Kapitola třiapadesátá - Zkáza štěstěny

Harry Potter and Pactum Purgamen

Objevil se v místnosti, kde trávil Aberforth svůj čas a byl si na sto procent jistý, že už ví, že je tu. Vzal si z jednoho regálu skleničku a sám od sebe si nalil ohnivou whisky. Chtěl to, co teď slyšel zapít, ne se opít do němoty, na to neměl důvod, nic špatného neprovedl, aby se mučil ránem plným bolesti hlavy.

„Harry,“ povzdechl si Aberforth, jen co za sebou zavřel dveře, „už jednou jsem ti říkal, že to tu není bezpečné jak doma.“

„Tady je alespoň klid,“ řekl klidně.

„Stalo se něco?“ zeptal se zaujatě Aberforth.

„Nic důležitého, jen lehké osobní problémy,“ odmávl to rukou. „Jo akorát profesorka Galatea mě označila za následovníka Voldemorta a za hajzla nebo tak nějak, takže spolupracovat nebude.“

„To je škoda, tohle jsem neočekával, právě že ona měla být ta, co by se měla přidat bez nějakých zbytečných proslovů, ale asi jsem se zmýlil, přece jenom je to už několik desítek let a za tu dobu se lidé mění, Grindelwald je dobrým příkladem,“ pověděl velice inteligentně svou úvahu, ale možná chtěl jen zastřít zklamání, že svou profesorku už na své straně neuvidí. „Počkej tu, uzavřu hospodu a sedneme si dovnitř.“

„To kvůli mně nemusíš,“ řekl rychle, ale Aberforth ho neposlouchal a šel udělat to, co pověděl. S úsměvem tedy vzal svou skleničku a poté co si byl jistý, že hospoda je prázdná, vyšel k jedné barové židli a sedl si na ni.

„Tak povídej co se děje,“ nechal ho Aberforth mluvit a sám si jako správný posluchač sedl vedle něj.

„Nevím, jestli to je jen výmluva nebo co, ale díky tréninkům nemám žádný volný čas a díky tomu, ztrácím kontakt s lidmi, se kterými bych ho neměl ztrácet.“

„Harry, každý z nás chápe, jaké máš poslání a jak je tvůj úkol těžký, není nikdo, kdo by ti vyčítal, že se snažíš na to připravit.“

„Jenže Lenku vidím jen u tréninků, Hermiona buď spí, když přijdu nebo jdu spát já a ona sedí v knihovně, s Percym jsem si už taktéž dlouho nepoklábosil, je to hrozný.“

„Řekni mi, co přesně tě trápí,“ vyzval ho Aberforth.

„Hermiona mi před chvíli oznámila, že jí podvádím, že ji nemiluji, protože trávím čas s někým jiným a s ní ne, vzala si to, že mi Eleanor pomáhá tak, že jsem se zamiloval do ní a s ní už nechci mít nic společného a jelikož jsem asi srab, tak jí to nechci říct do očí či co. Rozumíš tomu?“ pověděl smutně.

„A ty si jí to nevysvětlil vzhledem k tomu, že tu sedíš.“

„Vysvětlit? A co? ‚Přesně tak, když mi Eleanor kryje záda před deseti smrtijedy, tak si přitom užíváme? A přesně tak, když mi Eleanor shání knihy, tak si nechávám klona doma a jdem si udělat dobře?‘ Aberforthe, jsem schopen se obhajovat před věcmi, které mají logiku, ale tohle jí naprosto postrádá.“

„A proč jsi jí to neřekl? Sám jsem neměl nikdy moc dlouhodobých vztahů, ale možná by stačilo říct: ‚Miluji jen tebe a Eleanor je jen dobrá služka‘ ať už to pravda je nebo není. Lepší říct tohle než to řešit přemístěním se do hospody, i když jsem to dělal také. Jenom si jí tím podpořil její teorii.“

„To mi došlo, ale abych pravdu řekl, neměl jsem nejmenší sílu ji vyvracet něco, co není pravda ať to pro ni vyznělo jakkoliv.“

„Dobrá, víš co, dones ji kytku, klidně papírovou, omluv se jí a bude to v pořádku, třeba se tomu za pár let zasmějete, kdo ví,“ usmál se Aberforth a jemu to také pomohlo pohnout koutky k úsměvu. Najednou, ale někdo zaklepal na vstupní dveře. „Je zavřeno!“ ozval se Aberforth dostatečně hlasitě, a zaklepání ustalo. „Někdo neumí číst,“ zašklebil se Aberforth.

„Destructo!“ ozvalo se v odpověď a dveře vylítli po schodech dolů, až k prvnímu stolu pro hosty. Zvedl se tak rychle z barové židle, až s dalším hlukem spadla na zem, udělal dva kroky a ocitl se za barem už s hůlkou v ruce, chtěl zakřičet na Aberfortha, ale to už na něj letěla Avada kedavra a pod schody se objevili první dva smrtijedi.

Aberforth ale nezůstal zaskočen, vystřelil do stolu před sebou, který udělal několik vrutů a odrazil zelený paprsek někam do stěny a tento stůl pokračoval na druhého smrtijeda, kterého přimáčkl ke zdi. Nezůstal pozadu a zamířil na prvního smrtijeda, který chtěl Aberfortha zabít a zakřičel: „Sectumsempra.“ Bohužel pro něj kouzlo skončilo ve zdi, protože první smrtijed se schoval za sloup a další tři, co přiběhli za ním, se začali taktéž ukrývat, za co bylo možné. Aberforth konečně udělal ty tři kroky a ocitl se taktéž za barem jak on. Dva proti čtyřem a jednomu raněnému, to nebyla dobrá bilance a zvlášť v takovém to prostředí, kde zranění nemusí přijít jen od kouzel.

Podíval se zamračeně na Aberfortha, když mu z rozbité výlohy nad ním, začali padat střepy na hlavu a společně se střepy i litry alkoholu. Chtěl vykouknout, ale Aberforth ho zatáhl zpátky. „Nemohou nic dělat, nemůžou tě zranit, zůstaň, kde jsi!“ dostalo se mu poučení a Aberfortha vykoukl sám a zamířil jistě na sloup a pak už jen mohl slyšet ránu. Jenže to nezůstalo bez odpovědi, do baru za kterým se schovávali, narazilo několik kouzel a prolomilo to dřevo, z kterého ten bar byl taktéž postaven a cítil, jak se mu nějaký kus dřeva zabodl do zad, naštěstí jen povrchně. Nebral ohled na slova Aberfortha a rychle vykouknul a poslal nejrychlejší kouzlo, Fulgur vestis na jednoho ze smrtijedů a zalezl zpět.

„Pottere, vzdej se a tenhle stařík může přežít!“ ozval se hlas v naprostém tichu.

„D-,“ chtěl něco říct, ale byl zastaven.

„Opovaž se tu blbost udělat, nejen že by mě zabili sekundu poté, co by tě odvezli, ale nesmí tě dopadnout!“ ozval se sice šeptem, ale velmi důrazně Aberforth.

S povzdechem kývnul hlavou, vykoukl a poslal další kouzlo na smrtijedy, stejně jako Aberforth a skrčili se v okamžiku, kdy jim to chtěli vrátit, bohužel pro ně tohle místo nebylo zrovna dobré na krytí.

Podíval se na soustředěného Aberfortha a než mu stačil něco vyčíst, udělal kotoul za jeden z převrácených stolů, který si pro jistotu ještě předtím zpevnil pomocí kouzla Duro. Nemířil a jen podle tušení začal kouzlit přes stůl, aniž by vůbec vykoukl, ale smrtijedi ho taktéž nešetřili, do stolu naráželo mnoho kleteb a některé naráželi do stěny, která byla velmi blízko.

Najednou se ale ozvala ohromná rána, a když se podíval na bar, za který se kryl Aberforth, nepoznal ho, z baru se staly trosky, které Aberfortha zasypali. Kdyby jen neutekl, problesklo mu hlavou. Cítil, jak ho podněcuje vztek a tak rychle vykoukl z úkrytu. „Assa in tuo succo,“ zamířil na toho smrtijeda co zničil bar a divně na tu spoušť zíral, po tomto kouzlo okamžitě padl na kolena a začal se smažit ve své vlastní šťávě, dlouho ale to kouzlo držet nemohl, protože okamžitě na něj zamířily tři omračovací paprsky. Chtěl se vrhnout za Aberforthem a pomoct mu z těch trosek, ale nemohl, stále mu v tom čtyři smrtijedi bránili. Pokud je neporazí, nedostane se odtud, to mu došlo. „Amaurosa,“ zakřičel ihned poté směrem na smrtijedy a okamžitě si zavřel oči, aby neoslepl také, pak udělal několik kotoulů k jednomu ze sloupů a vyslal z mnohem lepšího úhlu další kouzlo. „Expertonum,“ plameny vyšvihly z jeho hůlky a cestou vzaly plameny ze všech pochodní a tak nastalo to, že ohromná ohnivá zeď začala spalovat dva smrtijedy, které měl na mušce.

„Destructo!“ uslyšel, když začali smrtijedi řvát bolestí, stačil se schovat za sloup, ale nebylo mu to platné, protože cítil mnohonásobný otřes a ihned poté viděl, jak na něj část sloupu padá. Nestačil díky šoku uskočit a tak na něj tíha několik desítek kilogramů spadla a uvěznila ho na zemi. Hůlku sice držel v ruce, ale několika kilový kus sloupu mu ležel na loktu, takže nemohl nic dělat.

„Co si to udělal! Nesmíme ho zabít! Víš, co nám pán udělá, jestli se mu něco stalo!“ ozval se jeden ze smrtijedů a možná další nebo ten samý, mu pomocí kouzla vytrhl hůlku z ruky.

„Byla to nehoda! A opovažte se říct něco jiného!“ pohrozil další ze zakuklneců.

„Už si dočaroval Pottere,“ pověděl ten, co držel jeho hůlku, chtěl něco odseknout, ale tíha na jeho zádech mu v tom bránila.

„Ten dědek ještě žije, co s ním?“

„Vezmeme ho taky, Belatrix má ráda návštěvníky,“ zasmál se hrozivě asi ten jejich šéf a pak jenom cítil, jak do něj narazilo nějaké kouzlo a to jakoby mu říkalo, že bude nejlepší, když teď usne.

***

Poté, co se vzbudil, mu připadalo divné, že mu do zavřených víček nebije žádné oslnivé světlo, ale když se je donutil otevřít, zjistil, že na tomto místě, čekat světlo by bylo velice absurdní. Čekal, že přitom, co se bude snažit vstát, ucítí nějakou ohromnou bolest, ale překvapením bylo to, že se cítil vcelku dobře, tedy v rámci možností. S nadějí si prohledal všechny kapsy, jestli nenajde hůlku, ale věděl, že takováto šílenost se dneska konat nebude.

„Do prdele,“ zaklel, když se postavil na nohy a neviděl si ani na ruce několik centimetrů před svým obličejem.

„Ach,“ ozvalo se kousek od něj a on okamžitě poznal, komu ten zmučený hlas patří.

„Aberforthe,“ zvýšil hlas a podle naříkání se snažil po kolenou k němu dostat.

„R-rád sly-slyším, že žiješ-,“ dostal ze sebe Aberforth, když poslepu k němu dorazil.

„Nevysiluj se, nemluv hlavně,“ povídal rychle první blbosti, co ho napadli. „Otevři se,“ zavrčel hadím jazykem rychle na svůj náramek, z kterého se stala lektvarová lahvička. „Vypij to,“ strčil mu celou lahvičku s asi deseti lektvary před ústa.

„C-co ty?“

„Já už jsem své vypil,“ zalhal okamžitě a donutil Aberfortha vypít celý obsah lahvičky. „Zavři se,“ pověděl po chvíli a z lektvarové lahvičky se stala opět jeho náramek.

„Co v tom bylo? Cítím se lépe,“ pověděl opravdu o něco zdravějším hlasem.

„Až se odtud dostaneme, zeptáme se Horácia osobně, ano?“ pověděl naléhavě.

„Tak uděláme, Harry,“ odsouhlasil mu to v skoro mdlobách Aberforth a tak nenaléhal na další odpovědi a nechal ho usnout, dal mu svůj hábit pod hlavu a sám se zatím podíval na svůj náhrdelník, který nevibroval, asi se necítil v takovém nebezpečí, aby to medailon poznal. Nasadil ho teda Aberforthovi kolem krku a chvilku sledoval, jestli nemá nějaké smrtelné či vážné zranění, ale medailon nezačal svítit a taky si alespoň oddechl.

„Hlavně ať se ti nic nestane Aberforthe, víc pro tebe udělat nemůže, Felix Felicis máš a lektvar na větší odolnost proti Imperiusu také, nikdo by tě neměl donutit říct nic, po čem by měl neporušitelný slib začít něco jednat,“ řekl si sám pro sebe do tmavé místnosti a ihned poté začal i on mobilizovat svou nitrobranu a nitrozpyt, aby on sám nic neřekl a díky tomu jak si odlehčil mysl, nejspíš usnul.

„Vstávejte vy parchanti,“ kopl do Aberfortha nějaký zakuklanec a jeho probudil svým křikem. Chtěl okamžitě z lehu vyskočit a vyškrábat tomu hajzlovi oči, ale smrtijed byl rychlejší a on tak paralyzovaný padl na zem. „Sice bych ti neměl nic udělat, ale za tohle ti to nedaruju, Crucio,“ zamířil okamžitě na něj a on se nemohl ani třepat ani křičet, jak jeho tělo byl ztuhlé. „Tohle tě snad naučí,“ odsekl smrtijed, „a ty polez, dědo, nahoře tě očekávají a slibuji ti, že se ti to nebude líbit,“ zasmál se hrozivě stále onen zakuklenec a Aberforth se doslova skoro doplazil ke vchodu, hrál svou nemohoucnost dobře.

Nemohl dělat nic, jen se dívat na dveře, kam zmizeli, trvalo to několik možná i desítek minut, než se dveře otevřely a Aberforth přilétl k jeho nohám, jak do něj narazilo nějaké kouzlo. „Ty promluvíš dědku, o to se postaráme. Teď jsi na řadě ty, zvednul jeho paralyzované tělo pomocí kouzla a vytáhl ho s sebou. Jenom chvíli mohl vidět omráčeného Aberfortha, než se za ním dveře cely a pak už viděl, jak levituje po nějakých schodech.

„Koho jsi mi to přinesl, Selwyne, není to Pottříček?“ zasmála se děsivě ženská, kterou nenáviděl nejvíc ze všech na světě. Belatrix měla očividně radost, že se nechal takhle idiotsky chytit.

„Jistě madam,“ řekl smrtijed a ukončil levitaci a on tak spadl z několika centimetrů na obličej.

„Finite,“ řekla Belatrix a přistoupila blíž. „Imperio,“ narazilo do něj další kouzlo, „vstávej Pottříčku a pokloň se, možná na tebe budu milejší.“

„Naser si, děvo,“ odsekl a jen pomocí velké sebekontroly odolával neporušitelné kletbě.

„Co si to dovoluješ! Cruico!“ zakřičela naštvaně a začala ho mučit. Trvalo to několik sekund, než to zrušila. „Co řekneš teď?“

„Aby sis pořídila kabelku a šla se prodávat do nějakého bordelu, děvo,“ zasmál se bez sil, čím dřív ji naštve, tím dřív ho omráčí nebo zabije, v každém případě bude po bolesti.

„Crucio!“ vyštěkla znovu a mučila téměř dvojnásobnou dobu, ale neudělal jí radost, Grindelwald ho mučil silněji, takže na bolest byl zvyklý a navíc tím, jak byla naštvaná, to kouzlo bylo slabé, ale bolelo, strašně ho bolel každý sval v těle.

„Dělala si couru i na škole? Nebo to začalo až s Tomíkem Raddlů?“ pokračoval a přistoupil na větší úroveň. Věděl, jak nenávidí, když někdo pomlouvá Voldemorta před ní.

„Ty jeden hajzle!“ vykřikla nepříčetně, „Avada Ke-.“

„To nesmíš!“ vykřikl Malfoy senior, jeho hlas by poznal totiž všude.

„Ty mi nebudeš říkat, co můžu a co ne!“

„Luciusi? Co na to říká Narcissa, že si užíváš s touhle courou?“ pověděl už bez známek strachu, už ho málem zabili, nic horšího se mu stát nemůže.

Viděl znechucený úsměv na tváři Malfoye, ale překvapivě na něj zamířil a po jednom kouzle, ztratil vědomí.

„Harry? Mluv se mnou,“ uslyšel Aberforthova slova a tak lehce otevřel oči, „proč jsi mi lhal, v životě bych si nevzal lektvar proti bolesti, aby si sám takhle trpěl.“

„Právě proto,“ řekl a zakuckal se, cítil, jak vyplivl trochu krve, asi neskončili s jeho mučením ani poté, co ztratil vědomí.

„Ty jsi fakt šílenec,“ povzdechl si Aberforth.

„Asi ano.“

„Jak ti je? Byl jsi skoro celý den mimo.“

„A-asi tu umřu,“ řekl bez nějakých emocí, „můj čas nejspíš nadešel, už se tak málem stalo, ale nakonec ty dvě slova neřekla, příště už takové štěstí mít nemusím.“

„Dostaneš se odtud, najdou nás.“

„Určitě jsi natolik zběhlý v bariérách, aby si poznal, že tady nás nikdo nenajde, jsme v tom sami, bez hůlek, v mém případě polomrtvý a proti nám stojí nejšílenější smrtijedi.“

„Ty to vzdáváš?“ zeptal se nevěřícně Aberforth.

„A-až si pro mě příště přijdou, využiju tolik surové magie, abych se dostal na nohy, a té svini podříznu krk, pak bude vše, co jsem chtěl udělat dokonáno. Ty se v tom zmatku možná dostaneš k hůlce a u-utečeš,“ řekl svůj plán potichu, protože kašlání krve ho dost vysilovalo.

„To je ten nejblbější plán, který jsem slyšel!“ vytknul mu nahlas Aberfortha.

Vzbudilo ho až to, když před něj dopadl Aberforth, jakoby se předchozí dny znovu opakovaly. Neměl sílu udělat jakýkoliv pohyb a tak se jen tiše zeptal: „Jsi v pořádku?“

„Jo, když jsi do mě nalil trojnásobnou dávku lektvarů,“ potichu mu vyčetl Aberforth a asi po kolenou k němu došel, „jak je ti?“

„Asi svůj plán odložím, dneska se ani nehnu, natož abych pohnul rukou,“ povzdechl si, už nemluvil jak mrtvola a nekašlal krev při každé příležitosti, ale pohnout čímkoliv mu dělalo stále problémy, někdo tam v druhé místnosti se postaral o to, aby z něj byl mrzák.

„Musíme ale něco udělat, Belatrix se chlubila tím, že za chvíli přijde Raddle, to by byl náš konec.“

„Jestli se nestane zázrak, umřu tu dřív,“ povzdechl si a přenesl celou svou sílu do rukou a snažil se alespoň posadit.

„Ten zázrak si musíme udělat sami,“ pověděl Aberforth, „mohl bys prosím tě otevřít tu tvou lahvičku?“

Neptal se na co, a vyhověl mu.

„Jsou tam nějaké mé vzpomínky, kdyby se cokoliv stalo.“

„Rozumím,“ pokýval hlavou a hadím jazykem zasyčel: „Zavři se.“

„Vyspi se, v mém plánu by si měl být alespoň schopný chodit,“ pověděl uklidňujícím hlasem Aberforth a on se rozhodl poslechnout.

***

Nevěděl, kolik času uplynulo, ale zase přišel ten samý smrtijed a než stačil někdo z nich něco udělat, omráčil Aberfortha a jeho zvednul za krk kouzlem, takže vůbec nemohl popadnout dech. Začal sípat po dechu a mával rukama, i když to sotva dokázal. Když začali přicházet mdloby, ta síla ho pustila a on tak dopadl na kolena a přiložil si ruce na krk a snažil se jakkoliv do sebe dostat potřebný vzduch.

„Vstávej, zmrde,“ kopl do něj ten smrtijed a on neměl nejmenší sílu vzdorovat, „řekl jsem, aby si vstal, ty hajzle!“

„Selwyne! Trpělivost není má vlastnost!“ ozvalo se ze shora od Belatrix a tak viděl jen úšklebek na tváři smrtijeda.

„Už se na tebe těší, slyšíš?!“ zasmál se hrozivě smrtijed a nějakým nadnášejícím kouzlem ho za sebou táhl, a když vyšli těch několik schodů a on dopadl na zem, opět padl na kolena a rukou se stále držel krku, který cítil, že má snad zlomený.

„Copak Pottříčku, vypadáš polomrtvě, copak mi řekneš teď?“ zašišlala ta kráva Belatrix.

„Z-za…bi…ju t-tě,“ dostalo se z něho, ale ani sám tomu pořádně nerozuměl, takže neočekával, že se to k té svini dostane.

„Stalo se ti něco, chceš pofoukat bolístku, Pottříčku?“ pokračovala Belatrix.

„Ten kluk umírá, pokud nám umře dřív, než přijde náš pán, všechny nás zabije,“ uslyšel někde hlas Narcisy.

„Já určuju, co se bude dělat a co ne!“

„Ty snad chceš umřít? Pán zla se mu chce postavit a zabít ho, jestli se toho nedočká, popraví nás.“

Viděl, jak rozhazuje rukama a odchází pryč, takže tu ležel sám, polomrtvý a pod tvrdým pohledem Selwyna, krysy Pettigrewa a Narcisy.

„Červíčku, dones sem ten lektvar,“ přikázala Narcisa.

„Jistě,“ uslyšel od toho zrádce a pak dalších několik sekund bylo tíživé ticho, než znovu ta krysa přišla s nějakým lektvarem.

„Vypij to,“ řekla tvrdě Narcisa, když převzala lektvar.

„M-možná jsem oslabený…ale n-nejsem debil,“ zahučel a odstrčil její ruku.

„Naliju to do tebe násilím tedy.“

„A-a já ti to vyzvracím na boty,“ pokračoval v odporu, věděl, že v této době má už jen jednu věc a to čest a tu mu před smrtí nikdo nevezme.

„Přiveďte toho hostinského, on to vypije jistě rád,“ ozvala se zase Belatrix. Škoda, myslel jsi, že zmizela někam do horoucích pekel.

„Jistě,“ ozval se znovu Pettigrew a pak jen slyšel, že sbíhá schody.

„Ty to vypiješ a dobrovolně, to uvidíš,“ zasmála se šíleně Lestrangeová.

„Někdo z nás tě d-dostane a věř mi, ž-že budeš tak trpět-,“ nedopověděl, protože mu selhal hlas.

„Se mnou se takhle nebudeš bavit, ty parchante malej,“ odsekla Belatrix a plivla mu do obličeje.

„T-tvrdá slova z tebe něco jiného, n-než kurvu n-neudělají,“ odsekl znovu a pak se otočil za zvukem, který přicházel za jeho zády a uviděl Aberfortha, kterého svázaného levitují k němu.

„Pán bude jistě potěšen, že k Potterovi dostane druhého Brumbála,“ zasmála se Belatrix, když Aberforth dopadl vedle něj.

„Jsi slabá, za posledních pár desítek let se nenarodilo mnoho čarodějů, kteří by byli schopní něco dokázat, a proto tihle slaboši se přidávají k lidem jako je Raddle, aby mu mohli líbat nohy a nalhávat si, že jsou jeho spojenci,“ řekl klidně Aberforth a díval se té děvě přímo do očí.

Jejich očního spojení si asi nikdo nevšiml, jediný on vnímal, že se něco děje, něco jako souboj nitrozpytů a vzpomněl si na slova, které mu řekl Aberforth tam dole „zázrak si musíme udělat sami.“

„Harry,“ zašeptal Aberforth, ale nepřestával se soustředit, „připrav se a uteč!“

„Finite,“ ozvala se dezorientovaná Belatrix a zrušila jejich pouta a cokoliv co by je zdržovalo.

„Nebude to tak dobré, jako od Grindelwalda, ale…“ pověděl už nahlas, protože si všichni uvědomili, že tohle by se dít nemělo, viděl jak Aberforth před sebe zvedá ruce a levou rukou si chytá tu pravou. „Reducto,“ zahřměl a vyslal kouzlo na dezorientovanou Belatrix, která nedokázala stvořit kloudný štít a tak kouzlo vší silou do ní narazilo a způsobilo obrovský výbuch a ještě větší tlakovou vlnu, která odhodila všechny smrtijedy a dokonce i strhla všechny lustry a zhasla všechny pochodně. „Eruptio,“ zamířil tentokrát na zeď baráku, do kterého se udělala obrovská díra.

„Utíkej!“ uslyšel Aberfotha a tak se postavil těžce na nohy.

„A co ty?“ zeptal se vyděšeně.

„Jsem hned za tebou! Utíkej!“ křičel dál a tak se teda těžkopádnou chůzí vydal k té díře, slyšel jak ještě Aberforth mumlá nějaká kouzla a tak si byl jistý, že ho opravdu kdyžtak dožene, přece jenom byl na tom lépe než on. Překročil kameny se sutinami a prolezl otvorem, snažil se zrychlit, ale poté, co málem spadl, to vzdal. Jeho nohy se strašně motali a nebylo divu, potom co prožil. Jeho oči skoro nic neviděli, jako kdyby byl v době, kdy nosil brýle a někdo mu je sebral, ale teď to přisuzoval zraněním.

Doběhl k vysokému plotu a věděl, že je v pasti, tohle nedokáže přelézt. Otočil se a neviděl nic, co by ho zneklidňovala a hlavou mu proběhla jedna myšlenka na trénink s Grindelwaldem.

„Surová magie je něco naprosto úžasného a vymykajícím se všem normálnostem, i když ji neovládáš, udělá pro tebe skoro cokoliv, aby si nezemřel či se z té či oné situace dostal, jako kdyby měla vlastní hlavu a přišla na to, že pokud zemřeš, už nikdy nic nevyčaruje. Každopádně, pokud se jí alespoň částečně dokážeš naučit ovládat či probudit, pomůže ti mnohem více. Jen nezapomeň, použítí surové magie, pro někoho jako ty, je možné tak jednou maximálně dvakrát denně, každý další pokus znamená, že tvá magie vybuchne a zabije tě hodně odporným způsobem.“

„Kdybych tak více poslouchal, když to říkal,“ povzdechl se a podíval se na ten obrovský masivní plot, za zkoušku přece nic nedá, i když jak by to dokázal bez hůlky, ale neříkal něco Grindelwald o tom, že hůlku při surové magii nepotřebuje? Položil tedy ruku na plot a soustředil se tak, jako několik dní při tréninku. Otevřel oči až tehdy, když uslyšel lehké praskání a sledoval, jak spoje praskají, a kus plotu odpadá, takže vznikla jakási mezírka. Bez radování se jí protáhl a rozběhl se dál do blízkého lesa, kde by se mohl ztratit. Jenže netušil, že ho ta magie tak vyčerpá a místo těžkopádného pohybu se pohyboval jak oživená mrtvola. Jakékoliv zvuky ustaly, nevěděl, jestli kvůli tomu, že mu přestal zvukovod fungovat nebo jenom proto, že tu bylo takové ticho, ale snažil se na to nemyslet, jen pokračovat. Musel se opírat o každý strom, který cestou potkal a několikrát se musel zvedat po pádu kvůli nějakému kořenu.

Najednou ale něco za sebou uslyšel, a jelikož hlasů bylo více, než jeden, přidal do kroku. Cítil, jak se půda změnila, podíval se dolů a místo lesa stál na nějakém zmrzlém, listím zapadaném jezírku. Hluk se přibližoval a tak se ještě více soustředil na rychlost, ale na ledě to šlo poněkud hůře, když mu nohy doslova utíkaly od sebe.

Za nějakou dobu se ocitl za jezírkem, a když se otočil, uviděl, jak několik postav běží jen několik desítek metrů za ním, hlavou mu proběhla myšlenka na to, jak se dokázal ukrýt Aberforth, ale nebylo na ni mnoho času, když vedle něj do stromu narazilo nějaké zaklínadlo. Pokračoval dál. Sotva popadal dech, skoro neviděl a křeče v břiše mu moc v tom nepomáhali. Skrčil se zrovna ve chvíli, kdy mu nad hlavou prolítla nějaké kletba, ale pak uslyšel nějaký rachot a tak se otočil a uviděl, že led na jezírku popraskal a všichni do něj popadali, jenže sotva co se dostal k jednomu stromu a schoval se za něj, dopadl na kolena totálním vyčerpáním. Nemusel tipovat, kdo mu pomohl, surová magie jistě rozehřála led, když z něj sešel, ale zaplatí za to tím, že se ani nehne. Ne! Musí se pohnout, natáhl jednu ruku před sebe a jako raněné čtyřnohé zvíře postupoval dál. Nevnímal výkřiky smrtijedů a došel ještě za jeden mohutný strom, o který se opřel tak, aby mezi smrtijedy a jím, byl právě tento mohutný kmen.

Zrychleně dýchal a tušil, že už jsou blízko něj a tak mu poslední prosebný pohled padl na své tělo, jako kdyby ho prosil, aby se zvedlo a utíkalo pryč, ale místo toho uviděl jednu věc, kterou neviděl nikdo jiný, zakrytý skoro nekonečný vak, marně přemýšlel, jak to že ho nikdo při mučení nenahmatal, ale čas na takovéto myšlenky nebyl, šáhl do něj a vytáhl z něj dva hábity, jeden společenský, čímž se přikryl a pak ten, jemuž se říká relikvie smrti, který přes sebe přehodil.

„Daleko nemohl utéct!“ zařval Lucius někde kousek za ním.

„Za tu vodu mi zaplatí!“ vyštěkla Belatrix a společně všichni kolem něj proběhli, možná to bylo i několik desítek metrů, takže se nemusel bát, že by si ho všimli.

Cítil, že tohle je ten okamžik, kdy má zavřít oči a doufat v ten zázrak, o kterém mluvil Aberforth, snad dojde pro pomoc, snad… to byla poslední myšlenka, která mu prolétla hlavou, pak už ztratil vědomí.

***

„Jak ho chceme podle tohoto najít?!“ zakřičel Percy, aby přeřval zvuk motoru.

„Cože?!“ dostal se mu odpovědi, od svého bratra, „a dávej pozor, jdeme na přistání!“

„Cože?!“ ozval se, protože nerozuměl vůbec ničemu, ale došlu mu, že přistávají, když Bill změnil pozici a tak místo toho, aby letěli rovně, letěli střemhlav dolů. „Merlin, nám pomáhej!“ zaprosil, když se snášeli mezi stromy a kdykoliv najeli na nějaký kořen, tak málem vyskočili ze sedačky, až nakonec zastavili.

„A jsme tu,“ řekl potěšeně Bill a vypnul motor.

„Příště, až budeme chtít být nenápadní, tak poběžíme s ohromným řevem na Raddlovo sídlo a budeme vystřelovat ohňostrojové paprsky do vzduchu a mlátit do gongů,“ pověděl sarkasticky a slezl z tohoto stroje.

„Hlavně se nerozbreč,“ ušklíbl se na něj bratr.

Přešel jeho poslední větu a zeptal se: „Kde ses vůbec naučil létat na tomhle?“

„Nikde, ale není to nepodobné koštěti a hlavně po tom, co mi Krátura vysvětlil, jsem pochopil, že to létá skoro samo,“ pokrčil rameny Bill.

„Ale proč jsme tady? Došlo to, na co to vůbec jezdí?“

„Nevím a nevím,“ znovu unaveně pokrčil rameny Bill, „jediné co vím, že ho musíme najít a proto jsme tady.“

„To je pravda, ale je to jako hledat jehlu v kupce sena, jen teď je to hledání Harryho v ohromném a hlubokém lese. Myslíš, že tu žijí vlkodlaci a podobná havěť jako v Zapovězeném?“

„Nechci na to ani myslet,“ přiznal Bill a hůlkou začal něco čarovat, tak se k němu přidal a začali hledat cokoliv, co by mu pomohlo ho najít.

„Ještě, že ta motorka dokáže takhle rychle zabrzdit, ještě pár stop a byli bychom narazili do tohohle stromu,“ pověděl.

„Chápu, že jsi pochvaloval mé schopnosti,“ ušklíbl se Bill a dál pročesával kouzly celé tohle místo, nemohl přiznat, že je rád, že je tu s ním Percy. Jejich pošťuchování ho zachraňovalo před představou, že je možná už nikdy neuvidí, ani Harryho ani Aberfortha a na to nechtěl myslet, ale jak viděl na Hermioně náhrdelníku, neukazoval nic. To mohlo znamenat cokoliv.

„Hej Bille? Najdeme je, víš to, že?“ zeptal se Percy a snad chtěl ubezpečit i sám sebe.

„Jistě, někde tu je, ale třeba prostě není…“ přerušil svou myšlenku.

„…vidět!“ pověděli oba najednou.

„Harry, sakra ty jsi chytrej chlapík,“ pověděl nadšeně Bill a začal tvořit bariéry, které by ho mohli prozradit a opravdu, když se zaměřil na jenom to malé místo, kde přistáli, bariéra mu ukázala něco, co tu být nemělo, přímo před motorkou, u toho stromu. „Támhle!“ ukázal těch několik kroků a klekl si do napadaného listí a sněhu a rukou nahmatal neviditelný plášť, ale když ho z něj shodil, vyletěla mu dýka ke krku, a kdyby jeho bratr neměl tak rychlé reflexy, tak by se mu tam i zabodla.

„Harry, proč na nás…“ řekl přísně Percy, když se oba koukali na dýku, která málem způsobila další zranění, ale když se podíval na jeho oči, neviděl nikde tu zelenou barvu, ale jenom bílé zornice. „Co mu to je?“ zeptal se bratra a sklonil tu ruku s dýkou dolů.

„Je v komátu a jeho tělo brání magie, kdyby nás teď zabil, po probuzení by si to ani neuvědomoval, musíme rychle za Grindelwaldem, až Harryho probudí, jistě nám sám pak řekne, kde je Aberforth. Ta motorka nás měla dovést jen k němu,“ odpověděl mu Bill.

„Přemístíš jeho a já motroku?“

„Klidně,“ odpověděl mu bratr a v jeho očích viděl stejný strach, jako měl on. Snad nepřišli pozdě. Vzal tedy Harry pomalu do náruče, ale až poté, co jeho tělo znehybnil a pak těžce se dotkl hůlky a přemístil se do Lasturové vily, tam kde teď byli všichni.

„U Albericka!“ zvolal Grindelwald, když si jich všiml, „polož ho sem!“

Pokýval hlavou, že rozumí a udělal přesně to, co mu bylo nakázáno. Nevnímal ani to, že se jeho bratr přemístil ven a pak přišel dovnitř.

„Bude v pořádku?“ zeptala se šeptem Fleur a on se na ní podíval s tou samou otázkou a tak se nakonec všechny oči otočili na Grindelwalda.

„Co se stalo?!“ zeptal se zamyšleně a překvapeně Grindelwald.

„Předtím, než asi omdlel, se přikryl pláštěm, našli jsme ho v tomhle stavu a…“

„A?!“

„Když jsem ho odkryl, zaútočil na mně,“ pověděl smutně.

„Zatracenej pitomec,“ zaklel Grindelwald, „Někdo doneste tu zásobu lektvarů, co nám přinesl Horácio!“ tahle věta jakoby donutila všechny k pohybu a tak nakonec kolem něj nikdo nezůstal, všichni něco dělali. „Jsem rád, že žiješ, doufám, že jsi ke hraní se surovou magií měl důvod, ty jeden hlupáku,“ pousmál se nakonec a začal ihned čarovat, nebylo mnoho času.

Formát pro tisk