Kapitola osmapadesátá - Zabij nebo budeš zabit

Harry Potter and Pactum Purgamen

„Harry, můžeš na slovíčko?“ zeptal se jednoho dne Ollivander, když odcházel od snídaně a bylo vidět, že chce, aby šel za ním. Popadl tedy svůj toust a potichu ho chroupal, než se dostali k Ollivanderovo pokoji, i když pojem Ollivanderův pokoj, byl na pováženou, ale pořád lepší než všem pokojům říkat ‚jeho‘

„Děje se něco?“ zeptal se trošku zmateně, když nejenom že se dveře za ním zamkly a celý pokoj byl začarován proti procházení zvuku ven i dovnitř, ale na jedné židli v pokoji seděl i Grindelwald.

„Nic neobvyklého,“ povzbudil ho Ollivander a ukázal na postel, jediné volné místo k sezení, takže se posadil a naklonil hlavu na stranu, aby ukázal, že nechápe a tak mohou začít vysvětlovat.

„Přijali jsme tři lidi-,“ začal Ollivander.

„Chápu, že napůl obr může vypadat divně, nemotorně, ale je to přítel a vím, že bude užitečný,“ ohradil se ihned.

Slyšel odfrknutí od Grindelwalda a tak se na něj otočil. „Právě, že ten obr je z nich nejpřijatelnější, i když furt je to obluda, ale není sám v téhle partě, takže to není nic neobvyklého, spíše co ti zbylí dva.“

„Mundugus a Snape? Co je na nich kromě toho, že jeden je na prachy a druhý je hajzl?“ zeptal se ironicky.

„Proč-!“ začal naštvaně Grindelwald, ale slovo si vzal překvapivě Ollivander a tím ho nahradil.

„Proč je v našem týmu někdo, kdo by za peníze prodal svou matku a v ceně by k ní dal její kabelku, plus člověk, o kterém se ví, že slouží Raddlovi, i když teda má hrát dvojitého agenta a který podle informací nám dostupných je hajzl, mizantrop a člověk, který tě nenávidí?“

„Dung je člověk s informacemi, tím, že mu nabídneme něco, co nikdo nepřebije, máme jeho loajalitu a velmi dobré informace navíc, nevěřím mu nějak velice, ale je pod slibem a má slušnou motivaci se nesnažit hledat něco, co by naši nabídku přebilo,“ řekl a za svým názorem si stál, a když viděl jakési souhlasné kývání od Ollivandera, věděl, že nemá hloupé argumenty, „a Srabus,“ odlehčeně se zasmál, „Snape je osoba číslo dva na seznamu lidí, které nenávidím nejvíc, ale… má to jedno velké ale… když nebude s námi, bude proti nám… tak to prostě chodí, Snape je dvojitým agentem, když by ho jedna strana poslala do prdele, je dost pravděpodobné, že se přidá k té druhé, takže jestli máme mít informace od někoho věrného Raddlovi, musím přijmout jeho a nebo se smířit s tím, že nebudeme mít nic a Raddle vyhraje jednu bitvu v této válce. Nemusíme ho mít rádi, můžeme ho nenávidět, ale pokud bude pod slibem a tím pádem skončí jen u výhružek a nadávek, bude užitečný… a až tohle skončí? To už je ozvěna budoucnosti.“

„Tvé argumenty možná jsou chytré, ale výběr lidí je opravdu povětšinou debilní,“ odfrkl si Grindelwald.

„To jsem slyšel od Aberfortha, když jsem vybral tebe a jak to dopadlo?“ zeptal se s úšklebkem na tváři.

„Nesrovnávej mě s tím majetnickým idiotem a tím bastardem!“ ozval se naštvaně Gellert.

„Pánové,“ zklidnil je pomalu Ollivander, „naším cílem není se pohádat, ale probrat problém z více úhlů.“

„Jistě,“ řekl poněkud klidněji, protože už v sobě ovládnul hněv.

„V pořádku,“ ozval se i po chvíli Grindelwald, „narovinu ale říkám, že nikomu z těch tří nevěřím a těmi dvěma opovrhuji.“

„Pochopte mě prosím, celý můj život kouzelníka jsem trpěl nedostatkem informací a díky tomu jsem byl jen hloupou loutkou, která byla tahána těmi informovanými, dalo by se říct, že teď si to kompenzuji, ale prostě nechci skončit jako dřív,“ povzdechl si a položil své tělo na postel.

„Tohle ti nikdo nebere, Harry,“ promluvil jakýmsi otcovským hlasem Ollivander, „jen si přejeme vzájemnou důvěru, možná podle slibu jsme tví podřízení, ale lepší by bylo, kdybychom byli přátelé, řekneš nám své plány a my ti na to povíme svůj názor z jiného a možná i značně zkušenějšího a informovanější úhlu, dobrá?“

„Já proti tomu nic nemám, já jen-,“ nedokončil větu, protože nevěděl co říct, promyšlená věta jakoby se vypařila z jeho hlavy.

„Takže tohle jsme skončili,“ řekl tvrdě Gellert a on mu byl i lehce vděčen, „teď je nás osmnáct, počet smrtijedů je tak nějak kolem čtyřiceti, což je dejme tomu vyrovnané, jedna ku dvěma není nic hrozného. Co ale hrozné je, že my nemáme žádné další spojence, kdežto Raddle jich má spousty… lovci odměn, majetničtí bastardi, sraby, ubožáci a další, to může čítat dalších – i když neschopných – několik desítek kouzelníků. Možná můžeme spoléhat na nějakou pomoc toho Albusova řádu, ale pochybuji, že by bojovali nějak úžasně, když do teď se zahrabávali jak krtci.“

„Nezapomínal bych připočítat i bystrozory, které teď vede smrtijedský ministr,“ doplnil Ollivander.

„A možná studenty Zmijozelu,“ dodal zase on.

„Tak či tak, dostaneme se na čísla, která nám oznamují, že je nás osmnáct plus maximálně dvacet, proti čtyřiceti plus sto, což už je poměr jedna ku sedmi a to nebereme v potaz, že se tady mlaďase snaží dostat každý druhý Angličan,“ dopočítal vztekle Grindelwald. Doufal, že vztekle kvůli situaci a ne kvůli tomu, na jakou stranu bojiště ho dostal.

„Takže musíme sehnat více lidí?“ zeptal se a očekával nějakou radu.

„Pochybuji, že je tu ještě někdo super užitečný, můžeme nabrat idioty jako je ten Mundugus, ale v boji nám budou nepotřební, takže si nepomůžeme. Lepší by bylo to nějak rozjet a pomalu se připravovat na střet. Možná jsem někdy říkal, že máme roky ale, jestli ty roky budeme čekat, ten poměr může být jedna ke stu a pak? Pak budeme nahraní.“

„Jenže nic se zatím neděje, berme i tohle v potaz,“ pověděl zamyšleně Ollivander, „řekněme si na rovinu, že naše parta se skládá víceméně z dětí a sotva zletilých kouzelníků a Raddle má armádu dospělých kouzelníků, kteří se nebojí zabít.“

„Kam tohle vede?“ zeptal se a vytáhl se do sedu.

„Mířím k tomu, že pokud nepohneme se schopnostmi, neporazíme ani jeho armádu a to nám ještě v cestě stojí Viteály, jestli správně počítám, jsou ještě tři… někde a můžou být cokoliv.“

„A jediný člověk, který by nám mohl něco říct je mrtvý,“ ušklíbl se Grindelwald, „budu pak muset někdy zajít do školy a něco vytáhnout z jeho obrazu.“

„Proč ty?“ zeptal se zmateně.

„Nikdo jiný nedokáže provést tak složité kouzlo, abych si dokázal promluvit s obrazem jako s člověkem a navíc řekněme na Albuse mám jisté páky, které mi pomůžou některé informace získat. Jen to bude chtít nějaké přípravy a stejně se třeba moc nedozvíme, jestli vůbec něco, ale je to jedna z věcí, co se musí udělat, aby se možná odkryli jiné možnosti.“

„A jinak?“ položil další krátkou otázku.

„Jinak dál budu mít na starost tvůj trénink, Ollivander si vezme Lenku s Hermionou a pokud možno i všechny z Lasturové vily, i když Fleur cvičí s Harrym… prostě každý bude muset cvičit, když máme stejně hovno co na práci.“

„Mám dojem, že více cvičit ani nejde,“ povzdechl si.

„Tento dojem sdílím taky, ale je to potřeba,“ usmál se na něj Ollivander.

„Pokud se vy děti máte jednou setkat jeden proti jednomu se smrtijedem v boji na život a na smrt, musíte to umět! Pokud teda nechcete umřít,“ ozval se tvrdě Grindelwald a zvedl se ze židle, „na začátku to byla hra, kdy jste se učili uhýbat a krýt některé kletby, ale teď prostě to bude muset být jiné. Kdo nemá odhodlání zabít nebo odrovnat svého protivníka, nesmí vstoupit do bojiště,“ řekl nakonec a otevřel dveře, ale v cestě se ještě zastavil, „nebojím se o tebe, Harry, jen prostě musíš promluvit do duše svým přátelům, buď to bude tvůj život, který vyhasne nebo ten smrtijedův, ať vybírají podle svého uvážení,“ pověděl poslední větu ironicky a odešel.

„Hlavně žádný stres že ano?“ řekl nahlas sarkasticky a zajel si rukama do vlasů.

„Máš dobrý tým, Harry, nezapomínej na to,“ otočil se na něj Ollivander, „sám si přijal místo velitele a generála, musíš se smířit s tím, že taková cesta je trnitá a bolestivá.“

„S tím jsem se smířil, ale co jsem já za generála? Víš, jak si připadám? Nejsem ještě ani mudlovsky plnoletý a vedu kromě Lenky samé starší kouzelníky?“ pověděl, a když to řekl takhle nahlas, přišlo mu to ještě divnější, než když na to jen myslel.

„Vidíš, to všem říká, jak jsi schopný!“ povzbudil ho vesele Ollivander, „hlavně si nepřestaň věřit, jinak půjdeme do prdele, jak by teď řekl Grindelwald,“ zasmál se Ollivander a poplácal ho po ramenou, „byl jsem najat jako tvůj osobní trenér, tak když bude nějaký problém, víš, v jakém z tvých pokojů bydlím.“

„Že by v tomto?“

„Přesně v tomto,“ usmál se Ollivander a on se mu ten úsměv nějak snažil vrátit, možná by se všem hodilo, kdyby si přestal stěžovat a začal se chovat tak jak má, je přece ten poslední Black.

**

Grindelwaldova slova o tréninku si vzal k srdci a bylo vidět, že Gellert taky, protože sotva pár desítek hodin se k němu přemístil Dobby a vyřídil mu, že se má přemístit do Lasturové vily, což už samo o sobě bylo podivné, ale nezbylo mu nic jiného, než pokrčit rameny, obléct se do něčeho pohodlnějšího a přemístit se tam.

Bylo vidět, že mít podivný pocit bylo na místě, protože kromě Gellerta tam stála Fleur s Eleanor.

„Hm, ahoj?“ řekl po chvíli.

Odpovědí mu byl úsměv od jeho společnic, ale zamračení na tváři Gellerta ho zase dostalo do tvrdé reality, že ho to bude asi zase bolet.

„Slečny souhlasily s tím, že tu dneska budou, takže dneska nebudeme hrát nějaké hry s čáry máry, ale pustíme se do něčeho opravdového,“ pověděl učitelským přísným tónem Grindelwald.

„Tím opravdovým myslíš souboj jednoho proti třem?“ zeptal se zmateně.

Povzdech, který vyšel z Gellerta, ho přivedl na to, že jeho myšlenka je nesprávná. „Ne… ty proti mně, ony tu budou hlavně proto, abych tě nezabil či se nám to nevymklo z rukou a nezbořili jsme dům.“

„O ničení domu nebyla zmínka,“ zamračila se Fleur.

„Nejhorší možnost,“ odmávl to Gellert.

„Ještě aby nejlepší,“ povzdechl si.

„Ony jsou obeznámeny o svém úkolu, takže to vysvětlím jen tobě, povoleno je vše kromě Avada kedavry a kouzel, co na jednu ránu zabíjejí, když to nedokážeš zničit, uhni se, když něco blokuješ, směruj to do země, když nedokážeš trefit mě. Když použiješ plošné kouzlo, měj ho pod kontrolou nebo ho ukonči, když se budeš chtít vzdát, řekni to. Základní pointa je, aby si mě dokázal zničit a neublížil nikomu jinému z přátel na bojišti, proto jsou tu ony, budou tě motivovat k tomu, aby si zachránil svou prdel i jejich, když by mi něco náhodou ulétlo.“

„Všechna kouzla?“ zeptal se dost překvapeně.

„Já tě šetřit nebudu, jednou si chtěl bojovat tak bojuj,“ pověděl temně Grindelwald a sundal si plášť, který odhodil daleko od sebe, pak už jen viděl vytáhnutí hůlky a tak s povzdechem udělal totéž, porozhlédl se po Fleur a Eleanor a dal jim čas trochu odstoupit.

„Doufám, že jsou připravené, jinak skončím dost špatně,“ řekl si pro sebe a zopakoval gesto úklonu, které před ním udělal Grindelwald.

„Tři, dva, jedna, teď!“ odpočítala to Eleanor.

„Sectumsempra,“ vyvalil ihned na Gellerta, který mu asi nechal právo začátku. Nečekal, že to uspěje a tak to rovnou pojistil dalším kouzlem. „Assa in tuo succo!“ vykřikl tohle kouzlo ihned po tom prvním, které se neškodně vpilo do země, kam bylo skloněno.

„Vermiculus,“ pověděl znuděně Gellert a jemu přímo do obličeje vyšlehl zelený plamen, který naštěstí pro něj mířil jen na hlavu, takže v rychlosti chytl hůlku jen mezi palec a ukazováček a ze stoje udělal most a nechal si plamen projít nad břichem dál za sebe, jenže nečekal v téhle pozici příliš dlouho, dopadl celým tělem na zem, dvakrát se odkutálel doleva a vyskočil ze země do stoje a ihned vyšlehl kouzlo Fulgur vestis, aby si získal nějaký čas na přípravu, tohle kouzlo ale skončilo v běžném štítu.

„Destructo!“ zvolal Gellert a na něj letělo jedno z výbušných kouzel. Nezazmatkoval a udělal rychlou otočku do boku, takže kouzlo zase jen narazilo do zdi, které bylo posíleno magií, a tak do ní neudělalo díru.

„Expulso,“ vrátil mu to, ale nemohl si odpustit i úroky, „Defodio, Diffindo!“ řekl ihned po sobě a vůbec se nedivil tomu, že kouzla jako kdyby byla řízená vyletěla před Grindelwaldem do vzduchu a narazila do stropu.

„Fulgur catenatus,“ poslal na něj Gellert tři blesky, které se před ním ještě rozdělily a tak na něj letělo mnoho kouzel, bohužel pro něj letěly v několika směrech a výškách, takže se nemohl tomu nějak vyhnout a tak zhmotnil svůj nejsilnější štít Protego horribilis. Na to ale Grindelwald čekal a přímo do štítu poslal něco bezeslovně, a jelikož štít musel stále držet, očekával, že se o to kouzlo zastaví, ale byl vyveden z omylu. Kouzlo prošlo skrz a narazilo mu do břicha. Padl okamžitě na kolena a podle bolesti ihned poznal Cruciatus. Bolest ho šíleně oslabovalo a musel držet křečovitě hůlku, aby ji nepustil. „Assa in tuo succo,“ nečekal na nic Gellert a poslal na něj další mučící kletbu, i když klečel na kolenou bolestí. Poslední nějaký reflex uvnitř něj mu zvedl ruku dlaní ven před hlavu a kouzlo se odrazilo od pouzdra na hůlku, které tam měl připevněné. Využil toho okamžiku, kdy Grindelwald nechápal a z této nepohodlné pozice vyslal kouzlo na zlomení stehenní kosti a urychleně i když s bolestí vyskočil na nohy, kouzlo ale bylo zneškodněno obyčejným a nudným zvednutím nohy.

V tom uviděl škleb na tváři svého protivníka, který neznačil nic dobrého. Jak má dobré tušení, zjistil, když z hůlky vyletěl ohnivý paprsek, kterému se uhnul, ale ihned přiletěl za ním další, pak ještě jeden a on si vzpomněl, že jich klidně může přiletět stovky, jako to bylo v souboji s Galateou, takže se snažil co nejvíce uhýbat, protože kouzlo na ničení tohoto paprsku neznal, ale počet a rychlost se stupňovala, takže musel dělat úhyby a občas rovnou v těch otočkách čarovat štít na pohlcení jednoho tohoto paprsku.

Rozčilení ho ale vyvedlo z tohoto ubohého uhýbání a tak v lehkém pokleku vyslal jedno ze svých oblíbených kouzel Expertonum, aby všechny tyhle paprsky to doslova sežralo a namířil to na Gellerta, který vyvolal nějaký štít a toto kouzlo obeplulo Grindelwalda jak řeka, která narazila na kámen.

„Pyr ater,“ řekl ihned Gellert a místo štítu se najednou objevil další oheň, který začal požírat jeho oheň a tak se musel hodně opřít, aby udržel alespoň kouzla v polovině, ale když zjistil, že prohrává, uchýlil se k jednomu kroku.

„Fiendfire!“ doslova vykřikl a z jeho hůlky zmizel normální oheň a nahradil jej plamen ve tvaru dračí hlavy, který se bez jakéhokoliv zdržení přehnal přes kouzelný oheň Grindelwalda a vypadalo to, jakoby ho chtěla ta hlava spolknout.

„Fiendfire,“ použil stejně kouzlo Grindelwald a dvě dračí hlavy se do sebe zakously. Vypadalo to úžasné, a kdyby to byla nějaká show, jistě by zatleskal, ale takhle musel jen zabrat a udržet to kouzlo a tlačit, aby se nestal přesný opak.

Začínalo mu být nesmírné vedro a pot z něj tekl proudem, možná se mu začínali spékat i věci na sobě, to netušil, ale horko cítil na každém místě, kde měl holou kůži. Byli u sebe moc blízko, aby si taková kouzla mohli dovolit, ale nikomu z nich to nebránilo, takže ještě přidal na síle kouzla a chytil levou rukou tu pravou, aby získal více stability. To ale Grindelwald dělat nemusel nebo to aspoň přes ten oheň neviděl a stejně se kouzla přibližovala k němu a to celkem rychlostí, že za chvíli bude spálen na uhel. Poslední síla a poslední nápad se spojily dohromady a on tak reakčně sekl hůlkou nahoru a jeho ohnivý drak chytil toho Gellertova a oba narazili do stropu, který nemohl hořet a tak kouzla obě zmizela.

Viděl pobavený úšklebek na tváři Gellerta a jako odpověď na to jen zběsile oddechoval a snažil se nahnat sílu do svého těla skrz kyslík, který zrychleně do sebe dostával.

Jenže nepřestal se soustředit na soupeře, a když viděl, jak Gellert chytá svou levou rukou tu pravou a naklání hůlku do výšky svého boku plus ještě k tomu dává blíž k němu svou pravou nohu, tak mu v hlavě doslova vybouchl alarm, který mu ukazoval, jak skončila po tomto kouzle Belatrix a tak skončit nechtěl.

„Elma´kin al-kinmum tetafundíní,“ odříkal Gellert inkantaci a z hůlky vyletěl temně rudý paprsek.

První myšlenka byla vyčarovat hada, ale nepomohl by si, toto kouzlo bylo odolné proti takovým chabým obranám a vyčarovaného hada by to jen spálilo a kouzlo by na něj letělo dál, pak si ale vzpomněl na to, co sice jen dvakrát zkoušel, ale nebylo příliš možností, pokud by uskočil, už by se ze země nezvedl a pak by to mohlo být jen bolestivější.

„Mer´ath avelam,“ zvolal se stejným pohybem a úhlem hůlky a zrychleně dal i levou nohu dál pro stabilitu. Z hůlky mu vyletěl paprsek, který nejdříve letěl rovně, ale místo aby narazil do Gellertova paprsku, tak se na něj napojil a jako spirála se začínal po paprsku přibližovat ke Gellertovi, tahle akce byla takzvaný all-in, pokud nedonutí Gellerta tohle kouzlo zrušit, to samé kouzlo narazí do obou. Na tyhle kouzla neexistuje obrana jen protiútok.

Kouzlo bylo asi centimetr od něj, když změnilo směr a narazilo mu sotva deset centimetrů od špičky boty na pravé noze, ztěžka začal oddechovat a dokonce ani hůlku neudržel v přímo vodorovné poloze, tak musel dát ruku dolů… a to ta hůlka vážila sotva několik desítek liber.

Jenže Gellert nevypadal znaveně a tak na něj jen znova namířil hůlku a bez jakýchkoliv slov na něj letěl temně fialový paprsek, věděl, že se nedokáže uhnout a tak si jen zkousl ret a namířil proti paprsku svou hůlku i levou ruku, jaké překvapení pro něj bylo, že když si přál zhmotnit Protego, že se před ním objevilo a tak v takové kvalitě, že se do něj paprsek vpil a žádnou další škodu neudělal.

To bylo ale všechno, padl unaveně na kolena a hůlka mu spadla z ruky, poslední reflex, který udělal, že ji přikryl svou pravou rukou a tu následně přikryl svou levou, možná prohraje ale ne obyčejným Expeliarmusem.

„Sectumsempra,“ zvolal Gellert a on zavřel oči proti paprsku, který mu mířil někam na hruď, usuzoval podle toho, kam naposledy mířila hůlka, než radši oči přivřel. Nevěděl proč, ale najednou zvedl své ruce před své tělo a cítil, jak paprsek mu narazil do levé ruky a místo toho, aby jen skončil rozřezán jak zvířata na jatkách, tak ho kouzlo i zvedlo a cítil, jak letí někam do ztracena.

„Inmobilus,“ uslyšel nějaký ženský hlas.

„Aresto comentum,“ k tomuto hlasu se přidal okamžitě další.

„Sponglefoune.“

„Locomotor,“ a pak jen ucítil, jak byl zastaven ve vzduchu a opatrně položen na zem. Cítil, jak se mu levá ruka válí v něčem mokrém a možná kdyby víc přemýšlel, zjistil by, že tady asi žádná voda být nemůže.

„Voluma Tesamentum, Worne assamentum,“ splynuly se mu hlasy dohromady, takže ani nevěděl, kdo co čaruje ale ani to vědět nechtěl, chtěl jen spát a tak to udělal. Člověk, když leží, má přece spát od toho ta poloha je.

**

Když se vzbudil, ležel na něčem pohodlnějším a to mu udělalo radost ale ne moc na dlouho, když si vzpomněl, kde ležel předtím, okamžitě otevřel oči a snažil se nahmatat hůlku v pouzdře, které tam samozřejmě nebyla.

„Jakpak se naše princátko vyspinkalo?“ zašeptal mu u ucha nějaký hlas a on se docela slušně leknul, ale když se otočil a uviděl jen Eleanor, značně si oddechl a snažil se zklidnit své srdce.

„Zase jsem spal den, týden nebo měsíc?“ zeptal se a povzdychl si.

„Byl jsi v bezvědomí asi deset minut, nic vážného, sotva jsme tě přenesly do postele,“ usmála se na něj Fleur, „je ti dobře?“

Nevěděl odpověď a tak si před sebe zvedl svou levou ruku a vytáhl si rukáv, „jo vypadá zdravě,“ zkonstatoval a bral to jako odpověď na její otázku.

„Nechceš třeba i zrcadlo? Jestli sis náhodou nerozcuchal vlasy,“ pověděla mu vesele Eleanor a on se na ní zle zašklebil.

„Můžeš ale zkontrolovat jiné věci, jestli jsou v pořádku,“ pokrčil uličnicky rameny a otočil se Fleur, „nevíš, kde mám hůlku?“

„Má ji Grindelwald, prý jako trofej,“ nedokázala na sobě udržet pobavený úšklebek a on jen protočil očima.

„Jste jak puberťačky,“ vyčetl jim okamžitě a posadil se, ale bylo to na něj moc rychlé a tak ho rozbolela hlava, „pár takových zápasů, a když mě nezabije některé z těch kouzel, postará se o to má magie.“

„Ale souboj to byl pěkný,“ zkonstatovala Fleur.

„Přesně tak, koukat, jak tě mrzačí, bylo opravdu úchvatné,“ dodala rychle pobaveně Eleanor, takže nestačil něco říct.

„Skoro si to vyhrál, akorát on tě trefil třemi kouzly a ty jeho ani jedním,“ přidala se ihned Fleur.

„To byla jen taktika, kdybych ho porazil, ztratil by svou autoritu, já ho porážím jen v soubojích bez diváků, jsme tak domluvení,“ řekl v klidu a zkoumal obsah láhve na jeho stolku, a když stoprocentně poznal Posilující lektvar, odšrouboval zátku, přičuchl si k obsahu a následně ho vypil.

„Obě ti věříme,“ řekl Eleanor ironicky.

„Já vím, mudlové věří v božstvo, vy zase ve mně,“ řekl a vstal z postele, aby se trochu protáhl.

„Kdyby sebedůvěra byla zbraň, tuhle válku by si vyhrál hned první den.“

Koukl se na ní trochu zamračeně. Neměl rád, když někdo zmiňuje jeho neúspěchy ve válce, tohle mu moc legrační nikdy nepřipadalo, nejspíš proto, že to byla pravda. „Asi nemůžu mít vše, ani výhru nad Gellertem, ani výhru v této válce ani mnoho jiných věcí,“ zkonstatoval suše a odešel dveřmi pryč, ještě se teda otočil a řekl: „Děkuji za vyléčení,“ a pak za sebou zavřel, měl prostě divný pocit, když neměl hůlku a zvlášť, když pro pomoc s přemístěním si musí zavolat skřítka.

 Když se objevil doma, poděkoval Dobbymu za ‚odvoz‘ a rozloučil se s ním, bez nějakých váhání zaklepal Gellertovi na dveře, tiché mumlání vycházející zevnitř ho přimělo otevřít dveře, jako kdyby slyšel pozvání.

„Myslel jsem, že dvě ženský u postele tě v ní udrží déle,“ zkonstatoval s nezájmem Grindelwald, „tady máš hůlku,“ pokračoval a hodil mu hůlku, „dobrý souboj,“ dodal nakonec a zase sklonil oči k nějaké knize.

„To je vše?“ zeptal se překvapeně.

„Víc jsem ti nevzal,“ pověděl Gellert suše.

„Pro mě za mě,“ mávl nad tím rukou, „nech si svá tajemství pro sebe,“ otočil se zase ke dveřím a chytnul kliku, ale byl zastaven povzdechem, takže svůj pohyb nedokončil.

„Pokud tento souboj jsi bral jako machrování před tvými kamarádkami, tak by byl možná i legendární, pokud to měl být souboj proti silnému smrtijedovi, tak jsi umřel a teď si povídáš s kmotrem, mámou, tátou a kdoví s kým dalším,“ na tohle suché konstatování se otočil s otázkou v očích přímo směřovanou na Gellerta. „Máš v sobě jisté schopnosti, ale ty ukážeš pouze tehdy, když ti jde o život nebo pokud se chceš ukázat před diváky. Řekl jsem, že můžeš použít vše, proč jsi na mě posílal jen ty směšná kouzla a silné kouzlo si použil za celou dobu jedno?“

„Nemohl jsem používat moc kouzel, když bych použil hlukové, oslepující, způsobující tmu a další oslabil bych Fleur s Eleanor a pak špatně skončil.“

„Dejme tomu ale to jsem tě naučil jen tyhle? Jedno kouzlo – Fiendfire – bylo použito s úmyslem mě pořádně dostat a pak ještě obrana proti ‚odhoď trola‘ ale jelikož jsi neměl na vybranou, nepovažuji to za útok. Expertonum? Sectumsempra? Fulgur vestis? Defodio? Co pro Merlina je tohle za kouzla, tímhle se straší malé děti, protože dělají spousty světýlek a efektů!“

„Necítil jsem se nejlíp, když do mě jedno z těch ‚světýlek‘ narazilo, docela jsem i krvácel a možná bych si i zlomil vaz.“

„Jenom efekt, kdybych tě chtěl nechat vykrvácet, tak bych měl možnost si vybrat třicet zaklínadel, kdybych ti chtěl zlomit vaz, tak možná jen patnáct a navíc, byla to zkouška pro ně, jestli jsou schopné tě zachránit a jsou, malé bezvýznamné plus pro ně,“ pověděl trochu vztekle Grindelwald, ale vypadalo to, že se nechce zastavit, „co mám udělat pro to, aby si bojoval s úmyslem vyhrát a ne jen nepadnout? Ano statečný Nebelvír, geny po rodičích, kteří byli strašní hrdinové, jsi velitel armády pošuků a šílenců… ano to všechno je super a bezva, ale Voldemort neocení, když dokážeš proti němu stát hodinu a vyhýbat se největšími akrobatickými kousky jeho kouzlům a jeho nejsilnější kletby budeš blokovat pouzdrem na hůlku, tohle není akrobatická nebo klaunská show! Tohle je válka! Aberforth zemřel! Albus zemřel! Tvoji příbuzní, přátelé, všichni umírají! Kdo má ještě sakra umřít, aby si pochopil, že i ostatní budou potřebovat pomoc a ty lidé budou chcípat, když ty si budeš dokazovat, jak sakra dobrý akrobat jsi proti Voldemortovi. Zabij! Omrač! Zneškodni! Cokoliv ale udělej to rychle, žádné hry se světýlky a efekty, co sekunda navíc, to možná smrt tvé přítelkyně, nejlepšího přítele, co sekunda to možná prohra celé války a zesměšnění všech obětí, které pro tohle padli!“ na konci skoro až Gellert křičel.

Každý slovo se mu zarývalo do srdce jak bodnutí, bylo jich tolik a ve všem byla pravda. „Já-.“

Chtěl to doříct, ale Grindelwald pozvedl ruku a tak to neudělal. „Teď vypadni, Harry. Běž si užívat to, že si se mnou vydržel bojovat dlouhou dobu a užívej si to, že tam bylo více světýlek než v duelu mém proti Albusovi, jednou tuhle vzpomínku můžeš ukázat všem a možná si o tvém duelu bude někdo dlouho povídat. Pokud jsi mě ale chtěl porazit, selhal jsi a v reálném souboji být hnusným smrtijedem bych si užíval s tvými mrtvými kamarádkami, které jsi tam nechal samotné, bezbranné a zničené tím, že tě ztratily…“ pověděl nakonec skoro až smutně Grindelwald a znovu sklopil své oči do knihy.

On ty své taky sklopil a zíral si na nohy, opustil bez nějakých dalších slov tenhle pokoj a jen podle znalostí o tomhle domě, trefil do svého pokoje. Zavřel za sebou dveře, bez toho aniž by tušil, že to vůbec dělá a padl do postele a několikrát musel zamrkat, aby zahnal slzy, které mu chtěli utéct po tvářích a vsáknout se do peřiny. Gellert měl ve všem pravdu, stejně jako kdykoliv předtím a snad i kdykoliv po tomhle. Znovu a zase dělá hlouposti, které stojí mnoho věcí, převážně lidské životy. Proč někdo takový jako je on, musí vést lidi v boji proti zlu? Proč někdo jako on není radši zavřen v místnosti bez oken a dveří, aby nikomu neublížil? Proč?!

**

 Další tři dny prožil skoro jen a jen v posteli, samozřejmě byly věci, které nešly z postele provádět, ale povětšinou tam prostě byl. Přemýšlel nad minulostí, přítomností a budoucností, o lidech, kteří tu byli a už nejsou a spoustu dalších témat mu přicházelo na mysl, když jen tak ležel a nechal si vše plynout hlavou.

Vzal si k sobě i překlad temné Grindelwaldovi knihy, kterou si upravil tak, aby Hermiona nespatřila, co čte a tak měl dost času, si vytipovat pár věcí, které se musí naučit, aby už nezklamal ostatní. Přece jenom dělá to častěji, než kdejací grázlové.

„Ne že by sis nezasloužil odpočinek, ale ležíš tu jak mrtvola… naprosto beze zbytku života a dobré nálady, co se děje?“ už asi přestalo Hermionu bavit mlčet.

„Nemám do ničeho náladu,“ odvětil.

„Nemožné si nevšimnout,“ povzdechla si potichu, „už s námi není žádná zábava, že se ponořuješ do knih?“

„Není to o vás,“ řekl po chvíli ticha, „je to jen a jen o mně.“

„Takže jsi vlastně sobec,“ odtušila Hermiona a on se na ní nechápavě podíval, „zabraňuješ nám v komunikaci s tebou a v jiných věcech, jenom kvůli tomu, že sám sebe trápíš. Není to hloupé?“

„Dobrá,“ vzdal se, „co máš v plánu? Do divadla, kina, na večírek, nákupy, diskotéku jít nemůžeme.“

„To je mi ale novinka,“ zasmála se a on se divil, kde se v ní bere takováto nálada, „to že nemůžeme dělat normální věci, neznamená, že nemůžeme dělat nic a navíc, dneska se máme sejít u Parishů a to všichni.“

„O ničem nevím,“ přiznal.

„Když tu jen ležíš? Tomu se nemůžeš divit.“

„Když mě někdo někam chce, měl by si pro mě přijít.“

„U Merlina, ty máš zase náladu, pojď,“ vytáhla ho z lehu, „vymyslíme aspoň nějakou srandu, třeba zablokujeme u Parishů krb a budeme očekávat, až do něj narazí Snape nebo tak.“

„Nebo si dáme romantickou procházku po pokoji,“ ušklíbl se, nějak se mu začala zase objevovat dobrá nálada a ten kousek s klecí na krbu a Snapem se mu dost zalíbil, jen by to mohlo skončit tragicky, takže to musel zahnat do ústraní své hlavy.

„Jasně nebo si vytáhneme osušku a půjdeme se opalovat na sníh,“ dodala sarkasticky další nápad, „běž se sebou něco udělat a pak půjdeme k Parishům, jsem zvědav, co nám chtějí říct, že to takhle svolali.“

„Stalo se něco?“

„Říkali, že nemáme plašit, že to jen formalita, tak nevím, každopádně když nás tam chtěj…“

„…Tak tam půjdeme,“ povzdechl si, „snad to bude stát za to,“ dodal ještě a zmizel do koupelny, třeba ho studená sprcha probere ze znuděnosti a unavenosti.

Formát pro tisk