Kapitola osmačtyřicátá - Tvrdá realita

Harry Potter and Pactum Purgamen

Celý večer a celou noc prováděl profesor kompletní ochrany tohoto domu. Mnohokrát za tu dobu musel podstoupit nahlížení do mysli, aby mohla být bariéra správně nastavená. Kdyby prošel Malfoy, Lestrangová, Yaxley, Moody nebo ředitel tak mu to bude okamžitě oznámeno, na více lidí neměli čas a na více domů bohužel také ne. Bude muset doufat v to, že jakákoliv naplánovaná akce či špionáž bude vedena některým z těchto lidí, aby to včas poznal, protože bohužel nemohli tu stvořit bariéru na všechno, to by pak zněl alarm pokaždé, když by někdo z mudlů prošel.

„Zhruba za tři hodiny musíme odejít,“ ozval se po dlouhém tichu profesor. On to samozřejmě věděl. Sledoval čas jako ostříž, protože nechtěl udělat žádnou chybu, kvůli které by profesora odhalili.

„Stihnete to?“ zeptala se Hermiona, která neměla toho mnoho na práci, stejně jako on a Lenka.

„Ochrany domu jsou dobré, varovací a poznávací bariéry průměrné a proti přemisťovací bariéra je asi na necelé dvě míle, kromě vás samozřejmě, tudíž si dávejte pozor, aby se vás někdo nedržel, až se budete přemisťovat.“

„Ale co ostatní, Harry?“ ozvala se Lenka.

„Pokud je sem nepřivedete, nebudu moc sloužit,“ odpověděl místo něj profesor. „Musím bariéru naučit poznávat jak přátele, tak nepřátele, ale u proti-přemisťovací bariéry je to jinak a výjimky se dělají těžce.“

„Dá se to za ty tři hodiny stihnout?“ otázal se.

„Tři možná čtyři lidi ještě zvládnu, když je bariéra už hotová.“

„Hermiono, můžeš?“ otočil se na ni.

„Čtyři lidi? Bill, Fleur, Percy, Aberforth?“ zeptala se.

„Fleur, Percy, Aberforth a Eleanor, Bill se bude přemisťovat s nimi a navíc má z nich největší šanci tu bariéru sám zrušit a ostatní od Parishů se budou moc přemisťovat s Eleanor.“

„Přivedu je sem,“ řekla, jako kdyby s tím nesouhlasila, ale možná si to jen špatně vyložil, každopádně nad tím pokrčil rameny. „Pane profesore, kdyby sem náhodou někdo přišel, překazil by nám útěk, stvořením vlastní proti přemisťovací bariéry?“

„Dobrá otázka, ale odpověď na ní nebude tak jednoduchá. Teoreticky by ji měl bez problému sestavit, ale prakticky to může být horší, v jedné knize jsem četl, že dvě stejné bariéry na sobě, mohou různě reagovat, takže nastává otázka, jak silná by ta bariéra byla a kde by bylo její epicentrum,“ odpověděl mu složitě a on věděl, že to stejně dobře nepochopil. „Každopádně mi neříkej už profesore, nejspíše už v tvém případě jím nikdy nebudu a ostatním taktéž tykáš.“

„Jak si přejet-,“ přerušil se ve slově. „Jak si přeješ.“

V tu chvíli se do místnosti společně s Hermionou přemístili všichni tři z Lasturové vily.

„Profesore? Co vy tu děláte?“ zeptal se Percy, když viděl důvod své návštěvy.

„Přišel jsem podpořit své nejlepší studenty, samozřejmě.“

„Rád vás znovu vidím, Filiusi,“ ozval se tentokrát Bill.

„Nápodobně, jsem rád, že tu jsou opravdu všichni mí oblíbení studenti,“ usmíval se profesor.

„Arry, co tu děláme?“

„Nové ochrany domu a potřebujeme vás zahrnout do výjimek,“ řekl a sledoval, jak se Hermiona znovu přemístila pryč.

Vesele sledoval diskuzi, která se zde vedla, a přistoupil k Lence a zašeptal ji do ucha: „Pojď za mnou.“

Jak řekl tak s tím svým zasněným výrazem ho následovala z chodby do obýváku, kde bylo alespoň o trochu míň rušno.

„Děje se něco?“ zeptala se, ještě než začal.

„Než půjdeš do školy, potřebuji vymyslet, jak tě z ní dostat, máme více možností, ale dle mého je jeden hloupější než druhý, a když je škola ze čtvrtiny plná dětí smrtijedů a nebo naopak za čtvrtiny plná nebelvírských bonzáků, tak tě nemohu jen tak bezdůvodně nechat odejít, chce to plán.“

„Takže se mě ptáš na to, jak mám bezpečně odejít?“ zeptala se pobaveně.

„Ne tak přesně, psal jsem dopis tvému tátovi, aby mi pomohl, ale neodpověděl mi, takže jsme v tom sami, tudíž musíme co nejrychleji něco vymyslet, nenechám tě tam těm zrůdám.“

„Ukončit studium ale jde, v čem je problém?“

„Jestliže jen tak ukončíš studium, veškerá populace si bude myslet, že to bylo ze strachu, což by přidalo na síle Zmijozelům a ostatní koleje by zachvátil strach, kvůli nemoci by to taktéž bylo divné a snadno odhalitelné, únos by se dal, ale zase by se to mohlo převrhnout tak, že by se Zmijozelu více báli, protože by si mysleli, že to udělali oni. Brumbála nemůžeme samozřejmě požádat, aby to nějak vyřešil, takže nemám naprosto žádné tušení jak to provést,“ pověděl sklesle.

„Nechci ti vrátit špatné vzpomínky, ale Theresa taktéž odešla a vrátit se má až v příštích pár dnech a nikomu to nebylo podezřelé.“

„Ano…Theresa,“ zamumlal si nenávistně to jméno. „Jenže ona odešla v době, kdy smrtijedi neměli skoro žádné postavení, teď ale všichni ví, že se vrátil a všichni vědí, že má pod palcem ministerstvo.“

„Proto si chtěl setkání s mým otcem, že by to nějak vyřešil u ředitele?“

„Jako tvůj rodič má alespoň podle zákona právo to udělat, já můžu použít zase jiné věci, ale když to půjde bez problému a hlavně bez nějakého zbytečného rozruchu, bude to pro mě a hlavně pro tebe to nejlepší. Důležité je, aby to bylo co nejdřív, nejlépe ihned.“

„Můžeme ho navštívit, jestli chceš nebo prostě nepřijdu do školy. Udělám cokoliv, když budeš chtít,“ usmála se na něj vesele.

 „Dobrá, až přijde Eleanor a profesor jí udělá výjimku na bariéru, půjdeme navštívit tvého otce, snad s ním bude rozumná mluva,“ zadoufal.

„Už se těším, zase nějaká tajná akce, to je na tom to nejlepší,“ zasmála se a on musel jenom nevěřícně zakývat hlavou, tady se baví o důležitých věcech a ona to bere jako hru na tajného agenta. „Netvař se tak. Kdyby si musel trčet ve škole, také by sis přál, nějakou akci.“

„Ano…asi ano,“ odsouhlasil to a to jí vyvolalo ještě větší úsměv na tváři.

„Takže mám se jít na něco připravit?“ zeptala se ještě.

„Můžeš si jít před zrcadlo zkoušet svůj proslov, kterým přemluvíš svého otce k souhlasu, jinak nic,“ zašklebil se na ni.

„Někdy se mi zdá, že si se vůbec nezměnil,“ pokývala vesele hlavou a vrátila se chodbou zpátky.

„Pro přátele vždy budu ten stejný Harry, a ostatní ať si hodně přejí mě nepotkat,“ řekl si šeptem do prázdné místnosti a taktéž se vydal za ostatními.

***

„Zajímavá architektura,“ pověděla Eleanor, když se oni tři přemístili na dohled od Lenčina domova.

„Mám v tom hledat nějaký výsměch?“ zeptala se Lenka někam, kde tušila neviditelnou Eleanor.

„Ne…nic takového, jak ráda bych v něčem takovém bydlela sama, ono je sice krásné mít obrovské sídlo, ale bydlet sama by alespoň pro mě bylo lepší.“

 „Až se budete dělit o dům s druhým nejobávanějším černokněžníkem století, rád si na toto téma s vámi popovídám, do té doby postupujme podle plánů a dělejme to, proč jsme tady,“ pověděl autoritativně a za sebou jenom uslyšel lehký smích, který dělal, že neslyší.

„Jsme tu,“ podotkl, když došli blízko dveřím. „Eleanor spoléhám na tebe, nechci dostat kouzlem do zad nebo nějakou jinou odpornou věc. Lenko, tohle není důležitá věc, nepovede-li se, uděláme to jinak, takže to ber s klidem,“ dokončil svou myšlenkou a s pořádným nádechem došel zazvonit na zvonek.

„Ano?“ otevřel s otázkou pan Láskorád dveře, ale když jako první uviděl jeho, rychle dodal. „U Merlina,“ a pokusil se zavřít dveře, ale v tom mu bránila jeho noha, protože tohle přesně očekával.

„Tati, to už mě ani nepustíš dovnitř?“ ozvala se za ním Lenka, což donutilo jejího otce více pootevřít dveře a vykouknout ven.

„Hvězdičko, co tu děláš?“ zeptal se šťastně, ale potom jakoby mu něco došlo, změnil naprosto svůj výraz. „Ty nejsi má dcera, má dcera je ve škole! A nepotuluje se tu s nejhledanějším člověkem na světě!“

„A kdo bych asi tak byla?“ zeptala se Lenka vesele, ale to veselí ji v očích po předchozí větě už neviděl.

„Co já vím! Mě neoblafnete,“ zvýšil znovu hlas a silně zavřel dveře, čemuž už nedokázal zabránit.

„Nyní už nebudu hodný Harry,“ pověděl tvrdě a nechal si vyklouznout hůlku do dlaně a jen tak jemně vyrazil dveře. „Nerušíme?“ zeptal se sarkasticky, když viděl, jak na něj míří hůlka, ale nemohl se ani na něj zlobit, protože ta hůlka na něj mířila asi setinu sekundy, než přilétla Eleanor pod plášť, takže to vypadalo, jako kdyby prostě zmizela.

„Vypadněte z mého domu, vy prašivý smrtijedi nebo kdo vlastně jste!“

„Tati, co se s tebou děje?“ zeptala se trochu vyděšeně Lenka.

„Nejsem tu vítán, to beru na vědomí, ale proč vyhazujete i svou dceru, to opravdu nechápu.“

„Moje dcera je ve škole,“ zmohl se znovu na stejný odpor pan Láskorád, ale pak zničeně padl do křesla, u kterého stál.

„Tati,“ přiběhla k němu Lenka a ihned si ke křeslu klekla.

„Eleanor, zdá se mi to divné, nepřestávej v soustředěnosti,“ zasykl a taktéž přistoupil k panu Láskorádovi.

„Hvězdičko, jsi to opravdu ty?“ zeptal se už nadšeněji pan Láskorád.

„Jistě, celá ve své kráse,“ zavzlykala šťastně Lenka a padla svému otci kolem krku.

„Ale co tu děláš, tady…a v tuto chvíli.“

„Přišla jsem tě navštívit a o něco požádat.“

Sám moc neposlouchal, ale rozhodl se jen tak provizorně vyslat lokalizační kouzlo, které k jeho radosti, neukázalo nikoho jiného, přistoupil tedy k oknu, aby se porozhlédl po okolí a to co uviděl, ho už opravdu nepotěšilo. „Smrtijedi!“ stihl zařvat, než uviděl letící paprsek přímo do okna, který stihl zablokovat jen díky tomu, že měl hůlku v ruce.

Rychle se podíval na sebe, jestli se mu nějaký střep nezasekl do těla a pak se rozběhl k Lence a panu Láskorádovi.

„Hoří střecha,“ stihl zakřičet pan Láskorád, než se rozletěly dveře a v nich se objevil nějaký zakuklenec, na kterého než stačil zamířit, tak odlétl dle síly Eleanořiny kouzla několik desítek metrů.

„Musíme utéct,“ zařval rychle, když společně s Lenkou zabarikádovali ono okno a dveře čímkoliv, co bylo po ruce.

„Bude to nepříjemné, ale za mnou,“ zakřičel pan Láskorád a nechal pod sebou propadnout podlahu.

„Za ním,“ dal příkaz a viděl, jak nyní již Eleanor bez pláště skáče dolů a ihned po něm i Lenka a předtím, než on udělal ten poslední krok do díry, zamířil na strop nad nimi a zakřičel. „Destructo.“

Padal překvapivě celkem dlouho, ale padnul na něco velmi příjemného. Když se podíval pod sebe, poznal pouze nějakou tvrdou podlahu.

„Odtud už se můžeme přemístit, bariéra nepůsobí hluboko pod zem,“ vysvětlil rychle pan Láskorád a on tedy pokýval hlavou a všechny je společně se sebou přemístil do zničeného sídla Blacků.

„Sakra Harry, bude s tebou alespoň jeden úkol jednoduchý?“ vyjela na něj Eleanor.

„Sám sebe se ptám na to samé,“ pověděl ještě trochu roztřeseně, ale pak si něco uvědomil. „Neříkejte, že o tom nic nevíte!“ vylít okamžitě na pana Láskoráda.

„Tati?“ postavila se Lenka na jeho stranu.

„Vyhrožovali mi, vyhrožovali mi, že ti ublíží, prý vědí, že si bojovala na ministerstvu a že jestli chci, aby se ti nic nestalo, mám podat veškeré informace o Harrym přímo jim.“

„Sakra!“ zakřičel. „Málem jsme tam všichni zdechli, tomu vy říkáte bezpečí pro svou dceru? Co všechno jste jim řekl?“ zeptal se okamžitě, a když bylo chvíli ticho, dodal. „Chci to vědět hned!“

„Přečetli si ten dopis, očekával jsem, že přijdeš sám a ne že přivedeš i Lenku.“

„To si nemohl udělat tati, Harry je můj nejlepší kamarád!“

„Chtěli něco udělat tobě,“ zmohl se na lehký odpor pan Láskorád.

„A taky by mi udělali, kdyby tam nebyli oni se mnou!“

Sám si povzdechl a posadil se na blízké schody a snažil se nedat na sobě znát ten strach, který ho tam chytil. Viděl, jak si k němu sedá Eleanor a po chvilce mlčení, ji dal ruku na rameno a řekl: „Díky za dobrou práci,“ to bylo vše, co stačil, protože se přímo před něj přemístilo několik lidí a než stačil poznat, že to jsou jeho přátelé, už na ně s Eleanor mířili.

„Harry,“ vykřikla vystrašeně Hermiona a on mohl na jejím krku vidět blikající medailon.

„Emoce později,“ pověděl pevně Gellert. „Co se stalo?“

Rukou, kterou měl doté doby položenou na Eleanořině rameně ukázal na pana Láskoráda. „Zjevně jsem byl až moc očekáván,“ řekl dostatečně naštvaně.

„Napadli vás smrtijedi?“ zeptal se Gellert na zjevné.

„A kdo asi jiný?“ vyjela naštvaně Eleanor. „Co je to za hloupé otázky a proč jste vůbec přišli tak pozdě? To jste přišli jenom ohledat naše případné mrtvoly?“

„Neřvi tady na mě-.“

„Jenže ona má pravdu,“ vstal rozhořčeně. „Kdyby nebylo našich rychlých reakcí, dávno bychom byli mrtvý pod sutinami domu! Tohle by se nemělo stávat!“

„Tak si tam neměl jít sám, ty jsi přece velitel, blbá rozhodnutí padají na tvoji hlavu,“ bránil se Grindelwald.

„Jdi se bodnout!“ pověděl mu do očí a odešel k Lence a jejímu otci, přičemž musel minout všechny, kteří byli u něj doma a kteří na něj koukali všelijak. „Následujte mě do vedlejší místnosti, chci si s vámi popovídat!“ řekl směrem k němu a ukázal na jednu z místností, která ještě jakž takž v pořádku stála.

„Jdu taky,“ řekla Lenka, ale slyšel v tomto tvrzení náznak otázky, tak na souhlas kývnul.

„Eleanor, kdyby ten chytrák chtěl něco vědět, řekni mu to, jinak si běž domů odpočinout, udělala jsi toho hodně a všichni si zasloužíme pořádný oddech,“ řekl, ještě než hůlkou popostrčil do Lenky otce, aby pohnul.

Zamířil hůlkou do prázdna, aby stvořil bariéry, které by udělali z tohoto rozhovoru soukromý, ale jeho hůlka byla zastavena její rukou.

„Udělám to,“ bylo jediné, co řekla, možná chtěla oddálit tenhle rozhovor, možná chtěla být jen užitečná, ale každopádně na to Lence kývnul.

„Teď chci vědět do písmena přesně, co jste nakukal těm hajzlům, kteří nás málem všechny v tom domě pod sutinami zahrabali!“

„Přišel nějaký muž,“ začal vyprávět její otec smutně, poté co si všiml zklamání v očích své dcery, ale její zklamání nebylo větší než jeho vztek. Další člověk, co ho prodal a další boj, který nemusel přežít.

„Bylo to asi před dvěma týdny, co přišel a řekl mi, že mi dokáže udělat ze života peklo a Lence taky, pokud nebudu s ním spolupracovat a neudělám všechno proto, aby tě Ten-jehož-jméno-se neříká, dostal.“

„Ty jsi jim věřil? Jsou to smrtijedi!“ vykřikla Lenka a dle jeho měla co dělat, aby na něj nezamířila hůlkou.

„Hvězdičko-.“

„Chtěl jsi mi zabít přátele!“ vykřikla zničeně Lenka a po tváři jí začali stékat slzy. „Chtěl jsi zničit všechno, co jsem tak dlouho budovala,“ pověděla tiše a začala se jemně třást. Viděl, jak její otec se chce k ní přiblížit, ale jeho namířená hůlka ho zastavila. Sám si stoupl vedle ní a konejšivě ji objal.

„Já…nechtěl…já…m-musíš mi věřit…nic takového jsem nechtěl.“

„Lenko, omluv mé chování, ale musím to udělat,“ řekl mile, a když na něj vzhlédla, sundal si náramek, který dostal od Horácia a po příkazu v hadím jazyce, měl z něj svou soukromou zásobu lektvarů, kde byl jeden přesně pro tuto chvíli. Říkalo se o něm, že čtyři kapky rozvážou jazyk každému.

„Vypijte to nebo vás k tomu přinutím,“ řekl přísně, a poté co se Lenky otec naposledy podíval na svou dceru, dobrovolně to udělal.

„Jaký byl váš plán! Jak jste mě chtěli dostat,“ spustil okamžitě.

„Se smrtijedem jsme se domluvili, že když ti neodepíšu, že přijdeš sám a oni tě dopadnou a my budeme v bezpečí, to byla naše domluva,“ řekl Xenofilius slabě, hlasem toho, kdo je přinucen sérem pravdy.

Smutně se tomu zasmál. Slyšet, že tě takhle jednoduše někdo zaprodá, bylo něco, co by s medailonem na sobě, tak by tak klidně neunesl a on by to nemusel přežít. „Takže to byl ten světoborný plán? Nechat schovaný smrtijedy u vás před barákem, aby mě dostali, až přijdu?“

„Ano.“

„Co si chtěl udělat, když si mě tam uviděl?“ odvážila se Lenka zeptat.

„Přemístit tě a jeho tam nechat.“

„Ne…to nemůže být pravda, tohle je všechno nějaká noční můra,“ řekla strašně smutně a on měl chuť jejímu otci něco udělat.

„Dělal jsem to pro tebe,“ pokračoval Xenofilius.

„Ne, jenom sis nalhával, že to děláš pro mě…“

„Lenko, už tě nemůžu pustit do školy, víš to, že ano?“ zeptal se Harry mile a jemně ji utřel slzy z tváře. Nechtěl, aby zrovna ztratila věčný optimismus a radost, když byla jediná, která to tak úspěšně dokázala.

„Jsem s tím smířená,“ lehce se pousmála a on jí ten úsměv rád vrátil.

„Tak běž domů, lehni si do mé postele, vezmi si lektvar na lepší spánek a dopřej si to, co potřebuješ, tohle už vyřeším.“

„Dobře,“ zakývala hlavou a než udělala krok zpět a přemístila se, řekla ještě: „Díky.“

„Ani nevíte, jakou mám chuť vám něco udělat, za to, že se ona tak trápí!“

„Udělal jsem to, co jsem si myslel, že je správné.“

„Správné? Nepletete si správnost se zbabělostí? Lenka už teď není v bezpečí a to jen díky vám. Je pouze jediná věc, jak můžete alespoň maličko z toho napravit. Dojdete ještě teď do školy a řediteli řeknete, že Lenka ze školy odchází, nyní si její bezpečnost beru na starost já.“

„To neudělám.“

„Ale uděláte, dobrovolně nebo ne…pro své cíle a Lenky ochranu si klidně na vás prozkouším Imperius. Je jen na vás, jestli chcete, aby se Lenka dozvěděla, že jste se pokusil něco napravit nebo že jste vzdoroval splnit její přání až do úplného konce.“

„Dobrá, co mu mám říct?“

„Že je to vaše přání, nic víc, nic míň a uvědomte si, že je to možná poslední možnost přesvědčit vaši dceru, že nejste takový, jak se teď chováte,“ pověděl a následně dodal. „Tady máte protilátku,“ podal mu pár kapek neutralizačního lektvaru a zrušil bariéru v této místnosti.

„Filiusi,“ zavolal na svého bývalého profesora. „Až skončíš s bariérami, odveď prosím pana Láskoráda k řediteli a zabal Lence veškeré věci a přines je Horáciovi, odtud se bezpečně dostanou až k Lence.“

„Sice to nechápu, ale udělám tak,“ pokýval maličký profesor.

„Vy už tu taktéž nemusíte stepovat, tady nejste o nic více platný než doma v posteli či na gauči,“ řekl všem ostatním a došel si sebrat ze stolu svůj neviditelný plášť a Xenofiliusovu hůlku, kterou mu tam Eleanor položila.

„Nejvíce ze všeho jsem se zklamal ve svých schopnostech, do teď jsem si myslel, že medailon začne zářit hned, jak jsem v nebezpečí, ale asi má tak pětiminutové zpoždění, že ano? To je myslím ten čas, kdy jsem musel s pouze dvěma členy mé skupiny čelit proti přesile,“ řekl tak, aby to vyznělo, že opravdu neobviňuje nějaký kus kovu, co se nosí na krku, ale lidi, kteří se z nějakého důvodu opozdili.

„Já-,“ chtěla něco říct Hermiona, ale zastavil příval jejich slov rukou.

„Nemusíš mi nic říkat, vím, jak špatný zaklínač jsem a jak je vše má chyba,“ pověděl nakonec a vrátil se do místnosti s Xenofiliusem, kde s ním hodlal počkat doté doby, než ho profesor odvede do školy, ale jeho myšlenky mířili někam jinam. Přemýšlel, proč nedělají lidi to, co se od nich očekává…

**

Seděl v pohodlném křesle a o opěradlo opřené ruce tvořili jakousi stříšku. Posedával takhle už několik minut, ale jelikož byl zamyšlený, nepřišlo mu to tak. Hlavní tématem jeho myšlenek bylo to, jestli udělal správně, že Xenofiliuse pustil jen tak do hradu, i když s ním poslal Dobbyho, aby na něj dohlédl a hlavně aby dohlédl na to, že se přemístí zpátky do jeho již zničeného sídla, protože to bylo jediné místo, kde mohl dostat svou hůlku, pokud se tak Lenka vůbec rozhodne udělat.

„Harry?“ tohle jediné slovo, ho donutilo zvednout pohled zabodnutý někam do zdi, kam celou dobu hleděl.

„Krásné dopoledne přeji,“ usmál se na Lenku v jeho posteli.

„Čekáš dlouho?“ pověděla a protáhla se.

„Ne, zjistil jsem si, za jak dlouho se probudíš po tom lektvaru, takže jsem jen tu chvíli.“

„To jsi tak pokročil v lektvarech, že dokážeš uhádnout čas podle množství, kolik jsem toho vypila?“ zeptala se překvapeně.

„Ne…bylo to napsané na té lahvičce,“ zašklebil se.

Odpovědí mu byl její smích, který bylo vidět, že snad ani nechtěla zastavit, přece jenom smích v těchto dobách je vzácnost, on se na ni alespoň z křesla pobaveně usmíval.

„Ty se snad nikdy nezměníš,“ pověděla za chvíli.

Na toto prohlášení se jen usmál, bylo by zbytečné říkat, že se už všichni tolikrát změnili, že své minulé já by ani nepoznali. Její úsměv ji moc dlouho nevydržel a tak hned poznal, že teď se vrátí k časnému ráno.

„Takže co Harry? Ode dneška budu takhle spát v tvé posteli?“

„No, budu rád, když si najdeš nějakou jinou,“ zašklebil se. „Každopádně do školy už nepůjdeš. Mrzí mě, že se nemůžeš osobně s nikým rozloučit, ale takhle to bude snad nejlepší.“

„Mí jediní přátelé jsou zde, není potřeba se s někým přehnaně loučit,“ pokývala hlavou a on se jí rozhodl to věřit.

„V tom případě vítej v tvém novém snad dočasném domově.“

„Ještě jsem nikdy nebydlela v ničem mudlovském, bude to jistě zajímavá změna.“

„Asi si to moc neužiješ, zvlášť když jsme tu zavření a furt se jenom něco studuje nebo cvičí.“

„Nekaž mi iluze!“ zamířila na něj pobaveně prstem. „Ale ještě je tu něco, co bych chtěla vědět.“

„Ptej se,“ vyzval ji.

„Kde je můj otec?“

„V tuto dobu by měl být v rozbitém sídle Blacků,“ odpověděl bez emocí, ať už chce cokoliv, ať to chce sama a ne podle jeho názoru.

„Dobrá, doprovodíš mě tam, já…“ zasekla se ve větě a nadzvedla si peřinu, asi aby nepoznal, že pláče.

„Samozřejmě, cokoliv budeš chtít,“ řekl a taktně si stoupl z křesla. „Připrav se a pak pro mě zajdi,“ a s těmito slovy odešel ze svého pokoje.

Chtěl už zamířit dolů, kde by teoreticky měli být poslední obyvatelé tohoto domu, ale nechtěl se hádat nebo promrhat čas v nějakém trapném tichu a proto zamířil do jedné místnosti v druhém patře, kde toho nebylo mnoho, ale bylo tu něco, co hledal.

„Á poslední člen mé rodiny, co tě přimělo sem zajít?“ objevil se hned v obraze Phineas, který tam v době, kdy otevřel dveře, nebyl.

Nahlas si povzdechl a sedl si na opěradlo křesla, které tu jen tak někdo položil. „Cítím potřebu se omluvit za to, že jsem zničil tak překrásné sídlo, které jste vybudoval.“

„Žádná ironie ani sarkazmus?“ zeptal se jakoby překvapeně Phineas. „Už jsem několik let po smrti, takže mě už nějak nezajímá, co vše bylo zničeno a co znovu vybudováno. Jediné, co mi jedno není, je pověst a pokračování naší rodiny. Sídla, zámky a hrady se dají znovu postavit, lidé se ale oživit nedají. Takže když vidím, že mé sídlo zachránilo jedinému pokračovateli rodu život, jsem spokojen, že splnilo svůj účel.“

„Vážím si vašich slov, ale sám musíte vědět, že pověst…naší rodiny už není taková, jaká by měla být.“

„A kdy byla? Tu dobu si sotva pamatuji já. Má pravnoučata se dobrovolně přidávala k smrtijedům a brala si za manžele nebo manželky smrtijedy nebo své vlastní příbuzné, tenhle odpad rodiny naši pověst akorát zhnusil, málo lidí dostalo nějaký Merlinův řád a naše rodinné moto akorát překrucovali, aby mohli souhlasit s názory toho v té době mladého Toma Raddla.“

„Voldemorta dostanu, zničil toho tolik, že trestu neunikne,“ řekl odhodlaně.

„Jestli to dokážeš, tak pak už nikdo nebude moci proti naší rodině něco říct a to je doufám náš společný cíl.“

„Dřív bych řekl, že je mi to jedno, ale teď…“

„Já bych zas dříve řekl, že takového šmejda jako ty v rodině nechci a teď se tu s tebou bavím, jako jsem se nebavil s nikým jiným.“

„Je to zvláštní.“

„To jistě ano, ale nyní běž, za dveřmi tě někdo čeká a náš rozhovor může pokračovat i jindy,“ řekl Phineas a když se otočil ke dveřím a zpátky na obraz, už v něm nikdo nebyl. Visel tam jen prázdný rám.

„Prozatím nashledanou,“ řekl do prázdna a otevřel dveře, kde opřená o stěnu čekala Lenka. „Jak jsi věděla, že jsem tu?“ zeptal se.

„Použila jsem jedno z těch kouzel, které jsi dostal z Ameriky, takže jsem tě viděla přes zeď.“

„Chytré,“ poznamenal.

„V tom případě mě moudrý klobouk zařadil správně.“

„Zase tak moc na výběr neměl,“ pousmál se.

„Co si tím chtěl říct?“ lehce se zamračila.

„Já? Nic…“ nepřestával se usmívat.

„Harry! Když se něco načne, má se to doříct!“

„To mě nikdo neučil,“ mrkl na ni a než stačila něco říct, chytl ji za ruku a přemístili se spolu do sídla Blacků.

„Taky mě můžeš příště varovat,“ řekla sotva setinu poté, co se přemístili.

„To by nebyla taková sranda,“ řekl a vytáhnul si hůlku, a když se na něj podívala nechápavě, řekl: „Kdyby náhodou.“

Věděl, že tímto skončila veškerá zábava a tak se s hůlkou napřed vydal do místnosti, kde měl být Xenofilius. Otevřel dveře a čekalo ho to, co očekával, když se vše povede. Xenofilius tam seděl a hlídali ho oba skřítci.

„Dceruško,“ zvedl se ze židle její otec, ale když na něj zamířila jeho hůlka a oba skřítci se obraně postavili, vzdal to a zase si sedl.

„Dobby udělal, co pán řekl,“ uklonil se smutně skřítek a čekal nějakou odpověď.

„Můžete oba jít, už to tu zvládnu,“ řekl autoritativně a skřítci poslechli. Se všemi a ne jenom se skřítkami si ještě bude chtít promluvit, ale až později. „Co vám na to řekl Brumbál?“ změnil ihned téma.

„Že je to divná prosba, ale je to mé právo. Snažil se mě přemluvit, ale udělal jsem, co si chtěl,“ zamračil se na něj Xenofilius.

„V tom případě jste po dlouhé době udělal něco správného,“ řekl.

„Harry?“ pošeptala mu do ucha Lenka. „Dej mi klíček od mého trezoru a nech to na mě.“

Podíval se na ni s překvapením, ale velmi rychle kývnul. „Kráturo?“ zavolal si na skřítka, který mu donesl to, co chtěl.

„Prosím, tedy,“ podal ji její klíček od trezoru, kde bylo přesně dvacet tisíc galeonů.

„Děkuji,“ pověděla na tolik vážně, že v životě neslyšel hezčí poděkování. Potom přistoupila až ke svému otci, přičemž on na něj nepřestával mířit. „Otče, tady máš klíč od trezoru, Harry mi tam dal nějaký obnos a já ho dávám tobě, staral ses o mě patnáct let, následující roky se budu já starat o tebe. Za tyto peníze si kup někde daleko dům a v jiných státech podnikej výzkumy. Tyto peníze ti poslouží na cokoliv, někde daleko. Smrtijedi si s tebou nebudou chtít nic vyřídit a budeme oba spokojení,“ bylo vše co řekla, položila mu malý klíček do dlaně a odešla.

„Lenko,“ pověděl za ní její otec. „Lenko!“ zakřičel, když se jeho dcera neotočila.

„Vychoval jste ji dobře, dala vám veškeré peníze, za které můžete žít bezpečně do konce života,“ podotkl a přistoupil blíž. „Nyní vás přemístím pryč, zapomeňte na tento dům, jinak zde už nebudete takto vítán. Věřte mi, že pokud vás bude chtít kontaktovat, udělá tak, jinak nás prosím nehledejte.“

„To nemůžeš, je to má dcera!“ řekl a snažil se přes něj zahlédnout dveře. „Lenko!“

„A vy nemůžete rozhodovat o tom, kdo zůstane naživu a kdo ne, stejně jako já nejsem vyhazovač, tak vy nejste nadpřirozená bytost,“ pověděl naštvaně a přemístil se dřív, než stihla přijít nějaká námitka. Ihned po přemístění udělal pár kroků dozadu, protože se objevili v jedné temné uličce, kterou si pamatoval.

„Takhle to nemusí být,“ zmohl se na poslední odpor Xenofilius.

„Ano…nemuselo…mohlo to být opravdu jinak, stačilo se prostě jen nezaprodat smrtijedům. Neříkám, že jsem kdoví jaký úžasný kouzelník, ale jsem poslední naděje téhle země a prodat naději smrtijedům a nechat vyhrát Voldemorta boj o nadvládu je jeden z nejhorších hříchů. Buďte rád, že jste skončil za to ještě odměněn dvaceti tisíci galeony, taktéž jste mohl skončit hůře. Vychoval jste si dceru dobře, díky tomu jste skončil jenom takhle, být to někdo jiný, nikdo z nás by neměl slitování. Sbohem,“ pověděl nakonec a hodil jeho hůlku metr před sebe a přemístil se pryč.

Objevil se v sídle, a jak předpokládal, našel v té druhé místnosti na zemi sedící Lenku.

„Proč se tohle stává? Proč?“ zeptala se odevzdaně a smířeně aniž by se na něj otočila.

„Myslíš, že jsem ten správný, který by ti vysvětlil nezmary osudu?“ přisedl si k ní na studenou a zaprášenou podlahu.

„Já…si prostě asi naivně myslela, že aspoň tohle se bude dařit, že můj domov a můj táta je základ, který se nikdy nerozpadne.“

„Asi se ode mne očekává proslov ve stylu ‚bude to dobré, usmíříte se, tvůj otec neudělal nic hrozného, vše se vrátí do svých kolejí, ale nic takového ti neřeknu, jako já i ty se zkus zocelit z reality, aby tě další věc už tolik nedostala a věř jenom těm, kteří tě nemohou a nebudou chtít zradit, věř mně.“

„To jsem nečekala…nech mě prosím tě samotnou, promluvíme si později.“

„Jistě, ale neseď tu dlouho nebo nastydneš,“ pousmál se a dnes již poněkolikáté se přemístil.

Formát pro tisk