Kapitola jednašedesátá – Dvě skříně

Harry Potter and Pactum Purgamen

„Proč jsi pořád tu?“ ozval se skoro až dramaticky Grindelwald, když už asi dvě hodiny si na stejném místě četl knihu o takovýchto věcech, kterou našel v knihovně Blacků. Nechtěl se zatím přibližovat ani k jedné z těchto věcí, ale až přijde Filius, nechtěl vypadat jako idiot, když zrovna on byl jeho učitelem. Přečíst si knihu, když věděl, že by stejně na ty tři, čtyři hodiny neusnul.

„Snažím se pochopit tohle, je to celkem zajímavé, i když to pojednává o zvrácenostech, jako preparování skřítčích hlav, člověk musí prostě některé kapitoly přeskákat nebo nebrat tak vážně, pak se to stává celkem užitečným počtením,“ řekl, aniž by vzhlédl od knihy.

„Ale proč jsi tady,“ dodal s důrazem na poslední slovo a on konečně pochopil smysl té otázky.

„Chci vidět, jak postupuješ, jestli něco neožilo a nechce tě to sníst a taky trochu přijít s tímhle do styku, abych nevypadal jak idiot, který proti něčemu bojuje a ani neví, jak to vypadá.“

„S tímhle posledním by asi ta tvá Hermiona nesouhlasila,“ pověděl s trochou toho výsměchu.

„Proč jí taháš do kontextu, kde nemá vůbec co dělat?“ zeptal se nevstřícně, „jsem plnoletý a nesu zodpovědnost za vás i za sebe, moje práce je udržet vás naživu a vyhrát tuhle válku plus různé prkotinky kolem toho,“ pověděl sarkasticky, „a její práce je udržet mě nohama na zemi a také na cestě, která nekráčí do vězení na padesát let až do konce života. Dokud budu mít jen zájem a nebudu do toho zmagořený, nebude nic dělat a i kdyby ano, nedovolil bych jí to.“

„Jak říkáš,“ řekl, ale jeho hlas napovídal, že mu vůbec nevěří.

„Nejsem tu, abych stoletého staříka přesvědčoval o svých slovech, jestli nevěříš mým odpovědím, pak je zbytečné mi pokládat i otázky,“ pověděl trochu filozoficky a jeho oči mu zase spadly do knihy, ještě mu chybí pár stránek, než bude vědět alespoň ty nulové základy.

Hned jak to měl dočtené a také když byl přijatelný čas budit někoho, poslal Dobbyho do Bradavic. Věděl, že nebude žádný problém, teď už se nemusel omezovat a zvlášť ne potom, co si to vyřídil s McGonagallovou, sice ještě si s ní bude muset probrat to, co dělá, že Zmijozel prakticky vládne škole, ale to nechá na později.

Bylo asi šest, když se Filius přemístil k němu do sídla, kde už byli oba na to samozřejmě připravení.

„Rád tě zase vidím, chlapče,“ usmál se na něj přátelsky malý profesor, když Dobby pochopil, že tu už nic neudělá, poslal ho aspoň udělat všem nějakou chutnou snídani a aby nešetřil. Za tu akci včera, si to všichni zasloužili.

„Dobré ráno,“ usmál se na oplátku.

„Gellerte,“ otočil se na posledního přítomného člověka.

„Filliusi,“ dostalo se mu stejné odpovědi.

„Takže koukám, že se vám podařilo nashromáždit slušnou sbírku, takže asi vaše akce vyšla. Lepší bude, když si pak výsledek přečtu v Denním věštci, nebudeme tak zdržovat, času není mnoho, mám sice první hodinu volno a byl jsem ujištěn, že ty a ředitelka jste domluvení, takže by asi ani nevadilo, kdybych se zdržel, ale nepředbíhejme,“ pokračoval v dlouhém monologu Fillius, „co je ode mne potřeba?“

„Zkontrolovat všechno na vnější a odporné vlivy,“ vzal si slovo sám, Grindelwald by si pravdu přeonačil pro sebe, „jestli to půjde, tak ty případné vlivy odstranit, ale základ je to slušně zabezpečit, nechci žádné vysílání, magické stopy, zásahy na lidské zdraví nebo že nás něco ovládne… obzvláště ta věc, která leží na té skříňce, už mě to jednou málem dostalo,“ oklepal se, když si na to vzpomněl.

„Kvůli čemu se to vůbec dělalo? Co má z těchto věcí tak úžasnou hodnotu a přitom o tom neví nikdo, že se o to Tom Raddle neohledává?“ zeptal se Fillius ale bylo vidět, že je ve svém živlu, i když jeho výraz připomínal naprosto jiný, než který publikoval Gellert. Profesor Kratiknot se choval opravdu učitelsky a profesionálně a ke každé věci přistupoval jako k něčemu, co je mocné a to tak, že při nesprávné konfrontaci, by to mohlo udělat pěknou paseku.

„Znáte tuhle skříň?“ ukázal na zaručeně největší předmět v této místnosti, alespoň co se týče černé magie.

„Rozplývací skříň, ale samozřejmě… když se tam ztratil Montague, musel jsem jí dost dobře prohledat, ale shledal jsem ji nefunkční.“

„Ne není to ona,“ ujistil ho, když viděl otázku v jeho očích, „jestli může mít skříň dvojče, tak tohle je ona.“

„Potter se snaží hloupě vysvětlit, že tyhle věci byly zkonstruované pro bezpečný přesun něco jako únikový východ akorát trochu na slušnější úrovni, řekl bych dokonce i na mistrovské, když těchto skříní není mnoho a i hrady jako Bradavice a Kruval se spoléhají na únikové tunely.“

„Vskutku zajímavé, takže tahle vede do školy?“ zeptal se s obavami.

„Vedla by, kdyby byla opravená,“ pokračoval Grindelwald.

„Nebudeme zmiňovat jména lidí, kteří mě informují, ale jsem přesvědčen, že minimálně jeden ze studentů se smrtijedskou aktivitou toužil právě pomocí těchto skříní dostat do školy malou armádu smrtijedů, kteří by školu obsadili zevnitř.“

„To, co tu Harry povídáš, ale vůbec není příjemné slyšet,“ řekl zamyšleně Fillius a vyčaroval první zaklínadlo, které dopadlo na skříň.

„Proto jsme to ukradli…“

„…A zamaskovali to tím, že jste vzali úplně vše,“ doplnil ho Fillius i když neznal kontext.

„Něco bylo i pro pozdější potřeby, proto samozřejmě chceme využít všechno, co shledáš bezpečným, nechci se mi to přiznávat a příčí se mi to i vyslovit, ale chápu, že v tomto oboru mám jisté – byť sice malé – mezery,“ řekl Grindelwald zamračeně.

„Prosím tě, zavoláš mi Billa, bude tu jen nápomocen,“ pověděl plný soustředění a zápalu Fillius a on po skřítkovi poslal krátký vzkaz. Filius opravdu vypadal, že nějaký čas tu už nehraje roli, něco jako když dáte dítěti hračku, jen v tomto případě to byl velikostně stejně kouzelník a jako hračky považoval věci, z nichž některé byly stvořeny pro zabíjení lidí, a ten zbytek se k tomuto cíli nedokázal dovést.

„Dobré ráno, Filiusi,“ řekl ihned Bill, když se tu objevil.

„Á jeden z mých nejnadanějších studentů se přidal k dalšímu. Nádhera, když vás tu takhle mám pohromadě,“ usmál se maličký profesor a kdyby tu nebylo tolik magického světla, člověk by to asi ani nepostřehl, „odpustíte starému profesorovi, že vám bude chtít dát jakýsi domácí úkol?“

„Domácí úkol?“ zeptali se na naprosto na stejně a s úšklebkem se na sebe podívali.

„Myslím si, že s Gellertem mám dost co na práci, abychom porovnali nebezpečnost s různými ochrany a způsoby, jak toho všeho dosáhnout, nebyli byste tu moc platní chlapci, ne že bych vás nedůvěřoval, ale mám pro vás lepší zkoušku.“

„A to je?“ nevydržel nebýt zvědavý.

„Opravit tu skříň samozřejmě,“ odpověděl jim profesor věcně, „tahle je na rozdíl od té druhé skoro nepoškozená, takže vám to nezabere mnoho času a prozkoušíte si kouzla, která se vám budou hodit při manipulaci s tímto, Harry ty se naučíš něco nového z oboru a Bille, tobě to jistě rozšíří obzory a uvidíš, jak velkou práci jsi udělal od té doby, co jsi nastoupil do mého oboru.“

„Pokusím se nezklamat, Filliusi,“ řekl trochu možná až stydlivě.

„Nikdy bych si nedokázal představit, že byste mě vy dva někdy zklamali,“ znovu se na ně usmál, „každý večer vám přijdu poradit a podpořit, pak už nám jen stačí opravit tu v Bradavicích a řádně ji zajistit. Jak, proč a kdy… to není důležité, ale bude to pro naši věc a i pro budoucnost dobrá věc, když se to zabezpečí těmi nejlepšími věcmi, bude mnohem jednoduší se dostávat do Bradavic a ne že se z něj musím dostávat přes dva krby a pak pomocí svého přemístění nebo za pomoci tvého skřítka,“ z jeho hlasu znělo nadšení, že taková ta věc bude fungovat, a když viděl, jak se o tom Fillius baví, nepochyboval o tom, že fungovat opravdu bude.

„Když budeme tady, budeme se vzájemně vyrušovat,“ řekl Bill.

„Jestli je to bezpečné, můžeme to přemístit-,“

„K nám, souhlasím s tvým názorem, dole v tréninkové místnosti je prostoru dost a až se tam bude chtít trénovat, nepochybuji o tom, že něco v rohu tomu bude překážet,“ doplnil za něj Bill a on jen pokrčil rameny, měl na mysli sídlo Parishů, ale jemu to připadalo jedno, kde to vlastně bude stát.

„Vaše zapálení se mi líbí,“ pochválil je Kratiknot, „pojďte, zkontrolujeme to na bezpečnost a pak šupky dupky do práce,“ pověděl vesele malý profesor a on se musel chtě nechtě ušklíbnout a vytáhnout hůlku a zkoušet vše, co se mu do hlavy za ten rok dostalo.

Všichni jim pomohli tuhle starou almaru přemístit a tak tu zbyli jen v Lasturové vile sami a oba s trochou toho sebeuspokojení z práce se na tuhle věc dívali.

„Nedokážu si představit, že mám být jakýsi profesor,“ podíval se na něj pobaveně Bill.

„Ale no tak, Fleur je moje učitelka nějakou tu doba, nechceš být za ní s odstupem ne?“ zeptal se uličnicky.

„Bylo tu zmíněné mé jméno?“ nakoukla dovnitř hlava Fleur a oba se s vzájemným šklebem otočil na osobu, která teď přišla, „copak mlčíte, pomlouváte mě za dveřmi a teď jste tichý jak skály,“ došla k nim i s podnosem jídla a tvářila se nedůvěřivě vůči nim, ale samozřejmě to jen hrála, veselé plamínky v očích ji dostatečně prozradili.

„Bavíme se o tom, jak mám úžasnou snoubenku,“ řekl jako první Bill a políbil ji jemně na tvář, jistě si nechtěl shodit z tácu snídani.

„Dobrá, za to si zasloužíte něco na posílení,“ usmála se na ně mile a s hůlkou pod tácem přivolala stolek s dvěma židlema, které tu byly vždy pro chvíli, kdy se jim s Fleur nechtělo trénovat a jen tak si povídali. Vždy na tyhle chvíle vzpomínal s úsměvem, její osobitý smysl pro humor a vyprávění ze všech příběhů dělal jakoby ještě lepší, takže i hlouposti vypadaly jakoby výhra nad drakem. Probudil se z myšlenek, když položila tác na stůl a Bill si jako první posadil a stáhl si ji na klín, jednoduše vyřešili jednu chybějící židli. Posadil se s veselým úsměvem naproti nim.

„Nejsou koláče až po práci?“ zeptal se.

„Koláče?“ nechápala Fleur.

„Mudlovské pořekadlo ‚bez práce nejsou koláče‘ pochází to ještě z dob, kdy koláče a tvarohové buchty patřili k obvyklým věcem na vesnicích a každý se předháněl, kdo má lepší, zapíjeli se mlékem a všichni se tak bavili,“ vysvětlil a když se na něj koukali skoro ještě více nechápavě, dodal, „tohle mám z pohádek, koukal jsem na ně tajně u Dursleyů, malý Dudley jsi je uměl prosadit… teda do nějakého toho věku, pak už to byli v jeho deseti horory o ožívajících mrtvolách, které lidem žerou mozky a tak,“ odmávl ten nedůležitý zbytek.

„Na to se opravdu mudlové koukají?“ zeptal se pobaveně Bill.

„A s jakým zalíbením,“ dodal.

„Jednou bych to chtěla vidět,“ zasmála se Fleur a vstala z Billova klína, „jen se v klidu najezte a pak se pusťte do práce, vy moji zaklínači,“ pokračovala vesele a s posledním pohledem na svého budoucího manžela odešla pryč.

Pustili se do jídla a nikdo celou dobu nepromluvil, každému se přirozeně zapotácely myšlenky do úplně jiných vod a při jídle se přece nemluví.

„Harry?“ zeptal se Bill, jakoby kdyby nevěděl co říct.

„Ano?“ zvedl svůj pohled od čaje, který by mu jistě zamlžoval brýle, kdyby je nosil.

„Chci ti poděkovat.“

„Za co, prosím tě?“ zasmál se skoro až ironicky.

„Díky tobě jsem potkal Fleur a i díky tobě nám to klape tak, jak jsem si to vždy přál, to že jsem tu s tebou, mi dalo mnoho… a to hlavní… milující snoubenku,“ dokončil svůj výklad.

„Nemyslím si, že na tom mám jakýkoliv podí-.“

„Věř mi, že ano… a pokud mi nevěříš… tak i tak přijmi mé díky,“ mrknul na něj a on se nechtěl hádat, jen nechápal, co to do lidí vjelo, místo aby ho nesnášeli, mu ještě děkují. Cítil se ještě více zmaten, ale to asi k jeho osobnosti patřilo, vždy se mu stávali divné věci a kam jinam zařadit to, že ti děkují lidé, které o více přišli, než dostali?

**

Pracovali s Billem dlouho do setmění, i když je pravda, že slunce v těchto měsících zapadlo obzvlášť brzo. Spíše než pokrok bylo vidět to, že oba slušně řečeno tuší, o co tu jde a v čem jejich práce bude spočívat. Základem bylo zjistit si potřebná očarování, sehnat si potřebné knihy, které jim zapůjčil i Fillius, ale sám Bill byl taktéž dobře zásoben a kniha, kterou kdysi dávno dostal od pana Younga… i když kdysi dávno v tuto chvíli znamenalo několik měsíců, ale prostě od té doby bylo vše úplně jinak a mohlo se na to koukat jako na vzdálenou budoucnost. Fillius vypadal opravdu potěšeně, že takovou knihu má, a i když slíbil, že ji vrátí, v té době se k tomu nedostal a teď už si pan Young s ním opravdu asi nepřál začít rozhovor.

Každý tedy četl a hledal v textu něco, co by naznačovalo příbuznost s touto skříní a možná že byl i rád za to, že to nebude otázka pár hodin, aspoň se naučí trpělivost a ta motivaci z úspěchu ho mnohokrát poháněla kupředu, přece jenom tady to nebylo o reflexu ale o inteligenci a sám dobře věděl, že tohle není jeho silná stránka.

Nemuseli se starat o jídlo, pití a takové ty věci, které by je zdržovali, on si i ráno dopřál posilující lektvar a tak mohl až do úplného vyčerpání pracovat.

Bill sklopil hůlku někdy kolem osmé hodiny a nedělalo mu problém to udělat také, cítil se částečně unavený i znavený a nebyl žádný lepší důvod skončit než proto, že už dál nemohli, aspoň jim nikdo nemohl hodit do obličeje to, že nepracovali poctivě.

Vždy si myslel, že profese Zaklínače skoro až požaduje klid, ticho a ohromné soustředění a tak byl příjemně překvapen, když celou dobu jejich práce panovala klidná atmosféra, při které kombinovali myšlenky na práci tak i na hloupé či naprosto nesouvisející věci a pak že muži nedokážou dělat více věcí najednou.

Rozloučil se s Billem, domluvili se na to, že se setkají někdy dopoledne nebo odpoledne, jak se jim bude chtít a než se přemístil domů, udělal ještě takovou mezizastávku v jeho rozpadlém sídle. To, co očekával, že tam najde, tam skutečně našel. Grindelwald ho zaznamenal, ale nevypadlo to, že by chtěl bouchnout nějakou fanfáru, že přišel a tak se ani nesnažil zdravit.

„Není tu smutno?“ poznamenal ironicky a radši se vyhnul očnímu kontaktu s tím odporným náhrdelníkem, který jakoby přitahoval jeho pozornost.

„Po padesáti letech samotky ve vězení?“ odvětil taktéž otázku Grindelwald a kouknul na něj jako na hlupáka.

„Na co si přišel?“ nechtěl se hádat a tak zvolil smířlivější téma.

„Je samozřejmé, že všechno neznám, přece jenom to jsou většinou anglické šunty, takže asi tak,“ řekl Grindelwald a rozhlédl se po všech věcech, „ale něco tu vypadá užitečně, ruka slávy, očarovaná myslánka, která tě ve svém obsahu chytí a bude se tě snažit přesvědčit o pravdě toho, kdo provedl tohle očarování… takový Imperius v myslánce, dále tady máme ten amulet se schopností hypnózy, na další přijdu po bližším ohledání, až se pustím támhle do těch knih,“ ukázal na stolek se stohem knih, „budu jistě moudřejší, ale jsou tu samozřejmě i nesmysly jako je barva smíchaná s krví na čarování rituálu, obětní dýka, kost tak pět set let starého čaroděje a podobné blbosti, které se uklidí někam mezi ostatní krámy.“

„Slušný výčet,“ pochválil ho.

„Nejsme ani ve čtvrtině,“ obeznámil ho ještě a on to přijal kývnutím hlavy, „jak to jde s tou skříní?“

„Pomalu, ale nevypadá to na něco, co nejde zvládnout, je to těžší a delší práce, ne ale nemožná,“ řekl, ale myslel si, že to bylo skoro zbytečné říkat, protože Grindelwald nevypadal, že ho zrovna tahle věc nějak extra zajímá, „budeš tu dlouho?“

„Nebudu, jsem se kvůli vašemu skučení nevyspal, dneska si chci pořádně vydechnout.“

„Ve sklepě je taky místo, jestli nemáš náladu spát u nás doma, když tě tak ruším,“ navrhl neškodně.

„V pohodě, maximálně ti zacpu hubu roubíkem,“ odmávl to ironicky šlechetné gesto. Pak už byla mezi nimi chvíle klidu, došel se tedy mezitím podívat na jména těch knih a vůbec ho nepřekvapilo to, že většinu viděl ve své knihovně, která naštěstí nebyla zničena a dost z toho bylo i jistě z Grimmauldova náměstí.

„Nechceš opravdu s něčím pomoct?“ zeptal se naposledy, měl v plánu se přemístit, ale pak už se tu objevovat nebude, tak to chtěl mít z krku.

„Jasně pošli mi sem tu tvoji holku nebo tu druhou, budou mě tady otravovat a já neudělám vůbec nic,“ zavrčel nebezpečně Gellert.

Hluboce si povzdechl a zakroutil nechápavě hlavou. „Jsi opravdu strašný mrzout, naprosto přesný výklad zlého a protivného dědka z knih a filmů,“ pověděl opravdu zle, neměl rád, když se někdo naváží do jeho kamarádek, i když u Grindelwalda se tomu dalo zabránit snad jen tyčí, kterou by dostal po hlavě, „a navíc nemyslel jsem je, nikdy bych je netrápil tak, že bych je poslal k tobě, aby prožívali tvé extáze při sledování předmětů černé magie,“ řekl kousavě a když se na něj Gellert naštvaně otočil, dodal konec své myšlenky, „měl jsem na mysli Eleanor, je to čistokrevná slečna s výukou rodiny, která v takovýchto věcech měla prsty a bude některé věci znát a jistě jí nebude dělat problém se ten zbytek naučit. Nedělám to pro tebe samozřejmě, jediné co chci je to, aby to bylo rychlejší, aby se ona vzdělávala a hlavně aby na tebe dávala pozor, nechci, aby se z tebe stal šílenec, který nás bude chtít zavraždit obětním nožem a sám zemře, protože zapomněl na neporušitelný slib.“

„Jako kdybych někoho potřeboval.“

„Tak to ber jako příkaz, nemám důvod tě prosit,“ dostal ze sebe a odfrknul si, nemělo se cenu bavit s člověkem, který má jeden názor a druhý, třetí či jakýkoliv odmítá přijmout, „řeknu Eleanor, ať se staví zítra a přečte si ty knihy, bude jistě znát, jak se k takovýmto věcem postavit, aby člověka nezmagořili.“

„Hm,“ otočil se naštvaně Gellert, ale jemu to opravdu nedělalo problém, jestli mají v plánu se hádat, jemu to vadit nebude, aspoň si procvičí slova, které jednou bude používat na ostatní idioty. S touto myšlenkou se i přemístil, byl rád, že dnešek a včerejšek má už za sebou, teď už to bude snad jen lepší.

***

 Co mělo vypadat, jako chvilková záležitost se ukázalo jako menší problém. Gellert měl pravdu v tom, že ty skříně byly celosvětovým unikátem a ne jen prostě obyčejným kouzelným předmětem a tak dost často tápali, proč by to teoreticky přemístilo hrušku a ne člověka, bylo to těžké a občas se i přistihli, že s Billem na tu skříň i několik hodin koukají a hledají v knihách a za tu dobu nepoužijí ani jedno kouzlo.

„Myslím si, že dokud nepřijde Fillius jsme v této fázi nahraní,“ řekl Bill a bylo vidět, že je zklamaný.

„Tak dostat se sem je pokrok, ta v Bradavicích má být ještě více rozbitá, tudíž pak už stačí jen podle našeho postupu to udělat tam a budou jakž takž funkční obě.“

„To že přemístí mouchu do Bradavic nám, ale nijak nepomůže, ať už to bude jakkoliv velký pokrok.“

„Žíznivý musí být rád i za kapku vody a ne chtít celé jezero,“ pověděl zamyšleně, taky ho to štvalo, ale nebyl tak rozhořčen jak Bill.

„Já se ale prostě nedokážu spokojit s částečným úspěchem.“

„Co je dneska částečný úspěch…“ nechal větu naschvál nedokončenou.

Chvilku bylo ticho a pak jen tichý povzdech. „…To může být zítra celkový, chápu tvé myšlenky,“ pověděl a on se cítil spokojen, „dneska toho ale necháme, Fleur chtěla něco vyřešit skrz svatbu a kdybych jí nepomohl, měl bych to na talíři do konce života.“

„Nebo do rozvodu,“ ušklíbl se.

„Nebo tak,“ řekl Bill konečně částečně pobavený, „budeš tady něco zkoušet sám?“

„Musím ještě napsat jeden dopis, pak to možná ještě zkusím.“

„Můj názor znáš, ten je ve zkratce ‚vykašli se na to‘, ale pokud chceš pracovat, bránit ti nebudu,“ rozhodil rukama a když vzal kývnutím hlavy jeho oznámení na vědomí, odešel z místnosti a zůstal tu sám. Zamračil se na skříň a sedl si ke stolu.

„Kráturo,“ zavolal na svého skřítka, sice to byl vrchol lenosti, ale po tolika hodinách námahy si takové to ulehčení snad zaslouží.

„Pán si přeje?“ zeptal se radostně starý skřítek, ani si pořádně neuvědomil, kdy tohoto starého mrzouta viděl poprvé se šťastně usmívat.

„Prosím tě, přines mi veškeré psací potřeby,“ řekl stručně, ale nezapomněl poděkovat, stále, i když využíval domácích skřítků, udržoval si v konverzaci jakýsi přátelský tón, že je možná na světě jediný, ho už tak nějak netrápilo.

„Krátura hned udělá,“ uklonil se uctivě, až mu uši plandali a zmizel zase pryč.

Nevěděl co ani pořádně napsat, ale věděl, že to nemůže nechat být tak, jak to je teď a proto rád převzal pergameny, brk, kalamář a položil si to na stůl a skřítka poslal zpět odpočívat, pracovat nebo co v tuhle hodinu vlastně dělá.

Paní ředitelko

Dostali se ke mně informace, které se mi ale vůbec nelíbí. Bohužel s politováním musím oznámit, že těm informacím věřím a tudíž je má zlost o to větší. Nevím jaký je váš styl, jestli se jen nezajímáte, přehlížíte očividné či jen hrajete mrtvého brouka, každopádně na škole to začíná houstnout a já nerad vidím, že se proti tomu nesnažíte nic udělat. Nesnažte se mi namluvit, že věříte tomu, že žáci upadávají na schodech, je jim blbě z jídel či jiné nesmysly, které k vám musí chodit dnes a denně. Uvědomte si dříve, než bude pozdě to, že na škole je spousty studentů, kteří táhnou ke smrtijedství nebo aspoň se je snaží podporovat, aby neskončili dost špatně. Jejich velkým cílem je dostat do školy smrtijedy, kteří by školu obsadili, a to já rozhodně nechci teď nechat dopustit. Chtěla jste bojovat, tak bojujte, dávejte větší a přísnější tresty, vyšetřujte násilné činy, používejte autoritu jinde než jen na svých hodinách, pokud si nevybudujte auru, jako měl Albus, bude vám prd platné to, že jste Zmijozelům a ostatním uhýbala, když vás tak či tak při svržení učitelského sboru dostanou.

Doufám, že se budeme chápat a respektovat nadále, nerad bych vás viděl ve světle, že svému poslání vůbec nerozumíte a děláte vše pro to, aby školu obsadil Voldemort, když už teď vás vidím jako někoho, kdo mě zradil a pak se ke mně snažil znovu vecpat, nedělejte ještě více nesmyslů, ubližujte sama sobě, mně a taktéž všem studentům, kteří si myslí, že jsou pod vaším vedením v bezpečí.

H.J.P.B

Nebyl rozhodně spokojen s tím, co musel napsat, i když McGonagallová si to zasloužila, celou školní docházku ji respektoval a ona musela obrazně vzít pěkně ostrou dýku a vrazit mu jí do zad, když to nejméně čekal a potřeboval. V té době potřeboval přátele, lidi na své straně či prostě jen tak někoho, komu se bude moct svěřit a ona ho odvrhla, nechala napospas jeho osudu a ještě mu udělala ze studentského života peklo. Teď už je jiný Harry a ona je jiná Minerva a tyhle osoby, které se změnily, už nebudou moci být nikdy přáteli nebo něčím podobným, možná jsou stále na jedné straně, ale na té straně stojí dost dalších lidí a ty také nerespektuje, proč by měl respektovat taky někoho, kdo jen kvůli pár skutečnostem změní a zavrhne vše, co si za ty roky pečlivě pilovali.

Chtěl ten dopis poslat po sově, ale uvědomil si, že je ještě více než jeden způsob a ten co ho napadl, mu připadal takový hnusný, a proto se pro něj ihned rozhodl. Věděl, že měl něco ještě dělat tady na skříni, ale tohle je celkem důležitá věc a tak se rovnou přemístil do svého sídla.

„Ahoj Eleanor, doufám, že mě ihned neprokleješ, že jsem ti dal takovouto práci,“ řekl, když se přemístil a uviděl jenom ji.

Vypadalo to ale, že ne, protože místo hůlky se na něj jen usmála. „Vždy jsem říkala, že ráda pomůžu a tohle je pro mě dobrá výzva,“ pověděla mile a ukázala na sedačku, kterou si sem přemístili, bylo to takové divné, protože to on by ji měl vyzvat k tomu, aby si s ním sedla, protože za prvé byl muž a za druhé byli v jeho domě, ale mezi nimi se to už nějak neřešilo a zvlášť s Eleanor měl takový zvláštní vztah, že nějaké gentlemanské pokusy a nařízení moc nerespektovali. „Víš o tom, že polovina z těchto věcí nezapadá ani pořádně do černé magie? Ten obchod měli nazvat něco jako ‚obchod s krámy‘ a ne se fušovat do řemesla, které jim není ani zdaleka tak vlastní, jak si mysleli,“ začala vyprávět tak zaujatě a rozhořčeně až se mu cukaly koutky.

„Tak ale šli jsme tam jen pro tu skříň,“ dostal ze sebe jen tohle, aby se hlasitě nerozesmál.

„Ale tak když jsme si nakradli další věci, tak přece nechceme, aby to byli blbosti, jako třeba šachy, kde vyhrávají jen černé figurky a tak.“

„To tam fakt bylo?“ nevydržel už udržet vážnou tvář, „ale i s tímhle jsme museli počítat.“

„Tak jako nějaké šperky jsou pěkné a tak ale-,“ byl rád, že přišla na jinou notu, asi jí to rozhořčení přestalo bavit, když viděla, že jemu je to jedno a jenom se tím baví.

„Nechci tě přerušovat, ale jestli se ti cokoliv líbí, vezmi si to, pokud to nebude něco, co budeme potřebovat, nikdy si to od tebe brát nebude, já s těmi věcmi nic dělat nechci a abych řekl pravdu patnáct prstů, abych nosil tolik prstenů, nemám, takže jsi tu první, vezmi si, co chceš a co potěší tvé srdce… ostatní si taky můžou vzít, co chtějí, já jsem chtěl akorát tu skříň dostat do bezpečí.“

„My to taky ale nepotřebujeme,“ otočila se na něj překvapeně.

„Jestli vás to bude zdobit nebo se to bude válet tady, tak radši to první,“ usmál se, „jen si prosím nechce veškeré věci zkontrolovat a případně začarovat nějakou bariérou proti ovlivnění.“

„Opravdu?“

„Samozřejmě, že ano, klidně si vezmi i ty šachy, budeš mít výhru zaručenou, všichni berou bílou, protože začíná jako první,“ zasmál se upřímně, ale pokračovat ve větě nemohl, protože slyšel přemístění a tak se otočil na nově příchozího a byl rád, že zrovna přišel on. „Gellerte, už jsi dokradl mou knihovnu?“ ušklíbl se.

„Čekal bych, že rodina jako jsou Blackovi, budou mít větší zásobu knih na toto téma.“

„Smutné, že to tak není,“ řekl sarkasticky a otočil se na Eleanor a tiše zašeptal, „vezmi si co chceš, než to všechno zabalí tenhle mrzout,“ a mrknul na ní, „Gellerte, mám pro tebe úkol, cítíš se na výlet?“

„Výlet?“

„Ano, nebo si nepamatuješ, koho jsi chtěl navštívit v Bradavicích?“ naklonil trochu hlavu, jakože nechápe, jak mohl zapomenout, „bylo by dobré, kdybys tam šel zítra, až bude McGonagallová učit, budeš mít cestu volnou, jen si poradíš s heslem, to jistě nějak vyřešíš a budeš mít volnou ruku, tohle jí polož na stůl a řekni Dobbymu, pomůže ti s tímhle plánem, tady máš plášť pro jistotu a Pobertův plánek, jak ho aktivovat jistě víš.“

„Udělám to,“ řekl stručně Grindelwald.

„To je mi jasný, za co jiného bych tě taky platil,“ ušklíbl se a poplácal ho po ramenou, jen aby ho dopálil, slyšel tlumený smích od Eleanor a jelikož nechtěl slyšet žádné Grindelwaldovi řeči, přemístil se pryč, chtěl také zvládnout jiné věci před tím, než padne hubou napřed únavou.

Formát pro tisk