Kapitola šestačtyřicátá - Domov, sladký domov

Haryy Potter and Pactum Purgamen

Nová stránka 1

Upozornění: Kapitola neprošla pod rukama korektora.

„Pojď se mnou,“ ozvalo se ze stínu, když sotva otevřel dveře a on tak mohl spatřit na dveře ukazujícího Grindelwalda, věděl, že tato místnost mu byla představena jako ta, kde budou trénovat a tak to pochopil, jako další ze zničujících tréninků.

Poté co Grindelwald začaroval několik kouzel, namířil hůlku na něj. „Všichni si o tobě myslí, jaký kdoví nejsi chudák, když máš strašlivé noční můrky,“ zašišlal poslední tři slova, „to mě ale nezajímá, nikdo neví, že tu bojujeme, takže jen my dva proti sobě, protože i když bariéry jsi stavěl dobře, tvé bojové schopnosti byli velice ubohé.“

„Rozumím, odpovíš mi nejdřív na jednu otázku?“

„Poslouchám,“ zavrčel netrpělivě Gellert.

„Koho jsi tam dostal? Však víš.“

„Dva jsem sundal sám, jakže se jmenovali? Nějaký Mcnair, Mecnair nebo Macnair nevím už, a také nějaký Jugson, a pak jsem dorazil ty omráčené, jestli si pamatuji tak Rowle a Gibbon, tyhle jména mi řekl, Kozlík, zeptej se jeho.“

„Měl bych se cítit zle a před ostatními dělat, že mi to vadí, ale…“

„Beru to jako díky, nuže začněme,“ pověděl Gellert a s jemnou vzájemnou úklonou chtěli na sebe poslat zaklínadla, ale někdo je předběhl, když na Grindelwalda vyletělo velmi bolestivé zaklínadlo, které musel vykrýt.

„Čekal jsem, že se prozradíš déle, aby si měla větší pravděpodobnost zásahu,“ pověděl znalecky směrem, odkud vylétlo zaklínadlo.

„Svého přítele si chráním sama, jestli dovolíš,“ usmála se na něj, když odstranila zastření.

„Jistěže, jinak bych bariéry postavil dřív, než si sem vplížila,“ odsouhlasil Grindelwald a počkal si, až zaujme místo u jeho boku.

Pak už to bylo znovu jako pokaždé, spousty štítů, zaklínadel, kleteb a všeho možného, než nakonec skončil bez hůlky a odstřelený ke zdi.

„Ucházející,“ ohodnotil to jedním slovem Gellert.

„Tady máš hůlku,“ hodil mu ji k nohám, ale místo hůlky dopadl jen had a než Grindelwald pochopil, letělo na něj ze země zaklínadlo, které jen tak odrazil zpět, přímo do Hermionina štítu, který to akorát zrychlil a poslal zpět na Gellerta, který se tomu už nemohl vyhnout, a kouzlo narazilo do něj a změnilo mu barvu celého těla včetně oblečení na růžovou.

„Finite,“ zrušil si Grindelwald kouzlo na sobě a znovu se podíval na malého hada, místo kterého už nyní byl jen klacík.

„Lstivost v boji, nečekané,“ okomentoval to Gellert a podíval se na Hermionu, „zajímavé postavení blíž ke mně, mám předpokládat, že jste ukázali intelekt a připravili si nějaké situace?“

„Takhle chytří přece být nemůžeme,“ vyšvihnul se na nohy a zastrčil si hůlku tam, kam patří, „nebo můžeme?“

„To že vás cvičím, už něco ukazuje,“ neodpověděl jim přímo, což bylo zvykem.

„Je tento dům plně chráněn?“ otázal se Gellerta a spočinuly na něm dva pohledy, což bylo to, co chtěl.

„Na naše možnosti ano,“ pověděl mu Gellert a on se usmál.

„Výborně, sbalte si věci, odcházíme, překonáme naše možnosti a půjdeme na nejchráněnější místo této planety nebo tak to aspoň říkal ředitel,“ zašklebil se, když si vzpomněl na ředitele i na ten dům.

„Ty jsi tu ten velitel, stejně je tu moc lidí a samá radost, když to bude někde, kde bude klid a ticho, jdu tam,“ pověděl Gellert a poté, co se ještě jednou na sebe podíval, jestli už na sobě nemá růžovou, odešel a nechal je tu příhodně samotné.

„Chceš jít k Dursleyům?“

„Chci jít…domů,“ dostal konečně poprvé ze sebe to slovo, byl to jeho domov nebo teď už bude, když tam bude vítán.

„Co se stalo, že tak najednou?“

„Máme jednu věc s tetou společnou, takže mi ten dům propůjčila.“

„Co je to za věc, že udělala tak šlechetné gesto?“ zeptala se zvědavě Hermiona a on se jenom usmál. „Tak co to je!“ vyzvídala dál.

„Oba nenávidíme Severuse Snapea,“ pověděl pevně a vesele, když si uvědomil, jaký nechápavý výraz se jí usídlil na tváři.

„Nemusíte odcházet,“ pokusil se jim už asi popáté změnit názor Bill.

„Máš své snoubenecké povinnosti,“ usmál se na něj šibalsky, „a navíc je zbytečné ohrožovat více lidí, než je zdrávo. Už teď mám výčitky, že Hermiona nechce slyšet nic o tom, že by zůstala tady a Grindelwalda u sebe potřebuji, bez něj bych zlenivěl a později dopadl bídně.“

„Ale dobře víš, že je to tam dost monitorováno, i já jsem tě dřív hlídal, možná tam budeš v bezpečí před Raddlem, ale ne před Fénixy.“

„Kdokoliv přijde, toho dostane Gellert, a jestli přijde samotný Albus, máme přesilu a vás jako posilu,“ odpověděl v klidu, protože Fénixové mu nepřipadli ani jako čtvrtinový problém oproti Smrijedům.

„Vidím, že tě nepřemluvím,“ pověděl očividné Bill.

„Neber to nijak osobně, jen prostě zvolím nejlepší řešení pro nás všechny,“ stál si za svým a sáhl do kapsy svého hábitu, „tady máš něco pro Fleur, patří mezi ty, které se musí nejvíc chránit a tak je to náhrdelník, který komunikuje s těmi našimi. Takže když se něco stane, bude o tom vědět Lenka, Horácio a samozřejmě my, ale nemusíš ji to říkat, prostě jí řekni, že je to dárek, protože jí tak moc miluješ,“ nandal mu náhrdelník na ruku a pokračoval v balení.

„To je ale děsně drahé a nikdy mi neuvěří, že je to ode mne.“

„Ne? Včera ti nějaký dobrotivý mladý muž daroval dvacet tisíc galeonů do trezoru, takže určitě máš i na takovou to drobnost.“

„Ne, Harry! Nic takového si nevezmu!“ odmítl rychle Bill a natáhl ruku s náhrdelníkem zpátky k němu, což zajisté ignoroval.

„Všem jsem vám daroval z ministerských peněz dvacet tisíc galeonů jako malou zálohu. Ten co mě zradí má padesát tisíc, takže až tohle všechno skončí, budete mít na kontě minimálně dvakrát tolik, aby to zaprvé nikdy nenutilo nikoho zradit a za druhé, kdyby se to nepovedlo, aby to těm ostatní zařídilo bezpečný život v Austrálii, Švýcarsku nebo kde budou chtít.“

„Proč tohle všechno děláš?“ povzdychl si Bill.

„Co máš na mysli tentokrát?“

„Tohle,“ ukázal na šperk, „všichni jsme v tom dobrovolně, bojujeme za něco, nikdo nechce peníze.“

„Všichni chtějí peníze,“ pousmál se, když si vzpomněl, kolik lidí by ho pro peníze přineslo až k Voldemortovi, „pro úspěch této války budou peníze potřeba, takže je rozdělím mezi vás, abyste mohli s nimi nakládat po svém a nikdo vás nelimitoval. Dvacet tisíc není mnoho, ale je to dostatečný počet na to, aby člověk, když bude chtít, mohl si koupit to, co mu udělá radost nebo pomůže v nadcházejících těžkých dnech.“

„Nevím, co na to říct,“ pověděl vážně Bill, ale ruku s náhrdelníkem stáhl.

„Hlavně ne díky nebo něco podobného, štvalo by mě, kdybyste mi děkovali za takovéto blbosti, protože já bych vám pak musel děkovat každý den několikrát.“

„Dobrá, nechám tě tedy sbalit, ale pamatuj, že tady bude pro tebe místo vždy a ne jenom pro tebe,“ řekl Bill a než odešel úplně, řekl ještě: „Díky,“ což ho donutilo se zašklebit.

„Tady chceš bydlet? V téhle díře?“ zeptal se Grindelwald nevěřícně, když se oni tři společně se skřítky, Aberforthem a Billem přemístili přímo do kuchyně, která měla momentálně snad nejvíce místa.

„Můžeš si vzít největší ložnici jako odškodnění,“ povzdychl si, že o tomhle ještě hodně krát uslyší.

„To si můžeš být jistý mladej, že si ji vezmu,“ řekl nekompromisně Gellert, jako kdyby to bylo dáno už nějakou dobu.

„Ale kvůli tomu tu nejsme ne?“ zeptala se Hermiona a jako kdyby to byl popud, všichni vytáhli hůlku.

„Dobrá, postarám se o zabezpečení zaklínačů, vám nechám ochrany mimo můj obzor,“ řekl Bill směrem ke staříkům a sám šel ke dveřím.

„Co má udělat Krátura?“ zeptal se, když Gellert s Aberforthem odešli zahaleni na zahradu.

„Přemísti se k Parishům a vypůjč si od nich další skřítky, ať je to tu zabezpečené co nejdřív,“ řekl směrem ke Kráturovi, který se ihned přemístil. Snažil se nevnímat lehce nesouhlasný pohled od Hermiony a otočil se k Dobbymu. „Přemísti sem všechny zachráněné věci a slož je do pokojů, ten velký bude Grindelwalda a ten o něco menší bude náš, z toho nejmenšího udělej knihovnu a zasedací místnost zároveň.“

„Přeje si to pán nechat tak, jak to bylo v sídle Blacků?“

„Pokud se ti to povede,“ pokrčil rameny a poté se ihned Dobby přemístil.

„Budeme muset doufat, že ochrana, která je tomuto domu dána, předčí tu Fidelovu, protože ti jistě došlo, že nemůžeme nechat tento dům zmizet. Ministerstvo už totiž nemůžeme požádat, aby všem lidem vymazalo paměť na to, že tu nějaký dům byl a chopit se toho sami by znamenalo ohrožení,“ ozvala se Hermiona.

„Vím o bariéře, která by mohla předčit tu Fidelovu a je jen jeden člověk, který by ji dokázal sestavit,“ najednou mu ten nápad přišel jako výborný a tak intuitivně se jako zamyšlený děda podrbal na bradě.

„Jestli se bavíme o profesorovi Kratiknotovi, tak myslím, že je nulová šance, aby sem přišel a postavil bariéru, která by byla alespoň částečná té, kterou musí udržovat v Bradavicích,“ skoro zamítla jeho návrh, ale on se ho nechtěl pustit.

„Možná bych dokázal být přesvědčivý,“ pokrčil rameny, ale sám v sobě cítil, že místo možná by měl spíš říct určitě.

„Učí v Bradavicích, nemůže jen tak odcházet na výlety.“

„To jistě ne, ale domluvit se s porotci zkoušek NKÚ by jistě mohl, jednou mi říkal, že se musí vždy udělat příprava,“ vzpomněl si na jednu debatu.

„Prvního února? To mu ředitel neuvěří, a i kdyby náhodou ano, mohl by si ověřit, že lže, protože ty porotce jistě zná.“

„Profesor Kratiknot by nikdy nelhal, co si o něm myslíš, opravdu by se setkal s porotcem, jen ne za účelem projednání zkoušek, ale pouze jako zástěrka pro setkání se mnou,“ usmál se ďábelsky, protože tenhle plán měl šanci na úspěch.

„Jenže když ty se ukážeš venku, víš, co se při největší pravděpodobnosti stane.“

„Nejsem blázen, abych byť jen na chvíli někam šel, mohl bych třeba poslat Fleur, ale na ministerstvu by ji někdo mohl spatřit, proto to radši vyřeším přes Eleanor. Vím, kde jeden z mých bývalých zkoušejících má kancelář, takže prostě Eleanor nabídne pár galeonů a snad to vyjde,“ řekl nadějně, a když viděl, jak se na něho Hermiona mračí, přistoupil k ní blíž a chytil ji za ruku. „Nedívej se na mě tak, vím, že tohle není možná nejlepší řešení, ale potřebujeme to, důvěřuj mi prosím,“ naléhal jemně, nechtěl, aby se hádali kvůli způsobům komunikace, peníze byli silný kalibr, a tohle potřebovalo rychlé řešení.

„Můžeme poslat Lenku nebo Aberfortha, či to vyřešit úplně jinak,“ chtěla změnit jeho názor.

„Tohle všechno můžeme, ale já si s ním potřebuji promluvit a navíc něco potřebuji vyřešit i s Lenkou, teda až poté, co se předem domluvím s Aberforthem.“

„Nelíbí se mi to, ani že tam chceš poslat Eleanor, ani že ho chceš podplatit, aby doslova zfingoval setkání, které bude vypadat podivně,“ řekla Hermiona a pak si povzdychla, „jenže nemůžu říct, že nechápu tu naléhavost situace,“ dodala už poněkud smířeněji.

„Už jsem si myslel, že mě znáš tak málo, aby ses domnívala, že raději někoho podplatím, než abych to vyřešil lepším způsobem,“ usmál se a druhou rukou ji pohladil po tváři, „nikdo nebude v nebezpečí, to je to proč to dělám.“

„Já vím…no nic půjdeme jim pomoct, nechci poslouchat Gellerta celý týden, že se předřel,“ přesedlala z ničeho nic na jiné téma a odešla ven za nimi, takže tu zůstal sám a odešel do pokoje napsat dopis, které by mohl později někdo ze skřítků doručit Eleanor.

„Prý jsi ještě potřeboval se mnou mluvit,“ vylekal ho jemně Aberforth, když kontroloval, o co všechno přišli přitom útoku.

„Ach ano,“ zakýval hlavou, aby přestal myslet na počty a ukázal na jednu z volnějších židlí, „neměl jsem ještě mnoho příležitostí mluvit s Grindelwaldem, ale chci se zeptat na tvůj názor, nás všechny Holoubková poznala, včetně Grindelwalda a Percyho, po tomto útoku poznali i Billa, co ostatní?“

„Přemýšlíš, jestli je Fleur v bezpečí?“ zeptal se Aberforth.

„Fleur je v bezpečí, je v nejlepších rukou, o ní strach nemám, její práci teď bude dělat Eleanor, je slavná, čistokrevná a pro naše potřeby i velice hezká a charismatická. Strach mám o Lenku a o tebe, Holoubková vás musela poznat a tebe teď musel poznat i samotný Voldemort.

„Nemyslím si, že by o mně někdo příliš věděl, jestli si budou něco myslet tak to, že ti místo mě pomáhá můj bratr. Nejsme si zase tak nepodobní a hlavně při obraně tvého sídla na můj dům byla dána protipřemišťovací bariéra a určitě nějaký smrtijed jako hlídka, takže když jsem to poznal, přemístil jsem se z tajné chodby. Takže jestli měl Raddle pochyby o tom, jestli jsem to já, kdo ti pomáhá nebo můj bratr, tak po tom jeho nepovedeném útoku bude mít jasno a navíc, jsem se trochu i tak upravil, aby to tak vypadalo.

„Změnil sis vzhled? Ale kdy?“ zeptal se zmateně.

„Když jsme probourali dveře, udělal jsem ze sebe svého bratra, nic těžkého, když ho znám jak své boty, dokonce jsem používal i jeho kouzla, aby to vypadalo naprosto stejně, myslím si, že to byl důvod toho, proč tak rychle odešel, spatřil Grindelwalda a Albuse na jedné straně a to že tam bylo mnoho dalších pod tvým skvělým vedením, mu jistě nepřidalo,“ usmál se Aberforth.

„To je zmijozelská lest, tu bych od tebe nečekal,“ zasmál se vesele, on si ničeho takového nevšiml, ale teď to dávalo ten pravý smysl.

„‚V pravém boji musíš použít cokoliv,‘ myslím, že tohle byla má slova, která jsem ti vnucoval, bylo by divné, kdybych se svých mouder sám nedržel,“ stále se nepřestával Aberforth usmívat, ale po té chvíli klidu, se z ničeho nic zamračil, „nyní tvá druhá otázka, co Lenka,“ odmlčel se Aberforth na okamžik, „nemysli si, že jsem o tom také nepřemýšlel, bavil jsem se o tom i s Horáciem, který zatím nemá žádné informace, že by někdo tušil, že to byla Lenka. Prý tam ale koluje myšlenka, že nějaká studentka ti chodí pomáhat, jenže mezi ministerstvem a tím, kdy to vykecala Holoubková, uplynulo pár dní, takže si snad nikdo nevzpomněl, že to byla zrovna ona, kdo si poprosil o to, aby mohla ze školy za svým nemocným otcem.“

„Nemám rád to slovo ‚snad‘ to určitě víš.“

„Já ti ale nemůžu říct, že nikdo nic netuší, dle Horácia, pan Zabini je velice inteligentní chlapec, který má ve škole obrovskou moc, samozřejmě mezi studenty, nemůžu tvrdit, že mu bude stále vycházet špatný výsledek.“

„Tak tohle zrušíme, nechci, aby kvůli nějakým informacím či hloupému papíru o složení zkoušek NKÚ byla zraněna nebo cokoliv, o čem byť odmítám jen přemýšlet.“

„Nevím, jestli se jí to bude líbit, je pyšná na svou práci, a že ti může pomoci.“

„To je mi ale úplně jedno! Všichni říkáte, jaký jsem velitel, ale nedovolíte mi použít ani jeden příkaz?!“ zvedl svůj hlas, tohle nebyla hádka o tréninku, či jiné pošetilé situaci, tady hrozilo ublížení a to nedovolí, ani kdyby ji měl přijít sám vyzvednout.

„Přednesu tvou žádost Horáciovi a ten ji přednese přímo jí, pak už bude jen na tobě, aby si vymyslel důvod, proč by opouštěla školu, vymýšlej ale velice rozvážně, to že odejde a důvod proč, se dozví každý. Jestli vymyslíš něco, co ji ohrozí, moc si tím nepomůžeš. Nezapomeň, že jakoukoliv nesrovnalost, si může kdekdo zjistit, jsou to smrtijedi a mají pod palcem celé ministerstvo, takže buď uvážlivý a velice zmijozelský,“ pověděl Aberforth chytře a vstal ze židle, „aby nevznikla mýlka, jsem velice rád, že se o ni a její bezpečí staráš, dokud máš tyto obavy, nemusíš se bát, že by někdo tvé rozkazy neposlouchal.“

„Dobrá tedy, beru to jako uzavřenou věc, zkusím vymyslet něco, co by bylo stoprocentně neodhalitelné,“ přikývl vážně a po vzájemném kývnutí hlavy už slyšel jen zvuk od přemístění a jemu zbyla hlava plná myšlenek a neupravený pokoj.

Ihned následující den nechal poslat přes sovu Parishů dopis Lence, aby byla smířená s tím, že ji chce mít u sebe a pod svou ochranou, protože už ve škole hrozilo nebezpečí, které kvůli informacím nehodlal brát na lehkou váhu a zvlášť, když Parishovi přísahali, že mají ve škole, taktéž jednoho informátora, kterého radši snad ani znát nechtěl. Tento dopis zamaskoval jako vydání Jinotaje, aby nikomu nepřišlo nic zvláštního a hlavně, aby Zabini nepojmul nějaké podezření, když je to on, kdo tam Zmijozel a některé ostatní vede.

Dále se domluvil s Eleanor, že se potkají u nich doma, protože k němu domů se nikdo nemohl přemístit blíž než na jednu míli, což nevěděl, jestli by ona vůbec došla a za druhé, ona by se do normálních věcí neoblékla a zbytečně tu děsit lidi taktéž nechtěl.

Ale stejně bylo úžasné, že Grindelwald tuhle mílovou bariéru dokázal udržet, sice jim dostatečně naznačil, že udržování téhle bariéry je náročné, takže si s nimi už nebude hrát hru ‚jak porazit malé školáky‘ ale pochyboval, že by se jejich tréninků už nezúčastňoval, přece jenom on byl ten, kdo chtěl, aby se z něho stal pořádný bojový mág a ne pouťový kouzelník.

Takže naplánováno toho bylo mnoho, ale pokud nic neklapne, bude to problém, protože nerad by pod neviditelným pláštěm unášel Lenku a pak nechal rozhlašovat, že ji sežral Hagridův pes Tesák, už jenom kvůli tomu, že Hagrid byl kamarád. Věděl ale, že mu Grindelwald nepomůže a Hermiona i kdyby mohla, tak jí nechtěl rušit od čtení a učení se nových zabezpečovacích věcí, které byli asi zbytečné, protože když se podaří sehnat profesora Kratiknota bude to vše na mistrovské úrovni.

Jenže vymyslet dobrou výmluvu bylo těžší než obvykle, když by nechal rozšířit, že se Lenka ve škole bojí, tak by posílil sebedůvěru smrtijedů a hlavně by neskutečně urazil ji samotnou, což samozřejmě nechtěl. Když by ji nechal odejít kvůli zranění nebo nemoci pana Láskoráda, už by nesměl chodit z domu a vůbec dělat svou práci, což taktéž moc nechtěl. Bylo to prostě těžší, než si myslel a zvlášť, když lidé ze školy jen tak neodcházejí. To jenom oni dva odešli a to ještě museli skoro zabít dva lidi a poštvat proti sobě celou Anglii aby se nikdo nedivil tomu, že odešli a jak se říká, opakovaný vtip není vtipem, i když tohle mělo do humoru dost daleko, pokud ovšem nepočítáte smysl pro humor Grindelwalda, ten by se tomu klidně i rád zasmál…

Nakonec ale jednu variantu přenesl do popředí, promluvit si osobně s panem Láskorádem a zvážit více možností, přece jenom je to její otec a mohl by mít dobré nápady a snad je nebude chtít zradit, to by ho velice mrzelo a Lenku ještě víc, což nechtěl dopustit. Sáhl tedy po pergamenu, psacích potřebách a pokusil se promyslet něco vhodného na začátek dopisu.

Pane Láskoráde

Omlouvám se předem, že vás vyrušuji od práce tímto dopisem, a rovnou se i omlouvám, že vám přidělávám jakékoliv starosti s tímto dopisem spojené. Když jsme se viděli naposledy, bylo to všechno jednoduší, i když to bylo jenom před měsícem a pár dny. Doba nepřála mně a nevím, jestli zrovna přeje vám a vašemu Jinotaji, i když je to jen okrajová záležitost… Nejdůležitějším a zároveň našim společným cílem je ochrana Lenky a moc bych si přál, abych se s Vámi mohl setkat a navrhnout Vám nějaké mé možnosti a projednat s Vámi ty vaše, abychom dokázali její – a samozřejmě i Vaši – ochranu dovést na maximum. Prosím, jestli budete mít zájem, tento dopis spalte a po mé sově pošlete odpověď, ona si mě najde, ale pokud ne, věřte, že nikdo nebude tomu, že tento dopis psal skutečný Harry Potter věřit, což klidně může být i pravda, přece jenom doba opravdu není vřelá…

S pozdravem Harry Potter Black

Se zprávou byl nadmíru spokojen a okamžitě ji dal do obálky a zapečetil, buď to vyjde, nebo ne, ale každopádně Lenku ochrání, ať už s cizí pomocí nebo bez ní.

„Kráturo?“ zavolal nahlas a okamžitě se před ním objevil skřítek.

„Pán si přeje?“ sklonil Krátura hlavu skoro až k zemi, což už nějak přijímal bez povšimnutí.

„Tohle doruč k Parishům a požádej je, aby jej odeslali, pokud možno před tvýma očima, aby to bylo opravdu posláno co nejdřív a pokud možno použij na tu sovu lokalizační kouzlo, a až se bude vracet s odpovědí, přemísti se k ní a odpověď mi přemísti rovnou sem, ať nemusím čekat, než doletí zpátky k Parishům.“

„Krátura vše udělá,“ přikývl ochotně Krátura a přemístil se pryč.

„Kde jsou ty doby, kdy nikdo nic nechtěl dělat,“ pousmál se pro sebe a nepřestával sledovat čas, protože přesně v poledne má sraz s Eleanor, ale to chtěl už mít dopis na cestě, takže si to nemohl zařídit sám.

Přemístil se pryč přesně na minutu a na vteřinu, nerad meškal, a pokud nemusel, dřív také nechodil. Objevil se v chodbě a jako první u něj byl jeden ze skřítků, který mu vzal hábit a přemístil se pryč.

„Už jsem se tě nemohla dočkat, Harry,“ usmála se na něj Eleanor opřená o zeď, jako by ho už dlouho očekávala, jak přesně řekla.

„Snad jsem nepřišel pozdě,“ řekl, i když samozřejmě věděl, že přijít pozdě nemohl.

„Půjdeme do mého pokoje?“ pověděla, jakoby přeslechla jeho větu, nad čím se musel malinko pousmát a pak teda kývnutím dal na vědomí, že je mu to jedno. Naštěstí její pokoj byl ten z nejbližších vchodovým dveřím a tak nemuseli kráčet dlouho. Její pokoj byl opravdu hezký, takový, který přesně seděl tomu, kdo tu bydlel, bohatá a možná trochu i rozmazlená svobodná slečinka.

„Promiň za ten nepořádek,“ bylo první, co řekla, když za sebou zavřela, ale ať se koukal, kam se koukal, nepořádek nespatřil a ani nemohl, protože žádný s těch čtyř domácích skřítků, by to nedopustil.

„To je v pořádku, protože jsme tu kvůli jiné věci,“ odpověděl dle slušnosti na její předchozí omluvu a rád přijal nabízené křeslo.

„Správně, znělo to jako zábavná práce a od té doby…no víš, prostě už se nemůžu nějak moc zabavit, proto jsem tě očekávala,“ pověděla vesele, což bylo celkem příjemná změna oproti tomu, jak ji znal z minula, ale na odpověď si počkal, až si i ona sedne.

„Nevím, jestli to bude zábavné tak jak očekáváš, ale prostě si to nemůžu udělat sám a u tebe je největší možnost toho, že se to povede.“

„Zaujal si mě, o co se jedná?“

„Do Bradavic si nechodila, takže vynechám věci, které tě jistě nezajímají, ale každopádně potřebuji, aby jeden z profesorů přišel někam sem, na místo, kde ho nebude kontrolovat nikdo z učitelského sboru a už vůbec ne nikdo ze smrtijedů.“

„Mám si udělat rande s profesorem?“ zeptala se nechápavě a on se upřímně rozesmál, když si to představil.

„Ne…nic takového, protože i když nepodceňuji tvé schopnosti, určitě by ze školy kvůli tomuto neodešel, jediný důvod, který nebude nikomu připadat divný je ten, že se profesor setká s člověkem, se kterým spolupracuje na každoročních zkouškách.“

„Dobrá, v čem je háček kromě toho, že ty s ním nemůžeš mluvit, protože si hledaný?“

„Háček je v tom, že toto setkání se koná tak o tři měsíce později než jaký je teď, druhý háček bych viděl v tom, že to přijde tomu muži velice zvláštní a ten třetí je, že jen tak určitě nezavolá svému příteli, aby odešel z jednoho z nejbezpečnějších míst v Anglii a šel někam, kde ho může čekat cokoliv a kdokoliv.“

„Práce co má tolik háčků? To bude vzrušující.“

„Jsem rád, že to takhle bereš,“ pověděl klidně a z kalhot vytáhl měšec, který si jen tak v ruce pohodil.

„Chci, aby si ho donutila nenásilným způsobem, ten muž je i můj známý a chci, aby to tak zůstalo, takže žádný Imperius, žádné mučení, ale jestli použiješ šarm, charisma nebo tyto peníze, nechám už na tobě, ale jak říkám, nenásilným způsobem.“

„Pořád ve mně vidíš tu zlou holku?“ zeptala se mile.

„Bylo to jediné tvé já, které si mi ukázala, jinou tě neznám a od jisté doby mám zkušenosti, že pokud nedám přesné rozkazy, stávají se věci, co nechci, aby se stávali.“

„To se ti se mnou nestane, už jednou jsem tobě, tvé přítelkyni a zaokrouhleně řečeno každému, zachránila život, proč bych teď dělala něco, co si sám nepřeješ?“

„Jak říkám, znám tvé jméno, tvé příjmení a tím veškeré mé znalosti založené na pravdě končí,“ pověděl, „nic proti tobě,“ dodal pro jistotu na konec.

„Však teď už je spousta času, aby si nás všechny poznal, nesmíš si to divadlo brát tak osobně.“

„Ale to hraní zlé holky ti šlo,“ pověděl spokojeně, protože hraní je vlastnost, kterou upotřebí možná ihned v prvním úkolu, ale v duchu si musel dodat, jestli to vůbec někdy hrála.

„Tobě to hraní hodného neškodného Harryho šlo taky dobře.“

„Nevím, o čem to mluvíš a radši to ani vědět nechci.“

„No tak Harry, řeklo se žádné lži, proč mi tvrdíš, že ten miloučký Harry, který sem chodil na prázdniny, jsi ty?“

„Já neměl potřebu se přetvařovat, každý kdo je se mnou nebo proti mně ví, co jsem zač,“ pověděl tvrdě, a když viděl, že chce něco dalšího říct, pokračoval, „otočme list, ten muž vypadá…“ a začal ji vysvětlovat naprosto vše, na co jsi vzpomněl, od barvy vlasů po místo jeho kanceláře.

„Mám to vše poznamenané,“ řekla nakonec, a když se překvapivě otočil za sebe, kousek za ním opravdu létal kouzelný brk, který něco neslyšně škrábal na papír.

„Tu schůzku domluv na co nejdřív, peníze nejsou problém, ale chci, aby to bylo nezjistitelný, takže nikdy jsi s tím neměla nic společného a já už vůbec ne, on sám si ho zavolal, ať tomu rozumí.“

„Můžeš se na mě spolehnout, kdy mám začít?“ zeptala se ještě.

„Podíval se na místo, kde normálně bývají hodinky, a na pár vteřin dělal, že přemýšlí. „Hm…hned, to bude nejlepší.“

„Sice to asi není nejlepší doba na jeho zastihnutí…ale dobrá, pokusím se, jak tě zastihnu?“

„Pošli za mnou skřítka, já se sem dostavím,“ vymyslel podle něj nejlepší možný způsob.

„Očekávej tedy dobré zprávy v průběhu blízkých hodin,“ usmála se na něj a jako první vstala a přistoupila k zrcadlu. „Pokud ti to nebude vadit…“

„Samozřejmě, nenech se rušit,“ zvedl se taktéž a s posledním pohledem na Eleanor zavřel za sebou dveře.

„Bude už pan Potter odcházet?“ objevil se před ním skřítek, kterého potkal už při přemístění sem.

„Ano,“ odpověděl jednoslovně a skřítek mu sem nechal dopravit jeho hábit.

„Vyřiď ostatním, že jsem tu byl, a kdyby něco potřebovali, v nejbližších dnech se tu objevím,“ řekl nakonec, a poslední co uviděl, bylo souhlasné pokyvování skřítkovi hlavy.

Autor: Amren
Vydáno: 14.10.2011 20:40
Přečteno: 2921x
Hodnocení: 20% (hodnoceno 1x)

Formát pro tisk