Kapitola pětačtyřicátá - Důvod nenávidět

Harry Potter and Pactum Purgamen

Ráno mohl dělat, co chtěl, přece jen zraněn nebyl, teda alespoň od nepřátel, ale jak si v hlavě usmyslel, dolů nešel. Byl dostatečný paličatý na to, aby na téhle posteli strávil klidně své mládí, kdyby to něco vyprovokovalo, přece jenom zde leželi lidé, kteří mu nemusí lhát a mezi nimi svůj čas stráví radši. Jediný problém byl, že všichni spali a proto si musel z měšce vytáhnout knížku, aby se nějak zabavil.

„Dobré čtení?“ uslyšel otázku ode dveří a tak zvědavě zvedl své obočí.

„Nestěžuju si.“

„Máš čas? Chtěl bych si promluvit, pokud možno někde o samotě, ať nikoho nevzbudíme.“

„Jistě, pane Parishi,“ zaklapl potichu knihu a šel za hlavou rodiny někam, kam ho vedl.

„Jsem Evan, prosím říkej mi tak.“

„Jak si přejete, Evane,“ vyšel mu vstříc.

„Chtěl jsem, aby si mi i tykal, ale chápu tvou zdrženlivost. Pochopil jsem až moc dobře, co si včera naznačoval,“ pověděl pan Parish a on konečně chápal, o čem tato debata bude.

„Poslouchal jste? Že mě to nepřekvapuje,“ pověděl klidně. „Nechápejte mě špatně, Evane, všichni jsou vám za pomoc vděční včetně mě, ale mám rád přímé jednání nebo jinak, je to jedna z věcí, co vyžaduji od mých přátel a spolubojovníků, proto se mi nelíbí, když ze mě někdo dělá pitomce.“

„Ano nebylo to čestné jednání, ale chtěli jsme jistotu.“

„Tak jste měli říct, klidně bych si vzal Veritasérum nebo podobnou blbost, abychom přeskočili tuhle hru nebo se mě třeba zeptat na můj životní příběh, po něm žádný duševně zdravý člověk nemůže přemýšlet nad tím, že bych se přidal k Voldemortovi.“

„Neříkejte prosím to jméno,“ zvedl svůj hlas Evan a on nechápavě zakroutil hlavou, protože nechtěl vysvětlovat, že to je jen jméno. „Pomůže něčemu, když řeknu, že vím, že to šlo vyřešit jinak? Moje manželka zemřela díky mé chybě, nechtěl jsem udělat další, ale je vidět, že jsem ji udělal a mrzí mě to.“

„Věřte mi nebo ne, ale mě to mrzí víc. Ti co leží na těch postelí, jsou mí přátelé a jsou opětovně zraňování kvůli tomu, že se vždy najde někdo, kdo věří v to, že se ze mě stane nejvěrnější poskok Pána zla a to mě sakra mrzí.“

„Jak-.“

„Přestaňme se o tom bavit, nemám rád, když se někdo dlouho vrtá v něčích chybách a tak to nebudu dělat sám, určitě je tu něco důležitějšího o čem se my můžeme bavit,“ pověděl pevně a doufal, že tím předchozí téma skončí.

„To mi vyhovuje, posadíme se?“ řekl a ukázal na křeslo v místnosti, kam akorát došli. „Myslím si, že jsme se schovávali už dost dlouho a nevím jak ostatní, ale já jsem se rozhodl něco dělat a tím něco nemyslím sedět doma a číst si noviny. Váš přítel Aberforth mi řekl, že jste to vy, kdo rozhoduje o tom, kdo bude s vámi a kdo proti vám a tohle já respektuji, proto jdu přímo za tebou.“

„Rovnou vás upozorním, že to není legrace, kdo je se mnou má příšerný život plný nebezpečí a strachu o svůj a především o život svých společníků. Děláme hrozné věci pro náš cíl a neuposlechnutí či zrada znamená smrt a o tom, co je zrada a co ne, rozhoduje neporušitelný slib. Jestli do toho nepůjdete jako celá rodina, znamená to odloučení od svých vlastních dětí a jestli půjdou proti nám, znamená to i boj proti nim a je to práce bez honoráře, bez nároků na jakoukoliv odměnu a hlavně můžete přijít o všechno, co vaše rodina budovalo několik generací.“

„Chceš mě odradit?“

„Nemám k tomu žádný důvod, jen nezatajuji nic, všichni musí vědět, do čeho jdou.“

„A všichni do toho šli? Musíš mít dobré přátele.“

„Každý k tomu má své důvody, málokdy byl hlavní motiv přátelství ke mně, vy to musíte dobře vědět.“

„Muž nebere svá slova zpět, co jsem řekl, to platí. Chci obětovat vše jenom kvůli tomu, aby se udělalo to, co má,“ pověděl vážně pan Parish.

„To se udělá i bez vás, jestli tím máte na mysli, postavit se tomu hajzlovi. Udělám to s dvaceti lidmi za zády nebo klidně sám.“

„Jsem rád, že svůj úkol bereš vážně.“

„Ona jde brát povinnost zabít největšího černokněžníka nějak jinak než vážně?“ zasmál se, protože toto šílenství mu přišlo vtipné, i když byla tato věc velmi vážná.  „Poptejte se ostatních, kdo do toho chce jít, jestli to budete jenom vy, tak odejdeme. Pokud ovšem na moje podmínky přistoupíte, pak uděláme neporušitelný slib a dozvíte se všechno, co potřebujete vědět.“

„Všichni jsou dostatečně staří, aby se dokázali dobře rozhodnout,“ pověděl skoro až spokojeně pan Parish.

„Dobré rozhodnutí není. Tohle je šílenství a druhá možnost je nezúčastnění, nic z toho není dobré,“ řekl svůj názor na to, a aby ukázal, že těmito slovy ukončil debatu, zvedl se a opustil místnost. Věděl, že v tuto chvíli by on potřeboval klid na rozmýšlení, takže podle toho se rozhodl a odešel, aby tento klid panu Parishovi dopřál.

„Harry? Slyšel jsem, že dnes odcházíme, doufám, že nemáš v plánu nějaké řeči typu, já budu bydlet v jeskyni, u nás je místa dost, a i když to bude možná pro vás zvláštní, přeji si, abyste všichni bydleli u nás,“ pověděl z ničeho nic Bill, jako kdyby nad touto větou už dlouho přemýšlel.

„Mohou tě navštívit rodiče a byl by obrovský problém, kdyby mě a ještě hůře kdyby Grindelwalda viděli.“

„Máš na výběr? Harry všichni ti chceme pomoci, ale u Aberfortha v hospodě to nejde, dům Hermiony je příliš nápadný, pan Láskorád má při své práci mnoho lidí doma, Horácio podle Aberfortha utíká před smrtijedy tak, že se schovává, takže nic jako trvalé bydliště nemá, tudíž nás neodmítej.“

„Ne, pochopil jsi mě špatně. Nikdo neví, že už nesloužíte Řádu a byl bych rád, kdyby to tak zůstalo. Percy se dá vzít, jako že jste vzali na milost svého neoblíbeného brášku, ale já? Grindelwald? Hermiona? Tak pitomý není ani Moody a už vůbec ne Albus,“ vysvětlil podrobněji, proč to nejde.

„Takže jaký je plán? Zůstanete tady?“ optal se zvědavě, ale dle jeho názoru smířen se situací.

„To taky nemůžu, ještě nevím, kdo je s námi natrvalo a kdo řekněme, že nám pouze pomohl, a kdyby tohle nebyl problém číslo jedna, tak je tu další problém. Nebudu ohrožovat pověst jejich rodiny tím, že mě budou ukrývat a je to až příliš blízko mého… prostě toho, co zbylo z mého sídla. Někdo bude čmuchat, pošlou Narcisu nebo Belatrix, protože ti se s Parishovými znají, a kdybych tu svini viděl, udělal bych něco nehezkého,“ usmál se nakonec, protože věděl, jak by to dopadlo. Chtěl jí dostat, opravdu chtěl a bylo vysoce pravděpodobné, že se tu někdo ukáže.

„Vyloučil si všechno, takže pokud nechceš bydlet v zimě ve stanu, zbývá ti pouze jedno a tím je Grimmauldovo náměstí dvanáct a myslím si, že si musel zešílet, aby tě byť jen taková kravina napadla,“ pověděl ostře Bill.

„Ano je to riskantní, proto jestli tam nikdo se mnou nebude chtít být, vyhovím mu,“ pověděl pevně, protože si za svým názorem stál.

„A k čemu to bude? Nestačila ti tahle bitva?!“

„To že jsou všichni ostatní posraný strachy, neznamená, že budu hrát té zrůdě do karet. Změním Fidelovo zaklínadlo, obnovím bariéry, postavím nové a budu spát s hůlkou pod polštářem a proč? Aby Voldemort věděl, že tam jsem a nebojím se. Mám skoro milion galeonů, mohl bych bydlet třeba v Austrálii, ale nemůžu nikomu ukázat, že jsem vyklepaný a vystrašený, už teď tuší že proti němu stojí dost lidí a jestli budeme stále na Grimmauldovo náměstí, bude si myslet, že spolupracuji s Řádem, což mu radost neudělá.“

„Harry, Harry…Harry,“ zopakoval Bill třikrát a složil hlavu do dlaní. „To co říkáš, jsou nesmysly, kterými se snažíš kompenzovat to, že my jsme byli zraněni, takže si myslíš, že když skoro skočíš Raddlovi před hůlku, bude nám lépe nebo bude lépe tobě, ale to jsou blbosti, kdyby tohle slyšel Grindelwald, začal by ukazovat, že už nejsi schopný vést, protože ti totálně přeskočilo a nezlob se, nebyl by daleko od pravdy.“

„Ředitel furt řediteluje, dokonce i Snape stále učí, oni se neschovávají, proč já bych se měl přidat na stranu těch srabů?“ zeptal se naštvaně.

„Protože ti je šestnáct, Harry, Hermioně sedmnáct a tvému osobnímu strážci je kolem stovky. U Merlina my všichni ti chceme pomoct, ale nemůžeme ti pomáhat, když se rozhodneš schovávat v baráku, na kterém je skoro napsáno: ‚Raddle jsem tu,‘ to prostě nedokážeme a navíc, bitvy s ním jsou zbytečné, když nám ještě chybí zničit pár… no ty víš čeho.“

„Já se prostě nechci schovávat, už mi to leze na mozek,“ pověděl vážně.

„Harry probuď se,“ lusknul mu Bill před obličejem. „Lidé si o tobě myslí hodně věcí, ale ne že se mu schováváš. Ukradl si mu peníze, pořád na tebe někoho posílá a tenhle útok taky, až se proflákne, neukáže, že se bojíš. On utekl. Chápeš to? On zdrhnul, ne ty. Nikdo si nebude myslet, že se schováváš a rozhodně ti bude líp u nás, když tam budeme všichni.“

„Dobrá, dobrá…stejně kdybych se rozhodl jinak, tak přijde Grindelwald a nasměruje mě Imperiusem nebo něčím podobným nebo by přišlo nějaké psychické vydírání od Hermiony, tomu bych asi podlehl rychleji,“ zasmál se konečně, protože pocit, že na něj lidé myslí, mu prostě udělal radost, a ať si klidně lidé říkají, že jsou to maličkosti.

„Jo Hermiona by byla první, za kterou bych šel, kdyby si na tomhle názoru trval,“ ozvalo se ode dveří a on si poprvé všiml, že tam stojí Aberforth. „Ten neviditelný plášť je fakt věcička,“ pověděl si sám pro sebe, ale dostatečně nahlas, když ho ze sebe sundával. „Byl bych rád, kdyby si ho nosil pořád u sebe, ne aby si nás poslouchal za dveřmi, ale když se bude bydlet u Billa, bude nějaká pravděpodobnost, že se tam objeví někdo cizí, tak aby si nemusel panikařit. Bude vás tam víc, takže budeš lépe chráněn a lépe trénován, vlastně vy všichni, každý něco umí. Společně s Grindelwaldem by se vám trénink měl lépe dařit a já se mezitím podívám po nějakém sídle, který by bylo možné koupit a mohli bychom tam bydlet všichni, třeba i včetně mě.“

„To by se mi líbilo, víš, že máme skoro neomezené finance, neboj se je použít.“

„Všichni máme peníze a všichni budeme rádi, když budeme moct přispět na společné bydlení. Zabere to nějaký čas, takže doufám, že téma, kde složíš hlavu, máme za sebou, protože neodmítej dům u vody, takové ranní zaplavání, co by za to jiní dali,“ usmál se na něj Aberforth a hodil po něm neviditelný plášť.

„Dobrá, tak co Bille, jak si na tom? Budeme odcházet, času je málo a nebudu mít klid, dokud celý dům nebude bezpečný, teda kompletně bezpečný, od Krátury, Dobbyho od Grindelwalda a podobně.“

„Jsem připraven, veliteli.“

Pobaveně zakroutil hlavou a podíval se na Aberfortha, který by mohl mít další informace.

„Percy už je dole a Hermiona ještě spí, její vzbuzení necháme na tobě, pak už můžeme odejít, ale doporučil bych si ještě s Evanem povytáhnout rukáv, víš, co mám na mysli ne?“

„Dej mu vědět, že poté co vzbudím Hermionu, to s ním vyřídím a pak odcházíme,“ rozdal poslední příkazy a vydal se za ní, protože nechtěl zdržovat sebe ani ostatní. Budě to určitě změna, zase tolik lidí v jednom domě, ale snad to bude pozitivní změna, protože i když měl tu možnost s Grimmauldovo náměstím, nechtěl, aby na něj koukali jak na šílence, když už to dělá zbytek světa.

„Páni, rodinná porada? Já nechtěl rušit, myslel jsem, že tu budete sám, Evane,“ řekl, když dorazil do místnosti, kde měli udělat neporušitelný slib.

„Jsem tu sám, protože ostatní jsou tu také sami za sebe,“ zafilozofoval pan Parish.

„My jsme tu dobrovolně, protože víme-,“ začal Jack, ale on ho pokračovat nenechal.

„Ne…nevíte a nemáte ani ponětí o tom, co si tímhle způsobíte. Dobře jsem chápal důvod Aberfortha, Grindelwald neměl na výběr a Fleur to dělala z vděku a z ještě pár důvodů a Bill to udělal kvůli ní, Horácio z lítosti a slibu, Hermiona s Lenkou kvůli dlouhému přátelství. Mohu pochopit důvod tvého otce, ale váš důvod nechápu ani z části,“ pověděl klidně, ale tohle si vážně nepřál.

„Co bych byla za dceru, kdybych nešla za svým otcem?“ zeptala se nechápavě Eleanor.

„Rozumná řekl bych, všichni jste plnoletí, ale já neverbuji plnoleté, protože chtějí, dejte mi rozumný důvod. Důvod, který mi bude říkat, že nikdy nebudete mít ani sebemenší chuť zradit a já vás rád přijmu, dřív ne. Taková jsou má pravidla,“ pověděl pevně tak, že všem muselo dojít, že necouvne ze svých požadavků.

„Co na to říkáte vy, Hermiono?“ zeptal se pan Evan lehce zamračeně.

„Těm, kterým říkal přátelé, ho ve škole málem zabili, Harry vám dává možnost rozhodnutí, protože tenhle slib je dokonce života a ani Merlin neví, jestli ho budete chtít do konce svého života následovat, takže je to trvalé rozhodnutí a je to šílené rozhodnutí.“

„Začínám se dozvídat zajímavé věci, šílené rozhodnutí být se mnou?“ pozastavil se nad posledními slovy.

„Máš pravdu, možná ještě horší.“

„Dobrá,“ zatřepal hlavou. „Kvůli tomu tu ale nejsme…Šílené rozhodnutí, to se mi snad jen zdá…Na začátek bych chtěl jenom říct, že jsem opravdu rád, když jste se nebáli postavit panu V a pomohli nám, ale to prostě u mě neznamená, že vás přijmu, takhle možná nabírá Albus Brumbál, ale já nejsem Albus a nechci být v ničem s ním srovnáván, takže?“

„Už se známe nějakou dobu, a i když mě vidíš jako toho, co tě obelhával, není to tak. Má matka zemřela kvůli němu. Nemůže mu to projít, možná jsou někde lidé, kteří proti němu bojují, ale ty Harry jsi znak jistoty, máš po svém boku dost schopných lidí a navíc tě považuji za kamaráda, takže chci bojovat a jsem ochoten za ochranu své přítelkyně a v budoucnu možná i za svého potomka položit klidně i život,“ pověděl Jack a on mu kývnutím dal na vědomí, že si jeho slov opravdu váží.

„Co ale tvá manželka? Zajímal by mě i její názor.“

„Ošetřuje Briana, ale věř mi, že i ona do toho půjde, jako zbytek rodiny.“

„To je ale ono ‚jako zbytek rodiny, já jen prostě nechci, aby někdo trpěl díky neuváženému slibu, o nic víc mi nejde.“

„Harry, myslím, že to mají promyšlené, jsou dostatečně inteligentní, aby si dali dohromady, co znamená zaslíbit se k pomoci tobě,“ pošeptala mu Hermiona a on si musel povzdechnout.

„Dobrá, takže si to zrekapitulujeme, přidáním se ke mně nezískáte vůbec nic, možná tak status nežádaného a vaše jméno se brzo ocitne na seznamu plánovaných brzkých obětí. Jde proti nám každý, kromě lidí v tomto domě a pár, kteří jsou na jiných místech. Budu shánět do týmu další a může to být klidně i vás nepřítel a vy se s tím musíte smířit. Může všechno rupnout a my budeme bydlet v lese, klidně i několik týdnů. Potýkáme se s hrůznými kouzly a náš cíl není ani vznešený, jenom nutný. Tréninky jsou hrozně náročné a nenechávají mnoho volného času, budete muset omezit veškerý pohyb mimo své bydliště s výjimkou extra důležitých věcí a mimochodem, jak jste určitě viděli, klidně vám mohou zapálit dům a označit vás za lupiče, vrahy a útočníky.“

„To zní jako legrace,“ pověděla vesele Eleanor a Jack s ní viditelně souhlasil.

„Pořád máš dojem, že nás přemluvíš, Harry?“ zeptal se pan Evan.

„Ne, tento dojem jsem ztratil, když už jsem přemlouval Hermionu, ale bylo tu nutné, protože se možná budu míň trápit výčitky, když jsem tohle řekl.

„Takže, kdy začneme?“ optala se znovu nedočkavě Eleanor.

„Až v pokoji Briana, skupinové neporušitelné sliby zvládá Aberforth, takže to uděláme najednou a poté, co se všichni ujistíme, že plány jsou všem známé, tak zmizíme a nikdo nikdy nezjistí, že jsme tu kdy byli,“ řekl pevně nahlas a pro sebe si dodal. „Snad to nikdo nezjistí.“

„Takže tohle je náš nový domov? Ironií tohoto všeho, že celých jedenáct let jsem si přál odstěhovat a teď, když se stěhuji potřetí, mám chuť zůstat na jednom místě,“ povzdechl si, když seděl na lavičce, která stála na malém kopečku s výhledem přímo na moře.

„Kdybychom ale neměli přátelé, mohli jsme být někde pod stanem, to se mi zdá horší,“ pověděla mu Hermiona opřená o něj. Chtěl tu sedět sám, ale její přítomnost neodmítl, možná ho znala až moc dobře, aby pochopila, že si chce popovídat.

„Sami dva uprostřed lesa pod stanem? Ono to nezní tak špatně,“ pověděl tak, jak mu mysl tuto situaci ukázala.

„V tomhle případě by se mi to líbilo též, ale bojovat ve dvou?“ zeptala se potichu, jakoby mu to nechtěla vyvracet, což ho samozřejmě překvapilo. „Já ti nevím, mohli bychom něco takového zvládnout?“

„Podle toho jak to dopadlo ve škole, tak silně pochybuji. Možná kdyby všechno šlo jinak, tak jsme měli přízeň Řádu a mohli jsme si užít více zábavy, ale takhle když je to snad jen na nás, tak asi ne.“

„Snad to bylo správné rozhodnutí, protože čím častěji nás někdo přepadá, tím větší mám strach, že někdo z nás zemře,“ řekla Hermiona skoro až šeptem. Bylo zajímavé, s kolika lidmi v tak krátké době se na podobné téma bavil, ale chápal to, Voldemort na něj zaútočil a podpálil jim sídlo a zničil veškerý klid, asi bylo dobré, že si lidé chtějí na toto téma promluvit, protože kdyby to všechno uzavírali do sebe, asi by to jen bylo horší.

„Měli jsme štěstí, i když by to Grindelwald nazval schopnostmi, dle mého to prostě bylo jen štěstí. Začínám vážně věřit tomu, že ta moc, která je zmiňována ve věštbě je moje…ne… naše neuvěřitelné štěstí. Vždy když je po boji tak jediné, co si můžu říct je, zase jsem měl štěstí a ne že jsem to vyhrál, že jsem je přemohl a všechny ochránil…prostě jen štěstí,“ pověděl zklamaně a věděl, že tohle je pravda, kterou mu nikdo nevymluví.

„A až skončí?“

„Doufejme, že to bude teprve tehdy, až mu budu stát čelem a nebude ho dělit od smrti žádný viteál,“ tak by to mělo skončit, něco v něm mu to říkalo.

„To chceš říct, že-,“ podívala se na něj s lehce červenýma očima.

„Nechci tím říct vůbec nic, možná jenom jedno…buď připravena ho když tak místo mě dorazit. Vše vezmu na sebe, aby si měla volnou ruku, a pak to můžeš udělat nebo kdokoliv jiný,“ řekl jí s velkou vážností a pak se zadíval zpátky na moře. „Nezabije mě, naše hůlky se spojí, takže náš poslední souboj bude někde, kde jeden z nás hůlku mít nebude, a já doufám, že to bude v době, kdy viteály budou zničeny.“

„Myslíš, že proti tomu spojení hůlek nemůže nic dělat?“ zeptala se na otázku, kterou popravdě nečekal.

„Já…nevím, tohle mě nenapadlo, ale určitě není tak hloupý, aby běhal pořád se sesterskou hůlkou té mojí, takže jestli ji obměnil a ještě to působí i po setkání na ministerstvu a u našeho sídla, tak pointa tohoto spojení bude někde jinde.“

„Tebe to nezajímá?“ slyšel v jejím hlase překvapení a tak se nad odpovědí krátce zamyslel.

„Abych zjistil, že s ním něco mám společného? Ne děkuji, radši si budu nalhávat, že je to hůlkami, než abych přišel na něco…děsivého,“ zatřepal se při posledním slově.

„Třeba by to mohlo pomoci s hledáním viteálů nebo jak ho jinak porazit, protože jsi jediný, kdo má takovéto zvláštní spojení.“

„Jako přál bych takovéto spojení každému, kdo mě kdy zradil a kdo polemizuje o tom, jestli se k němu přidám, ale už jsem se smířil s tím, že ten kdo tímhle bude trpět, budu jen já…“ řekl, i když to s její předchozí větou pramálo souviselo.

„Jednou to skončí,“ řekla Hermiona dostatečně vážně, aby se na ní podíval, ale když zjistil, že mu nevěnuje žádnou pozornost, podíval se zpátky na moře.

„Ano…jednou to skončí, ať už tak, či onak,“ souhlasil s ní a na mysl se mu vybavila věštba, která mu znovu připomněla, že je to kdo z koho, protože ani jeden nemůže žít, jestliže druhý zůstává živ.

***

„Jak je vůbec možné, že nás opět dohnali na ústup a ještě navíc zabili čtyři mé věrné!“ zařval rozčileně Voldemort a sestoupil ze svého místa mezi předstoupené smrtijedy.

„Nikdo neví?! Co mi na to řekneš třeba…ty Amycusi,“ nechal zmizet kápi jednomu ze smrtijedů, který padl na kolena.

„M-Můj pane, bylo jich tam příliš mnoho,“ snažil se o co nejuctivější odpověď již jmenovaný Amycus.

„To mi neušlo,“ řekl hrozivě Voldemort. „Už jsi alespoň zjistil, kdo to je?“

„Ne můj pane…ještě-,“ vykoktal smrtijed svoji necelou odpověď.

„Špatná odpověď, Crucio,“ začal Voldemort s potěšením mučit jednoho ze svých, a když skončil, smrtijed padl na zem. „Snad tvá sestra bude inteligentnější, co na to říkáš Alecto?“

„Ještě se nám nepodařilo-.“

„Taktéž špatná odpověď,“ pověděl Raddle, jako kdyby ho to mrzelo, ale ihned vzápětí poslal Crucio i na ni.

„Má někdo vůbec nějaké informace? Bylo jich tam minimálně deset! I ta reportérka toho věděla víc, než vy, jak je to možné?“ rozčílil se znovu Voldemort a všichni kromě těch, kteří si právě prožili Cruciatus o něco málo ustoupili.

„Jestli můj pán dovolí, ráda bych osobně prohledala to sídlo a okolí, nezklamu vás, můj pane,“ poklekla uctivě Belatrix.

„Víš, jaký tě čeká trest, jestli zklameš,“ odehnal ji rukou Voldemort, jako kdyby to byla ta nejotravnější moucha. „Yaxley, zítra chci, aby všichni věděli, že další krvezrádce Weasley bojoval,“ odehnal i jeho a podíval se znovu na všechny ty, kteří tam zůstali. „A vás čeká trest, že jste nedokázali porazit ten hloupý odpor a nechali zemřít mé věrné. Crucio, Crucio,“ zopakoval několikrát mučící kletbu a pak odehnal i je.

„Harry, nikdo ti ještě neřekl, že poslouchat se nemá? Ale já tě dostanu. Avada Kedavra,“ vyslal nakonec usmrcující zaklínadlo jeho směrem.

„Ne!“ vykřikl a otevřel oči těsně předtím, než do něho ta kletba narazila, ale když se chtěl pohnout, něco mu v tom bránilo.

„Uklidni se Harry nebo si ublížíš!“ vykřikl Aberforth, a když zaznamenal jeho hlas, tak se rychle podíval po pokoji, kde stáli skoro všichni a tak poslechl, zůstal klidně ležet a jenom hluboké nádechy včetně rychlého bušení srdce prozrazovalo, že se něco dělo.

„To je lepší. Finite,“ ukončil paralyzující kletbu Aberforth a přistoupil k němu. „Máš asi horečku,“ zkonstatoval, když mu šáhl na čelo.

„Na horečku já kašlu!“ zvýšil přehnaně hlas, až pak mu došlo, že to bylo zbytečné. „Promiň.“

„To je v pořádku, Harry,“ ubezpečil ho Aberforth a otočil se za sebe a bez slov všem ukázal, že můžou jít, takže nakonec tu zůstal akorát oni tři s Hermionou.

„Chceš mi to říct nebo ukázat?“ optal se Aberforth, i když odpověď jistě předem věděl.

„To druhé radši,“ povzdechl si a sundal veškeré bariéry, které by mohli bránit volnému průchodu myšlenek a vzpomínek a jediné, co ještě ucítil, než Aberforth vyslal na něj to kouzlo, že ho Hermiona chytla za ruku. Potom si všechno musel prožít znovu, všechny ty Crucia, které jim přál a nakonec i na něj letící Avada Kedavru.

„V pořádku?“ optal se nakonec toho všeho znovu Aberforth.

„Jak jen by člověk mohl v této situaci být,“ ubezpečil tentokrát on jeho.

„Co jsi z toho rozpoznal?“ zeptala se Hermiona a on se na něj také zvědavě podíval.

„Poznali Billa, nic neočekávaného, už jsme se o tom bavili a pro nikoho to není problém, aspoň se nemusíš bát těch nezvaných návštěv od známých a podobně. To že poslal někoho obhledat sídlo, nebylo nečekané spíše naopak a nenajde nic, o to jsme se postarali. Takže kromě útoku na tvou psychiku, což je mi líto, se naštěstí nic neděje.“

„A nemohlo to být fingované, když o mně věděl?“ zeptal se pro jistotu.

„Dle mého to zjistil až dost pozdě, jinak by vyletěl dřív. Nemusíš se tedy prozatím strachovat,“ řekl nakonec Aberforth a zvedl se z postele. „Řeknu nějakému skřítkovi, ať ti donese lektvar, měl by si spát, jsi v dobrých rukou,“ usmál se nakonec a vykročil dveřmi ven.

„Aberforthe…díky, že si tu zůstal přes noc.“

„Cokoliv,“ odpověděl pouze jedním slovem a zavřel za sebou.

„Je zajímavé, že vždy, když se o něm člověk baví, tak se nějak objeví,“ zamumlal si pro sebe, a poté co se k němu Hermiona přitulila, usnul nerušeným spánkem, i když by tomu, ještě před chvíli nevěřil.

***

Vzbudilo ho něco, ale popravdě nevěděl ani co, rozhodl se, že si ještě chvíli prospí, když tahle noc byla taková, jaká byla, ale něco se mu nezdálo…ten klid, to ticho, prostě nic, naprosto žádné zvuky. Rychle tedy otevřel oči a zamířil hůlkou tam, kde tušil dveře a nerozpoznal nic neobvyklého, zkusil si odkašlat, ale sám sebe slyšel, pak ho napadla ta nejprimitivnější věc a tou bylo sundat tu bariéru, která byla kolem jeho postele, a když uslyšel hlasy zezdola, tak ho to donutilo pousmát nebo spíš to, jak už je paranoidní.

Nechvátal dolů, dle rozhovorů, které odtud přicházeli, se dobře bavili a on nijak neměl náladu se dobře bavit a ani pořádně nevěděl proč. Vzal si nějaké oblečení, které mu už někdo z dua Krátura, Dobby přerovnal do skříně a rychle si šel schladit hroznou náladu do ledové sprchy, kterou měl přímo vedle pokoje, což ho dost překvapilo. Určitě dostal ten nejlepší pokoj a to se mu nelíbilo, ale prozatím to nechal takhle být.

Snad už připraven tvářit se aspoň částečně vesele sešel těch pár schodů a všiml si jako prvního úplně nadšeného Billa, který skoro radostí poskakoval.

„Dobré ráno, dopoledne, či odpoledne nebo cokoliv co teď je,“ strhl sebou veškerou pozornost a prošel mezi všemi, kteří na něj skoro soucitně koukali, samozřejmě kromě Grindelwalda, za co mu byl i vděčný.

„Máš hlad?“ ozvala se Fleur a on jenom nesouhlasně zavrtěl hlavou a přisedl si do rohu místnosti, kde seděl Aberforth. Chtěl mu ještě jednou poděkovat, že na sebe vždy bere ty hrozné zážitky, protože jako kdyby je viděl někdo jiný, mu pomohlo vždy na ně alespoň částečně přestat myslet.

„Zábava je, koukám v plném proudu,“ řekl docela tiše, aby to kromě Aberfortha nikdo neslyšel.

„Nastávající taťka oslavuje, tomu nemůže nikdo mít za zlé,“ řekl klidně Aberforth a on jenom malým úsměvem dal vědět, že z toho má radost.

„Gratuluji, Bille,“ zvýšil svůj hlas, aby se všichni chovali, tak jak před ním a ne jako kdyby všechnu zábavu zničil svým příchodem. Bill se na něho vesele usmál a znovu se rozpoutala uvolněnější atmosféra.

„Harry, pojď mě doprovodit ven,“ zvedl se z ničeho nic Aberforth a on na něj jen hloupě začal koukat.

„Ale já mám na sobě jen-.“

„Neboj, jsme kouzelníci, nebude ti zima,“ zasmál se odlehčeně Aberforth a jako první vyrazil dveřmi ven, které když otevřel, tak okamžitě dovnitř pustil zimu, opatrně se jimi taktéž protáhl a najednou ucítil to stejné teplo, jako když byl ve své posteli.

„Děje se něco?“

„Posadíme se támhle, Harry,“ ukázal na lavičku, kde ještě včera seděl on s Hermionou. „Dneska je zvláštní den,“ pokračoval dál Aberforth.

„Bill slaví, to je dobře, že mu to Fleur konečně řekla,“ ušklíbl se, protože to vlastně věděl jako první.

„Ano, to je radostná zpráva, pro nás všechny, ale není to, co jsem měl na mysli, víš jaký je dnes den?“

Začal si přehrávat v mysli, poslední den, který si pamatoval a pak si skutečně jen tipnul. „Pondělí.“

„Správně, třicátého ledna,“ řekl potichu Aberfortha a on chvilku přemýšlel, proč záleží na nějakém dnu, ale ihned mu úsměv zmizel, když mu to všechno došlo. Tento datum znal až moc dobře, teda až tak moc dobře ne, když mu ho Aberforth musel připomenout.

„Je pondělí, takže tvůj strýček se neočekávaně zdrží v práci a tvůj bratranec bude mít nějaké nedodělané věci ve škole,“ pověděl skoro až zlomyslně Aberforth.

„Myslíš, že něco takového teta bude chtít? Nikdy svou sestru…moji mámu neměla ráda, těžko bude chtít nějak oslavit její narozeniny,“ posmutněl, když na něj dolehla ta tíže, že dnes by slavila jeho máma třicáté sedmé narozeniny.

„Nezáleží tolik na tom, jestli je chce oslavit ona, ale ty určitě ano, a tvá teta je jediná, se kterou to bude vhodné,“ pověděl moudře Aberforth.

„Ale co když je ohrozím?“

„Přemístím tě přímo dovnitř a až odtud odejdeš, sám ti odstraním vzpomínky na to, kde to bylo a všechno, co by mohlo nějak ohrozit jejich bezpečí, zůstanou ti jenom ty snad hezké vzpomínky.“

„Dobrá tedy,“ stoupl si z lavičky a podíval se na moře, a i když nikde nebyla známka sněhu nebo něčeho podobného, žádný šílenec by asi do něj nevkročil.

„Vezmi si na sebe neviditelný plášť, pokud si teda vzal mou radu vážně a nosíš ho u sebe neustále.“

„To tam mám jít takhle a teď? Nepřipraven?“

„Stejně jako proslovy i tohle bude lepší nepřipravené. Přehoď přes sebe plášť a já tě tam přemístím,“ rozhodl Aberforth a on si ze skoro nekonečného měštce vytáhl plášť a celý rozpolcený ho přes sebe přehodil, pak už jenom ten divný vířivý pocit a byl v nějaké úplně neznámé ulici nějakého překrásného města.

„Páni,“ nedokázal skrýt obdiv nad malebností tohoto místa.

„Moc se tu nekochej, ať nemám tolik práce s vymazáváním tvých vzpomínek ano?“

„Jistě,“ přivřel své oči, aby viděl pouze na cestu, která se mu mihala před nohama, a svou mysl směřoval na jiné věci, aby ho to nenutilo všímat si nechtěných detailů, a když vstoupili na nějakou cestičku, poznal, že stojí před domem, kde nyní bydlí jeho jediná rodina.

„Otevři si sám a sundej si plášť až uvnitř, kdyby se cokoliv stalo, budu tady, ale teď se postarám, aby si měl tolik času, kolik potřebuješ,“ rozloučil se Aberforth a on věděl, že teď už by ho za sebou nenašel. Povzdechl si a z rukávu pod pláštěm si vyndal hůlku a nejlehčím odemykajícím zaklínadlem si dveře otevřel.

„Vernone?“ ozval se tety hlas odněkud, kde tipoval kuchyni, měl chuť zůstat neviditelný, ale byl tu za jedním účelem, tak se nemohl schovávat.

„Ne, teto, to jsem jenom já,“ povzdychl si, když svůj plášť opět zmenšoval před tím, než by ona mohla začít protestovat, že kouzlí v jejím domě.

„Harry? No…nečekala jsem tě tu,“ podívala se na něj takovým zvláštním stylem a on jenom čekal, jestli ho pustí dovnitř nebo ne. „Nestůj u těch dveří, pojď dál,“ nakonec ukázala za sebe a jako první odešla, rychle ji následoval, protože si nechtěl všímat žádných detailů, kterými by mohl ohrozit kohokoliv.

„Nechci, aby to vyznělo nějak jinak, ale co ode mě potřebuješ?“ nenechala ho dlouho čekat na otázku, kterou čekal ihned u dveří.

„No…chtěl jsem se podívat, jak se ti daří,“ řekl první, co ho napadlo a neznělo to úplně hloupě.

„Aha,“ odpověděla jednoduše jeho teta a otočila se zpátky ke kuchyňské lince. „Je to tady v-.“

„Ne, prosím! Neříkej mi, kde jsme, nesmím se dozvědět nic, co by vás ohrozilo, stejně se mi to všechno ze vzpomínek vymaže, ale nic nebudeme riskovat,“ vykřikl okamžitě, aby se opravdu nic nedozvěděl. „Máte tu všechno? Vystačí vám peníze, neotravuje vás někdo?“

„Vernon se vzdal své práce, ale zde si za ušetřené peníze koupil firmu svou a Dudley mu tam občas chodí pomáhat, a docela se jim i daří. Tohle si chtěl slyšet?“ zeptala se teta Petúnie a podívala se na něj stylem, že nechápe, kam tenhle rozhovor směřuje.

„Vyhnal jsem vás pryč, nechci jenom, abyste mě za to nenáviděli do konce života, když už mě nenávidíte za jiné věci, jako že jsem kouzelník, že jsem vás šestnáct let otravoval, či že jsem se vůbec narodil,“ řekl tak jak to cítil, bez výčitek, bez nářků a hlavně beze smutku.

„Musíš pochopit-.“

„Teto, během posledních tří týdnů se mě pokoušel Voldemort mnohokrát zabít, mí přátelé jsou zraňováni, že stojí za mnou a nenávidí mě celý svět, věř mi, že jsem pochopil mnoho věcí,“ pověděl bez emocí, tohle klidně mohl být poslední rozhovor, který spolu mají, takže teď je čas, aby si to všechno vyříkali.

„Možná si od nás neměl odcházet, nějaké to kouzlo mělo fungovat.“

„Musím se zdokonalovat, a vy nesnášíte kouzla, nemohlo to takhle fungovat, ale ocenil jsem vaši malou snahu o mou ochranu, proto máte tohle,“ rozhodil rukama kolem sebe, aby ukázal jistě prostorný dům.

„Ten dům jsme neprodali, jak jsi říkal, sice to Vernon chtěl, ale zamítla jsem to,“ pověděla teta Petúnie a podala mu nějakou šťávu.

„Mohli jste mít víc peněz, sice peníze pro mě nic neznamenají, takže ať stál tenhle dům, kolik chce, je mi to jedno, ale mohli jste se mít lépe, žádné pracování, prestižní škola pro tvého Dudleye nebo cokoliv jiného.“

„Můžeme ho prodat za půl roku, to je jedno, teď je tvůj,“ ukázala teta někam za něj, kde na poličce leželi položené klíče.

„A-Ale proč?“ vykoktal ze sebe, tohle opravdu nečekal, a proto reakce byla takováto.

„Do tvých sedmnáctin si tam chráněn a mojí povinností je tě ochraňovat, alespoň do těch tvých sedmnáctin, nemůžu ti nabídnout nic hmotného, ale ochranu po mé sestře ano,“ pověděla vážně a on neměl žádných slov.

„Ale vždyť ji nenávidíš,“ řekl tohle, i když se to vůbec nehodilo.

„Může člověk nenávidět svou vlastní sestru?“ pokračovala teta a než se rychle otočila, spatřil v jejích očích slzy. „Připomínáš mi ji, Harry, taky dělala všechno, aby mě ochránila, i když jsme se vzájemně nenáviděli, nikdy nezapomněla na moje narozeniny, na svátek, Vánoce, mé výročí vztahu s Vernonem, na nic nikdy nezapomněla…“

„Omlouvám se, neměl jsem sem chodit na její narozeniny,“ řekl opravdu omluvně a zvedl se ze židle.

„Právě…ona má narozeniny, už tolik jejich narozenin uběhlo a já, i když ji znala tolik let, nikdy jsem se jí neomluvila, nikdy jsem to ani nechtěla a všechno, co mi po ní zbylo, si byl ty a svoji zlobu jsem přenášela na tebe,“ pokračovala teta dál, jako kdyby před chvílí nic neřekl.

„Každý má nějaký důvod nenávidět, prvních jedenáct let jsem to nechápal, ale myslím, že už teď všechno chápu.“

„Ano Harry, závist, je to odporná vlastnost, záviděla jsem jim oběma, jak se vesele baví, probírají kouzla, jak mé sestře vše vysvětluje a na mě kouká jak na špínu,“ nenechala se zastavit a povídala dál a dál, ale teď už se doopravdy ztratil.

„Můj táta se na tebe koukal jak na špínu?“ zeptal se velice překvapeně.

„James?“ otočila se na něj. „Ne, myslím Snapea, pořád Lily pletl hlavu a na mě koukal jak na mudlu nebo jak nám říkáte. Byl s ní celé dny a povídal jí o těch zaklínadlech a mě odsuzoval jenom kvůli tomu, že mi nepřišel nějaký ubohý dopis.“

„T-Ty znáš Snapea?“ zakoktal se už podruhé za den.

„Bydlel nedaleko, ale o Lily se začal zajímat, až když prý vytušil, že bude čarodějka, pak se stali přáteli,“ pověděla teta naštvaně. „Je jasný, že jsem začala všechno kouzelnické nenávidět, když mi neustále dávali na vědomí, jak jsou nade mnou.“

„Moje máma a Snapea? Přátelé?“ zeptal se zděšeně, že si zase sedl.

„Ty ho znáš?“

„Severuse Snapea? Šest let mi dokázal ze života dělat peklo a v tomhle roce ze mě udělal skoro mumii, protože jsem měl zranění po celém těle, takže ano, znám ho a myslím, že už začínám chápat zase o něco víc.“

„Jsem rád, že konečně se začínáme na něčem shodovat, také jsem ho nesnášela, naštěstí jsem ho už nikdy nepotkala,“ trochu se jeho teta usmála. „A co myslíš tím, že teď už toho mnohem více chápeš?“

„Celou dobu mě nesnášel kvůli tomu, že vypadám jako táta, takže si dokážu představit, ať se stalo cokoliv, že mě nesnáší kvůli tomu, s kým to vlastně máma skončila.“

„To by dávalo smysl,“ potvrdila mu to a pak se znovu otočila. „Pro něco dojdu, něco…co jsem myslela, že už nikdy nevyndám.“

A tak tu zůstal sám, i když věděl, že bude jen přidělávat potíže Aberforthovi, rozhodl se podívat, jestli se jim opravdu daří, tak jak říkají, ale nic mu nenapovídalo, že by jim něco chybělo. Lednička byla plná, nábytek byl pěkný a i okna byla ukrytá záclonami, což značilo, že ho tu opravdu nikdo neuvidí.

„Tady, ať víš všechno, ty si mi dal fotky, já ti dám tohle,“ podala mu pár dopisů, které byli svázaný do jednoho balíku. „Prohlédni si to někde o samotě.“

„To udělám,“ slíbil.

„Harry, jsem ráda, že jsi přišel…a prosím snaž se mi odpustit, těch spoustu let, co jsme z tebe dělali akorát otroka a hlavně…dávej na sebe pozor,“ podívala se na něj vážně, ale když chtěl odpovědět, uslyšel zvuk přemístění a tak rychle vytáhl hůlku.

„Harry, tvůj strýc už je blízko domu, musíme jít,“ ozval se Aberforthův hlas z chodby.

„Dobrá,“ odsouhlasil do chodby a pak se otočil zpátky na tetu. „Díky, že jsme si mohli promluvit, možná to byl náš poslední rozhovor, protože jedině Aberforth mě sem může dovést a pokud to neudělá, už nikdy v životě se naše cesty nestřetnou.“

„Vezmi si ty klíče a…nashledanou,“ pověděla nakonec teta a odešla pryč z místnosti. Rychle tedy čapnul ty klíče, došel za Aberforthem a společně se přemístili pryč.

„Vše v pořádku?“ zeptal se Aberforth, když se přemístili zase kousek od lavičky, kde končila bariéra proti přemístění.

„Ano, myslím, že vše je v pořádku,“ řekl a na stvrzení svých slov pokýval hlavou.

„V tom případě musím učinit jen jedno, pokud tedy chceš,“ namířil mu na hlavu hůlkou.

„Učiň tak,“ sesunul ruce podél těla a pak jenom cítil, jak si mu někdo v hlavě dělá, co chce, a pak necítil vůbec nic.

„Pamatuješ si setkání?“

„Setkání ano, ale vůbec si nepamatuji, jak jsem se tam dostal, ani kde jsem byl, byla to nějaká kuchyně a hezká, ale…“

„V tom případě je všechno v pořádku,“ usmál se Aberforth a poté co mu položil ruku na rameno, tak odešel.

„Když to říkáš,“ pokrčil rameny a vydal se za ním, přece jenom měl o čem přemýšlet.

Formát pro tisk