Kapitola třiašedesátá – Konec pohádky

Harry Potter and Pactum Purgamen

Další týden uběhl jak voda přes mlýnská kola a oni znovu – jako každý týden už možná měsíc – byli na poradě nebo spíše setkání u Parishů. Většinou se z toho vyklubala normální debata či vzpomínání na staré časy, ale rádi tomu říkali porada, prostě jen, aby to mělo větší smysl. Byl to opravdu jeden z hezkých pocitů, vědět, že ty lidi jsou tu kvůli němu, nikdy neměl mnoho přátel a tohle mu to dost nahrazovalo.

Koukal z okna a upíral svůj zrak do míst, kde dříve stávalo jeho sídlo a kde nyní už stojí jen zřícenina, která za pár let zaroste a jenom mudlové po ní budou pátrat. Bylo to smutné, to si musel přiznat, zklamal sám sebe i Phinease a to jen kvůli tomu, že nebyl dostatečně opatrný, kdyby byl, nikdy by nenechal udělat Gellerta takovou blbost a mohlo to být jiné, úplně jiné.

„Pomáhá to?“ ozval se hlas za ním.

„Co?“ nechápal a otočil se na Jacka.

„Sledovat venkovní krajinu.“

„Ne, myslím, že ne,“ zašklebil se, „no… možná trochu.“

„Pamatuješ si ještě na naše první setkání?“ pověděl vesele Jack, „galantní fráze, dárky na přivítanou, slušné povídání o ničem a přitom o něčem, krátký duel a to všechno.“

„Některé věci nejdou zapomenout,“ usmál se, „také si ale pamatuji jiné věci, třeba to, jak jsi mě porazil asi devadesátkrát za sebou v šermu.“

„Tolikrát?“

„Myslím, že takové nějaké číslo to bylo.“

„Jsem asi dobrej,“ mrknul na něj Jack.

„Asi nejtěžší porazit někoho, kdo drží meč jak kus klacku,“ zasmál se.

„Pravda, měl jsi velice vyhraněný způsob boje.“

„Strašně vtipné,“ zašklebil se, „kde je vůbec Brian,“ zeptal se.

„Hledáš někoho, kdo se tě zastane? I on tě několikrát porazil,“ pověděl pobaveně, ale nakonec mu přeci jen odpověděl, „prý přijde později, něco si potřeboval vyřešit.“

„To potřebuje občas každý.“

„Ano, svatá pravda, pojď, sedneme si někam, nebaví mě stát,“ řekl Jack a ukázal na salónek, který si pamatoval až moc dobře, „tady je to místo, kde jsme ti začali lhát.“

„Domluvili jste se sestrou?“

„Prosím?“

„Také měla nedávno potřebu si povídat o tom, jak se naše přátelství vyvíjelo nebo spíše jak se nevyvíjelo.“

„Všechny nás to mrzí, Harry.“

„To je jediný, co potřebuji vědět.“

„Když to říkáš.“

„Ano říkám,“ stál si pevně za svým, „radši vzpomínejme na lepší chvíle,“ snažil si stále udržet úsměv.

„A těch naštěstí nebylo málo,“ povzdychl si Jack, ale po chvíli i jemu se na tváři objevil úsměv, „pamatuji si, jak jsi přišel sebejistě jako zástupce rodiny Blacků a stál si za svým, i když jsi s nimi neměl skoro nic společného.“

„Jo to je pravda, ale nemohl jsem to tak jednoduše přiznat.“

„Škoda, že to nedopadlo dle tvých představ.“

„Jak to myslíš?“

„Plánoval jsi, jak po škole tu budeš bydlet, jak budeme sousedé a jak převezmeš otěže rodiny Blacků.“

„Jo,“ povzdechl si, „to je pravda a až teď vím, že se mi z toho nepodařilo nic… chtěl jsem něco a nedostal jsem nic… možná to byla jen tvrdá slova na šestnáctiletého chlapce.“

„Domy se dají znova vystavit,“ utěšil ho Jack.

„Ale zlomená lidská srdce se znovu vystavit nedají, přišel jsem o dědictví, úctu svých předků a…a…“ nevěděl co dál říct, protože slova mu přicházela na mysl, ale přes jazyk ven nevyšly.

„Je to smutné, že se ti tvé sny nedokázalo uskutečnit, ale přece tohle všechno musí jednou skončit.“

„Ano… jednou to skončí, ale aby to bylo tak, jak si představujeme, to že nebudu bydlet ve svém sídle, je jedna věc, to že bych nebydlel nikde, je věc druhá.“

„Snad to už horší nebude, to si z nás snad nikdo nezaslouží,“ povzdechl si a pokračovali ještě minimálně dobrou půl hodinu v podobném duchu.

„Konečně jste také přišli, to bylo tolik věcí, ve kterých jste nás ženy museli pomluvit?“ přivítala je s úsměvem Jackova manželka.

„Ne to samozřejmě ne, skončili jsme tak u jedné osminy,“ řekl s úšklebkem.

„Možná míň,“ doplnil Jack.

„Překvapujete mě, počítat do osmi, to je fakt síla,“ pověděla ihned Hermiona.

„Třeba se to naučili za tu půl hodinu,“ přišla s názorem Eleanor.

„Harry, až si budu někdy chtít najít nějakou ženu, připomeň mi, ať to nedělám,“ řekl Jack s gestem, kdy ho několikrát poplácal po ramenou.

„Protože jenom já jsem ta dokonalá?“ ozvala se na to ihned jeho manželka.

„Ne… všechny jste stejné a ničím bych si nepomohl,“ povzdechl si a vypadalo to tak autenticky, že skoro vyprskl smíchy.

„Kde jsou ostatní?“ zeptal se, chtěl to vědět před tím, než se znovu rozběhne takováto nebo podobná debata.

„Vedle, baví se tam o té akci v Obrtlé,“ vysvětlila mu Eleanor, na to se podíval nechápavě, tak pokračovala, „Grindelwald přišel s nějakou myšlenkou a chtěl ji probrat s Ollivanderem a našim tátou, ale nakonec se k nim přidali skoro všichni až na nás.“

„Takže tam radši pojďme taky, jinak budu označen za hrozného velitele s nulovou popularitou.“

„Bojíš se pravdy?“ zeptala se Hermiona a on se na ní jen zle zašklebil.

„Ne, bojím se jiných věcí-,“ ale svou větu nedokázal doříct, protože se ozval hrozný zvuk varovné bariéry, zvuk, který i kdyby byl sebevíce příjemný, tak by ničil vaše ušní bubínky.

„Co to sakra-,“ zakřičel Jack a vytáhl si hůlku a stejně tak udělali všichni, přirozené reflexy zvítězily a pak se zvuk ozval znova, naprosto stejný a tomu říkalo jenom jedno, dva lidé ze seznamu nejnebezpečnějších smrtijedů jsou tu a určitě nebudou sami.

„Obrana!“ zakřičel a sám se snažil zesílit bariéru, na které tu pracoval, musí to udělat dřív, než do ní narazí… ale jeho myšlenky byly přerušeny ránou, která otřásla celým domem a jelikož byl zrovna propojený kouzlem s bariérou, odletěl nějaké dva metry a dopadl tvrdě na zadek, ale nebyl sám, přímo na něm skončila Hermiona, která stejně jako on v tuto chvíli posilovala bariéru.

„Třináct jich prolétlo bariérou!“ vykřikl Bill, který přiběhl z druhé místnosti a byl následován úplně všemi a každý z nich měl v ruce hůlku, nechal se zvednout pomocí Jackovi ruky a ihned se zeptal.

„Prolétlo?“ a pomohl se zvednout i Hermioně.

„Mají košťa-,“ slovo nedokončil, protože je přerušila další sada výbuchů, byl rád, že bariéra zatím drží, sláva Filliusovi práci, „a bombardují nás z výšky!“

„Musíme ven! Tady jsme nejzranitelnější!“ vykřikl Gellert a všichni se na něj podívali, odhodlanost v jeho tváři nemohla být vyšší, jestli někdy pochyboval o Gellertově loajalitě, nyní už ne.

„Připravte se k východům! Bille, Hermiono, posílíme bariéru trojúhelníkovým posílením a ihned jim dojdeme pomoct!“ skoro až křičel, jinak by mu nebylo rozumět a musel ukázat, že ví aspoň co v takovéto situaci dělat, jednou už jí zažil a tahle přece musí dopadnout lépe.

„Slyšeli jste?! Dělejte!“ křikl Ollivander a sám jako první s dvěma hůlkami v ruce vyběhl ke vchodu, chápal taktiku, dokud budou nepřátelé ve vzduchu a oni budou jako jednotlivé cíle a ne jako jeden velký cíl – tenhle dům – tak mají mnohem větší naději.

Sám už nevnímal nic jiného, než že se otočil zády k Hermioně a Billovi a oba do směru trojúhelníku začali posilovat bariéru, tak jak se to učili nebo spíše jak je to učil Bill. Věděl, že to nevydrží moc dlouho, ale musí to zůstat celé, pokud mají mít naději.

„R-rychle, nemůžu tam nechat F-Fleur samotnou,“ řekl Bill plný soustředěný a on po chvíli mu dal za pravdu, nemohou udělat něco nemožného, svou silou stejně nedokážou bojovat proti třinácti výbušným kouzlům, které pokaždé dopadají na jinou stranu.

„Jdeme!“ zakřičel, a jelikož kouzla upadaly, věděl, že se venku rozběhla bitva, dveře byly daleko, přemisťování použít nešlo, proto jen zamířil na nejbližší okno a v běhu ho prorazil jednoduchým kouzlem, pak už mu stačilo jen proskočit, udělat menší kotoul a ihned zamířit na prvního smrtijeda.

„Assa in tuo succo!“ vykřikl, a kdyby smrtijed neudělal otočku, jistě by slétl, to už ale neměl čas na mnoho přemýšlení, protože ať už ho měli jakkoliv zaměřeného nebo poznamenaného, okamžitě všichni co ho měli na mušce, na něj spustili salvu kleteb.

„Protego Horribilis,“ zakřičel nad sebe, ale nebylo to ani tak potřebné, protože se před ním objevil dvakrát takový štít, stál před ním Ollivander.

„Harry, soustřeď se na útok, o tvou obranu se postarám,“ řekl, aniž by se na něj podíval, ale jeho hlas zněl stejně jako ten Aberforthův, ten, který říká, že to opravdu udělá i za cenu svého života, ale to se tu nestane, ne nemůže!

„Jak říkáš!“ vykřikl, aby si dodal odhodlání a vyskočil na nohy, nemířil, nemělo to cenu, někteří z nich určitě létali více než dobře, a pokud byli aspoň na poloviční úrovni jako on, nemělo cenu je zasypávat jedním kouzlem v jejich rychlosti.

„Fiendfire!“ vykřikl a z jeho hůlky vylétla obří dračí hlava a jelikož ji mohl ovládat, nebyl problém jí díky surové magii přidat sílu a rychlost a doslova jednomu ze smrtijedů podpálit koště pod prdelí a celého ještě zapálit. Svou hůlku směřoval s padajícím smrtijedem až na zem, kde se zvedl prach, byla to sakra výška, aby to přežil bez zranění, ještě chvíli udržoval oheň na místě dopadu, ale věděl, že se nemůže zdržovat dál a tak svou hůlkou seknul a chtěl namířit na dalšího smrtijeda, ale byl trochu odstrčen a kouzlo se ztratilo ve vzduchu. Otočil se za sebe a stále tam stál Ollivander a s naprostou elegancí používal dva odlišné štíty, ale to že ho musel trochu odstrčit, ho trochu varovalo, že na něj létají i kouzla, které ho mají zabít… Voldemort se rozhodl jednat.

Najednou ale všichni pustili svá košťata a padali zpomaleně dolů a celou dobu všechny z jeho party zasypávaly kouzly a bylo to i obráceně, tahle mýtina se stala místem barev a pachu smrti, věděl naprosto přesně, co jedna chyba znamená. Když tak jen okem projel bojiště, poznal, že nepřátel je mnohem víc, než to, co říkal Bill, ať už to byli posily nebo přiletěli z druhé strany, bylo to minimálně dva ku jednomu a to nevypadalo dobře.

„Crucio!“ ozvalo se naproti němu od jednoho smrtijeda a on se rozhodl odpovědět stejně, kouzlo ale musel zrušit, protože ho začaroval později a tak kdyby zůstal na jednom místě, jistě by to dostal, uhnul se do strany, ale teprve až když věděl, že to kouzlo nenarazí do Ollivandera, jinak by to nikdy neudělal.

„Sectumsempra,“ poslal ihned okamžitě a sledoval, jak to kouzlo je blokováno, udělal krok dopředu, „Destructo,“ další kouzlo prořízlo vzduch a zamířilo na smrtijeda, který kouzlo strhnul do země, tohle byl jen začátek, další dva kroky dopředu, rychlé mávnutí hůlky a vyletěl ohnivý šíp a za ním druhý, třetí, čtvrtý, pátý, naučil se tohle kouzlo přesně pro tenhle způsob boje, nedat šanci soupeři útočit, nárazy do štítu se stupňovaly a on věděl, že v tuto chvíli má navrch, jen ještě rychleji mával hůlku a v duchu stále opakoval jen tohle jedno kouzlo a čím blíže byl, tím silnější mělo tohle kouzlo dopad.

Uslyšel kousek od sebe nějaká latinská slova, a když tam stočil pohled, zjistil, jakou udělal chybu. V prostředku bojiště vybuchlo kouzlo a udělalo takové ohromné světlo a takové ohromné množství jisker, že se cítil oslepený, věděl, že je ztracený v orientaci a pokud teď bude pokračovat v útoku, bude bez obrany. Seknul naštvaně hůlkou a zamířil před sebe znovu a vykřikl svůj nejsilnější štít, jak dobře udělal, zjistil, když ucítil náraz tak silný, že se mu podlomilo levé koleno a on dopadl v takové divné poloze na tvrdou zem, ale štít neupustil, to by byla největší chyba. Věděl, že musí hodně mrkat, chtěl si pomoct kouzly, ale nemohl, ne pokud je v takovém to srabu. Najednou ale cítil, jak ho něco zvedá ze země takovou rychlostí, že se mu zamotala i hlava, chvíli na svém těle cítil vítr a pak s tvrdým dopadem padl k zemi, někdo ho očividně odhodil. V tuto chvíli děkovat sněhu a zamířil před sebe štít a levou rukou od sněhu si promnul oči, chlad na víčkách postupně způsoboval to, že začal lépe vidět a tak před sebou uviděl, přibližující šmouhu.

„Assa in tuo succo!“ zrušil štít a okamžitě zaútočil, ale minul a šmouha se ani nepohnula, zatracené rozostřené vidění!

Šmouha byla čím dál blíž a začínal trochu rozeznávat smrtijedskou masku a hůlku, která na něj míří, vyslal na něj první tři kouzla, která ho napadli, ale všechny neškodně prolétli, jakoby střílel do ducha nebo nějakého fantoma.

„Je konec, Pottere,“ uslyšel hlas z několika metrů, „Avada Ked-.“

„Avada Kedavra,“ ozval se další hlas, tentokrát rychlejší a věděl, že tohle bude opravdu konec, ale překvapení pro něj bylo to, že místo jeho smrti se před ním zřítil smrtijed a zabodl svoji masku a obličej do sněhu, za ním stál další smrtijed, poznal ten hlas a teď když i normálně viděl, poznal ho úplně.

„Vstávej! Nemůžu tě chránit furt!“ pověděl vztekle Severus, „připrav se!“

Okamžitě vyskočil a namířil na něj hůlku a ihned vyčaroval štít, na který dopadlo neškodné zaklínadlo, ale pochopil, že to musí vypadat opravdově, pokud práce dvojitého agenta má přetrvat.

„Voateaceterain,“ použil první kouzlo, které věděl, že nemůže ublížit a Snape ho jen odklonil.

„Za tebou!“ stihl ještě křiknout, když na Snape letěla minimálně tři zaklínadla od jeho přátel, s akrobatickou přesností se jim všem vyhnul a jemu prolétla nad hlavou, pak už viděl jen to, jak Severus mizí, „přenášedlo,“ pověděl si v duchu a běžel naproti Ollivanderovi  s Fleur, kteří ho přišli podpořit. „Severus,“ vysvětlil ihned a ukázal, že se musí dostat zpátky. Jeho zrak spatřil to, že letěl minimálně sto metrů, a kdyby ho ten smrtijed neodrazil na tohle místo, mohl mít pěkný problém, bude muset Snapeovi poděkovat.

„Pospěšme si,“ řekla trochu se strachem Fleur a věděl, že má pravdu, na tomto místě neviděli nikoho, kromě jednoho smrtijeda, všichni ostatní byli schováni za domem. Ihned poté, co se začali přibližovat k jejich cíli, si jich všiml i jeden smrtijed a zmizel taktéž za domem. Věděl, že když tam takhle vběhnou, okamžitě budou na mušce, byla to jasná věc, ale to ohromné světlo vycházející z míst boje, je nutilo dělat i takovéto sebevražedné akce.

Nesnažili se ani rozběhnout k domu a naopak se snažili běžet od něj dál, aby měli co nejlepší rozhled a úhel. V tu chvíli, co spatřili první cíl, ho zasypali kouzly, museli kráčet už pomalu, krýt se, útočit a to všechno nešlo při běhu nebo ne aspoň tak účinně.

„Sectumsempra,“ pověděl ihned poté, co z obou Ollivanderových hůlek vylétlo něco nepříjemného a smrtijed se pro jistotu přemístil pryč, otočil se kolem sebe, ale nikde ho neviděl a byl za to jen rád.

Doběhli ke kraji bojiště a okamžitě z plných sil se snažili upoutat pozornost na sebe, aby si všichni mohli trochu odpočinout, ale jeho strach a adrenalin stoupal, když neviděl ani polovinu svého týmu. Jeho ruka se rozklepala a jeho síla a vůle už nebyla tak silná, mohou být-?

„Důvěra!“ křikl Ollivander, „věř jim!“

Pokýval hlavou a okamžitě se začal soustředit na svou práci, bylo tu moc nepřátel a on nevěděl ani na koho prvně mířit, neustále střídat cíle, kouzla a i sílu, věděl, že dlouho takovéto tempo nezvládne, a kdyby celou dobu necvičil, už teď by ležel ve sněhu a splašeně dýchal, pokud teda vůbec.

„Defodio, Difindo,“ použil další dvě výbušná kouzla a epicentrum zvolil blízko smrtijedů, aby si mohli odpočinout kvůli rozvířenému prachu, létajícímu sněhu nebo cokoliv jiného, co jim na chvíli pomůže. Nejtěžší byl ale postup dál, příliš mnoho nepřátel a jeho přátelé, které mohl vidět, vypadali skoro poraženě a jen čekali, kdy se něco nepovede, to ale nemohl dopustit, „Bombarda maxima!“ namířil na jednoho ze smrtijedů, který se uhnul a tak výbuch vzal jen strom několik desítek metrů za ním. Věděl, že je to zlý, Ollivander byl plně zaměstnán obranou a Fleur by tu za prvé neměla ani co dělat a to, že proti nim stála špička smrtijedů, mu vůbec nepomáhalo, měl strach, to bylo jasné.

Na této straně domu to bylo tak tři smrijedi na jednoho a důvod proč to ještě přežili, byl to, že tu s nimi byl Gellert, kterému tři nebo čtyři protivníci naráz nedělali nikterak velký problém. Ještě tu také odhodlaně stál Bill a Percy, jinak jen samý smrtijedi… zakuklenci uspěli, odvedli je od sebe na různé strany a nedopustili, aby se znovu setkali. Musí teď udělat jediné, postarat se o těchto zhruba deset nepřátel. „Zatracení smrtijedi!“ zaklel v duchu.

Nemohl sledovat průběhy ostatních bojů, protože musel neustále útočit, dorážet a držet na sobě nepřátele, ale když viděl tu jednu scénu, ta myšlenka na jakékoliv soustředění skončila, jakoby zmizela, prostě a jednoduše byla pryč. Bill byl zatlačen ke zdi a zády do ní možná i tvrdě narazil, okamžitě tam namířil hůlku, ale zjistil, že je pomalejší, než si myslel. Bill před jedním kouzlem vyčaroval štít a uspěl, ale v moment, kdy na něj letěly dva paprsky odporné zelené barvy, nemohl udělat nic, oba to věděli. Kouzla byla na cestě, byla vyřčena a nikdo je nemohl zastavit. Rychle se snažil změnit směr své hůlky na Billa a odstřelit ho pryč, ale jeho svalstvo nebylo tak rychlé, ničí svalstvo nebylo tak rychlé jako paprsek světla, to vědělo každé malé dítě, ale stejně se o to nemožné snažil, protože mu nic z toho nedocházelo. Možná se mu to jen zdálo, ale v poslední chvíli viděl, jak Bill zírá na něj, chtěl začít křičet, ať se pohne, ať uteče, ať udělá cokoliv, ale když viděl a prozřel, že Bill je smrtelně vysílený, tak věděl, že v tu chvíli neudělá nic. Nevěděl, jestli jeho poslední pohled patří jemu nebo Fleur, ale byl tak hrozný a vše říkající, jakoby říkal to nejhorší slovo… sbohem. Z jeho úst vyšla první slabika slova té věty, kterou možná ještě před chvíli chtěl vykřiknout, jenže v ten okamžik, první z paprsků narazil do Billova vyčerpaného těla.  Jeho srdce vynechalo jeden úder. Všechna důležitá a podstatná slova, co měla vyjít z jeho úst, se zasekla v krku, jakoby ho někdo škrtil, jakoby prostě někdo chtěl zabránit mu promluvit, ale věděl, že to jen mozek neví, co dělat. Všechno se v něm zhroutilo. Sledoval to v jako nějakém hloupém filmu. Na víc se necítil a víc nedokázal. Billovo tělo padalo velmi pomalu k zemi a cestou už do něj narazilo jen druhé zaklínadlo, které mělo působit smrt, ale nemohlo uspět, prostě nemohlo, nejde vzít život někomu, kdo ho už nemá, to nejde. Byl konec a už se to nikdy nevrátí. V jednu chvíli snad velmi naivně doufal, že to je nějaký vtip, hloupý žert a Bill vyskočí plný zdraví, ale poté, co se před ním do ledového sněhu zřítila Fleur, která tomuhle musela bohužel přihlížet a samozřejmě byla na naprostém dně, věděl, že tohle není žádná legrace ale opravdu ten konec. Konec pohádky.

„Né!“ zakřičela Fleur a v tu chvíli, jakoby se čas znovu rozběhl, padlo Billovo tělo na studenou a podchlazenou zem.

„Pozor!“ zakřičel zničeně Ollivander a strhnul ho také do sněhu a on mohl jen tak periferně sledovat trajektorie další smrtelné kletby, která je minula jen proto, že Ollivander se na ně nevykašlal.  Pomalu padl do sněhu a odmítal se zvednout, jeho síla zmizela, prostě mu ji někdo sebral a zadupal do země. Jeho končetiny a vlastně celé tělo přestalo a nechtělo už dál spolupracovat, chtěl tu zůstat a zemřít. Slib, který dal Fleur už nikdy nebude vyplněn. Hlavou mu prolétla myšlenka, proč i on na sobě nemá Neporušitelný slib, ten by to na tomhle místě zakončil, protože ničit lidem štěstí, by měla být neodpustitelná věc.

„Bille!“ zakřičela Fleur, její hlas už nebyl takový milý, věcný a hladivý, tohle byl hlas zničeného a raněného, hlas, který říká, že celý váš svět se zhroutil. Odhadl podle všeho, že se rozběhla za ním. On tu stále ležel a pohled směřoval k nebi. Něco mu říkalo, že ale tohle nemůže, že ležet a čekat, může kdykoliv, jen ne teď. Teď nesmí. Teď nemůže zemřít! Ne! Jestli nechá Fleur takhle běžet, skončí stejně jako její snoubenec a to nemůže dopustit.  Jeho tělem proběhl adrenalin a povel. Zvedl se, jakoby to byla jediná věc, kterou musí vykonat a sledoval, jak se ji snaží zachytit Ollivander a také sledoval, jak se oba dostali na mušku skoro všem smrtijedům.

„Elma´kin al-kinmum tetafundíní,“ křikl s plnou silou, kterou v sobě nalezl. Mohl udělat jen tohle jedno, smrtijed mu nevěnoval pozornost a zaměřil se na ni a tohle byl možná jediný způsob, jak se o něj dostatečně postarat. Temně rudá barva rychlostí blesku zamířila na nic netušícího smrtijeda, kterého vzala neskutečnou silou ze země a nechala ho letět několik desítek metrů, kde dle jeho zraku dopadl na hlavu… a i kdyby ne, neměl ani nejmenší šanci, tohle není kouzlo, které dávalo šance.

Tenhle moment donutil všechny smrtijedy pohlédnout na něj a pak na svého druha, což byl akorát ten čas, kdy Ollivander, Fleur i Percy doběhli k tělu Billa. Věděl, že v tuto chvíli by nemohl čekat žádný profesionalismus a jen tak prostě přijal fakt, že zůstal sám a ještě k tomu na mušce skoro všem smrtijedům. Oni zjistili to samé, byl cílem číslo jedna celou dobu, ale nyní byl bez ochrany.

Z takového podivné polohy okamžitě uskočil a vyhnul se tak prvnímu kouzlu, ale nebylo jediné. Ostatní byli možná na chvíli zaměstnáni a tak se snažil trochu zmizet, jestliže jim chtěl dát čas na přípravu a sebrání své síly, nemohl je tam nechat s osmi smrtijedy nebo kolik jich tam bylo. Rozběhl se k rohu domu a zapadl za něj. V ten okamžik ten roh budovy zrovna vybouchnul a cítil, že dostal něčím do hlavy. Bolest to byla šílená, ale něco ho nutilo to nevnímat. Sebral se a pomocí zdi udělal několik kroků dál, byl to dost ubohý a malátný pokus. Uklidňoval se a opakoval si to, že čím více jich přijde, tím více bude ve srabu, ale také to znamená, že oni budou mít méně nepřátel. Věděl, že je značně a možná i smrtelně oslabený, to že byl švihnut odhazovacím kouzlem, musel vyslat přes sto kouzel během pár minut a nakonec je donucen začarovat nejsilnější kouzlo, co zná, byly symboly toho, že není v nejlepším stavu. A to ani nepočítal to, že mu ještě teče krev z hlavy. Tohle vše dokazovalo jak v prdeli vlastně je. S pomocí zdi, která mu dodávala stabilitu, kráčel dál, byl to nemotorné ale aspoň ještě částečně účinné. Pořádně ani neslyšel, ale nevnímal to, jen se odrážel pravou rukou od zdi a tou levou ruku držet hůlku, bude ještě těžší kouzlit, proběhlo mu hlavou, ale jedině takhle se nikam dostane.

„Crucio!“ ozvalo se za ním nebo to byl jen výmysl jeho mysli?

„Serpensortia,“ otočil se a vykouzlil první obranu, co ho napadla a díky tomu upadl na zem přímo na zadek, dokonale si zamotal nohy tímto pohybem a jeho zraněná stabilita to prostě nepobrala.

„Crucio!“ další kouzlo a naprosto to samé, kdyby smrtijed neměl masku, viděl by jistě jeho výraz štěstí a pak slávy, jaké se mu za to dostane, Harry Potter mu tu leží u nohou a to se jen tak nikomu nepoštěstí.

Udělal jako obranu kotoul, jako kdyby válel sudy z kopce, jen ten sud byl v tuhle chvíli on. „Sectumsempra,“ hlesl tiše, jeho hlasivky byly vykřičené a silnější kouzla si stejně nemohl ani dovolit.

Kouzlo dopadlo jen do štítu a Smrtijed si odfrkl a udělal krok dopředu a oba najednou zakřičeli… jen každý jiné zaklínadlo. Jeho kouzlo letělo a jen těsně minulo pruh světla. Možná se jen o sebe ty dva paprsky otřeli, to nevěděl. Tušil jen jediné, oba budou teď zasaženi, to říkala pravděpodobnost. Přivřel oči před nárazem a čekal na to, co přijde, ať to bude cokoliv, dle jeho to udělal i smrtijed, nikdo se rád nedívá na možnou smrt a neočekává ji s otevřenou náručí. Jeho kletba dorazila první a jako výstřel z pistole prorazila rameno smrtijeda. Ozvalo se křupnutí a on skoro jakoby viděl krev vylétající z masa, tak silná byla jeho představivost. Bylo to ale to poslední, co vnímal. Jeho oči byly celou dobu zavřené a teď když cítil tu neznámou sílu blízko obličeje, věděl, že to taky i zůstane. Zaklínadlo mu narazilo do hlavy a on cítil neskutečnou bolest v oblasti očí a tváře, zakřičel jako raněné zvíře, které dostalo smrtící ránu, řval jako šílený, křičel, naříkal, možná i prosil a tím vším dokonce překřičel i slova, který říkal jeho nepřítel. Cítil i ohromnou bolest v ruce, kouzlo bylo velmi plošné a také destrukční.

„N-nemůžu tě zabít, Pottere… příkaz našeho pána, ale za to, že jsem tě o-oslepil, budu odměněn, teď si ještě p-poradím s tvými kamarádíčkami,“ zasmál se zraněně smrtijed, „ale p-pro jistotu si vezmu tvou hůlku.“

Jeho hůlka, proskočilo mu mozkem, tohle ještě dokázal vnímat. Protože jestli se k smrtijedovi dostane relikvie-.

„Expeliarmus,“ uslyšel a on jenom zpevna uchopil svou hůlku, byl to poslední projev síly. Věděl, že to ale nepomůže a bránit se také nemohl, s bolestí co cítil, by nezvládl ani první kouzlo ze školy a určitě ne ani nějaké slovo, byl poražen, byl zničen. Těžce vnímal i to, že hůlka mu ale jen v ruce poskočila, jako kdyby mu ji chtělo vytrhnout z ruky dítě bez žádné síly, „C-co to je za čáry! Expeliarmus!“ slyšel smrtijeda vykřiknout znovu a opět pocítil to, že mu hůlka z ruky nevyskočila, jen dostal tvrdý zásah do ruky, který sakra bolel. V tuto chvíli na jeho těle nebylo místo, které pracovalo tak, jak má.

„Stejně s h-hůlkou nic nedokážeš,“ odfrkl si smrtijed ze země, protože aspoň podle sluchu ho to odrazilo pryč, nechápal proč a mozek by mu to stejně neřekl, měl na práci jiné věci, třeba vyrovnat se z bolestí, i když bylo jasné, že to nedokáže. Periferně slyšel kroky směřující pryč, pomalu možná i na jeho zranění, strčil hůlku do poraněné ruky a bolestí zasyčel. Poslepu se dotkl tváře, ihned bolestivě ucukl a zanaříkal. Udělal to ještě jednou a snažil se nevnímat bolest, jakou snad nikdy nezažil, byl to opravdu nic proti všem Cruciatum a podobným „srandám“. Opatrně začal na pravé straně čela, kde po hmatu rozpoznal dlouhý šrám, krve tam bylo nepočítaně a věděl, že by nejspíš omdlel, kdyby to jen na sekundu spatřil. Pokračoval dál a s šokem zjistil, že dostal zásah do obou očí a levé oko nebylo na místě, byla tam jen spálená část tváře, kůže, masa a krve. Otočil se zničeně a reflexně na druhou stranu a začal zvracet, nechtěl už nic zjišťovat! Stal se slepcem! A podle bolesti v rameni, už asi i mrzákem. Jeho tělo chtělo produkovat slzy, ale nemohlo, jenom naříkal a trpěl. Věděl, že jeho oči, které vždy byly plné lásky, cílů, soucitu a přátelství už nikdy nic z toho nespatří… věděl, že v tuto chvíli skončilo vše, čemu kdy říkal život a na tyhle poslední momenty to nahradila jen ubohá existence, ta existence, kdy ležíte bez zraku na poraněných končetinách a čekáte, kdy vás někdo dorazí, tak jak to dělají lovci s poraněnou zvěří. Čekáte prostě na moment, kdy vám někdo utne vaše trápení a vy bude za to i vděční.

„A teď ty,“ ozvalo se od smrtijeda a on zpozorněl. Mozek spustil ještě jednu akci, „Avada…“ první část slova prořízla vzduch. S rychlostí, kterou v sobě ani nečekal a s bolestí, že si právě asi vyhodil rameno nebo aspoň to, co z něj zbylo, zamířil zničenou a nefunkční rukou na místo, kde tušil smrtijeda. „…Kedavra,“ ale ještě předtím, než jeho poslední hláska vyšla z úst, jen pomocí surové magie se snažil odrazit smrtijeda, aby kouzlo aspoň nedošlo, tam kam mířilo.

Pak bylo jen několik desítek setin ticho, to ticho, kdy ani myšlenky nefungují, to ticho jakoby zamrzl celý svět.

„Ty g-grázle! Uřežu ti všechny končetiny!“ vykřikl smrtijed hrůzostrašným hlasem, asi v odražení uspěl, došlo mu, i kdyby ho trefil jen do nohy. Ani pořádně nevnímal tu výhružku, cítil se jak na nepovedené popravě, ale přesto se usmál, protože jestli se to teď povede, bude jen rád. Už ani necítil bolest, mozek přestal reagovat a vyřadil pocity, takže už jen cítil vnitřní bolest, ztrátu za Billa a kdo ví koho dalšího, jména i situace se mu mísila. Snad tohle bude ten konec, o který dneska mnohokrát možná i nechtěně snil, „c-chtěl jsem tě nechat slyšet všechny tvé umírající k-kamrádíčky, ale teď tě odved-,“ pokračoval smrtijed, ale najednou se ozvalo praskání a hrozná rána, jakoby nějaká věc něco živého přesekla a pak jen ohromný výkřik, ještě snad horší než ten jeho. Chtěl vědět co a jak, ale už jen cítil, jak se propadá do spánku, jeho tělo a mozek chtěly začít pracovat v klidu bez nějakých skličujících vnějších vlivů.

**

Objevil se opět v místnosti, kde stál Voldemort, ale v tuhle chvíli viděl, slyšel a nic ho nebolelo, byla tu jen jeho duše, nebo co to vlastně bylo za spojení a duše necítila žádná fyzická zranění. Znal to tu už velmi dobře a tak už se tomu ani nepodivil či nezačal prohlížet jednotlivé kouty této síně.

„Z-zabil jsem ho, můj pane, z-zabil!“ křikl vyčerpaně jeden smrtijed a padl na kolena před Raddleho. To upoutalo jeho pozornost.

„Koho, ty hlupáku!“ vztekal se Voldemort.

„Grindelwalda, toho s-starého a mocného čaroděje,“ pokračoval ve strachu smrtijed.

„Gellerta říkáš?“ zasmál se Voldemort a on v tu samou chvíli cítil, jakoby mu někdo roztrhl srdce na mnoho kousků a kdyby v tuhle chvíli měl nohy, padl by na kolena a začal by brečet, takhle to jen musel strpět, takhle jen musel cítit tu psychickou bolest, která přicházela v čím dál větších dávkách, „výborn-,“ další Voldemortova slovo byla přerušena dalším hlučným přemístěním. Před Voldemortem se objevil ten smrtijed, který mu tohle udělal, přišel s krvácejícím cárem ruky, a když se podíval níž, zjistil, že nemá ani jednu nohu. Prozřel. To byl ten zvuk, který slyšel, nějaké kouzlo mu amputovala obě jeho nohy a zničilo celý zbytek dolní části těla, byl to opravdu hrozný pohled a on jen děkoval, že byl jen duše či vzpomínka, ale stejně věděl, že tahle vzpomínka se mu zaryje do hlavy, do té doby, než tohle vše skončí.

„M-mů-j pa-ne,“ dostal ze sebe smrtijed s jistě neskutečnou těžkostí.

„Co máš za zprávy,“ řekl Raddle s naprostým nezájmem ke všem zranění.

„D-dosta-l jsem… Pottera… o-oslepil js-em…ho,“ soukal ze sebe jednotlivá slova smrtijed a on přistoupil k němu blíž, jeho vztek v něm vřel a přál si možnost ho zabít, vlastně sám sebe ani v tuto chvíli nepoznával. Nevěděl proč, ale když tu takhle stál, přál si podříznout smrtiejdovi hrdlo.

„Oslepil?“ řekl naprosto potěšeně Raddle a přistoupil k raněnému smrtijedovi a ledově mu vniknul do vzpomínek, „máš pravdu,“ řekl po chvíli a zasmál se ďábelským smíchem, „za to si zasloužíš odměnu,“ skoro až zasyčel.

„D-děkuji…můj pa-,“ nestihl ani doříct, protože zelený paprsek do něj narazil.

„Nemáš zač,“ zasmál se Raddle, „kdyby si neskončil jak mrzák, mohl jsi skončit jinak,“ pokračoval Voldemort a podíval se na strachem zničeného druhého smrtijeda, „řekni Severusovi, ať ti dá nějaký lektvar, odvedl jsi lepší práci, než tento,“ pověděl a posadil se zpátky za trůn a smrtijed s rychlým úklonem utekl. Voldemort si toho nevšímal a jelikož neměl Naginiho, který by snědl tuhle odpornost, celé tělo spálil a v tu chvíli se vší silou snažil radši dostat do svého umírajícího těla než vidět tohle.

 „Harry! Harry!“ křičel někdo a toho dostalo zpět do reality a začal šíleně kašlat a třepat se, což mu způsobilo jen další a další bolest, „Harry!“ byl slyšet snad i pláč a zničení.

„H-Horá-cio, n-nekřič… pro-s-sím,“ dostal ze sebe, snad ho poznal dobře. Začal znovu kašlat a podle hořkosti na jazyku poznal svou krev v ústech, té tekutinu, kterou za tu malou chvíli rozdal mnoho.

„Netřep se sakra!“ řekl vystrašeně Gellert, Gellert? Vystrašeně?

„Ge-gellerte? T-y ži-ješ?!“ dostal ze sebe překvapeně z opravdu pár posledních sil

„Tohle mě nedostane.“

„A-le… Vol-demort… on říkal, že t-ty… mo-cný kouzelník, že…“

„Evan zemřel,“ řekl tiše Gellert, „to on byl nejspíš ten kouzelník.“

„Ach,“ dostal ze sebe zničeně. Jeho srdce dostalo další šok, jen se divil, že ještě po tomhle neprasklo či nevypovědělo službu.

„Můžeš vstát?“ pokračoval Gellert.

„Ne! Dokud nedostane všechny lektvary, které má v náramku, nesmí se o to ani pokusit,“ vyjel na něj okamžitě Horácio.

Pak bylo jen chvíli ticho a on jen bolestě otevřel ústa, vyplivl krev a čekal, až se do něj dostanou ty potřebné lektvary, pak ho někdo opatrně za zdravou ruku vytáhl a strčil mu hůlku do kapsy.

„J-jak jsou… na tom… o-ostatní?“ musel se zeptat, prostě musel, i když věděl, že by měl mluvit co nejméně.

„Tvé tělo není připraveno na odpověď,“ uslyšel od Gellerta, a když tohle slyšel od něj, bylo to to nejhorší.

„Pojď, Harry, odvedeme tě k ostatním, budou rádi, že tě uvidí.“

„B-budou rádi, že u-vidí mrzáka?!“ zvedl svůj hlas a to neměl dělat, jen to donutilo další chrchlací reakci jeho těla. Byl to drásající kašel.

„Pokusím se udělat to-,“ nenechal Horácia dopovědět.

„Z m-mého oka je bahno! N-nejsi Merlin… zůstanu slepým!“ křičel dál a kašlal víc, ale nevnímal to, musel to nějak ze sebe dostat, když už teď necítil bolest po lektvarech, musel to dostat ze sebe jinak.

„Tvé druhé oko zachráníme, věř mi,“ snažil se ho utěšovat Horácio, ale při každém slovu popotáhl, nemohl mu věřit, jediný Gellert mlčel.

„Gellerte, zklama-,“ chtěl říct, ale ten, k němu byla otázka směřována, ho jen více zatáhl za ruku.

„Na podobné otázky a řeči bude čas jindy, pojď,“ řekl a on pokýval hlavou nebo aspoň myslel, že to udělal. Nechápal, proč jdou a nepřemístí se, ale odpověď našel překvapivě rychle, v tomhle stavu by se asi živý nepřemístil.

„Hajzle, ty zkurvysyne, jak jsi tohle mohl udělat… ty… ty… zasranče, jak jsi mohl!“ uslyšel okamžitě a podle hlasu poznal zuřící Eleanor, její hlas zněl tragicky, nenávistně, takový hlas u ní nikdy neslyšel, opravdu nikdy.

„Přestaňte se hádat!“ vykřikl mu u ucha Gellert.

„Ha-Harry,“ uslyšel překvapený hlas Fleur ale už to nebyl ten hezký hlásek, tím už tady asi nikdo mluvit nebude.

„Ustupte sakra všichni!“ pokračoval dál Gellert a všichni ztichli, „Mundugusi, Ollivandere, běžte projít smrtijedy a postarejte se, aby nebyli zraněný, víte jak to myslím,“ řekl a pak už uslyšel jen několik kroků, mezi slzami, naříkání a bolestí. Udělali dalších několik kroků a pak se Gellert zastavil a dal mu do ruky hůlku.

„Co mám dělat?“ zeptal se nechápavě, byl přece slepý, nemotorný, mrzák a kdo ví co ještě.

„Zabít ho, musíš to udělat ty, nás by zabil slib.“

„Zabít?!“ nechápal, „ale k-koho?!“ zakoktal se, „a navíc, chci vědět, co se tu sakra děje!“

Odpověď mu překvapivě nepřinesl Gellert ale Jack. „Brian sem přivedl smrtijedy, zjistil si, jak dát informace Raddlovi, aby ho slib nezabil a proto zaútočili, akorát poté, co nás všechny nezabili, ho tu pohodili,“ pověděl naštvaně, smutně a bez životní energie, tenhle den byl peklo.

„A-ale… proč,“ to bylo všechno, co ze sebe dostal, kdyby nebyl pod lektvarama, jeho mysl by tohle jistě nezvládla.

„Protože je to zmrd a odporný hajzl!“ vykřikla plačtivě Eleanor a plivla, nemusel tipovat kam.

„Když by nás zabili, on by tuhle válku přežil a byl by spokojený,“ řekl Gellert, „nitrozpyt,“ dodal, jak to zjistil.

Jeho hlava slyšela dost, a aniž by pořádně možná chtěl, vyslala příkaz jeho ruce, která pozvedla hůlka, nevěděl jak, ale namířil správně, protože ho nikdo ani po pár sekundách nedonutil změnit směr.

„Ukonči tento prokletý den,“ řekl Horácio a se slzama v očích, které dokonce slyšel odkapávat, mu položil ruku na rameno, asi aby mu dodal sílu, ale to by v tenhle moment nedokázalo nic.

„Avada kedavra,“ použil tyhle slova, která mu zničila všechno v jeho životě, a to ještě ani nevěděl všechno. Prásk, to bylo jediné, co slyšel. Další tělo padlo do sněhu a další život skončil jeho rukou, ironií bylo to, že toho člověka nazýval přítelem. Zasranej osud.

„Filiusi, snaž se to tu aspoň trochu zabezpečit, pak přijď zpět do vily,“ řekl Gellert, „ostatní běžte pomoc s léčením, tady už nikdo nic neudělá,“ řekl a pak se jen ozvalo přemístění, „zavolej si skřítka.“

„Dobby,“ pověděl do ticha.

Skřítek se objevil s pufnutím. „Pane, Harry… co… Dobby se musí potrestat, nebyl… Dobby je zlý skřítek a pan Harry byl zraněn, Dobby musí…“

„Stop, ty skřítku jedna blbá!“ vybouchnul Grindelwald, „přenes Harryho do volného pokoje, potřebuje to jak nikdo jiný!“

„Poslechni, Dobby,“ dostal ze sebe na sklonku sil, byl zničen a to mu ještě nikdo neřekl, co se stalo s ostatníma, ale jelikož cítil, jak do něj narazilo kouzla a on měl pocit, že nejlepší teď bude usnout, tak věděl, že se to asi ani teď nedozví a možná, že už nikdy.

Formát pro tisk