Kapitola dvaačtyřicátá - Scamender

Harry Potter and Pactum Purgamen

Kuchařské duo Krátura a Dobby bylo ihned první den vyhlášeno jako jeho nejlepší nápad a on s tím musel souhlasit. Musel přiznat, že takhle dobře se nenajedl od…asi nikdy, protože tohle převyšovalo i ostatní jídla, která se dělala ve škole a že ty byli už nějaká úroveň.

Kdyby neměl peněz tolik, že by se dali použít jako utěrky na nádobí nebo vycpávka polštářů, tak by si založil firmu na prodej jídel, kterou by z vděku klidně i pojmenoval, i když jeho jméno by té firmě dodávalo zákazníky, protože by se všichni báli, že je zabije, kdyby to jídlo nekupovali a tak by měl tolik zákazníků, že by se skřítci zpotili a to už by něco znamenalo, protože skřítci se určitě jen tak nepotí.

Dokonce i Grindelwald byl po pořádném jídle míň mrzutý a to znamenalo, že je při soubojích posílal ke zdi s citem, což bylo to, co nějak potřebovali, protože po každém tréninku nebyli tak rozlámaní a mohli tak pokračovat v něčem jiném.

Třeba jako teď, když jim už asi dvě hodiny cpal, že veškeré jejich výpočty a kalkulace jejich nového kouzla nemůže vyjít a tak na tom pokračovali dál, protože přece jenom nechtěl být ten, kdo to kouzlo vyčaruje a hůlka mu praskne v ruce, což se prý normálně stávalo, proto v dnešní době už skoro nikdo nová kouzla nevymýšlel.

„Přepočítej to znova,“ ležérně ukázal Grindelwald na Hermionu, která mu podala výsledky své práce, na které pracovala snad už týden.

„Ale-.“

„Nebo svým výsledkům věříš? Bude to tvůj přítel, kdo to bude zkoušet, jestli se ho ale chceš zbavit, tak se na to vykašli a pustíme se do konečných fází.“

„Přepočítám to,“ zamumlala Hermiona a znovu začala psát.

„K čemu si dospěl ty?“ otočil se Grindelwald na něj, což nějak vytušil a pozvedl své obočí od pergamenu.

„Dospěl jsem k tomu, že černokněžníci v patnáctém století to měli jednodušší, když měli spousty obětí, na kterých mohli pokroky zkoušet, jedna chyba u konce a musím to celé dělat znova.“

„Harry!“ ozvala se zamračeně Hermiona.

„Vždyť říkám pravdu,“ pokrčil rameny.

„Spíš teď chybí trpělivost, i když ty oběti také nebyli na škodu, sám když jsem experimentoval s kouzly, tak jsem je také používal, ale není to nejpodstatnější na celém experimentování, musíte mít dostatek knih, chytrý mozek, dobrý úsudek a snad i chuť těmi kouzly ovládnout svět, to je dobrá motivace,“ zamyslel se nad svým mládím Gellert.

„Takže ovládnout svět jo?“ optal se a pravou ruku si přejel přemýšlivě po bradě.

„Ať tě to ani nenapadne, Harry Blacku!“ bojovně na něj Hermiona namířila brk, kterým do té doby psala.

„Nemyslím si, že by si mu v tom mohla jakkoliv zabránit, přece jenom si tě pojistil slibem a nemůžeš udělat nic, čím by si mu uškodila nebo se zprotivila jeho názoru,“ pověděl klidně Grindelwald.

„Tak vymyslím kouzlo, které ruší neporušitelný slib,“ řekla Hermiona a znovu se dala do počítání.

„Protikouzlo na neporušitelný slib? Do toho bychom mohli jít, přece jenom to bude dobrá rozcvička pro vás, nemůžete z ničeho opisovat a krást někomu práci, protože podobné kouzlo není,“ řekl přemýšlivě Grindelwald a sám si na pergamen začal sepisovat nějaké body.

„Není to proti tvému morálnímu kodexu? Přece jenom pomoc někomu od hrozného slibu znamená být za dobrého hrdinu.“

„Stále si jenom dítě, můžeš někoho začarovat násilím a pak ho vydírat, že ho neodčaruješ, dokud pro tebe něco neudělá, má to spoustu reálných zlých využití, proto se do toho pustíme, stejně to nedáme, ale aspoň budete mít jeden z ohromně těžkých cílů, protože dávat si lehké cíle, pro někoho kdo chce ovládnout svět není dostatečně úžasné,“ řekl Gellert a on se na konci už jen hloupě usmíval. Tušil, že to dělá proto, aby se dostal z jeho neporušitelného slibu, ale když dokážeš udělat takovéto kouzlo, asi by si to zasloužil, přece jenom už asi nebude nikdy nikdo, kdo by tohle kouzlo dokázal, když každým stoletím jsou kouzelníci slabší.

Všechny věci ke svému malému plánu měl už připravený, Fleur mu sehnala věci z míst, kam by se on nedostal a sám se postaral o ten zbytek. Radši se o tom nikde nezmiňoval, protože by ho Gellert nazval debilem, což mu stačilo jenom tak osmnáctkrát denně, nemuselo to být častěji.

„Kráturo, Dobby!“ přivolal si do konferenční místnosti oba své skřítky, nemusel křičet, už jenom pomyšlení na to, že je potřebuje, většinou způsobovalo, že se ihned objevili.

Dokonce i jejich společné „Ano pane, Harry?“ ho nutilo k malému úsměvu, doufal, že nedělá chybu, ale možnost svobodné volby tady měl každý, nikoho nenutil a tak stejně to udělá i s nimi.

„Už je to nějaký ten čas, co jsem vás potřeboval poprvé a vždy jste mi ať už rádi nebo neradi pomohli, tohle je můj vděk,“ ukázal za sebe na stůl, kde leželo slušivé oblečení ve skřítčí velikosti, bohužel tohle ani Fleur sehnat nemohla, protože oblečení pro skřítky není sehnatelné, protože kdo by přece oblékal skřítky. No a ještě tam leželo pár desítek galeonů pro každého, protože dnes jsou peníze důležité, i když se dá nakoupit jinými způsoby a některé by klidně mohli být pojmenovány po Grindelwaldovi.

„Pán dává Kráturovi oblečení? Pán-.“

„Zapomeňte na nějaké výmysly, co řekl nějaký skřítek před stovky let. Dávám vám oblečení, abyste se cítili jako služebníci a ne jako otroci a s těmi penězi si dělejte, co chcete, klidně si choďte kupovat zmrzlinu nebo knihy, mě je to jedno, ale očekávám, že to přijmete, snad i vy jste byli dostatečně dlouho u důležitých rodů, abyste věděli, co znamená dar,“ řekl a otočil se ke dveřím, ale v půlce cesty se ještě zastavil.

„Jo Kráturo, tvé přání je splněno,“ vyndal si z hábitu medailon a nechal ho padat k zemi, kde ho nakonec za šňůrku zachytil a medailon se tedy jen rychle hýbal z jedné strany na druhou. „Nyní může Regulus v klidu odpočívat, jeho úkol je u konce a tohle nyní patří tobě, je to sice nyní už bezcenná tretka, ale věřím, že zrovna ty v tom uvidíš něco jiného, než jen tretku,“ pověděl nakonec, položil medailon na stolek vedle dveří a odešel pryč, svůj úkol splnil a tak tu už neměl co dělat, přece jenom je na každém, jak se svým osudem vyrovná a jaké rozhodnutí udělá.

Další dny probíhali ve stejném režimu a za to byl i rád, potřeboval trénink víc, než kdykoliv jindy a tak mu ani nevadilo absolvovat tuhle školu bolesti a utrpení, která těmhle tréninkům předcházela, protože pravý souboj mohl začít teprve tehdy, když se Gellert přesvědčil, že mají dostatečnou chuť ho zabít a to poté, co se musel donutit stát a nechávat se zasypávat nepříjemnými zaklínadly, měl tuhle chuť obrovskou, jenže dnes to byl jiné. V době, kdy na něj letělo první zaklínadlo, se před ním objevil štít, který tohle kouzlo poslal zpátky na Grindelwalda, který to jen tak odklonil.

„Škoda, že se to nepovedlo,“ podrbal se na svém dlouhém vousu Aberfortha, který se ležérně opíral o dveře.

„Kazíš mi výuku,“ zavrčel Gellert a nudně hýbnul hůlku, což značilo pauzu nebo už jste dostatečně vyřízení, můžete si odpočinout.

„To mě tak trápí,“ falešně se usmál Aberforth, ukázal za sebe a jako první tuto místnost opustil, v hlavě se jim všem rodila myšlenka, co se přihodilo, ale jediný, kdo to shrnul nahlas, byl Gellert se svým. „Co ten dědek zase chce.“

Posadili se teda ke kulatému stolu a obočím naznačil, aby konečně začal a netrápil je tím tichem.

„Sice je to celkem nedávno, co jsme přijmuli nové členy, ale už dlouho jsem přemýšlel o někom opravdu silným, ještě v době, kdy si se měl narodit Harry, jsem znal pár lidí, kteří by nám mohli pomoci, ale čas nečeká na nikoho a většina těchto lidí už zemřela, kromě jediného člověka, po kterém se slehla země,“ začal Aberforth.

„Opravdu silný? To si říkal i o sobě a o těch smrtijedech a ti mi moc silní nepřipadali,“ řekl Grindelwald a znuděně se opřel o ruku.

„No, můj bratr, já, Minerva, Horácio a především Raddle by byli nic, kdyby je tento člověk nevyučoval,“ naznačil Aberforth a on se zase jako jediný nechytal.

„Takže kolik mu je, sto třicet? Kozle, ty si se někde praštil ne? Už teď jsme tu samý dědci, nepotřebuje někoho, kdo zažil královnu Viktorii stát se Indickou císařovnou!“

„Takže to byl nějaký profesor?“ zeptala se Hermiona.

„Jo, profesor Obrany proti černé magii,“ odkýval ji to Aberforth a otočil se na svého rivala. „Nikolas Flamel je mrtvý a není už mnoho lidí, kteří by mohli vyprávět o kouzlech, před více než sto lety.“

„Počkejte, jediným profesorem v té době byla Galatea Merrythought, že je to tak?“ skoro až radostí vyskočila Hermiona ze židle. „Tahle žena dokázala pozvednout tenhle obor na nejlepší úroveň, učila všechny, kteří to nikam dotáhli, a v té doby byla jedna z mála, která dokázala vyčarovat patrona.“

„Správně, byla opravdu nejlepší profesorkou tohoto oboru,“ potvrdil Aberforth.

„A já jsem si myslel, že to nebude horší, očekával jsem stotřicetiletého dědka a ono to bude stotřicetiletá babka,“ zmučeně a zničeně pokýval hlavou Gellert.

„Všechno základy co umím, jsou od ní, takže-.“

„Takže je nic moc, když to co neumíš, máš od ní.“

„Dost! To by stačilo!“ zvedl hlas, aby je donutil dávat pozor. „Takže Hermiona říká, že je dobrá a tenhle názor já respektuji, jestliže učila ty, co učila a nikdo si na ní nestěžoval, musela být i silnou profesorkou a to budete respektovat všichni.“

„Když to říkáš,“ mávl rukou Gellert a on kývnutím hlavy dal na vědomí, že je rád, s jeho souhlasem.

„Takže do kdy učila?“ otočil se na Hermionu.

„Do roku devatenáct set čtyřicet pět, což byl mimochodem i následující rok poté, co otevřel poprvé Voldemort Tajemnou komnatu.“

„Kde končí poslední informace o ní?“ zeptal se nyní Aberfortha.

„Od toho roku co skončila, o ní nikdo neslyšel, ale našel jsem pár dopisů, které si dopisovala s Newtonem Scamanderem tehdejším ředitelem a podle těch dopisů byli dobří přátelé a jako jediný by měl vědět, kde se nachází.“

„Kdyby neumřel,“ doplnila Hermiona a on se na ní s lehce zvednutým obočím podíval. „Scamender zemřel v roce devatenáct set devadesát dva.“

„V době kdy byla znovu otevřená Komnata? Osud má zajímavý smysl pro humor,“ zašklebil se, ale dál to nerozváděl.

„V těch dopisech není nic konkrétního, jen takové zdvořilostní zprávy, ale neuchovali se v žádném případě všechny. Těch šest co jsem našel, jsou od roku čtyřicet šest až padesát osm, ale důležité je, že byli v kontaktu, což pro nás znamená, že by Scamender mohl vědět, kde se nyní nachází.“

„Jasně, mrtvý ředitel, který držel několik desítek let tajemství, ihned prozradí všechno, protože ty chceš,“ použil Gellert svou oblíbenou ironii, a i když to vypadalo, že ho nikdo nevnímá, on s ním musel souhlasit.

„To je právě ten jediný problém, je možné že má víc obrazů, ale jediný známý je ten v ředitelově pracovně, se kterým se bude blbě povídat,“ řekl v klidu Aberforth.

„Není to jediná možnost,“ řekla Hermiona vesele a příliš rychle stoupla a odběhnula pryč s rychlým. „Hned jsem tu.“

Všichni mohli jenom překvapeně zírat na dveře, kam zmizela, protože nikdo nebyl tak rychlý, ba aby stihnul vidět alespoň její záda, ale jak řekla, byla hned zpátky a ihned před něj na stůl hodila Pobertův plánek.

„Jsem připravena ke každé špatnosti,“ pověděla s hůlkou mu natáhnutou kolem hlavy a plánek okamžitě začal ukazovat veškeré lidi v Bradavicích. Viděl samozřejmě všechny své spolužáky, profesory, Filche a nakonec i duchy, které si jen tak polétávali někde po hradě.

„Tady,“ zakřičela mu do ucha a ukázala hůlkou na jméno Newt Scamander, které si poletovalo v jedné části hradu, kde snad ani nikdy nebyl. „Jednou jsem si toho jména všimla, když jsme v tom plánku hledali Siriuse v našem třetím ročníku a ty si tam uviděl Pettigrewa, vlastně to byl rok poté, co zemřel, takže se musel jako duch vrátit,“ pokračovala nadšeně a on musel jenom kývat hlavou, jako že všemu tomu, co říká, rozumí, i když si nikdy toho jména nevšiml a i kdyby jo, stejně by nevěděl, kdo to je.

„Ukaž mi to,“ vyhrkl Aberforth a čapnul po plánku a plně soustředěn četl všechny jména včetně Scamendera.

„To podstatně mění situaci, velmi dobře Hermiono, věděl jsem, že byl dobrý nápad, sem zajít pro pomoc,“ pověděl spokojeně Aberforth a plánek si vzal sebou.

„Nechci, aby to vypadalo, že sympatizuju s Gellertem, ale jak chcete donutit ducha, aby vypověděl tajemství, které zaživa hlídal okolo padesáti let?“

„Samozřejmě, že samotný Newton není jediné řešení, má ještě manželku, syna a vnuka, kteří žijí na jihozápadě Anglie v Dorsetu.“

„A ti samozřejmě budou sdílnější v prozrazení starého tajemství, který měl jejich manžel, otec nebo dědeček,“ řekl zase ironicky Gellert.

„Neříkám, že je to úkol na jeden den, dokonce už v tom Dorsetu může žít jenom jeho manželka nebo nikdo, ale jestli tohle chceme zjistit, musíme se poptat, takže úkol bude následující. Horácio a Lenka budou mít úkol vyzpovídat samotného Newtona, protože jsou jako jediný ve škole, já a Gellert budeme mít za úkol vyzpovídat jeho manželku, protože jsme stejně staří a můžeme dobře hrát staré přátele jejího manžela a vás pět bude mít za úkol dozvědět se informace o synovi a vnukovi a dostat z nich lokaci staré profesorky.“

„Pracovat s tebou? To bude ale otrava,“ zkonstatoval nakonec Gellert.

„Takže mám poslat Fleur aby navštívila ministerstvo a pokusila se zjistit, kde žije vnuk již mrtvého ředitele? Ta bude mít jistě radost, doufám, že si nenechal změnit jméno, jinak by to bylo všechno zbytečné,“ pověděl také příliš neochotně.

„Bude to nutné, pokud se nám nepodaří zjistit nic z jeho manželky ani z něho samotného.“

„A co máme dělat my?“ zeptala se nedočkavě Hermiona.

„Vás zatím nemůžu pustit ze sídla, takže budete dál cvičit a učit se, jestliže se zjistí lokace syna nebo vnuka, budete to vy, společně s Percym, Billem a Fleur, kdo je půjde navštívit.“

„Takže zase velitel organizace bude sedět doma?“ řekl v klidu, protože ho už to ani nepřekvapovalo. „Asi si sem nechám přinést všechny peníze a budu v nich v dobách největší nudy plavat.“

„Dočkej času, Harry, jakmile budeme mít informace, bude to zase na vás, nám starým by někdo ve vašem věku moc neřekl a možná nakonec to budeš muset být dokonce ty, protože jsi chlapec, který přežil a máš dostatek financí a magie, aby si to z nich dostal.“

„Dobrá, beru na vědomí,“ pokýval hlavou, protože tenhle úkol se mu líbil, přece jenom ještě neměl moc šancí, zjistit, kolik peněz donutí člověka prodat jakoukoliv informaci a tohle byla hezká zkouška.

Čas utíkal příliš rychle a žádné nové poznatky se neukazovaly, Lenka se musela s duchem nejdříve spřátelit, aby se mohla vůbec zeptat na otázku, kterou jednou zmínil Gellert: „Ahoj, můžeš mi prozradit, kde bydlí tvá rodina, abychom je mohli mučit místo tebe, abychom se konečně dozvěděli, kde bydlí ta padesát let ztracená profesorka?“ I když to bylo víceméně myšleno sarkasticky, on věděl, že to prostě nebude tak jednoduché.

Aberforth společně s Gellertem našli v Dorsetu akorát jejich dům, kde nikdo nebyl, ani informace od mudlů, kteří říkali, že se tomu domu vyhýbají, protože tam furt straší, jim moc nepomohli. Prostě po rodině Scamender se slehla země, stejně jako po Merrythoughtové.

Fleur se snažila získat informace z ministerstva, ale nacházela akorát ty o Newtonovi a ty všechny končili tam v Dorsetu a dokonce tam nebyli ani jména dětí a vnuků.

Nakonec to vypadalo, že jediná jejich naděje je samotný duch ředitele Newtona, kterého vyzpovídává Lenka, a jelikož na ducha nemůžete použít nitrozpyt, Legilimens, Cruciatus, Imperius ani je nemůžete podplatit, vše prostě záleželo na jejich schopnostech.

A od toho se taktéž odvíjela nálada Aberfortha, tomu na tom záleželo, protože jsi to vymyslel a tak to chtěl dotáhnout do konce a asi nebyl rád, že úspěch záležel jenom na Lence, zato jemu to bylo upřímně naprosto jedno, bylo v tom případě tolik ale, že stejně byla tak mizivá šance, že by se k nim ona přidala, že to odmítal přijímat jako nějaký důležitý cíl.

Bylo vidět, že Hermiona by byla ráda, kdyby mohla vyzpovídat tu starou babku a dostat z ní naprosto všechny informace, které chtěla vědět, ale i ona jistě pochopila, že spoléhat se na málo pravděpodobné cíle je blbost.

Grindelwald to vzdal ihned, jak našel prázdný dům v Dorsetu a tak cvičili zase všichni dál a každým dalším dnem, kdy byli jen málo informováni zvenku, především od Marvina a Fleur, kteří dělali, co mohli, aby nebyl s informacemi na suchu.

Naštěstí pro něj se tu dost často objevoval bratrské duo Bill a Percy spolu s Fleur, takže nemusel pořád jenom koukat na vrásčitý obličej nejhorší profesora, co kdy měl a tím nebyl nikdo jiný než Gellert Grindelwald.

Jediné co bylo dobré na těchto kompletních setkání, že mohli v přesile pět proti jednomu porážet Gellerta, i když to bylo vždy jednou a pak se ten souboj ukončil, protože byli příliš špatní nebo nějaká podobná výmluva zazněla, jen aby se jeho porážka už neopakovala.

Každopádně jak dny plynuly, byly zprávy o staré profesorce méně časté, až to vypadalo, že jediný, kdo na ni ještě nezanevřel, je Aberforth. Rád by mu pomohl, klidně by prohledával dům po domě, ale svůj zákaz na vycházení nechtěl porušit a zvlášť, když to byl jeho vlastní zákaz.

Každopádně si už začal připadat jako ve škole, která by měla pouze jednu kolej a jednu učebnu, protože jak nikdo neměl nápad, co vymyslet za zábavu a zvlášť, když se muselo zůstat uvnitř, tak aby zahnali jakoukoliv nudu, tvrdě pracovali, učili se nebo bojovali. Samozřejmě to mělo ale jednu výhodu, začali si navzájem i víc věřit, takže tréninky nebyly už jen procvičování reflexů, ale simulace opravdového boje, protože používaná kouzla, už dávno překročila ty legrační či slabá. Všichni v posledním boji mohli vidět chyby, kterých se dopustili, a tohle byla možnost, jak se jich zbavit.

Dalo by se říct, že se tím ale bavili, nikdo to nedělal z donucení a nikdo ani nebreptal, když se rozhodlo, že si boje prodlouží, jen škoda, že je nemohl vidět, profesor Kratiknot, byl by určitě na ně pyšný, a i když by to nikdy nepřiznal, vše dokázali kvůli Grindelwaldovi a jeho odporně tvrdým vyučovacím metodám, které ale přinášely ovoce.

Dalšího dne přišel dopis z daleké Ameriky. Dopis, který už dlouho očekával, protože to byla snad ta práce, kterou si zaplatil. Ta americká společnost požadovalo jenom pokrytí měsíčních nákladů na experimenty, které by jenom z peněz po rodičích, mohl platit dokonce života a jelikož asi i jméno Harry Potter bylo známé a to lepším způsobem než tady, tak požadovali, aby mohli uveřejnit jeho jméno, jako sponzora, což radostí odkýval.

Otevřel pergamen, který se mu po odstranění provázku sroloval až na zem, jak byl dlouhý. Zezačátku byl akorát kratičká zpráva pro něj a dál už viděl jen kouzla, jejich popis, či jak s nimi pracovat.

Vážený pane Pottere.

Jsme rádi, že jste si vybral zrovna nás ze všech možností a abyste viděl, že my dokážeme být vděčný, zasíláme Vám upravený seznam, který je přímo napsán pro práci s těmi kouzly na člověka - nebo aspoň u těch, u kterých to jde - místo na výrobu věcí, jak byly zezačátku vymýšleny. Dovolil jsem si napsat k nim i popisky, aby Vaše práce s tímto pergamenem byla co nejméně náročná. Těšíme se na další spolupráci s Vámi a prosím, pozdravujte od nás pana Láskoráda.

S uctivými pozdravy Edward Palmer.

A pak že krátká zpráva nedokáže potěšit, kouzel bylo minimálně deset, a co ho to stálo? Pár minut námahy a maximálně jednu tisícinu peněz, co měl v sejfu. Jeho radost by byla obrovská, i kdyby dostal pouze to jedno kouzlo, které chtěl, ale to že jich dostal tolik, určitě i užitečných. Jeho radost se mnohonásobně zvýšila, ne že by se za poslední měsíc, dva, nenaučil dost kouzel, ale mnoho pasivních, nebojových jich vskutku nebylo a tak za toto byl rád.

Jelikož nedočkavost nebyla jeho silná stránka, okamžitě si lehl na záda do postele a nechal si celý pergamen levitovat kousek nad svým obličejem a v klidu si ho mohl pročítat, nebo si to aspoň tak myslel.

„Už se zase válíš?“ ozvalo se znuděným hlasem ode dveří a on ani nemusel otáčet hlavou, aby poznal majitele.

„Potřebuješ něco nebo si jen tak z nudy mě přišel otravovat?“ odvětil také nevýrazným hlasem, protože když člověk chce, aby ho Grindelwald, ten Grindelwald uznával, musí se chovat jako schopný kouzelník a ne jako jedenáctiletý fracek, který právě dostal první dopis z Bradavic.

„Přišla zpráva, že Lenka udělala pokrok, jak najít tu seschlou babku, takže jako náš velitel,“ řekl Gellert tak, aby bylo jasné, co si o něm jako o veliteli myslí. „Jako velitel máš sejít dolů a rozhodnout co se bude dít, protože tu Aberforth není a mé slovo tu nemá žádnou váhu.“

„Hm,“ odpověděl pouze a dál se znuděně začetl do listu, samozřejmě to jen hrál, kdyby mohl tak by se dolů rozběhl a zvědavostí by ten dopis skoro roztrhal, jak by si ho chtěl co nejdřív přečíst, ale jedna věc je touha něco udělat a druhá věc je smět to udělat.

Gellert se otočil a zavřel za sebou dveře, on tak mohl zrušit levitující kouzlo a seznam kouzel jedním zaklínadlem zase zavázat do role, kterou jen tak položil na stůl. Chvíli počkal v pokoji a pak pomalu s žádným výrazem ve tváři sešel dolů, kde už seděla Hermiona a povaloval se Grindelwald.

„Co se tam píše?“ nadhodil otázku směrem k Hermioně.

„Za pár dní dokázala nemožné a to udělat dojem na starého Newtona, ani slůvkem se nezmínila o nějakém tajemství a dosáhla toho, že jí Newton řekl, že by si přál, aby poznala jejího vnuka, což znamená, že zjistila jeho bydliště,“ vysvětlila se skrývaným nadšením.

„Problém je samozřejmě v tom, že ona tam nemůže, a když tam přijdete vy, tak to akorát poserete,“ poukázal velmi výrazně Gellert.

„Nic není pro mě nemožného,“ řekl sebejistě a usmál se na Hermionu.

„Jakou výmluvu vymyslíš, aby mohla pryč? Její táta je znovu vážně nemocen? Albus není idiot, jinak bych se s ním dříve nepřátelil.“

„Žádná výmluva, prostě potajmu odejde a setká se s námi, celou dobu bude stejně jako my dříve, krytá Horáciem a od Horácia to není daleko k chodbě pryč ze školy, kde už budu čekat já a přemístím ji pryč.“

„Tohle ti neprojde, radši použij Kráturu nebo Dobbyho,“ navrhla ihned lepší plán Hermiona.

„Proti tomuhle už nemáš nic?“ otočil se na Grindelwalda.

„Ty jsi tu ten velitel,“ ozvalo se z pohovky a on věděl, že to znamená něco ve stylu: „tenhle plán má slibnou budoucnost,“ a to ho samozřejmě těšilo.

„Přemístím se k Fleur, řeknu jí, aby se přemístila do Prasinek a odtud poslala sovu přímo k Lence do pokoje, aby dostala dopis co nejdříve a plán se mohl začít uskutečňovat co nejdřív,“ vstala energeticky Hermiona a podívala se na něj, jestli ji dá povolení.

„Pro mě za mě,“ pokrčil rameny. „Ty jsi z nás dvou ta chytrá.“

„Hned jsem zpátky,“ políbila ho na tvář a jen tak stačil říct: „Buď opatrná,“ než se přemístila pryč.

„Co se tváříš tak znuděně?“ zeptal se ještě Grindelwalda.

„Jak se mám tvářit v domě s dvěma sotva vyrostlými dětmi? Alespoň teda projevujete nějakou tu inteligenci a schopnost, jinak bych silně pochyboval, že je nějaká šance, abych se jednou svobodně dostal z tohoto baráku,“ pověděl Gellert pevně a on nepochyboval, že mluví pro jednou stoprocentní pravdu, ale bylo pro něj těžké dělat šéfa lidem, kteří ve svém životě uznávali jako šéfa jedině sami sebe.

„Váš plán nevyjde,“ řekl Aberforth, když bojovali jeden proti jednomu v době, kdy už bylo domluveno, že se tu Lenka večer objeví.

„Podle čeho soudíš?“ zeptal se a vyhul se jednomu zaklínadlu, už to povětšinou dělal intuitivně, takže mohl u toho v klidu mluvit.

„Za prvé ten chlap neví, že za ním má vůbec někdo přijít, a když tam přiběhne ta šílená holka s tím, že ji posílá jeho mrtvý dědeček, tak bude ráda, že to vůbec přežije,“ chtěl začít namítat, ale Grindelwald ihned pokračoval. „Za druhé, jestliže tam přijdeš ty, bude to všechno v pytli, protože devadesát procent lidí tě teď nenávidí a myslet si, že on zrovna patří k té menšině, je docela naivní. Za třetí, Hermiona je sice lépe přijatelná než ty, ale co by si ten chlap myslel, kdyby mu pozdě večer zazvonily na dveře dvě holky? Kdyby se to stalo u mě, řekl bych jim, že nechci koupit žádné sušenky nebo podobné věci, co nabízejí podobní prodejci.“

„Takže co navrhuješ ty?“

„Něco nevýrazného, u Salazara, představ si, že u tebe zazvoní nějaká podivná holka a začne ti povídat, jak se setkala s tvým tátou a ten ji za tebou pozval, co by si udělal? No určitě by si ji nepozval dovnitř.“

„Bod pro tebe,“ pověděl odevzdaně, protože vše co Gellert řekl, byla pravda. „Takže co, mám ji napsat, ať nechodí?“

„Stačí, když vymyslíš něco normálního, myslím, že si se zmiňoval o tom, jak její otec pracuje jako redaktor, využij toho, zahrajte si na novináře a fotografy, nebude divný, když se někdo přijde zeptat na slavného dědečka a bude k vám mít o to větší úctu, když budete první, kdo ho objevil.“

„To není špatný nápad,“ pochválil ten nápad a to se mu málem stálo osudný, protože jeho hůlka nebyla v pozoru a tak musel udělat opravdu velký úhybný manévr, aby se vyhnul kouzlu, které určitě nebylo příjemné.

„Jako bych já mohl mít špatný nápady,“ řekl s notnou dávkou sebechvály Gellert a podíval se na něj stylem, který jasně vypovídal o tom, jak je hloupý, že nebyl v pozoru, ale možná tam vidět alespoň trošičku pýchy nad tím, že se tomu vyhnul, ale spíše si to jenom namlouval a přál.

**

Objevili se před větším domem, ale ne větším, než by mohl být ten na Grimmauldovo náměstí, ale prostě už od pohledu bylo poznat, že ten člověk, který tu bydlí, není nějaký chudák, ale nadprůměrný vydělávající člověk.

„Kevin Bakker?“ přečetl nechápavě jmenovku na dveřích a otočil se za sebe na dívčí část této expedice.

„No jestli se skrývá, tak je jasné, že nebude mít své pravé jméno na dveřích.“

„Anebo jsme úplně jinde a ten starý dědek si z tebe udělal srandu,“ nadhodil reálnější možnost a snažil se podívat okny dovnitř, ale neuviděl žádný pohyb ani nic co by nasvědčovalo, že tu žije nějaký kouzelník.

„Radši přes sebe přehoďte ty kapuce, jinak je všechen ten rachot, kolem vašeho ukrytí na houby,“ pověděla Lenka a přišla blíž ke zvonku, a když spatřila, že oba udělali to, co chtěla, zazvonila na zvonek.

„Jestli se skrývá, nepůjde nám otevřít,“ řekl přesvědčeně, ale poté co zaklepala asi po druhé na klepadlo, uslyšeli zevnitř kroky.

„Jak poznáme, že je to on?“ zašeptal Hermioně do ucha, když se ozval odemykání zámku.

„Společně použijeme co nejméně nápadně lokalizační kouzla do jeho domu, když zjistí jakékoliv kouzlo, budeme vědět, že je to alespoň kouzelník, při druhé možnosti mu upravíme vzpomínky a půjdeme jinam,“ dostalo se mu odpovědi a on si tak ihned připravil hůlku do rukávu.

„Přejete si?“ zeptal se muž kolem pětadvaceti, což bylo mnohem lepší, než kdyby přišel, nějaký starý důchodce, který by mohl být asi těžko vnuk starého kouzelníka, uviděl jak Hermiona začala provádět své lokalizační kouzlo a tak využil momentu zaměstnání toho mladého muže Lenkou a použil taktéž kouzlo, které ihned narazilo na nedávné použití čistícího zaklínadla a tak své zjišťování ukončil a pohledem se zkontaktoval s Hermionou, jestli i ona měla stejný výsledek.

Viděl, jak se na ně Lenka otáčí a tak kývnul, že by to mohl být on, kterého hledají.

„Mé jméno je Lenka Láskorádová a pracuji pro kouzelnický časopis Jinotaj, přišli jsme za panem Rolfem Scamenderem, abychom mohli napsat článek o legendárním řediteli Newtonovi Scamenderovi.“

„To jste se asi spletli, mé jméno je Kevin Bakker, neznám žádný časopis Jinotaj ani žádného Newtona Scamandera,“ řekl onen muž, ale jelikož něco skrýval, nedíval se jenom na Lenku a chvilku se mu podíval do očí a ta chvilka mu stačila na to, aby svým nitrozpytem poznal, že lže.

„Pane Scamendere, my víme, že se nejmenujete Kevin Bakker a samozřejmě víme, že znáte i svého dědečka,“ řekl on sám klidně a snažil se vyčíst z reakcí těla, co na to sám Rolf Scamender.

„Museli jste se splést,“ zakroutil hlavou a udělal krok zpátky a chystal se zavřít dveře, ale zabránila mu v tom nastavená noha.

„Pane Scamendere…prosím, buďte tak ochotný a obětujte trochu svého času, nebylo to vůbec lehké objevit místo vašeho bydliště, nebudeme dlouho zdržovat,“ poprosila Lenka a stáhla svou nohu zpět.

„Dobrá tedy…pojďte dál,“ otevřel více dveře a nechal je projít. Postupně se všichni ocitli ve vstupní místnosti, která nepřipomínala nic, co kdy viděl. Byla taková až příliš chudá a už vůbec nepřipomínala to, co viděl z okna, což značilo to, že si to tu někdo upravil kouzly.

„Prosím, zde si můžete odložit svršky,“ ukázal na věšák, a když viděl, že jediný, kdo si sundává hábit je Lenka, začal se na ně dva dívat jinak.

„Je opravdu nutné, být v domě naprosto zakryt?“ zeptal se podezřívavě.

„Nezlobte se, pane Scamendere, ale neprozrazujeme identitu našich fotografů a redaktorů, je to naše rodinná tradice, ale pokud si přejete, aby byli odhaleni, mohla bych vám vyhovět,“ zariskovala použitím více lží najednou a ještě více zariskovala tím, že se snažil navrhnout řešení a doufala, že to nebude chtít.

„V pořádku, budu respektovat vaše rodinné tradice, pojďte prosím za mnou, sedneme si v salónku,“ ukázal na dveře a on si mohl oddychnout, ukázat ihned na začátku, že to je on, by bylo příliš akční a dostalo by se mu pár tisíce nadávek od Gellerta, který by mu připomněl, jaký je to idiot.

Posadili se ve skromném salónku a Hermiona vyndala brk s pergamenem a připravila se na psaní, on jediné co mohl udělat je, že postupně začal z hábitu zvětšovat objektiv i stojánek a začít to sestavovat.

„Můžeme začít? První otázka a vlastně nejdůležitější, proč se vlastně skrýváte?“ zeptala se Lenka a on pozorně poslouchal, mezitím co sestavoval ten krám.

„Od té doby, co můj děda a má matka zemřeli, jsem už neměl důvod zůstávat v našem rodinném sídle, tak jsem si našel dům zde a jelikož jsem nechtěl být rušen při práci, tak jsem použil jiná jména a všechny věci, které by mě mohli spojovat, jsem nechal v Dorsetu.“

„Takže to bylo kvůli práci, ne kvůli ukrývání se světu?“

„Nejsem moc společenský člověk, víte? Takže radši preferuji klid, než stovky lidí, kteří mě přicházeli otravovat, když jsme ještě žili v Dorsetu.“

„Ale ne každý se může pochlubit, že má za dědečka někoho tak slavného, jako máte vy, opravdu jste nechtěl, aby se celý svět dozvěděl, nějaké nové poznatky, než které prozrazoval váš dědeček novinářům sám?“

„Můj dědeček neměl mnoho tajemství, o kterých by svět nevěděl, takže bych se jenom opakoval.“

„Každý legendární ředitel, držitel Merlinova řádu první třídy, uznávaný spisovatel a chovatel magických zvířat, musí mít nějaké tajemství, které svět neví.“

„Když to říkáte takhle…ale ani já samotný nevím, co můj děda dělal v soukromý, neustále pracoval buď na svých knihách, či studoval v Brazílii nějaké ohrožené druhy, takže ani já vám toho moc nepovím.“

„Tak nám aspoň povězte, jaký byl, jaký jste k němu měl vztah a vše co vás napadne,“ pověděla Lenka a Rolf začal vykládat vše, na co si vzpomněl, ale to nějak vypouštěl druhým uchem ven, protože konečně složil ten krám a mohl tak dělat, že pracuje a přitom se rozhlížet, jestli nenajde něco, co by jim konečně osvětlilo, kde najít tu starou profesorku.

Po dalších dvaceti minutách, měla Hermiona napsaný asi dva listy pergamenu, ale podle toho, co občas zaslechl, nezjistili nic nového nebo spíš užitečného a tak udělal asi tři snímky, možná jich udělal víc, možná ani jeden, protože v životě s tímto krámem nepracoval.

„Ještě jedna otázka, našli jsme tyto dva dopisy, které posílal váš děda jisté profesorce Merrytroughtové, nebylo jich náhodou víc, osvětlilo by nám to, jaký byl váš dědeček jako člověk v soukromý,“ konečně načala to téma, kvůli kterému tu byli.

„Ukažte,“ natáhl ruku a začal číst první a ihned poté i ten druhý. „Zajímavé, paní Merrytroughtovou samozřejmě znám, ale o tom, že jí psal dopisy nic nevím, ale to že máte dva, značí to, že víte víc než já, takže vám v tomhle nepomohu.“

„Nevadí, za zeptání to stálo,“ pousmála se Lenka a kývnutím dala najevo, že tu už skončili a tak začal zase pomalu bavit.

„Děkujeme za váš čas, článek bude vydán co nevidět, pošleme vám sem ihned jeden výtisk a nebojte se, nehodláme prozradit žádná z vašich tajemství ani tajemství vaší rodiny,“ vstala Lenka a podala překvapenému Rolfovi ruku, který ji stiskl.

„Doprovodím vás tedy ke dveřím,“ pověděl mladý Scamender a jak řekl, tak udělal.

„Ještě než se s vámi rozloučím, jen vám chci oznámit, že těch dopisů máme k dispozici půl tuctu, kdybyste měl zájem, ty dva nebyli ani originály, nashledanou,“ rozloučila se s vítězným úsměvem Lenka a na pokyn ruky, se všichni přemístili pryč.

„Bylo to moudré?“ zeptal se na jediné, když se objevili doma.

„Jednou jsem měla možnost úplně volně rozhodovat, tak mě nech užít si ten pocit,“ pověděla vesele Lenka a on musel akorát pobaveně zakroutit hlavou.

„Chtěla si podnítit zvědavost? Donutit ho spolupracovat, i když neví nic?“ optala se Hermiona.

„Určitě něco ví, a když bude chtít vědět informace od nás, bude muset na oplátku vyjít na povrch s těmi svými, buď budeme spokojení všichni, nebo jeho bude sžírat zvědavost a my si poradíme jinak, tak jako kdyby nebyl duch Newtona takový kecal.“

„Plán dobrý,“ musel uznat. „Ale je hodně závislý na osobnosti člověka, a jelikož jsme neměli moc času tu osobnost poznat, byl to hodně riskantní krok.“

„Harry, myslíš, že by mě moudrý klobouk poslal do Havraspáru, kdybych byla hloupá?“ pověděla stále vesele Lenka.

„Dělej, jak uznáš za vhodné,“ rozhodil dramaticky rukama. „Já jenom říkám, že to byla velká sázka bez žádné jistoty, jestli si ale přesvědčená, že rodinu Scamenderů znáš, nebudu ti bránit v tvých plánech.“

Po těchto slovech odešel z obývací místnosti zpět do pokoje, každý měl teď chvíli na přemýšlení a on tuto chvíli chtěl využít, jestli stará profesorka stojí za to úsilí a riskování přece jenom vystrkovat nos jenom kvůli malé pravděpodobnosti, že nějaký mladý muž bude vědět dědečkovo tajemství, je docela hra s ohněm či v tomto případě s pořádným požárem.

Formát pro tisk