Kapitola dvaašedesátá – Klid před bouří
Harry Potter and Pactum Purgamen
„Já si myslím,“ řekl následujícího dne, když stál před skříní, jak to posledních pár dní dělal pořád, „že bude stačit tohle kouzlo,“ a zaťukal hůlkou na knihu, kterou držel v ruce a pak řekl celou dlouhou inkantaci, „a bude to-.“
„Hotovo?“ zeptal se Bill a oba zírali, jak se skříň rozblikala modře a pak to všechno zmizelo, jako kdyby se nic nestalo.
„Jo, to jsem chtěl říct,“ řekl zmateně, nechápal tu chvilkovou modrou bariéru.
„No vyzkoušet to nemůžeme, zkusíme nějaká lokalizační kouzla, a když všechny vyjdou, opravdu to bude hotovo,“ podrbal se Bill na bradě a lehce se naklonil, aby viděl na stránku, kde on našel to kouzlo.
„To zní jako plán,“ souhlasil a po krátké odmlce, jestli nechce někdo ještě něco říct, začali kouzlit lokalizační kouzla, on teda jenom ty co znal, uměl a ještě s pomocí knihy, která mu napovídala a Bill jednoduše zpaměti, jako kdyby to byla naprosto triviální věc.
„Nevyšlo ti něco?“ zeptal se Bill, když skončil ale, když se na něj podíval a viděl jeho výraz naprosté radosti, věděl, že ani kdyby mu něco nevyšlo, nemohl by to říct.
„Vypadá to v pořádku,“ řekl jen.
„Protože to taky v pořádku je, dokázali jsme to, Harry,“ pověděl nadšeně Bill.
„Opravili jsme tu lehčí část,“ opravil ho.
„Pesimisto.“
„Jsem jen realista.“
„Kdyby si byl realista, tak by si řekl, uděláme i tu druhou stejně lehce.“
„To bych nebyl realista ale optimista.“
„Dobrá, dobrá,“ zvedl Bill ruce nad hlavu, jako kdyby se vzdával, „dobrá,“ dodal ještě jednou, ale podle jeho smíchu poznal, že to co říká, by neměl brát tak vážně, „musíš ale uznat, že se nám to povedlo.“
Podíval se tedy ještě jednou na skříň a projel ji doslova rentgenovým pohledem odshora dolů. „Vypadá naprosto stejně, takže můžeme jen doufat, že se nám to povedlo, ale ano máš pravdu… docela nám to šlo, když tedy vezmeme v potaz to, že nám pomohl mistr v oboru Fillius.“
„Filius je legenda,“ usmál se Bill a poplácal ho po ramenou, „to je jako kdyby ti pomáhal samotný Merlin.“
Tomuhle se nedokázal nezasmát, představa srovnání sotva metrového profesora s dvoumetrovým kouzelníkem držícím v ruce stejně velkou hůl mu přišla velice legrační.
„Harry?“ zeptal se najednou Bill a stále hypnotizoval svou práci, bylo vidět, že je na to pyšný a tohle s ním sdílel.
„Hm?“
„Přemýšlel jsi, co budeš dělat potom, až tohle skončí?“ pokračoval Bill, a i když používal výrazy, které by nezasvěcenému nic neřekli, pochopil, co mělo být to ‚potom‘.
Okamžitě mu přišla na mysl vzpomínka, která mu ukazovala slib, který dal Albusovi a pak byla okamžitě nahrazena myšlenkou, kde byl náhrobní kámen s jeho jménem. Ostře se oklepal a cítil husí kůži na celém těle. „Možná, že si půjdu dokončit školu nebo nějakým jiným způsobem to udělám tak, abych jí měl dokončenou, to že jsem chlapec, který přežil, neznamená, že budu po celé Anglii za lempla.“
„Že zrovna ty chceš řešit to, jak se na tebe lidé koukají,“ usmál se Bill, „a co pak? Po škole?“
„Ono asi taky dost záleží, co bude znamenat ten konec, až tohle skončí, jestli budeme muset být ostražití a hledat další smrtijedy nebo prostě jako mávnutím kouzelného proutku bude prostě klid,“ řekl zamyšleně, „ale dokážu si představit dál třeba učit nebo dělat něco co mě baví, i když se mi to neříká nejlíp, musím prostě se smířit s tím, že pak už nebudu muset dělat věci pro peníze.“
„Jsi neskutečně skromný, Harry, vůbec nechápu, jak můžeš takový být po tom, co bydlíš s Grindelwaldem.“
„Jo to já taky ne,“ zašklebil se, „asi se málo snaží,“ pokrčil rameny.
„Představa Grindelwalda, který se málo snaží, mi nejde na mysl.“
„Máš pravdu, to nejde k sobě.“
Odpovědí mu byl jen úsměv. „Pokud nebudeš vědět, co dělat, mohli bychom udělat nějakou firmu a postarat se o to, aby všichni nám blízcí a všichni potřební měli zabezpečený domov, myslím, že taková práce by nás bavila a docela nám to spolu jde.“
„Představa Grindelwalda, který se nesnaží, ti nejde vybavit, ale představa, jak spolupracuješ se mnou, ti představit jde?“ zeptal se zmateně.
„No tak Harry, spolupracujeme už nějakou tu dobu a podle toho jak to vypadá, ještě nějakou dobu spolupracovat budeme,“ povzdechl si Bill, ale chápal jak to myslí a že to není nic proti němu, „můj bratr je spíše do politiky, druhý k drakům a Fleur by mě vykopla z domu, kdybych jí řekl, že chci, aby mi pomáhala v něčem, co jí zatím tolik nejde. Prostě si myslím, že dělat něco, co nás bude bavit a bude to mít užitek, bude dobré, stejně na podobných pracích vždy skončíme sami nebo s Filiusem, takže za nějakou tu dobu, můžeme být sehraná dvojka.“
„Tak jo,“ usmál, „já nemám nic proti tomu, stejně si to ale nedokážu představit.“
„Já si nedokážu představit ani to, jak tahle válka skončí,“ pověděl Bill a pravda v téhle větě byla doslova hmatatelná.
„To vskutku nedokážu ani já,“ řekl a snažil se neznít zklamaně, „no nic, doručíme vzkaz Filiusovi? Ať nám řekne názor legendy?“ snažil se atmosféru znovu urovnat do zábavné.
„Jasně, pak budeme přemýšlet co dál,“ souhlasil Bill a znovu se zahleděl na skříň a on zavolal Dobbyho. Nechvátal, času bylo jako skoro vždy mnoho a tak nebyl žádný důvod ke spěchu…
**
„Gellerte?“ přemístil se následující den do svého sídla, byl rád, že i Filius byl s jejich prací spokojen, takže pak už jen stačilo nějak zprovoznit tu druhou, ale to nebylo předmět jejich zabývání v nejbližší době. Vlastně Bill teď tu byl taky a on jelikož moc do styku s těmito předměty nechtěl přijít, tak se od tohoto distancoval.
„Co je?“ pověděl otráveně Grindelwald.
„Dokázal by si z té myslánky udělat naprosto normální?“ řekl a ukázal na nádobu v rohu místnosti.
„Copak trápí tě něco?“ zeptal se škodolibě.
„Ne… nebo teda nic tak hrozného, ale chtěl bych si projít odkaz, který mi daroval Aberforth,“ dostal ze sebe, nechtěl to nikomu říkat a už ne vůbec třem lidem najednou.
„Aha…“ řekl Gellert a bylo vidět to, jak je zaražený, „nebude to myslím problém, dej mi pár minut,“ dodal a on jen přikývl, odvahu na to sbíral už několik dlouhých dní, dalších pár minut, už ho nezabije. Podíval se na Eleanor a ona se na něj jen povzbudivě usmála a když svým pohledem sklouznul na její krk, uviděl tam jednu z drahých věcí, které ukradli, tak se přejel po svém medailonu a usmál se na oplátku, bylo vidět, že pochopila a mrkla na něj.
Nechtěl vyrušovat ani ničit svou sentimentalitou profesionální atmosférou, tak si vzal do ruky knihu, která mu byla nejblíž, a začetl se alespoň do obsahu, aby aspoň předstíral práci.
„Mělo by to být dobré,“ řekl mu Gellert z krátké vzdálenosti a on když zvedl svůj pohled z knížky, zjistil, že se opravdu začetl, když byl vyrušen dle čísla stránek v pravém rohu na pětatřicáté.
„Budu vedle v místnosti, aspoň je tam čerstvý vzduch,“ řekl, ale věděl, že to není ani jeden z důležitých důvodů, proč tam jde, ale Grindelwald přikývl, nerozváděl to, nikdo to nedělal.
Pomocí jednoduchého levitujícího zaklínadla si dopravil celou myslánku do místnosti, kde dříve býval jeden z pokojů, teď to byla místnost bez střechy a bez jedné stěny, otřepal se zimou a tak na sebe začaroval jednoduché zahřívací zaklínadlo, něco mu říkalo, ať kolem sebe dá i varovací bariéru a tak tak udělal. Postavil tuhle nádobu blíž k jednomu z rohů, který měl obě stěny ještě celé, vytáhl si nádobu, kterou nosil u sebe jako největší poklad, konečně sebral odvahu a tak tohle musel udělat, než jí zase ztratí… bylo to ale zvláštní, všichni o něm říkali, jakou má odvahu, ale takovouto věc skoro ani udělat nedokázal. Než by ho něco zastavilo, nalil obsah celé lahvičky do podivné tekutiny a pořádným nádechem, výdechem a ještě jedním nádechem strčil svou hlavu dovnitř.
Všechno zezačátku připomínalo mlhu nad mořem, až postupně se začala objevovat čistá bílá místnost bez oken a jen s jedněmi dveřmi. Poté také uviděl Aberfortha, který stál a zíral do pergamenu, který držel v ruce.
„Ehm,“ odkašlal si Aberforth a on trochu překvapeně přistoupil blíž, „připadá mi to jako hrozný způsob na dorozumívání, ale musíš omluvit můj stařecký mozek, že nedokázal vymyslet nic lepšího,“ pokračoval dál Aberforth.
On skoro ani nedýchal, začalo se mu v hlavě honit tolik myšlenek, že skoro zapomněl i dělat to, co bylo zcela normální, mohl by být Aberforth-.
„Ne Harry, skoro jako bych viděl na, co myslíš, je možné že tě znám tak dobře za tu krátkou dobu? Nebo na to skutečně ani nemyslíš a já si jen zbytečně věřím a doufám v něco nemožného… nejsem skutečný, podle všeho jsem teď mrtvý a živý už opravdu nikdy nebudu, tohle je jen můj způsob, jak ti říct snad vše, co jsem ti říct chtěl, prostě budu všechny své myšlenky říkat nahlas, jako kdyby si tu přede mnou stál, jako kdyby si tu skutečně byl a poslouchal mě,“ pověděl Aberforth a znovu sklonil své oči do pergamenu a jemu mezitím oči dělali něco jiného a tím nebylo nic jiného než pouštění slz na jeho tvář. „Je zvláštní být teď živý a vědět, že až tuhle vzpomínku budeš ty nebo někdo jiný prozkoumávat, tak budu mrtvý,“ doslova slyšel jak si Aberforth povzdechl, „vím, jak si o mně myslíš, jak jsem statečný, nebojácný a chytrý, ale opravdu nic z toho nejsem. Kdybych byl, tak bych se teď nebál přijmout a bavit se o smrti jako o věci, která jednou prostě přijde. Doufám, že to aspoň bude v nějakém boji a ne že umřu stářím nebo tím, že mě otráví ve vlastní hospodě.“
Po tomhle bylo chvíli ticho a on fňukal a popotahoval, aby slzy zastavil.
„Ano, mohl jsem vymyslet lepší způsob, závěť, kouzelnou zprávu, přemluvit sovu, aby ten dopis poslal, až bude čas nebo cokoliv jiného, ale takhle aspoň dostojím statusu blázna, kterým jsem byl vždy. Doufám, že budu dostatečně prozíravý ke svým posledním okamžikům a mé vzpomínky nakonec skončí v myslánce a ne někde hluboko pod zemí,“ pak už si jen odkašlal a začal mluvit vážnějším hlasem, „konec té sentimentality, nechci ti připomínat mou smrt a jsou jiné věci, o kterých se tu můžu sám s bílou místností bavit. Předem bych ti chtěl předat veškerý svůj majetek, hospodu, trezor, půlku pozemku, kterou jsem dostal, když mí rodiče zemřeli, prostě všechno co mi nějakým způsobem patří. Věřím tomu, že v této době, kdy je Ministerstvo obsazeno to nedostaneš, ale jednou… jednou to snad bude tvoje. Nezáleží mi na tom, co s tím bude, jsou to jen krámy nebo peníze. Jediné, co bych si přál, aby si uchoval, je obraz mé sestry, její úsměv a věčný optimismus by ti mohl v nelehkých dobách pomoci, kdybych věřil v náboženství, řekl bych, že ona byla anděl. Ale tak jako tohle je jen vzpomínka, tak i ona je jen obraz. Nikdy a nikdo z těch, co zemřeli, už nebudou živí, můžeš nad tím smutnit, být z toho zdrcený, ale musíš to pochopit. Voldemort ví o tvých slabinách a kdyby nebyl takový, jaký je, klidně by se přeměnil do podoby tvé matky a váš duel bojoval v její podobě, jen aby tě psychicky zničil.“
„Nebudu ti v těchto chvílích radit, kdo ti je dobrým přítelem a kdo ne, ani komu věřit a komu ne, tvůj úsudek je snad nejlepší, co jsem kdy viděl a to i u takových lidí jako je Gellert, když vím, že tě s největší pravděpodobností nechávám s ním, nemám z toho až tak špatný pocit, jak bych asi měl mít. Jestli je někdo, kdo ti má pomoci, bude to on. Doporučoval bych ti – i když mi to nejde přes srdce – trávit s ním dostatek času, aby si jednou předstoupil před svůj úkol a osud odhodlán, smířen a aby tvé oči ukazovali odvahu a klid. Dokonce tady budu i citovat jednu jeho větu ‚hajzlové musí zemřít, soucit je naší slabostí, který jen propustí největší netvory zpět mezi lidi, kteří zemřou jen kvůli naší chybě‘ věřím, že má pravdu, Voldemort musí zemřít, Belatrix musí zemřít a dávat těmto zrůdám soucit, je hloupost. Uč se tedy, dokud můžeš, každé kouzlo, každý manévr, každá silná stránka může rozhodnout o životě nebo smrti tolika lidí, až mě z toho mrazí v zádech, možná i z toho, že i díky mé slabosti, jsem teď mrtvý a nemůžu pomoci už nikomu.“
„Jak rád bych teď řekl, že ti místo mě snad pomůže můj bratr, ale mám silný důvod se domnívat, že ani on tu nebude věčně, ať už udělal cokoliv, zaplatil za to a v dohledné době ještě zaplatí. Pokus se s ním usmířit a získat z něj poslední informace či cokoliv, co ti pomůže… je zvláštní, jak vlastně celá naše rodina končí, zbyli jsme jen dva a možná v téhle době, už nezbyl vůbec nikdo. Snad další, se kterými sdílím stejné geny, neudělají tu hloupost, že budou chtít žít samotářským životem, a i když se vzájemně neznáme, neudělají chybu a budou pokračovat dál v našem rodu, ale tohle už tě jistě nezajímá, ale prostě jsem to chtěl asi tady zmínit. Hlavně prosím tě nezapomínej, že Raddle udělá naprosto cokoliv, aby vyhrál, je si dost jistý a všechny mé poslední informace ukazují, že se soustředí na hromadění všech, kteří mu pomůžou. Udělej cokoliv proto, aby si nakonec byl obklopen dostatkem lidí, kteří nezradí a dokáží tohle dobojovat do konce, ať už je jakýkoliv. Fénixův řád bude jistě pokračovat dál ve svém snažení, tak se soustřeď na ty, kteří budou věrni tobě a ne nějakým ideálům, ať už je Řád jakýkoliv, jejich cíle nezahrnují jenom boj, takže pokud budou věrni tobě, bude to mnohokrát lepší a hlavně, nezapomeň na to, že věk, zkušenosti a síla nehrají roli, každý kdo bude na tvé straně, nebude na Voldemortově a každý kdo bude neutrální, díky tvému vlivu, nebude stát na opačné straně fronty.“
Najednou Aberforth vstal a udělal pár kroků doprava a pak pár kroků doleva, takže byl zase na tom místě jako předtím.
„Jistě si také vzpomínáš na naše rozhovory o Relikvicích smrti… jednu už máš v ruce, druhou má můj bratr a třetí by se měla nacházet někde u rodiny Gauntů. Dříve jsem říkal, aby ses je nesnažil najít, ale teď jsem mrtvý a ty živý, pokud to znamená, že tohle vyhraješ, soustřeď se na hledání čehokoliv, můj bratr ti možná svou hůlku svěří a jestli ne…“ řekl a hluboce si povzdechl, „…tak mu ji vezmi násilím, neříká se mi to lehko, ale pokud budeme žít v utopickém světě, kde se problémy budou moct řešit jen diplomaticky, tak skončíme velice rychle.“
Aberforth začal chodit čím dál víc po téhle místnosti a on měl aspoň čas se podívat na nyní již svou hůlku. Aberforth toho věděl dost, jak mu docházely s nové informace, nyní již má všechny tři nebo spíše dvě a půl relikvie, protože jedna byla stále zamčená.
„Harry ale nezapomeň na jedno, jestli jednoho dne budeš držet Bezovou hůlku, nikdy se s ní nechlub, majitelů zemřelo na stovky, jestliže někdo zjistí, co držíš, půjdou po tobě s dalším ohromným důvodem a hlavně nezapomínej na to, že další člověk, který ji bude chtít stoprocentně chtít je Gellert…“ řekl Aberforth a otočil se na něj, jako kdyby věděl, kde je, což samozřejmě vědět nemohl, „…vím co si asi říkáš, že tu Gellerta chválím, že se od něj máš co nejvíc učit a teď z něj dělám zloděje a hajzla, ale on takový prostě je… jednou tu hůlku měl a byl o ní okraden v nejhorším okamžiku jeho života. Chce být mocný a i když tě nebude moct zradit, stále si tu hůlku bude moc vzít tak, aby slib obelstil, neříkej mu o ní, nemá možnost jak se to dozvědět, pokud ji neukážeš Ollivanderovi, který by se třeba prořekl. Zapamatuj si to, Harry, je to důležité, jestliže se na hůlku zapomene, tak nikdo nebude chtít ani plášť ani kámen, Albus i Gellert vždy chtěli hůlku, považovali ji za nejmocnější dar, jen díky tomu, že to ty tak necítíš, jsou u tebe tyto věci v bezpečí.“
„Myslím, že už jsem povídal dost, není zapotřebí ti to dělat těžší, než to je, takže trochu změníme prostředí a před koncem ti ukážu umístění tvých příbuzných, aby s mojí smrtí neskončila vaše blízkost, ale před tím než tak udělám a ukončím tohle, ještě pár slov na rozloučenou. Spoléhej na své přátele, ať je to kdokoliv. Uč se cokoliv, co ti bude ku pomoci, nesnižuj se na úroveň takových, proti kterým bojuješ, síla slov je důležitá a podstatná, ale ne vše se dá vyřešit diplomacií, už to tak prostě je a hlavně, Harry, jsem sice starý a ty taktéž, abychom vedli takovéto řeči, ale prosím tě, neudělej takovou hloupost, aby si žil jako já. Najdi si ženu svého života, miluj jí, věnuj se jí, postarej se o zachování rodu a pokus se z tohoto světa udělat lepší místo pro život. Všichni, co tolik obětovali, si to zaslouží,“ dopověděl Aberforth a otočil se, ale slzy padající mu z očí nezakryl, „sbohem Harry a nikdy neviň sebe, všichni jednou musí zemřít a umřít v mém věku je spíše posvícení než smutek, kéž i ty budeš mít šanci žít tak dlouhý život jako já,“ dodal nakonec a celý svět se změnil, objevil se v nějaké vesničce, kterou neznal, ale okamžitě mu padl pohled na značku, která ukazovala jméno tohoto místa, usmál se, byl to ten nejlepší způsob jak beze slov ukázat, na jakém místě je. Aberforth kráčel ulicí pomalu dál a on šel za ním, kdyby je někdo takhle viděl, jistě by si pomyslel něco o pohřebním průvodu a nebyl by zase tak daleko od pravdy. Aberforth se zastavil u domu s číslem padesát sedm a jen tak ledabyle ukázal na něj, chápal to, chápal to více, než tisíce slov a všelicos podobného.
„Sbohem, Harry,“ otočil se ještě pryč od domu a pro ostatní by to vypadalo, jako kdyby se loučil s tím domem, „buď sám sebou, věř hlavně jen sám sobě a ukaž všem, co v tobě skutečně je,“ těmito slovy představení skončilo a jemu to skoro doslova vystrčilo hlavu z myslánky.
„Jsi v pořádku?“ uslyšel Eleanořin hlas za sebou, a když chtěl odpovědět, hlas pokračoval, „chtěl sem jít Gellert, ale zabránila jsem mu v tom, nevím, jestli toho chtěl využít jen k tomu, že tě chtěl pokořit nebo mít něco, čeho by chtěl později využít, ale každopádně když trval na zkontrolování, nabídla jsem se sama. Ano možná mu křivdím a chtěl jen opravdu vidět, jestli jsi v pořádku, ale člověk co zjistí jeho pravé úmysly, bude navrhnut na Merlinův řád.“
Byl rád, že povídala dál a dál, měl aspoň malý okamžik dát se po psychické stránce dohromady a utřít případné slzy. „Děkuji, nepotřebuji, aby mě takhle viděli všichni a už vůbec ne Grindelwald,“ řekl a otočil se s tím, že se zády opřel o myslánku.
Místo rychlé odpovědi, uviděl jen její úsměv, který ji nějakým tím smutným způsobem vrátil. „Mohu se do toho podívat?“ zeptala se nenuceně, on se na ní tak trochu zkoumavě podíval a pak se podíval znovu na myslánku.
„Ano… myslím, že můžeš,“ pověděl jakoby přiškrceně, ale přičítal to tomu, co před chvíli viděl, „jen pokud tě mohu požádat, až poznáš okamžik, který není pro tebe, ukonči to, nepřikazuji ti to ale, pokud si myslíš, že to potřebuješ…“
„Ukončím to, neboj,“ řekla a položila mu ruku na rameno, když k němu došla, jeho úsměv nebyl už tak smutný, když ji k tomu pouštěl, sám si sednul na místo, kde seděla jistě ona, byl to jeden napůl zničený stolek, ale stále člověka udržel. Přemítal si veškeré dění, co tam uviděl a uslyšel a aniž věděl jak, vytáhl si hůlku, tu kterou nesmí Gellertovi ukázat, asi ale měl Aberforth pravdu, moc z člověka dělá povětšinou hajzly a tohle on nechtěl, i když tušil, že se to Gellert časem dozví, jeho kouzla se zlepšili a ta moc musela být pro někoho jako on, taky poznat a stále tu byl Ollivander, ale pokud nebude všem stejně důvěřovat, skončí dost špatně. Ale nikdo se nesmí dozvědět o kameni, i když byl stále zavřený, pokud by se dostalo na venek to, že máš vše, už by asi bylo těžké někomu důvěřovat, protože támhle nabízejí za jeho hlavu padesát tisíc a on sám skoro nabízel za jeho hlavu všechny tři Relikvie smrti a to ještě nemohl tušit, co koho ještě může dalšího lákat.
Aspoň bude moct navštívit svou tetu, i když jestli to bude ještě k něčemu přínosné…
„Stále mě asi bude překvapovat to, jakou ve mně máš důvěru,“ řekla Eleanor a vyrušila ho z přemýšlení a tak se na ní překvapeně podíval.
„Čehože?“ zeptal se nechápavě a nepozorně.
„Proč jsi mi ukázal něco, co dle všech jasných indicií mělo zůstat jen pro tvé oči?“
„Asi jsem se dočista zbláznil,“ pousmál se a posunul se trochu na stranu, aby si i ona mohla sednout, „k čemu by byly ty řeči, že jsme tým, když bych dělal nějaké tajnosti a hrál sólo?“ řekl, ale když ty slova vyslovil, došlo mu, že jí vlastně lže a nejen jí, ale tak to asi musí být.
„Já nevím,“ pokrčila rameny, „ale od našeho seznámení jsem si s tebou hrála a nebyla férová, kdyby si dělal to samé teď ty mně, nedivila bych se ti a asi ti to neměla ani za zlé.“
„Ale no tak, minulost nechme spát,“ odmávl to rukou a zadíval se jednou větší dírou na oblohu.
„Opravdu je to tak lehký? Odmávneme to rukou a nikdy se nic nestalo?“ zeptala se nepřesvědčivě.
„Ne… tak jednoduchý to opravdu není,“ pověděl a rysy mu ztvrdly, vlastně se o tomhle nikdy spolu nebavili a tak nějak musel očekávat, že to jednou přijde, „těžce se mi odpouští to, že si někdo se mnou hrál jako s loutkou, ať už to byl Albus Brumbál, Voldemort, Skrk junior nebo dokonce i ty, jenže doba se změnila, někteří jsou mrtvý, někteří mě chtějí zabít a ty jsi se mnou. Nikomu by neprospělo, kdybych se ke všem choval stejně jako k nepřátelům, i když mi třeba ublížili stejně, teď prostě jsme tým, jsme přátelé a všichni děláme vše proto, aby vztahy mezi námi byly opravdové a ne předem nacvičené.“
„Mrzí mě, že jsem byla-.“
„Pšš,“ přerušil ji, „už je to v pořádku, věř mi, kdyby nebylo, tak ti nedůvěřuji v některých situacích jako jediné. Ano začali jsme třeba blbě, ale tak už to prostě někdy bývá.“
Vypadala jeho odpovědí spokojená a podle výrazu, už se k tomu nechtěla vracet, byla taková, rýpat se v situacích pro oba nepříjemných, nebylo pro ni a za to jí byl vděčný.
„Takže podle těch indicií, která jsem slyšela, nyní už jsi vlastníkem té Starověké hůlky? Té, která měla být jen pohádka?“ pověděla a nevěděl, co v jejím hlase najít, byla to závist? Nebo jen překvapení?
Otočil se na druhou stranu a postavil se, byl rád za bariéru, nechtěl, aby někdo poslouchal. „Ano, pohádka to opravdu nebyla,“ řekl a udělal pár kroků k myslánce, z které si vzpomínky nabral zpátky do lahvičky, „stačí mě dostat a budeš mít nejmocnější hůlku na této planetě,“ řekl a nezněl ani trochu kousavě, sarkasticky či ironicky.
„Prosím?“ zakuckala se, „myslíš si, že bych něco takového udělala?“
„Devadesát devět procent populace by to udělalo…“
„Tak jsem to zbylé procento-.“
„…A ten zbytek na to nemá jen odvahu,“ dokončil svou původní myšlenku, aniž by se na ní otočil, „tohle není žádná hra na přátelství Eleanor, s touto hůlkou si Grindelwald málem podmanil Anglii, s touto hůlkou bylo vyhráno takové množství duelů a ti co vyhrávali, byli povětšinou slaboši. Nezáleží na osobě, tahle hůlka z tebe udělá mocného, nemusíš umět skoro nic, když máš štěstí a relikvii jsi do doby, než tě někdo zabije skoro nejsilnější na světě.“
„Proč mi to říkáš?“ nechápala.
„Proč?“ zopakoval tu otázku a otočil se na ní, „protože až mě někdo z těchto lidí zradí, chci, aby k tomu měl důvod, aby než mě zabije nebo vyřkne ortel, mi řekl, že je to kvůli penězům nebo hůlce, možná to bude znít divně, ale nechci jednou skončit s dírou v těle, kvůli tomu, že venku bylo špatné počasí nebo, že ho nebavilo poslouchat mé rozkazy.“
„Tohle je debata totálně postavená na hlavu,“ stoupla rychle, až málem shodila stolek.
„Myslíš?“ zasmál se smutně, „můj bývalý nejlepší přítel mě zradil jen proto, že jsem měl větší slávu a mí rodiče byli zrazeni jen kvůli tomu, že někdo měl větší charisma a překonal tím sedm let přátelství.“
„Tohle už se ale nestane, máš neporušitelný slib, všichni tě respektujeme, když ne něco víc a bojujeme za stejný cíl, musíš tomu věřit,“ řekla skoro až naléhavě a přistoupila až k němu.
„Doufám, že za nějakých x desítek let si budeme moct znovu podívat takhle do očí a říct si to samé.“
„V to doufám také,“ usmála se na něj mile a dala mu pusu na tvář, „díky že jsem mohla vidět tvá tajemství,“ mrkla na něj, „a radši pojď zpátky dovnitř nebo se sem Gellert probourá,“ zasmála se a přistoupila ke dveřím, které otevřela.
Povzdychl si, věděl už dost dlouho, že ho lidé neberou úplně vážně, ale něco mu říkalo, že pokud nezůstane ostražitý, už mu hezká slova útěchy budou zbytečná. Ukončil všechny kouzla v této místnosti, které sám vytvořil a překryl myslánku jednou plachtou, pak už se vydal za ní.
„V pořádku?“ přivítal ho Gellert.
Nevěděl, co přesně chce slyšet a tak se rozhodl pro neutrální odpověď. „Bylo to stejné, jak s normální myslánkou.“
„Jak také jinak,“ řekl povýšeně Gellert, „dozvěděl ses něco důležitého?“
„Jen bydliště svých příbuzných a pár informací, o kterých už víme, pak už jen to byli jen řeči, které nemáš rád,“ ušklíbl se a odfrkl si.
„Dobrá tedy, tak nám pojď pomoct,“ pověděl a otočil se ke své práci, myslel si, že to je konec diskuze, ale zmýlil se, „nauč se svému povolání dobře, vy všichni se tomuto povolání naučte dobře, protože ochrany jsou to, které v několika chvílích budou rozhodovat, jestli zemřeš nebo budeš žít.“
Podíval se na Eleanor a pak na Billa, oba se tvářili tak nějak překvapeně a on na tom byl stejně, věděl, že má pravdu, ale proč jim to říká? Některé věci člověk asi nikdy neuhodne a ty které se týkají Gellerta obzvlášť.
|
Autor: Amren Vydáno: 19.9.2012 0:00 Přečteno: 2822x Hodnocení: 100% (hodnoceno 1x) |
Formát pro tisk
. Šťastné a veselé, drazí čtenáři a hodně zdraví, bude se určitě hodit.
Komentáře
Zasílate odpověď ke stávajícímu příspěvku (zrušit).
Loreai: I když komentář rozveden nebyl, jsem rád aspoň za těch pár slov
Ditherin: Tak to prostě je, nikdy to nejde tak, jak někdo chce... v hodně povídkách, knihách, filmech je to vždy tak, že štastně najde nějakej odkaz/dopis a dozví se něco super, co nevěděl a co jim extra pomůže... ale je to tak vždy? Odpověd je už teď dle mého známá... Sranda? Ta myslím, že v nejbližších dílech už nebude... další díl možná v nejbližším čase a pak asi už nic nějakou dobu.
Vlastolordes: Magii skřítků nechám skřítkům a magii upírů nechám upírům... tohle je příběh kouzelníků a i když plánuji nějaká možná spojenectví, nic takového, že by se Harry učil něco, co by neměl a ani se nemohl naučit. Co se týče vztahů... nebude to tak jednoduché, jak je u mě zvykem, ale to se možná časem ukáže, jak to myslím...
lilly-Potter-ml: Příští kapitola bude lepší, jestliže jsi teda fanda do akce...
DDSSJ: Dále vyvíjet? Temně, temněji až nejtemněji... snad něco ukáže název další kapitoly "Konec pohádky"
Reya: Jaké osudy? Pokusím se ukázat, že vše nejde podle plánů a že některé z Harryho přání zůstanou jen a jen přání, a že nic takového, o čem si povídal se už nestane... protože smrt patří k životu..
je mi opravdu líto že sem to nerozvedlá dále...ale sem tak trochu v časovém presu a navíc ten blbý komp taky jede jen na dobre slovo a těch si tenhle přístroj moc nezaslouží tzn. že nejede skoro nikdy..:-/ ...nicméně sem ráda že Ti těch opravdu pár slov stačilo ale mě to nestačí protože tahle povídka je opravdu Něco a autor si zaslouží to vědět
...takže na závěr k téhle kapitole: parádní úžasná skvělá...ten Abeho odkaz teda hodně zajímavý ale ten rozhovor co Harry vedl s Eleanor byla špica ..nevím co od ní očekávat :-D....a takový osobní dodatek ..(nwm proč ale mám takový dojem že v přístí kapitole se to neobejde bez nějaké extrémní vražedné nehody...asi to někdo v blízké době odnese ??:-D )) ..no uvidíme už se rozhodně moc těším.. přeju hodně zdaru motivace a inspirace ;-)
Nemusíš se za nic omlouvat... jak už jsem řekl, komentáře nepožaduji, jsme na Zemi, na místě, kde když něco chceš, můžeš to mít, aniž by si za to musel něco dát, takže když si lidi stahují filmy, které stáli za miliardu a nepoděkují ani za to, proč by lidé měli děkovat mě, když peněžní hodnota mého příběhu je velká nula? Ale to samozřejmě neznamená, že bych něco (cokoliv) nechtěl slyšet (přečíst si) vlastně tak nějak s vydáním jsem čekal, jestli to tu opravdu někdo chce... protože kdy se tu objeví díl, bylo jen na vás...
JInak děkuji, že jsi tomuto příběhu "věrná" a vrátíš se klidně pod kapitolu za nějakou dobu, aby si napsala něco, co už jsem fakt nečekal a velmi mě to potěšilo... pokusím se pro tebe, ten další díl vydat co nejdřív (zítra/pozítří) aby si věděla, že si tohodle vážím...
Jsem rád, že se ti líbil tento rozhovor s Eleanor považuji to za jeden z nejlepších rozhovorů, co jsem napsal... pak už budou jen (snad) lepší ty, před "koncem"
Příští kapitola bude opravdu "konec pohádky" to, co ten příběh převede dál a možná i pozvedne o trochu rating... příští kapitola bude ta, která bude takovým tím "checkpointem" místem, od které se bude celý příběh odvíjet dál... tam, kam celou dobu příběh směřoval... do pekla na zemi...
jsem vážně zvědavá na pokračování, jelikož jak zy sám píšeš, máš zam dosz nevyjasěných věcí, kzeré by stály za zo je rozvést víc podrobněji...samozřejmě jen některé. Jsem zvědavá jaké osudy předurčíš!
kapitola zaujímavá som zvedavý ako sa to ďalej bude vyvíjať
fakt super kapitola
som zvedavy cvi sa zmeni odkazom od abeho heryho vztah ku gindervaldovi mohol bia tiez zacat ucit novu magiu magij skriatkov nie tych domacich taktiez bi mohol do partie prijat upra a upirsku magi tim bi mohol zikat zadne dvierka z toho pekla predsalen svet upirou jeiny mohol bisi vibudovat k eleanor silnejsie puto tobito zamotallo a naverbovat tvorou ktory bii profitovali z vodiho smrti ty ktory su utlacany a chcu lepsi zivot len sa im nepaci buducnost ktoru im ponuka voldemort k pozbudzovaniu do to ho do to ho diki a maj sa dobre
Luxuska :D:D opravdu povedena kapitola.Zajimavy odkaz Abeho:D asi necekal ze uz bude mit vsechny relikvie, ale co, ne vse vychazi podle planu. Nejake ochrany, to vypada zajimave a jestli je bude ucit Grindy tak bude sranda.Jinak
Skvele napsane a uz se tesim na dalsi. :D
Hodne napadu a chuti do psani
Ditherin
parááááááááááááada..já teď musím letět do školy ale až bude čas zkusím komentář trochu rozvést ;-)