Kapitola sedmačtyřicátá - Na velikosti nezáleží

Harry Potter and Pactum Purgamen

Nemusel čekat ani nikterak dlouho, Eleanor mu sotva pár hodin po návratu domů poslala po skřítkovi krátkou a velice výstižnou zprávu, „povedlo se.“ To bylo přesně, co mu skřítek s uctivou poklonou řekl, a když byl v pokoji zase sám, musel si radostí promnout ruce.

Ještě teda skřítkovi řekl, aby jej za pár minut čekali u nich v sídle, bral to jako slušnost se ohlásit.

Při oblékání a přípravě přemýšlel nad tím, že jestli se mu tohle povede, bude to nejrychlejší a jeden z nejúspěšnějších výsledků, které se mu podařili. Věděl, že v dobách školy ho profesor měl v oblibě, ale i když podvědomě tušil, že bude větší pravděpodobnost profesorova náhlého vzrůstu do velikosti dvou metrů, než by se přidal na stranu Voldemorta, tak bylo a bude mnohem jednodušší zrovna profesora Kratiknota přemluvit, než kohokoliv jiného.

Když byl připraven, musel před stisknutím hůlky a náhlého zmizení a objevení se někde jinde, dojít se ještě ohlásit dolů. Šel tedy do obývacího pokoje, kde už by nikdo nenašel televizi, rádio a podobné technické vymoženosti, které tu byli ještě před nějakou dobou, ale byla tu malá knihovnička, stůl, pár židlí a mnohonásobně více prostoru, protože duo Gellert Aberforth prokázali, že jejich schopnosti nejsou zanedbatelné.

„Přemístím se k Parishům, Eleanor pro mě dokázala zařídit setkání s profesorem z Bradavic, který by místo tebe dokázal zařídit bariéry, samozřejmě tímto nesnižuji tvé schopnosti,“ řekl Gellertovi, který seděl v jediném křesle v této místnosti.

„Dobře pro mě.“

„Já jen, aby si mě nehledal…teda Hermiona nehledala nebo… to je jedno, prostě abyste věděli, kde jsem.“

„Nemůžu jít s tebou jako ochranka, takže si někoho vezmi jako strážce pod neviditelným pláštěm,“ řekl ještě Gellert a on mu dal kývnutím hlavy souhlas, i když pokud neměl třetí oko, tenhle souhlas by vidět opravdu nemohl. Přemístil se rovnou z místa, kde stál, protože plášť měl u sebe a v domě Parishů určitě najde někoho, kdo s ním ať už dobrovolně nebo ne půjde.

„Pane Harry, jste očekáván,“ uklonil se mu jiný skřítek, než který byl u něho v sídle.

Nevěděl, co na toto říct, a tak chvíli počkal, než mu skřítek sundal hábit a pověsil ho na věšák, na který by si ten hábit, klidně mohl položit sám, ale nechal to být.

„Následujte mě,“ uslyšel dál a tak šel za ním těch několik kroků, které jej dělili od Eleanořiny ložnice. Sotva k nim došel, skřítek už byl pryč a tak zakýval jenom nechápavě hlavou a zaťukal na dveře, které se po jeho klepání otevřeli.

„Á Harry, ráda tě opět vidím, to byla doba, co jsme se neviděli viď?“ uvítala ho Eleanor a než odpověděl, zavřel za sebou dveře.

„To měl být sarkazmus nebo v tom mám najít ten skrytý význam, kterým si mi chtěla naznačit, jak rychle si to zvládla?“

„Jsem potěšena, že si mě pochopil,“ usmála se na něj.

„A já jsem nadšen tou dobrou zprávou. Mám radost z toho, že máme oba to, co chceme.“

„No tak Harry, oba víme, že takové maličkosti k radosti nestačí,“ zvedla se a přistoupila k němu blíž.

„Máš pravdu, ale Voldemortova smrt a zmrtvýchvstání se bohužel nedá zvládnout tak jednoduše, jako si zvládla toto.“

„Přijmi mou omluvu, nechtěla jsem ti zhoršit náladu.“

„Nechme toho,“ pověděl neutrálně. „Co bych měl vědět o tom setkání?“ přešel radši rovnou k věci.

„Nic těžkého, jestli si chtěl vědět tohle,“ pokrčila rameny, ale nepřestávala se usmívat a v jejích očích viděl náznak toho, jak si o sobě mnoho myslí, ale to mu vůbec nevadilo, právě naopak, byl rád, že ví, co dokáže.

„Kdybych věděl, že to bude pro tebe těžké, právě teď a tady nestojím,“ odmlčel se na chvíli, aby si co nejlépe připravil další větu. „Musela si použít vyhrožování nebo něco jiného, co jsem si ze srdce nepřál?“

„Ne, jen jsem-,“ začala říkat, ale přerušil ji lehce zvednutou rukou.

„Mám v tebe důvěru a hlavně mám důvěru v to, že si pochopila, co jsem chtěl říct a úkol si dle toho vykonala,“ lehce zalichotil, ale pak si ještě na něco vzpomněl. „Co peníze?“

„Řekněme, že jsem je nepoužila všechny,“ ušklíbla se.

„Pokud je úkol splněn, vše ostatní si nech, peníze jsou pro mě jen kus zlata, spíš chci vědět datum, místo a čas té schůzky.“

„Ten muž se nejdříve zdržoval a dost pochyboval o správnosti mého požadavku, ale nakonec se mi podařilo ho přesvědčit o včasném poslání sovy, která by tam měla doletět ještě dnes. V té zprávě by se mělo objevit to, že zítra večer potřebuje jeho nutnou asistenci, protože se v minulých zkouškách udělala chyba a bylo by dost možné, že by se udělala i tentokrát.“

„Chytré,“ poznamenal, „doufám, že mu bylo dostatečně připomenuto, že se tahle schůzka nikdy nestala a žádná jiná se nestane.“

„Jistě, po skončení toho, co máš v plánu, to bude těm, kteří by o tom mohli něco vědět, dokázáno, že to byl jen ošklivý žert, jak vyhnat malého profesora do hospody,“ odpověděla, ale pak jako by se zamyslela. „I když nechápu, proč všichni zmiňují jeho výšku, když by to nemělo hrát žádnou roli.“

„Roli to hrát bude, v jaké hospodě se to setkání bude odehrávat? Děravý kotel?“ zeptal se, a když mu to bylo kývnutím odsouhlaseno, pokračoval, „hm, takže musíme udělat nějaké krytí, pošli své tři skřítky objednat tři pokoje na zítřejší den, něco si vymysli, že třeba jsi z bohatého francouzského rodu, francouzsky doufám umíš?“ optal se znovu a opět mu bylo kývnutím vše odsouhlaseno, „takže tři skřítci si objednají pokoje, a rovnou po nich si objednáš ty čtvrtý, vymysli si, že skřítci jsou u vás vážení a spí ve svých pokojích, zabereme pokoje pro sebe, a i když profesor nevypadá jako skřítek, dá se to z toho udělat slušný alibi, takže jediný kdo bude vědět, že odchází je Brumbál a o to aby se to nedozvěděl, se postarám už já, a ostatní uvidí jen volně chodící skřítky po hospodě, takže nikdo nebude čmuchat za našimi dveřmi, protože je ta divná věc se skřítky dostatečně zmate a zaujme.“

„Zní to chaoticky, ale tak chaoticky, že si zmátl i mě, takže to má obstojnou šanci na úspěch,“ poznamenala pobaveně Eleanor.

„No…přiznávám, že je to narychlo vymyšlené a bude to vypadat ještě hůř, než jak to teď říkám, ale bezpečí-.“

„Především,“ doplnila za něj a on jen kývnul.

„Každopádně, zítra tam někdo musí být pod neviditelným pláštěm, Gellert by mě asi zabil, kdybych tam šel sám.“

„Mám zakašlat, abych na sebe upoutala pozornost?“

„Chtěla by si jít? Dobrá, o práci míň.“

„V hraní divadla jsem už zkušená,“ řekla a on si v duchu dodal: „Určitě ne jenom v hraní divadla.“

„Každopádně ty pokoje musíme zařídit už teď, byla bys tak hodná?“ nechal větu nedokončenou, ale bylo vidět, že rychle pochopila a najednou se vedle jeho nohou začali objevovat skřítci, kteří dostali příkazy od své paní, a on jen občas musel dodat nějaké to slovo. „Dobrá, to by bylo, zůstanu tu asi přes noc, nemá cenu se vracet, když musíme promyslet ten plán, je dost možné, že jakmile mě profesor spatří, bude chtít zmizet a to já nesmím dopustit, mám pouze jednu šanci a tu nesmím promarnit.“

„Neboj, ráda ti pomůžu udělat z dobrého plánu, plán dokonalý,“ usmála se na něj a on ji rád úsměv oplatil.

**

„Jsem ráda, že to chceš vypít ty, mě by si do toho špatně nutil,“ poukázala zlomyslně na lektvar v jeho rukou.

„Ty si sehnala vlas, já to jen musím vypít a navíc…“ vypil Mnoholičný lektvar s hodně hnusným šklebem. „Navíc s tím mám už zkušenosti, i když se mi zdá, že je to čím dál odpornější.“

„Nakonec ale můžeme být rádi, že takovéto lektvary máme k dispozici, přece jenom ne všichni mají za známého mistra lektvarů,“ trefně poznamenala Eleanor a sledovala stejně jako on, jak se z mladého chlapce stává postarší vousatý muž. „Jako Harry se mi líbíš víc,“ dodala.

„Strašně vtipný,“ zamračil se. Byl to stále divný pocit být někdo jiný a tak si přes své oblečení oblékl jen hábit střední třídy a nandal si na hlavu klobouk, ne nepodobný tomu, co tento muž s oblibou nosil. „Dobrá, jsem připraven, kolik máme času?“ zeptal se spíš sám sebe než někoho jiného.

„Mnoho ne, protože jsem byla ujištěna, že tomu profesoru bude připadat divné, že se nesetkají na ministerstvu, ale v nějaké krčmě, takže je to na tobě, aby si ho nějak ujistil, že je vše v pořádku.“

„To zvládnu, jen se mě drž pod tím pláštěm a postarej se o bariéry, kouzla a ruch všude možně, kdybych vytáhl hůlku, bylo by to až moc podezřelé.“

„Ten plán jsme si prošli mnohokrát, kromě svého jména není nic, co bych znala lépe,“ ujistila ho a on na to jen kývnul, rychle se podíval do zrcadla a vše naposledy zkontroloval.

„Obleč si ten plášť, já nás tam přemístím,“ pověděl naposledy a poté, co se tak stalo, s posledním nádechem a chycení se neviditelné Eleanor zmáčkl hůlku ve své dlani a přemístil se pryč ze sídla.

Objevil se pro jistotu na Příčné přímo do jedné z tmavých, slepých uliček, odtud už to bylo jen pár kroků, než se dostali ke kouzelné zdi, která je dělila od hostince. Podíval se za sebe, jakoby chtěl spatřit Ollivanderův krámek, ale udělal to, aby vytušil, kde Eleanor je. „Můžeme?“ zeptal se.

Odpovědi se mu dostalo takové, že ucítil, jak ho někdo strčil vpřed, což vzal jako souhlas. Hůlkou zaklepal na cihly ve správném pořadí a pak už se jen vydal dovnitř. To co uviděl, ho ihned pobavilo, u baru seděli tři domácí skřítkové a před sebou měli něco k pití a hlasitě se bavili o padající měně, což bylo opravdu nejzvláštnější téma. Úspěch to ale mělo, všichni lidé, co tu byli, buď zírali, nebo alespoň pokukovali po tomto divadle a nejvíc ze všech nechápal hostinský Tom.

Sedl si k jednomu z volných stolů, kde byli alespoň tři židle, a ukázal ke zdi, aby si tam sedla Eleanor, aby pro profesora zbylo jediné místo a to tak, aby díky stínům a tmě v této časti hostince, ho nemohl poznat, kvůli divným zlozvykům a tak, ve kterých by se lišili.

Objednal si pro sebe jednu ohnivou whisky a celých těch dvacet minut seděl v tichosti a ani jednou se neotočil na místo, kam se otáčeli všichni ostatní.

Najednou uviděl toho, koho vidět chtěl, předpokládal správně, že asi přišel z nějakého krbu na Příčné, ale nikdy si pořádně neuvědomil jak je vlastně profesor malý, až když vstal, aby mu mohl podat ruku, a musel se velice dolů sklonit.

„Rád tě znovu vidím, i za takové situace, kterou si mi v dopise popsal, Jeremy,“ přivítal ho svým pisklavým hlasem profesor.

„I já tebe, Filiusi, předem se ti musím omluvit za tak málo informací v dopise, ale bude lepší, když si o tom popovídáme osobně,“ zkusil napodobit hlubší hlas opravdového Jeremyho a dle jeho názoru se mu to i dařilo.

„Správně, dopis vyzněl hodně vážně, proto mě překvapilo, že o tom chceš mluvit někde jinde, než u tebe v kanceláři.“

„Víš jaké je to teď na ministerstvu, takové věci je lepší tam neřešit,“ vymýšlel rychle přijatelné výmluvy.

„To chápu, zde to ale nebude o nic lepší.“

„Proto jsem si objednal pokoj,“ zaimprovizoval, „nikdo nás nebude v něm poslouchat, protože lidé z ministerstva sem nechodí.“

„Začínáš mě děsit, Jeremy,“ lehce zapištěl profesor.

„Radši nahoře,“ pověděl znovu a ukázal nahoru, kde byli schody do pokojů.

Potěšilo ho souhlasné kývnutí hlavy, které bylo opravdu málo vidět, ale když se jako první vydal nahoru, profesor ho následoval, i když dle jeho názoru musel nějak levitovat, že ty schody zvládl s takovým přehledem. Zastavil se před pokojem, který objednal jeden ze skřítků a vstoupil do něj. Chvilku musel počkat na profesora, který jakoby přemýšlel, jestli tam má jít a pak teprve, když byli uvnitř oba a Eleanor mu dala na vědomí, že je také uvnitř, zavřel za sebou dveře.

Po chvilce, kdy si profesor odlevitoval na židli dvě knížky z knihovny, si konečně přes stůl viděli do očí, už otevíral pusu, aby začal, ale překvapivě zvedl hůlku profesor a udělal kolem nich bariéru, srdce mu skoro poskočilo, že něco vyšle na něj, ale byl rád, že sebou ani necukl, aby se neprozradil.

„Nyní je tu trojitá bariéra, zajímavé, když jí čarovali jen dva lidé, že ano, Harry?“ zeptal se profesor a on měl co dělat, aby se nezakuckal. Chtěl na svou obranu něco říct, ale profesor znovu pokračoval, „nepotřebuji slyšet, že žádného Harryho neznáš nebo podobné lži.“

„V tom případě se o to ani snažit nebudu,“ řekl už normálním hlasem, i když pořád zněl jako pan Jeremy Rolston. Dokonale ho překvapilo, že profesor zjistil, kdo je dřív, než cokoliv udělal. „Můžu se zeptat, jak jste to věděl?“

„Mnoho věcí, nejdříve tvá hůlka, Jeremymu vždy kouká z pravé kapsy u hábitu, ty ji tam nemáš a navíc ji máš v pouzdře na ruce, což neznám skoro nikoho, kdo by jej tam nosil. Další, co by se nikdy nestalo, že by Jeremy šel na setkání se mnou do hospody, i když ses to snažil ospravedlnit, nebylo to ono. Za další ten dopis byl psaný hodně zbrkle a narychlo, což by Jeremy neudělal, vždy si zakládal na svém písmu. Navíc už to s NKÚ mi znělo divně, i když plnohodnotná výmluva na to, abych mohl odejít ze školy, to byla, ušetřil si mi práci s vymýšlením,“ pověděl toho profesor spoustu, až se skoro zastyděl, jak špatně to vymyslel.

„Nedělal jsem si iluze, že bych vás přechytračil, ale vypadalo to nadějně,“ poznamenal.

„Jak říkám, prozradili tě detaily, o kterých si nemohl vědět a jistě si na ně ani neměl přípravu, ale to že se ti podařilo přesvědčit samotného Jeremyho k napsání dopisu, o něčem svědčí a doufám, že to nesvědčí o tom, že si použil něco zlého.“

„To jsem neudělal já, ale má společnice,“ pověděl už klidně a lusknul prsty, což bylo znamení, že si může sundat plášť.

„Cizí člověk k něčemu přemluvil Jeremyho? Jsem ohromen, nikdy mi nenapsal lež…nebo teda o ní alespoň nevím a tenhle dopis zněl tak přesvědčivě, asi jste byla velice přesvědčivá.“

„Jenom úkol,“ řekl krátce a dál stála, jako by ji nedovolil sednout.

„Když už jsme u toho odhalování skrytého, Lenko, jsme v bezpečí,“ usmál se profesor a hůlkou zrušil její zastření, přičemž mu skoro okamžitě Lenka skočila kolem krku.

„Harry, tak jsem se na tebe těšila a doufala jsem, že se profesor nemýlí,“ pověděla mu šťastně, když ho bez přestání objímala.

„Ani nevím, co překvapením mám říct,“ pověděl zaskočeně.

„Třeba ‚ahoj Lenko, tak moc rád tě vidím‘ nebo něco podobného,“ ukončila objetí a usmála se na něj.

„Ahoj Lenko, tak moc rád tě vidím,“ zopakoval s úšklebkem po ní.

„Pořád si stejný, i když vypadáš jak nějaký důchodce,“ ušklíbla se také na něj.

„Takže to jste myslel tím třetím člověkem, který vytvořil bariéru na tento pokoj,“ otočil se znovu na profesora.

„Ano, i tak se to dá říct,“ pokýval hlavou profesor.

„Ne že bych tě viděl nerad, ale není tohle nebezpečný?“ zeptal se obou dvou.

„Hrozí ji za to maximálně vyhození ze školy, což jak mi naznačila, klidně za toto obětuje.“

„No co, ten dopis toho hodně naznačil,“ pokrčila rameny a on i když přemýšlel nad hodně způsoby, tenhle ho nenapadl.

„Harry, neplánovali jsme takovou dobu proto, aby sis mohl hezky popovídat,“ řekla klidně Eleanor, byl rád, že nezačala přikazovat nebo něco podobného.

„Správně,“ potvrdil a zmizel mu i úsměv, který nahradilo zamračení. „Když jste dokázal uhodnout, kdo jsem a kdo nejsem, musel jste něco očekávat.“

„Spíš jsem tě přišel upozornit, že takové riskování není chytré, příliš mnoho lidí tě hledá a ty se potuluješ po hostincích.“

„Pokud chci přežít, musím riskovat malá nebezpečí, abych se vyhnul těm velkým,“ stál si za svým a pozoroval, jak profesor přemýšlí.

„Nuže dobrá, co ode mne potřebuješ? Jestli přístup do školy nebo sundání bariér na škole, musím tě zklamat, byli bychom oba ihned přistiženi, udělat se to dá, ale všichni by o tom ihned věděli.“

„Ne, nic podobného, i když do budoucna to zní užitečně,“ pověděl veseleji, protože i tohle se třeba bude jednou hodit. „Potřebuji zabezpečit jeden dům, ale ne obyčejně, potřebuji ho zabezpečit tak, jak to dokážete jenom vy.“

„Nic jiného?“ podivil se profesor a i Lenka na něj koukala podezřívavě.

„Tohle je můj hlavní cíl, o ostatních se nemohu bavit s někým, u koho nemám veškeré jistoty, tím vám nechci nijak křivdit, ale sám jste řekl, že příliš mnoho lidí si přeje moji smrt a ničemu nepomůže, když se o tom nebude bavit jako o skutečnosti, které se nedá vyhnout.“

„Bariéry by neměli být problém-.“

„Nerad vás přerušuji, pane profesore, ale i když je možnost, že si vás znepřátelím, musím si vás prozkoušet nitrozpytem, podat vám protilátku na mnoholičný lektvar a také vám položit několik otázek,“ řekl nerad, ale bez toho se bavit nemohl.

„To nevěříš ani mně?“ zeptala se Lenka a on se jen usmál, vstal ze židle a přistoupil k ní a zpod hábitu jí vytáhl medailon.

 „Každý kdo by tě pečlivě pozoroval, by zjistil, že tohle nosíš na krku a nebylo by problém to udělat, ale udělal jsem tomu pár úprav,“ zaškaredil se a vytáhl si z pouzdra, kde kromě pouzdra měl taktéž jednu vrhací dýku a tou se lehce píchnul do prstu.

„Co to děláš?“ vylekala se Lenka a on sledoval, jak jí lehce zeleně světélkuje medailon a tak si mohl lehce otřít krev, která mu začala z prstu téct.

„Tohle je ta drobná úprava, teď nemám pochyb o tom, že jsi to ty a stálo mě to jenom kapku krve,“ usmál se a dýku schoval zase tam, kam patří.

„Předpokládám, že jsi to udělal jen pro dramatičnost,“ povzdechla si Eleanor. „Počkej, ošetřím ti to,“ vytáhla hůlku a zamířila mu na prst, který se okamžitě vyléčil.

„Dal bych ti výbornou za ty kouzla, ale bohužel už nemohu, i když je jedna věc, co mohu, vyhovět tvému přání, prosím tedy,“ řekl potěšeně profesor a on tedy vytáhl jeden lektvar ze svého hábitu.

„Abyste viděl, že vás nechci otrávit, vypiju půlku sám, stejně mě tahle podoba už unavuje,“ pověděl a jak řekl, tak udělal, chutnalo to už mnohem lépe, než samotný mnoholičný lektvar, za což byl obzvlášť rád, po pár sekundách se jeho podoba ustálila a tak mohl ten zbytek položit před profesora, který ho napodobil, ale jak očekával, nic se nestalo, což mu trochu rozšířilo úsměv.

„Otázky nechám na tobě Lenko, víš lépe než já, na co se zeptat, abychom byli v bezpečí,“ pověděl směrem k Lence a sám přistoupil blíž k Eleanor a do ucha ji pošeptal: „Až tahle kravina skončí, přemístím nás k rozbořenému sídlu, abych poznal, jestli má něco nekalého v plánu, bylo v tom i pár kapek Veritaséra, takže zjistím cokoliv, takže od tebe potřebuji jediné, kdybych měl v plánu prozradit něco, co bych neměl, umlč mě.“

„Bereš svá slova o nebezpečích až moc vážně,“ dostalo se mu odpovědi, ale když se zamračil, dodala: „Ochráním naše tajemství, neboj.“

„I když je to divné, že tohle vůbec dělám, profesor odpovídá správně,“ řekla Lenka a on to vzal jako informaci stejně pravdivou, jako kdyby si to zjistil sám.

„Jistě ovládáte nitrozpyt, takže mi ukažte nějakou vzpomínku, kde mě učíte,“ pověděl předtím, než si vyndal hůlku a zamířil na profesora se slovy. „Legilimens.“

Uviděl sám sebe, když profesoru pokládal otázku, jestli by ho dokázal naučit něco o zaklínadlech na předměty, musel se tomu usmát, když to viděl z jiného pohledu, než ze svého a tak zaklínadlo včetně spojení myslí ukončil.

„Omlouvám se za tohle všechno, ale už teď porušuji své příkazy, nemusím jich porušovat ještě víc, když bych si nepojistil pár věcí,“ řekl, když vrátil hůlku na své místo.

„Naopak, já jsem spokojen, že děláš vše pro své bezpečí,“ usmál se na něj maličký profesor a on mu kývnutím poděkoval.

„Eleanor, zruš to divadlo tam dole, a přemísti se rovnou za mnou,“ sdělil své společnici a znovu se podíval na ostatní. „Vás tam přemístím rovnou sám, pokud vám to vyhovuje.“

„Jistě, kdekoliv bude lépe než v putyce,“ dozvěděl se názor od profesora a Lenka se na něj jen usmála, což vzal také jako souhlas a tak s posledním pohledem na Eleanor, se společně s nimi přemístil.

Objevili se před jeho starým sídlem a on se poprvé mohl podívat na to, co z něj vlastně zbylo, očekával toho hodně, ale tohle mu skoro vyhnalo slzy do očí, to, co rodina Blacků…jeho rodina budovala několik generací, bylo pryč a zbyli z toho jenom sutiny, dost podobné těm v Godrikově dole. Jeho přemýšlení vyrušil až hlas profesora.

„Tohle je potřeba zabezpečit?“

„Ano, je tam toho ještě mnoho, co by mě mohlo prozradit,“ řekl popravdě, protože vlastně ani jinak nemohl, pokud nechtěl vzdorovat Veritaséru.

„Neměli jste Fidelovo zaklínadlo?“ zeptal se ještě na něco profesor.

„Měli, ale vypadá to, že ho Pán zla zrušil,“ neřekl Voldemort jenom proto, že nechtěl provokovat.

„Dobrá, udělám, co bude v mých silách,“ vytáhl profesor hůlku a začal něco čarovat a v skoro stejný moment se sem přemístila Eleanor a tři skřítci, kteří okamžitě začali něco taktéž čarovat.

„Bude to rychlovka, zkus tady poté skřítky nechat, aby smazali či odnesli vše, co by mohlo spojovat mé jméno s tímto sídlem,“ řekl směrem k Eleanor, která jen pokývala hlavou.

„Je mi to líto, Harry, opravdu, i mě tohle sídlo přirostlo k srdci, ale vím, že nemohu pochopit, co pro tebe mít domov, znamenalo,“ položila mu Lenka ruku na rameno a on věděl, že má pravdu, teď už nic jako domov nemá, do Bradavic se nemůže vrátit, na Grimmauldovo náměstí také ne a počítat za domov dům, kde byl jedenáct let nenáviděn a v ostatních letech nenáviděn jenom o prázdninách, byla bláhovost.

„Dokud nebydlím v lese, je to dobré,“ pověděl pravdivě ale smutně.

„Od Horácia toho vím hodně, takže doufám, že co nejdřív, ti budu moct být na blízku, škola byla důležitá předtím, teď jsou důležité jiné hodnoty,“ řekla Lenka a on se na ni podíval s nápadem.

„Když jsi tu, chtěl bych toho využít, musíme něco vymyslet, nemůžu si tě jen tak vzít domů, ne protože je škola plná dětí smrtijedů a kdo ví koho ještě.“

„Až vyřešíme tohle, ráda ti budu nápomocná,“ ukončila tuhle debatu a ještě pár desítek minut sledovali počínání skřítků a ne o mnoho většího profesora.

„Co bude teď?“ zeptal se profesor Kratiknot, když asi dokončil svou práci.

„To záleží jenom na vás, jak hluboko se chcete pustit do spolupráce se mnou,“ pokrčil rameny.

„Chci vidět mé oblíbené studenty v bezpečí a navíc víš, že smrtijedy opravdu nemusím.“

„Já je přímo se srdce nenávidím, to je velký rozdíl pane profesore, tohle jsem po vás taktéž chtěl, ale s tím ostatním mi nemůžete pomoci, dokud spolu nebudeme mít uzavřený Neporušitelný slib, bohužel to ale znamená vlastnit takové Znamení zla, jenom není viditelné, ale funguje stejně, je to nepsaná smlouva o spolupráci, která nejde zrušit ani spálit,“ vysvětlil přesně tak, jak ho Veritasérum nutilo.

„Chci ti pomoci, Harry, ale tohle je opravdu nepěkné, co po mně chceš,“ trochu se zamračil profesor.

„To vím, ale všichni to udělali dobrovolně, nebudu vás do ničeho nutit, i tímhle jste mi už pomohl.“

„Všichni?“

„Já, tady E-,“ chtěl vyjmenovávat všechny lidi, ale zastavila ho namířená hůlka na jeho břicha od Eleanor.

„Nebudu mít radost z toho, že ti něco udělám, ale neporušuj vlastní pravidla,“ řekla mu nakonec, a když s polknutím přikývl, sklonila svou hůlku. „Nesmíte nic vědět, pane, ne do té doby, než uděláte nezbytné.“

„Co pro mě znamená ten neporušitelný slib?“ zeptal se tedy jinak profesor.

„Informace, mocné lidi na své straně,“ pověděla Eleanor.

„Pocit, že pomáháte všem, které máte rád a také největší pravděpodobnost, že tahle válka skončí vítězně,“ doplnila Lenka.

„Přátele, nové schopnosti, mnoho prostředků pro ukončení nadvlády smrtijedů a přítomnost jediného člověka, který je schopen zabít toho, koho nechceme, aby žil,“ dokončil pevně a za svým názorem, by si stál kdykoliv. „To ale byli jenom výhody, znamená to mnoho povinností, především podávání pravdivých informací, o každém, u koho to bude nutné a účastnění se možných bitev, kterých asi málo nebude, ale hlavně, znamená to, že až se prozradíte, budete vyhoštěn ze společnosti, stejně jako ostatní a stejně jako já.“

„Takže přijdu o své místo ve škole?“

„Jestliže se prozradí vaše nápomoc mě, tak je to skoro stoprocentní.“

„Jen jediná otázka, je ve tvém týmu někdo, komu mohu stejně jako tobě důvěřovat?“

„Každý je pojištěn tímto slibem, takže jestliže důvěřujete mně, můžete důvěřovat i jim,“ vysvětlil tak, aby nic neprozradil, nechtěl se nechat zranit nebo zesměšnit od Eleanor.

Chvíli po tomto prohlášení bylo ticho, takové to tíživé, přemýšlivé, které bude rozhodovat o budoucím osudu.

„Co se stane, když odmítnu?“ zeptal se snad po minutě profesor.

„Udělám to, co mi Harry řekne,“ pověděla neutrálně Eleanor a jeho tvář taktéž neukazovala žádné emoce.

„Poprosím, abyste se o tomto nikde nezmiňoval, protože kdyby jo, uškodil byste akorát sám sobě a tohle místo už vůbec nic neukazuje,“ pověděl.

„Pane profesore, věřím, že Harry ví, co dělá, když kvůli vám tolik riskuje. Všichni včetně vás samotného vědí, že jste jeden z nejlepších duelantů a zaklínačů, potřebujeme vaši pomoc,“ pověděla s nadějí Lenka.

„Lenko,“ zvednul svou ruku, „tohle nechci, v životě jsem se nedoprošoval a to jsem byl v horších situacích, pan G zvládne jeho úlohu.“

„Harry, sám si říkal, že tohle místo není bezpečné, odejděme odtud dřív, než se něco semele, tenhle muž neváhá, je možné, že získává čas, který my rozhodně nemáme,“ řekla tvrdě Eleanor a on ji chtě nechtě musel dát za pravdu.

„Jestliže se nerozhodnete, pane profesore, přemístíme se pryč, má společnice má pravdu, jakýkoliv čas strávený zde je neuvážená hloupost.“

„Lenko, i ty se musíš vrátit,“ pověděl zase po chvíli ticha profesor.

„Vrátit? Nemohu se vrátit, jestliže víte, že jsem s Harrym, ve škole by už pro mě nebylo bezpečno,“ řekla Lenka a přistoupila blíž k Harrymu.

„Je vidět, že nabízíš něco příjemného, když tě takhle chrání, Harry.“

„Pane profesore, nebavme se tu, jako kdyby to byla konverzace vedená mezi Malfoyem a podobným bohatým rodem, nechci slyšet lichotky, chci slyšet váš názor.“

„Tvá přítelkyně měla pravdu, vážně neváhám, něco takového už jenom podle morálních hodnot musím udělat, jestliže to znamená ochránit studenty a nevinné, ale především to opravdu vypadá, že nabízíš přátelství ne diktaturu,“ konečně se po dlouhé době profesor usmál a on měl skoro vyhráno.

„Jak se říká u mudlorozených ‚ruku na to‘ jen tu u kouzelníků, to bude s neporušitelným slibem,“ řekl zvesela. „Lenko, můžeš se toho chopit?“ poprosil, „Eleanor, díky ti za pomoc, v nejbližší době se u tebe znovu stavím, ještě je pár věcí, na které budu potřebovat tvou pomoc.“

Odpovědí mu bylo pouze kývnutí ode všech a tak mohla Lenka provést neporušitelný slib, stejný, který už použili mnohokrát, a Eleanor se mohla vydat ke skřítkům, aby jim předala jeho rozkazy.

„Nyní tedy co?“ zeptal se profesor.

„Dobby?“ zavolal a v tom okamžiku se k němu přemístil skřítek, nenechal ho ani promluvit a ihned spustil. „Řekni doma, ať sundají na pár vteřin bariéru.“

„Klidně jsme se mohli projít,“ řekla vesele Lenka.

„Jedna míle je jedna míle,“ pokrčil rameny.

„Jedno mílová proti přemisťovací bariéra? Opravdu máš dobrý tým,“ prohlásil jen tak profesor a on se jenom usmál, než si domyslel, že bariéra by už neměla stát a tak je všechny přemístil.

Objevili se uprostřed obýváku, kde z křesla na ně znuděně mířil Gellert.

„Á Gellerte, jak rád tě zase vidím,“ řekl ironicky a hůlka byla zase skloněna. „To ti došlo, že jsem to já, že jsem si zavolal Dobbyho nebo už poznáš moji ironii?“

„Ne, žádný jiný idiot by se nepřemístil přímo před moji hůlku,“ prozradil mu to tajemství a znovu se začetl do nějaké knihy.

„Skoro by si zapomněl na mou hůlku,“ ozvalo se od schodů, kde měla Hermiona mírně nataženou hůlku.

„Hermiono,“ rozběhla se přivítat Lenka svou kamarádku.

„Pane profesore, chtěl bych vám představit Gell-,“ nedořekl, protože byl přerušen.

„Gellerta Grindelwalda,“ doplnil si profesor sám.

„Žádná nenávist v hlase?“ ozval se skoro až překvapeně Grindelwald.

„Ne, protože buďme oba upřímní, jsem silnější než vy a to se nebudeme bavit ani o schopnostech,“ pověděl profesor s jistotou v hlase a on přemýšlel, jestli má vyprsknout smíchy nebo jenom hloupě čumět.

„Co že to?“ odložil nahněvaně Gellert knihu na opěradlo křesla.

„Na rozdíl od vás jsem v poctivém duelu jeden proti jednomu porazil, Albuse Brumbála, což se o vás říct nedá, když jste skončil na kolik, padesát let ve vězení?“ pokračoval profesor Kratiknot.

„Ty jeden malej-.“

„Výšku bych zrovna nezmiňoval, tímto je pro vás ještě horší, že někdo kdo měří tak, jak já, dokázal to, co vy nikdy a to se nebudeme bavit o tom, že jsem tady, abych převzal vaši práci s bariérami, jak mi bylo naznačeno.“

„Dost, to by stačilo, nepotřebuji tu žádné rozepře,“ řekl, když se mu zdálo, že to překročilo přijatelné a vtipné meze.

„Ale naopak, tenhle malej skřet se mi zamlouvá, málo kdo má vůbec odvahu se mi podívat do očí, natož říct něco takového a myslet to vážně,“ řekl s jakousi malou úctou Gellert. „Jsem rád, že mladej konečně našel někoho, kdo nezabírá akorát postel, ale něco umí.“

„Já si o vás udělám obrázek tehdy, až si proti sobě dáme duel, do té doby…,“ nechal větu profesor nedokončenou. „Takže jaké bariéry bych měl sestavit?“

„Co nejlepší, samozřejmě, co nejrozsáhlejší proti přemísťovací bariéru, která bude platit na všechny kromě pár výjimek, která vám řeknu, pár ochran, kdyby se to nepovedlo a naučit bariéry poznat lidi, které vám řeknu, tak jak jste to dělal se Siriusem Blackem v mém třetím ročníku. Prostě z tohoto sídla udělat jen o něco méně chráněné místo, než jsou Bradavice.“

„V tom případě už před hodinou bylo málo času,“ pověděl Kratiknot a ještě než vytáhl hůlku, dodal: „Lenko, budeš mi asistovat.“

„Jistě, pane profesore,“ ozvala se Lenka, omluvně se usmála na Hermionu a vydala se za profesorem.

„Gellerte, běž jim pomoci, určitě se nějaká ta černá magie nebo neznámá kouzla budou hodit, ber to jako úkol, že jsem tě zbavil té povinnosti držet bariéru,“ řekl, když viděl, jak Grindelwald bere zase do ruky knihu.

„Co jsem komu udělal,“ zamručel Gellert, ale odešel jim pomoci.

Došel unaveně k lednici a vyndal z ní kus sýra, do kterého se s chutí zakousl.

„Měla jsem o tebe strach,“ vyčetla mu ihned Hermiona.

„Byla se mnou Eleanor, byl jsem v bezpečí,“ pokrčil rameny.

„Tak Eleanor, v tom případě jsem o mnoho klidnější,“ pověděla nevrle a než stačil něco říct, už viděl jenom její vzdalující záda, pokrčil rameny, protože neměl chuť někomu něco vysvětlovat a znovu se zakousl do své provizorní večeře. Povzdechl si, byl to a ještě bude dlouhý den.

Formát pro tisk