Kapitola devětatřicátá - Boj o ministerstvo

Harry Potter and Pactum Purgamen

„Je tu! Pán Zla je tu! Utíkejte!“ někdo zařval a on byl dokonale probuzený, otevřel oči a uviděl všechny kromě Percyho.

„A to se mi tak hezky spalo,“ zamumlal Grindelwald. „Zabiju každého, kdo mě probudil.“

„Navlíkněte se do plášťů, ihned!“ zakřičel Aberforth a všichni v panice začali hledat a navlíkat plášť, včetně jeho, než si vzpomněl, že on žádný nemá.

„Percy je s ministrem, musíme rychle do hlavního sálu, tam určitě bude i Raddle se smrtijedy a přemlouvat, aby se všichni vzdali, že nechce prolévat čistokrevnou krev.“

„Co tam chce ministr? Musí utéct!“ připravil si hůlku a snažil se přeřvat ten obrovský hluk splašených lidí, kteří se snaží někam zmizet.

„Neřeš ministra, musíme okamžitě jít, Gellerte zastření,“ poručil Aberforth a bez řečí se tak stalo.

„Dolů rychle, nenechte si odhalit obličej, až budete nezastření nebo až Harry řekne, zaútočte!“ dal poslední pokyn Aberforth a všichni společně vyběhli po schodech dolů, protože výtahy samozřejmě nefungovali.

Zastavil se před hlavním sálem a sledoval minimálně dva tucty smrtijedů  v čele s Voldemortem, jenom co se mu na okamžik podíval do očí, padnul na kolena bolestí z jizvy.

„Nitrobrana, Nitrozpyt, Harry!“ pošeptal mu tvrdě Aberforth a on rád poslechl, byla to ta rada, kterou chtěl slyšet, protože mozek pod náporem bolesti nic nevymýšlel, tvrdě to trénoval dlouhé měsíce, muselo to přece přinést nějaký užitek, nebude tu u Merlina ležet na kolenou, jenom kvůli tomu, že nějaký šašek stojí proti němu.

Po pár vteřinách to přestalo a tak malátně následoval Hermionu k obří soše, která už od nepaměti stála uprostřed sálu, a za ní už čekali všichni, poznal na jedné straně sálu pár bystrozorů mířících na smrtijedy na straně druhé, ale nikdo zatím nezačal boj a jemu to připadalo až přespříliš divný.

„Korneliusi Popletale, přijď se mi sem vzdát a nemusí být zraněn žádný kouzelník čistokrevné krve, nejsem tu za účelem boje, odstup ze své funkce a jako správný ministr zachraň všechny zde,“ pověděl velice hlasitým hlasem Voldemort a jemu ten úlisný hlas ničil sluch a také způsoboval strašnou bolest v jizvě, kterou musel bez přestání korigovat silou nitrobrany.

„Jsem tu, Raddle,“ uslyšel zezadu bystrozorů hlas ministra, který vystoupil sám z řady a s ním dopředu udělal i pár kroků Percy.

„Jmenuji se Voldemort!“ zasyčel nebezpečně.

„Říkám lidem pravým jménem, je to má povinnost,“ nenechal se Popletal zastrašit a on zůstal překvapen nad statečností ministra, který byl všemi popisován a nazýván jako největší zbabělec.

„Vzdej se své funkce a předej ji mně a budeš ušetřen,“ řekl Voldemort, ale on si byl jistý, že je to lež, celá tahle debata byla jednou velkou lží a ministr to musel stejně jako on už dávno vědět.

„Nabídka, která se neodmítá, že ano, ale kdybych byl ušetřen, jak bych mohl umírat s čistým svědomím, kdybych nechal největší zlo dopadnout i na ministerské křeslo?“

„Vybral sis,“ zavrčel nebezpečně Voldemort a on se rychlým rozběhem dostal za Popletala, bylo to tak rychlý, že ho nikdo z přátel nedokázal ani zadržet, což bylo přesně jeho cílem, zastavil se tak, aby ministr nemohl cítit jeho zrychlený dech, ale tak, aby jeho reakce mohli být bezchybné.

„Avada Kedavra,“ zahřmělo sálem a na Popletala směřoval zelený paprsek, který měl ministra zabít, všichni na to koukali jak na hloupý mudlovský film a nikdo neudělal nic, včetně samotného ministra.

„Cruciatus,“ chopil se tedy obrany sám a zamířil přímo proti paprsku a sledoval spojení zaklínadel přesně v půlce dráhy, v tom se toho stalo mnoho, jejich zastření zmizelo a zpoza sochy vyletělo na překvapené smrtijedy spousta paprsků a i ministr, který se vzpamatoval, vyslal svoji kletbu na Voldemorta, který byl donucen skončit mocné spojení jejich hůlek a vyblokovat tuto kletbu, naštěstí ani bystrozoři nezůstali v klidu a tak kolem něj prosvištělo minimálně deset zaklínadel a on byl rád, že se mu podařilo překvapit.

„Voldemort je náš,“ vzpomněl si na příkaz, který mu nadělil Aberforth a tak zamířil na smrtijeda bránící se jedné kletbě a pomocí kombinace Defodio, Confringo, Expulso poslal tohoto smrtijeda s ohromným výbuchem na druhou stranu sálu, bylo to něco, co si strašně přál udělat už dlouhou dobu a teď měl spousty možností.

Ale jakou chybu udělal, zjistil, až když na něj letělo minimálně pět kleteb a on neměl způsob jak se bránit, skrčil se a levou rukou si kryl obličej, ale rána nepřišla, spíš obrovské světlo, které dokonce proniklo, přes jeho přivřené oči.

Před ním stál Albus Brumbál a mnoho lidí s Fénixova řádu, nechtěl se s nimi bavit, ani je pozdravit či uvítat a tak se za jejich zády rozběhl pryč a dál střídal jednu ničivou kletbu za druhou, nemířil přesně, spíš to byla taková krycí palba, ale pro něj bylo teď podstatné něco jiného, přimět svůj sluch soustředit se pouze na jeho okolí, protože tolik vyřčených kleteb nebo rámusu z účinku těchto kleteb, ho strašně rušilo.

„Neopouštěj nás!“ poprosila Hermiona, když se schoval za její štít a mohl tak popadnou na krátkou sekundu aspoň dech na úspěšnou ofensivní taktiku, kterou se tak dlouho učili, nyní byl chráněný a to mu pomohlo začít myslet jako vůdce a ne to co předváděl do teď.

Všichni byli dobře rozmístění, jediný co sledoval, bylo to, kde je Voldemort a kde jsou ostatní z jeho týmu, věděl, že Percy je s ministrem a Hermiona s Lenkou jsou s ním a Aberforthovi s Grindelwaldem se snad nemohlo nic stát a tak byl momentálně spokojen se situací a mohl celý svou soustředěnost usměrnit na ofenzivu.

Neměli žádný stálý cíl, Hermiona neustále tvořila nové a nové štíty nebo před ním budovala bariéru z jakéhokoliv materiálu, který byl k dispozici, aby byli neustále krytí. Lenka mu neustále kryla záda, protože smrtijedi už byl všude ne jen na té jedné straně bojiště. Společně furt postupovali, protože stát na jednom místě byla sebevražda. Nikdo z nich nevěnoval přílišnou pozornost souboji Voldemorta s ředitelem, všichni z jeho týmu byli na tohle připravení, nikdo neudělal takovou chybu, aby se zakoukal na problémy jiných. Prostě útočil na cokoliv, co se mu zdálo logické, střídal samé bojové kletby, ale bohužel jen málo skončilo užitkem, protože nikdo ze smrtijedů nebyl dítě, aby nedokázal zhmotnit dostatečný štít proti bojovým kletbám.

„Jdu pomoct Percymu!“ uslyšel od Lenky a tak i on spustil salvu kleteb na případné útočníky, krycí palba to bylo to, co chtěla naznačit, měla pravdu, ministr je důležitá figurka, která tu nesmí padnout a i když by ji radši měl u sebe, nemohl být tak sobecký.

Lidí v masce bylo příliš a on nyní musel se otáčet i za svá záda, protože jedna kletba do zad, by pro něj mohla být konec a pro Hermionu samozřejmě taky, věřil jí, že se postará o všechny přímé kletby, takže on musel být ten, kdo nepustí žádné zaklínadlo do zad.

Chtěl se otočit zpátky a donutit ji ke změně pozice, ale než stačil vydat byť jen jedinou hlásku, padal k zemi, hlavou mu proběhla spousta možností, ale bolest nepřicházela, aspoň ne do té doby, než dopadl tvrdě na zem. Zjistil, že na něm leží Hermiona což mu rozhodně na zlepšení situace nepomohlo, viděl její omluvný výraz, který značil, že to nedokázala a pak se k jeho radosti rychle odkutálela pryč a jemu najednou na mysl přišla otázka, co to bylo za kletbu, že to nedokázala vyblokovat. Každopádně to pochopil jako nutnost rozdělení, ze země se rychle pomocí rukou zvedl a jako poraněné čtyřnohé zvíře se rozběhl taktéž pryč akorát na opačnou stranu, cestou dokonce musel přeskočit jedno tělo a mohl jenom doufat, že to není nikdo z jeho přátel, se štěstím se vyhnul jednomu zbloudilému paprsku, který prolétl těsně vedle něho a on mohl jenom poděkovat Merlinovi, že ho to minulo.

Konečně mu ale došel ta skutečnost, že ani Hermiona mu nemůže tak pomoci, jak čekal, je tu tolik nebezpečných protivníků, kterým musí uhýbat a ne schovávat se za nikým, kdo rozhodně nemá na tyhle smrtijedské sráče z dob první války.

Nemohl tu zůstat stát a přemýšlet o nyní již nepotřebných hloupostech, první koho uviděl ve své blízkosti, byl podle rezavých vlasů někdo z Weasleyů a tak se na moment k němu připojil, ihned zjistil, že to Bill a tak společnými kletbami smetli jeho protivníka, který mohl jenom chvíli vzdorovat, protože ani Bill ani on nepoužívali kletby, které se dali dlouho bránit nezkušeným kouzelníkem, což tenhle mladý a nemotorný smrtijed rozhodně byl. Nevnímal to ale dlouho, protože jakýsi instinkt ho donutil zvednout hůlku a blokovat kletbu nebo něco, co ho odmrštilo i se štítem dobrých pár metrů, kde udělal pár kotoulů a nakonec zabrzdil až u nějakého dalšího těla, jakoby tohle nebyla dostatečná smůla, ještě hloupě dopadl na levou ruku a dost bolela.

„Sakra!“ zaklel nepříčetně, když se pomalu a bolestivě sbíral, donutil se nepodívat na snad omráčené tělo, nechtěl spatřit obličej nikoho, nikdo si ho nevšímal, Bill byl pryč, Hermiona byla pryč a on tu zničeně klečel uprostřed bojiště.

Kleteb kolem bylo strašně mnoho, ale to si přestal uvědomovat, když konečně spatřil cíl číslo dva, Belatrix. Vztek se v něm objevil jako mávnutím hůlky a zamířil rovnou k ní, když si vychutnávala nějakého svého protivníka, ale najednou ho nějaké ruce silně chytili a ještě silněji s ním zatřásli, až málem upustil hůlku

„Co to krucinál děláš! Tady jsi na bojišti ne na promenádě! Jestliže je to tvůj nepřítel, beru si ho já, běž pomoc ministrovi!“ zakřičel na něj naštvaně Grindelwald a odstrčil ho pryč. Vzal to na vědomí, nechal se ovládnout emocemi a medailonem, i když bylo malicherné to svádět na kus věci, tak jenom spěšně obhlédl situaci, na zemi bylo už mnoho zraněných, ale nikdo se nemohl přemístit, ne když tu byla ta bariéra, viděl, jak Grindelwald stojí proti Belatrix a posílá proti nějaké kouzlo, které bylo k celé té smůle zablokované.

„Ty jsi mi ale proradná mrcha!“ zasyčel Grindelwald a otočil se znova na něj protože Belatrix se stáhla mezi své druhy. „A co tu děláš ty, neválej se tu a jdi něco dělat, tohle není divadlo, prcku!“ seřval ho znovu Grindelwald a on si začínal připadat jako naprostý idiot.

Rozběhl se znovu, až zakopl a ze země si všiml nějaké ženy bez hůlky, po zadku couvající k jednomu ze sloupů, rychle zvedl svou hůlku a zaostřil na osobu, která se plížila k této ženě, podle pohybů poznal hrozbu, před kterou ho varoval Aberforth, vlkodlak Fenrir Šedohřbet, ten který útočí a přeměňuje ostatní i ve své lidské formě, bylo mu nakázáno nepouštět se tohoto protivníka, ale jeho pud Nebelvíra, říkal něco jiného.

Uviděl pracku, jak se blíží k ženě, kterou nemohl poznat, protože se krčila ve stínu sloupu a ze země zamířil na Šedohřbeta. „Sectumsempra,“ zakřičel ze země a poslal nejsilnější řezací kletbu, kterou znal, a ta neminula, stačil si všimnout, že ta kletba byla tak posílená vztekem a surovou magií, že doslova uřízla Šedohřbetovi ruku, který zařval bolestí, ale nepadl na zem, ani nijak neukázal bolest nad skutečností, že nemá ruku, v amoku se i bez ruky s jenom krvácejícím se pahýlem rozběhl proti němu, chtěl zvednout hůlku znovu, ale jenom ten pohled do očí této zrůdě ho na chvíli odstavil, na chvíli, která pro něj mohla být smrtelná.

„Assa in tuo succo,“ pověděl za ním Grindelwald a Šedohřbet dopadl na zem a začal šíleně řvát.

„No tak hafane, smaž se ve vlastní štávě!“ zařval znovu Grindelwald a jakoby svými slovy pustil do kouzla mnohem více síly a tak Fenrir zle zakňučel a dál řval bolestí, tohle nebyla zrovna pastva pro jeho oči, ale Gelertovi to nijak vůbec nevadilo.

„Dělej, kluku, postarej se o toho zatraceného ministra, musíš ho dovést do bezpečí! Já se postarám o tuto zrůdu,“ uslyšel ještě a tak dal rychlým kývnutím na vědomí souhlas, ale hned se nerozeběhl za ministrem, musel se ujistit, že ta žena je v pořádku a tak se vydal jako první tam, než uviděl v dáli Hermionu, jak bojuje proti nějakému smrtijedovi sama, zastavil se v půlce pohybu a chtěl změnit směr, ale protivník jenž stál čelem k Hermioně najednou z ničeho nic odletěl pryč a cestou udělal tolik otoček, že i profesionální hráč famfrpálu by bledl závistí, podíval se po směru paprsku a uviděl šklebícího se Gellerta, který dělal dokonale svou práci.

Otočil se tedy zpátky ke svému dřívějšímu cíli a cestou už nepotkal naštěstí žádné náhodně odražené zaklínadlo, protože byl už na té druhé straně, kde se už skoro nebojovalo, protože tu už nikdo nebyl, oběhl onen sloup a spatřil na zemi, klečící a třepající se Fleur, která sice mířila před sebou hůlku, ale vypadalo to stejně bídně, jak se bránil proti Šedohřbetovi sám.

„Fleur, pojď, dostanu tě do bezpečí,“ podal ji svou poraněnou ruku, ale pohled směřoval se svojí pravou rukou, co kdyby náhodou letělo nějaké zaklínadlo, nebyl už takový hlupák, aby takhle riskoval, ne teď, když ho Gellert nehlídal, neudělá přece žádnou hloupost, nemůže, udělal jich přece za tak malou chvilku dost.

„Arry?“ ozvalo se překvapeně stále tím vílím hlasem, jaký si pamatoval, nemohl se ani usmát, jak jeho výraz byl kamenný po těch strašnostech, co už tu viděl, nikdy by si nepředstavil, že vlkodlak bude mít ještě strašnější oči než samotný Voldemort.

„Ano, jsem to já, ale pokud mě chceš ještě vidět živého, tak prosím rychle vstaň,“ naléhal, a když ji rukou bolestivě vytáhl na nohy a její ruku si přehodil kolem svého ramena, tak vyrazil. Byl rád, že snad kromě vyvrknuté nohy nebyla zraněná a tak stále připravený zamířil k Percymu a Lence, kteří bránili zuby nehty ministra, a dokonce viděl, jak tam pomalu couvá Hermiona, nakonec si všichni uvědomili, že když jsou slabý, tak bude síla v jednotě.

„Harry, jsem tak ráda, že si v pořádku!“ přivítala ho Hermiona a hodně rychle pochopila naléhavost situace a z druhé strany pomohla nést Fleur.

„Musíme ale zmizet, pane Popletale, musíme se schovat,“ zakřičel už z dálky a všímal si stále hrdého ministra, který neutekl z boje, jako správný vůdce, ale jako správný vůdce by měl být obklopen svou armádou, ale nebyl tu nikdo… byli tu jenom oni čtyři.

„Tahle bitva je prohraná, bojuje tu pár posledních, bystrozoři utekli jak šváby, takže musíme udělat ještě poslední věc, následujte mě do mé kanceláře!“ přikázal ministr a on se podíval po svých přátelích, všichni kdo měli volné ruce, drželi před sebou štít a čekali na jeho rozhodnutí, rozhodnutí, které mohlo být zásadní.

„Je to jediná místnost, odkud se dá přemístit, jediná místnost, na kterou neplatí žádné bariéry,“ vysvětlil rychle Popletal a to mu stačilo, tohle potřeboval vědět, to byla ta informace, které tu měla zásadní roly.

„Odvedu tam Fleur a ministra, musíme věřit, že Aberforth a Grindelwald dokáže prolomit tu bariéru, ale kdyby náhodou ne, musíme mít záložní plán. Ředitel sice bojuje s Voldemortem ale určitě to nebude dlouho vyrovnané. Percy a L-,“ zastavil se ve jméně, protože nesměl prozradit její utajení. „Prostě vy tři, zůstaňte tu, odvedu je do bezpečí a ihned se vrátím, musíme tu zůstat do té doby, než dostaneme příkaz se stáhnout, pak odvedeme co největší počet lidí!“ rozkázal nakonec a všichni sehraně a najednou přikývli.

„Dobrá, ale běžte,“ zakřičel na něj Percy a rozběhli se jako správná trojka znovu do boje, tohle momentální krytí nemohlo dlouho vydržet, a tak když viděl, že se ministr vyměnil s Hermionou v podpírání, co největší rychlostí vyběhli ke krbům, které bohužel fungovali jen v rámci ministerstva, jak už se mu podařilo zjistit a poté, co se tam společně naskládali a ze zásob, které měl ministr u sebe, hodili letax, zmizeli ve známém zeleném ohni.

„Ať tu chcete cokoliv, tak rychle!“ zařval vyděšeně, neměl čas, oni tam bojovali a on si tu schovával zadek, každá sekunda byla drahá, co když teď…ne musí jim přece věřit.

„Samozřejmě,“ zamířil rovnou ministr k nějakému sejfu, který k jeho překvapení byl mudlovský, párkrát zatočil kolečkem jako v těch filmech co sledoval skrytě u Dursleyů a vytáhl z nich nějaké papíry, které si rychle ministr podle potřeb zmenšil a ostatní spisy rychle nechal zmizet.

„Tohle Harry jsou veškeré peníze, které má ministr k dispozici, dělá to obrovskou sumu, vím, že za to budu odsouzen na doživotí za zradu ministerstva, ale ty peníze jsou tvoje, poslední skutek, co jako minstr udělám, nenechám ty peníze smrtijedům, vezmi si to a vyhraj tuhle zatracenou válku,“ udělal obrovské šlechetné gesto nyní už asi bývalý ministr Popletal.

„Děkuju, nyní ale musíme jít!“

„Samozřejmě, tady máš kámen, který ti dovolí se přemístit, nemám jich bohužel víc, uvidíme se snad v lepší době, Harry, možná jsem nebyl nejlepší ministr, ale snad jsem ti dostatečně pomohl, mám v tebe důvěru, udělej to pro nás,“ řekl nakonec ministr a přemístil se, nebylo to žádné gesto sraba, ministr odešel jako hrdina.

„Tohle mi bude muset někdo vysvětlit, Arry,“ zašeptala překvapeně Fleur a stále nemohla pochopit absurditu téhle situace, ale nikdy by nepřiznal, že ani on ji nechápe.

„Fleur věříš mi?“ zeptal, a když viděl její kývnutí, pokračoval. „Přemístím tě na Grimmauldovo náměstí, bez hůlky se nebudeš moct přemístit, ale vrátím se tam pro tebe a dostanu tě domů, dobrá?“ zeptal se a nepočkal ani na souhlas a přemístil se přímo do obývacího pokoje, kde jí položil do křesla a zavolal ji Kráturu a přemístil se zpátky, všechno to trvalo moc dlouho, čas byl největší nepřítel a on ho tu ztratil tolik, první co uviděl, když se objevil znovu, bylo přibíhající Hermionu s Lenkou.

„Co se stalo?“ zeptal se rychle, chtěl se rozběhnout tam dolů, ale jejich pohled naznačoval něco jiného.

„Aberforth zrušil bariéru, všichni se přemístili pryč, nezůstal tam nikdo kromě smrtijedů, ministerstvo padlo,“ řekla smutně Hermiona.

„Co zraněný?“

„Ředitel je nějakým mocným kouzlem pomocí Fawkese všechny přemístil pryč, včetně mrtvých,“ dodala Lenka poslední slova velice potichu.

„Co Percy, Aberforth a Grindelwald?“

„Já nevím!“ zařvala vyděšeně Hermiona. „Měli jsme tě donutit zmizet, prý oni zmizí taky! Harry jsou nám v patách, poté co se přemístili všichni pryč, nás Grindelwald přemístil nebo co to bylo ven z místnosti, prostě musíme zmizet!“

„Dobrá, musíme do sídla!“ rozhodl a strašně doufal, že už tam všichni budou. Když spatřil, že všichni se přemístili, udělal to samé ale s pocitem, že se všechno totálně posralo.

„U Merlina, kde jste byli tak dlouho!“ zařval rychle Aberforth a nečekaně je všechny otcovsky objal, byl rád, že ho vidí, ale to mu rozhodně nestačilo.

„Kde je Percy a Grindelwald?“ zeptal se ihned.

„Percy je zraněn a Grindelwald ho léčí, hlavně že vy jste v pořádku, už jsem se tam chtěl pro vás vrátit.“

„Takže jsou v pořádku?“ musel zjistit veškeré podrobnosti, nebude moc zklidnit své tělo, dokud nebude uklidněn jeho mozek.

„Jo, podle Grindelwalda bude v pořádku, Hermiono běž tam s tím ramenem taky, Grindelwald se ti na to koukne,“ rozkázal rychle Aberforth, že nestihl ani se zeptat, co se jí stalo a přemístila se nahoru.

„Takže?“ zeptala se Lenka, lehce opírající se o něj, on ji také využíval jako podporu, bylo toho na ně až příliš mnoho.

„Ministerstvo padlo, ale Popletala jsi dostal pryč, což je obrovský úspěch, od nás naštěstí ztráty nebyli a teď už jen můžeme čekat, jak to dopadlo na straně Fénixova řádu, abychom si s klidným svědomím mohli říct, že to nebylo strašný.“

„Byla to brutální prohra,“ povzdechl si naštvaně a jenom adrenalin v těle ho udržoval stát.

„Raddlovi jsme způsobili ztráty a ukázali odpor, nebyla to prohra,“ řekl Aberforth, ale on se s ním nechtěl hádat, to že oni neměli zraněné, neznamenalo nic, tolik těl co tam leželo, bylo naivní si myslet, že to byli jen zraněný nebo Voldemortovi poskoci.

„Mám tu přes noc zůstat nebo…“ optala se Lenka a bylo na ní vidět, že se co každou chvíli zhroutí.

„Ano, pořádně se vyspíš a pak tě osobně přemístím k tátovi, běž se vyspat,“ rozkázal naposled a ona se s posledním rozloučením stejně jako Hermiona přemístila do pokoje nahoru, protože přemístění rozhodně míň vysilovalo než chůze.

„Harry, neber to jako prohru, ukázali jsme odpor a zaseli jsme pochybnosti u smrtijedů, čekali vítězství beze ztrát a to nedostali, nemohli jsme vyhrát, byli jak v početní, tak silové převaze, můžeme jen děkovat tomu, že my jsme v pořádku, vedli jste si dobře.“

„Promluvíme si potom, přítelkyni Billa Weasleyho jsem přemístil na Grimmauldovo náměstí, postarám se o to, aby se dostala domů.“

„Hlavně se co nejdřív vrať,“ řekl ještě Aberforth, než stiskl hůlku a přemístil se pryč.

Přemístil se do kuchyně, aby ji nevyděsil a uviděl jenom ji, takže Krátura asi svoji práci udělal a nyní pomáhá u něj v sídle.

„Arry! Jsi zpět,“ řekla a ihned vstala, ale jakmile došlápla, znovu dopadla do křesla.

„Nenamáhej tu nohu,“ vyčetl ji a svou hůlkou si přivolal krabici s lektvary, která mu přilétla z kuchyně, jeden posilující lektvar a bolest utišující do sebe z nechutí nalil, ta ruka bolela jak blázen, ani by se nedivil, že jí má zlomenou, ne tím nárazem, ale jak s ní dál nakládal jako by byla zdravá.

„Tady máš kostirost, posilující lektvar a tohle by ti taky mohlo pomoct,“ vytáhl a podal ji tři lahvičky.

„Jsou všichni v pořádku?“ zeptala se a jakoby nechtěla vypít ty lektvary, než se to dozví.

„Nevím, nemám žádné informace, ale můžeš se je dozvědět sama, vypij to a přemístím tě, kam budeš chtít.“

„Dobrá,“ nakonec souhlasila a vypila všechny nabízené lektvary a musel uznat, že na to jak jsou ty lektvary hnusný a ona naučená na lepší nápoje, nezkřivila vůbec tvář.

„Tak kam tě mám přemístit, budeš mě muset navigovat,“ usmál se, aby zmírnil to napětí nebo aby spíš zmírnil ten pocit, že v očích všech a hlavně svých je největší slaboch.

„Arry, měla bych se tě zeptat na tolik věcí, ale nechci to udělat, nevěřila jsem nikdy tomu, co o tobě říkají, jsem ráda, že můj hrdina nás zase přišel zachránit.“

„Nás?“ podivil se, nechtěl se ptát proč si myslí, že je hrdina, když neudělal nic.

„Jsem no… těhotná, ale nesmíš to nikomu říct, jinak by mě asi zamordovali, že jsem šla do boje.“

„V tom případě nebudu říkat nic ani já, ale bylo to dost nezodpovědné, tohle není tvá válka Fleur.“

„Ani ty si nedokázal zůstat schovaný, myslím, že víš, co znamená kousat si nehty strachem, jestli jsou všichni v pořádku.“

„Ano vím přesně, co máš na mysli.“

„Můžeme se teda přemístit,“ usmála se na něj a on jí rád ten úsměv oplatil, aspoň ten malinký úsměv na oslavu budoucího dítěte, někde ze sebe vyloudil.

„Pokud nebudeš muset, nezmiňuj se o mě,“ poprosil ještě před tím, než pozvedl svoji hůlku, aby ukázal, že je teď správný čas, aby ho navigovala, a když si byl jistý, s prásknutím zmizel.

Objevil se někde na pláži a únavou dopadl na kolena do písku, jeho hlava se motala a oči nedokázal ani otevřít.

„Arry!“

„Budu v pořádku, nyní už jsi v bezpečí,“ řekl ještě, pak už se jen ozvalo šťastné zvolání, které už nemohl celé slyšet, protože byl pryč.

Formát pro tisk