Kapitola jednapadesátá - Grimoár

Harry Potter and Pactum Purgamen

Poté co se všichni seznámili a pověděli se nějaké důležité věci, začalo se ihned pracovat na další místnosti, takže z dřívějšího domu se sotva třemi pokoji, jedním obývákem a kuchyní nyní byl dům, který měl šest pokojů, cvičební místnost a obrovský obývací pokoj. Dalo to spoustu práce, ale vzhledem k tomu, že v jednom malém baráčku bydlelo pět lidí, dva skřítci a návštěvy tu byli časté, vždy byl někdo, kdo mohl za pomocí knih a rad zvětšovat místnosti.

Byl rád, že Ollivander oplývá skromností, protože sice by mu stejně nesehnal vše, co chtěl, ale aspoň nemusel poslouchat nářky, že tohle a tohle chybí.

Jenže překvapivě to nebyl Ollivander, ani Grindelwald co ho dneska překvapilo. Byl to dopis, který mu přinesl Krátura a který mu sova přinesla do domu na Grimmauldovo náměstí. S poděkováním tento dopis vzal a zamyšleně s ním trochu zatřepal, aby poznal, kdo a co mu někdo chce. Tento dopis zkoumal celou cestu po schodech do jídelny, kde ho položil na stůl a zamířil na něj hůlkou. „Specialis revelio,“ a paprsek se vpil do dopisu a nic se nestalo, takže jen pokrčil rameny a roztrhl obal a vyndal si kus pergamenu, se kterým se posadil na židli.

Pane Pottere Blacku.

Dlouhý měsíc každodenní a vyčerpávající práce se slovníky a luštěním jednotlivých znaků mě stálo dokončit tuto práci. Ten měsíc práce jsem musel číst vše o vaší přeměně a útocích na Ministerstvo kouzel či jiné nevinné lidi a to nebudeme počítat to, že jste vzal ministerské peníze jako své. Musím přiznat, že tyto zprávy mi do chuti nepřidali, ale svůj slib, že tuto knihu pro vás přeložím, jsem nehodlal zrušit. Ať už zprávy jsou pravdivé nebo ne, nehodlám se o to zajímat, ty peníze které jste mi nabídl, by touto knihou měli být splacené, tudíž považujme tento oboustranně výnosný obchod za uzavřený. Nemám zájem zemřít kvůli tomu, že jsem se spojil s nesprávným člověkem.

PS: Tato kniha nabízí mnohá tajemství, která měla být zapomenuta, a velice jsem se pletl v určování, kdo byl dřívějším majitelem. Tato kniha nemá vůbec nic společného se strážci pořádku, právě naopak, proto vám doporučuji, spalte tuto knihu! Zničte ji! Ať nikdo nikdy se neučí kouzla a dovednosti, která měla být zapomenuta. První člověk, který přijde do mého krámu a řekne heslo „Harry Potter Black“ tuto přeloženou knihu včetně originálu dostane. Nechci s tím mít již více společného, už teď mívám noční můry, když jsem ty texty musel několikrát číst a překládat. Hodně štěstí vám přeji, po útocích na Příčné tu odmítám zůstávat a stěhuji se pryč, proto přijďte dřív, než ta kniha lehne popelem, jak by si zasloužila.

„Tak tohle jsem nečekal,“ řekl si nahlas sám pro sebe, když si to pro jistotu přečetl ještě jednou. Zvlášť ta slova: „Spal to! Znič to!“ mu vytvořila takový divný škleb na tváři. Vlastně ani nečekal, že by si prodejce z Krucánků na něj vzpomněl, proč taky, jak ten majitel řekl, za peníze, které do toho vrazil, dostal, co chtěl a tohle vůbec nemusel. Mohl si to nechat, ale jestli ta kniha byla taková, jak o ní psal, bude lepší mít ji v bezpečí.

„Tváříš se jak při soutěži v pití citronového džusu,“ ozval se Grindelwald a on skoro až nadskočil, jak se ho lekl. „Co píšou?“ zeptal se a vyrval mu dopis z rukou, čemuž nestačil ani zabránit.

„Vidíš tam někde své jméno?“ zahučel vztekle a dopis si silou vzal zpět a pak si na něco vzpomněl. „Znáš nějakou historii Egypta? Myslím kouzelnickou.“

„Historie Egypta? Už ti zima leze na mozek? Jako taky bych si rád lehnul někde v teple a-.“ začal povídat Gellert, ale když viděl jeho velice zamračený výraz, změnil svá slova. „No tak všichni vědí, že nejsilnější ovladači magie byli faraóni, jak jinak by si postavili pyramidy, sfingu a podobné věci? Pokud teda nevěříš těm výmyslům, že to postavili otroci, i když podle dochovaných pramenů by ti otroci udělali nemožné, aby se nestali pokusným morčetem faraonových sil.“

„Kdo jim dělal hůlky?“ zeptal se zvědavě, docela ho začala ta kniha zajímat.

„Hůlky? V té době žádné hůlky neexistovali, dyť výroba první hůlky a postavení první pyramidy je rozmezí asi tisíc pět set let. V té době stejně jako já teď se používala výhradně surová magie načerpaná do rukou. Proč tě to vlastně tak zajímá? Jestli chceš historii hůlek, tak si zajdi za tím hůlkovým magorem do pokoje.“

„Tak si to přečti,“ podal mu dopis.

„Kdyby si mi ho hned nevytrhl z ruky, mohlo tomu tak již být,“ pověděl zamračeně, ale zvědavost ho donutila rychle očima přejít celý pergamen. „Hm.“

„To je všechno?“ podivil se. „Hm? To je vše co řekneš?“

„Žvásty, žádná taková kniha by se nedochovala, a kdyby ano, tak by byla ukryta v prvním trezoru u těch ušatých bestií a nikdo by ti ji za nějakej ten chabej galeon neprodal,“ řekl a položil klidně dopis na stůl.

„A jestli je to pravda?“ zeptal se jen tak.

„Tak bude alespoň něco k čtení,“ pokrčil rameny Gellert.

„Takže mám pro tu knihu někoho poslat?“

„Pošli pro ni tu,“ řekl Grindelwald a rukama naznačil bujnost poprsí. „Tu s těma velkýma…“

„Eleanor?“ zasmál se.

„To je ona, já věděl, že se tak nějak jmenuje,“ pověděl spokojeně Grindelwald. „Jo a být tebou, pošlu ji tam co nejdřív, jestli je to pravda a jestli to opravdu má, tak bych ho uškrtil na jeho vlastním hábitu, kdyby ji spálil,“ dodal Gellert a v celé větě zdůrazňoval slovo ‚jestli‘ jako kdyby tomu nehodlal ani přinejmenším věřit.

„Dobrá a proč jsi sem jinak přišel? Určitě ne jen tak mi popřát dobré ráno.“

„Ne to ne, chtěl jsem si promluvit o těch řečech, co jsi měl před Ollivanderem,“ řekl Gellert a spokojenost mu zmizela z tváří a vystřídala to ledová maska.

„Nemám v plánu si povídat s tebou o něčem, co jsem podle sebe udělal dobře,“ taktéž už se neusmíval a vracel mu stejně ledový pohled.

„Udělal dobře?“

„Ano,“ pověděl tvrdě.

„V tom případě jsem spokojen, myslel jsem, že ti ujely jen nervy, ale pokud jsi to myslel vážně, začínáš se chovat jako pravý kouzelník.“

„Prosím?“ zeptal se zmateně.

„Odhadnout člověka a zaútočit na něj takovými slovy, aby s tebou souhlasit, ať je to cokoliv. To je schopnost, kterou si člověk musí osvojit. V tom sídle jsem byl hlavně proto, že jsem očekával, jak na něj spustíš tu dojemnou písničku, že ho nepotřebuješ, jak vše zvládneš sám a jeho zachránění bylo díky tvému zákonně dobrému přesvědčení, ale překvapil jsi, plus pro tebe.“

„Stále mi nevěříš,“ pověděl jako hotovou věc.

„Po pár letech když se budeš chovat jako inteligent a ne jako dítě, ti možná důvěřovat začnu a pak si můžeš říct, že jsi dokázal to, co pouze jeden člověk před tebou,“ touto větu jakoby ukončil debatu a hůlkou vyslal nějaké kouzlo na dopis, který se stále povaloval na stole. „Nyní ho přečteš jen ty a já, doporučuji se nikomu nezmiňovat, že ti někdy takový dopis přišel. Jestli ta kniha existuje, nedej o ní vědět nikomu, kdo si stále myslí, že úsměvem vyhraje tuhle válku. Takže o té knize neříkej nikomu v tomto domě a snad ani nikomu z téhle skupiny!“

„Nevěříš jim víc než mně?“

„Ať si říká, kdo chce, co chce, tak nikdo kromě Kozlíka tu nic o životě neví, takže takovéto věci budou zůstávat našimi tajemstvími. Nemám rád scény, takže pokud si nechceš něco vyslechnout od armády ženských a lidí, co nedokážou ublížit ani mouše, kteří nám tu chodí, budeš to spolu se mnou tajit.“

„Provedu.“

„Jsem rád, že nejsi stejný idiot jako lidé v tvém věku,“ pověděl úplně potichu, když od něj odcházel a tak nevěděl, jestli se mu to jen třeba nezdálo.

„Mám tam jít také, když by o té knize nikdo neměl vědět?“ zavolal na něj ještě.

„Pro tento týden už radši nepokoušejme štěstí, útoků bylo přece jenom dost. Eleanor se chová rozumně, takže snad dokáže překonat dětinskou zvědavost a donést ti to, aniž by věděla co to je,“ odešel s těmito slovy Grindelwald a tak jenom bez nějakých dalších řečí si přivolal pergamen a brk, na který začal ihned psát.

 Na Příčné ulici je obchod s knihami Krucánky a kaňouři, dojdi tam a přines mi to, co ti prodavač dá, když mu povíš heslo - řekneš mé celé jméno. Nevyptávej se na nic, nenech toho člověka mluvit a přines to zabalené tak, aby nikdo kromě mě nezjistil, co tam je. Budu ti velmi vděčný a nezapomeň, nic a nikde není bezpečno, chovej se podle toho a neustále měj na paměti, že tento dopis si v životě neviděla, v žádném obchodě si nebyla a nikdy si mi nic nedonesla.

H.J.P.B

Spokojen se svým rukopisem i sdělením v dopisu tento pergamen přehnul a jednoduchým kouzlem začaroval.

„Dobby?“ zavolal si skřítka.

„Pán si přeje.“

„Jistě,“ usmál se, „mohl by si prosím tě doručit tuto zprávu Eleanor do sídla Parishů a upozornit ji na to, že některé věci nesnesou odklad?“

„Dobby to pro pana Harryho rád udělá,“ pověděl spokojeně skřítek a stejně tak rychle jak přišel, tak zmizel.

„Kráturo?“ zavolal svého dalšího skřítka, přece jenom nic nechtěl podcenit.

„Co může Krátura udělat?“

„Znáš obchod Krucánky a kaňouři?“ zeptal se a pokračoval po souhlasném kývání hlavy. „Přemísti se tam a hlídej tam celou dobu, co tam bude Eleanor Parishová, pokud se něco přihodí, rychle mě informuj, jestli ne, považuj svou práci za splněnou.“

„Je to sledovací akce pane Harry?“ zeptal se skřítek.

„Byl bych rád, kdyby si tě nikdo nevšiml,“ dodal na jeho otázku a skřítek zmizel, stejně jako Dobby před ním.

Povzdechl si nad tím, že si věci musí takto zařizovat a usmál se nad tím, jak by Hermiona vyváděla, že si opět a znovu vyřizuje své věci přes skřítky. „Ach jo,“ povzdechl si po druhé, „proč to nemůže být jako roky ve škole, jenom jedna bitva s Voldesráčem za rok a pak byl klid, teď je to jedna bitva za měsíc,“ povzdechl si po třetí a naposled a vyšvihl se na nohy s tím, že sezení na židli nikdy nic nikoho nenaučilo.

***

„Harry?“ přemístila se Eleanor přímo k němu do pokoje, čehož už se ani neleknul, protože Krátura mu to před několika sekundami oznámil.

„Ano?“ zvedl své obočí z postele, kde zkoušel na různých propočtech přijít na chybu ve vytváření kouzel.

„Něco jsem cestou našla,“ pověděla s úsměvem a vytáhla z hábitu středně velký balíček, „ten, u kterého jsem to našla, vypadal, jako kdyby mi dával jed na vyvraždění celé Anglie.“

„Očekával jsem to. Žádné problémy, divné věci či nějaká špatná tušení?“ optal se, když se zvedal z postele.

„Všechno šlo hladce, když teda nepočítám to v obchodě,“ pokrčila rameny a předala mu balík, když natáhl ruce. „Asi mi neřekneš, co to je, že ano?“ řekla smířeně a on si balík několikrát přetočil v rukou.

„Bohužel, ale už to že jsem tě proto poslal, znamená, že v tebe mám velkou důvěru. Díky, že si ji nezklamala.“

„Nic to nebylo,“ odmávla to a otočila se ke vchodu, jakoby se nechtěla přemístit před ním.

„Právě malé věci tvoří dokonalost,“ řekl jeden citát z knihy, na který si vzpomněl a jako odpověď uviděl její úsměv a to, jak šahá po klice, než stačila se ale přemístit, uslyšel, jak se potkala a pozdravila na chodbě s Hermionou. Tak rychle vytáhl hůlku a zneviditelnil balík, takže v ruce pro ostatní nedržel nic, což mu vyhovovalo.

„Co potřebovala?“ zeptala se ne zrovna příjemně Hermiona.

„Stavila se na kus řeči,“ usmál se, když si vzpomněl, jak malý rozhovor to byl. Pak si vzpomněl, že by to mohl rovnou otevřít až u Grindelwalda a tak znovu vytáhl hůlku a pomocí lokalizačního kouzla ho našel v jídelně.

„To je vše? Kus řeči?“ nevěřila mu Hermiona.

„Ne každý něco chce,“ pokrčil rameny a dál to nerozebíral a minul ji ve dveřích a s hůlkou v ruce jedné a neviditelným balíkem v druhé vyšel ke schodům.

„Koho jsi hledal?“ přidala se k němu.

„Nejlepšího bojového mága Anglie,“ pověděl s úšklebkem dostatečně nahlas.

„Volal někdo mé jméno?“ ozvalo se z jídelny a on se pobaveně zasmál, jen Hermiona nějak nechápala tento situační humor.

„Ó velký mocný bojový mágu, můžu požadovat trochu vašeho drahocenného času? Bylo nalezeno něco, co bych chtěl probrat,“ zasmál se a posadil se na jednu z posledních židlí, protože na ostatních seděli ostatní a zrovna svačili.

„Bude dneska nějaký trénink?“ nenechala odpovědět Gellerta Lenka.

Grindelwald se na něj zvědavě podíval a on neznatelně kývnul hlavou a pohnul trochu pravou rukou nahoru dolu, aby poznal, že něco drží v ruce. „Ollivandere, ujmi se jejich výuky, řeknou ti, co probírají a co neumí, čehož je spousta.“

„A ty?“ zamračila se Hermiona, protože začínala asi něco tušit.

„Já? Budu se věnovat tomuhle budižkničemu,“ řekl a znuděně a zoufale odložil jídlo zpátky na talíř a zvedl se a on v duchu žasnul, jak může takhle předstírat.

„Tady a teď?“ zeptal se zmateně.

„Teď a jinde,“ upravil jeho větu Grindelwald a bez rozloučení ho čapnul za hábit a přemístil je pryč. Po chvilkovém zmatení při přemístění se objevili v přijímací místnosti Lasturové vily.

„Je vhodné být tady?“

„Není vhodné být tam,“ upravil znova jeho větu a chvilku čekal, až se někdo objeví, což ten někdo byl zvědavý Percy, který přišel jako první. „Budeme dole cvičit, nechci být rušen, takže pokud je to možné, dejte nám trochu soukromí.“

Percy se podíval překvapeně na Gellerta, pak zvědavě na něj, a když pokrčil rameny, že nechápe taktéž jako on, tak dostal ze sebe, že jim to oznámí.

„Jdeme,“ přikázal Gellert a on poslušně se vydal za nimi, jedno Grindelwaldovi musel přiznat, choval se tak… divně, že dokázal přesvědčit o své pravdě kohokoliv. „Ukaž,“ vzal mu neviditelný balík z ruky, „zatím to tu zabezpeč, věřím tvým schopnostem, já zkontroluju tohle.“

Nekecal do toho a hůlkou udělal pár kouzel, která by jim měli udržet soukromí. Netrvalo to tak dlouho jako příprava, co prováděl Gellert a tak zvědavě koukal na pohyby hůlky, které dělal. „Tak co, je to past plná černé magie?“ nedokázal odolat téhle otázce. Grindelwald dále mlčel a bez jediné hlásky něco čaroval, jakoby tomu ani sám nevěřil, ale v ruce stále držel jen originál, kopie v nových deskách stále ležela na dně krabice. Teprve po dalších tichých sekundách, otevřel knihu přesně v půlce, což byla tak tisícerá strana, jestli mohl tipovat, protože znakům, které se nacházeli v pravém dolním rohu, nerozuměl. Když to tak přečítal nerozuměl vůbec ničemu, ani jedno slovo nebylo podobné jeho jazyku a tak si jen povzdechl a dál sledoval rychlé, ale opatrné projíždění stránek až nakonec Gellert skončil na poslední stránce, kterou jakoby četl několikrát.

„Dobrá,“ pověděl Gellert, když zaklapl knihu, „tohle podstatně mění situaci.“

„Není to ono? Tak proč je to přeložené támhle?“ ukázal na novou knížku, která pro něj byla přeložena. Stále ale nechápal, jak dokázal tolik stránek textu přeložit, ale asi prostě jeho znalosti překladatelských kouzel nešahali majiteli knihkupectví ani po prst u nohy.

„Tamto je překlad téhle knihy,“ pověděl Grindelwald po chvíli, jako by byl zmaten.

„V čem je tedy problém?“

„Problém? Že je to moje kniha.“

„Hm,“ pověděl, ale pak mu došlo, co slyšel a tak se ozval. „Cože?!“

„Sedíš si na uších? Tahle kniha patří mně.“

„Ale ten prodavač říkal, že to získal od někoho za směšnou cenu,“ stále nechápal.

„To je pravda,“ souhlasil Grindelwald.

„Takže proto jsi tak divně čučel na poslední stranu? Bylo tam něco napsaného?“ ptal se dál.

„Hm.“

„Mohu si tu knihu vzít a přemluvit Hermionu aby mi pomocí slovníku tu stranu přeložila, jestli to z tebe takhle poleze, a jelikož tam nebude něco hezkého, bude to vědět další člověk,“ začal trochu vydírat.

Slyšel Grindelwaldův povzdech a tak věděl, že má vyhráno. „Nevěřil jsem tomu, že tu knihu můžeš dostat, protože jsem věděl, že jedinou knihu jsem ukradl já jednomu známému egyptskému archeologovi, který tu knihu před několika desítkami let zdědil. Nejspíš to jeho předci přeložili z hieroglyfů. To by znamenalo, že by existovali dvě nebo máš tu moji.“

„Takže tu knihu, kterou si ukradl, ukradl někdo tobě?“ dobře se bavil.

„Jestli to někomu povíš,“ pověděl tvrdě Gellert, ale oba věděli, že jsou to jen plané výhružky, protože by nemohl skoro nic. „Ten hajzl mi nechal na poslední straně zprávu, že hned jak jsem se nechal zavřít, tak mi ukradl vše a prodal to a teď si díky tomu žije jako boháč, takže jako ‚poděkování,‘ když se dozvěděl, že jsem nezhebnul, jednu z nejvzácnějších mých věcí – tuto knihu – prodal na černém trhu za jeden rubl.“

„Takže ke mně se dostala kvůli tomu, že nikdo netušil, jak je to vzácné?“ zeptal se a stále se snažil zastavit smích.

„Až se mi ten hajzl dostane pod ruku, předvedu na něm všechna kouzla z této knihy,“ pověděl nebezpečně a podvědomě věděl, že pokud tato válka někdy skončí, opravdu to udělá.

„Věřím, že máš zlost, ale co to pro nás znamená?“

„Tahle kniha nabízí neskutečné znalosti, protože Rusko je zaostalá země stejně jako celá Evropa, tak jsem musel své znalosti hledat jinde a proto všechna kouzla tobě neznámá a všem neznámá jsou z této knihy, dokonce jsem se kvůli ní musel učit egyptštinu, abych si to přeložil, ale to že to máme celé, podstatně mění situaci.“

„Ale říkal si, že čarovali bez hůlek, to jsou znalosti z této knihy?“

„Jak už jsem jednou říkal, učení bezhůlkové magie je na dlouhé roky, takže jsem skoro neuměl nic, když mě Brumbál porazil, kdyby ano… každopádně, základy pochází z této knihy.“

„Začínám mít k ní respekt,“ pověděl tiše.

„Trvalo mi dlouhé týdny, než jsem ji ukradl, respekt je na místě.“

„Možná bude můj dotaz znít divně, ale když je tahle kniha tak úžasná, jak to že není celosvětově rozšířená, přeložena do stovky jazyků a nedávána všem nadějným mladým černokněžníkům v jedenácti letech?“ pověděl tu nejdivnější situaci, jenom aby dokázal přesně popsat, co měl na mysli.

„Říkal jsem, že tu knihu jsem musel ukrást jednomu-.“

„To nemyslím,“ přerušil Gellerta, „mám na mysli to, proč to nikdo z jeho předků neprodal, proč to nikdo před tebou neukradl a tak.“

„Dobrá začneme jinak,“ povzdechl si Grindelwald, ale nevypadal naštvaně, spíš smířeně, „co si představíš pod pojmem surová magie?“

„Nějakou nechtěnou magie, kterou člověk vyvolává pocity převážně těmi negativními, většinou jsem tím štval příbuzné, třeba když jsem jako balón nafoukl protivnou tetu nebo jsem tím naštval Snapea, když se mi podařilo díky ní vytvořit štít.“

„Ten štít si vyčaroval kdy?“

„Před několika měsíci zhruba.“

„Pamatuješ si, jaké to bylo?“

„Zvláštní,“ pověděl, a když se na něho zle Grindelwald podíval, zapřemýšlel hlouběji, „byl jsem poté úplně vyčerpaný.“

„Trefa!“ skoro až zařval Grindelwald, „Takže už sis odpověděl? Surová magie v normálních kouzlech, je vlastně přidání více magické síly do útoku, to když na to nejsi stavěný, znamená skoro okamžitou cestu do bezvědomí, ale povětšinou to znamená smrt tvého cíle. Jenže tyhle kouzla jsou speciálně stavěná na surovou magii, devadesát devět procent jich bez ní ani nevyčaruješ. To znamená, že dvě takovéto kouzla tě vyčerpají stejně jako zhruba půl hodina boje s normálními, a pokud se s nimi netrefíš, tvá šance na vítězství se zkrátila zhruba na polovinu.“

„Jenže ty je používáš furt…“

„Tyhle kouzla? Mýlíš se, používám kouzla, která neznáš, ale ne z téhle knihy. Kouzla z této knihy jsem používal jen při bojích a povětšinou jen, abych nějakého smrtijeda dostal.“

„Tak proč jsme tu? Nemá cenu něco zkoušet, když jsi ve všem lepší než já a ani ty tohle nepoužíváš.“

„Protože mám důvěru, že to zvládneme. Máme kompletní překlad, což znamená větší šanci pochopit jak kouzlit a nezabít se. Hlavně ale proč je dobré tě tyto kouzla učit je tvůj úkol. Máš zabít Voldemorta a nebude to pro tebe lehké, tyhle kouzla ti pomohou ho dostat, ale…“

„…Po boji nejspíš zemřu,“ dodal za něj.

„Správně, víc jak půlka těchto kouzel, způsobují smrt, některé velice odporným a nechutným způsobem, jenže daň je velká. Proč myslíš, že je po smrti tolik faraónů? Dvakrát se netrefíš nebo to někdo vyblokuje a pak, i když uspěješ, umřeš vyčerpáním nebo že jsi příliš slabý na obranu před dalším nepřítelem.“

Chvíli jeho tvář neukazovala žádné emoce, všechno si pořádně srovnal v hlavě a pak se zvedl. Těch pár kroků, co udělal, pečlivě sledoval Grindelwald. On se mezitím před svým cílem nahnul a zvedl přeloženou knihu do svých rukou a otočil se na Gellerta. „Kdy začneme?“

Gellert se na něj chvíli koukal a pak uznale pokýval hlavou, to bylo vše, žádné další slovo, žádná další grimasa v obličeji, ale věděl, že se rozhodl správně, protože svému osudu nemůže uniknout a tak ho radši přivítá s napřaženou hůlkou.

***

Grindelwald zmizel po necelých dvou hodinách tréninku jak pára nad hrncem. Proboural se přes jeho zábrany a přemístil se pryč, on ale na nic z toho neměl sílu, takže si jenom obě knihy schoval do skoro bezedného váčku, opřel se o zeď a zrychleně oddechoval. Jestli takhle budou vypadat všechny tréninky, tak aby si po každém dal minimálně den volna, kdy se nezvedne z postele.

„Neruším?“ zaťukala na dveře Fleur a když se zmohl na pokývání hlavy, vešla dovnitř s tácem v rukách.

„Jsme ve tvém domě, tahle otázka by měla znít spíš ode mě.“

„Můj dům, tvůj dům, jeho dům, mění to něco?“ zeptala se a sedla si do tureckého sedu před něj a položila před sebe tácem s jídlem, „něco mi říkalo, že by ti to přišlo vhod.“

„Objevili se u tebe věštecké schopnosti?“ pověděl a jako první do sebe nalil celý obsah lahvičky, kterou podle barvy odhadl na posilňující.

„Co jste dneska nacvičovali? Žádná zmínka po nějakém boji ani mučení a ty vypadáš, jako kdyby si dobíhal Bradavický expres.

Nechtěl ji lhát a tak přistoupil na polopravdu. „Trénovali jsme zesilování zaklínadel.“

„To zní užitečně,“ usmála se, ale poté co se na něj podívala, pokračovala, „ale asi i dost namáhavě.“

„O tom nepochybuj,“ pověděl, a když se mu začala vracet energie do těla, zakousl se do jídla.

„Hej to je pro nás pro oba,“ zasmála se a vzala si taktéž svou porci, „budete tu pravidelně?“

„Nejspíš ano.“

„V tom případě budeme každý den trénovat před tím, než tě takhle vyřídí Grindelwald, jinak by s tebou nic nebylo.“

„Dokud si nezvyknu na toto tempo, nebude se mnou dlouho nic.“

„V tom případě chudák Hermiona,“ mrkla na něj, a když se nechápavě na ni podíval, dlouho se smála jeho výrazu.

***

„Jen přistupte, pane Pottere,“ pověděl Ollivander, když nakoukl do otevřených dveří jeho pokoje a uviděl hůlkového mistra sedět v křesle s knihou v ruce. „Děkuji za ty knihy, člověk by neřekl, že ještě bude mít něco ke čtení, co mu je ještě neznámé.“

 Přijal jeho poděkování a dál se k tomu nevyjadřoval. Vstoupil dovnitř a zavřel za sebou dveře. Otočil se, že ze sebe dostane, proč přišel, ale to už na něj letělo kouzlo a než stačil ba jen celkově vytáhnout hůlku, už mu letěla z rukou.

„Už vím, co myslel Grindelwald tím osobním tréninkem,“ pověděl Ollivander a si prohlížel jeho hůlku, což bylo pro něj štěstí, aspoň neviděl jeho nechápající výraz, který nahradilo to, jak se začal stydět. „Krásná hůlka, dobře jste se o ni staral.“

„Asi se ode mě očekávalo, že mi tu hůlku neseberete, že ano?“ podrbal se na hlavě.

„To jistě ano, ale kdybyste uměl vše, byly by mé tréninky neužitečné.“

„V čem dělám chyby, kromě toho, že nemám oči vzadu?“ řekl lehce s podtónem sarkazmu.

„Nemáte vůbec žádné tušení, vaše reflexy a reakce jsou chabé, hůlku nemáte vždy připravenou a mohl bych takhle pokračovat ještě několik minut,“ podíval se na něj stylem, který naznačoval mnohé.

„Tak mi řekněte, kdy máte čas, ale musím vás upozornit, že od devíti ráno do jedenácti jsem pod učením Fleur a od dvou do zhruba pěti mě má na starost Gellert, takže když si najdete nějakou dobu, rád se dostavím.“

„Rád slyším, že nenecháváte nic náhodě, pane Pottere. Učení je základ, jinak se z vás nikdy nestane moudrý člověk.“

„Neučím se kvůli moudrosti, ale kvůli tomu, že nechci umřít,“ uvedl na pravou míru.

„Taktéž vznesený cíl,“ podotkl Ollivander a položil jeho hůlku na opěradlo křesla, kam si pro ni teda zašel a zadíval se na svého budoucího učitele dychtivě o nějakých informacích. „Dobrá, pane Pottere, přijďte sem, až dokážete během deseti sekund vyslat deset různých kouzel včetně doby, kdy vytahujete hůlku, pak vás naučím jak vaši techniku zlepšit.“

„To je nemožné,“ dostal ze sebe.

„Dokud nedokážete nemožné, je zbytečné vás učit,“ řekl Ollivander a on se naštvaně otočil a bez rozloučení odešel z místnosti, ale ještě za sebou zaslechl. „Jedna rada, přečtěte si o navazování kouzel, možná zjistíte, že nic není nemožné.“

„Dědek jeden,“ řekl si nahlas a zamířil do knihovny, kde hodlal najít něco, co mu pomůže, už se těšil, až bude přemlouvat Fleur, aby mu počítala sekundy znova a znova, aby si dokázal něco, co není potřebné.

**

Uběhlo přesně pět dní, něco málo přes sto dvacet hodin, které dělil snad pouze na dvě věci, spánek a trénink. Do svého momentálního domu se chodil pouze vyspat, jinak celý den trávil ve výcvikové místnosti v lasturové vile, kde ho cvičila buď Fleur nebo Grindelwald. S první zmíněnou musel spolupracovat právě nyní.

„Fleur?“

„Ano?“ zeptala se mile a zastavila se v protahování.

„Kdyby ti někdo řekl, ať se naučíš během deseti sekund vyslat deset zaklínadel, jak by si to dokázala?“ nevěděl si rady a tak se zeptal prvního člověka, který by na něj nekoukal jak na hlupáka, který se málo učil.

Chvíli na něj koukala zmateně, ale pak vytáhla hůlku a s úsměvem na něj zamířila. „Třeba takhle,“ řekla vesele, a jelikož ji důvěřoval, nechal ji pracovat a během deseti sekund do něj narazilo asi dvacet červených světýlek.

„Co to bylo?“ zeptal se dychtivě.

„Kouzlo na ohňostroje.“

„Takže jenom jedno? Já ale potřebuji deset různých zaklínadel,“ zase posmutněl, když zjistil, že to tak jednoduché nebude, „dostal jsem se nejvíc na šest ani o kouzlo víc a to jsem kombinoval ty nejkratší.“

„Tak to zkusíme třeba takhle,“ namířila na něj znova hůlku a postupně sledoval, jak do něj naráží světýlka různých barev, které se neustále měnili.

„To bylo deset kouzel?“

„Ne, ale kdo to pozná,“ mrkla na něj, „musíš uznat, že to nevypadá jako jedno kouzlo a jelikož musíš dělat pohyby hůlkou pro každé to světýlko, dá se říct, že je to více kouzel v jednom.“

„To ale Ollivandera nepřesvědčí,“ pověděl zklamaně.

„Tak ještě jinak,“ pokračovala trpělivě a znovu na něj letělo mnoho různobarevných paprsků, ale každý, který do něj narazil, se jinak rozprsknul a celé to tvořilo pozoruhodné divadlo, které díky tak křiklavým barvám bylo pastvou pro oči.

„Úžasný,“ pověděl své nadšení nahlas, „i kdyby mi to nevzal, tohle chci umět,“ pokyvoval vesele hlavou až se Fleur rozesmála.

„Tohle jsme se učili v druhém ročníku a každý si to mohl zdokonalovat, jak chtěl. Je to jedno z kouzel, na kterém se cvičí zdokonalování kouzel,“ usmála se na něj a posadila se do jejího oblíbeného tureckého sedu a vyzvala ho, aby si k ní sedl, „dneska tedy trénink vynecháme a budeme se věnovat tomuhle, uděláme to tak nepřehledné, že ani ten děda nepozná, že je to furt jedno a to samé zaklínadlo.“

Naučil se to za chvíli, když teda vzal v úvahu, že se to ve Francii učilo od jedenácti let, tak ani jiná časová jednotka než chvíle, nepřicházela v úvahu. Velice Fleur poděkoval a zmizel zpátky domů, jak pára nad hrncem. Plný optimismu a pýchy v sebe sama zaklepal na dveře Ollivandera a vyčkal si, až uslyší to krásné „dále.“

„Připravil jsem se na vaši zkoušku,“ vyhrkl ze sebe.

„Opravdu?“ podíval se na něj Ollivander, „tvá nadšená dětská tvář mi říká, že si to opravdu dokázal, takže nyní můžeme přistoupit k výuce.“

„Prosím?“ dostal ze sebe překvapeně, tohle opravdu nečekal, spíše očekával něco ve stylu, že přesýpací hodiny mu to budou přesně měřit a jenom jediná sekunda navíc by znamenala výsměch, že nic neumí.

„Tohle nebyl test, jestli to dokážeš, protože to dokážu jedině já, nikdo nedokáže jednou hůlkou za deset sekund vyslat deset různých zaklínadel, a když už jo tak to nejsou zaklínadla, ale kouzla pro děti. Byla to zkouška, které mi měla zjistit, jak to uděláš. Jestli na mě vlítneš po pár hodinách a hodíš mi můj test na hlavu či se naučíš deset nejrůznějších a nejprimitivnějších zaklínadel, aby si mi dokázal, jak si výborný nebo moje oblíbené dojdeš za někým, kdo tě naučí tento test obelhat.“

„A mám po radosti,“ povzdechl si. Mohl vědět, že to šlo vyřešit jinak, než jak to řešil.

„Takže druhou nebo třetí možnost jste zvolil? Na druhou možnost je pět dní hodně, na třetí je to hodně moc, co jste dělal celou tu dobu?“

„Trénoval jsem silná zaklínadla, abych vám dokázal, že dokážu cokoliv, ale mé maximum je šest, takže jsem si došel pro radu.“

„Šest říkáte,“ podrbal se Ollivander na bradě, „to není špatné, pokud mám věřit těm ‚silným‘ zaklínadlům, jak jste je pojmenoval. Každopádně dojít si pro radu bylo moudré, jinak bych musel čekat dalších několik desítek dní, než byste se to skutečně naučil a má pomoc by byla zbytečná či než byste se rozzuřil a pod Imperiusem mě donutil, abych vám odkýval to, že jste to dokázal.“

 „Nemáte o mě dobré mínění,“ zamračil se. Imperius sice použil, ale opravdu jen v krajních případech, takže mu tohle připadalo dost neférové.

„Život mě naučil nemít dobré mínění o nikom, pane Pottere. Všem dětem jsem dal do jejich nadšeně roztřesených rukou první hůlku a pak jen se s povzdechem sledoval, jak někteří s ní zabíjejí, mučí, vyhrožují či dělají jiné nechutné věci. Jen škoda, že hůlky nejsou tak chytré, aby při takových to činech, neuposlechli majitele, možná bych tu nemusel být a nemusel jste tu být ani vy.“

„Tak lehké to být přeci nemůže,“ zamračil se, když si zase připomněl, co všechno už musel udělat a co ještě na něj čeká.

„Věřím, že jednou bude a všichni si užijeme zasloužilého odpočinku,“ pověděl moudře pan Ollivander.

Chtěl na něj zakřičet, že na rozdíl od něj, on sám má předurčeno zemřít, ale ovládl se, tak jak ho to všichni učili. „Na ten okamžik se budu těšit,“ řekl jen a i když věděl, že to nebylo to, co chtěl říci, Ollivander to kývnutím vzal na vědomí.

Formát pro tisk