Kapitola sedmašedesátá - Poslední záležitosti

Harry Potter and Pactum Purgamen

Dostat se k nějakým informacím, bylo více než-li těžké, přesvědčili se o tom v následujících třech dnech všichni a to je sháněl někdo jako je Mundugus a to už bylo co říct. Od té doby, co ministerstvo už nepatřilo Anglii ale smrtijedům, bylo vše jinak. Kontroly, hlídky, pomluvy a všechno co stěžovalo práci těm, co proti tomuto systému bojovali. I když ale nezjistili nic jiného, mohli si být jistí, že to nebyla první poprava, protože o dva dny později jim napsal Marvin z Godrikova dolu, že doslova vyhubili další rodinu a on měl za úkol to zamaskovat. Bystrozoři si oba domy hlídali a tak už ani odtud nemohli získat nějaké nové či lepší informace. Všechno prostě šlo do prdele, jak to shrnul Gellert.

Tohle všechno a i mnoho dalšího bylo vidět na tvářích všech přítomných, tyhle masakry se sice stávaly mimo jejich známosti, ale stejně umírali další lidé a jemu to nijak nepřidávalo na popularitě to, že na všech zdech bylo napsáno „Zemřeli kvůli tobě, Harry,“ tohle prostě chtělo nějak řešit, ale nebyl žádný konec, za který se šlo chytit, a nikdo neměl ani žádný směr, kde by se dalo začít.

Jediné, co ho tak nějak v tuhle dobu mohlo těšit, bylo to, že jak Hermiona tak Lenka byly stabilizovány a nehrozilo jim už žádné nebezpečí, které by ohrozilo jejich život.

Seděl tu s nimi takhle každý den a střídavě je držel za ruce, aby jim aspoň nějakým způsobem dodal síly, i když si na tohle téma vyslechl pár věcí od Gellerta, ale nijak tomu nevěnoval pozornost, Grindelwald byl bručoun už v mládí, teď už se nezmění. Proseděl tu u jejich postelí několik hodin denně a říkal jim vše, co si myslel, že by měli vědět, přece jenom bezvědomí je jenom stav mysli a mozku, který stále pracují, takže musí slyšet i jeho hlas. Všichni na něm museli vidět tu zoufalost, když místo spánku, učení či kdovíjakých jiných činností tu seděl a povídal o všem a přitom o ničem. Kdo mu to ale mohl vyčítat, nikdo nebyl takový blbec, aby mu to řekl do očí a co si o něm povídají za zády, mu nijak nevadilo. Přece jenom tu ležela jeho přítelkyně a nejlepší kamarádka, co by byl za člověka, kdyby tu pro ně nebyl.

„Harry?“ ozvalo se za ním ženským hlasem.

„Ano?“ řekl, aniž by se na Fleur otočil, nechtěl vidět ani soucit ani nic jiného v její tváři.

„Přišel ti dopis, podle Jacka víš od koho to je, i on dostal svůj, tenhle je prý pro tebe,“ pověděla mile.

„Děkuji,“ odvětil a naposledy pohladil studenou Hermioninu ruku, než si pro ten dopis došel.

„Kdybych pro tebe mohla Harry cokoliv udělat…“ nedokončila záměrně větu a podívala se na něj.

„Já nic nepotřebuji, Fleur, jsem ti vděčný za všechno, nyní se musíš soustředit jen sama na sebe a na ten nový život, který máš v sobě, nic víc.“

„Jak myslíš, ale má nabídka je stále otevřená,“ dokončila svou myšlenku a s trochu nedůvěřivým pohledem na jeho poslední větu, předala mu dopis a odešla, přičemž nezapomněla zavřít dveře.

„Ach jo,“ povzdechl si a sedl si na kraj postele, opravdu věděl od koho to je, ale vůbec netušil, co v tom dopise může stát a nějakým způsobem se bál ho i otevřít.

Harry

Dostaly se ke mně ty smutné a hrozné zprávy a já marně musel přemýšlet, jestli se vůbec hodí, abych nějakou zprávu sepsal a poslal. Kdyby z této zprávy zazněla neúcta či něco podobného, cítil bych se jak hlupák. Každopádně chci říct upřímnou soustrast za všechny a ať se vyléčí zranění všech, kteří nějaké utrpěli. Jack mi napsal i to, jak jsi dopadl ty, je mi to opravdu líto, nedokážu si představit, jaké to je a tak nebudu psát nic, čímž bych tohle jen zhoršil. Nemohu ti ani přát brzké uzdravení, když takováto zranění nevyléčí nikdo. Mrzí mě stále víc, že má práce je vlastně skoro bezpečná hra a tvá práce znamená to, co znamená a čím dál více si vážím toho všeho, co pro nás všechny děláš.

Zde na škole je klid, hlupáci se stále snaží opravit tu skříň a já jim s tím už konečně pomáhám, ale zároveň jim škodím, je na tom už dost mé práce, abych ji dokázal opravit snad už jen já, takže ať se budou snažit, jak chtějí, dostanou se jen do nějakých devadesáti devíti procent a pak se nehnou z místa, až bude třeba, otevřu vám ji jako přístupovou cestu, ale v tuhle chvíli jsme zničili snad nejlepší a nejnenápadnější cestu do školy. Dobrá práce.

Jinak tu stále panuje napjatá atmosféra mezi kolejemi a dokazuje se všemi možnými prostředky, že Zmijozel má jasnou převahu. Famfrpálové zápasy končí plnou ošetřovnou soupeřů, občas se k nim přidá někdo, kdo ‚uklouznul na schodech‘ či ‚snědl špatné jídlo‘ a učitelé samozřejmě nic nedělají a když ano, nikomu nevadí čistit poháry, když to odneslo tolik ‚šmejdů‘.

Zabini se stává čím dál větším postrachem a podle toho čím se chlubí tak i dobrým služebníkem Pána zla, nedivil bych se, kdyby se v nejbližších chvílích stal i opravdovým smrtijedem, zatím o tom jen básní, zatím.

Znovu připomínám, aby se i o mně s nikým nemluvil, dokud o mně víš jen ty, Jack a Eleanor, jsem v bezpečí snad Brian neudělal mnoho chyb předtím, než udělal svou největší, snad ho nenapadlo, že bych já mohl být nějak důležitý a neprozradil mé jméno.

Ať se nám všem v následujících dnech daří a ať je nám štěstí nakloněno.

Informátor

Věděl, že to tak bude, někde tam vzadu v koutku své mysli věděl, že přesně takhle to skončí. Zabini nebyl blbec, o tom se už přesvědčil ve škole, a když zmizel ze školy on a Malfoy, tak měl možnost pomocí charismatu či výhružek jednoduše dosáhnout svého a to on udělal. Varoval McGonagallovou, ale stejně to nepomohlo, ale ani s tím nijak nepočítal, lidé se prostě nemění.

Utřel si utíkající slzu z tváře a přeložil dopis. Bylo to více než smutné číst znovu a znovu řeči o tom, kdo je mrtvý a kdo ještě bude, nikdo samozřejmě nevěděl budoucnost, ale alespoň on si tu svoji dobře zvolil. Byl rád, že dokončili s Billem tu skříň, alespoň nějakou věc dotáhli do konce, než takticky skoro oba položí svůj život za vlast.

Nechal si vysunout hůlku z pouzdra a pomocí jednoduchého plamínku si nechal celý dopis shořet v ruce, věděl, že to nebude pálit, jeho práh bolesti byl už někde jinde, aby cítil něco takového, jako hořící papír v ruce. Uhasil to dvojitým tlesknutím a popel nechal spadnout na zem, který tam ovšem také dlouho nezůstal, protože ho odstranil. Svou hůlku znovu uschoval do místa, tam kam patří a vydal se s posledním smutným pohledem na zraněné holky pryč.

Věděl, co musí udělat a tak došel do obývacího pokoje, ale zastavil se, když tam uviděl sedět Galateu, člověka, kterého opravdu vidět nechtěl, ale někdo jako on si asi prostě nemůže vybírat a zvlášť v této odporné době.

„Dobby,“ zavolal, naprosto ignorujíce Galateu a čekal, až se skřítek přemístí.

„Co může Dobby udělat?“ dostalo se mu okamžité odpovědi.

„Doruč Horáciovi zprávu, že se s ním v co nejbližší době musím setkat, a že je to sakra důležité."

„Dobby udělá, Dobby vyřídí,“ zakýval hlavou skřítek a zmizel jak pára nad hrncem. Mohl si zavolat i Snapea, ale kdo toho netopýra chtěl vidět vícekrát, než musel.

„Nenávidíš mě, že ano,“ ozvalo se mu ze vzdálené pohovky, nebyla to otázka, jen suché konstatování.

„Prosím?“ otočil se nechápavě, přeslechl se? Blbě slyšel? Nebo jak.

„Povídala jsem, že mě nenávidíš,“ řekla nyní už více zřetelně Galatea.

„A co vás k takovémuto významnému poznání vede?“ dostal ze sebe sarkasticky.

„Vedeš zajímavou skupinu, máš v ní lidi, kteří ti mají krýt záda, a přitom je nenávidíš, člověk by polemizoval o tvém duševním zdraví,“ odvětila Galatea a on musel silně nosem vydechnout, aby zahnal jakýkoliv možný přicházející vztek.

„Není to o tom, že nenávidím vás, nenávidím jen to, co představujete,“ odpověděl s trochu šíleným úsměvem, „pro mě jste jen další figurka, bojující za mé ideály,“ sjel ji od hlavy k patě pohledem a z úst mu odešel lehký zvuk výsměchu, „no spíše figura než figurka, když se podívám na vaše rozměry,“ dodal, „ale zpátky k tématu, jelikož mě nemůžete zradit a rozhodla jste se bojovat, je mi jedno, že tu budete a nebudu další vojáka ignorovat, ale vás jako to, co představujete uvnitř opravdu nenávidím,“ dokončil svou myšlenku.

Viděl, jak na něj kouká a ztratila slova, to byl úspěch.

„Jsi si jistý, že jsi správná osoba, která má vést tuhle válku?“ konečně se ozvalo něco výsměšného od ní.

„A vy snad jste?“ zasmál se ledově, „shrňme si vaši historii ano? Padesát let jste vedla Obranu proti černé magii a podařilo se vám, díky tomu, že jste se dle mého nejspíše zamilovala do mladého Toma Raddla, ho naučit úplně všechno, co neměl vědět. No povězte, kolikrát jste měli ‚soukromé sezení‘ u vás v kabinetu, no? Není to lehké si přiznat, že jen díky vašemu tréninku navíc, jste pomohla k povstání největšímu zmrdovi posledních let, co? Ale pak jste prokázala velkou odvahu a chuť to napravit,“ pověděl s velkým výsměchem a ironií, „tím, že jste se padesát dva let ukrývala jak krtek v noře a čekala nejspíš, až nějaká dobrá víla mávne kouzelným proutkem a všichni na světě se budou mít rádi.“

„Nevíš o tom vůbec nic,“ pověděla nebezpečně Galatea a vstala z křesla.

„A děkuji za to Merlinovi každý den před spaním,“ odvětil, „nic co tu řeknete, ale nemůže změnit to, co jste udělala a už vůbec to nezmění můj pohled na vás… a ne jenom můj.“

„Nezáleží mi-,“ chtěla mu něco odpovědět, ale zadržel ji zvednutím ruky.

„Nic mi už radši neříkejte, kvůli vám podobným zemřel Evan, Bill, Albus, Aberforth, jenom kvůli takovým srabům, kteří odmítají bojovat, protože by si mohli zlomit nehet nebo by ji vypadali ty šedivé vlasy, co mají, jenom kvůli takovým jako jste vy, jsem já slepý, protože jsem musel bojovat svoji bitvu sám, když vy jste v noře přemýšleli, jestli je lepší kyselá nebo sladkokyselá omáčka,“ řekl naštvaně a zamířil pryč z místnosti, ale ještě přes rameno dodal, „zůstávejte tu, co nejméně, kazíte zraněným a válečným hrdinům jejich hrdinství tím, že mají v tomto domě někoho, kdo je vystrašený i ze svého odrazu v zrcadle,“ a s těmito slovy odešel z obývacího pokoje.

**

Seděl ve svém pokoji, jestli se pokoj u Fleur doma dal nazvat svým, ale nebylo tu důležité slovíčkařit, všichni věděli, že tady bydlí on a všichni to respektovali. Seděl tu od té doby, co měl ten ‚zajímavý‘ rozhovor s Galateou a byl rád, že měla dostatek taktu, že za ním už nepřišla s nějakým dalším názorem, při kterém by se musel držet, aby nemusel porušit to nepsané pravidlo, že ženám se neubližuje.

Otočil si zraněnou dlaň ke svému jedinému fungujícímu oku a s povzdychem si sám sobě zkonstatoval, že už to jistě lepší nebude, stále se mu klepala jak dědkovi s nějakou tou mudlovskou nemocí, která napadala staré lidi. Povzdechl si ještě jednou a pustil své tělo, aby padlo na tu měkkou postel, přece jenom výhled na strop je lepší, než na dveře, odkud nikdo nepřichází.

Bylo zvláštní, že se mu do hlavy cpaly myšlenky, které tam vidět nechtěl, jako proč se stalo tohle, proč se stalo támhleto a hlavně ta jedna otázka. Jaké je to sakra zemřít, bolí to? Je to stejný jako usínání, po kterém se člověk nikdy nevzbudí nebo je to bolestivé?

Nebyl srab nebo ano? Proč přemýšlí nad něčím, co se nedá změnit, věděl, že jednoho dne – který není vůbec daleko – ho vzbudí Gellert a řekne: „jdeme“ a on půjde, proč když je to jistota, jako že vyjde zítra Slunce, se toho bojí? Východu Slunce se také nebojí, proč se bojí podobné jistoty?

„Harry?“ ozvalo se před ním a on zakroutil hlavou, aby zahnal myšlenky… nebo aspoň myšlenky na tohle.

„Děkuji, že jsi přišel Horácio,“ pověděl Horáciovi, který vypadal, že pořádnou dobu se nevyspal jinak, než pomocí lektvarů a ty jsou všeobecně známé za ne moc kvalitní spánek, po častých dávkách.

„Dobby říkal, že je to důležité…“ pověděl Horácio a jedním kouzlem si přivolal volnou židli a posadil se k posteli, na které se stále ještě válel.

„Horácio, tvoje inteligence je na velmi vysoké úrovni, víš, proč tu jsi,“ řekl a sedl si na postel tak, aby se mu mohl aspoň tím jedním okem dívat do očí.

„Vím,“ povzdechl si Horácio, „vím,“ pokračoval a dal si ruce do stříšky a opřel se o ně, „jenže tak nějak jsem čekal, že tenhle den nepřijde, nejsem rád poslem špatných zpráv.“

Snažil se trochu usmát, ale věděl, že z toho vzešel jen nějaký prapodivný škleb, podobný těm, kterým se šklebí na chudé zákazníky skřeti. „Tak to neber jako špatnou zprávu, ale jako třeba na konstatování skutečností, to jde ne?“

„Nejsem Severus, Harry,“ zašklebil se na něj Horácio zpátky, kdyby je někdo teď fotil kouzelnickým způsobem, tak by to byla jistě krásná kouzelnická hýbající se fotka, „nedokážu prostě jen tak konstatovat skutečnosti, jako že jediná naděje kouzelnického světa bude slepá v nějakém to blízkém dnu.“

„Horácio prosím,“ povzdechl si, „žádné řeči o nadějích, prostě mě ber jako Harryho a ne jako toho hlupáka, o kterém čteme v novinách, prostě jen Harry.“

„Dobrá, prostě Harry, zavři oči a uvolni se, nemělo by to bolet, ale pro jistotu se připrav i na to,“ ukončil prozatím rozhovor Horácio a i když měl zavřené oči, ucítil, kam přesně míří Horáciova hůlka, reflexy už měl tak vycvičené, že musel přikázat mozku, aby se po Horáciovi neohnal a jednu mu v sebeobraně nevrazil.

Slyšel mnoho latinských slov, některých známých, některých neznámých ale, jelikož věděl, že jeho znalosti léčících kouzel končí na použití lektvarů nebo na obvazech, ani se na to nesoustředil.

„Tak?“ řekl, když bylo už delší dobu ticho.

„Mohu ti to napsat?“ snažil se zavtipkovat Horácio, aby zahnal tuhle nepříjemnou situaci.

„No tak, neříkáš mi kdy umřu, jenom kdy budu slepý,“ snažil se ho uklidnit, ale v duchu si říkal, jaký lhář on je.

„Vím, já vím, ale stejně je to hrozné, být ten, kdo ti bere naděje na krásný život, kdy se budeš moct dívat na krásnou manželku, spousty malých dětiček a krásnou oblohu, odrážející se od hladiny moře nebo krásného západu Slunce…“

„Horácio!“ zvedl svůj hlas a pak si jen povzdychl a zopakoval potichu, „Horácio… nechci tu brečet, nechci tu ukazovat slabost… prostě jen mi řekni čas, o nic jiného neprosím.“

Slyšel, jak Horácio vstává a podle kroků poznal, že směřuje k místům, kde je stolek, knihovna a okno.

„Harry, mě to tak mrzí.“

„Horácio, to blbé číslo,“ řekl zoufale.

„Proč se to muselo stát tobě, tvoji rodiče byli šťastní, zamilování a měli všechno, co chtěli, proč t-.“

„Horácio, sakra dostaň to ze sebe, ubližujeme si tu zbytečně,“ pověděl a pevně se na něj podíval, „mám za sebou dlouhý tréninku od Gelerta a dlouholetý trénink od života, nesesypu se ti tu.“

„Šest až deset dní,“ vybreptal ze sebe Horácio a on se na něj fingovaně usmál, „počítej ale s nižší než s vyšší hranicí,“ dodal rychle.

„Nebolelo to, že ne?“

„Nebolelo, Harry?“ zasmál se Horácio zoufale, „trhá mi to srdce ti tohle říkat, sakra Harry, jsi pro mě jako vnuk, jak by to mohlo nebolet, rvát ti iluze a naděje z těla a pak je tu zatloukávat do země, jako kdyby to byly nějaké hloupé kůly!“

„Když já jsem pro tebe jako vnuk, tak já mám radost, že ty jako můj děda, jsi se zdravím v pořádku a schytal jsem to já.“

„Sakra, Harry, to má být obráceně, my staří máme na sebe brát tyhle zkurveniny života, abyste si vy, mladí, mohli užít, co chtěli a zvlášť ty… ty si potřebuješ dost věcí užít, aby to vyvážilo všechno to špatné.“

„Nic v mém životě nefunguje tak, jak by mělo, proč by měla moje slepota být výjimkou?“ zeptal se řečnickou otázkou, protože věděl, že mu na ni nikdo neodpoví.

Chvilku bylo ticho, Horácio se díval z okna na krajinu a on se díval zpátky na strop, každý viděl to, co chtěl a nepanovalo tu ani to hnusné ticho, spíše jen klidné a tiché prostředí.

„Co budeš teď dělat?“ zeptal se po chvíli Horácio.

„Dojdu navštívit Petúnii a rozloučím se s ní, protože by nám to ubližovalo oběma... povídat si poté, co budu slepec, pak se ještě projdu několikrát po tomhle domě a okolo vily, abych to měl v dlouhodobé paměti a mohl se k něčemu v té mé tmě ubírat.“

„Kdybych ti mohl jakkoliv pomoct, Harry…“ nedokončil schválně Horácio větu a podíval se na něj nebo se mu to aspoň zdálo.

„Jediná věc, nikomu tohle neříkej, nech všem těm lidem iluze a naděje, když je tak potřebujeme, nechci, aby se na mě koukali jak na chudáčka.“

Odpovědí mu byl jen povzdech a to pěkně hluboký. „Budu tvé přání respektovat, ale nemůžu ho schvalovat.“

„Respekt mi stačí, Horácio, respekt mi stačí,“ pověděl unaveně, „kdybychom se už neviděli,“ řekl s trochu šíleným a zoufalým smíchem, „rád jsem tě viděl a rád jsem s tebou jak vidící spolupracoval.“

„Nechám tě tu samotného,“ řekl zase po krátkém okamžiku a zamířil ke dveřím, „a tvé pocity jsou oboustranné,“ řekl ještě a ty dveře otevřel.

„Horácio,“ zastavil ho ještě, „tvá odměna za dnešek je dole v kuchyni, druhá skříň zleva a třetí polička, snad ti ta medovina a ananas pomůžou. Sice se říká, že alkohol problémy nevyřeší, ale medovina by mohla ne? Zkus to vyzkoušet,“ usmál se a za dnešek to byl první opravdový úsměv.

Viděl, jak z Horáciova oka padá slza a tak oba udělali to první, co je napadlo, aby to dál už nepokračovalo, on zavřel oči a Horácio odešel dveřmi. Gellert přece říkal, že jenom žena a matka můžou vidět mužovi slzy a i když tu Gellert nebyl, tak všichni měli trochu respektu, aby to dodržovali.

**

Celý ten den zůstal ve svém pokoji, kromě teda těch malých chvil, kterých strávil v koupelně nebo podobně, všechny jídla mu s úsměvem přinesla Fleur a on tak neměl žádný důvod jít někam do společnosti a všichni to respektovali.

Jenže on neutíkal a neschovával se, takže jakmile přešel ten včerejší hloupý den, normálně sešel dolů a sedl si hned naproti Gellertovi, který jako jediný takhle brzo ráno seděl v křesle a pročítal si nějakou další knihu, dle jeho názoru to byla ta přeložená kniha z Egypta, která se kradla jak na běžícím páse. On ji už měl taky tak třináctkrát přečtenou, nutil ho k tomu Gellert furt, protože se všichni připravovali na nějakou tu poslední bitvu a ta jeho přijde nejpozději za devět dní.

„Tak?“ zvedl Gellert pohled z knihy.

„Pět až devět dní,“ odpověděl klidně.

„Tak se dej čtyři dny lehké přípravy, zařiď si vše a pak přijď za mnou,“ odpověděl mu Gellert a sklonil svůj pohled zpět do knihy.

„Chci navštívit Petúnii, koho si mám vzít sebou? Zase si mám vzít tu s těmi velkými prsy, jak jsi radil minule?“ pověděl s veselým podtónem, rozhodl se včera, že už nebude kvůli ničemu smutnit a když jsi vzpomněl, jak mu tenkrát Grindelwald doporučoval Eleanor, musel mu to teď připomenout.

„Buď ji, nebo vezmi Fleur, doporučuji druhou možnost,“ řekl Gellert, aniž by zvedl svůj pohled.

„Má je taky velký? Nebo jaký je tvůj důvod,“ zasmál se.

„Jsi tady kvůli posuzování mých důvodů nebo jsi přišel kvůli radě, kterou jsem ti dal.“

„Dobrá, řeknu Fleur, a když nebude chtít, řeknu Eleanor,“ pověděl a zamířil zpět ke schodům, ale ještě za sebou uslyšel něco jako ‚bude chtít, vsadil bych na to tvoje druhé oko‘ ale možná si to jen představoval a tak nad tím jen pokrčil rameny.

Došel až k pokoji, kde dříve bývali Fleur s Billem a nyní už v něm zůstává jen Fleur a lehce zaklepal na dveře a když uslyšel dále, pomalu otevřel dveře a vstoupil.

„Děje se něco?“ zeptala se rozespale Fleur a on si všimnul, že ještě leží až skoro po hlavu přikrytá peřinou v posteli.

„Omlouvám se, že jsem tě vzbudil, ale chci navštívit svou tetu a napadlo mě, jestli-.“

„Beze všeho, dej mi dvacet minut na přípravu a půjdu s tebou,“ přerušila ho a ihned mu na to kývla, i když pomalu ani nevěděla, co chce říct. Možná měl opravdu Gellert pravdu, že bude chtít, pokud to teda opravdu slyšel a netrpí i hluchotou k slepotě.

„Počkám venku,“ usmál se a než zavřel za sebou dveře, zašeptal krátké: „díky.“

„Je to velká výhoda že? Být kouzelníkem,“ pověděla Fleur, když seděl na zmrzlé lavičce venku před vilou, „člověku, pokud má hůlku nikdy není pořádná zima.“

„Nějaké ty výhody to má,“ usmál se, vstal z lavičky a lehce se oklepal, „bude to jen krátká návštěva, nezdržím tě dlouho, jen dodržuju Gellertovi rady ‚vyřídit si všechno, co jde‘.“

„Harry,“ slyšel její povzdech, „mě neotravuješ, ráda se podívám také pryč z vily do míst, kde nehrozí smrtijedi a navíc, oba potřebujeme trochu změny a když to přeženu, tak trochu toho povyražení.“

„Postarám se, aby ses aspoň trochu bavila, slibuji,“ usmál se a nabídl jí ruku a poté, co se jí chytla, je částečně zneviditelnil a přemístil. Objevili se, jak si přál, přímo před domem, který by mohl hlásat ‚Dursleyovi’ nebo taky úplně něco jiného, pokud byli chytří, změnili si i jména, ale s tím on už neměl co dělat, pomohl jim, jak mohl, teď už to byl jejich život.

„Dopřál jsi jim krásný dům,“ pověděla Fleur, když jejich pohledy spadly na čelní stranu domu.

„Nechali mě u sebe žít patnáct let, tohle je jejich odměna,“ rozpřáhl ruce, aby ukázal na celý dům i pozemek.

„Jsi zvláštní člověk,“ pověděla Fleur a když se na ní tázavě podíval, pokračovala, „neber to nijak špatně, ale když by se ke mně někdo choval odporně, jak se oni chovali k tobě, tak bych je zaklela až k pekelným branám, místo toho, abych jim dávala dům.“

„Pořád jsou to mí poslední příbuzní,“ dostal ze sebe slabou výmluvu, věděl to sám, že se těmihle argumenty snaží přesvědčit akorát sebe, a když to nedokáže ani se sebou, jak může přesvědčit někoho takového jako je Fleur? Vílu, jejíž cítění emocí a těchto blbostí, je na mistrovské úrovni.

„Neříkám, že jsi to co jsi udělal bylo špatně, jen povídám, že nikdo jiný by to neudělal.“

„Každý člověk je rád výjimečný ne?“ nadhodil řečnickou otázku, aby si pojistil, že na to nemůže říct nic a zamířil ke dveřím, na které neměl v úmyslu ani ťukat a rovnou je pomocí kouzla otevřel, a když si počkal, až Fleur projde, odstranil jim oběma zastírací zaklínadlo a zavřel za sebou.

„Vernone, oběd sis nechal na stole, bylo mi jasné, že se pro něj vrátíš, proto jsem ti ani nevolala,“ ozvalo se z kuchyně a oni dva měli co dělat, aby se nechichotali jak puberťáci.

„Dobrý, teto, nemám hlad, nemusíš si se mnou dělat starosti,“ zakřičel nazpět a mrkl na Fleur.

„Harry?“ uslyšel z kuchyně překvapení a tak pokynul Fleur, aby šla za ním a vydal se za hlasem.

„V celé své kráse,“ pověděl sarkasticky, chtěl povědět v celé své zrůdnosti nebo něco takového, ale chtěl se vyhnout dialogu s Fleur, který by jistě poté následoval.

„Harry, jsem ráda, že tě vi-,“ přišla k němu Petunie, ale zasekla se, když se na něj podívala a přikryla si ústa rukou, aby asi místo dalších slov nevyšel nějaký skřek nebo něco podobného.

„Také tě rad vidím,“ odfrkl si, věděl, že přesně taková bude její reakce, takže nemohl mluvit ani o překvapení, „Fleur,“ otočil se zpět na svůj doprovod, „necháš nás chvilku o samotě?“

„Budu támhle,“ ukázala klidně směrem na pohovku v obývacím pokoji.

„Děkuji,“ usmál se na ní a podíval se zpět na posledního člověka, se kterým sdílel stejnou krev, tedy na svou tetu.

„Nepůjdeme si sednout? Ne že bych si po těch tolika letech neužíval tvoji plnou pozornost na mou osobu, ale připadám si jak kus masa.“

„Já… promiň… jistě,“ dvakrát se v řeči zastavila a ukázala mu na židle, kde seděli minule. Když se posadil a slušně odmítl všechny nápoje, které mu nabízela, začal konverzaci, tak jak by měla být začata v této době.

„Přišel jsem se rozloučit,“ pověděl vyrovnaně a hůlkou kolem nich udělal krátkou protizvukovou bariéru.

„Rozloučit?“ uslyšel v jejím hlase velké nepochopení a tak jen souhlasně zakroutil hlavou.

„Přesně tak, musím se plně soustředit na svůj boj a vy na svůj život,“ když to dořekl, odsouhlasil sám sobě, že to vlastně nebyla ani nijak velká lež.

„Podle toho, co vidím, si se na svůj boj soustředil více než dost,“ poukázala jemně na jeho obličej.

„Ano asi ano,“ povzdechl si, „ale bude to jen horší, takže se na to ani nesoustředím,“ pověděl popravdě.

„Horší?“ zeptala se nevěřícně a smutně zároveň nebo se mu to druhé jen zdálo? Kdo ví.

„Ta páska bude přes obě oči,“ zažertoval, „z piráta se stanu slepcem.“

„Ale-.“

„Žádné ale není, teto,“ pověděl a zarazil ji dřív, než mohla doříct byť jen druhé slovo, „tam u nás se naučíš smířit se vším a ještě je to jednodušší, když se jmenuješ Harry Potter,“ dodal s velkou dávkou ironie.

„Jak dlouho?“ zeptala se přímo.

„Nějakou dobu,“ odpověděl nepřímo.

„Nemůžeš mi to říct?“

„Nechci ti to říct.“

„Nedůvěřuješ mi?“

„Nedůvěřuji nikomu,“ odvětil stále klidně, jako kdyby to byla debata o počasí nebo o škole.

„Ani své přítelkyni?“ ukázala rukou do míst, kde byl obývák.

„Má přítelkyně leží v bezvědomí v pokoji, který používáme jako ošetřovnu,“ řekl a podíval se do míst, kam stále ukazovala její ruka, „a ona,“ pověděl s kývnutím hlavy, aby bylo jasné, že mluví o Fleur, „ona přišla o snoubence.“

„To všechno, když se ti stalo tohle?“ řekla a znovu si přikryla ústa rukou, ale její strach v očích, zakrýt nedokázala, ne potom, co se učil tak dlouho od Gelelrta poznat emoce, kterou jde použít k zničení protivníka.

„Tohle,“ poukázal na své oči, „a tohle,“ odkryl rameno, aby mohla vidět tu nevyléčitelnou jizvu, která mu tam navždy zůstane, „všechno v jeden den, v den, kdy zemřelo mnoho lidí, mnoho lidí bylo zraněno a mnoho snů zadupáno, ale to není, proč jsem přišel.“

„T-to je… hrozný.“

„Takový už války bývají, jenom v pohádkách nezemře na té dobré straně,“ dobrou stranu řekl s naznačením uvozovek, „nikdo a všichni padouši skončí ve vězení nebo na popravišti, jenom v pohádkách princ skončí s princeznou a mají tři malé prince, to se děje jenom v pohádkách, tady za těmito dveřmi, je smrt našim přítelem, protože pokud se s ní nespřátelíš, bojíš se každé další sekundy, protože nikdy nevíš, která bude ta poslední… ale jak jsem už řekl, to není důvod, proč jsem přišel.“

„Ano… přišel ses rozloučit,“ povzdechla si Petunie a párkrát mrkla, aby zahnala slzy.

„Přesně tak,“ usmál se a nebyl to ani žádný hraný úsměv, „přišel jsem se zeptat, jestli něco nepotřebuješ, jestli není něco, co mi chceš říct nebo naopak něco, co chceš slyšet a pak odtud zmizím a budeš moct žít ten život, který by si měla, kdyby si mě nenašla v košíku před dveřmi.“

„Ale-.“

Znovu ji přerušil a znovu v tom samém slově. „Takže teď si tu budeme říkat, že to není pravda, že jsem byl radost rodiny?“ dostal ze sebe s tvrdým sarkazmem, a když viděl její vše říkající výraz, už dál nepokračoval.

„Je mi jasné, že už se to nevrátí a že nemůžeme začít znova, i když bych si to tak přála,“ slyšel její smutný povzdech.

„Kdyby všichni mohli začít od znova tak, jak by chtěli, nikdo by se ničemu nepřiučil,“ zafilozofoval.

„Asi ano,“ povzdechla si znova, „takže tohle je sbohem?“

„Nebudu tě navštěvovat s holí a černými brýlemi, takže si dáme sbohem teď, aby si na mě mohla vzpomínat jako na člověka a ne jako trosku, možná by si to do mě neřekla, ale i já mám trochu té sebeúcty.“

„Tak mě nech se aspoň omluvit-.“

„K čemu to bude, aby měla tvá duše pokoj? Můj život bylo peklo ať už to přiznáš nebo ne, možná jsem s tím smířil, možná to všechno chápu lépe, ale stejně to nic nemění na tom, že jsem tu trpěl každý další blbý den, co jsem tu byl. Ne teto, já už prostě nedokážu odpouštět a už vůbec ne lidem, který to nemyslí ani pořádně vážně a než mě přerušíš,“ zvedl ruku, aby se tak nestalo, „tak si tu hoďme jednu takovou situaci, kdybych ti teď řekl, že tu budu zase bydlet s vámi, co by se stalo? Tvůj úžasný synáček by se mě snažil mlátit z té strany, ze které nevidím, tvůj milovaný manžel by na mě křičel ‚hej, ty kluku slepá‘ a ty by si jim dával za pravdu, protože by ses bála proti nim vystoupit. Takže co, budeme si tu říkat, že je všechno krásné, když není?“

„Je mi to tak všechno líto,“ uslyšel a viděl, že z jejích očí dopadají na zem spousty slz.

„To ti mělo být, když jsi mě zavřela do přístěnku na schody a první pití jsi mi dala po dvou zkurvených dnech,“ pověděl vyrovnaně, i když nemohl si odpustit použít trochu těch sprostých slov.

Věděl, že po tomhle prohlášení, se stal z jejích očí vodopád slz, ale necítil se nijak špatně, proč by měl, on poprvé řekl něco nehezkého, oni to dělali celých patnáct let.

„Kéž bych-.“

„Ano kéž bych… kéž bych mohl mít normální život, kéž bych mohl mít rodinu, která mě miluje, kéž by moji přátelé nemuseli umírat a kéž bych nemusel být slepý… hloupá přání, která se nestanou a ty tu chceš povídat o tom, že by sis přála mě nezavírat do přístěnku? To že jsem musel žíznit v místnosti metr na metr, není nic, z čeho by se mi klepali ruce, to že musím přednášet na hřbitově o hrdinství svých přátel, je něco jiného. Takže nechme tenhle rozhovor za sebou, já zmizím z tvého života, nikdy se už nebudeš muset přetvařovat, že je něco jinak a Vernon s Dudleyem budou jistě taky rádi, že zrůda jako já je pryč z jejich života.“

Otočil se za sebe, protože cítil pohled za sebou a uviděl jen Fleur, jejíž pohled byl nic neříkající, ale nevyčítal ji, že je pozoruje, když neslyšela žádné hlasy, jistě ji napadlo, že je něco špatného. On teda pro jistotu sundal bariéru, aby i ona se tu cítila jako člověk a ne jako kus oblečení, který se odloží do jiné místnosti.

„M-můžu… můžu pro tebe něco u-udělat?“ zeptala se a před cizím člověkem se snažila utřít si slzy.

„Měj hezký život,“ odfrkl si a vstal ze židle, „než odejdu, chceš z hlavy vymazat vzpomínky na mě?“

„Ne!“ vykřikla rychle, „ne… to nechci.“

„Jak si přeješ,“ pokrčil rameny.

„Opravdu… opravdu pro tebe nemůžu nic udělat?“ stála si za touhle jednou otázkou a tak rychle zapřemýšlel, a když mu pohled spočinul na Fleur, něco ho napadlo.

„Jedna věc, je někdo v sousedství na dovolené? Potřebuji na pár hodin volný dům.“

„To nevím,“ přiznala vykolejená Petunie, „ale jeden dům je na prodej, nikdo tam není, dům přes ulici a asi o deset domů doprava, číslo je… myslím, že číslo je tři sta sedm.“

„Tři sta sedm, dům přes ulici napravo, chápu,“ pověděl a zakroutil na odsouhlasení svých slov hlavou, „dobrá, takže tohle je teda sbohem,“ dodal a natáhl svou ruku, ale nečekal, že teta vstane tak rychle a obejme ho a to ještě tak, že si nedala pozor na jeho zraněnou ruku, takže jen trochu syknul, neukáže tu přece slabost.

„Je mi to tak všechno líto, Harry, chci, aby si to věděl.“

 „Tohle mělo přijít před lety, ne teď,“ řekl a jemně se vymanil z jejího objetí, „mějte se tu, jak chcete a mějte ten život, jaký jste si přáli, když budete mít štěstí, už nikdy neuvidíte žádného kouzelníka… teda omlouvám se, žádnou další zrůdu, jako jsem já,“ pověděl s výsměchem, který odkapával z jeho pusy jak jed.

„H-arry,“ popotáhla jeho teta a on se otočil a přitáhl si hábit blíž k tělu.

„Sbohem,“ řekl naposled a vyrazil do chladného rána, a když uviděl Fleur po svém boku, zneviditelnil ji a oba je přemístil o těch deset domů dál, Fleur neříkala nic a on také ne, věděl, že jak řekl Gellert, vyřešil si další část jeho života.

Formát pro tisk