Kapitola čtyřicátá - Další nepříjemnosti

Harry Potter and Pactum Purgamen

Vzbudil se po necelých třech hodinách, jak si ihned zjistil a zanechal Hermionu v posteli samotnou. Byl rád, že aspoň ona má klidný spánek, když jeho během těch třech hodin vzbudila dvakrát noční můra.

Vyšel z pokoje ven do obýváku a naskytl se mu pohled, který si myslel, že nikdo neuvidí, Aberforth seděl naproti Gellertovi a o něčem si povídali.

„Nemůžeš spát?“ všiml si ho jako první Aberforth.

„Noční můry,“ mávnul rukou, že mu to nevadí a rád přijmul skleničku alkoholu, kterou tu popíjeli.

„Gellerte, co ten protivník bez ruky?“ něco ho donutilo se zeptat, chtěl to vědět.

„Je mrtvý, ale celkem dobrá práce se zaklínadly jen si podcenil houževnatost vlkodlaků, ano poznal jsem to,“ řekl Grindelwald a on se uklidnil, nechtěl, aby se mu chtěl pomstít vůdce vlkodlaků.

„Jsou už aspoň nějaké zprávy?“ zeptal se na další otázku, která mu dělala problém.

„Právě jsme se bavili o tom, kolik lidí tam zemřelo, zabil jsem jenom čtyři,“ pověděl skoro až smutně Gellert a on se na něj překvapeně podíval.

„Je to můj způsob boje, nenechávám svědky,“ vysvětlil pevně a on to lehkým kývnutím vzal na vědomí. Přesně proto ho vzali do party, nevěděl ani proč ho to tak překvapilo. Gellert mu dvakrát zachránil život a minimálně jednou Hermioně, kdyby Aberforth nepřišel s nápadem tohoto černokněžníka zachránit, tahle akce by skončila minimálně jenom jeho smrtí.

„Vedl sis ale v celku dobře, jen by si nám mohl aspoň naznačit, že chceš vlétnout do střely Avada Kedavře,“ vyčetl mu potichu Aberforth.

„Naše hůlky se vždy spojí, věděl jsem o tom a využil toho, byl to ten moment překvapení, o který jste usilovali, já vám ho zprostředkoval.“

„A udělal jsi to správně,“ pochválil ho Gellert. „Opatrní lidé to nikdy nikam nedosáhnou, zapamatuj si to. Sice pak si brutálně pokazil to s tou děvkou, ale naštěstí jsem byl blízko, měl si jí ze země dostat, co tě to u Salazara napadlo jít rovnou k ní, šel si tam jak pod gilotinu!“

„Přestaň ho navádět ke stejným hrůzám, jak děláš ty!“

„Všichni dělali, co měli, jenom ta další slečna se zdála ještě ostýchavá, ale je sem aspoň v základech naučil nebrat ohled, to je trénink, který potřebují, ne nějaký mdloby na tebe nebo co je učíš ty.“

„Učím je opatrnosti!

„Učíš je zbabělosti, Aberforthe! Učíš je tomu, co děláš sám, tvůj bratr to za těch padesát let dosáhl na nejmocnějšího kouzelníka dobra, nebo jak si to říká, ale o tobě není nikde ani zmínka, za těch padesát let si se válel někde ve sklepě a teď to učíš i je!

„Ale jsem naživu!“

„Co to je ale za život.“

„Dost!“ zařval už naštvaně. „Chováte se jak děti a nahoře všichni spí, jestli si to chcete vyříkat, běžte jinam.“

„Jdu spát,“ řekl naštvaně Aberforth a vstal.

„Jen si běž,“ mávl na něj výsměšně Gellert a otočil se na něj. „Vysvětli mi, ale, proč si proti ní šel, jako idiot.“

„Vedl mě ten medailon,“ vytáhl ho ven přes tričko a zamračil se na něj. „Reaguje na moji nenávist, a když spatřil tu svini, co mi zabila kmotra, nemohl jsem to ovládnout.“

„Půjč mi ho,“ natáhl znalecky ruku Gellert a donutil tak Aberfortha na schodech zastavit a říct: „Je to Viteál.“

„Viteál a ty ho nosíš na krku? Ty máš ale sakra odvahu, proč ho nezničíte, může tě to trvale změnit v šílence, jestli budeš nosit kousek něčí duše u sebe.“

„Nevíme jak, nemáme zub baziliška.“

„Zub baziliška? Jedním kouzlem to zničím.“

„Opravdu?“ zeptal se šťastně.

„Aberforthe to nesvedeš ani Fiendfire? Dost si u mě teda klesl, pojď, vždy jsem si přál zničit Viteál,“ zvedl se taktéž Grindelwald a zamířil dolů do bojové místnosti, kam ho rád následoval.

„Polož ho na zem,“ ukázal a on tak udělal.

„Kdyby se náhodou kouzlo vymklo kontrole, odstřel mi hůlku, ale to se nestane, můžu?“

„Ještě to musím otevřít, čiň ale hned, brání se to silně,“ řekl a zasyčel svým hadím jazykem, „otevři se.“

Najednou se z medailonu objevila žena, která až příliš nápadně připomínala Aberforthovu sestru Arianu.

„Zabil si mě, Gellerte, nikdy jsem tě neměla ráda, ubližoval si mé rodině a celou si mi ji zničil a-.“

„Už si skončil?“ vysmál se obrazu, který se proměnil na Voldemorta. „Fiendfire,“ zvolal vzápětí a mocný plamen jako had se doplazil po zemi a začal spalovat duši Voldemorta, který křičel stejně jako Šedohřbet po té kletbě. Voldemort začal hořet, jako hoří papír, až z něj nakonec zbyl jenom prach a tak Grindelwald jen rychle seknul s hůlkou a pekelný oheň zmizel v zemi.

„Chabý pokus o mé poražení, Ariana by mi to nikdy nevyčítala, byla až příliš hodná,“ řekl Gellert snad poprvé s nějakým citem, ale pak se zase vítězně usmál a zvedl jistě horký medailon do ruky. „Nikdy bych nevěřil, že to někdy budu ještě dělat.“

„Můžu ho dostat zpátky? Znám někomu, komu ho chci dát.“

„Jistě, tady ho máš,“ podal mu ho do ruky. „Až skončí v tomhle domě ubytovna, tyhle kouzla tě naučím, myslím si, že jsi na tolik inteligentní, aby si ty kouzla dokázal použít pro vítězství, kterých lze dosáhnout, dávat si za cíl, být pánem zla je šílenost a nyní se jdu vyspat.“

„Gellerte?“

„Hm?“

„Díky za to na ministersvu a taky za tohle,“ cítil potřebu poděkovat.

„Jednou jsem součástí vás zatracených, tak co mám dělat?“ zasmál se Gellert a dál pokračoval v chůzi.

„Zatracených?“

„Jasně, taková Pactum Purgamen, nemyslíš si?“

„Řád Zatracených?“ otázal se, snad po správném překladu.

„Myslím, že to sedí, chovatel koz, mnohonásobný vrah, dva odsouzení, jeden bez práce a bláznivý učitel lektvarů, jenom ta tvoje poslední kamarádka, vypadá na normální, ale když bojuje s tebou, tak úplně normální asi nebude,“ dopověděl a odešel mu z dohledu.

„Hm, Pactum Purgamen, aspoň máme jméno,“ řekl si sám pro sebe a vydal se tedy také ještě na chvíli vyspat.

„Tak jak ti je?“ zeptal se, když si všiml, že Hermiona je už vzhůru a jenom se na něm povaluje.

„Nic to nebylo, stejně jsem to měla od toho, jak jsem tě musela srazit na zem, protože si se někam zakoukal.“

„To víš, hledal jsem novou potencionální partnerku.“

„Sprosťáku,“ vynadala mu, ale to že se dobře bavila, nemohla zamaskovat, oba to potřebovali, nějakou tu srandu po tom úmorným včerejšku.

„A ty si v pořádku?“

„Jo určitě mi někdo nalil Felix Felicis, protože tolik kleteb co mě minulo, to muselo být štěstí.“

„No šarmem to nebylo,“ pověděla vesele.

„No šarm jsem využil pak u Fleur, to máš pravdu,“ začal dál provokovat.

„Kam si ji vůbec odvezl, chudák určitě někde leží spoutaná, jak tě znám.“

„No dovol, jako správný gentleman jsem ji odvedl až domů.“

„Byla v pořádku?“

„Nic co by nespravilo pár lektvarů, dokonce i Bill vypadal v pořádku, takže o ní nemusím mít starost.“

„Dobře a co ministr.“

„Utekl, vsadím se, že má někde skrytý dům a tam přečká tuhle válku,“ usmál se, když si vzpomněl na papír, který ležel v jeho kapse.

„Co se tak culíš?“

„Něco ti ukážu, počkej,“ vstal a i sám zvědavě sáhl do hábitu a vytáhl z něj darovací smlouvu, kterou pomalu otevřel a vypadl mu do ruky klíček, který jistě patřil ke Gringottům.

„Veškerý majetek připadá panu Harrymu Jamesi Potterovi Blackovi a bude mu vydán ihned, jak se osobně dostaví,“ stálo v dopise a on sakra přemýšlel, jak to mohl stihnout napsat, v těch pěti sekundách, co u trezoru strávil, jedině, že by to mělo napsáno ještě dřív, ale jak mohl takhle Popletal přemýšlet dopředu?

„Co to je?“ nakoukla mu zvědavě přes rameno. „To…to je ministerská pečeť? Tohle je dokument na… u Merlina.“

„Došlo ti to rychle,“ pousmál se. „Ano tohle mě dělá majitelem celého jmění, které má ministr k dispozici, na opravování památek, zlepšování školství a podobných kravin.“

„Jenže tohle ti nemohl vydat ani pod Imperiusem, jeho trezor je kouzelnicky upraven, aby se zrovna tenhle pergamen nikdy nedostal do cizích rukou,“ pověděla znalecky a dosti obdivně Hermiona, ani se jí nemohl divit, jestliže jeho představy byli jen napolo šílené, tak se právě stal jedním z nejbohatších lidí Anglie.

„‚Harry je to na tobě, já tuhle válku prohrál, ty využij všech prostředků, aby si ji nám vyhrál zpátky.‘ Takhle to asi myslel, když mi to dával.“

„Uvědomuješ si aspoň, co to znamená?“

„Myslíš to, že máš nejbohatšího přítele? Nikdo v mém věku určitě nebude mít přístup k tomuhle.“

„Ty si z toho děláš srandu, ale-.“

„Srandu? Z tohohle si nejde dělat srandu,“ pověděl vážně. „Musím zjistit co tam je, jinak mi to nedá spát, půjdeš se mnou zkontrolovat, co má tvůj přítel k dispozici?“ zeptal se pobaveně.

„Jdu tam kvůli tvému bezpečí ne kvůli nějakým penězům.“

„To si povídej někomu jinému,“ zazubil se vesele, rychle ji políbil a došel si pro oblečení, přece jenom, i když by neměl, tak vychází ven, je to sice sebevražda, ale sebevražda za několik desítek či stovek milionů liber mu připadala celkem důstojná, takže na sebe vzal ten nejlepší hábit, který měl od Phinease a kalhoty které k tomu pasovali.

„Ty se k tomu oblékáš jako na svatbu,“ ze srandy mu vyčetla, když ho znovu z postele pozorovala.

„Svateb můžeš mít za život, kolik chceš, ale kolikrát za život ti někdo dá tolik peněz,“ pověděl vesele.

„Materialisto.“

„Říká ta, co na mě kouká jako na nejbohatšího mládence a ne na chudáka Harryho, kterého poznala v prvním ročníku.“

„To je jenom ošklivá lež,“ hádala se dál, ale on ji to nezazlíval, ať se na něj kouká, z jakého chce pohledu, on byl rád, že měl přítelkyni chytrou a mocnou čarodějku, nezáleželo nějak extra, jak to bylo předtím.

„Takže ty žádné peníze chtít nebudeš, myslel jsem, že nakoupíme nějaké nové oblečení u madam Malkinové, aby si ke mně dobře ladila, ale když nechceš…“ usmál se sám pro sebe a již oblečen odešel dolů, kde už byli všichni.

„Lepší den, než ten včerejší, přeju,“ upozornil na sebe.

„Také v něj doufám, i když asi marně,“ povzdechl si Percy.

„Najdeš si jinou práci, to nechvátá,“ pověděl pevně Aberforth a on prozřel, to že se Percy postavil za ministra, který prohrál, znamenalo, že asi pomocníka Voldemortovi dělat nemůže.

„A co zranění v pořádku?“

„Samozřejmě že je zranění v pořádku, když jsem ho léčil já,“ ozvalo se z kuchyně a on měl hned lepší náladu.

„Doufám, že nemá nikdo nic proti tomu, že se stavím u Gringottů, ne? To jsem rád,“ sám si odpověděl a sedl si k právě objevenému jídlu.

„Je to zbytečné pošli skřítka, od dneška bych se vyhýbal jakémukoliv kontaktu s venkem, zvlášť když Raddle dostal veškerou moc,“ poučil ho Aberforth.

„Krátura to za mě nevyřeší a musí to být dneska, lépe řečeno ještě teď ráno.“

„A co je tak důležitého?“ optal se Percy.

„Musím nějaké peníze uschovat jinam, jinak by mohl i Voldemort žádat na ně nárok, co asi nikdo z nás nechce.“

„Společné peníze s Raddlem? To mi musíš vysvětlit,“ pověděl zvědavě Aberforth.

„Musím jenom umřít,“ usmál se. „Tohle je tajemství aspoň dokud se nedozvím víc.“

„Nemůžeš jít ale sám, nikdo půjde s tebou.“

„Hermiona se nabídla, že si půjde překontrolovat, jestli mám stále dostatek peněz, abych si ji mohl dovolit,“ pověděl vesele a donutil tak všechny k veselejší náladě, než která tu panovala před jeho příchodem.

„Hlavně na sebe dávejte pozor, nikdo neví, kde všude můžou smrtijedi hlídat, skřeti vás neprozradí, takže se přemístěte před banku a pak zase rychle zmizte.“

„Ano mami, ano tati, nebojte, na večeři budeme zpátky,“ pověděl sarkasticky a přemístil sebe i Hermionu dřív, než mohl ještě někdo něco říct.

Otevřel ty velké vstupní dveře a ve společnosti své krásné partnerky šel rovnou k volné kase, všichni skřeti i kouzelníci na ně koukali ať už s obdivem nebo se vztekem, ale jemu to bylo jedno, šel si rovnou za svým cílem.

„Pan Black, co to bude,“ zeptal se skřet svým typickým naštvaným hlasem.

„Chci se podívat do mého nového trezoru.“

„Máte klíček a darovací smlouvu?“

„Vskutku mám,“ řekl a vyndal z hábitu obojí a opatrně to podal, přitom si ale nemohl nevšimnout všech zvědavých kouzelníků, kteří na něj doslova čuměli.

„Tak se podíváme,“ pověděl nevrlý skřet a on ho nepustil z očí, tohle bohatství si nenechá projít mezi prsty.

„Pane Blacku, tohle zlato není vaše, nemůže být převedeno na váš účet.“

„Není? Vidíte co je tam napsaného?“ zahrál naštvaného, až se po něm otočili i ty lidi, kteří před tím na něj necivěli.

„Jistěže vidím, pane Blacku, ale zrovna u téhle směnky musí být dotyčný dárce k testu proti ovládnutí kouzly.“

„Víte, jak je tahle směnka chráněná, nikdo se k ní nemůže dostat kromě samotného majitele a jelikož je tam napsáno, že je ten majetek můj, musel mi ho věnovat, klidně si zjistěte, jestli je podpis pravý.“

„V tom případě vydržte, musím to projednat,“ řekl nevstřícně skřet a zmizel ze stoličky.

„Potvory jedny malý!“ zanadával potichu.

„Myslíš, že ti to vydají?“ zeptala se Hermiona a nevšímala si všech těch pohledů, které na ně směřují.

„Jestli ne, tak použiji Imperius na něj, na toho proradného šmejda, každou chvíli tu může přijít někdo ze smrtijedů a já tu čekám, než to on laskavě projedná,“ zašeptal.

„Nemyslím si, že tu někdo má Znamení zla, aby ho mohl přivolat a zatím tuto budovu nikdo neopustil, mám to ohlídané.“

„Aspoň že na tebe se tu můžu spolehnout, když tady jsou jenom tyhle malý potvory,“ stále šeptal. „A pak tu jsou samý čumilové!“ zvýšil hlas a bavil se tím, jak se všichni najednou a zbrkle otočili.

„Pane Blacku, paní Blacková prosím následujte mě,“ objevil se nějaký nový skřet a vedl je k tunelům.

„Paní Blacková?“ zeptala se nechápavě Hermiona.

„Kdo ví, třeba si myslí, že beru peníze na svatbu, mě je to jedno, hlavně že už to kmitá,“ odpověděl a podíval se dolů na skřeta a slovo kmitat hned dostalo nový rozměr.

„Nastupte si prosím, odvezu vás k trezoru číslo tři,“ pověděl uctivě skřet, jakoby to dostal příkazem.

„Kdo má trezor číslo jedna a dva?“

„Skřetí tajemství, pane Blacku,“ řekl skřet a zatáhl za páku a vozík se s cuknutím rozjel, chvíli sledoval tu samou cestu, kterou znal, než projel kolem draka, který měl na starost trezory s čísly menší než sto, dále potkaly dva trolly a ještě velký stín něčeho, co nebylo naštěstí vidět, protože vozík zastavil.

„Prosím trezor číslo tři,“ vylezl skřet. „Lucernu prosím,“ zvedl tu svou mrňavou packu a ukázal na lucernu, kterou mu teda podal. „Chvíli bude trvat, než odstraním kouzla, vydržte.“

Tu chvíli využil na to, aby se tu porozhlédl, třeba bude mít jednou málo peněz a bude to tu chtít vykrást, člověk přece nikdy neví.

„Hotovo,“ řekl asi po minutě skřet a naposled pohnul prstem a trezor se s hlukem otevřel, došel blíž a natáhl krk, aby se podíval, co tam je a málem omdlel, všude kam dohlédl, byly ohromné pyramidy zlatých nebo stříbrných mincí, nikde ani jeden šperk, nikde žádná cennost nebo vzácnost, všude byli jenom peníze, ohromné množství peněz.

„Přeje si pan Black vybrat?“ zeptal se skřet.

„Co? Jo…teda vlastně ne, nechte mě se ještě podívat,“ vykoktal ze sebe a šel blíž k té nádheře, nikdy peníze nepotřeboval, ale takovéto množství bylo něco, co hodně zkoušelo jeho charakter.

„Tohle je hodně pěkný sen,“ řekla za ním Hermiona a on nemohl souhlasit, protože tohle by si nedokázal představit ani v těch nejdivočejších snech a to se mu zdávají různé věci.

Sáhl a z jedné pyramidy sebral jeden galeon, ale tak, aby nic neshodil a jen tak z radosti si s ním hodil.

„Kolik tohle dělá?“ otočil se na skřeta.

„Pět set dvacet tisíc třicet dva galeonů a třináct srpců.“

„Dobrá tedy, veškerý obsah tohoto trezoru převeďte do trezoru Blacků, tady máte klíček,“ podal malý klíček skřetovi a ten galeon, který držel v ruce, odcvrnknul pryč.

 „Jistě, pane Blacku, jak si přejete,“ pověděl skřet a mohli tak nasednout do vozu a vystoupili až u trezoru Blacků tedy vlastně už u jeho trezoru, který když se otevřel a vyšla z něj ta podivná mlha, ukázal veškerý majetek dokonce už i ten přenesený a to bylo co říct.

„Dobrá, takže kolik je momentálně v tomhle?“ zeptal se nakonec, když se nabažil toho úžasného pohledu.

„Bylo přeneseno pět set dvacet tisíc třicet dva galeonů a třináct srpců z minulého trezoru a v tomto se nacházelo tři sta jedenáct tisíc dvě stě padesát osm galeonů a pět srpců, což dohromady dělá osm set třicet jedna tisíc dvě stě devadesát galeonů a osmnáct srpců,“ odříkal bez přemýšlení skřet.

„Což je něco kolem čtyřicet milionů liber,“ pošeptal Hermioně, která si to už určitě stihla spočítat sama.

„Děkuji, můžete trezor zavřít,“ řekl poté, co si zaplnil svůj váček aspoň stovkou galeonů.

Rozloučili se se skřetem a opustili celou banku, byl rád za to, že to dopadlo tak, jak to dopadlo a on mohl s klidným svědomím říct, že s ministrem okradli Voldemorta o pět set dvacet tisíc… prostě o pět set tisíc galeonů, což mu dělalo mnohem větší radost, než jenom to samé vlastnictví.

„Teď jak jsem slíbil, tady máš něco přes sto galeonů, běž si nechat objednat nějaké šaty, možná to bude naše poslední vycházka na dost dlouhou dobu,“ řekl nakonec a i tahle návštěva se povedla bez jakýchkoliv problémů a tak za pár sice delších minut byli zase doma.

„Harry, doporučuju si přečíst noviny,“ hodil mu je na stůl Percy a odešel, podíval se na něj zvědavě, jemu se zdálo, jako kdyby byl naštvaný a jestli jo, tak se to dozví v novinách, takže je otočil na titulní stranu a dozvěděl se tu nejočekávanější věc.

„Novým ministrem po odstoupení Korneliuse Popletala se stává Arnold Yaxley, muž velkých činů,“ hlásala hlavní zpráva, rychle otočil na stranu dvě a začal číst.

„Po včerejším vzbouření bývalého ministra a pár ministerských bystrozorů nastoupil na nové místo zasloužilý pracovník ministerstva kouzel Arnold Yaxley, který mimo jiné pomáhal na zrychlení soudních procesů, dokonce si pro nás samotný nový ministr udělal čas a zodpověděl nám některé otázky,“ bylo napsané v záhlaví a on měl už teď chuť ty noviny zmuchlat a spálit. „Je mi ohromnou ctí být novým ministrem, nikdy jsem nic takového nečekal, ale poté co se bývalý ministr se svým věrnými pracovníky pokusil zničit celé ministerstvo a my hrdí kouzelníci jsme ho museli zatavit, jsem tento úděl vzal a slibuji, že posílím Ministerstvo kouzel na takovou úroveň, že se nikdo o nic takového už nepokusí.“

 „Samý kecy,“ zabručel naštvaně a přinutil se k dalšímu čtení.

„Harry Potter, Albus Percival Wulfric Brian Brumbál a jiná vlivná jména se zúčastnili vzpoury!“ bylo napsáno jako další název článku, do kterého se taktéž z nechutí pustil.

„Vzpoury o zničení a ovládnutí ministerstva kouzel viz strana 1, se také účastnil Chlapec, který přežil Harry Potter se svou kamarádkou Hermionou Grangerovou ze školy čar a kouzel, z které podle nejnovějších zpráv utekli, aby mohli bývalému ministru Korneliusi Popletalovi pomáhat, celé téhle vzpoury se účastnilo přes třicet lidí, mezi kterými byl i nynější ředitel Bradavické školy Albus Brumbál se svojí armádou známou jako Fénixův řád, vzpoury se účastnilo i několik ministerských pracovníků v čele s vedoucím bystrozorů Rufusem Brouskem a ministerským sekretářem Percy Weaslym,“ když si tohle dočetl, místo vzteku se mu chtělo spíše smát, celý to byl jen hloupý vtip a nikdo tomu přece nemohl věřit, i když jak znal lidi, tak věří jenom tomu, co je napsáno v novinách, bohužel.

Jenže tímhle zprávy nekončili, byla tam ještě jedna důležitá.

„Harry Potter zlodějem!“ tohle když přečetl, málem se udusil na snídani, kterou do té doby spokojeně jedl.

„V dnešních hodinách se zjistilo, že účelem celé vzpoury na ministerstvu byla loupež půl milionů galeonů z ministerských zásob, které podle informací Gringottovic banky vybral včera ráno Harry Potter se svou kamarádkou Hermionou Grangerovou, k celému případu se vám vyjádří ministr kouzel Arnold Yaxley a mluvčí Gringottovic banky.“

„Je to hrozná tragédie,“ řekl nám smutně nový ministr. „Tyto peníze jsem chtěl uplatnit na opravu a péči o zraněné, kteří statečně bojovali za dobro ministerstva, jenže náš bývalý zachránce před zlem, je bohužel po domluvě se svým vzorem, bývalým ministrem Korneliusem Popletalem vzali a přemístili do jiného trezoru, takže bude potřeba zvýšit daně, aby se peníze vrátili zpět na své místo.“

„Ano ve včerejších ranních hodinách se tu objevil pan Potter, ale jeho darovací smlouva byla platná, takže si s nimi mohl dělat, co chce a teď mě neotravujte nebo vás zakleju,“ pověděl pro Věštec mluvčí skřetů z Gringottovic banky.

„Nyní je už na bývalého ministra kouzel Korneliuse Popletala a na Harryho Pottera vydán zatykač a odměna padesát tisíc galeonů na hlavu, pro ty kdo je chytí nebo pomohou chytit, na ostatní účastníky vzpoury se zatím zatykač nevydal, budeme dál sledovat situaci,“ končil celý článek a on tak už konečně mohl se vztekem odhodit tenhle list plný lží na zem.

Naštvaně vstal a celý talíř hodil proti zdi, kde se s obrovským hlukem rozbil. „Do prdele,“ zaklel naštvaně, tohle mu ještě chybělo, Aberforth měl pravdu Voldemort nebyl hlupák, takhle ho potopit, to bylo horší než jejich největší obavy, počítali s ledasčím, ale to že ho bude nahánět více než polovina kouzelnické Anglie, aby dostalo tolik peněz, že by si za to koupili dva malé domy, s tím opravdu nepočítali a to ještě nevěděl, kolik lidí přišlo o život při tom boji, všechno se zmrvilo a on se mohl uklidňovat tím, že všechno naštěstí padlo na jeho hlavu, žádná zmínka o Lence, Aberforthovi nebo Horáciovi, i Hermiona s Percym by se dokázala vyplatit, takže do budoucna se ty peníze budou hodit.

„Slyšela jsem ránu, co se stalo?“ ozvala se Hermiona a určitě koukala na něj a na rozbitý talíř skoro pod jeho nohama.

Dal si hlavu do dlaní a pak si dlaněmi zajel do vlasů a chytil se za ně, nechtěl začít křičet na nikoho, kdo si to nezaslouží a tak se všelijak snažil ten vztek regulovat.

„Jsme v prdeli, to se stalo,“ pověděl spíš zničeně než naštvaně. „Celá Anglie po mě jde, všichni se mě pokusí zabít, to se přesně stalo. Sakra! Jdu za Grindelwaldem, ať mě naučí ty kouzla, nikdo na mě vytáhne hůlku a ukážu mu, jak bojuje rodina Blacků,“ už řekl naštvaně a zamířil do horních pater, kde najde toho, koho momentálně potřebuje.

Formát pro tisk