeni navždy zůstat sami, Harry? Opravdu nám všichni ze života zmizí a nechají nás tu?“ zeptala se a podívala se mu do očí, ale věděl, že žádný pokus o nitrozpyt nepřijde.

„Ano,“ pověděl bez kompromisů a planých nadějí, „nakonec tu zůstaneme jen sami… někteří odejdou, protože chtějí a někteří odejdou, protože musí, ale pochybuji, že se někdy budeme moct spolehnout stoprocentně na někoho jiného než sami na sebe.“

„Já… já tohle asi nechtěla slyšet,“ viditelně posmutněla Fleur.

„Proto se říká ‚nepokládej otázky, na které nechceš slyšet odpověď‘ a myslím, že je to asi pravda,“ usmál se a sundal svou ruku z jejího ramena, „přijmi, že lidé odcházejí a pak když se to stane, tak to bude méně bolet, nemusíš se tím řídit, jen je to má rada.“

 „Chceš tím něco určitého naznačit?“ podívala se na něj se zájmem na jeho odpověď.

„Jak bych mohl,“ znovu se usmál, „nevidím přece do budoucnosti ne? Jak bych mohl vědět, co se stane,“ řekl a dal si co nejvíc záležet, aby poznala, že mluví pravdu, „nyní ale pojďme, jinak po nás někdo vyhlásí celostátní pátrání,“ řekl a pak se hraně bouchnul do hlavy, „jak já mohl zapomenout, že na mě už celostátní pátrání je, no nic, radši opravdu půjdeme,“ zrušil všechny kouzla, která tam dal pro ochranu a pak je prostě a jednoduše přemístil.

**

Další den pryč a další den blíže k oslepnutí, kdykoliv se podíval na hodiny a slyšel jejich tikot, byl to jako výsměch, jako kdyby je slyšel říkat: „Tik, ještě takhle milionkrát a jednou, ťak, ještě takhle milionkrát a bude z tebe slepec,“ samozřejmě, že to bylo v jeho hlavě, ale stejně se všem hloupým hodinám vyhýbal a tak radši dnes seděl tady, v pokoji, kde mu společnost dělaly dvě důležité osoby jeho života a obě v bezvědomí. Zatracená ironie osudu.

Seděl tady už dlouho, dělal to vlastně kvůli dvěma věcem, první důvod byl klid a tím druhým důvodem bylo to, že se tu cítil potřebný… no a pak tu také nebyly žádné hodiny.

Bylo zvláštní, že nikdo sem nikdy kromě Fleur nepřišel, teda když tu byl s nimi on, nikdo neměl tolik odvahy či necitu, aby přišel a řekl, že se něco musí udělat, vždy ho tu nechali nebo poslali Fleur, jako by věděli, že ona nic nezkazí a vlastně to byla i pravda. Grindelwald za ním poslal Fleur i tenkrát, když zabil Belatrix a i když dodnes neznal jeho důvody, chápal, že jsou stejné, jako proč mu sem nosí obědy ona, naprosto stejné.

„Harry!“ ozval se výkřik přímo za ním a tak věděl, komu patří, rychle se na Lenku otočil s tím, že ji obejme nebo něco podobného, co by udělaly jeho reflexy, ale když viděl, její zpocenou tvář, její výraz zděšení a peřinu, kterou svým rychlým pohybem shodila, věděl, že tu nebude žádné objímání, „Harry! To…“

„Pšš,“ pověděl potichu a přiblížil se k ní a chytil její ruku do své, „jsem tu, nic se neděje, všechno je v pořádku.“

„Ale… t-ty… tam… já to viděla!“ vykřikla a skočila mu kolem krku a to ještě tak, že kdyby tu její ruku nepustil, tak si ji asi vykloubí.

„Byl to jen sen, hloupý a ošklivý sen, to se stává,“ řekl stále potichu jako kdyby se bál, že jí hluk ublíží a kdo ví, možná to byla i pravda.

„Ne… Harry… to nebyl žádný sen, já to viděla… viděla jsem to… tam… já to tam viděla,“ dostala ze sebe s přestávkami a rozbrečela se mu na ramenou.

„Co jsi tam viděla?“ zeptal se lehce, a podíval se jí do očí, a když otevírala ústa, aby promluvila, dal ji tam prst, „ne, šetři slova, ukaž mi to,“ řekl s výzvou, kterou musela pochopit a když viděla, že se mu dívá odhodlaně do očí a sundává veškerou ochranu, lehce a přitom pevně se jí dostal do mysli a byl její myslí naveden přesně tam, kam oba chtěli, na vzpomínku, která mu prý měla změnit život.

Stál na okraji moře, to poznal podle toho slaného vzduchu, který ho obklopoval. Všude kolem něj padaly kapky a občas se vzduchem rozsvítil i nějaký ten blesk. Bylo počasí pod psa, jak by se dalo říct, ale on na to neměl ani zrnko času, tady se musel uhnout jednomu paprsku, tady druhému a tomu třetímu radši nastavil štít do dráhy. Kdyby všechny tyhle paprsky měly stejnou barvu jako blesk, nikdo by ani nepoznal, že se tu děje něco divného. Zamířil proutkem na postavu s kápí, kterou uviděl lépe, když za ní rozsvítil celou oblast další blesk. Jeho ústa se pohnula do nějakých slov, ale nebylo tomu rozumět, jako kdyby někdo ukradl všechen zvuk i hluk, i ten, který dělaly kapky, které dopadaly na jeho plášť a odlétaly pryč, jakoby je něco kouzelného odpuzovalo. Z té hůlky, kterou mířil, vyšlehl plamen, zvláštní, vlastně po předběžném prozkoumání to nebyl ani plamen ale hlava draka, která se doslova rozletěla na cíl. Divné bylo, že ten plamen doslova ignoroval veškerou vodu v okolí, prostě jakoby tam nebyla, jakoby venku nezuřila ohromná bouřka, prostě jen ten oheň letěl a letěl. Drak si na své cestě všiml jakési bariéry nebo nějakého štítu, ale kdyby někdo toho draka pozorně sledoval, všiml by si, že drak si pouze jakoby jen odfrkl, jakoby říkal ‚tohle zkoušíš na obranu?‘ a letěl až do chvíle, kdy narazil do té lehké překážky, kterou jen vzal sebou a zakousl se do svého cíle a na tom místě nastal menší výbuch, jen takový, aby celou postavu zažehl plamenem. Další ze zakuklenců, který stál poblíž, se podíval na svého nebohého druha a vyslal na něj další vodu, asi aby pomohl dešti uhasit to neštěstí, ale nebylo to co platné, drak prostě byl k nepřekonání.

On se mezitím podíval vedle sebe a uviděl tam známou tvář, která jen rychle změnila směr hůlky a on co mezitím držel na své hůlce draka, jeho druh vyslal něco zeleného a jelikož postava požírající drakem se nemohla bránit, i tenhle paprsek do ní narazil a ve chvíli kdy celý prostor znovu ozářil blesk, postava spadla na zem a už se nezvedla. Hodně lidí by si mohlo všimnout slušné spolupráce těchto dvou osob, jedna zadržela protivníka a druhá to ukončila. On tedy jen seknul hůlkou a drak jak se rychle objevil, tak i rychle zmizel a další na řadu směru jeho hůlky přišel ten, co zkoušel ty čáry máry s vodou. Ve zpomaleném záběru si vyměnili pár paprsků a několikrát se nechaly osvítit bleskem, párkrát se musel vyhýbat i dalším kouzlům, pocházející od dalšího zakukleného člověka, ale ani to mu nedělalo problém. Dva protivníci prostě pro něj nebylo mnoho a pro jeho bratra ve zbrani nebylo hodně ani tři.

Vlastně v tuhle chvíli by se dalo říct už jen dva, protože další postava padla na zem, jen bohužel pro ni do dvou směrů. Hlava šla tam a tělo támhle, jakoby se části těla nepohodli a utekli od sebe za přítomnosti ohromného množství krve. Nastal zmatek, jakoby to byla prostě nečekaná věc, že odletěla pryč lidská hlava, ale oba tohoto zmatku využili a tak jako správná sehraná dvojka zamířili na strachem ohromené cíle a oba skoro ve stejné sekundě vyslaly stejné kouzlo, jen na jiné cíle. Pak jen přišel blesk, možná hrom a dva temně rudé paprsky našli své skoro paralyzované oběti. V tu chvíli se stalo mnohé, obě zakuklené postavy stačily jen pohnout hlavou a pak najednou byly pryč, ne že by je nikdo unesl, jen prostě je něco zvedlo a odhodilo, a když se bavíme o odhození, na rovinu si to přirovnejme k odpálení, protože za pár milisekund či možná u hranice jedné sekundy byly postavy pryč, hluboko v rozbouřeném moři a jen čekaly na to, kdy je to moře pohltí a někdy možná navrátí k pobřeží dalšího ostrova.

Tuhle chvíli se stalo mnoho věcí, poslední stojící postava se otočila zpět na ně a se sílou, kterou by nečekal nikdo, začala vracet zelené paprsky, stejné jako použil jeho postarší společník, ale byla to jen planá hrozba, protože nebylo těžké se tomu vyhnout. Tahle věc ale nebyla tak důležitá, spíš ten hlas, co se ozval, ten byl důležitý, důležitý kvůli tomu, že to byl jediný zvuk, který byl za celou tuhle scénu slyšet a ten hlas jen jednoduše řekl dvě slova, dvě krátká slova, která ale měla značit to, co znamenaly, ty dvě slova zněly takto: „Je konec,“ a opravdu byl, protože se otočil a díval se do očí smrti. Opravdu to byl konec.

„Takže to je ono?“ zeptal se lehce přehloupě, lehce poznávaje a lehce smutně.

„Harry… to se nesmí stát,“ brečela dál a držela se ho jak silné a bojující klíště.

„Naopak, Lenko, to se musí stát, tak tohle přece funguje,“ snažil se usmát, ale místo toho vyprodukoval jen zbloudilou slzu, která jakoby čekala na další, ale když nikdo další nepřišel, utekla po tváři dál.

„Nesmí… a nemůže…“ vzlykala dál jeho kamarádka, ale v hlase už kromě strachu byla i smířenost, lehká, ale byla tam.

„Ne, Lenko, jenom nechceš… tohle nebylo žádné proroctví od Trelawneyové, které se řídí hlupáci jako je Raddle, tohle byla vize, skutečná a opravdová vize, jsem šťasten, že má kamarádka v sobě odhalila něco takového.“

„Harry, to si byl ty… jak… ne, tohle nemůže být vize… byla to jen noční můra, jak si to říkal, ošklivý sen… tohle nemohla být vize!“ vykřikla poslední slovo, ale věděla, že jeho nepřesvědčí a sebe už také ne.

„‚A nakonec si plášť sundal a přidal se bok po boku ke smrti, jako by to byla jeho stará známá‘ znáš ten příběh?“ zeptal se, a když dál vzlykala a nevnímala jeho otázky, pokračoval dál, „ono to všechno prostě musí jednou skončit, ale tím se teď netrap, ty se musíš vyspat a nabrat síly, musíš být silná holka.“

„Spánek?“ zeptala se nechápavě, „ne… já nemůžu spát, musím přijít jak tomu zabránit, něco vymyslíme a-.“

Nemohl ji nechat domluvy a tak ji lehce a tiše přerušil. „Děkuji ti, Lenko za všechno, za celé to naše přátelství, za slova pochopení a také za to, že jsem se mohl podívat smrti do tváře dřív, než opravdu přijde, děkuji, ale nyní opravdu musíš spát,“ dopověděl a z pouzdra mu vyklouzla hůlka.

„Nemůžu-,“ víc slov nestačila říct, protože jak jistě mohl dobře odhadnout, její víčka byla strašně těžká a nutili majitelku je zavřít, a když se tak stalo, už byla ponořená ve snech, ve světě, který patří jenom nám.

„Dobrou noc,“ dodal ještě a opatrně ji položil zpět do postele a přikryl ji zpět peřinou, která se tu chvíli chladila na studené podlaze. Usmál se smutným úsměvem a lehce přitiskl svá ústa na její čelo, „a odpusť mi to všechno,“ řekl ještě a opustil vyrovnaně pokoj.

„Co se tam stalo?“ zeptala se Fleur, kterou potkal na schodech.

„Lenka se probudila na pár sekund, měla nějaký hloupý sen, ale už zase spí, dáš ji prosím tě lektvar bezesného spánku? Myslím, že by jí jeden bodnul,“ usmál se a zamířil po těch schodech dolů a nechal ji tam s nepochopením stát.

„Dobrá, postarám se o to,“ dostalo se mu kladné odpovědi.

Stačil říct jen „děkuji“ než zmizel pod schody za stěnou a mohl si trochu hlasitěji oddechnout a zamyslet se nad tím, že se vlastně alkoholikům ani nediví, tohle se musí řešit pouze něčím, co vás aspoň na chvíli ze všeho odkloní.

**

Ucítil na těle lehké brnění a v uších lehký zvuk, tyto dvě věci říkali jediné, někdo se v době, kdy se sakra snaží spát, dostává do jeho pokoje. Ne že by ho měl nějak zabezpečen, jen jednoduché zamykací zaklínadlo ale i tak to byla důležitá pojistka. Jelikož věděl, že i když otevře oči, neuvidí nic, tak si jen z pouzdra na hůlku, se kterým i samozřejmě spal, nechal vysunout hůlku a zpod peřiny ji zamířil na dveře. Pak jen čekal.

„Víš o tom, že spící člověk a nespící člověk jinak hlasitě a hluboce dýchá, takže pokud to není mistr v oboru, skoro každý dokáže poznat, jestli dotyčný spí nebo to jen předstírá? Samozřejmě nejlepší jsou v tomto zvířata, pes to dokáže poznat i přes zavřené dveře,“ pověděl mu Gellert a rozsvítil světla v celé místnosti.

„Vzbudil si mě na hodinu Zoologie?“ zeptal se nevrle a schoval hůlku zpět do pouzdra a pomalu otevřel oči.

„Ne,“ odpověděl jednoduše Gellert a posadil se do křesla, jako kdyby vlastně nepřišel jenom za ním, ale z důvodu sednout si sem.

„Takže?“ řekl a naznačil rukama pohyb, který říkal něco ve stylu ‚tak se konečně vymáčkni‘.

„Koukám, že nikomu stále nedůvěřuješ,“ dostalo se mu odpovědi, „alarm na dveřích,“ protáhl, jako kdyby něco důležitého naznačoval, „hůlka v posteli,“ podal další věc a jenom mu na obličeji hrál takový úsměv, který by asi nikdo nedokázal určit, co znamená.

„Po té věci s Brianem a po té věci s tebou, nemůžu důvěřovat nikomu, že se nepokusí sem hodit omylem,“ u slova omyl udělal prsty uvozovky, „nějaký jed, který by mě zabil ve spánku a slib by ho nezabil, protože on to sem nehodil s úmyslem mě zabít, ale vyhubit zde jen všechny škrkny, které by mě mohli otravovat při spánku,“ dokončil svou myšlenku plnou ironie a sarkazmu.

„Je vidět, že můj čas věnovaný tobě, nebyl až tak úplně zbytečný,“ připustil Grindelwald a on jen zakroutil hlavou, taky by mu huba neupadla, kdyby ta pochvala zněla… no jako pochvala.

„Proč jsi teda přišel?“ zeptal se už skoro potřetí.

„Víš, proč jsem přišel.“

„Možná to tuším, možná ne.“

„Co se stalo tam nahoře?“ položil Gellert konečně nějakou plnohodnotnou otázku a on pochopil, co to ‚nahoře‘ znamená.

„Lenka se vzbudila a měla vizi, o kom jiném, než samozřejmě o mně,“ pověděl ironicky.

„Vize? To zní zajímavě,“ podrbal se Gellert na bradě, jakoby tohle gesto ukradl Aberforthovi nebo Albusovi, „podíváme se na to v myslánce, přemísti se tam, až se převlíkneš,“ dopověděl a zmizel pomocí přemístění rychleji než pára nad hrncem.

„Taky by mohl říct to krásné slovo ‚prosím‘, nic by se mu nestalo,“ zamumlal si pro sebe a v rychlosti si pobral na sebe a k sobě vše, co potřeboval a přemístil se také.

„Bylo to všechno opravdu nutné ve čtyři hodiny ráno?“ zeptal se, když si pořádně zívnul.

„Za dvě hodiny budou vzhůru ostatní,“ dostalo se mu odpovědi, která podle Gellerta vysvětlovala úplně všechno.

„Jak říkáš,“ zakroutil hlavou a došel k myslánce a udělal přesně to, proč tu byl, když bude Gellert zaneprázdněn, sežene si aspoň posilovací lektvar. Když stříbrná nitka skončila ve vodě, poukázala Gellertovi, že má volno a sám si šel sednout do pohovky. Grindelwald byl muž činu a tak nelenil ani jednu sekundu navíc a ponořil hlavu do velké nádoby.

„Kráturo,“ zavolal si skřítka, který se okamžitě objevil, „dones mi prosím tě posilovací lektvar nebo tady usnu,“ pověděl dřív, než se skřítek začne uklánět a dělat podobná gesta.

„Krátura udělá,“ dostalo se mu odpovědi a pak rychlého zmiznutí. Pokrčil nad tím jen rameny a počkal si, až se Krátura objeví znova a dostane se mu toho, co si přál, což se za chvíli stalo. Takže teď už jen seděl a popíjel posilující lektvar, jako kdyby to byla drahá skotská. Tenhle den byl prostě pošahaný a šílený a to jsou teprve tři ráno.

„Měl by sis toho vážit,“ řekl klidně Gellert, když vystrčil hlavu z myslánky a podíval se na něj, „jen když si tě někdo váží nebo použijeme vaše oblíbené ‚má tě rád‘ dokáže v sobě nalézt tento dar… no a samozřejmě musí to mít v krvi.“

„Tak to je skvělý,“ vykřikl ironicky, „takže teď si seženeme rachejtle, spoustu balónku, píšťalky a budeme slavit, ještě do toho můžeme začít tleskat jako tuleni nebo lachtani, či které zvíře tak legračně plácá a bude to dokonalý,“ dodal a sarkazmus by v této větě slyšel i hluchý a to už bylo sakra co říct.

Viděl, že chce něco na to Gellert říct, ale to nechtěl dopustit, on začal tuhle řeč, takhle blbým argumentem a on k tomu měl ještě co říct.

„Musel jsem ji uspat na týden, uspat!“ zvedl svůj hlas, „rozumíš tomu? Kamarádka, která mi věří a dle tvých slov si mě váží, tak já na oplátku, ji musel z té velké důvěry uspat, aby nemohla prozradit všem, že mě někdo nějakým způsobem udolá srabácky do zad! Musel jsem to udělat proto, aby někoho z nich nenapadlo mě držet, aby se něco takového nestalo!“

„A taky proto si tě vážím nejvíce ze všech lidí, protože dokážeš udělat správná rozhodnutí ve správný čas a taky samozřejmě spoustu nesprávných.“

„Není to moc velká výhra, že jsem se dostal na ten pomyslný vrchol, když ti nade mnou zemřeli,“ pověděl sarkasticky.

„A ty budeš další,“ dostalo se mu odpovědi bez nějakého výsměchu, „ledaže se vyhneš svému osudu a otočíš se tam dřív, než ten smrtijed dostane příležitost,“ dodal k tomu Gellert a přiblížil se k němu blíž a z velké blízkosti mu do očí řekl: „Otočíš se?“

„Ne,“ přišla od něj rozhodná odpověď, „ale postarám se o to, aby on se už taky neotočil, pak už bude na tobě, dostat toho posledního a bude to jedna slepá oběť za šest smrtijedů, to se vyplatí.“

„Začínáš smýšlet jako pravý voják, jen škoda, že to přišlo,“ předstíral Gellert, že se kouká na imaginární hodinky, „tak tři dny před tvou smrtí.“

„Budu umírat s respektem od slavného Gellerta Grindelwalda, kdo si tohle může říct?“ zeptal se trochu s humorem a trochu s vážností.

„Budeš nejspíše poslední,“ odsouhlasil mu to Gellert, „ale ještě je potřeba udělat jednu věc, aby si odhodil minulost za sebe, a ta věc obsahuje tvoji hůlku a Hermionu, musíš udělat přesně tohle,“ naklonil se k němu a tichým hlasem mu řekl vše, co potřeboval slyšet.

Dal si chvíli na čas, než krátce pokýval hlavou. „Udělám to.“

„Dobře, budu mapovat situaci a až se tahle situace naskytne, dám ti vědět a pustíme se do toho, pokud si to nehodláš rozmyslet.“

„To se nestane.“

„Já vím, že ne.“

„Poprvé se na něčem shodneme?“

„Vypadá to tak.“

„Můžu mít ještě jednu otázku? A opovaž se použít tu Albusovu hloupou odpověď, že jsem jednu už položil,“ varoval ho rychle a viděl krátký úsměv na Grindelwaldovi tváři.

„Poslouchám.“

„Věříš v peklo?“ zeptal se vážně.

„Prosím?“ zasmál se Gellert.

„Nenech mě tu otázku položit dvakrát,“ zavrčel.

„Ne, proč se ptáš?“

„Jestliže se mám bát věčného utrpení v pekle nebo poslední okamžiky si nehrát na nic a prostě použít vše k zabití, co umím.“

„Nemyslíš si, že kdybych se bál pekla, že bych přestal experimentovat na dětech zhruba ve třinácti letech?“

„Stejně jsem to potřeboval vědět,“ pokrčil rameny jen tak pro sebe a zmizel s hlasitým prásknutím ve skoro opuštěném domě.

**

Přemístil se samozřejmě do svého pokoje, který měl dostatečnou zvukovou bariéru, aby nevzbudil nikoho, což bylo to poslední, co chtěl. Vyšel v pohodě z pokoje a zamířil na místnost, kterou nazývali ošetřovna. Po vstupu za sebou zavřel a rozsvítil všechna světla, jednoduchým pohybem hůlky. Přešel rovnou k posteli s Hermionou a zamířil na ní hůlku, trochu se mu klepala hůlka, ale věděl, že dělá něco, co je potřeba.

„Co se děje?“ najednou Hermiona otevřela oči a podívala se na něj zvědavě.

„Sakra!“ řekl si pro sebe, ale lhaní mu už nedělalo žádný problém a tak se navenek jen vesele usmál a pověděl. „Chtěl jsem provést pár diagnostických kouzel, abych věděl, kdy se probudíš, ale v tuhle chvíli to asi nebude potřeba.“

Poznal, že je zvědavá, co se vše stalo, když byla očividně mimo, ale její otázka ukázala, že stále je pro ni důležitější on, než znalosti. „Děje se něco?“ to byla ta otázka, jednoduchá, velmi jednoduchá, ale jemu to rozšířilo úsměv na tváři, znala ho až moc dobře.

„Vždy se přece něco děje ne?“ usmál se a přisedl si k ní na postel, „jinak by život byl nuda.“

„To není, co jsem měla na mysl-.“

Nedovolil ji dokončit tu větu, protože jí dal prst na ústa a lehce po nich přejel.

„Já vím, že ne, ale v tuhle chvíli není nic důležitého.“

Neodpověděla na to nic, jen ho oběma rukama chytla za tu jeho, kterou na ní měl lehce položenou, a oba se na sebe lehce usmívali.

„Jsi ještě unavená?“ zeptal se lehce.

„Trochu,“ připustila.

„To je dobře,“ úsměv mu trochu pohasnul a zahalil ho lehký smutek, ale byl expert nitrozpytu, takže nedal emoce moc znát, „děkuji ti za to všechno,“ řekl jen a nahnul se nad ní a políbil ji jemně na čelo, „opravdu děkuji.“

„Co-.“

Nenechal ji to ani dopovědět a jednoduchým kouzlem ji poslal do snů, do jediného světa, který je jen náš. „Proč prostě všechno nejde tak, jak si člověk přeje?“ zeptal se do tiché místnosti, „Zasranej osud,“ zaklel si nahlas, tenkrát na pohřbu mu Gellert řekl, že dokud umírají ostatní, není důvod si na zasranej osud stěžovat, ale teď když neumírají ostatní, ale on, konečně si to mohl oprávněně zařvat… no a možná mu to trochu i pomohlo.

**

Po tom všem si konečně lehl do postele, ale stejně nemohl usnout, ne po tolika záležitostech k řešení a posilovacím lektvaru. Věděl, že neusne a proto zůstal oblečen ležet na posteli s hlavou plnou sem a tam lítajících myšlenek. Když v tom samozřejmě nečekaně se ozval alarm.

„Do prdele, to se nemohlo ozvat, když jsme tam byli?“ zanadával a vyskočil z postele, byl to alarm jen pro něj a Gellerta, který říkal jediné ‚někdo otravuje u sídla Blacků‘ a po tomhle zvuku bylo jasné, kdo je ten někdo.

Otevřel naštvaně dveře a chytl zrovna Gellerta vylézajícího ze svého pokoje.

„Dneska jsem byl rychlejší,“ poznamenal, „nestihl si ani vylézt z pokoje, opřít se o stěnu a předstírat, že tu na mě čekáš několik dlouhých minut.“

„I ty jsi byl pomalý, možná že jsi mi v tom dokázal zabránit, ale nedokázal si to udělat sám, aby si mi dokázal, že už jsi lepší než já,“ dostalo se mu odpovědi.

„Konec řečí, jsem zvědav, co se stalo,“ pověděl a po krátkém neverbálním souhlasu se přemístil pryč, na místo, kde byl přesně ve tři ráno.

Objevili se na tom samém místě, když se ozval alarm poprvé, tehdy když se skrýval Gellert pod pláštěm, teď ale stál Gellert vedle něj.

„Hůlka je támhle,“ ozval se hlas před nimi. Podíval se na osobu s malým zájmem a opravdu uviděl na zemi ležet hůlku. Neviděl ji jako nebezpečí, takže hůlku nechal ležet a stejně tak udělal Grindelwald.

„Smutné,“ zamlaskal si, „opravdu smutné,“ řekl ještě jednou, „když jsem tě viděl poprvé,“ neměl už nejmenší důvod k vykání, „tak sis hrála na strašnou paničku, šaty za desetitisíce támhle, šperky za statisíce tady, nosíček nahoru, protože já jsem přece velká paní Malfoyová a teď mi tu dobrovolně klečíš ve sněhu bez hůlky.“

Neřekla na to nic. Nebylo ani co, vše co řekl, byla pravda, tvrdá a hnusná, ale pravda.

„Co se stalo?“ zeptal se s úšklebkem Gellert, který říkal něco ve stylu ‚řekni mi to, ne že by mě to zajímalo, ale chci se ti vysmát‘.

„Jsou mrtvý,“ dostalo se jim tiché odpovědi.

„Kdo?“ zeptal se zaujatě, smrt kohokoliv měnila dost situaci.

„Lucius a Draco,“ dostalo se jim další odpovědi, ještě tišší ale stejně ji nepřeslechli.

„Co se stalo?“

Podívala se mu poprvé do očí, a když tam neviděla žádný výsměch ani ‚máš to, svině‘ což prostě v tuhle chvíli odmítal ukazovat, nebyl přece jenom zrůda, tak se dala do vypravování.

„Šla jsem pryč, a když jsem se vrátila, byli oba mrtví a jejich orgány, končetiny a krev, tvořili na stěně nápis ‚takhle skončí všichni zrádci‘ kdybych tam byla-.“

„Tak jsi mrtvá,“ řekl Gellert krátce.

„Nejspíš,“ připustila Narcissa.

„Co bylo tak důležitého, že jsi opustila ukrytou lokaci? Je dost možné, že vás – je – našli kvůli tomu.“

Doufal, že pochopila, že na tomhle místě musí být jen pravda a upřímnost… teda z její strany.

„Šla jsem za svou sestrou, chtěla jsem ji přemluvit, aby kdyby se nám něco stalo, aby se postarala o Draca, a když mi to konečně slíbila, našla jsem ho… mrtvého,“ dostala ze sebe, ale jedno ji musel přiznat, nedala na sobě znát skoro žádné emoce ani poté, co viděla dokonanou popravou na jediných lidech, kteří jí zůstali věrní.

„Jo,“ protáhl Gellert, „osud má velice vytříbený smysl pro humor.“

Nechtěl dát Gellertovi za pravdu, ale nešlo to jinak, měl pravdu, matka zachraňující syna zapříčiní to, že syn zemře a ona přežije, osud byl prostě kurva. „A proč jsi tady?“ zeptal se na skoro jediné, co ho zajímalo.

„Vím, kdo to udělal, vím, kde bydlí, a vím přesné plány domu, ale pochopitelně sama nic nezvládnu, proto jsem tady,“ řekla smířeně a lehce zničeně.

„A co mi s tím?“ nezněl Gellert moc zaujatě, „jednou jsem vám zachránil život a dostala ses z toho jen ty, proč bych měl dělat další dobrou věc, když už tě máme pod slibem?“

„Udělám proto cokoliv, můžete si udělat s mým majetkem, s mým postavením naprosto cokoliv, chci jen vlastnoručně zabít toho parchanta, co to udělal.“

„My se viditelně nechápeme,“ pověděl on a trochu kysele se zašklebil, „v tuhle chvíli, pod neporušitelným slibem, už si můžeme dělat cokoliv s tvým majetkem a tvým nulovým postavením.

„Udělám cokoliv! Jen ho chci zabít a pomstít se,“ vykřikla beznadějně do ticha přírody.

„Ale-,“ chtěl říct, ale Gellert mu položil ruku na rameno a usmál se na něj ďábelsky a to nikdy neříkalo nic dobrého.

„Dobrá, pomůžeme ti v tvé pomstě,“ naznačil Gellert a on se na něj podíval a čekal, co z něj vyleze.

„Ale?“ ozvala se Narcissa.

„Staneš se otrokem, větší troska než ledajaká kurva, naprostá nula na nejnižším dně a jediné, co budeš dělat, je sloužit bez žádných práv na život,“ skoro až vykřikl Grindelwald s úsměvem a jen tahle jedna věta dokázala na Narcissině tváři vytvořit naprostý strach a děs, větší děs, než poprava rodiny.

Formát pro tisk