5. Kapitola - The Hunt beggins

Harry Potter & Frozen Throne

 Harry se jako každé ráno po probuzení vydal běhat, když ale došel do parku a chtěl začít běžet, všiml si, že na lavičce naproti němu sedí Alastor a pozoruje ho, jedním gestem ho k sobě přivolal.

„Dnes nemusíš běžet, výjimečně. Zahájíme třetí fázi zkoušky, běž doprostřed parku, absolutně nikdo tu není, soustřeď se. Vzpomeň si, co jsi musel udělat u druhé a zopakuj to, s tím rozdílem, že tu teďka nebudeš mít nějaký kruh jako pomůcku.“ Harry neznatelně přikývl a vydal se za Alastorem, hned jak došli na místo, tak se Moody nějak vytratil a Harry ani nevěděl jak.

„Asi zastírací kouzlo.“ Konstatoval, tentokrát se nenechá slyšet, jak mluví o svém snu. Začal se soustředit, nemělo by to být těžké, prakticky to už jednou zvládl. Za chvíli se ozvalo hlasitý prásk a Harry zmizel.

***

Šíleně ji bolela hlava, moc si toho nepamatovala, vůbec nevěděla, nebo spíš si nepamatovala, co se stalo, pomalu otevřela oči, ale když je otevřela tak ji z toho rozbolela hlava, ihned je zavřela a až bolest odezněla, zkusila to znovu. Když už měla oči otevřené, tak se posadila. Pak si všimla postavy stojící naproti ní.

„Á, už ses probudila.“ Řekl muž a přišel k ní blíž. Co ji uchvátilo, byly jeho dlouhé uši, vyloženě na ně zírala s otevřenou pusou. Elf se jen ušklíbl nad jejím pohledem a řekl.

„Tohle mě už začíná unavovat.“ Ta věta ji vytrhla z transu a omluvně se na něj usmála.

„Promiňte, já jen…“

„V pořádku, nic se nestalo.“

„Hermiona Grangerová.“ Představila se, postavila a podala mu ruku.

„Mé jméno je Bandalar.“ A podal ji ruku, jenže když se ho dotkla tak se trochu ušklíbl.

„Hnusí se vám dotýkat se mě?“ Vypálila na něj otázku přímo, takže se trošku zarazil.

„Ale ne slečno, jen nemám rád lidské zvyky.“ Přikývla.

„A jak se seznamují Elfové?“ A v jejich očích vzplála touha po vědění.

„Krvaví Elfové se vzájemně pokloní. Je to výraz úcty a respektu k druhému. Stačí jen slabě.“ Hermiona se usmála a stoupla si naproti Bandalara.

„Tak tedy, Hermiona.“ Řekla a jemně se mu uklonila. Elf se vesele zasmál a gesto ji opětoval. Ale pak si vzpomněla na to, jak se sem dostala a její výraz ztuhl a vyděšeně se podívala elfovy do očí, který moc nechápal.

„Děje se něco?“ Zeptal se ji laskavě.

„Já… oni… vy… mě…“

„Ó ano, na to jsem úplně zapomněl. Už jste v pořádku, žádní únosci.“ Usmál se na ni a bylo vidět, že si viditelně oddechla.

„Omlouvám se, já jen jsem myslela, že se probudím v nějakém sklepení přikovaná ke zdi.“

„Samozřejmě, jistě, omlouvám se vám, že jsem vás vyděsil. Šel jsem zrovna kolem, když jsem náhodou nakoukl do té uličky a viděl jsem, jak tě praštily do hlavy. Tak jsem hned zakročil a vzal tě sebou ke mně, protože jsem nevěděl, odkud jsi.“

„No nedávno jsme se zabydlely v Keflavíku, kousek od centra.“

„V tom případě po jídle můžeš hned vyrazit, pokud trefíš.“

„To záleží na tom, kde jsme.“ Odvětila „Moc se tu nepohybujeme, ale od nemocnice bych domů trefit dokázala.“ Na její odpověď se zhluboka zasmál.

„Nemocnice? To je na druhé straně města, po jídle tě tedy domů doprovodím, nyní se prosím usaď.“ Usmál se na ní a za chvíli se začali cpát.

***

S hlasitým prásk se Harry objevil v nějakém parku, rozhlížel se kolem, až mu pohled spadl na culící se Nymfadoru přímo na lavičce. Nahodil zářivý úsměv a vyrazil k ní.

„Ahoj Doro.“

„Ahoj Harry. Tak vidím, že jsi to zvládl. Na kolikátý pokus?“ Ptala se hned.

„Hned na první, bylo to docela lehké, hlavně když už jsem pochopil ty principy.“

„Výborně, v tom případě máš první část třetí fáze za sebou, teď prosím, abys se semnou přemístil, přímo před Alastorův dům.“ Harry se na ni podíval. A ušklíbl se zvláštním způsobem.

„Někam spěcháš?“ Škádlivě se na ni usmál.

„Mm, nech mě přemýšlet, ani ne, ale Alastor bude zuřit.“

„Toho už nech na mě.“ Zasmál se Harry a popadl Bystrozorku, hned na to se ozvalo hlasité prásknutí a vyjeknutí fialo-vlásky.  Objevily se před nějakou budovou, do které se Harry hned rozešel, ale byl zastaven jeho společnicí.

„Kam to jdeme?“

„Zvu tě na snídani.“ Zahalasil Harry.

„A co takhle se mě prvně zeptat jestli nemám hlad?“

„A ty ho snad nemáš?“ Podíval se na ní.

„Samozřejmě že mám.“ Usmála se na něj zářivě.

„Ale jestli se tohle dozví Alastor bude nás považovat za rebely.“ Zahalasila.

„No jo, náš starý pošuk Moody.“ Tomu se zasmály oba dva. Nakonec vešli do poměrně luxusní restaurace, která z venku připomínala spíš parlament.

***

„Kde jsou ti dva tak dlouho? Už se měli dávno vrátit.“ Pěnil Alastor, který stál před domem s nějakým papírem.

„Já se z nich zblázním! Jak můžou mít půl hodiny zpoždění!“ Než něco stihl ještě dodat tak se vedle něj objevil Dobby.

„Pane? Snídaně je na stole pane.“ Uklonil se a zmizel.

„No kašlu na vás, proč já se mám rozčilovat, beztak se někde válíte spolu.“ Zabrblal Moody a vešel dovnitř.

„A hlavně až budete mít hlad tak nechoďte za mnou.“ Zašeptal do ticha ulice, ještě přes rameno. Kdyby ho někdo pozoroval, asi by o něm neměl dobré mínění.

***

Dora se s Harrym dobře bavila, po snídani, kterou si dali, se jen procházeli po hlavním městě Islandu a bavily se spolu.

„Myslím, že už je čas jít.“ Řekla a políbila Harryho. Ten si jen povzdechl, přitáhl si ji blíž, hodil peníze na stůl, vzal jí sebou na záchody, kde naštěstí nikdo nebyl a už bylo slyšet jen hlasité prásk. Pak vešli do domu, kde už netrpělivě čekal Moody, bylo na něm vidět, že žádá vysvětlení a není daleko od výbuchu.

„Ale znáš to Alastore, jsme mladí, užíváme si.“ Podal mu neurčité vysvětlení a odešel nahoru a za ním v závěsu Tonksová, která se chichotala. Bystrozor si jen povzdychl a jeho vztek byl rázem pryč, popadl papír, který si při příchodu odložil a vyšel za ním. Nymfadora a Harry si v jejich pokoji sedli na postel a začali se šíleně smát, vyrušilo je klepání na dveře.

„Dále.“ Řekl, ještě rozjařený Harry, po vyzvání vstoupil pošuk.

„Tak jak si dopadl u toho přemístění?“ Sice se ptal Harryho, ale pohled zavrtával do Nymfadory. Ta to pochopila až za chvíli.

„Jo zvládl to na jedničku.“ Usmála se na něj.

„Výborně, tu máš.“ A vrazil mu papír do rukou. Když se na něj Harry podíval, zjistil, že to je povolení k přemisťování. Hned jak tak udělal tak se Alastor otočil a odešel. Harry se podíval na Doru a ta jen bezmocně pokrčila rameny. Harry se znovu podíval na papír a pak řekl.

„Je to dobré ještě k něčemu jinému, než jen k tomu, aby na to padal prach?“ Dora rázně přikývla.

„Někdy to slouží taky jako důkaz toho, že jsi plnoletý, protože správně se to dává jen dospělým. A po úspěšné zkoušce.“

„A jak Alastor získal to povolení? Pochybuju, že mi ho ministerstvo poslalo.“

„Jednoduše, Při zkouškách z přemístění, u toho jsou dva Bystrozoři, v tvém případě já a Alastor, našich podpisů sis určitě už všiml, pak se jen odešle kopie na ministerstvo do oddělení magické přepravy, tam si to založí a to je celé.“

„Stejně, ještě nejsem plnoletý, tak…“

„Budeš za dva týdny, to bohatě stačí, oni si tam ten tvůj papír jen založí do speciální kartotéky a pak ho přendají.“

„Aha.“ Řekl jen Harry.

***

„Jak to, že tady není?“ Zařval Alastor na klepajícího se doktora.

„No není, včera jsme ji propustily.“ Zahlaholil Doktor.

„A jak jste ji zatraceně mohly pustit samotnou!“ Harry jen stál a sledoval doktora, něco mu na něm nesedělo, pak si toho všiml, on měl hůlku, čouhal mu sice jen kousek z rukávu, ale rozhodně ji měl. Rozhlédl se kolem a nikoho neviděl, byly ve starém Hermionině pokoji. Než doktor stačil cokoliv říct, tak na něj Harry zamířil a odzbrojil ho.

„Co to?“ Podivil se Alastor, ale v mžiku měl taky svou hůlku v ruce a už ji držel pod krkem doktorovy.

„Takže kouzelník, to nám všechno ulehčuje. Pustil jste ji, protože jste věděl kdo to je, že? Pustil jste ji, přestože není plnoletá, tak mluvte!“

„Zaplatil mi, za to, že ji pustím docela slušnou sumu, a taky chtěl, abych ji nadopoval.“ Říkal přiškrceně doktor.

„A věděl jsi kdo to je?!“

„Samozřejmě, že jsem neměl ani nejmenší ponětí a když jsem se ptal proč, tak jen řekl, že je to čarodějka a to je vše. Opravdu nevím kdo…“

„Obliviate.“ Řekl Harry a bylo. Doktor měl vymazanou paměť a nepamatoval si celý jejich rozhovor. Alastor po něm hodil nasupený pohled, ale ten si toho nevšímal.

„Musíme jít, jestli odešla už včera, tak nevíme, jak daleko bude. Navíc pokud ji opravdu nadopoval tak aby nevěděla co se děje, počítám s tím, že ji chtěli dostat, jenže problém bude s tím jak ji najít, podle všeho jsou to jen lovci čarodějek, a pochybuju, že budou nějak chráněni proti vyhledávácímu kouzlu, které bohužel neumím…“

„To umím já.“ Řekl Alastor.

„Takže na co čekáme, tenhle nám už nic neřekne.“ A ukázal na doktora, který na ně vyjeveně zíral.

„Zatraceně.“ Ujelo Harrymu, uvědomil si, že i když mu vymazal paměť, tak slyšel zbytek. Opět na něj namířil hůlkou a zase pronesl Obliviate. Pak se všichni tři otočili a odešli. Hned jak vyšli před nemocnici tak Moody zvedl hůlku nad hlavu, nedbaje mudlů, kteří se po něm otáčeli a zvědavě přihlíželi, co bude dělat. Z hůlky mu vystřelily červené jiskry, které se okamžitě rozletěli do stran. Pokaždé, když dopadli na nějakého člověka tak chvíli zářily, ale pak zhasly. Až zůstala svítit jen jedna. Harry se podíval tázavě na Doru, která se ujala vysvětlování.

„Tohle je speciální druh hledání osoby, bohužel označí pouze jednu, ta co svítí je zřejmě Hermiona.“

„Ale jak to, že…“

„Kouzla Harry, kouzla.“ Vysvětlil Alastor.

***

Hermiona se zrovna smála něčemu, co ji její společník říkal, už se tu zdržela o hodně déle, než chtěla. Podívala se na hodiny v jeho skromném domu a prohlásila.

„Bohužel už je na čase, abych šla.“ Bandalar přikývnul a řekl.

„Dobře, doprovodím tě tedy.“ Usmála se na něj a za chvíli už vyšli. Když už měla na dohled park, kam každé ráno chodí Harry běhat, odněkud se přiřítila červená jiskra a přilepila se na ni. Věděla, o co jde. Ale nevěděla jak to zrušit a kdo to na ní poslal. Pak ji to docvaklo.

„Dneska si pro mě měli přijít do nemocnice, zřejmě to, vyslali oni.“ Bandalar na ní zíral, protože absolutně nechápal co se děje. Ukázal na zářící jiskru na Hermionině hrudi a zakoktal co to je.

„Vyhledávácí kouzlo, mojí přátelé mě už hledají.“ Vysvětlila pohotově.

***

„Vidím ji, stojí támhle s nějakým chlapem.“ Řekl Harry a už chtěl vyslat nějakou nepěknou kletbu na Bandalara, jenže mu v tom zabránil Hermionin výkřik.

„Harry! Ne!“ Harry se zarazil a těkal očima mezi Elfem a Hermionou.

„Harry, polož tu hůlku, on mě zachránil.“ Řekla

„Jsi si tím jistá? Doktor nám řekl, že jsi byla nadopovaná, takže jsi nemohla vnímat tak jak by jsi měla. Mohl to celé naplánovat on, aby se dostal ke mně!“ Řekl ji Harry. Přes Bandalarovu tvář se mihl jakýsi úšklebek, ale pak zvážněl.

„Ano, naplánoval jsem to já, ale…“ Nestihl nic doříct protože Hermiona zakřičela.

„Ty hajzle!“ A pustila na něj odhazovací kletbu, takže se zády zastavil o jeden z domů na ulici, která zela prázdnotou, protože se mudlové raději spakovaly pryč, už když viděli červenou jiskru. Z úst mu tekl pramínek krve, křivě se usmál a začal mluvit.

„Já… já…“ V ten moment se rozkašlal, Alastor k němu přistoupil a svázal mu ruce, zakouzlil na něj levitační kouzlo a vyšel směrem k jeho domu. Ostatní nelenili a okamžitě šli za ním. Hned jak dorazily do domu a následně do sklepení, byl celkem surově Bandalar hozen na židli a přikován.

„Tak mluv.“ Vyzval ho Alastor a nepřestával mu mířit hůlkou do obličeje. Kterou Bandalar v celku hypnotizoval.

„Prostě jsem se potřeboval dostat k němu.“ A kývnul směrem k Harrymu.

„Proč?“ Zareagoval Harry dřív než Alastor.

„Poslali mě, abych tě přivedl.“

„Kdo a proč?“ Vypálil na něj tentokrát Alastor.

„Říkají si rada Dalaránských mágů, ale já o nich nic nevím, jsem jen jejich pěšák. Jediné co vím, že před půl rokem poslaly Erlana Shadowsonga, taky pro něj.“ A znovu kývnul na Harryho. Jenže po tomhle prohlášení se Alastorovi zablesklo v očích.

„K čemu chtějí Harryho?“ Zeptal se temně.

„To opravdu netuším, Erlan to ale bude vědět, je členem té rady.“ Bystrozor si promnul bradu.

„V tom případě počkáme, až se vrátí, kdy že má přijít?“

„Odešel včera hned po večeři. A říkal, že bez Billa se nevrátí.“

„Vy znáte Pana Shadowsonga?“ Podivil se Bandalar.

„Jistě, nějakou dobu už ano, ale jestli ten parchant na nás všechno jen hrál…“  Řekl Moody, jen Harry se zamračil, nějak mu došlo, k čemu ho asi budou chtít. Vždyť mu to Erlan říkal, nebo tedy naznačoval. Něco o té pohromě, hrozně ho zajímalo, o co jde, ale musel prostě počkat na své narozeniny.

„…nedopadne to pro něj dobře.“ Dokončil svou myšlenku pošuk a odešel, nechal tam ty tři s tím elfem, měl teď hodně věcí na přemýšlení.

„Já ti věřila.“ Řekla Hermiona ublíženým pohledem upřeným na Bandalara, ten se omluvně usmál a řekl.

„Je mi to vážně líto, že jsem tě takhle využil, ale nešlo to jinak, nemohl jsem prostě za ním přijít a říct, že má jít semnou. Potřeboval jsem se prvně k němu dostat hodně blízko, a jak jinak, než přes jeho nejlepší kamarádku?“ Naštvaně svírala hůlku a koukala mu přímo do očí, bylo vidět, že bojuje s touhou poslat na něj nějaké nepěkné kletby. Jako na povel se Dora, Harry a Hermiona vydali pryč z místnosti, Tonksová celou dobu starostlivě sledovala Harryho a doufala, že ji ho nevezmou. Hned jak zaklapli dveře tak Hermiona spustila.

„Harry, ráda bych s tebou mluvila o tom kombinování kleteb.“ Přikývnul a vedl ji nahoru do pokoje. Nymfadora, ale ještě potřebovala něco po Alastorovy tak šla za ním.

„Tak spusť.“ Vyzval ji, hned jak si sedli na postel.

„Já…, víš, špatně se mi to přiznává, ale… Podle mě je to v té knížce špatně vysvětlený. Moc z toho nechápu jak ty kletby kombinovat.“ Harry se lehce zasmál.

„V pořádku Hermiono, za to se nemusíš stydět. Já ti nikdy neřekl, že je to kompletní, ono je to pak ještě povysvětleno v jiné knize, ale můžu ti to říct. Jak jistě víš, každá kletba má svoje vlastní pohyby. A kombinování kleteb, jak je to nazváno, není nic lehčího než nalezení dvou kleteb, které na sebe pohybově navazují. Čili prostě, když jedna kletba končí pohybem hůlky vpravo nahoře, je nejlepší navázat kletbou, která na stejném místě začíná. Ve výsledku získáš pár drahocenných vteřin. Já si zatím našel pouze dvě kletby, které můžu kombinovat, a to útočnou, Nove percotimento a matoucí Riverso. Obě kouzla jsou navíc lehce zvládnutelná neverbálně.“ Usmál se na ni.

„Aha, proč to v té knize nemůže být napsáno takhle.“ Řekla značně rudá studem, tohle bylo snad poprvé, kdy nepochopila výklad z knihy.

„Ještě bys mohla vědět, že některá kouzla, která jsou takto spojena, u některých kombinací mají nějakou vlastnost, konkrétně u mého výběru, to je aplikování matoucího kouzla přesně s devátým úderem kletby, kde si člověk tím ještě více ublíží.“ Hermiona polkla.

„Co je přesně ta kletba, Nove pertimento?“

„Nove percotimento.“ Opravil ji.

„Devět úderů, prakticky to zpřeláme ruce a nohy na dvakrát, poslední úder je do břicha.“ Hermiona značně zbledla.

„A stou matoucí kletbou.“

„Ano má prakticky katastrofální následky, když je použita na člověka s polámanými končetinami. Ublíží si ještě mnohem víc.“

„Doufám, že to nebudeš muset nikdy použít.“ Harry se jen smutně usmál.

„Tohle Hermiono, jsem použil na Rona.“ Hermiona dělala jako by to neslyšela a pokračovala dál.

„A to bylo velice chytré Harry, matoucí a útočné, žádný štít není stavěn na dvě tak rozdílná kouzla.“ Z levého oka ji stekla jedna malá slza.

„To opravdu není.“ Usmál se Harry a doufal, že ji nějak přivede na jiné myšlenky.

„Stejně mi na tom něco nesedí.“ Zamyslela se. „Ach… Jak může kouzlo končit pohybem jinde než zaměřením na cíl?“ Harry si povzdechl.

„Tohle je přesně vysvětleno v té druhé knížce, ale dobře. Pohyb hůlkou při kouzlu se skládá ze tří částí. První je pohyb, který hůlkou uděláš před tím, než začne pohyb kouzlení, druhá část je samotný pohyb pro kouzlo, které končí zaměřeno někde v prostoru, a třetí je část zaměření, neboli dokončení pohybu hůlkou a vyslaní kouzla. Jak první tak i třetí část, jdou nahradit druhou částí jiného kouzla a tím vzniká kombinování. Tohle je ta velmi těžká část kombinování kleteb. Protože absolutně nikde nemáš napsané tyto pohyby. Hledal jsem v knihovně, ale nic jsem nenašel. Prostě chtějí, aby na to každý přišel sám, mám chuť jim všem vynadat, že to ještě nikdo nesepsal.“

„A není to jen nějaká speciální vlastnost několika kouzelníků?“ Zkusila Hermiona.

„Ne to není.“ Usmál se na ní.

„Alastor říká, že se to probírá až na Bystrozorské akademii. Ale prý ani tam není řečeno, kde končí pohyby. Každý si na to prostě musí přijít sám a prakticky se není ani čemu divit. Když se naučíš zkombinovat třeba pět, nebo šest takových silných kletbiček. Tak pokud tvůj protivník není nějaký mistr v odrážení, nemá šanci. Víš přece, jak bojují kouzelníci. Stojí a sesílají na sebe kletby, proto mě Alastor nutí běhat. Pohyblivý cíl pro ně bude o něco těžší trefit.“ Usmál se na ní.

„Aha, co tě všechno Moody učí?“ Zeptala se zvědavě.

„Ach nějaké kletby, hlavně mě naučil odrážet kletby, nějaký štíty. Snaží se ze mě udělat dobrého duelanta. Jenže mi to jde nějak pomalu. Sice Alastor říká, že se učím v celku rychle, ale mě to tak nepřijde. To bys nevěřila, co umí udělat, normálně nechá odrazit kletbu od nějaké stěny, nebo roztrojí paprsek, sice má pak jen třetinovou sílu, ale i tak.“

„Roztrojit paprsek? Harry co to meleš.“

„Říkám, že bys nevěřila.“ Zasmál se. „Když se ho zeptám, jak to dělá, tak jen řekne, že maxima není jediný přívlastek. Radši mi mohl říct, jaké ještě jsou, a ušetřil by mě hledání v knihovně, protože nečekaně, jsem o tom nenašel ani zmínku, ti Bystrozoři mě začínají štvát.“ Tomu se Hermiona zasmála.

„Nechtěl jsi náhodou být jedním z nich?“

„Samozřejmě a pořád ještě chci, ale je značně frustrující, když víš, že něco jde, ale dozvíš se o tom až na škole a ještě k tomu ani ne pořádně, zkusím nějak Alastora přemluvit, určitě mě něco naučí.“

„To můžeš, a jak víš, že ty přívlastky se učí na Bystrozorské?“ Zeptala se. „Myslela jsem, že ses ho ptal jen na to kombinování.“

„To jo, ale je to samé jako s kombinováním, Alastor o tom ví, ale žádná zmínka v knihovně.“

„Třeba tu jen nemají moc dobrou knihovnu.“ Zkusila Hermiona

„Ale…“ Nedořekl, protože ho přerušilo otevření dveří a dovnitř strčila hlavu Dora.

„Neruším?“

„Vůbec ne.“ Usmál se na ni Harry.

„Jen jsem Hermioně, vysvětloval kombinování kleteb, alespoň to co jsem o tom zjistil a na co jsem přišel.“

„Aha.“ Usmála se na něj a přešla k němu, sedla si vedle něj na postel a políbila ho.

„To mě budeš muset taky vysvětlit.“ Řekla.

„Já myslel že…“

„Ano učí se to na akademii, ale trochu jinak než si myslíš. Akademie je prakticky devítiletá a …

„Devíti? Snad šesti ne?“ Skočila ji do řeči Hermiona. Dora ji věnovala dlouhý pohled, ale pak pokračovala.

„…a šestiletá. Když nastoupíš do Akademie, jsi tam šest let, pak napíšeš závěrečné testy. A hodnocení je jednoduché. Výborný, dobrý a hrozný. Hrozné vyhodí, dobří jdou na ministerstvo a výborným je nabídnuté další studium na akademii, které trvá tři roky. Proto devítiletá, když to vezmeš z tohohle úhlu pohledu. A tam na té tříleté, se bere všechno doslova dopodrobna, nám o kombinování v šesťáku řekli jen, že existuje a že to na sebe navazuje pohyby. Z toho fakt moc člověk nepochopí.“

„Aha, dobře já ti to vysvětlím, ale něco za něco, chci znát všechny přívlastky pro kletby.“ Usmál se na ni vypočítavě, ale ona na něj jen smutně pohlédla.

„Ach, tříletá.“

„Ano.“

„Takže Alastor…“

„Alastor je Instruktor na tříleté Akademii.“

„Ach, To jsem měl asi hodně velké štěstí, že jsem ho porazil.“ Zkonstatoval Harry.

„Ano, říkal mi o tom. Prý to absolutně nečekal, že bys neměl vědět, že něco takového jde natož zkombinovat útočnou a matoucí kletbu.“ Zasmála se.

„Pak taky říkal, že to byl od tebe hodně chytrý tah, většina lidí kombinuje dvě útočné kletby, čímž kombinace sice má větší sílu útoku, ale dá se hladce zastavit silnějším štítem.“

„Silnější štítem?“ Zeptala se Hermiona dychtící po informacích. Oba se na ní otočily a ona dopověděla.

„Znám jen Protego.“ Se značným studem. Harry se jen usmál.

„To já ho znal taky, dokud sem si nepůjčil ty knihy z oddělení s omezeným přístupem a dost mě jich poradil i Alastor. Štíty se dělí na pět kategorií. Útočné, matoucí, lehké, střední a zvláštně speciální. Útočné a matoucí snad nemusím ani vysvětlovat tam je jasné proti čemu se používají už tím názvem, že?“ Po Hermionině přikývnutí pokračoval.

„Lehké, tam se třeba řadí Protego, odrazí nebo pohltí, poutací kletby, odzbrojovací a lehčí utočené jako je třeba Diffindo, řezací kletba. Navíc lehké štíty se vyznačují tím, že chrání jen prostor před hůlkou. Střední, ty chrání prostor kolem tebe, ale jsou zranitelné z vrchu a spodu. Jeden štít tam je i proti matoucím kletbám, bohužel sice o těch štítech vím, ale nikde není postup jak je vyčarovat. A Zvláštně speciální, nejsou přímo štíty jako takové, ale spíše bariéry seslané na různé předměty nebo lidi.“ Chvíli byl ticho a přemýšlel, jestli něco nevynechal, nikdy neměl moc dobrou paměť na texty z knih, ale tohle téma ho nehorázně baví.

„ A věděla jsi že silencio neútočí na hlasivky, ale vytvoří kolem zasaženého předmětu nebo člověka takovou bariéru, že není slyšet jediný zvuk, který vyjde z něj?“

„Ano Harry to jsem věděla, brali jsme to ve formulích.“ Zpražila ho pohledem.

„Takže když je hodně druhů štítů na různé kletby, existuje i nějaký na kletbu smrti?“ Zeptala se s nadějí v hlase. Harry jen smutně zakroutil hlavou.

„Z toho co jsem zjistil a co mi řekl Alastor, soudím, že každá útočná kletba, využije trochu energie sesílatele aby odebrala energii toho druhého, a štíty fungují tak, že tomu kouzlu tu energii poskytnou a kouzlo zmizí nebo se odrazí. Ale Avada potřebuje tolik energie, že ji nasytí pouze duše. I na její seslání je potřeba tolik energie, že roztrhne duši toho, co ji vykouzlil a vezme si duši toho, do koho narazí. Žádný štít není tak silný, aby vytvořil energii, kterou má duše člověka. Pokud ji neuhneš nebo se někdo neobětuje za tebe, nemáš šanci.“ Hermiona sklopila hlavu, ale pak začala mluvit.

„Tak pokud takhle fungují kletby, stačil by jen nejsilnější štít, ne?“

„To opravdu ne Hermiono, já řekl Útočné kletby takhle fungují, třeba taková odzbrojovací kletba využije svou energii k vyzdvižení nepřítelovy hůlky. A Protego, nedává energii kouzlům, ale svou energii použije k vystavění takové stěny a i tak funguje, určitě pamatuješ na Umbridgeovou, když Protegem odrazila ty šípy kentaurů, kdežto útočný štít je jen energetická stěna, do které když narazí kouzlo, které energii potřebuje ke způsobení zranění, se do něj vpije a myslí si, že udělalo, co mělo. Expelliarmus tím proletí bez sebemenších potíží, protože si tu energii ze štítu nevezme.“

„Och no jistě. Všechno to dává naprostý smysl, Harry ty jsi génius, teda vlastně to Difindo nedává.“ Harry se jen zasmál.

„Difindo zase pracuje na jiném způsobu, sice se řadí do útočných, ale není to tak že do tebe narazí paprsek a objeví se ti řezná rána, je to jako když po někom sekneš mečem, proto ho Protego zastaví, meč taky zastavíš o stěnu. Toho sis nevšimla?“ Odmlčel se, ale pak se na ní zadíval.

 „Já a Génius? Nenech se vysmát Hermiono, všechno vím díky knihám a Alastorových náznaků. Dát si pak dvě a dvě dohromady není těžké.“ Dora je jen mlčky pozorovala a poslouchala, tohle dávno věděla a znala. Pak se Hermiona zamyslela a najednou vypálila otázku na Doru.

„Není náhodou šest let na akademii moc?“ Dora jen zavrtěla hlavou.

„Taky jsem si to myslela. Ale první dva roky se berou kouzelnická i mudlovská práva. A to všechny musíš znát. Pak v třetím ročníku si člověk vybere tři cizí jazyky a ty se učí, povinně a velice důkladně. Ve čtvrtém a pátém, se probírají kouzla, a souboje. Pak v posledním je už trošku oddech, tam se probírají různé strategie formace, a jsou nácviky různých akcí a podobně.“ Usmála se na ni.

„Stejně mi to přijde jako zbytečně dlouho.“ Řekla ji Hermiona.

„To nejsi jediná, ale kdyby sis to zkusila, věděla bys, že ten program je opravdu nabitý.“ Vysvětlila Dora a Hermiona na to už nic neřekla, ale pouze přikývla. Pak se podívala na Harryho a zeptala se.

„Myslíš, že by ses za mě mohl u Moodyho přimluvit, aby mě taky učil?“

„No nevím.“ Odpověděl ji Harry.

„Prosím.“

„Zkusit to můžu, ale nic ti nezaručuju.“

„Díky.“ Rozzářila se jí tvář.

„Když jsme u toho, proč vlastně Erlan, šel pro Billa?“ Začala Hermiona.

***

Bill zrovna kráčel, Příčnou ulicí, směrem ke Gringottovic bance. Za necelou půl hodinu začíná svou rutinní práci v kanceláři. Opět ho čeká jeden z nudnějších dnů. Kdyby za to nedostal tolik peněz, v životě by do toho nešel. Když v tom ho na ulici zastavila postava v modrém plášti s kápí na hlavě, vůbec ji neviděl do obličeje.

„Bill Weasley?“ Promluvila ona záhadná postava mužským hlasem. Bill jen přikývnul a čekal, co se bude dít.

„Musím si s vámi promluvit, pojďme někam, kde je méně lidí.“ Bill jen pokrčil rameny a následoval postavu k Děravému kotli, který zel prázdnotou, za barem byl jen hostinský, který se okamžitě rozzářil, když do hostince vstoupily. Posadily se ke stolu, přímo v rohu. Nato si cizinec sundal kápi a odhalil tak fialovou až modrou pokožku a dlouhé uši, skryté pod modrými vlasy, ale přesto viditelné.

„Mé jméno je Erlan Shadowsong a posílá mě…“ Odmlčel se a raději se rozhlédl po lokále.

„Harry Potter.“ Bill na něj vyloženě zíral.

„A proč vás zamnou, posílá?“ Erlan se naklonil přes stůl.

„Potřebujeme vaše znalosti v jedné věci…“

„Jaké věci?“ Zareagoval okamžitě Bill.

„Řekněme, že víte, že tu pro Harryho, pan Brumbál, zanechal jistý úkol. A ten úkol si vyžaduje navštívit jistý trezor v bance, konkrétně…“

„Vy jste se zbláznily?!“

„Konkrétně trezor jisté Bellatrix Lestrangeové. A k tomu potřebujeme plány Gringottovy Banky, které nám můžete poskytnout vy.“

„To snad nemyslíte vážně! To nejde, já nemůžu, nechci se podílet na něčem takovém, jako je vloupání do banky! Nechci mít na tom žádný podíl o to víc, když se jedná o trezor té Smrtijedky!“

„Uklidněte se prosím. Stačí nám dát, jen plány a seznam ochran. My už se o to postaráme, vás si s tím nikdo nespojí.“ Ujišťoval Billa Erlan.

„To nic nemění na faktu, že je to nemožné a že s tím nesouhlasím a je to navíc protiprávní! To Harry nemůže udělat!“

„Harry to bohužel udělat musí, je to nutné.“

„Ale proč je to tak nutné? Proč o tom někomu Harry neřekne?“

„Jednoduché, musí zničit Voldemorta a proč to někomu neřekne? Čím míň lidí to ví, tím je větší šance tuhle informaci od něj udržet, Harry ví jak ho porazit a musí to udělat on, a klíč k jeho porážce je v tom trezoru.“

„Docela to dává i smysl, Lestrangeová je jeho věrnou Smrtijedkou, prakticky už od začátku. Dobrá tedy, ale jak vám mám věřit, že vás poslal Harry? Co když je to jen nějaká past? Nevypadáte ani jako člověk!“

„Protože já nejsem člověk.“ Odpověděl mu tajemně Erlan.

„Přijďte sem večer i s plány o které jsem vás žádal a já vás klidně vezmu za Harrym, ale vrátit se budete moct až za pár dní. A tím by mohlo stoupnout podezření proti vám, nehledě na to, že by to mohlo narušit Harryho plány. Nemůžu vám ničím zaručit, že mě poslal on, budete mi prostě muset věřit, jinak si ty plány budeme muset obstarat jinak nebo tam vtrhnout bez jediného ponětí o tom, co nás tam čeká a vy víte, více než dobře, jak by takový pokus mohl dopadnout. Tato věc má vysokou prioritu.“ Bill na něj zíral, přemýšlel.

„Když vám ty plány přinesu, řekne mi pak Harry, o co tady jde?“

„To nevím, ale zřejmě vám toho prozradí víc, než víte.“ Erlan mávnul hůlkou a před ním se objevily hodiny.

„Měl byste už jít, jinak nestihnete přijít včas.“ Bill jen přikývnul, zvedl se a odešel. Erlan jen zamyšleně seděl. Doufal, že mu ty plány přinese. Nejvíc ho ale trápily myšlenky na Dalaránskou radu, dlouho se jim už neozval.

„Doufám, že neudělají nějakou hloupost.“ Prolétlo mu hlavou.

***

„NE!“ Řekl rázně Alastor už po několikáté Harrymu.

„Ale proč ne? Vždyť je schopná se to všechno naučit.“ Opáčil mu frustrovaně Harry.

„Už sem řekl, nebudu učit Hermionu, učím tebe a tím to končí.“ Harry si povzdychnul.

„Nehodlám učit dalšího studenta, který nemá dokončenou školu!“ Začal znovu Alastor.

„Ale proč ne? Je to má kamarádka, a když toho bude umět víc, bude nám navíc prospěšná!“

„Řekl sem ne, a tím to končí.“

„Ale tak proč tedy učíš mě?!  Taky nemám dokončené Bradavice!“

„Protože…“ Chtěl pokračovat, ale hlas se mu zlomil, ne, ještě mu to nemůže říct.

„Protože ty to budeš potřebovat, skoro každý po tobě jde! A teď nemáš Brumbála za zadkem, aby tě chránil.“ Harry nebyl daleko od výbuchu vzteku, ale tohle ho trochu zchladilo. Chvíli byl ticho, ale pak pokračoval naprosto vyrovnaným a klidným hlasem.

„A Hermiona to potřebovat nebude? Pokud nebude, v tom případě ani já ne, protože to vypadá, že Voldemort je strašně slabý a dokáže ho porazit i studentka, která nemá žádný výcvik, ano vím, že věštba předurčuje mě, radši se ani neptám, odkud o ní víš, protože to vypadá, že ano, ale Hermiona jde semnou a půjde i když nic nebude umět a ty moc dobře víš, jak takový pokus dopadne.“ Alastor sklopil pohled k zemi. A Harry už otevíral dveře sklepení, že vyjde nahoru, když v tom.

„Počkej.“ Zarazil se přímo uprostřed pohybu, napůl venku z tréninkové místnosti a slabě se usmál na chodbu, potom se ale s kamenným obličejem otočil na Alastora.

„Ano?“

„Dobře, taky ji budu učit, ale nebude stíhat. Věř mi.“ Harry přikývnul.

„S tím počítám, ale to se spraví.“ Usmál se na něj a odešel říct Hermioně, že Alastor souhlasil.

***

„Vážně?“ Zareagovala okamžitě Hermiona, když ji to oznámil.

„Sice měl trochu námitky, ale ano souhlasil.“ Hermiona byla šťastná a skočila Harrymu kolem krku.

„Děkuju.“ Řekla a rychle od něj odskočila, když si všimla nepěkného pohledu, kterým po ní střelila Dora.

„To máš štěstí, Alastor neučí kde koho a netuším, co Harry použil za přesvědčovací metodu, aby ho k tomu donutil.“ Řekla Dora Hermioně, ale pak se zadívala na Harryho a provrtávala ho pohledem.

„Neříkej mi, že chceš taky.“ Reagoval Harry. Zavrtěla hlavou.

„Ne ne, jen jsem se zamyslela.“ A usmála se na něj.

„Dobře.“

„Harry? Kdy má Moody dokončit ten Kostirost pro Rona?“

„Zítra myslím udělá poslední fázi.“ Řekl ji naprosto chladně.

„To je dobře, aspoň se můžete s Ronem usmířit a všechno bude zase jako dřív.“ Zadíval se jí do očí a smutně se zatvářil.

„Bohužel Hermiono, nic už nebude jako dřív, když tě napadl, tak u mě skončil, nadobro.“

„Ale Harry.“

„Ne Hermiono. Já prostě nemůžu.“

„Prosím Harry udělej to pro mě, já ho miluju a sem si jistá že on mě taky.“

„A kolikrát ti to řekl Hermiono? No řekni? Kolikrát ti jen řekl, že tě má rád?“ Hermiona po těchto slovech sklopila poraženě hlavu.

„Ani jednou.“

„Tak vidíš. Ale nic si z toho nedělej. Ron je hlupák.“ Tomu se všichni tři zasmáli.

„Nezahrajeme si Řachavého Petra? Mám toho učení už po krk a nějaký oddech neuškodí.“ Obě hned horlivě přikývly a už šli na věc.

***

Bill seděl v děravém kotli už přes dvě hodiny, čeká na toho cizince, co po něm chtěl ty plány pro Harryho. Sehnat je nebylo lehké, měl štěstí, že se stal ten incident, kdy se někdo neprověřený pokusil vejít do spodní části banky. Shrnuli se tam všichni tak měl naprostou volnost ve vstupu do kanceláře vedoucího skřeta. Ale stačilo, aby přišel o vteřinu dřív a uviděl by, jak si Bill strká zmenšenou kopii dokumentů, do kapsy a už by měl obrovský průser, tohle je na Azkaban . A on si dovolí ho ještě nechat tak dlouho čekat. Rozhlédl se po okolí. Kromě jeho a Hostinského Toma tu už nikdo nebyl. Navíc Tom už vypadá velice otráveně, zřejmě už chce zavřít a on mu v tom brání. Pomalu se otevřely dveře a vešel ten, na koho už pěkně dlouho čeká.

„No konečně.“ Zašeptal si pro sebe, pořádně si ho prohlédl zatím, co Erlan šel k jeho stolu a posadil se.

„Kde jste se tak zdržel?“ Začal poměrně naštvaně a znuděně zároveň.

„Ano, omlouvám se, ale byl útok Smrtijedů na menší vesničku, zrovna jsem byl poblíž tak jsem jim pomohl.“ Odmlčel se. „Máte to?“ Bill neodpovídal, jen přikývnul a podal mu zmenšené dokumenty.

„Výborně, Harry jistě ocení vaší pomoc.“

„Vzkažte mu prosím, že potom chci vědět všechny podrobnosti.“

„Vzkážu, ale jestli vám je potom prozradí, nechám jen na něm. Nashledanou.“ Zvedl se a odkráčel do mudlovského Londýna a než se zavřely dveře, viděl Bill, jak se přemístil.

„Nashledanou.“ Zašeptal Bill a taky se zvedl k odchodu, rozloučil se ještě s Hostinským a odešel těmi samými dveřmi.

***

„Dneska by se měl už Erlan vrátit.“ Řekl Harry u oběda, když seděli všichni u stolu.

„Takže, ho konečně vyzpovídáme.“ Odvětil na to Alastor.

„A abych nezapomněl, ten Kostirost pro Rona mám hotový, takže tam odpoledne za ním zaskočím a přivedu ho.“  Po těchto slovech šlo vidět, že je Hermiona hned šťastnější. Na tváři jí ještě dlouho potom pohrával malý úsměv.

Po nějaké chvíli, Alastor sebral malou lahvičku s lektvarem a šel ke dveřím, když ho zastavila Hermiona s tím, že by chtěla jít s ním. Odpověděl ji kladně a tak se vydaly do nemocnice pro Rona.

„Podívej se na ní, jak se culí.“ Řekla uhihňaně a potichu Dora Harrymu.

„Přijde Ron, její veliká láska, takže ji aspoň trošku chápu, kdežto já nevím, co udělám, až ho uvidím.“ Odpověděl ji nazpátek.

„Ale no tak, vždyť jste kámoši.“ Na to si Harry odfrkl.

„Moje sympatie k němu umřely v okamžik, kdy vyslal tu kletbu a ublížil Hermioně. A nevím, kolikrát to budu muset ještě opakovat.“ Zamračil se.

„Dobře, dobře. Omlouvám se, tak se hnedka nečerti.“ Zaksichtila se na něj a on jen převrátil oči.

„Už je tady Erlan.“ Řekl jakoby nic.

„Co? Jak to víš? Neslyšela jsem dveře ani nic.“ Řekla udivená Dora.

„To mě naučil Erlan. Učí mě po nocích, on nespí. Říká že Elune mu dává sílu a vytrvalost. Ale nemám sílu se ho zeptat co ta Elune  vlastně je. Je to jako vycítit ho, špatně se to popisuje, hm jak to říkal? Vnímaní víření magie. Magie je prý všude kolem nás, svět je jí nasycen, je ve vzduchu, stejně jako v půdě, řekl, že kdysi se stalo něco hodně špatného, ale jak se říká všechno zlé je k něčemu dobré, díky tomu je teď magie všude, no a prostě jak člověk jde, tak rozviřuje tu magii. A to dokážu poznat, ale ne o koho se jedná, to už jsem si domyslel, protože jde sám.“

„Aha, Harry! To je naprosto fascinující, to bych taky chtěla umět, myslíš, že by mě to mohl taky naučit?“ Zeptala se dychtivě.

„Určitě mohl, ale nenaučí tě to, já jsem jeho učedník, tedy oficiálně ještě ne, ale budu.“

„Aha.“ Hlesla zklamaně.

„A to poznáš všechno? Třeba i mudlu, nebo krysu?“

„Tak krysu ne, nemám to vnímání tak citlivé a prý ani nebudu, Erlan tvrdí, že jeho rasa to má prostě od přírody. Ale ano mudlu poznám. Taky tu magii rozvíří. Jediné co nedokážu rozeznat, jestli opravdu jde o mudlu, kouzelníka či zvíře. To víření se skoro neliší, spíš záleží od velikosti.“ Zrovna když to dořekl, tak šlo slyšet otevírání domovních dveří.

„Ach, závidím ti, Harry. Mimochodem, když Alastor odcházel, nějak nám zapomněl říct co dělat, až přijde Erlan.“

„Prostě se chovej normálně, Alastor pak snad zařídí zbytek.“ Přikývnula, chtěla ještě něco říct, ale to už Erlan vstoupil do obýváku.

„Á štěstí, že tu tak sedíte, kde je pan Moody?“ Zeptal se hned, až se Dora ošila, ale Harry s klidem řekl.

„Šel do nemocnice s Hermionou pro Rona.“

„Výborně.“ Řekl a rychlým pohybem sáhl do kapsy a vytáhl zmenšené dokumenty. Ale když mu pohled padl na Tonksovou, která na něj mířila hůlkou, tak se jen ušklíbl. Ona se podívala na dokumenty a omluvně se na něj usmála, a když už měla tu hůlku v ruce, tak s ní mávla a zvětšila je do původní velikosti.

„Tohle jsou plány Gringottovic banky, všechno zabezpečení a podobně. Měl by tam být i vyznačen trezor Bellatrix Lestrangeové. Á tady.“ Řekl a ukázal na červený křížek nad jedním z trezorů, hlouběji v bance. Harry pozoroval plánek.

„Tak jak tam vnikneme? Přes ty ochrany se jen tak neprobijeme. A jsou tam i nějaké odhalovací ochrany, takže bez pláště. A tohle.“ Polknul, když ukázal na obrázek před trezorem Bellatrix.

„Je drak. To má do pekla znamenat co?“ Dokončil svou větu Harry.

„To je přece jasné Harry.“ Řekla Dora a vypadala, že se jí to vůbec nelíbí.

„Ty starší a „lepší“ rody zákonitě musí hlídat něco více než jen pár kouzel. Podívej, jaké trezory všechno ten drak hlídá, Lestrangeovy, Malfloyovy, Blackovy…“

„Dobře, chápu, zadrž, nemusíš je číst všechny, já to vidím.“ Řekl ji.

„Teď, mě zajímá asi jenom jak obejít toho draka.“ Dodal Harry.

„Ten Drak nebude problém, s mou mocí u něj dokážu vyvolat implozi a roztrhat ho tak zevnitř.“ Řekl jako by nic Erlan.

„Jen se bude muset…“ Nedokončil Erlan, protože ho zasáhla svazovací kletba, která s ním hodila o zem.

„Ty budeš muset akorát říct, co tady vlastně děláš.“ Prohlásil s klidem Moody a přešel k ležícímu Erlanovi a seslal na něj ještě i mdloby. Harry okamžitě sáhl po plánech banky a schoval si je do kapsy od hábitu.

„Tak jdeme za tím druhým i s tímhle, a konečně se snad něco dovíme.“ Řekl vítězoslavně Alastor a už kouzlem nadzvedával nehybného Erlana a levitoval jej do místnosti s Bandalarem. Hned jak tam vešli, tak Moody vykouzlil vedle něj další židli, na kterou hodil svázaného Erlana a zakouzlil na něj Enervate. Ten se hned probudil a začal se rozhlížet, prvně se podíval na rozzuřeného Moodyho, pak na klidného Harryho přes vystrašenou Hermionu a Doru, až na samolibě se tvářícího Bandalara, který se na něj usmíval.

„Tak tady Bandalar, se s námi podělil o to, že s tebou...“ Řekl Moody a zabodl svojí hůlku do hrudi Erlana.

„…má přinést Harryho nějaké radě Dalaránských mágu. Chci vědět co to ta rada je, na co ho chce, a kdo skutečně jste!“ Erlan se nechápavě podíval na Bandalara.

„To jim to opravdu řekl? Zbláznil se?“

„ Jsem Erlan Shadowsong, a ano jsem přímo členem rady, a nevím, co vám o ní všechno řekl tenhle ten. Protože on do ní rozhodně nepatří. Je to nájemný vrah Hordy.“

„To není pravda! Erlan je nájemný vrah té Dalaránské rady!“ Vložil se do rozhovoru Bandalar a Erlan jen protočil oči v sloup.

„Tohle vymyslí jen Horda opravdu, oni vymysleli pravdomluvný lektvar, nemám pravdu?“ Zeptal se a podíval se na Harryho.

„Tak nám ho klidně podejte.“ Moody se hladově usmál a na chvíli zmizel, když se vrátil tak v ruce držel malinkou lahvičku Veritaséra, dal  Erlanovi čtyři kapky a začal se ptát.

„Tak znovu, co je to Dalaránská rada, co chcete po Harrym a kdo je zatraceně ta Horda!“ Šlo opravdu hodně vidět, že noční elf se sérem zápasí, ale pak začal mluvit, protože svůj souboj prohrál.

„Bohužel, tajemství Dalaránské rady, vám prozradit nemůžu, ale co po Harrym chceme ano. Chceme ho vycvičit jako dalšího mága a co je Horda vám určitě lépe popíše soused.“ Skončil Erlan a Bandalar se na něj zase usmál, provazy, které ho poutaly, se roztrhly, on vyskočil na nohy, vytáhl dýku z boty a bodl Erlana do hrudi, pak si něco strčil do pusy a v tu ránu, mu se mu objevila pěna kolem rtů a spadl na zem mrtvý. Všichni na něj nechápavě koukali, dokud se Hermiona nepodívala na dýku vyčnívající z Erlanovi hrudi a život z něj pomalu vyprchávající. Okamžitě k němu přiskočila a vyhrabala ze své tašky lahvičku, z které začala tekutinu kapat na ránu a pomalu dýku vytáhla. Rána se zacelila a dýka v její ruce se pak proměnila v prach. Harry se na ni zvědavě zadíval a ona jen pokrčila rameny.

„Výtažek s Dobromyslu, přežije to.“ Moody se celou dobu co mluvil, mračil, a ani si skoro nevšiml, jak se to stalo, že byl Erlan bodnut, přešel k ležícímu Bandalarovi a zkontroloval mu puls, pokýval hlavou směrem k Doře a odešel z místnosti. Ostatní tři sebrali Erlana nahoru do jeho pokoje a rozvázali ho. Sami pak šli dolů do obýváku, kde pak vedli živou diskusi, že se vlastně nedozvěděli nic, co by už nevěděli, jen Hermiona byla celá špatná, protože byla vlastně celou dobu v přítomnosti nájemného vraha. Až teď si vzpomněla na Rona.

„Kam vlastně šel po tom, co jsme přišli sem do domu?“ Po tom co svou myšlenku ještě řekla i na hlas, tak se Harry rozhlédl a řekl jen.

„Možná nahoru.“ Když to dořekl, tak se Hermiona okamžitě zvedla a šla se po něm podívat. Když vešla do pokoje, tak už tam byl a ležel v posteli se zavřenýma očima. Chtěla odejít, když řekl.

„Nespím. Koukám, že jste se tu beze mě moc nenudily.“ Usmála se, a sedla si k němu.

„Nevím jak ostatní, ale já rozhodně ano.“ Pak mu následně, převyprávěla co se tu dělo a Ron poslouchal s klidem až do části, kdy slyšel o vytrénování Harryho.

„Samozřejmě pan výjimečný, mám toho po krk.“ A rozhodil rukama, Hermiona jen zakroutila nesouhlasně a zklamaně hlavou a lehla si do vlastní postele.

***

„Kdy se chceš vloupat k těm Gringottům Harry?“ Zeptala se ho Dora, když byly sami ve svém pokoji.

„No nejraději, bych to udělal hned, ale to nejde, musí se to lépe naplánovat. Vlastně ještě nic nemáme. Ale na něco se určitě přijde, že je to tak chráněné nám to trošku znepříjemňuje, ale znáš to. Celek je jen tak silný jako jeho nejslabší článek, čili stačí najít jedinou slabinu v obraně a jsme tam a ani o nás nebudou vědět, ona tam někde bude, já to vím.“

„Tak to jsem ještě nikdy neslyšela, to o tom nejslabším článku.“

„To se ti ani nedivím, ono je to hodně spíš takové mudlovské pořekadlo, nebo něco takového, párkrát sem to slyšel z televize ještě u mých drahocenných příbuzných.“

„Aha.“ Odvětila mu na to Nymfadora, ale už vedle sebe slyšela jen zpomalený dech, tak se usmála a za chvíli spala taky.

***

Ráno při snídani panovala celkem napjatá atmosféra, protože Erlan si pořád hlídal Moodyho, aby jej znovu nenapadl ze zadu, a Ron byl zase nepříčetný, ostatním z neznámého důvodu. Hermionin pohled se střel s tím Harryho. Chvíli si jen hleděli do očí a jakoby chápala tu otázku, kterou nevyslovil, a jemně přikývla. Jenže tohle neušlo Ronovy, který se naštval snad ještě víc. Když dojedly tak se všichni až na Alastora, sešli v obýváku v nelibosti Rona.

„Rone, ty asi nechceš pokračovat v tom, co jsme začali, že?“ Zeptala se ho jemně Hermiona.

„Já? Co? V čem, že pokračovat…?“ Zastavil se, protože si uvědomil, že blábolí a pak pokračoval.

„Ve viteálech? Na mě zapomeňte, Hrdina si to zvládne sám a ty s ním taky nepůjdeš Hermiono.“ Řekl to strašně sebejistým hlasem.

„Takže nejdeš.“ Řekla zklamaně, ale pak pokračovala rozhodně.

„Já s Harrym jdu, ty mě nemáš co říkat co mám a co nemám dělat, navíc jsi mě v nemocnici něco slíbil.“ Dokončila a Ron si odfrknul.

„Změnil jsem názor.“ Pak odešel nahoru do pokoje. Harry a Dora si vyměnily nechápavé pohledy, za to Hermioně po tváři stekla jedna slza. Otočila se k Harrymu.

„Myslím, že se vrátí domů a pak se přidá ke Smrtijedům, musíš ho zastavit Harry, musíš si ho nějak usmířit.“ Prosila ho zoufale.

„Víš Hermiono, kdybych to zavinil já, klidně bych se ho snažil usmířit, jenže tady za to může jen on sám, sám se rozhodl, že je na mě naštvaný, tak ať si je a jestli se k nim přidá, tak skončí stejně, jako každý jiný Smrtijed. Navíc nevím, proč by se k nim měl přidávat, sice je na mě naštvaný, ale to neznamená, že hned musí letět za Voldemortem.“

„Dobře, jdeme radši plánovat, na něco jsem přišla.“

„Uděláme to takhle…“

***

Všichni se zaujetím, poslouchaly výklad Hermiony a když skončila tak se ozval ještě Erlan.

„Je to zajímavé a mohlo by to fungovat, jen to zničení toho draka trochu musím upravit, musím ho zničit, před tím než po prvé vyplivne oheň.“

„Proč?“ Dostalo se mu dvouhlasné otázky od Harryho a Dory, jen Hermioně to došlo.

„No jistě, Drak má vlastně v oblasti žaludku další takovou komůrku, kde se mu tvoří jistá látka a žlázami to vede až do krku, kde je přes ně schopný to vyplivovat a při kontaktu se vzduchem ta látka vybuchne a tím drak chrlí oheň, jenže ho nemá nekonečno a vy určitě k vyvolání imploze prostě do jeho žlázy dostanete vzduch, ale aby ho to zabilo tak je třeba ať je „naplněný“, říkám to správně?“ Dostalo se ji jen obdivného pokývnutí od Erlana a Hermiona se šťastně usmála, taky konečně něco věděla, to jak ji předtím Harry přednášel o těch štítech a kletbách tak myslela, že už jim bude k ničemu.

„Takže, plán už máme, kdy vyrazíme?“ Začal hned Harry.

„No, jak si říkal, šla bych to toho co nejrychleji, musíme ještě za tím Kráturou, abychom si s ním promluvily o Regulusovi. Musíme si ještě, sebrat nějaké lektvary, no netvař se tak Harry, ale jsou užitečné jak do boje, tak i po něm. Takže možná příští týden.“ Všichni ji na to souhlasně pokývali hlavou.

„Tak a teď každý do práce, uvařte co největší zásoby podpůrných lektvarů.“ Když se všichni rozešli do spodní části domu, kde byla tréninková místnost a laboratoř, přišel do obýváku Ron, který je celou dobu poslouchal a jen si povzdechl.

Další celý týden probíhal pořád stejně, každé ráno vstali a kromě Harryho, který cvičil s Alastorem, všichni vařily lektvary, odpoledne se přidal i Harry, když se jich Alastor ptal, proč jich potřebují tolik, tak mu jen řekly, že je to na jejich úkol od Brumbála, tak jim na to nic neřekl, i když si celou dobu měřil podezíravě Erlana, ale od té doby co ho vlastně ten druhý napadl tou dýkou, se na nic neptal, radši. Někdy je vědět příliš moc nebezpečné.

Po naprosto vyčerpávajícím týdnu, už měli všechno připravené a Harry, Hermiona, Erlan i Dora byly konečně schopni, vyrazit do kouzelnického světa pro další dva viteály.

„Připraveni?“ Zeptal se Harry, všichni si ho určili jako takového vůdce, i když tu byla mnohem zkušenější Bystrozorka a mnohem mocnější Erlan. Dostalo se mu jen trojhlasné souhlasné odpovědi. A vyrazily do chladného rána jinak teplého dne.

***

Stáli v malém parčíku na Grimmauldově náměstí, tři z nich viděli číslo dvanáct, tam kde má být.

„Číslo jedenáct a pak třináct? Každý si pak hned domyslí, že tu něco nesedí, že je tu něco cizímu zraku skryto.“

„Budete muset, zůstat tady Erlane, ten dům je chráněn Fideliovým zaklínadlem, takže jej nevidíte.“ Řekl mu Harry.

„Harry, Brumbál byl strážce tajemství a když je teďka mrtvý, tak se jeho strážcovství přeneslo na každého, kdo tajemství znal, takže teďka to může prozradit každý z nás, dokud se kouzlo neobnoví.“

„Aha, takže. Erlane, bydlím na Grimmauldově náměstí číslo dvanáct.“ Hned na to se před Erlanem zjevil mezi těmi dvěma domy třetí. Erlan na to hleděl s nic neříkajícím výrazem, jako kdyby přesně tohle očekával, pak jim Harry pokynul, ať jdou kupředu, když přišli přímo ke vstupnímu vchodu, tak je ještě zastavil.

„Teď opatrně, nevíme, jestli tam někdo je, když je momentálně tolik strážců tajemství, nemůžeme si být jistí, že tady o tomhle už neví Smrtijedi.“ Všichni mu na to jenom přikývli a pak už ho jen následovaly do domu, který na první pohled zel prázdnotou.

„Takže, já se kouknu po Kráturovi a pokusím se ho nějak přimět něco mi říct, Erlan a Dora prohledají pokoje nahoře, Hermiona půjde do přízemí a sklepa. Nějaké otázky?“ Nikdo se na nic neptal tak se rozešli.

Harry ihned zamířil do kuchyně a následně do přístěnku, který obýval Krátura i se svými cennými věcmi. Našel tam ale pouze prázdno, tak se začal těmi věcmi prohrabovat a doufal, že najde to, co hledá.

Erlan a Dora se na patře hned po schodech rozdělily, Erlan šel do leva a Bystrozorka doprava. Prohledávali jeden pokoj za druhým tak důkladně, že za sebou nechávali jen spoušť velikých rozměrů.

Hermiona, prošla knihovnu, přijímací sál a kromě pár knížek z černé magie tu nebylo nic k vidění, když ale prohledávala sklepení tak našla veliké zásoby lektvarů a spousty harampádí, které někdo jakoby vyhodil, ale sentimentálně si je schoval, aby si mohl zavzpomínat. Tak doufala, že najde aspoň něco tady.

Když Harry, nic nenašel, tak ho napadlo skřítka zavolat.

„Kráturo.“ Řekl jen tak do vzduchu, chvíli se nic nedělo, ale pak se přímo před ním objevil s remcáním starý skřítek.

„Co si pán přeje?“ Řekl s náznakem pohrdání.

„Víš co je tohle?“ Řekl Harry a ukázal mu falešný viteál. Krátura jakoby ožil.

„Tohle je vznešeného pána! Krvezrádce by to neměl nosit! Vraťte to!“ Harry sotva potlačil vztek tak mu jen skrz zaťaté zuby odvětil.

„Tohle není Regulusův medailon Kráturo, je to jen napodobenina. Kde je ten pravý Kráturo? Vím, že ti ho Regulus dal.“ Sice to nevěděl, ale řekl si, že trošku zariskovat může, a podle očekávání to skřítka naprosto probudilo.

„Ano, pán Regulus byl tak šlechetný a dal Kráturovi hezký přívěšek, ale pán říkal, že Krátura ho musí zničit, že je to veliké zlo, Krátura to zkoušel, ale Krátura není dost silný! Krátura je špatný skřítek, protože nedokázal splnit rozkaz svého milovaného pána.“ Potom co skřítek domluvil, se Harry vševědoucně usmál.

„Když mi Kráturo řekneš kde ta věc je, zničím ji za tebe, já vím jak na to a ty pak potěšíš svého pána Reguluse.“ Jasně viděl, že má vyhráno, už jenom podle toho jak se skřítek zatvářil.

„Medailon měl Krátura ve svém přístěnku, ale ukradli mu ho.“

„Kdo ti ho ukradl Kráturo?“ Vypálil téměř okamžitě Harry.

„Mundungus. Mundungus Fletcher.“ Harry se na chvíli zarazil, nebyl to člen Fénixova řádu?

„Najdi ho.“ Řekl jen a pak už po skřítkovi nezůstala ani stopa. Chvíli jen tak seděl v kuchyni, když tam pak přišli ostatní.

„Našli jste něco?“

„Nahoře, v pokojích není nic.“ Řekli dvojhlasně Dora s Erlanem.

„V přízemí taky nic, ale ve sklepě je spousta lektvarů, některé jsem sebrala, ale jinak nic použitelného.“

„Dobře. Teď musíme počkat.“ Řekl Harry.

„Počkat na co?“ Zeptala se Dora.

„Na Kráturu, má mi přinést Mundunguse.“

„Proč zrovna jeho? Je to jen zlodějíček.“

„Právě proto, že je to jen zlodějíček Doro.“ Usmál se na ni Harry.

„Ukradl to, co hledáme.“ Víc říkat ani nemusel, všem to hned došlo.

„Doufám, že bude úspěšný, Mundungus je krysa, ten se jen tak najít nenechá.“ Přičemž Harry při slově krysa sebou trošku trhnul, ale nikdo si toho nevšiml.

„Co budeme dělat, než ho najde?“ Zeptala se Hermiona.

„Na čtení jsem si nic nebrala. A tobě Harry ještě není sedmnáct, ještě nemůžeš kouzlit, takže cvičení tady odpadá taky.“ Harry si odfrknul.

„Zítra mi je sedmnáct Hermiono. Zítřejší půlnocí budu plnoletý čaroděj.“ Řekl jen tak aby řeč nestála.

„A taky konečně mágův učeň.“  Řekl si už, ale jen pro sebe a podíval se na Erlana, který vypadal, že si myslel to samé.

„Ale až zítra Harry, mě zajímá, co podnikneme teď.“

„Nevím jak ty Hermiono, ale já jsem celkem unavený, a půjdu spát. Dobrou noc.“ Zvedl se a odešel, chvíli po něm odešla i Dora a našla ho v pokoji, kde byl vždy s Ronem.

„Asi byl fakt unavený.“ Řekla po tichu a sledovala Harryho, jak klidně oddechuje, než si vlezla k němu.

***

Hned ráno Harryho probudil hluk, který zaslechnul, přicházel odněkud z kuchyně. Sebral hůlku z nočního stolku a pomalu se začínal zvedat, když ho něco přitlačilo zpátky, stočil svůj pohled na fialové vlasy ležící mu na hrudi, usmál se pro sebe a pomalu nadzvedl Doru aby mohl v klidu odejít, místo své hrudi ji dal pod hlavu polštář a pomalu odešel dolů. Když došel do kuchyně, uviděl na židli přivázaného Mundunguse Fletchera, kolem kterého tančil Dobby a Krátura si jen cosi brblal pod nosem. Harry schoval svou hůlku a značně si oddechl. To ale uslyšel Dobby a začal vřískat.

„Pán Harry! Dobby viděl na Obrtlé ulici Kráturu jak hledá tady pana Mundunguse.“ Na to se Fletcher otráveně ušklíbl a řekl.

„Co po mě chcete, že musíte posílat delegaci skřetů.“ Harry chtěl něco namítnout, ale pak ho zarazilo.

„Dobby? Co jsi dělal na Obrtlé ulici?“

„Dobbyho tam poslal pán Hagrid, pane. Dobby je skřítek Bradavic pane Harry, a Hagrid je členem učitelského sboru.“

„Dobře Dobby, díky, můžeš se vrátit do Bradavic, tohle už zvládneme.“ Na to se Dobby vypařil jako pára nad hrncem. Harry sáhl do kapsy a vytáhl zlatý medailon.

„Před časem, jste odsud odnesl jeden hodně podobný tomuhle. Kde je teď?!“ Řekl Harry, rázně.

„Já nic odtud neodnášel, přece nejsem žádný zloděj! Za co mě máš ty kluku nezdvořilá! Mluvíš tu semnou nadřazeně jako bys byl víc než já, ale poslal jsi na mě skřítky! Hanba na tebe ty spratku!“ Toho měl Harry akorát tak dost, poslouchat podobné kecy jako měli Dursleyovi. Vytáhl hůlku a mávl s ní a jakoby Fletcher dostal facku.

„Na to jsem se neptal, dost dobře vím, že jsi zloděj a ukradl jsi ten medailon, kde je? Ptám se tě naposledy.“ Fletcher po té facce hodně ztuhnul, tohle si k němu dovoluje takový fakan?! A ještě má tu drzost nazývat ho zlodějem!

„Tak bude to? A pro tvou informaci tady Krátura tě viděl, jak odsud odnášíš věci, takže se z toho nevykroutíš. Mluv! Kde je ten medailon.“ Mundungus se zlostně zašklebil na skřítka, a z jeho pohledu se dalo vyčíst, že ho to přijde draho.

„Prodal jsem ho tomu, kdo dal největší nabídku, stejně tak jako všechno ostatní.“ Řekl už trošku rezignovaně. Harry si povzdechl, čekal, že to z něj nedostane hned, ale tohle je opravdu hodně veliký slaboch.

„A to byl kdo?“ Zeptal se už klidněji Harry, ale pro jistotu jakoby chtěl znovu mávnout hůlkou tak jako předtím.

„Nevím, jak se jmenovala. Ale byla malá, kudrnaté hnědé vlasy, a byla velice silná, jestli si rozumíme.“ Harryho hned napadlo, kdo to mohl být.

„Dolores Umbridgeová.“ Zašeptal.

„Kdo?“ Zeptal se Fletcher

„Vsadím se, že měla růžový svetr a sukni.“ Řekl jen tak, Mundungus jen tak pokýval souhlasně hlavou a Harry se smutně usmál.

„To nám věci poměrně ztěžuje, ta už je zřejmě mrtvá.“

„Jak to můžeš vědět? Copak jsi ji zabil?“ Zhrozil se.

„Já? Ale ne, ona byla Smrtijedka a měla za úkol přinést mě a moje přátelé, jenže, nějak ji to nevyšlo, několikrát jsme ji pláchly přímo před nosem, a nepočítám s tím, že by byl Voldemort milostivý k neúspěchu. Opakovanému neúspěchu. Můžeš jít a doporučuju ti se tu už víckrát neukazovat.“ Pak mávl hůlkou a provazy co ho poutaly, spadly na zem, Fletcher se beze slova zvednul a utekl z domu rychlostí kulového blesku.

„Doufám jen, že ho neměla u sebe. To by nebylo vůbec dobré, to by ho mohl mít už Voldemort.“ Prolétlo mu hlavou, přemýšlel ještě dlouho, takže si ani nevšiml, že v kuchyni už jsou všichni.

„Harry?“ Mávla mu Hermiona rukou před očima, skoro až nadskočil, jak se leknul.

„Co? A už jste tady. Krátura přinesl Fletchera a tomu byste nevěřily. Má ho Umbridgeová.“

„Tak to je v tom případě lehčí než jsem si myslela.“ Prohlásila Dora, ale hned jak to dořekla tak se na ní upřely tři nevěřícné pohledy.

„Co?“

„Umbridgeová, je už zřejmě dávno po smrti Doro.“ Ujal se slova Harry a řekl ji jeho domněnku o smrti té růžové ropuchy.

„Hm. To mě nenapadlo.“ Řekla trošku mrzutě Dora.

„Ale jestli je opravdu mrtvá, tak by snad mělo být lehčí to najít ne? Protože pochybuju, že její dům už někdo obydlil nebo její kancelář vyklidil. Tak rychle zase nepracují.“ V tom Harry dostal nápad.

„Musíme se jen modlit, aby ho neměla u sebe, když ji Voldemort zabil, zkontrolujeme její kancelář na ministerstvu kouzel, to by mohla být v celku hračka a zkusíme tam najít medailon nebo alespoň adresu jejího domu, kde by to mohla mít v úschově.“

„Problém bude jak infiltrovat ministerstvo aby si toho nikdo nevšiml.“ Řekl Erlan.

„Och, to je v pořádku, dole ve sklepení byla značná zásoba mnoholičného lektvaru, připraveného pouze pro poslední přísadu.“

„A to je?“

„Část člověka, do kterého se chcete přeměnit.“

„Takže, před ministerstvem jenom odchytíme čtyři lidi?“ Zajímal se Erlan.

„Ano. To je celé, vezmeme jim samozřejmě i hůlky aby to nikdo nepoznal na kontrole hůlek.“

„Zbytečné abychom šli všichni, stačí, když půjdeme jen já a Erlan. Vy dvě zatím můžete připravit další věci, co budou potřeba.“ Obě přikývly.

„Tohle bude ještě zábava, infiltrovat ministerstvo plné Smrtijedů a následně se vloupat do domu jednoho z nich. Pochybuju, že to půjde tak hladce, jak to zní.“ Zabrblal si Harry.

„Stejně bych radši ale vyrazil až zítra, ať mám jistotu, že už můžu kouzlit.“ Řekl ještě nahlas Harry.

„No vidíš, ty máš vlastně dneska narozeniny Harry. Hrozně se omlouvám, ale při tom všem co se dělo, člověk na to nemyslí.“ Začala omluvně Hermiona.

„To je v pořádku Hermiono. Já sám na ně neměl ani pomyšlení, tedy skoro.“ Usmál se na ni. V zápětí mu ale aspoň všichni pogratulovali, aby neřekl, že se na něj vykašlali úplně. Když se Hermiona a Dora spakovaly do sklepa pro potřebnou dávku mnoholičného lektvaru, naklonil se Erlan k Harrymu a začal.

„Nezapomeň, dnes o půlnoci tě zasvětím jako svého učedníka a povím ti příběh, který se ti vryje do paměti na opravdu hodně dlouho. Příběh, který stojí za zrodem a celou historií tohoto světa.“ Harry jen polknul, že by znal tajemství celého světa? Nemohl se dočkat půlnoci.

***

Bylo za půl hodiny dvanáct v noci, když Harry sešel do obýváku v přízemí, kde se domluvily s Erlanem. Bylo to celé vyklizené a na zemi byl nakreslen kruh a v něm pentagram. Harry se zhrozil.

„Buď v klidu a vejdi do kruhu tam, kde jsou dva cípy blíže k sobě, pentagram je znamení dobra. Označuje pět živlů Voda, Země, Vzduch, Oheň a Vesmírnou energii. To co znáš z filmů a pohádek a jiných, kde je pentagram znamení zla jsou nesmysly. Pouhý výmysl tehdejší církve aby zahnala pohany. Neměj strach.“ Učinil, jak mu bylo řečeno, a klekl si čelem k osamocenému cípu.

„Svlékni se do půl těla.“ Řekl mu ještě a i tak učinil bez řečí a svůj svršek odhodil někam do koutu.

Erlan zapálil na každém cípu jednu svíčku a pak se řízl nožem do ruky, do čtyř z pěti svíček kápl jednu kapku krve a do té poslední, kam se Harry díval, dal kapku krve z Harryho ruky. Začal pomalu odříkávat v jazyce Harrymu neznámém

„Lasta! Aiya Eldalië ar Atanatári, utúlie'n aurë, utúlie'n tullë meletya!!“ Svíčka přímo před Harrym začala hořet o hodně více, tak to zopakoval ještě čtyřikrát, až všech pět svíček hořelo velikým plamenem.

„Já Erlan Shadowsong, přijímám tebe, Harry Jamesi Pottere jako svého učedníka, kterého povedu s dobrými úmysly. Mé zkušenosti a vědomosti nechť ti jsou otevřené jako kniha, kterou můžeš přečíst. Přijmi tento úděl a dej se tak na cestu za naplněním svého osudu!“ Podíval se pak přímo Harrymu do očí. Ten chvíli nevěděl, co se od něj čeká, ale pak řekl prostě jen.

„Přijímám.“ To jediné slovo zapříčinilo, že se pentagram rozzářil do běla a potom vše hned utichlo a zhaslo. Zmateně se rozhlížel kolem, ale pak se rozsvítilo světlo v místnosti a po pentagramu nebylo ani stopy. Pořádně se prohlédl a pak to uviděl. Na pravé straně hrudi měl malý černý pentagram.

„Symbol toho, že jsi něčí učedník. Mladý mágu.“

„Ano mistře, a děkuji.“ Zvolil raději toto oslovení, než jak jej nazýval do teď. Erlan jen kývnul hlavou.

„Takže, začneme s tím příběhem, na chvíli zapomeň na to, co jsi kdykoliv a kdekoliv slyšel o tomto světě, nepřerušuj mě, dokud ti sám nepokynu. Je to hodně dlouhý a pravdivý příběh. Spoustu věcí nepochopíš anebo nebudeš chtít pochopit. Ale tímto se budeme zabývat až na úplném konci.

Poznámka autora: Jazyk, kterým mluvil Erlan při rituálu je elfština.

(Lasta! Aiya Eldalië ar Atanatári, utúlie'n aurë, utúlie'n tullë meletya!!)

Slyšte! Bohové a lide Eldarský , okamžik nastal, okamžik příchodu mocného!

V minulé kapitole byla použita Draeneiština, a tu větu vám nepřeložím, dokud nepřijde její čas ;) Ta věta má nějaký smysl pro povídku, proto si její význam zatím nechám pro sebe.