Kapitola devětačtyřicátá - Duel

Harry Potter and Pactum Purgamen

Upozornění: "Kapitola neprošla rukama korektora"

„Jsem rád, že vás vidím takhle v jedné místnosti,“ pověděl přísně, když si všiml, že u jednoho stolu seděla jak Hermiona tak Grindelwald, „rád bych se teď dozvěděl, co to předtím bylo? Chtěli jste nás nechat zdechnout?!“

Jako první k němu zvednul pohled Grindelwald a jejich oči se nenávistně setkaly. „Svůj důvod jsem ti řekl, chtěl sis hrát na hrdinu, umožnil jsem ti to.“

„Já asi slyším špatně! Takže si mi nešel pomoct, kvůli nějakému idiotskému přesvědčení, že mám umřít, abych přišel na to, že sám nic nezvládnu?! Řeknu ti novinku, po smrti toho na moc nepřijdeš!“

„Ale žiješ, takže si na to přišel za malou oběť, to považuji za úspěch.“

„Ano přišel jsem na to, že Lenka a Eleanor jsou jediní, kteří se za mne dokážou obětovat a přijít mi pomoci v jakékoliv situaci, to z desítky lidí je celkem smutné,“ pověděl nyní už smutně. „Víš, ale nejvíc jsem se zklamal v tobě Hermiono, že Grindelwald je magor jsem věděl už několik let, že mě ale ty necháš na holičkách, když máš vedle sebe několik lidí, kteří by se mi tam hodili, jsem nečekal.“

„Harry, tak to-.“

„Nechci to vědět, žádný důvod nikdy nebude dostatečný, abych mohl přijmout to, že jste se na mě vysrali.“

„Já ti klidně řeknu, co jsem dělal, ležel jsem tu na pohovce a pobaveně sledoval blikající medailon na jejím krku,“ pověděl mu se šíleným úsměvem Grindelwald.

„Bastarde!“ řekl zhnuseně a otočil se pryč.

„Harry!“ uslyšel za svými zády, „proč si mu říkal takovéto kecy!“ osopila se ihned na Gellerta, ale když se rozběhla k němu, přemístil se znovu pryč, na místo, kde mohl udělat jednu věc, obléknout si na sebe neviditelný plášť a pak už se zakryt bezpečně přemístit.

Nejprve si lehce otevřel dveře, a když se ujistil, že tu nikdo jiný není, tak si alespoň hlavu odkryl.

„Aberforthe, můžu?“ zeptal se potichu.

„Harry? Velmi nečekané tě tu vidět a také velmi riskantní,“ pověděl mu Aberforth jako dědeček, co se zlobí na svého vnuka.

„Potřebuji si promluvit s někým normálním,“ povzdechl si a usmál se, když mu Aberforth ukázal na místnost, kam se přemístil.

„Tak spusť, co se stalo?“

„Začnu nejdůležitějšími informacemi, Xenofilius Láskorád nás zaprodal a v jeho domě nás přepadli smrtijedi.“

„U Merlina, jsou všichni v pořádku?“

„Fyzicky ano, ale Lenka to těžce nese a není se jí co divit.“

„To jistě ne, byla u toho?“ zeptal se a on mu to nerad potvrdil kývnutí hlavy. „Chudák, tohle by neměl zažít nikdo, natož někdo jako je ona,“ pověděl, ale ihned změnil téma, „a co to přepadení?“

„Nic se naštěstí nestalo, rychle jsme se odtud dostali, jejich dům měl přívětivě dost pater do sklepů, kam už neplatila bariéra, takže jsme se utekli.“

„Žádná bitva? To mi na Grindelwaldův styl nesedí.“

„To je ta druhá věc, nikdo mi nepřišel na pomoc.“

„Cože? Zopakuj mi to ještě jednou, já se asi přeslechl!“

„Nepřeslechl,“ pověděl naštvaně, když si na to vzpomněl.

„Sám s Lenkou a Hermionou ses bránil smrtijedům? Rozumím tomu dobře?“ nevěřil tomu Aberforth.

„Ani tak to nebylo, sám s Lenkou a Eleanor jsem se bránil smrtijedům a to v mém domě byli skoro všichni.“

„Oni o tom nevěděli?“

„Já nevím! Museli jsme se bránit přesile sami a pak když jsme utekli, se objevili a dělali, že to dřív nestihli. Nechali nás tam všichni málem zdechnout a pak mi na to Grindelwald řekne, že mi to chtěl nechat vyžrat, když jsem tam chtěl jít.“

„To mi bude muset vysvětlit!“ naštvaně vstal Aberforth z barové židle.

„Nic takového! Nešel jsem si sem stěžovat, tohle si vyřeším sám, já jsem ten velitel, jen tě o tom informuji,“ rychle taktéž vstal a rukama mu zabránil v jakémkoliv pohybu.

„Dobrá tedy,“ usmál se Aberforth, což nějak nechápal a ihned poté mu položil ruku na rameno. „Jsem rád, že jsi to zrovna ty, kdo nás vede, nevím o nikom, kdo by byl lepší velitel než ty a to jsem poznal spousty lidí.“

„Vždyť se všechno pod mýma rukama hroutí,“ povzdechl si.

„Ale stojíš tu hrdě a nenecháš sebou nikým cloumat, chvályhodně bereš všechny špatné věci, co se stali a dokážeš se z nich poučit, to z tebe dělá dobrého velitele. Teď ale běž a díky za informace.“

Tuhle scénu ještě chvíli nechápal, ale dle jeho rady se přemístil zpátky do svého domu v Kvikálkově.

„Tak co, už ses vybrečel všem na rameno?“ zlomyslně pověděl Gellert, když si ho všiml.

Podíval se po celé místnosti, a když nikde neviděl Hermionu, vytáhl na něj okamžitě hůlku.

„Chlapeček má hůlčičku,“ křivě se zašklebil Grindelwald a on zůstával klidný.

„Pojď na souboj, jeden proti jednomu, pěšák proti veliteli, vězeň proti dozorci,“ řekl autoritativně a výsměšně, že i když je Grindelwald silnější a má plnou hubu blbých řečí, stále je to on, kdo mu může rozkazovat.

„Nemám ani jediný důvod to dělat,“ snažil se znít znuděně Grindelwald, ale on si všiml něčeho, co mu nahrálo do karet a tak hůlkou jednoduše a bez jediného zbytečného pohybu mávnul a lehké řezací kouzlo letělo přesně na svůj cíl a přeřízlo jednu z noh židle, na které Grindelwald seděl a ten s ohromným hlukem padl na zem.

„I silní bojoví mágové nepřelstí gravitaci,“ vysmál se mu do obličeje a hůlkou mával do rytmu, jakoby dirigoval nějaký orchestr, jen proto, aby dopálil Grindelwalda.

„Sám sis podřezal pod sebou větev,“ zvedl se naštvaně Gellert, ještě naštvaněji vytahujíc hůlku a vůbec nebral na vědomí, že jsou v obývacím pokoji, kde je spousta věcí, o které by si dokázali zlomit vaz.

„Dnes se ti nepokloním, protože svou hlavu neskloním slabochům a zbabělcům,“ pověděl tvrdě a okamžitě zaútočil svým nejsilnějším odhazovacím zaklínadlem a ani se nepodivoval tomu, že to vykryl, dva úkroky doprava, lehké švihnutí hůlkou, aby se Gellert ani nedokázal zorientovat a znovu kouzlo narazilo do štítu, který ten paprsek obrátil na něj a on jen štít postavil tak, aby se to odrazilo zpátky na něj, ale neuspěl, kouzlo vůbec neletělo na cíl, ale narazilo neškodně do stolu, od kterého se odrazilo do stolu.

Ten okamžik, kdy se Grindelwald nemusel bránit, využil mistrově na to, aby z celé místnosti odsál jakékoliv světlo, takže celou místnost zastihla nepropustná tma, přes kterou nebylo spatřit ani vlastní ruku, což z této místnosti udělalo překážkovou dráhu pro slepé. Místnost si pamatoval více než dobře, a i když se o trochu zvětšila od dob, kdy tu bydlel s příbuznými, stále věděl, kdo co je a tak toho hodlal využít. Udělal dva kroky do zad a teprve, když narazil do zdi, věděl, kde přesně stojí a tak mohl začít plánovat. První věc, co udělal, že se sklonil letícímu paprsku, který mu narazil nad hlavou do zdi a být to v obyčejném domě odstranil by i dost omítky.

„Providentia,“ použil neverbální kouzlo a usmál se, když kolem Grindelwalda se začali objevovat malí broučci, takže okamžitě věděl, kde je.

„Oculus felis,“ pověděl další kouzlo těsně předtím, než musel udělat úhybný manévr dopředu, aby se těsně vyhnul dalšímu kouzlu. Nyní viděl zrakem nočního predátora, něco podobného, čím se jistě mohl chlubit i Grindelwald. Určitě nebyl takový neznalec, aby si neporadil s tmou, kterou sám stvořil, ale na to spoléhala další část jeho plánu, jak udělat z nepřátelské tmy výhodu pro sebe. Vyslal tedy ničící kouzlo na Grindelwald, když věděl, kde stál a ten se tomu vyhnul a kouzlo narazilo za jeho zády. Poté musel blokovat on nějaké kouzlo, ale nebyl hlupák, aby nepostavil Protego horribilis, které i toto kouzlo v naprostém pořádku zablokovalo.

„Už to není taková legrace co, když oba vidíme ve tmě jako v denním světle,“ zaútočil taktéž slovy a schoval se za sloup, který přívětivě byl blízko něj a pak lehce chráněn prostředím na sebe vyslal oslepující zaklínadlo, které muselo přijít, jestli chtěl jeho plán uspět. Naklonil se za sloup a v místech, kde tušil Grindelwalda vyslal další kouzlo, které se naučil z pergamenu. „Amaurosa,“ bylo jediné, co řekl a i když neměl jak, věděl, že kouzlo dosáhlo kýženého úspěchu. Amaurosa bylo ohromné a nejzářivější světlo, které každému, kdo se do něj jakýmkoliv způsobem podíval, způsobilo za denního světla dočasné oslepnutí a to se nemohlo bavit o tom, jakou sílu to má ve tmě, kdy jsou oči zranitelnější.

Uslyšel výkřik z míst, kde stál Gellert a sám pro sebe se ušklíbl, člověk mohl mít velkou odolnost proti bolesti, ale tohle je tak násilná bolest, proti které se nedá jen tak bránit. „Finite,“ vyslal kouzlo proti sobě a zrušil si jen oslepnutí a s dobrým zrakem vyskočil z rohu, do kterého narazilo několik kouzel, jak Gellert zběsile mával hůlkou a vysílal kouzla do všech směrů.

„Fulgur vestis,“ vyslal ze země blesk na Grindelwalda, který již v té době měl před sebou postaven štít, který nepropouštěl nic a dobře viděl, jak si volnou rukou šahá na oční víčka, aby chvilková slepota zmizela. Věděl, že kouzlem ho nyní nedostane, ale v tu chvíli mu zrak padl na jednu z nezničených židlí vedle něj a tak si ji pomocí Wingardium leviosa postavil před sebe a pak rychlou Impedimentou ji poslal přímo na Grindelwalda. Přes štít tato židle prošla jako nic a ohromnou silou mu narazila do nohou, až by skoro řekl, že mu bližší nohu zlomila, ale padl na zem, což bylo jeho cíl.

„Petrificus totalus,“ vyslal okamžitě, ale až moc podcenil houževnatost Grindelwalda, který to ze země vykryl a ihned poté, na něj poslal tak rychlé zaklínadlo, že nestihl ani vytvořit celý štít, když mu narazilo do ruky a on ucítil tak nesnesitelnou bolest, že musel rychle převzít hůlku do druhé ruky, než by ji pustil na zem.

„Paralysis,“ zmohl se levou ruku na jednoduché zaklínadlo a umrtvil si tak svou pravou, aby ho bolest neoslabovala. Ihned ale na něj letělo zaklínadlo a on věděl, že by lepší verzi Protega nestvořil a tak jenom zdvihnul ze země velké hodiny, které jako štít zablokovali jistě hnusnou kletbu. Lehce se zpoza hodin vyklonil a kouzlem zvednul zničenou nohu ze židle, na které předtím seděl Gellert, a rychlím švihem hůlky, rozpohyboval ten klacek, který trefil Gellerta do ruky v době, kdy chtěl jistě na něj něco vyslat, ale skrčil bolestně prsty a upustil hůlku, čehož okamžitě využil a přivolal si ji pomocí Accia, což ještě zvládnul i levou rukou, bohužel neměl žádnou další končetinu volnou na uchopení Grindelwaldovi hůlky a tak ji aspoň stiskl mezi zuby.

„Sakva,“ zamumlal nadávku, když si uvědomil, že moc verbálních kouzel teď nevyšle, ale Gellert se nevzdával a furt ze země vysílal kouzla i bez hůlky, což ho už začínalo štvát a zvlášť, když poslal něco silného, co na něj převrátilo ty mohutné hodiny, za kterými se kryl. Věděl, že teď bude v pytli, pokud něco nevymyslí, protože tu byl doslova zasypaný a ani přemístění by mu nepomohlo, protože by se přemístil i s hodinami a tak bolestivě vystrčil hůlku zpod hodin a pomocí Wingardium leviosa tu tíhu lehce nadzvedl a vykutálel se pryč. Dalo by se říct, že na poslední chvíli, protože zase ty hodiny spadli na zem, protože do nich narazil další paprsek. Jedno musel nechtě Grindelwaldovi přiznat, na to že byl slepý, měl dobré tušení.

Zmučeně vstal, protože se musel zase sklonit, protože na každou stranu od hodin narazilo zaklínadlo a to jedno bylo zrovna na to místo, kde byl on.

Vzpomněl si na kouzlo, které vyslal Hermiona v druhém ročníku, takže doufal, že to zvládne i on levou ruku a tak zamířil na strop, kde visel nový lustr a ten jiskrou přesekl a ihned začal s ohromným rámusem padat přímo na Grindelwalda, který si to uvědomil a tak nad sebou stvořil bariéru, která ten lustr odstřelila pryč od něj, ale tu chvíli využil na to, aby přímo do něj poslal neverbální Petrificus totalus, kterému už se nemohl Gellert nijak vyhnout a tak zůstal jako socha ležet na zemi…jako skoro zničená socha.

„Fuj dřevo,“ vyplivl hůlku na zem a než stačila dopadnout na podlahu, zmizela tma a jeho do očí zasáhlo světlo a tak musel na sobě postupně zrušit všechna zrak podpůrná kouzla, protože celkové zrušení by levou rukou nezvládl, ale jak zmizela tma, tak přiběhla ze schodů Hermiona a ihned po ní i Lenka.

„U Merlina,“ zmohla se na jediné první zmiňovaná a on to ani nevnímal a ve svém skoro zničeném stavu doklopýtal k ztuhlému Grindelwaldovi a s bolestivou grimasou si klekl k jeho hlavě a počkal si, až na něj zvedne pohled, protože to byla jediná věc, co mohl udělat.

„Teď mi ležíš u nohou jako odpad ty jeden bojovej mágu v důchodu,“ bylo jediné, co řekl a na tváři se mu vytvořil ten nejhnusnější úšklebek, který kdy použil, „nic mě nedělí od toho, abych se ti jakkoliv pomstil za dnešek či jakýkoliv den, kdy si ze mě dělal idiota.“

„Až skončíš, ráda bych si s ním také něco vyřídila,“ pověděla pobaveně Lenka a přistoupila k němu. „Co mám léčit první? Nebo spíš co tě bolí nejvíc?“

„Není snad kousek těla, který by mě nebolel,“ povzdechl si a namířil znova hůlkou na Gellerta. „Ber to, jako že do vzdávajících nestřílím,“ řekl hlasem vítězem a zrušil ochrnutí a pozoroval zničeného Grindelwalda, který se nemohl skoro ani pohnout a tak se rozhodl provokovat dál. „Co ta bolestivá grimasa? Neříkej, že zlomená noha a ruka tak bolí.“

„Tvá ruka bude taktéž potřebovat rychlé ošetření nebo by si už s ní nemusel pohnout,“ zmohl se na jediný Grindelwald a to až moc rychle pochopila Lenka, která okamžitě začala léčit a Hermiona jí ihned asistovala.

„Dobby, Kráturo,“ zavolal si své skřítky.

„Ano pa-. Co se pánovi stalo?“ ozval se okamžitě Dobby, který se přemístil jako první z jeho sídla, který se snažili opravovat.

„Přines nějaké lektvary, pokud možno rychle,“ řekl zmoženě a skřítek okamžitě zmizel.

„Co může Krátura udělat?“ zeptal se ihned druhý skřítek.

„Oprav všechno a dej celou místnost do pořádku.“

„Krátura udělá,“ pokynul Krátura a odcupital na stranu a začal opravovat.

„Co jste tu vůbec vy šílenci dělali?“ zeptala se okamžitě Hermiona, co už si poněkolikáté prohlídla skoro zničenou místnost. Chtěl odpovědět sám, ale předstihl ho Gellert.

„Jako správní muži jsme si vše vysvětlili ve spravedlivém duelu.“

„Který jsem vyhrál já a doufám, že mi toho ještě osvětlíš víc.“

„To jistě udělám, pokud se aspoň dostanu do postele,“ odfrkl si Gellert a jen pohybem ruky si přivolal hůlku a pomocí ní si udělal z toho klacku, který mu zlomil ruku jakousi berly a z pomocí ní se nějak postavil. „Až vyléčíte vítěze, přineste mi alespoň lektvar,“ pověděl nakonec a vůbec při slově vítěz nepoužil ironii, což ho dost překvapilo.

Vítězně sledoval, jak Gellert kulhá i s jistě nějakými podpůrnými zaklínadly na sobě, to ho bavilo celou dobu, než mu zašel za roh.

„Do háje to je bolest,“ odstranil ze sebe masku drsňáka a skoro mu vyhrkli až slzy do očí z toho, jak dlouho musel bolest zadržovat.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se starostlivě Hermiona.

„To jen tak nebudu,“ povzdechl si a trochu zasykl, když další kouzlo dopadlo na jeho ruku. „Udělejte co je ve vašich silách nebo tu umřu,“ dodal, ale ten hřející pocit, že poprvé porazil sám Gellerta, mu stále zvyšoval náladu, jakmile mu vše postupně docházelo.

**

„Očekával jsem tě tu podstatně dřív, jsem rád, že si dokázal zapomenout na spěch a alespoň se nechat vyléčit,“ pověděl Grindelwald, když jenom zmáčkl kliku ke dveřím do jeho pokoje, radši ani nechtěl vědět, jak zjistil, že je to zrovna on.

„Jít sem a nenechat se vyléčit? Nejsem hlupák, co kdyby si chtěl odvetu, na tu jsem potřeboval být v pořádku,“ pověděl klidně, protože neměl nejmenší tušení, kam se tahle debata bude rozbíjet. „Neříkej, že tobě ale léčící kouzla nepomohla, bez nich by si tu asi jen tak v klidu neseděl.“

„Vyléčil bych se sám, takhle to bylo jen rychlejší.“

„Jestli ti tyhle kecy ještě někdo žere budiž, ale ze mě idiota dělat nemusíš,“ zamířil na něj výhružně prstem, i když všichni věděli, že bezhůlkovou magii neovládá.

Grindelwald jakoby jeho předchozí větu nevnímal nebo to jenom přesvědčivě předstíral, ale pak se mu podíval do očí, jakoby zkoušel jeho nitrobranu a tak ji tvrdě zapojil, i když žádný brutální útok na jeho vzpomínky neproběhl.

„V tvém souboji bylo stále ještě mnoho zdrcujících chyb,“ řekl poté, a když se chtěl už pobouřeně ozvat, Grindelwald pokračoval. „Ale…i přes to všechno si konečně po dlouhé době dokázal zapojit do souboje mozek a využít potenciál všech kouzel a prostředí.“

„Proč jednoduše neřekneš, že si mi ležel u nohou?“ šklebil se na něj.

„Až ta doba přijde, klidně ti to řeknu…dnes to byla jen taktická výhra,“ řekl stále s ledovým klidem Grindelwald. „Ptáš se proč taktická? Použil si na mne jediné ničící kouzlo, což značí, že to i se vztekem nebereš vážně a skončil si tak bídně, že by ses po souboji neubránil ani prvákovi.“

„Nemůžeš tenhle souboj přirovnávat s opravdovým.“

„Ale musím!“ zvýšil Gellert hlas, „nic si ještě nepochopil, tak já ti to celé vysvětlím, když ty si zmizel na výlet, přivolal jsem si Hermionu do pokoje a uspal ji a jenom očekával, jestli medailon nezačne zářit, aby se to nikdo jiný kromě mě nedozvěděl, pak jsem už jen sledoval, jestli nejsi ty nebo ta druhá holka zraněný, a když ne a vše už bylo v pořádku, tak jsem ji vzbudil a vymazal vzpomínku a jenom ji zdržoval v tom, aby ti co nejpozději šla pomoci, takže jsme přišli pozdě, jak jsem chtěl.“

„Jaký jsi měl k tomu důvod,“ pověděl temně a cítil zase velký vztek.

„Jaký? Jaký?! Aby ses něco naučil samostatně samozřejmě, jsi velitel, ale vůbec to tak nevypadá! Všichni za tebe rozhodují a tvé slovo má váhu jen u tvých kamarádů ze školy. Takhle sis vybojoval první bitvu s jednotkou, kterou sis do boje zvolil sám, to je ten trénink co potřebuješ, pak už jen stačilo podnítit tvůj vztek proti mně a donutit tě k souboji, abych viděl, jak vypadá souboj, když to bereš alespoň trochu vážně.“

„Donutil si mě naštvat se na lidi a seřvat je a přitom nic neudělali!“

„Nemysli si, že to bylo neoprávněné, myslíš, že kdyby udělali všechno dobře, že by na sebe nechali řvát? Poté, co se rozsvítil medailon, stejně plašili tak dlouho, že kdyby ta pomoc měla opravdu přijít, našli by jen tvé mrtvé tělo, proto si rádi nechali sypat popel na hlavu. Jen nikdo nevěděl, že jsem to ještě o větší čas pozdržel já. Jo a jen tak pro pořádek, jelikož jsem se nezapojoval, usměrnit je na rychlou pomoc tobě musel ten malej skřetí profesor, je velice chytrý, dobrá volba do týmu.“

„Takže mi chceš namluvit, že tohle celý byla zkouška a já nastavoval svůj život a život ostatních jen pro trénink?!“

„Hlupáku…celou dobu jsem hlídal ten blbý medailon, jedna někam letící Avada a byl bych tam rychleji, než by sis vůbec na posily vzpomněl, ale takhle jsem tě to tam nechal vyžrat, že sis vybral tak malý tým a taktéž aby si ukázal tvé velící schopnosti a to že si nás tam seřval jak malý děti a ocenil schopnost těch, kteří tam byli, je podle mě výtečná ukázka, jak se to má správně dělat.“

„Proč to ale muselo být takhle,“ povzdechl si, když to tak nějak přijal.

„Člověk se chová jinak v krizových situacích než v naplánovaných, takže desítky tréninků by nikdy nenahradili to, co sis dnes prožil a navíc sis tak posílil svou autoritu a to dokonce i v mých očích.“

„Dneska už nechci použít žádný sérum pravdy, tak mi odpřisáhni, že je to pravda a já ti budu nadále věřit.“

„Hezké, moc hezké,“ pochválil Gellert a dodal. „Přísahám na svou smrt neporušitelným slibem, že tyto informace byli pravdivé.“

„Budiž,“ pokýval hlavou.

„Tak jsme si popovídali a teď zpátky k tvým chybám,“ změnil Grindelwald naprosto tón a jeho to donutilo si předstíraně schovat hlavu do dlaní. „Velmi pěkné kouzlo to oslepující, řekl bych, že tak silné neznám ani já, i když po pravdě o nic takového jsem nikdy nestál, světlo není přítelem temného černokněžníka, jakým jsem kdysi býval. Taktéž mohu pochválit dobré vypořádání se s tmou, dopadlo to lépe, než jsem čekal, ale co nemohu pochválit, byly jak tvé pohyby, tak postavení si za pevnou zeď nepevný objekt.“

„S opevněním jsem neměl na vybranou, buď to, nebo nic.“

„Dobrá, pro příště řekneme smrtijedům ať počkají, než si vybereš lepší místo, kde máš více pevných objektů jako dočasný štít,“ řekl ironicky a on si povzdechl, že už si zase povídá se starým Grindelwaldem. „Dále bych viděl za chybu to, že sis nechal zranit tu ruku, kterou používáš, měl ses buď nějak chránit, nebo kouzlu nastavit ruku druhou, protože pro zranění tvé hlavní ruky jsi byl nucen dokončit boj s kouzly nejlehčí úrovně, a kdybych nebyl oslepen, skončil by si zle.“

„Kdyby…ale oslepený si byl a tak jsem tě dostal i s těmi nejhoršími kouzly základní úrovně.“

„Jenže to jsem byl já, ten Voldemort by i poslepu střílel samé destruktivní zaklínadla, to že já tě nechtěl poslepu zabít je něco jiného, každopádně použití židle jako pokořitele mého nejsilnějšího magického štítu a následného použití nohy židle jako palice mi přišlo inteligentně vyřešené na to, v jakém stádiu boje jsi byl. Ten boj si projdeme ještě jednou nebo radši dvakrát někdy později a budeme krok po kroku uvažovat, co kde by bylo lepší, třeba se někdy dostaneš do podobné situace a tam jen ubohé triky se židlemi nemusí stačit.“

„Beru na vědomí, ještě něco, rád bych se už dneska vyspal.“

„Snad jen dobrá práce, i když mi to jde těžce vyslovit… a až se vzbudíš, přichystám ti odměnu, protože budu potřebovat trochu času na protrénování té Lenky a tak ti najdu něco, čím se zabavíš.“

„Radši se nebudu ptát, co to bude, jinak bych třeba taky strachy neusnul,“ řekl s těžce nalezeným humorem a odešel pryč z jeho pokoje do toho svého.

**

Po nejméně čtrnácti hodinách spánku se už cítil svěžejší, sám se divil, že tak dlouho dokázal spát, když normálně by ho nepříjemně vzbudil Gellert nebo vytáhla z postele Hermiona, ale nic takového se nestalo a on si tak mohl výtečně odpočinout. Nahodil na sebe nějaké oblečení a poté co už tak nějak vykonal vše, co chtěl, sešel dolů, kde nikdo nebyl, dokud neuslyšel ze zahrady všelijaké zvuky, od nadávajících po ironické od Grindelwalda. Pokrčil nad tím rameny a už se tam chtěl vydat, ale zastavilo ho odkašlání.

„Nemám ráda, když mě někdo jen tak přehlídne,“ pověděla Fleur vesele. „Teď jsem poprvé v životě na tebe od Grindelwalda uslyšela lehkou pochvalu a ty si to zkazíš tím, že ani nezaregistruješ to, že ti po baráku chodí cizí člověk.“

„Když mu to neřekneš, nebude to vědět, a tudíž mu tím nezkazíš radost a mě dobré jméno,“ řekl vychytrale. „Jinak tě rád vidím, co tě sem přivádí?“

„Jsi si jistý, že si nestudoval v minulém životě někde s Grindelwaldem? Občas mi přijde, že máte stejné názory,“ pověděla přemýšlivě Fleur a jemu se na tváři objevil vystrašená výraz. „Ne tak asi ne, tvůj výraz říká dost,“ zasmála se a po chvilce pokračovala. „Jsem tu, abych ti pomohla, ale po pravdě, Grindelwald má opravdu zvláštní požadavky.“

„Začínám se ztrácet, ten ‚dárek‘ co mi slíbil, máš být ty?“

„Dárek? Zklamu tě Harry, když jsem se to učila sama, tak jsem měla chuť lektora uškrtit,“ zašklebila se Fleur a on věděl, že zrovna teď na to vzpomíná a musel se zadržovat, aby nepoužil nitrozpyt a neuviděl něco jistě zábavného.

„Tak do mě, ať to mám za sebou, už to, že teď mě nebudu mít na starost on, mi dost naznačuje.“

„Jistě, projdeme si pár cvičných soubojů a pak budu tvá osobní lektorka na ‚procvičování elegantní chůze‘ jak jsme tomu říkali u nás na škole. Pro tebe to znamená, jak dělat co nejefektivnější úkroky, jak v boji nachodit co nejvíc s co nejmenší únavou a jak se přikrčit tak, aby si mohl z té pozice ihned útočit a v nutné chvíli se přikrčit ještě víc, říkejme tomu trénink obratnosti a akrobacie.“

„To mám za to, že jsem se musel vykašlat na své ranní tréninky,“ povzdychl si, když mu došlo, co vše teď budu muset strpět.

„Ber to z té lepší stránky, jestli něco takového vůbec na tom je. Občasnou naší aktivitou bude i tanec a většinu ostatních věci budu muset dělat s tebou, než mi to dítě zakáže, takže co vytrpíš ty, vytrpím i já, takže to bude vzájemné a nikdo se nebude moc vymlouvat na to, že druhý dělá víc než první,“ pousmála se Fleur a on ji na očích viděl, že se baví jeho bezmocí.

„Jedno nemůžu Gellertovi odepřít a to je to, jak to vymyslel, sám bych se do toho nikdy nedonutil, ale takhle se snad přemůžu.“

„Jsem ráda, že souhlasíš, umírat budeš jen prvních pár dní, pak už to bude jen lepší, věř mi.“

„Uklidňující,“ řekl ironicky a na tváři se mu už úsměv neobjevil. On to věděl, Fleur to věděla, tohle bude hrozná dřina a zvlášť, když ví, že to dělá pro sebe a bude to muset dělat pořádně a pěkně dlouho. „Dobrá pusťme se do toho, než začnu utíkat a jen tak mimochodem tvá angličtina se mnohonásobně zlepšila.“

„Díky, ono když se bavím pouze s vámi, tak to ani jinak nejde,“ zářivě se na něj usmála a vytáhla si hůlku. „Jen nejjednodušší kouzla, Grindelwald vyprávěl, jak tahle místnost včera skončila, dneska ji necháme v tomhle stavu, chovej se jak ve skutečném boji, jinak to nebude mít žádný smysl, můžeme?“ zeptala se, a když jí s hůlkou v ruce kývnul, začala odpočítávat.

 Pak se rozběhl skoro skutečný boj, jestliže si myslel, že ho bude Fleur šetřit, tak se mýlil, Fleur se pohybovala opravdu dobře, skoro nic nemusela blokovat, protože se udržovala v neustálém pohybu, což byl přesně opačný styl od Grindelwalda, Aberfortha, Horácia a vlastně i všech starších učitelů, kteří stáli a spoléhali na své štíty, Fleur měla úplně jinou taktikou a ta ho rozčilovala ještě víc, než neskutečně velké množství štítů, které blokovali jeho kouzla.

Marně se snažil mířit, protože to nezabíralo, dokázala až moc dobře měnit pohyby a tak spíš využíval kvantitu kouzel, aby alespoň občas zasáhl její štít, jenže Fleur se jen nebránila, v pohybu na něj sesílala kouzla, která stačil sotva odrážet natož někam směřovat. Celou dobu se dobře bránil dle jeho názoru, ale když ucítil, že narazil do zdi, věděl, že udělal špatně a tak rychle vykročil dopředu, ale jakou chybu udělal, zjistil, až když se jedno kouzlo odrazilo od zdi a narazilo mu do zad.

Viděl, jak se blíží k němu, ale vůbec nemohl zvednout hůlku natož udělat krok pryč, jako kdyby ho něco přikovalo k zemi a tak když stála před ním, mu jednoduše z ruky sebrala hůlku a teprve pak to kouzlo ukončila.

„Pěkný souboj,“ nepřestávala se usmívat a hůlku mu vrátila a elegantně udělala pár kroků zpět a připravila se na další kolo.

„Co to bylo za kouzlo?“ jeho zvědavost překročila mez a musel se zeptat.

„Tak mě poraz a dozvíš se to,“ mrkla na něj a začala znovu odpočítávat a vše bylo nanovo, jen si už dával pozor na možné odražená kouzla a dělal víc úkroků, než štítů, když to byla tak velká taktika. Docela mu to pomáhalo, když většina kouzel skončila ve zdi za ním nebo se od té zdi odrazila. Přemýšlel jak ji zastavit, to byl hlavní cíl, když se nebude moc pohybovat, bude to jednodušší a tak i když byl ve svém domě a bude to muset uklízet, vykouzlil na zem Aquamenti, takže lehce zaplavil celou místnost a než Fleur přišla, co má za lubem, všechnu vodu jako celek přeměnil na něco mnohem hustšího, v čem se nedalo pohybovat, naneštěstí se v tom zasekli oba dva, ale stále si radši věřil v nehybném souboji než v této opičí dráze.

Jenže zůstal překvapen, když rychle něco zakouzlila pod své nohy a jakoby na chvilku se vznášela a hned přímo pod jeho nohy něco začarovala a nohy mu doslova zamrzli do kusu ledu. Nehodlal se vzdát, a když viděl, jak vyčkává, co udělá, tak pod své nohy poslal ničivé kouzlo, které veškerý led prolomilo a on tak mohl vylézt na ty roztříštěné kousky ledu, které byli momentálně všude. Podíval se na Fleur a ten se jen pousmála a boj začal nanovo, jen s tou odlišností, že všude byl buď led nebo bahno či voda, takže se chodilo dosti špatně a museli si dávat pozor, aby si neublížili sami místo vzájemně. Ale jeden špatný krok se mu stal osudným, když do něj znovu od zdi narazilo zaklínadlo, zkoušel se pohnout, a když se mu to podařilo, byl zmaten, že se mu nic nestalo, ale když se otočil rychle doprava, pochopil, protože místo logicky pravé strany viděl stranu levou, celé jeho vidění bylo pootočené a on si nadával do blbců, že sebou nechává takhle zahrávat.

„Jestli to neukončíš rychle, budeš trpět,“ pověděl pobaveně, když si hrál s tím, že vidí to, co vidět nechce a naopak.

„Tvé přání je mi rozkazem,“ pověděla a pak dodala pro něj velmi známé kouzlo, ale nenechal se zastavit, slyšel, že je vlevo, tudíž to znamenalo, že musí být vpravo a tak se otočil doleva a pohnul levou rukou, aby pravá ruka se zvedla a mohla použít štít. „Už ti to začíná jít, teď se ještě hýbat,“ provokovala vesele dál a dál ho zásobila kouzly, že musel zhmotnit Protego horribilis a chránit se těch pár sekund na to, aby dostal nějakou orientaci, a když vytušil kde je, porušil svá vlastní pravidla a přemístil se přímo k ní a ohnal se pravou rukou, aby se pohnula levá a chytili ji snad za tu ruku, kde má hůlku a namířil na ní svou hůlkou.

„Podvodníku,“ hlesla, když se vzchopila z toho šoku, že se přemístil přímo vedle ní.

„Jinak to nešlo,“ usmál se omluvně. „Jinak by si mě mučila tímhle kouzlem tak dlouho, než by ses nudila.“

„Možná,“ protáhla to jediné slovo, a když pustil její ruku, odstranila to hnusné kouzlo na něm. „No, vyhrála jsem tehdy, když jsem tě tím kouzlem dostala, ale beru na vědomí tvůj pokus o remízu.“

„No tak, já chci vědět ty kouzla,“ poprosil a nahodil smutné oči.

„Jistě, že tě je naučím, od toho tu jsem,“ zasmála se a zase udělala pár úkroků do zad. „Poslední souboj, pak to tady uklidíme a pustíme se do něčeho pořádného.“

„Jistě má paní,“ vysekl uctivou úklonu a z té úklony poslal jako první Expeliarmus a tím začalo třetí a poslední kolo.

Formát pro tisk