Kapitola dvaapadesátá - Galatea

Harry Potter and Pactum Purgamen

Dny utíkaly jak splašené a on si začínal všímat, že každou hodinou, každým dnem se odcizuje všem přátelům, ale pokud to znamenalo zvětšení nadějí v jeho boji, ani jednou nepomyslel na to, že je to špatné rozhodnutí a že by to tak být nemělo.

S Grindelwaldem dokázali pomocí překladů udělat nějaké pokroky. Pro něj byl tedy i pokrok naučit se ty složité egyptské inkantace, i když to kouzlo nedokázal a možná ani nedokáže vyčarovat. Grindelwald vypadal taktéž o něco potěšeněji, když měl svou knihu u sebe a mohl pokračovat v dolování nových a nebezpečných znalostí a kouzel. To co ho dle jeho trápilo, bylo to, že musel čekat na tuto možnost tolik času.

Fleur taktéž využívala možností, kdy byl v tomto domě, aby ho mohla něco naučit. Nevěděl, jestli to dělá z vděku, nebo ji tak baví učit, ale nabízenou pomocnou ruku opravdu neodmítal, a když už tělo naučil poslouchat a spolupracovat, byla to zábava a ne mučení. Každopádně kouzla, které ona uměla ze školy, byla opravdu jiná, než ty které se oni učili na škole a hlavně asi proto, že jeho učitelé byli idoti nebo smrtijedi.

Další přínos bylo proto, že Ollivander i přes svoji ne přílišnou mobilnost, za ním chodil do Lasturové vily a když už neměl trénink s někým jiným, učil ho jak s hůlkou spolupracovat místo toho, aby s ní mával jak pablb, což dle jeho dělají skoro všichni. Ono naučit se s hůlkou kamarádit nebylo těžké, když mu byl přednes fakt, že hůlka si vybírá majitele, a kdyby s ním spolupracovat nechtěla, ukáže mu to už při výběru. Jejich dialogy byly zvláštní ale poučné, protože když už přijal fakt, že hůlka není věc ale bytost, jak to rád pan Ollivander nazýval, tak dokázal čarovat o něco rychleji, jako by ten finální pohyb s hůlkou nemusel ani dělat, protože jeho hůlka ho udělala za něj.

Navíc byl potěšen z toho, že stejný trénink nabízí i Lence, kterou si pan Ollivander nějak oblíbil a tak s ní podnikal stejný tréninky, ale on byl prioritou, jak mu bylo neustále s úsměvem oznamováno. Občas s Lenkou cvičili v Lasturové vile společně, což bylo alespoň zábavné, když oba byli stejní ňoumové.

Jenže naopak tomu zase bylo to, že Hermiona byla celou dobu zamlklá a i když se s ní ve výjimečných volných chvílích pokoušel bavit, neskončilo to nějak dobře, takže odmítla se i zúčastnit jeho tréninků a jediný výcvik, který postupovala, byl ten od Grindelwalda, když měl volnou chvíli.

 „Harry, Harry!“ přispěchala k němu Lenka, jako kdyby ji nahánělo stádo obrů, ale když už mu chtěla mysl ukazovat, co vše zlé se mohlo stát, uviděl na její tvář mimo výrazu uhnaného psa taktéž radost.

„Uklidni se, v klidu se nadechni, potom dlouze vydýchni a tento postup opakuj do té doby, než budeš moct říct souvislou větu, aniž bys popadala dech.“

 „Troubo,“ zašklebila se na něj a podala mu dopis, který zvědavě převracel v rukou, „no tak šup, koukni do něj.“

„Když jinak nedáš,“ pokrčil rameny a rozevřel si pergamen a zvědavě ho začal projíždět očima.

Slečno Láskorádová,

možná si budete pamatovat setkání se mnou v mém domě, když jste se mnou přišla dělat ten pro mě nečekaný rozhovor. Při vašem odchodu jste ve mně vzbudila zvědavost a snažil jsem zjistit víc o vašich dopisech, které jste naznačila. Mnoho těchto zpráv jsem neměl, ale stačilo se více snažit, abych dokázal to, co jsem si usmyslel. Dokázal jsem kontaktovat dlouholetou přítelkyni mého dědečka Galateu Merrythoughtovou a ona ochotně souhlasila, abych se s ní setkal, takže konečně po dlouhých letech, zjistím, jaký můj dědeček byl a za to Vám velice děkuji. Přijměte tímto díky rodiny Scamanderů.

Rolf Scamander

„Jsem rád, že jsem udělal nějakému muži radost,“ pověděl sarkasticky.

„Ty to nechápeš? Konečně se ta profesorka někde ukáže,“ vyhrkla nadšeně.

„Správně, někde se ukáže a s tím, že my se musíme schovávat jak krtci, toho moc nevyřešíme.“

„Ty to vzdáváš?“ zeptala se nevěřícně.

„Ale ne,“ odmávl to rukou, „jen se mi prostě nechce dělat celosvětové hlídky, abych zjistil, kde se někdo schovává.“

„Můžeme sledovat jeho dům, víme, kde bydlí,“ nepřestávala Lenka se svým nadšením.

„Dobrá, řekni Dobbymu a Kráturovi ať se o to postarají, klidně ať si vezmou neviditelný plášť, jestli jim to pomůže, zeptej se Grindelwalda co na to říká a jaké on má nápady.“

„A ty budeš dělat co?“ podívala se na něj podezřívavě.

„Já? Ještě si tu něco procvičím,“ pověděl tak, aby mnoho neprozradil.

„Doufám, že žádné hlouposti.“

„Důvěřuj mi,“ usmál se a ona jen vesele pokývala hlavou. Vzala si svůj dopis a zmizela rychleji, než si toho stačil všimnout. Povzdechl si nad tím a znovu si vyndal hůlku, kterou v průběhu rozhovoru schoval. „Jakže to bylo? Hůlku v úrovni pasu?“ pověděl si nahlas sám pro sebe a znovu jako už několik dní se pokusil o to jedno náročné zaklínadlo.

„Překvapuje mě, že si neužíváš velitelské pozice a házíš vymýšlení plánů na mě,“ objevil se v místnosti Grindelwald.

„Neruš,“ řekl ihned a znovu se ponořil do knihy, aby zjistil, co dělá špatně.

„Pán má hodně práce,“ řekl ironicky Grindelwald a jednoduchým pohybem ruky mu doslova vyrval knihu z ruky a on mohl sledovat, jak letí vzduchem a přistává Gellertovy v ruce, „koukám, že překvapení není konec, proč se zrovna učíš tohle?“

„Jednou se mi to bude hodit,“ pokrčil rameny, ale jeho zloba v očích ukazovala, že mu to jedno není.

„Pokud máš dojem, že víš, co děláš, tak pokračuj,“ řekl Grindelwald, když k němu vykročil a knihu mu vrátil zpět, „ale to není to, proč jsem tady.“

„Co si tedy vymyslel?“ zeptal se smířeně, že teď už se nic nenaučí.

„Je to sice jen domněnka, ale dle mých názorů, byl ten člověk tak natěšený, až to byl idiot a pověděl nám, kdy a kde se to bude konat.“

„Nechápu.“

„Jednoduše řečeno, mohl nám napsat, že už se s tou babiznou setkal, ale to on neudělal, označil to jakou budoucnost a tím, že jí kontaktoval a napsal, jak souhlasí se setkáním, dá se očekávat, kde to bude, tedy u něj doma.“

„To je logické.“

„Takže nám jen stačí to sledovat a pak tam vlétnout jak hurikán s aktivovanou protipřemisťovací bariérou a jako první co udělat je zablokovat útěk přes krb.“

„Nebo jenom zaklepat a poprosit o vstup,“ navrhl druhou možnost, ale nepřestával se bavit tou první možností.

„Taky možnost,“ připustil Gellert, „ale více riskantní.“

„Jenže sám tam jít nemohu a ve více lidech také ne. Oba přece víme, jak mé pokusy vycházely v minulosti.“

„Myslíš, jak nevycházely,“ podotkl Grindelwald.

„Přesně tak,“ povzdychl si a zamračil se, že mu to stále bude někdo připomínat.

„Půjdu tam s tebou,“ řekl jakoby nic Grindelwald a on se přistihl, že na něj zírá, jak kdyby ho nikdy neviděl, „Nějakej problém Pottere?“

„Ne, ale nejasně si uvědomuji, že stále si hledaným zločincem, který by byl okamžitě popraven, kdyby byla ta možnost.“

„To si uvědomuji také, ale vzhledem k tomu, že ona bude jistě nějaký ‚hrdina až do smrti‘, tak když mě uvidí, přejdou ji chutě na útěk a jediný její cíl bude mě dostat.“

„Tohle je tak debilní nápad podobný těm, co obvykle vymýšlím já,“ pověděl po chvíli, co to všechno vstřebal, „což znamená, že to vyjde.“

„Občas bych chtěl vědět, co se ti v tvé makovici honí, že dokážeš mít tak hloupé argumenty,“ zamračil se Grindelwald a bylo vidět, že je pohoršen jeho posledními slovy.

„Nadvláda nad světem a plán na ‚Více a více dobra‘ to není,“ ušklíbl se a pokračoval v provokování.

„První člověk, co s tím souhlasil, byl tvůj dřívější idol, samotný svatý ředitel všeho dobrého, mocný Albus Brumbál,“ řekl Gellert a sarkasmus z této věty skoro až kapal.

„A oba jste za své debilní nápady dostali sto let života, kdežto mě čeká smrt nejdéle za pár let.“

„Nechtěj ode mě přednášku na krutost osudu,“ mávl rukou Grindelwald, ale jeho vítězný úsměv na tváři neviděl, aspoň že tak.

„Nic takového nechci. Sleduj dění u toho domu a dej mi vědět, až se na něco přijde. Já budu pokračovat v tomhle,“ ukázal na knihu.

„Nepřežeň to, jinak se té akce ani nezúčastníš,“ varoval ho ještě Grindelwald, než tam zase osaměl.

***

Bylo divné, že ihned ten den, či den poté se to setkání neuskutečnilo, takže začínal mít pocit, že bylo anebo vůbec nebude na tom místě, kde Grindelwald předpokládal. On sám tu seděl v křesle a jakoby dohlížel na jeho učení, i když za tu dobu, co tu vyčkával, na něj ani nepromluvil.

„Máš oblečený jeden z mých nejlepších hábitů, předpokládáš, že to setkání bude dnes?“ nevydržel být ticho.

„Já to nepředpokládám, já to vím,“ odpověděl jednoduše.

„Jsi kromě mocného bojového mága, také mocný bojový věštec?“ pověděl ironicky.

„Ne,“ zavrčel, „ale na rozdíl od tebe mám informace.“

Po tomto prohlášení bylo chvíli ticho. „Tak řekneš to nebo to z tebe budu tahat?“

„Byl jsem před jeho barákem a mám na něm nezjistitelné lokalizační kouzlo a tak vím, že už asi před deseti minutami tam někdo přišel a ten někdo, je dostatečně silný, aby to mohla být ta důchodkyně.“

„A sedíme tu z jakého důvodu?“ zavrčel a zvedl se.

„Čekáme na vhodnou příležitost, tu nám má nahlásit…“

Grindelwald byl přerušen přemístěním skřítka. „Dobby hlásí, že ta dáma je uvnitř a ani po deseti minutách nepostavili žádné bariéry,“ vyhrkl Dobby rychle.

„…tvůj skřítek,“ dokončil Gellert.

„Tak v tom případě na co čekáme?“ už šahal po hůlce, aby se přemístil.

„Dojdi pro tu holku, která se tomu majiteli zalíbila a rovnou vezmi sebou i Eleanor, ať je aspoň na co se koukat.“

„Dobby, dojdi pro Eleanor a řekni ji ať se přemístí sem, pak dojdi za Lenkou a zopakuj jí to samý,“ rozdal příkazy a sám si ze svého skoro nekonečného vaku vytáhl hábit, který si zvětšil, upravil a vyžehlil, všechno samozřejmě kouzlem, pak už ho jen navlékl na sebe, zrovna v době, kdy se tu objevili i obě dotyčné.

„Všichni alespoň chápete plán a máte dostatek inteligence na slušné improvizování?“ zeptal se Gellert, když se taktéž zvedl. Odpovědí mu bylo kývnutí od nich všech. „V tom případě vás tam přemístím, bude to méně hlučné, než od vás. Harry navleč si prozatím neviditelný plášť.“

Když se tak stalo, chytil je Grindelwald za hábity a přemístil je pár desítek metrů od domu a ihned vytáhl hůlku a začal čarovat bariéry, které se začali shlukovat nad domem, až jej celý obalily. Jenže za několik okamžiků poté, vyběhli s hůlkami z domu oba jeho obyvatelé.

„Kdo jste a co chcete!“ zakřičel Rolf Scamander, naštěstí byl tolik inteligentní, aby zakryl Lenku pod plášť, protože ať měl Grindelwald pod improvizací na mysli cokoliv, tohle mu přišlo inteligentní.

„Říká se tomu pojistka proti útěku,“ odfrkla namyšleně Eleanor.

„Gellert Grindelwald,“ řekla velice překvapeně bývalá profesorka Galatea Merrythoughtová a bylo na ní vidět, že předpokládala mnohé, ale tohle ne.

„A vy jste? Chápejte, nemohu znát všechny nepodstatné lidi,“ řekl Gellert a jeho výraz ukazoval to, co přesně řekl, ale nepřestával se přibližovat a zkracovat tak tu vzdálenost mezi nimi.

„Nevím, co tu děláte, ale moji povinností je dostat vás zpátky tam, odkud jste utekl nebo ještě dál,“ namířila přímo na něj hůlku, a když už jistě chtěla na něj něco poslat, Gellert ji zastavil mávnutím ruky.

„Takovýchto řečí mělo už mnoho lidí. Kdo jste, že máte předpoklad, že se vám povede, co říkáte?“

„Zaútočíte na dům a ani nevíte, kdo je jeho obyvatelem?“ zahřměl Rolf.

„Mlč skrčku, neskákej do řeči, když se dospělí baví,“ setřel ho Grindelwald a zastavil se s Elanor a jimi za zády asi patnáct metrů od místa, kde stál skrček s bábou, jak je Gellert pojmenoval.

„Náš rozhovor skončil,“ pověděla naštvaně a odhodlaně Galatea a ihned jako první vyslala nějaké zaklínadlo, které skončilo ve štítu Eleanor.

„Přehlížíte mě?“ ozvala se dotčeně.

„Nech mě se postavit této babce, co se neumí ani představit, pozoruj a uč se,“ řekl Gellert jejím směrem a jelikož plán C byl, aby tak učinila, uposlechla ho a postavila se na stranu.

„Gellerte Grindelwalde, za činy proti lidskosti vás po tomto souboji dopravím na ministerstvo, kde budete za své činy obviněn,“ pokračovala dál neohroženě profesorka a postavila se do soubojového postavení.

„Říkala jste něco, váš stařecký hlas už není ani slyšet,“ provokoval Gellert dál, a když na něj letělo první zaklínadlo, okamžitě ho bez hůlky zničil ještě za letu. „Pokud babička dovolí, rád si ještě před tím vytáhnu hůlku, aby po prohře to pro vás nebylo tak ponižující,“ a to bylo vše, co stačil říct a udělat, protože na něj letěla okamžitá sprcha kouzel a jisker, které musel blokovat či jeho oblíbené, ničit v letu. Bylo vidět, že to ale bere vážně, protože další narážky už nepřišly a posílal ty nejsilnější, ale zároveň nezabíjející kouzla. Poznal mučící kletbu Assa in tuo succo, devastující zaklínadla na písmeno D Destructo, Defodio, Diffindo a mnohé další nepříjemné, které ale rázně bývalá profesorka ničila. Ale asi ho to za chvíli přestalo bavit, když začal rozpínat zem, která začala létat na profesorku.

Galatea ovšem taktéž nešetřila kouzly, a ironií bylo to, že bývalá profesorka obrany proti černé magii se k ní taktéž dostala a tak Grindelwald musel kouzla ničit, když je znal jak své vlastní boty. Čím déle v boji byli, tím se každého výraz měnil. Gellert používal čím dál neznámější zaklínadla a Galatea mu je v pohodě jistě pouze jedním známým štítem ničila. Opravdu si zasloužila status, jaký ji předcházel, ovšem ani ona nevypadala potěšeně, že vše co zná, musí používat, když znalosti těchto kouzel by neměli existovat nebo v omezeném počtu a ne, že na ni letí vše během jedné krátké chvíle.

Na Grindelwalda teď letěla obří ledová koule, která ve čtvrtce letu praskla a na Grindelwalda letělo několik desítek úlomků ledu, ale Gellert nezaváhal. Poslal na něj obří hlavu ohnivého draka, který je všechny spolkl a nebezpečně se blížil na profesorku, která veškerý oheň vtáhla do jakéhosi víru u hůlky, ale bylo vidět její těžké dýchání, asi štít na Zložár nebyla žádná legrace.

Bylo vidět, že v tomto boji má výhodu Gellert. Byl mladší, trénovanější a v černé magii zběhlejší. Ten pocit si náramně vychutnával a nepřestával zasypávat svoji protivnici nebezpečnými kouzly, jako byly řezací kletby, destrukční kletby a další jako bolestivé či ničící. Galatea ale neuhýbala, vše blokovala a bylo vidět, že tahle chyba by ji v opravdovém boji stála život, ne jenom čest, o kterou šlo Grindelwaldovi.

On se pomalu dostal s pláštěm až za profesorku, protože Lenka už byla ukrytá pod zastíracím kouzlem, věděl, že tam bude potřeba, ať už ten souboj dopadne jakkoliv, ale stále tento duel sledoval s udiveným výrazem.

Grindelwald nyní začal sesílat po sobě asi padesátku ohnivých střel, které musela všechny ničit v letu a ty zbylé poslední, musela přikrýt štítem, což asi byla její osudná chyba, když na ní letělo zaklínadlo barvy, kterou ještě neviděl. Ten okamžik, co to na ní letělo, viděl, jak ještě zpevnila štít, ale po nárazu jí to nebylo platné. Zazněl zvuk podobný nárazu do gongu a Galatea opustila svou pozici na zemi a odlétla do vzduchu a letěla by jistě několik desítek metrů, kde by si rozbila přinejmenším hlavu o stěnu domu.

Všichni kromě Lenky a Grindelwalda doslova zírali na profesorku, která se z ničeho nic zastavila ve vzduchu.

„Věděl jsem, že do toho zasáhneš a nenecháš mě vyhrát podle pravidel, Harry,“ povzdechl si Gellert a jeho soustředěnou masku nahradila maska vítěze užívajícího si slávy.

Neřekl na to nic, jen hůlkou pohnul dolů a profesorka přistála, stále ještě trochu otřesená a jistě lehce zraněná, na zemi, kde se k ní okamžitě vrhnul Rolf Scamander. On sám si mezitím sundal plášť a všichni jeho společníci přistoupili blíž.

„Ještě jsme neskončili,“ pokusila se ze země zvednout znovu hůlku, ale ta přistála bezpečně v rukou Grindelwalda.

„No tak důchodkyně, tahle hračka už není pro tebe,“ řekl Gellert, když si pohazoval s její hůlkou.

„Co tu chcete?“ ozval se Scamander, ale neudělal stejnou chybu, aby na někoho namířil hůlku, místo toho použil lehké hojící kouzlo, na místo, kde do ní narazilo zaklínadlo.

„To víte, náhodou jsme šli kolem a vy nás přepadnete,“ pověděl stále nadřazeně Grindelwald.

„Harry Potter, ten chlapec, který přežil ve společnosti Gellerta Grindelwalda, co hrozného se ještě dneska dozvím,“ povzdychla si stará profesorka.

„Mé jméno je známé i zbabělcům, co se desítky let schovávají? To mě těší,“ pověděl ironicky mezitím, co si schovával svůj plášť.

„Vás jsem tu, slečno Láskorádová nečekal, asi jsem se zmýlil v tom, když jsem se rozhodl vám důvěřovat,“ řekl naštvaně a zklamaně Rolf Scamander.

„Rolfe to nic, odejdi do domu, přišli mě odstranit z cesty, kvůli tobě tu nejsou, ať se ti nic nestane, chlapče.“

„Dámo, kdy jste měla naposled nějaký lektvar zbystřující mysl? Či nějak omamné látky?“ zeptal se výsměšně Gellert a hodil za ní její hůlku, „kdybych vás přišel odstranit, udělám to jedním, dvěma kouzly a nebudu vám tu prokazovat laskavost duelem.“

„Rolfe, odejdi,“ poprosila nakonec Galatea a postavila se na nohy a zvedla si svou hůlku, ale neprokázala žádnou útočnou myšlenku, takže nikdo nic neudělal, ale byli ve střehu.

„Ale-.“

„Žádné ale! Běž.“

A Rolf s nenávistným pohledem zabodnutým do něj a Gellerta a se zklamaným pohledem mířený na Lenku se opravdu vydal do svého domu.

„Že nemáte výčitky svědomí, pane Pottere, tolik lidí na vás spoléhalo a vy se přidáte ke Grindelwaldovi,“ odfrkla si zhnuseně Galatea.

„A vy nemáte výčitky svědomí, že jste vyučila největšího zmrda této země za několik staletí? Že díky vašemu přehnanému cvičení v soukromí, se Voldesráč naučil to, co umí a publikuje to tím, že vraždí a mučí nevinné? Necítíte výčitky, že Voldemort mi zabil rodiče, kmotra, přátele?! A aby bylo jasno, nepřidal jsem se ke Gellertovi, ale on ke mně.

„Já to Aberforthovi říkal, že jsme radši mohli spát, místo hledání nějaké uječené ježibaby,“ podotkl Gellert a on s ním začínal lehce souhlasit. Další člověk, co věří, že se přidá k Voldemortovi a takové on nenáviděl.

„Harry?“ pošeptala mu Lenka do ucha smutně.

„Jen běž,“ domyslel si, co chtěla a s úsměvem ji pustil, aby se šla Rolfovi omluvit. Lehce se s otázkou podíval na Eleanor a taktéž pochopila.

„Aberforth? Chudák, tak nadějný student to byl a vy jste mu úplně vymyli mozek!“ obviňovala je dál Galatea.

„A to jsem opravdu nevěřil, že si někdo stále vyrábí omamné lektvary pro vlastní potřebu, ale tahle žena očividně není při smyslech. Možná že se jí někdo příliš hrabal v hlavě, to by mohla být druhá možnost,“ zauvažoval Grindelwald.

„Vy-,“ nedopověděla.

„V mém druhém ročníku byl místo učitele takový idiot, který na nás chtěl vyslat kouzlo z rozbité hůlky a zmagořil sám sebe, nemůže to být i tento případ?“

„Nevím, to už bych spíše viděl na stařeckou senilitu a možná i na tu rozšířenou mudlovskou nemoc Alzheimerovu chorobu.“

„Paene Mortis,“ zvedla rychle hůlku a plná rozčilení zamířila na Grindelwalda z těch několik metrů, co od sebe stáli.

„Hm, tak Paene Mortis,“ zamručel si pro sebe Gellert a naštvaně probodával pohledem ženu před sebou.

„Co to je za kouzlo?“ zeptal se zcela překvapen situací.

„Paene Mortis? Kouzlo, které tě zanechá krůček před smrtí, vyčerpá tě to, poraní orgány a pokud se ti nedostane rychlé pomoci, za nějaký čas zemřeš na svá zranění, proto se tomu říká „skoro smrt“ a docela to sedí,“ vyprávěl Grindelwald, jako kdyby před sekundou nebyl cílem této kletby.

„To si opravdu nevšimla, že nemá svou hůlku, ale jen napodobeninu?“ zeptal se, když konečně zjistil, proč se jí to nepodařilo. Udělal to jen proto, aby úplně dostal tuhle napodobeninu profesorky.

„Je dementní,“ řekl čirý fakt Grindelwald a zvedl svou hůlku lehce k obloze a vyslal zvukový signál, který znamenal, že odcházejí. „Vaši hůlku si nechám, stará profesorko, budete tak světu méně nebezpečná a nezabijete se sama.“

„Co se děje?“ vykoukla ze dveří Elanor s Lenkou.

„Odcházíme,“ řekl jen a pak se doplnil, „mise byla neúspěšná, ale ne naší vinou.“

To bylo vše, co někdo řekl a ještě před tím, než se přemístili, viděl, jak se snaží Galatea chytnout Grindelwalda, ale ten byl pryč a tak ho napodobil.

Po mezipřemístění v sídle Blacků se objevili opět v Kvikálkově, přímo v místnosti, kde seděli ostatní.

„Co uděláme teď?“ zeptal se Eleanor, i když tahle otázka pálila na jazyku i jeho.

„Zapomeneme na ni, byla by užitečná, kdyby nebyla mentální, takhle když nebude mít hůlku a tady přítomný Ollivander ji žádnou nevyrobí, bude bezbranná a ze své šílenosti neudělá nějakou blbost,“ ozval se Gellert a sebral Hermioně svačinu z talíře.

„Takže mise je ukončená,“ řekla Eleanor, a když se na ní pousmál a ukázal rukou, že může odejít, přemístila se pryč.

„Jak jste poznali, že nebude spolupracovat?“ zeptal se již všemi informacemi obeznámený Ollivander.

Odpovědi se chopil sám. „Nebylo to nikterak těžké,“ povzdychl si a pak pokračoval, „vpálila mi do obličeje, že jsem pomocník Voldemorta, který chce zničit svět, i když celý svět počítá s tím, že je zachráním, pak řekla, že Aberfortha jsme omámili, aby spolupracoval, že jsem pomohl Gellertovi dostat se z vězení, abychom vládli světu a tak.“

„Zajímavé informace má ten, kdo se snaží před světem ukrývat,“ podotkl Ollivander a dál se neptal.

„To jistě ano, každopádně je to za námi a není potřeba se tímto tématem dál zabývat,“ řekl ještě směrem k Ollivanderovi. „Lenko? Omlouvám se, že to pro tebe vyznělo tak špatně. Nechtěl jsem ti brát přátele.“

„To nic, řekla jsem mu, že jsme si s ní přišli jenom promluvit, buď to přijme, nebo ne,“ usmála se na něj a díky tomu opravdovému úsměvu, poznal, že na něj není naštvaná, za což byl rád.

„Výborně, jdu si lehnout, jelikož není žádná jiná práce, dělejte si, co chcete a užívejte si ‚volna‘,“ řekl ještě a vydal se bez jídla i přes takhle časnou hodinu do svého pokoje.

Ale sotva co otevřel dveře, uslyšel za sebou na schodech kroky, takže je nechal otevřené a sedl si na postel a koukal, kdo mu co tak důležitého potřebuje. Nepřekvapilo ho, když spatřil Hermionu s ne zrovna vše říkajícím výrazem. Naklonil trochu hlavu, aby ukázal nechápavost.

„Proč jsi mě nevzal s sebou?“ začala ihned bojovně.

„Protože se léčíš ze zranění, stejně tak jako Olliavander,“ pověděl v klidu.

„To zranění je už několik dnů vyléčené!“

„V tom případě je dobré ho nenamáhat,“ pokýval si hlavou, že tak to je rozumné.

„Tak to není, ty mě s sebou nikam nechceš brát! Stydíš se za mě? Jsem moc slabá?!“ pokračoval dál a čím dál hlasitěji.

„Ještě že tady je ta bariéra…“ problesklo mu hlavou. „Co tě k takovýmto hloupostem vede?“ nenechal se stále vyvést z klidu.

„Co?!“ zeptala se tak, že měl pocit, jako kdyby na něj spustila siréna, „Nebavíš se se mnou, straníš se mi a snažíš se mě vyhodit ze všech akcí.“

„Není prostě čas. Víš, jak často jsem doma a ten čas strávím většinou jen spánkem, a jak je to s těmi akcemi jsem ti už řekl. Je nás dost, takže nebudu tahat do bojů nikoho, kdo je nebo byl před nedávnem zraněn. Tvůj problém je v něčem jiném.“

„Můj problém?“ vykřikla nevěřícně.

„Ano, tvůj problém. Děláš mi tu scény bez nějakých rozumných argumentů a to se na status nejchytřejší mladé čarodějky nehodí,“ nezvedl ani o trochu svůj hlas, neměl zapotřebí se tu rozčilovat či křičet, aby dosáhl svého.

„Tak mi prostě vysvětli, proč se všemi trávíš čas a na mě se už ani nepodíváš.“

„Kéž bych trávil čas se všemi. Celý čas mě trénuje Ollivander nebo Grindelwald, to snad žárlíš, že trávím čas s důchodci?“ zeptal se nechápavě.

„Jenže to nejsou jenom ti dva! Furt je tu ta Eleanor, dělá pro tebe první poslední a ty ji ke všemu využíváš, všude tě doprovází a všichni ji mají rádi!“

„Eleanor? Je velice schopná, to máš pravdu, a když se nabídne mi pomoci, neodmítnu ji,“ neměl důvod lhát, jen pro jistotu radši volil vhodná slova, „ale Lenka mi taktéž u všeho pomáhá, byla to ona, kdo přemluvila Rolfa a taky to byla ona, kdo mi chránila krk u ní doma.“

„Ale mě si nikde nechtěl!“

„Proč mě nutíš se opakovat,“ už trochu rozčileně vstal z postele, „byla si zraněná, oni byli v pořádku, hledal jsem někoho, oni se nabídli.“

„Oba víme, že je to kvůli něčemu jinému.“

„Jo? Tak mi rozšiř obzory, řekni mi ty informace, které bych měl vědět,“ pokračoval naštvaně v debatě, která postrádala smysl a on se tu musí hádat.

„Zamiloval ses a mě už nechceš!“ vykřikla něco, co mu na chvíli vzalo takzvaně vítr z plachet, vůbec tenhle ten argument nečekal.

„Zamiloval? Do koho asi tak, do Lenky? Eleanor? Nebo máš na mysli Grindelwalda? Nejsem na dědoušky, to tě můžu ubezpečit,“ podotkl nevýrazně, protože argumentovat proti něčemu takovému opravdu neuměl.

„Víš, že mluvím o Eleanor! A neříkej mi, že to tak není, trávíš s ní celý svůj volný čas, usmíváte se na sebe jak v romantickém filmu a ona na tebe zírá jak na trofej!“ pokračovala naštvaně a argumentovala čím dál většími nesmysly, což ho akorát tak vytáčelo.

„Nemám na tuhle scénu náladu,“ rozhodil rukama, ale hlas už nezvýšil, „jestli si myslíš, že mám po osmi hodinách tréninku náladu vyhledávat jiný vztah, tak nemyslíš racionálně. Jestli to se mnou chceš skoncovat a hledáš důvody, které neexistují, tak fajn. Ale řekni mi to rovnou a netahej do toho někoho dalšího!“ řekl, a aby měl jistotu, že už nic jiného neuslyší, použil metodu sraba a přemístil se pryč, na jediné místo, které, po tomto neskutečném a doposud nepředstavitelném zážitku, připadalo v úvahu. Do Aberforthovy putyky.

Formát pro tisk