Kapitola třiačtyřicátá - Důvěřuj ale prověřuj

Harry Potter and Pactum Purgamen

Dva dny poté vyšel v Jinotaji článek, který byl snad kromě článku s ním jediný, který popisoval skutečnou postavu. Lenku i jejího otce měl rád, ale tolik vymyšlených brouků, motýlů, plazů, obratlovců by obsadilo celou planetu, kdyby skutečně existovali. No takže nakonec byl rád, že jeho nepřítel je Voldemort a ne armáda brouků ovlivňující náladu.

Článek pro něj neobsahoval žádnou podstatnou informaci, takže celý Jinotaj přenechal Hermioně a sám studoval svá nová kouzla. Lenka byla samozřejmě ve škole a tak její plán, že mladý pán Scamender přiběhne celý nadšený k Láskorádovým domů neměl už příliš mnoho šancí na úspěch a zvlášť, že pan Láskorád neměl ani nejmenší tušení, že nějakou takovou akci mají naplánovanou.

Aberforth své hledání asi také vzdal, protože to vypadalo, že nikdo v Anglii neví, kde je staré profesorce konec.

„Harry?“ luskl mu před obličejem Grindelwald. „Právě si se zasekl ve smyčce, zachránil jsem ti život.“

„Zalíbil se ti můj pokoj? Jsi tu častěji než ve svém a po většinou mě teda akorát vytáčíš,“ řekl rozmrzele.

„Špatná nálada? Dovol mi, abych si tipnul, Raddle se zlobí?“ ďábelsky se pousmál Gellert a jeho tvář ukazovala malé překvapení, že to ihned uhádl.

„Jak to víš?“ zeptal se zamračeně, protože neměl rád, když mu někdo čuměl do hlavy.

„Došlo mi to protože, někdo mocný se snažil silou dostat do vězení, byl sám a nakonec nalezl akorát prázdnou celu a v něm lísteček, na kterém bylo napsáno, že vedu, jedna nula.“

„To si neudělal,“ zasmál se. „Proto byl tak rozčilený a celou noc nespal.“

„Opravdu? Asi dělání Pána Zla znamená přijít o všechen smysl pro humor,“ zamyslel se Gellert a opřel se o zeď.

„I ty jsi jím chtěl být,“ podotkl nevýrazně.

„Ano chtěl, jenže teď v mých letech bych chtěl někde žít v klidu, a jak to dopadlo? Pomáhám dobru, já, to je taková absurdita.“

„Dobro? Co je dobro? A co je zlo? Jak se to dá vůbec rozlišit,“ položil několik otázek za sebou.

„Říkej si kluku, co chceš, ale pořád máš blíž k hrdinovi než k Pánovi Zla, i když tenhle přechod je jednoduchý, a když se jednou zhoupneš, už není mnoho cest zpět. Doufám, že si pochopil, že z tebe nechci udělat nějaké nového nástupce Raddla, ale jenom životem obrněného bojového mága, když se mi to podaří, napravím alespoň z části to, co jsem udělal špatně.“

„Pomáháš mi navíc, jen aby si uklidnil svoje svědomí?“ zeptal se překvapeně.

„V dobách kdy nesmrtelnost není už jen nedosažitelný pojem, je svědomí nejhorším zabijákem a jediná věc, co tě drží nad tou propastí, do které spadli ti, které tak nenávidíš.“

„Takže když někdo zabíjí pro zábavu, nemá šanci?“ chytil se této debaty, protože se nikdy takhle s Grindelwaldem nebavil.

„Nemusíš nikdy ani zvednout hůlku a přece jenom být tím nejhorším člověkem. Aberforth mi vyprávěl, jak zemřeli tví rodiče, myslíš si, že ten, kdo vás prodal, zabíjel pro zábavu? Ne zaprodat ty, co ti bezmezně věří, je také humus. Dneska lidé udělají cokoliv, aby měli moc, jenže lidé se z minulosti neponaučí, vždyť i já bych zabil kohokoliv jen proto, abych se měl lépe. Ty máš kolem sebe dostatek lidí, co skočí do smrtelného kouzla bez mrknutí oka, jenom proto, že ti věří. Takže nezklam jejich důvěru a nezklam ani tu moji, že jednou budu moct odejít z toho domu bez kápě na hlavě a lidé se na mě budou dívat jako na člověka a ne na zrůdu.“

„Všichni máte přání, všichni chcete, abyste mohli žít v době bez násilí, vraždění a tak podobně, ale nikdo nevidíte, že vůbec nepostupujeme. V poslední bitvě si zářil akorát ty a jediné čeho jsme dosáhli, je to, že se musíme skrývat jak krtci,“ řekl nabroušeně.

Jeho mírné naštvání pokazil smích od Grindelwalda a tak se na něj s otázkou podíval. „Žiju o hodně déle než ty a tvé jméno je slavnější než moje, neměl bych to být já, kdo je naštván? Naše bitva s Albusem trvala také dlouho, než došlo k závěrečnému střetu a ty by si tohle chtěl vyřešit za pár dní. Tohle není hra, Harry, tohle je boj na život a na smrt, a aniž bychom zničili jeho Viteály nemůžeme do toho boje jít. Je dost možné, že to bude trvat pár let, než to nějak skončí, ani nejsi na to připraven, ne teď a ne ani v blízké době.“

Chtěl na to něco namítnout, ale Grindelwald už měl otevřené dveře.

„Přemýšlej, jestli je lepší být pět let nabroušený kvůli tomu, že válka je dlouhá nebo jestli není lepší to zahodit za sebe a věnovat své emoce do tréninku a do takových těch blbostí jako je třeba láska nebo přátelství,“ řekl nakonec Gellert a odešel pryč, bez toho aniž by mu na to mohl cokoliv odpovědět. Možná měl ten starý čaroděj pravdu, přece jenom jak říká, žije o pár let déle než on.

Ať už včera byl Gellert jakýkoliv a choval se jakkoliv prapodivně, dneska byl úplně normální, pokud teda za normální počítáte tisíce urážek na jejich konto, mučení fyzickými tréninky, útoky nebezpečnými kouzly, či vrhání na ně ostrých předmětů, kterým museli v letu měnit dráhu, aby nějakým tím předmětem nedostali.

Bylo skoro až zvláštní, že už skoro vše dělali automaticky, letělo na něj silné kouzlo, nemrknul ani jedním okem, protože ho vyblokovala Hermiona, letěl na něj nějaký předmět okamžitě podle tvaru určit kouzlo, které by mu nejvíc pomohlo, a okamžitě ho seslal. Měl pocit, že se vůbec neučí něco nového, ale zdokonaluje pouze to staré aneb i Wingardium leviosa dokáže zabít, když je inteligentně použito.

„Jste dostatečně unavení?“ zeptal se jako každý trénink Gellert, odpověď ano znamenala konec nácviků, ale také spoustu trefných poznámek na jejich slabost, odpověď ne znamenala pokračování a ještě těžší než to předešlé, ale také to znamenalo, že se nevzdávají.

Podíval se na Hermionu, která už velmi hluboce dýchala a stěží stála na nohách, které neustále dostávali zabrat při používání štítů.

„Ano,“ rozhodl se tedy říct, nebyl paličatý, aby si hrál na hrdinu.

„Opravdu? Já si myslím opak, máte minutu na to, abyste se dali do kupy, pak budete bojovat proti mně. Každá minuta, kterou vydržíte, znamená den volna od tréninků a naučení nových kouzel,“ řekl Gellert a na tu minutu odešel z místnosti.

„Já nemůžu, Harry,“ řekla zmoženě Hermiona a on na tom sám byl podobně, už pět hodin byli mučeni tím nejhorším druhem tréninku, který Gellert provozoval.

„Kráturo,“ zavolal okamžitě, šedesát sekund bylo opravdu dost málo.

„Ano?“ ozval se skřítek.

„Přines ty lektvary, které mám na stole,“ vyhrkl rychle a Krátura okamžitě zmizel.

„Není to podvod?“ zeptal se Hermiona škodolibě.

„Jen kdyby nám to zakázal, neřekl nic o lektvarech,“ usmál se a převzal si všechny čtyři lektvary, které mu Krátura přinesl.

„Vypij je všechny,“ položil ty lektvary do jejích lehce třesoucích rukou a otočil se s díky na Kráturu, který ihned zmizel.

„Co ty?“

„O mě se nestarej, rychle máme dle mých výpočtů asi pět sekund,“ dostal ze sebe a jenom sledoval, jak Hermiona do sebe nalévá ty lektvary a sám zadoufal, že ten souboj nebude nijak extra dlouhý, aby při něm neomdlel vyčerpáním.

„Určitě máte připravenou taktiku? To rád vidím,“ pověděl ironicky Grindelwald, když si určitě dal dohromady, co tu ten daný čas dělali.

„Taktika? Ta je přece jediná, donutit tě prosit o milost,“ plný elánu a síly zvedl svůj zrak a opětoval mrazivý pohled Gellertovi.

„Nepleť si realitu s nesplnitelnými sny,“ podotkl Gellert a pozvedl dle etikety svou hůlku.

„To bych si nedovolil,“ řekl vážně a jako ve správném souboji, kde bojovali, jako dvojice si stoupnul na pravou stranu od Hermiony, aby kdykoliv mohl použít svou levou ruku na její ochranu. Usmál se na Hermionu, která po sloní dávce lektvarů musela mít přebytek energie, té energie, která jim pomůže vyhrát.

„No tak přestaňte po sobě házet ty zamilované pohledy a bojujte,“ zavrčel Gellert a uklonil se na nejkratší okamžik, na který se uklonit šlo, a okamžitě vyslal zaklínadlo, před kterým ani nestačil zvednout hůlku a už do něj narazilo nebo tak si to aspoň myslel, když mrknul očima, ale bolest nepřicházela a tak rychle pozvedl svou hůlku a v duchu poděkoval tomu štítu, který před ním stál a skrz něj vyslal sérii řezacích kleteb, tedy jenom těch, které doopravdy ubližovali.

„Scotos,“ pověděl sotva slyšitelně Gellert a z celé místnosti zmizelo veškeré světlo, jakoby ho to kouzlo vcuclo do sebe. Kolem něj byla jen černá tma, tak hustá, že si neviděl ani na své ruce.

Ucítil jak ho Hermiona chytla za ruku a co největší silou ho přitáhla k sobě. Doufal, že to pochopil správně jako příkaz, drž se u mě. Už chtěl vyčarovat nějaké světlo, ale na poslední chvíli se zarazil, kdyby to bylo rozumné, už dávno by ho někdo vyčaroval a zvlášť, když byl v jedné místnosti s nimi.

Vedle něho naráželi kletby do zdi, ale už dávno zjistil, že je tu začarovaná bariéra, kde člověk neuslyší žádný zvuk a tak neustále se udržoval v pohybu a jediný, co ho utvrzovalo, že se nezastavil čas, byly otřesy způsobené nehezkými zaklínadly.

Chtěl začít něco dělat, ale nevěděl, jestli by neudělal akorát nějakou hloupost, takže neustále postupoval podle toho, kam ho Hermiona vedla, až najednou ucítil, že se zastavila a tak vyčkával na něco, cokoliv co by ho popostrčilo dopředu. Ucítil jak Hermionina ruka mu zavírá oči a konečně pochopil a křečovitě je zavřel a byl rád za to, protože najednou všude bylo tolik světla, že i přes ruku a zavřená víčka to silně cítil, najednou to ochromující světlo zmizelo a nahradilo ho jenom malé a tak otevřel oči a rychle zamířil na trochu zmateného Gellerta a chtěl vykřiknout nějaké zákeřné a hnusné kouzlo ale nevylezlo z něj ani slovo a tak alespoň vyslal pár těch, které mu přišli na mysl poté, co se dozvěděl, že zde může vyslat pouze ty neverbální.

Jenže bohužel díky tomu, jak pomalý byl, ztratil moment překvapení a Gellert všechny kouzly s přehledem vykryl a ihned poslal na ně další, jenže beze slov nemohl poznat, o co jde a celý tenhle souboj byl na jiné úrovni než ostatní. Hermiona před nimi vyčarovala štít, ale věděl, že to neverbální štít nemůže vydržet a tak si rychle stoupl před ní a ihned poté, co štít zmizel, nechal do sebe narazit kletbu, a jak očekával, odlétl do zdi, kterou měl v zádech. Viděl jak Hermiona ale ukořistila Grindelwaldovu hůlku pomocí kouzla Expeliarmus, ale radost nikomu dlouho nevydržela, protože Gellert s výsměchem pomocí bezhůlkové magie ji doslova odstřelil přímo na něj a on jenom díky chytačským reflexům, ji pomocí jednoduchého kouzla chytil ve vzduchu a zachránil před nárazem.

Koukl na Gellerta, který už v rukou držel svou hůlku a jednoduchým kouzlem zrušil jak tmu, tak i to tíživé ticho, co tu celou dobu panovalo.

„Dvě minuty třicet osm sekund, dobrá, zaokrouhlíme to na tři, takže jste si vybojovali tři dny volna, ve kterých vás budu učit to, co budete chtít. Ale každý další trénink bude pod těmito zaklínadly, protože doufám, že vaše neverbální zaklínadla budou alespoň na poloviční úrovni vašich verbálních a taktéž existuje dost kouzel, která dokážou tmu proměnit ve váš prospěch, čím dříve se je naučíte neverbálně, tím delší budou naše tréninky a nebudou se ukončovat po trapných třech minutách,“ ukončil svůj menší monolog Gellert a bez dalších slov odešel pryč.

„Au,“ bylo jediné, co z něj vylezlo, když si byl jistý, že jeho naříkání neuslyší ten prašivej dědek.

„Promiň, že-,“ nenechal dokončit cokoliv, za co se chtěla omluvit.

„Je to dobrý,“ promasíroval si jemně krk, se kterým si asi něco udělal, ale navenek to nedal znát. „Na začátku roku jsem u Snapea v hodině skončil takhle třikrát po sobě, tohle nic není, stejně jsme nemohli nic dělat, já dokázal neverbální Protego vyčarovat pouze s pomocí surové magie, takže se nemusíš omlouvat, kdybych byl chytřejší, mohli jsme přežít déle.“

„Každým dalším tréninkem nám akorát ukazuje, jak jsme slabý,“ povzdechla si Hermiona a podala mu ruku.

„Třeba je to nějaký nový způsob jak nás něco naučit,“ vytáhl se pomocí nabízené ruky a snažil se zbytečnými pohyby nevysilovat, protože už tak byl polomrtvý.

„Proč nás vždy musí učit nějací šílenci, Quirrell ovládaný Voldemortem, slávou praštěný Lockhart, Skrk junior, Umbridgeová, Snape a nyní Grindelwald, čím jsme si to zasloužili?“ zeptala se Hermiona a určitě od něj očekávala nějakou chytrou odpověď a tak se snažil zamyslet.

„Dokážeš si ale představit, že by nás učil třeba Remus celých šest let? Díky tomu, že nás učili lháři, smrtijedi, šílenci a Voldemort jsme se naučili vzdorovat a bojovat, to je něco, co nás hodně posílilo a jen tak mimochodem nás dva to spojilo,“ usmál se a na malou chvíli se mu zdálo, že přesně tyhle šílence oni potřebovali.

„Za každou špatnou věcí, hledej něco dobrého,“ usmála se taktéž Hermiona. „Asi máš pravdu, kdyby byl celých šest let klid, mohlo by to být všechno jinak a všechno špatně.“

„Líp bych to ani sám neřekl,“ pověděl nakonec a hlavou mu brouzdala myšlenka, jestli Remus nakonec nebyl nejhorší učitel.

Jeho plné soustředění přerušila hlasitá rána, která se ozvala od dopadu něčeho na stůl, u kterého seděl a tak zvědavě a trochu i naštvaně pozvedl svůj pohled, aby zjistil, kdo má tu potřebu vylívat si zlost na dřevěném stolu.

„Aberforthe,“ zvolal radostně a rychle se zvedl. „Tebe jsem tu nečekal.“

„Já sám sebe taky ne, ale jisté okolnosti mě k tomu donutili,“ pověděl Aberforth a dle jeho tvrdého výrazu, se něco stalo.

„Okolnosti?“

„Tohle,“ ukázal na stůl, kde ležely nejméně troje kouzelnické noviny.

„Je tam pět výtisků a všechny se shodují v jednom článku, prosím přečti si ho, můžeš si vybrat z jakého, ale doporučuji Věštce,“ pověděl chladně Aberforth a on se začínal cítit jako dítě, co něco špatného provedlo. Našel teda mezi výtisky Věštce a přetočil ho na titulní stranu a nadpis mu doslova sebral dech.

„Nejznámější redaktorka Denního Věštce nalezena mrtva,“ hlásal onen nadpis a on se donutil podívat Aberforthovi do tváře, který jasně říkal, ať čte dál.

„V dnešních brzkých ranních hodinách byla nalezena naše redaktorka Rita Holoubková mrtvá ve svém vlastním bytě. Podle našich informací nebyly nikde známky jakéhokoliv násilného vniknutí, což značí dost o síle kouzelníka, co to udělal-,“ v tomhle bodě přestal číst a noviny položil zpátky na stůl.

„Snad si nemyslíš, že jsem ji zabil?!“ vyjel naštvaně, tohle nedávalo absolutně žádný smysl.

„Z Fénixova řádu to nikdo na devadesát devět procent nebyl a Voldemort by to neudělal, protože na tebe dost dobře házela špínu, takže celkem jednoduše mé vyšetřování skončilo tady.“

„V životě jsem nikoho nezabil, proč mě sakra podezříváš!“

„Tebe? Tebe opravdu nepodezřívám, ale někoho v tomto sídle ano.“

„Grindelwald,“ řekl to jméno naštvaně. „Jestli s tím má cokoliv společného, tak ho těmi výtisky umlátím,“ dodal a v ruce se třemi novinami se vydal nahoru do Grindelwaldova pokoje.

„Neumíš klepat?“ ozval se naštvaně Gellert, což se teda rozhodl nevnímat.

„Říká ti něco tohle?“ hodil přímo na něj všechny noviny, co měl v ruce. „Tak říká ti to něco?!“

„Když mě to necháš dočíst, možná ti odpovím.“

„Dobře víš co tam je, proč to divadlo Gellerte,“ ozval se od dveří Aberforth.

„Nějaká žena umřela? Měla smůlu, proč by mi to mělo něco říkat?“ zeptal se klidně Grindelwald.

„Tohle je Veritasérum, Gellerte, vím, že jsi silný, aby jsi ho přemohl, ale když budu chtít, zkombinuju to s nitrozpytem a dalšími kouzly, abych si pojistil, že z tebe dostanu pravdu,“ vytáhl z hábitu Aberforth lahvičku s lektvarem.

„Řekni, že je to lež, prosím, nenuť mě litovat toho, že jsem tě vzal,“ pověděl smutně a rozčileně zároveň.

„Nemůžu, když to tak chcete vědět, udělal jsem to, spokojeni?“

„Můžu znát důvod nebo ti prostě chyběli vraždy, tak sis šel připomenout jaké to je?“ zeptal se Aberforth.

„Varuju tě, tohle si vyprošuju, nesrovnávej mě s těma zrůdami, které potkáváme na bojišti,“ zahrozil prstem Gellert. „Důvod? Chceš znát důvod? Co třeba to, že jsem vám všem zachránil prdel, to vám nestačí co?“

„Vysvětli to,“ pověděl přísně, tohle se začalo vymykat.

„Ta novinářská svině byla zvěromág, víte to? A nevím, kdo z vás byl větší blbec, že když jsme hlídali u Percyho v kanceláři tak, nezačaroval bariéru proti zvěromágům, každopádně nás všechny viděla, slyšela a určitě i cítila a tak nás vydírala. Ještě že jsem ten dopis ukradl dřív, než jste si ho mohli přečíst, tak jsem vzal věci do svých rukou a dle jejího přání se s ní setkal.“

„A chladnokrevně zabil,“ dodal on chladně.

„No měl jsem v plánu si hrát na hrdinu, poplácat ji po ramenou a s těmi informacemi včetně té, kde se nachází naše sídlo ji pustit pryč, ale pak jsem si řekl, že radši zahraju na jistotu a postarám se o ni natrvalo.“

„To jsi tak hloupý, že věříš tomu, že něco takového neměla pojištěný? Jestli se měla setkat s tebou, musela tyhle informace říct dalším, aby kdyby se to posralo, to Raddlovi řekli, to tě nenapadlo?“ vyjel na něj Aberforth.

„Napadlo, zjistil jsem si osobnost těch, kterým dala zprávu, která se měla objevit na stole ministra, a o tohle se taky postaral.“

„Takže kolik že jsi to zabil lidí, pět, deset nebo jsi to rozjel a zabil jich padesát?“ rozzuřil se ještě víc.

„Nedělej ze mě žádnou zrůdu, všem třem jsem vymazal paměť a ten dopis spálil, spokojený?“

„A tohle jsi nemohl udělat s ní?“

„Nemohl, byla to vážená novinářka, kdyby začala blábolit kraviny, poslali by ji k lékouzelníkovi a tohle vše mohlo znovu vyplynout na povrch. Musel jsem to ukončit a udělal jsem to ve vašem nejlepším zájmu!“

„Můj nejlepší zájem není povraždit tisíce lidí! Nic takového jsem nikdy nezmiňoval!“

„Není? Žiju, vidíš? Kdybych dělal něco proti tvému zájmu, ten blbý neporušitelný slib by mě zabil, takže jsem to udělal pro tebe a udělal jsem to dobře.“

„Fajn!“ vykřikl. „Takže když v mém zájmu je vyhrát a tenhle zájem jde přes mrtvoly, řeknu každému, ať zabije každého. Začneme Zmijozely v Bradavicích, pak půjdeme přes Ministerstvo a skončíme se smrtijedy! Takhle si to přesně můj nejlepší zájem přeje!“ křičel naštvaně, až to přilákalo Hermionu.

„Jen jsem napravoval vaše debilní chyby, jestli jste si nepřáli, abych vám zachraňoval životy, měli jste mě tu uvěznit, ale nikdo z vás na tohle neměl, radši byste se nechali okrást nebo povraždit místo jedné přijatelné ztráty, které ještě ani nebyla na naší straně!“

„Nevraždíme pro zábavu!“

„Tohle není zábava, to byla nutnost. Nutnost co nám zachránila život a vy byste za to měli být vděční a ne tu na mě řvát,“ začal na něj také křičet Gellert a všichni ostatní byli ticho, tohle byla hádka jen mezi nimi.

„Ani jedno slovo, ani jedno pitomé slovo o tom, co děláš. Jak ti mám věřit? Mohl ses potulovat kdekoliv a kdykoliv, když jsem spal. Mohl jsi dělat cokoliv a já se to nemusel dozvědět, třeba to ani tak nebylo, můžeš si vše vymýšlet. Já už nemám žádnou záruku, že ti můžu věřit,“ pověděl zklamaně.

„Tu si neměl nikdy, když si mě nabíral, musel si tohle očekávat, jedu na vlastní pěst a tím vám zachraňuju prdel, jestli se ti to nelíbí, to jedno zaklínadlo znáš, dokonce se ani nebudu bránit, ale pokud chceš, aby tvůj šlechtický zadek byl v bezpečí, tak odejdeš a už se o tomhle nikdy nezmíníš a já zapomenu na to, že si tu na mě řval jak na fracka a dál tě budu cvičit a pomáhat v bitvě, do které mi nic není, výběr je tvůj.“

„Chceš odejít jako vítěz? Tak já ti něco řeknu, ode dneška všechny tvé inteligentní nápady půjdou přese mě a já budu posuzovat, jestli to co děláš, chrání můj šlechtický zadek nebo jsou to jen nápady, jak nás ještě víc zničit před všemi ostatními, rozumíme si? Já jsem tu šéf a ty to budeš respektovat! To co se stalo, to sice nezvrátí, ale takhle tě aspoň nebudu mít chuť uškrtit vlastníma rukama, kdykoliv tě uvidím. Nechám ti chvíli klidu a pak mi řekneš veškeré informace o tom, co věděla, jak se sem ten dopis dostal a podobný,“ ukončil svůj dlouhý monolog a naštvaně opustil tuto místnost. Všechno tohle se doslova posralo a tak cestou do kuchyně dal naštvaně pěstí úder do dveří, jenom proto, aby to trochu ventiloval. Měl zamířeno přímo k úschovně alkoholu a pořádně se napít, ale sotva co tam došel, už pití bylo připraveno na stole.

„Krátura slyšel, co se stalo, a myslel si, že by se vám tohle hodilo,“ ukázal skřítek na skleničku alkoholu.

„Díky, aspoň někdo si myslí něco správně,“ odfrkl si a jeho pocity byly tak smíšené, že to ještě nezažil. Cítil smutek, bolest, rozčilení, zradu a kdo ví co ještě dalšího.

„Tohle ti nepomůže,“ ozvalo se za ním, když do ruky bral skleničku a než se za Hermionou otočil, Krátura se přemístil pryč.

„Ani to co udělal Grindelwald, mi nepomohlo a také se to stalo,“ snažil se skrýt veškerý svůj hněv, protože opravdu nechtěl křičet zrovna na ni. „Dáš si taky?“ a aniž by čekal na souhlas, došel si pro další skleničku.

„Odpovíš mi na jednu otázku absolutní pravdu?“ zeptala se nečekaně Hermiona, když naléval druhou skleničku.

„Co je to za podivnou otázku,“ podivil se nahlas a zvědavě se otočil.

„Tak odpovíš?“

„Samozřejmě že ano, co bych to potom byl za přítele.“

„Vadí ti víc to, že ti o tom Gellert neřekl nebo to, že je Holoubková mrtvá.“

Chtěl jednoznačně odpovědět, že samozřejmě to druhé, ale ihned poté, co otevřel pusu, ji zase zavřel a ještě víc rozčileně než byl dřív. Vyprázdnil celou její skleničku, protože ji měl blíž než tu svou.

„Sakra!“ zakřičel a s plnou zlobou roztříštil onu skleničku o zeď kuchyně. „Co jsem to sakra za zrůdu!“

„Budu to brát jako odpověď,“ usmála se, což opravdu nečekal a to čekal cokoliv za tuto odpověď. „Vždy tu budu, abych tě podpořila, a teď začnu tím, že ochráním všechny skleničky, dveře a zdi tohoto bytu, souhlasíš?“

„Dobrá,“ zvedl ruce nad hlavu jako symbol toho, že se vzdává. „Co měla ta otázka dokázat?“

„Ona měla něco dokázat? Já o ničem takovém nevím,“ vesele se na něj ušklíbla a opřela se mu o hruď. „Víš, Harry…ono je to celé složité a tak musíš brát každou věc z více úhlů, aby sis mohl s jistotou říct, jestli to nebo ono bylo dobrý nebo zlý a nakonec to stejně ukáže až čas.“

„Já nikdy nechtěl nikomu velet, nikdy jsem nechtěl mít armádu, ale když to prostě přišlo, tak jsem asi naivně očekával, že mě budou všichni poslouchat a teď se dozvídám, že druhý největší vrahoun, který je ještě ke všemu v mé partě, si mohl kdykoliv a kdekoliv chodit a cokoliv dělat s jediným limitem a tím je neporušitelný slib. Já prostě nevím, jak se k tomu postavit,“ svěřil se jí se svým problémem.

„Jeden vědecký zákon říká, že to jak se stavíme k problémům, záleží na našem jediném pohledu na věc. Nech ho to vysvětlit, třeba zjistíš, že nikam nechodil a kromě tohohle nic nedělal, tím možná zjistíš, že ten jediný úhel pohledu, který si měl, na vznesení rozsudku nestačí,“ trpělivě mu vysvětlovala a jemu se v této hodině objevil aspoň malinký náznak úsměvu.

„Jsem prostě jenom příliš mladý, abych vedl partu šestkrát starších lidí, než jsem já a zvlášť lidí s tak temnou minulostí.“

„Říkáš to tak, jako kdyby si měl na výběr, každý z nás má nějakou práci, ty nás vedeš a já ti dělám poradnu, zpovědnici a-.“

„A Grindelwald nám chrání zadky svým způsobem,“ doplnil za ni, a jelikož ji neviděl do tváře, nemohl podle výrazu tvrdit, jestli se trefil.

„Harry, jenom prostě pochop moji situaci, kdyby to třeba Gellert neudělal, a Voldemort by sem zaútočil, mohla bych o tebe přijít a to já nechci dopustit, rozumíš? Už tě nikdy nechci vidět, jako tenkrát v kabinetě Horácia,“ řekla vážně a obejmula ho. Byl rád, že je o dost menší a mohl ji dát polibek do vlasů.

„Ani já sám sebe nechci vidět mrtvého, i když to vlastně ani nejde, prostě si počkáme, co nám na to Grindelwald řekne, to bude začátek, až pak budu dělat nějaké závěry,“ řekl nahlas a pro sebe si dodal: „Ale rozhodně se postarám, aby se mnou už nikdo od nás nevyjebal.“

Dal si tu práci, aby sehnal všechny, takže teď všichni, kteří se mohli dostavit, seděli v zasedací místnosti, jak tuto provizorní místnost pojmenoval. On jako jediný se opíral o zeď, a když ticho přešlo únosnou míru, tak začal.

„Je mi jasné, že každý z vás měl na práci něco důležitějšího, než sedět tu, ale tato porada je důležitá. Všichni jste určitě zjistili tu novinu a zde jsme proto, aby veškeré informace o tom byli z pravdivého zdroje.“

„Vím, že o nás máš vysoké mínění, ale ta řeč v hádankách byla zapotřebí?“ optal se z legrace Bill, ale jemu to úsměv nerozšířilo ani těm, co už tu pravdu věděli.

„On chtěl jen dramaticky říct, že já jsem zabil Ritu Holoubkovou a chce po mně, abych o tom řekl podrobnosti,“ řekl znuděně Gellert.

„U Merlina,“ ozvalo se od Fleur a mezitím, co na Gellerta začali všichni hledět, on došel ke stolu, o který se Grindelwald opíral a bouchnul do něj.

„Můžu přejít, že se něco takového stalo, ale nebudeš se o tom bavit, jako kdyby ta byla nějaká pitomá hra!“ rozčílil se a naštvaně na něj zamířil prstem. „Rozumíme si?“

„Dobře.“

„Spusť radši,“ mávl naštvaně rukou a došel zpátky ke zdi, o kterou se opřel.

„Když někdo tady vymyslel tu akci na Ministerstvu, jak jsme všichni byli zalezlí tady u Percyho, opomenul bariéru proti zvěromagským přeměnám nebo ji prostě neuměl, to je jedno, ale Rita Holoubková přeměněná v nějakého hnusného brouka, tam celou dobu seděla a viděla tebe, tebe, tebe a samozřejmě mě taky,“ ukazoval Grindelwald postupně na všechny. „Což já vidím, vaše ksichty furt, ale to nejhorší, že slyšela místa našich pobytů, což víte, co znamená a také slyšela moje jméno, což znamená, že by všichni věděli, kde jsem, s kým jsem, což by nevypadalo dobře.“

„Proč to neřekla hned Vy-víte-komu?“ zeptal se Percy.

„Byla to majetnická mrcha, mohla mít padesát tisíc plus nějaké bonusy za nás všechny, ale jí šlo asi o víc a tak poslala dopis, dopis! Který přišel přímo sem, aby ukázala, že prostě ví, kde bydlíme a ve kterém stálo, jací jsme hlupáci a že požaduje dvě stě tisíc galeonů a veškeré informace, které by mohla po válce zveřejnit, čím by si viděla a byla slavná dokonce života.“

„Dvě stě tisíc? Vždyť prachy mám, klidně jsem jí je mohl dát!“

„A pak co? Až bude chtít další sumu, dáš ji znova a pak znova? Co když to bude ještě jednou? Měla na nás páku, kterou by nás nejenom mohla zruinovat a potopit, ale také by tím mohla překlonit misky vah na stranu toho Voldezmrda,“ vysvětloval se zvýšením hlasem Grindelwald.

 „Takže ses prostě k ní přemístil a zabil ji?“ zeptal se Aberforth.

„Odepsal jsem jí, že peníze nejsou problém, že to byla ona, kdo psal v novinách o těch ministerských penězích, co dostal Harry. No dostalo se mi odpovědi, že se setkáme na nejveřejnějším místě, přímo v centru Londýna, kde ona dostane peníze, jenže jistě netušila, že na sově bylo lokalizační kouzlo, které mi přímo ukázalo, kde bydlí a jelikož jsem nechtěl si hrát na odeklínače, čapnul jsem prvního skřítka, aby mě přemístil přímo k ní domů, což se stalo a já se jí mohl podívat do vzpomínek, zjistit si veškeré informace o tom, komu vše tuhle zprávu řekla a pak ji zabít.“

„Skřítek? V novinách stálo, že se tam musel dostat hodně dobrý kouzelník,“ vzpomněla si Hermiona.

„Ta ženská měla ubohý ochrany domu a skřítek se dostane povětšinou kamkoliv, ale to nikdo neví nebo si myslíte, že by se nějaký vážený čaroděj přemisťoval s pomocí otrockého sluhy s velkýma ušima? Nikdo by nepoužil skřítka jako přemisťovadlo a tak zapomnělo, že něco takového umí. Všichni to berou jako samozřejmost, že se umí přemisťovat sami, ale že přemístí kohokoliv skoro kamkoliv? To neví skoro nikdo,“ řekl pyšně Gellert a on se nestačil divit.

„Takže si ukradl Dobbyho nebo-.“

„Aby ti to vše vykecali? Přemístil jsem se do domu, kde jsem věděl o skřítkovi, který to po jednom kouzlu pro mě udělá, tajně a potichu, přesně tak jak jsem potřeboval.“

„A ti ostatní, který si našel v její…hlavě?“ zeptala se stále lehce otřeseně Fleur.

„Obyčejní novináři, bez ochran domů, takže jsem jim tuto vzpomínku vymazal a zahladil jakýkoliv stopy,“ skončil se svým vyprávěním Grindelwald a chvíli bylo ticho, každý přemýšlel nad svým.

„Hm, dobrá, jelikož někdo z vás zjistil, že to Grindelwald udělal, může to zjistit vlastně kdokoliv, takže to musíme nějak promyslet, aby až někdy se to dostane na povrch, jsme měli všichni alibi, protože já nechci do Azkabanu za něco s čím jsem neměl nic společného,“ řekl Bill, čímž všechny překvapil.

„Začínáš se mi zamlouvat hochu, žádné výčitky a začínáš od nejdůležitějšího, i když je to zbytečné, neudělal jsem chyby a vše jsem zamaskoval,“ pověděl Grindelwald.

„Jestliže to Harry přešel a nerozbil ti hubu, za to že hraješ na vlastní pěst, není důvod, abych tak činil já. Co se stalo, stalo se, mohlo to být vyřešeno jinak, ale nebylo,“ pokračoval Bill a on mu musel dát za pravdu, měl mu rozbít hubu, třeba by se mu ulevilo.

„Gellerte, ne že bych podceňoval tvé schopnosti…ale ano podceňuju je, takže pro jistotu, buďte všichni připraveni a vám bych doporučoval, abyste si nechali udělat taktéž Fidelovo zaklínadlo, pokud možná ať vám ho udělá Percy, z nás je nejméně nápadný,“ řekl Aberforth.

„Dobrá, teď hned?“ otočila se na něj Fleur.

„Jistě, vše jste už slyšeli, není nutné, abyste zůstávali déle. Díky, že jste si udělali čas, stavte se později, domluvíme se, aby se na veřejnost o nikom z nás nic nevěděl,“ řekl s lehkým úsměvem a počkal si, až se všichni přemístí.

„Aberforthe, můžeš o tom zpravit Lenku a Horácia?“ zeptal se ještě, a když mu na to kývnul a taktéž zmizel. Zůstali tu jenom oni tři, což přesně chtěl.

„To co se stalo, se už nestane, rozumíš?! Ne bez mého vědomí, bez mého vědomí nebo při mé nepřítomnosti bez vědomí Hermiony se nehneš z baráku a neprovedeš nějakou podobnou blbost s tím spojenou, rozumíme si?“ vyjel okamžitě na Gellerta.

„Jen jsem ti zachránil prdel.“

„Fajn, díky, jestli si tohle chtěl slyšet, ale už se nic takového nikdy nestane. Zahráváš si se svou smrtí. Nevím, nakolik ti to dochází, ale přijdeš o svůj život těmahle blbostma,“ řekl už o něco klidněji.

„Chceš si hrát na velitele? Dobrá, budu ti sdělovat všechno, aby měla tvá duše pokoj, ale nemysli si, že si tě budu jako velitele vážit, pořád jsem to já, kdo vás poráží každý den, pořád jsem to já, kdo vás učí se bránit a pořád jsem to já, kdo vám vyhraje tuhle válku,“ pověděl s výsměšným tónem Gellert a odešel pryč.

„Co teď?“ zeptala se Hermiona.

Zakouzlil lehkou bariéru proti odposlouchání, kdyby náhodou Gellert chtěl něco slyšet a otočil se na Hermionu.

„Teď mám všechny informace, co jsem chtěl a potřeboval. Jelikož má na sobě neporušitelný slib, vím, že to neudělá znova a tak jsem se postaral, aby se mnou nejednal jako s kusem hadru, ale jelikož měl ve všech ohledech pravdu, že to on je lepší než my, tak ho prostě nemůžu propustit, zavřít či nějakou podobnou blbost.“

„Takže případ je uzavřen, detektive?“

Formát pro tisk