Kapitola pětatřicátá - Poslední klidné dny

Harry Potter and Pactum Purgamen

Ucítil něco studeného na hlavě, a když stále se zavřenýma očima se to pokusil nahmatat, byl zastaven něčí rukou.

„Měl bys ležet, tvá zranění sice nebyla nejhorší, ale radši se nenamáhej,“ promluvila Hermiona a on tedy položil ruku zpátky na postel nebo na to, na čem ležel.

„Jsme v bezpečí?“

„Jo, Krátura se o všechno postaral, nikdy bych si nemyslela, že bude tak…hodný.“

„Asi ve mně opravdu vidí svého pána,“ zamumlal nepřesvědčeně, ale asi to byla správná úvaha.

„Máme všechny věci u sebe?“ zeptal se na další otázku, která nesnesla odklad.

„Jo, podívala jsem se teda jen do svých věcí, ale je tu vše, včetně knih,“ nezapomněla zmínit svoji nejdůležitější věc.

Od další otázky ho ale zastavil zvuk přemístění, což ho donutilo otevřít oči a podívat se zmateně na Hermionu.

„Tady máš hůlku, jdu se tam podívat,“ zašeptala nebojácně, ale rukou ji zastavil.

„To zvládnu,“ stál si za svým a sledoval váhání v jejích očích, než pokývala hlavou a jako první došla ke dveřím, které potichu otevřela a on měl tak šanci nakouknout na chodbu.

„Harry? Hermiono?“ uslyšel hlas Lenky, což ho donutilo vydechnout.

„Tady nahoře,“ ozvala se už také klidně Hermiona a on se mohl tedy znovu dopravit do své postele.

„Harry! Já o tebe měla takový strach a ty se tu válíš!“ ozvala se Lenka a on se posunul, aby si mohla k němu sednout.

„Starosti…ty já dělám rád,“ povzdechl si a položil si na čelo znovu studený obklad.

„S tím se nedá nesouhlasit,“ ozval se ode dveří Aberforth, který k němu taktéž přistoupil. „Nemohl si to vydržet, než to vyřídím sám, musel si odejít sám a ještě s takovým povykem?“ pokračoval Aberforth, ale naštěstí včas pochopil, že to myslí z legrace, i když určitě nikomu do smíchu není.

„Lenko, ne že bych tě tu viděl nerad, ale…“

„Jsme tu jen na skok, využili jsme toho, že je tam takový bordel, tak jsme se přišli sem podívat,“ vysvětlil za ní Aberforth a on jen pokýval.

„Jsi v pořádku? Horácio mi řekl, že to tam vypadalo hrozně,“ zeptala se Lenka.

„Vyměnili jsme si s Malfoyem pár ničících kleteb, do té doby, než na mě vyslal Cruciatus, pak jsem ho sundal já, zastavil jsem mu krvácení, aby tam nezdechnul a pak mě sundal do zad Ronald.“

„Co si mu udělal, Cruciatus?“ zeptal se bez emocí Aberforth, protože to byl on, kdo mu radil, že má pro svoji ochranu použít cokoliv.

„Nemohl jsem, byl jsem paralyzovaný, ale otevřel jsem medailon a o všechno se postarala Voldemortova duše,“ vysvětlil, protože cítil, že když to řekne teď, už nebude žádné potom.

„To vysvětluje stejné příznaky jako Cruciatus, jak nám říkal Horácio,“ pověděla Lenka, ale viděl v jejích očích radost z toho, že ten Cruciatus opravdu nepoužil.

„S nejvyšší pravděpodobností, to všechno padne na tvou hlavu, tím že si utekl, si jim nahrál do karet, ale neviním tě z toho, jen se teď nesmíš nikde ukazovat, jinak tě budou chtít zavřít, a proto jsme tady,“ řekl Aberforth a on na něj koukal nechápavě.

„Proto jste tady?“ zeptala se místo něho Hermiona.

„Fidelovo zaklínadlo, Lenka vás tu schová a bude jediná, kdo o vás bude vědět, což vám zaručí bezpečí, jestli teda souhlasíte.“

„Ale nebudeš v nebezpečí?“ otočil se na v rámci možností veselou Lenku.

„Nikdo nebude vědět, že jsem to udělala já, všichni vědí, že ještě včera byl ten dům vidět a dneska jsem byla ve škole, takže neboj, budu v bezpečí,“ mrkla na něj a on se musel pousmát, byl rád, že to dopadlo aspoň takhle.

„Lenko, pojď, zabezpečíme to tu a musíme jít, Harry, půjčíš ji plášť, zítra se sem s ním přemístím,“ požádal Aberforth a než stačil souhlasně odpovědět, už mu ho Hermiona podávala.

„Vezmu i nějaké lektvary, ale prozatím vidím, že jsi v dobrých rukou,“ usmál se Aberforth a ihned po Lence taktéž odešel po schodech dolů.

„Hermiono, víš, že když teď odejdeš s nimi, nikdo tě nebude vinit z toho, co jsem udělal, takhle i když si nic neudělala, budeš odsouzena jako můj pomocník,“ obeznámil ji, i když už věděl odpověď.

„Sám by si tu zešílel a já tam taky, navíc máme práci, to co se stalo, už nemůžeme vrátit, ale slíbila jsem sama sobě, že tě v tom samotného nenechám.“

„Harry vrahem, už vidím ty novinové články,“ zamumlal naštvaně.

„Radši se vyspi, potřebuješ to,“ řekla takovým hlasem, že jí musel a chtěl poslechnout.

„Samotnému se mi bude spát špatně,“ usmál se a byl strašně rád, že tu opravdu nemusí být sám, protože vůbec si nedokázal představit, jak by mu Hermioninu přítomnost nahrazoval Krátura.

**

Snažil se poslepu nahmatat, jestli je nebo není v posteli sám, a když zjistil, že je, otevřel zamračeně oči, kdyby vedle něj Hermiona ještě spala, mohl by si dát ještě pár chvil uzdravujícího spánku. Takhle musel vstát převléci se do nového oblečení, které měl ledabyle přehozené přes opěradlo židle a sejít ze svého pokoje po schodech až do obýváku.

„Potřebujete něco, pane?“ přemístil se kousek před něj Krátura.

„Když tak něco k jídlu.“

„Hned, pane,“ zase zmizel a to mu něco připomnělo.

„Hermiono, skoč se obléknout, musíme něco udělat, než bude pozdě,“ řekl ihned ode dveří, když viděl, jak si čte v jídelně nějakou knihu.

„Děje se něco?“

„Ne, akorát se musíme dostat na ministerstvo a donutit je tam, aby ti vydali povolení na přemisťování, protože až se rozkřikne, co jsem udělal, nikdo nám to už neudělá,“ vysvětlil rychle.

„Není to nutné, ty se přemisťovat umíš.“

„Hermiono, nechci o tom diskutovat, budeme to potřebovat, už potřetí jsem skončil tak, že bych se nedokázal přemístit, nechci čekat, až přijde po čtvrté.“

„Tak se aspoň najez, potřebuješ doplnit energii, já zatím půjdu přeměnit naše oblečení na něco, v čem nás nikdo nepozná, kdo ví, kam se už za ten den informace dostali,“ prošla kolem něj a zamířila po schodech nahoru.

„Ještě že aspoň ona je chytrá, když mě takovéto věci nenapadají,“ usmál se sám pro sebe a sedl si k jídlu, které se tam přímo pro něj objevilo.

„Cestovní plášť?“ zeptal se, když uviděl její práci.

„Budeme vypadat jako pocestný, kdybych udělala něco extravagantního, nebylo by to zrovna nenápadné,“ pokrčila rameny a on se tedy do toho oblékl, i když se mu do toho nechtělo, až příliš lehce si zvykl na lepší a příjemnější materiály.

„Přemístíme se na jednu ulici a odtud přes telefonní budku na ministerstvo, se štěstím se vyhneme tupcům na recepci,“ zašklebil se, když si vzpomněl na toho mladého perfekcionalistu, který tam seděl minule.

„Jak chceš,“ usmála se na něj a bez nějakých zdržování je přemístil tam, kam chtěl, odkud to byl jen kousek od budky, která byla cesta až dolů, tam, kam zraky mudlů nešahají.

„Nejdřív dojdeme za Percym, ten nám to všechno pomůže zařídit a aspoň ho informujeme,“ pošeptal a trochu se od ní odtáhl, aby nepřitahovali zvláštní pozornost.

„Dále,“ zamumlal nevrle Percy, protože asi nebyl rád, když ho někdo ke konci směny otravuje, tím, že mu klepe na dveře.

Nechal projít Hermionu a sám za sebou zavřel dveře a hůlkou začal čarovat základní bariéry.

„Hermiono,“ zvolal vesele Percy. „Harry?“ zeptal se, protože stále byl otočený s kapucí na hlavě.

„Santa nejsem,“ zabručel a pokračoval v práci.

„Co mu zase přelétlo přes nos?“ uslyšel tichou otázku, po které toho tedy zanechal.

„Chytí mě tu a putuju do Azkabanu, to mi přelétlo přes nos,“ snažil se přejít rovnou k věci.

„Nějaký žertík na mě kujete ne? Za chvíli se tu objeví Aberforth a zakřičí: ‚Nachytali jsme tě,‘ ne?“ zkusil Percy, ale jejich vážné tváře, které si začínali cosi myslet o jeho duševním zdraví, ho utvrdili, že to není žádný žertík.

„Tak co tu sakra děláte, nevím, jestli se k vám dostalo, ale lístky do Azkabanu se rezervují zde na ministerstvu,“ vyletěl na ně Percy.

„Potřebujeme pomoc, Hermiona se musí naučit přemisťovat a taky zde musí být zapsaná, aby jí hledáček nehledal, bez toho neodejdu,“ pověděl tvrdě a vážně.

„Harry nejradši bych tě poslal domů, zahráváš si až příliš ale…dobrá, pojďte, znám tu pár lidí, co to pro mě udělají,“ uzavřel desky, co měl na stole a sebral si z věšáku hábit.

„Aberforth mě určitě seznámí se situací, takže nebudeme zdržovat a půjdeme to rovnou zařídit,“ přikázal Percy a viděl, jak Hermiona souhlasí a tak musel taky, ještě před odchodem musel srazit bariéry, což byla ta nejlehčí věc na téhle „misi.“

Nastoupili do výtahu ještě s jedním mužem, bylo až komické, jak se tam sešli, oni dva s kápí na hlavě, Percy oblečen v hezkém hábitu a další muž vypadal zarostlý jak Hagrid, naštěstí ten muž vystoupil, ale místo něho nastoupil někdo jiný, někdo, koho tu potkat opravdu nechtěl.

„Otče,“ ležérně pozdravil Percy a posunul se tak, aby pan Weasley musel stát před dveřmi a nepoznal je.

„Neměl by si být v kanceláři?“ řekl pan Weasley.

„Něco vyřizuji pro ministra,“ odmávl tu otázku Percy a on konečně uviděl to, co způsobil.

„Nashledanou, otče,“ posbíral Percy veškerou slušnost a rozloučil se, ale odpovědi se nedočkal.

„Je mi to líto, Percy,“ cítil, že se musí omluvit.

„Každý z nás udělal rozhodnutí, která byla bolestivá, to já bych tě měl litovat ne obráceně,“ pověděl Percy a poté, co se otevřeli mříže, vyšel ven jako první.

Zamířili asi o tři dveře dále, než se učil on přemisťovat a Percy dovnitř vlezl bez zaklepání, jako kdyby to byla jeho kancelář.

„Percy, čemu vděčím za tvoji…vaši návštěvu,“ pověděl muž asi kolem třiceti, když si všiml i jich.

„Něco potřebuji, proto tu jsem,“ pověděl Percy skoro příkazem, takže pochopil, že přátelé opravdu nejsou.

„Jistě, přátelé si musí pomáhat ne?“ zasmál se onen muž, čímž donutil Percyho povzdechnut si.

„Moje kamarádka potřebuje naučit přemisťovat a to ještě teď, uděláš ji průkaz, zapíšeš ji do seznamu, dostaneš zaplaceno a všichni budeme spokojeni,“ řekl nakonec Percy a ukázal, že teď už si tu kápi mohou sundat.

„Harry Potter? Tomu se ale říká výhra, tak pojďte, slečno, něco vás tu naučím, vy můžete mezitím počkat venku,“ pověděl učitel přemisťování takovým hlasem, který se mu vůbec nelíbil.

„A pak, že jsou naivní jen děti viď Percy, on si opravdu myslí, že budeme čekat venku?“ otázal se Percyho dostatečně nahlas, aby se to rozlehlo po místnosti.

Bylo vidět, že mu chce něco ten muž odpovědět, ale jak už to bývalo zvykem, Harrymu Blackovi nikdo neodporuje, což ho donutilo si jenom sám pro sebe povzdechnout.

Sedl si na židli a pozoroval, ale nevnímal, jak Hermiona vysvětluje, co vše už umí, radši přemýšlel nad plány, co ještě musí udělat, než se bude muset jako krtek zahrabat a ukazovat se jen po nocích anebo vůbec.

„Harry, mohu ti nějak pomoci?“

„Já nevím, Percy, nemám zkušenosti ve hře na schovávanou,“ pověděl zamračeně, když si byl jistý, že ho učitel přemisťování nemůže slyšet.

„Můžu se pokusit pozdržet tisk, donutit jinak smýšlet důležité lidi, ale jenom pokud to půjde.“

„Určitě se to rozmázne tak, že ze mě bude nejhorší člověk na světě, takže si vážím tvé snahy, ale řekl bych, že je marná.“

„Nabídl bych ti, že zůstanu s vámi úkrytu, ale poslal by si mě k čertu, takže to neudělám, budete mít všechno? Jídlo, pití, noviny, knihy, prostě všechno co potřebujete?“

„Věřím, že o vše se postará Krátura a Aberforth, ale možná bude dobré, když se někdy s Aberforthem dostavíš, možná přece jenom budeme něco potřebovat.“

„Vždy ti budu k službám, doufám, že to víš.“

„Jsem ti za to vděčný a pořád budu,“ podíval se na něj s vděkem a pak už se jen díval na Hermionu, která byla ve svém živlu.

**

„Vím, že to není nejlepší téma, potom co se stalo, ale máš nějaký nápad, co tu budeme dělat?“ zeptala se Hermiona, když si četl poslední výtisk Denního věštce, který ještě nebyl o něm.

Opatrně noviny složil, aby si dal chvilku načas pro složení normální věty.

„Jelikož jsem toho všechno předpokládal, ne že málem zabiju dva lidi, ale to že tu budeme sami tvrdnout, tak jsem měl ledacos naplánováno, tedy většinou jsem to dal dohromady s Horáciem a Aberforthem, ale výsledek je stejný.“

„A?“ projevila se její typická zvědavost.

„Zvěromagie, ale spíš jsme pro tebe připravili základy tvoření vlastních kouzel, pomocí run a věštění z čísel, nerozumím tomu, vše jsem přečetl v knihách, protože mě k tomu donutil Aberforth, abych ti u toho byl nápomocen, protože prý ve zkratce s tvým intelektem a mou energičností to za ten volný čas zvládneme.“

„To jste mě se svým plánem nemohli seznámit? Už bych si něco vyhledala,“ zamračila se ihned na něj, jakoby na ní plánovali atentát.

„Ve škole byli potřeba jiné věci, kdežto tady se budeme nudit tak, že se do toho ponořím i já, což je málo vídaná věc.“

„A ty se opravdu chceš zajímat runami a věštěním z čísel?“ podívala se na něj s obdivem a zároveň podivem.

„Kdybych uměl runy, uměl bych runové bariéry a Ron by se do té umývárny nikdy nedostal, už ten svět nevidím tak jednoduše a pokud mi pomůže umět latinu, runy, znaky, obrazce, tak se to klidně naučím, stejně už toho umím víc, než bych uměl, kdyby se některé ty věci vůbec nestali.“

„Jenže bez učitelů to bude těžší,“ poznamenala Hermiona a on se jenom pousmál.

„Spoléhám na tebe, doučovala si mě první ročníky stejně všechno, takže se do toho dostanu, abych ti aspoň mohl přikyvovat, až něco budeš dělat.“

„A ta zvěromagie? Tvému tátovi to trvalo pár let, má cenu se to učit?“

„Můj táta neměl několik měsíců v kuse, aby se to mohl naučit a procvičovat, navíc byli mladší, méně informovanější, i když měli dobrý motiv, my máme větší motivaci, neříkám, že na to máme oba, třeba to nezvládneme ani jeden, ale za pokus to dle mého stojí.“

„Neuvažoval si o kariéře politika nebo učitele? Podání důležitých informací ti jde dobře,“ ozvalo se z chodby, a i když poznal hlas, stejně prvotní reflex bylo natáhnout hůlku.

„Už tu nejsem vítaný?“ zasmál se Aberforth, když na něj mířily dvě hůlky. „Dobrý nápad se naučit přemisťování Hermiono, Percy přišel na návštěvu a požadoval vysvětlení, takže jsem se zdržel. Harry, mám tady pro tebe seznam literatury, když oba víte, co budete dělat, tak snad těchto pár desítek knih vás něco naučí.“

„Co na to říkal Percy?“ zeptal se.

„Opravdu tě zajímá tahle otázka místo těch informací, které nesu?“ podíval se na něj se zvednutým obočím a on jenom sklopil oči, protože se tomu chtěl podvědomě nějak vyhnout.

„Radši si na to sednu, protože je toho dost, co byste měli vědět,“ řekl Aberforth a Hermiona mu zanechala místo přímo naproti němu a sama si sedla na opěradlo jeho křesla.

„Na škole se rozpoutalo velké pátrání, ale samozřejmě podle očekávání to padlo na tebe, jenže není nikdo, kdo by to mohl stoprocentně potvrdit.“

„Malfoy zemřel?“ zeptal se nahlas, protože bylo divné, že na něj ještě všechno nepráskl.

„Ne, pan Malfoy se po pár lektvarech a ošetřeních probudil a měl štěstí, že si mu zranění ošetřil, jinak by jistě vykrvácel, nyní leží hlídaný u Svatého munga, protože na můj skrytý popud mu byla prohledána hůlka a bylo na ní nalezeno Cruciatus, takže bude mít ještě nějaké problémy. Weasley takové štěstí neměl, skončil taktéž u Munga, ale v oblasti pro mentálně slabé, tam kde leží rodina Longbottomových, akorát s tím, že u něj se neví, co to způsobilo, přisuzují to k ohromnému šoku a psychického nátlaku, který nemůžou vysvětlit.“

„Chcete k tomu něco říct nebo mám pokračovat?“

„Já…ne, udělal bych to znova, byla to sebeobrana, necítím k nim lítost,“ promluvil vážně, byl připravený na to být odsouzen, ale nebude lhát ne v tomhle.

„Harry, neobviňujeme tě, teda já určitě ne, nechci o tebe přijít, což se mohlo stát, kdyby ses nebránil,“ dodala mu sebedůvěru Hermiona a on mohl vidět, jak se Aberforth šťastně usmívá.

„Vše co se podařilo zjistit je to, že jste pryč se všemi věcmi a dokonce si předal i své odznaky, takže jim to ukazuje, že jste v tom namočení a utekli jste, zvlášť když to byli vaši nepřátelé, Horácio potvrdil, že na tom místě je to poznamenáno černou magií, což vám na reputaci nepřidalo, ale na škole se už odsouhlasilo, že jste to byli vy, alespoň u studentů, co říkala Lenka.“

„To se dalo očekávat, koukali se na mě od jistých dob jako na nástupce Voldemorta tohle jim jen přidalo argumenty,“ pokýval hlavou, a i když jak říkal, počítal s tím, tak ho to zamrzelo.

„Dobrou zprávou je to, že tvé plány vyšli mistrovsky, nikdo z ničeho nepodezírá Lenku, což mi i potvrdila, požádal jsem jí, aby zasela mezi studenty semínka pochybnosti, jestli jsi to byl opravdu ty, možná máte ještě dobrou šanci a zvlášť s tím, jaké má ona přesvědčovací schopnosti,“ pokračoval Aberforth, když viděl, že na předchozí tvrzení nechce už nic říct.

„Takže všechno neskončilo tak černě, jak to na začátku vypadalo,“ pověděla vesele Hermiona, ale on nějak tu radost nesdílel, ne že by ho poslední zpráva netěšila, ale nějak se z něj dostala ta dětská radost, že se povedla aspoň jedna věc, když se jich tisíc kolem toho zkazilo.

„Nejhorší je fakt, že se to už určitě dozvěděl Raddle, Malfoy junior dle mého měl nahradit místo svého otce, který kazí vše, co dělá, takže jeho zranění ho jistě nepotěšilo, takže bych se nedivil, kdyby proti tobě poštval celý svět, můj bratr to zatím tutlá a nevykřikuje rozsudky, ale Raddle nevynechá možnost tě oslabit.“

„Proto jsem se snažil udělat vše hned, počítám s tím, že to dopadne tak, že na mě bude plakát jak na mého kmotra, rodina Black znovu nenáviděna, omlouvám se Siriusi i tobě Phineasi.“

„Choďte ven jen pod pláštěm, až se to rozkřikne, věřte jen těm, kdo má tolik peněž že vás neprodá nebo těm, kteří jsou vám blízcí,“ pověděl Aberforth, a i když to znělo humorně, byla to krutá pravda.

„Měla bych dojít za svými rodiči a pro jistotu je ještě varovat a co Dursleyovi?“ zeptala se Hermiona a on musel podzvednou svůj zrak, že má ona starost o jeho strašné příbuzné.

„Jestli chceš, můžeš je dojet navštívit, ale nikdo neví, kde bydlí, co se týká Dursleyů, můžeme je přestěhovat, pokud chceš, můžeš použít nějaké peníze a s prodejem jejich domu je přemístit do bezpečí,“ naznačil Aberforth, což znělo jako plán, ale nevěděl, jestli takové gesto má udělat, udělali by něco takového oni pro něj?

„Byli to hrozní příbuzní, ale jsou to mí jediní příbuzní a dobrý skutek mi snad neuškodí,“ prohodil nakonec.

„Doporučoval bych je navštívit dnes v noci, určitě budou rádi, že tě takhle časně uvidí,“ pousmál se na něj Aberforth a on se usmyslel, že to není vůbec špatný nápad, aspoň trochu radosti do tohoto období, které bude ještě temnější, než jeho prvních jedenáct let v přístěnku.

**

Nešli spát, do půlnoci si povídali o svých předešlých zážitcích, vzpomínkách či dobrodružstvích, ale oba se vyhýbali tématu budoucnosti, viděl to v jejích očích a viděl to i ve svém srdci, že zítřky jsou nejisté a dost možná i bolestivé, což si ani jeden z nich nechtěl nahlas přiznat. Možná že teď jsou chráněni Fideliovým zaklínadlem, ale když on a jeho učitel přišli na způsob jak ho prolomit, tak není žádná jistota, že nejmocnější čaroděj s velkou zásobou temné magie nezvládne nic podobného.

„Nebo třeba, když si proměnil všechen cukr v sůl, to byla ta správná podívaná,“ zasmála se Hermiona, když nahodila další zábavnou historku.

Jenže byl tak zamyšlen, že se jenom usmál a doufal, že si nevšimne, jak se ponořil do vzpomínek.

„Děje se něco?“ chytla se jeho změny tváře z úsměvu na zamračení.

„Jen jsem se zamyslel, je na to spousta času,“ pokrčil rameny.

„Na co konkrétně?“

„Jen že ty časy, kdy jsme si mohli užívat žertíků, provokovat McGonagallovou, porážet Zmijozel či mé oblíbené ztrapňovat Ronalda jsou nenávratně pryč, ať už nás odsoudí nebo ne, není možnost se tam vrátit,“ neřekl přesně to, nad čím uvažoval, ale i tohle byla obrovská změna, kterou bude dlouho skousávat.

„Máme za sebou sice jen šest let, ale naše znalosti se vyrovnají těm, co vyšli školu, takže jediné co mě mrzí je to, že už skončila ta hravá léta, čekala jsem, že budeme bojovat až později, aspoň to bylo mé prvotní přání, ale…“

„Nevyšlo to, bohužel jsem to takhle čekal, i proto jsem ti předčasně řekl, že nehodlám školu udělat.“

„Až teď mi nějaká slova a rozhodnutí dávají smysl, už chápu, proč jsi studoval Viteály, nechal jsi udělat medailony, piloval nitrozpyt, asi jsem si dříve myslela, že to nemá žádný důvod, ale tyhle informace ti zachránily život.“

„Nezačni si o mně myslet, že jsem nějak zázračně začal přemýšlet,“ usmál se vesele. „Většinu věcí mi poradil Aberforth či Horácio, jen jsem tomu všemu dal víc času a výsledek za to stál.“

„Vůbec nemám představu, proč jsem si zezačátku myslela, že se z tebe stal temný čaroděj a aristokrat,“ chtěl ji přerušit, ale zvedla ruku, tak se do toho nemontoval. „Taktéž nechápu, proč jsi mi dal vůbec druhou nebo spíše třetí šanci, byla jsem hrozná a protivná.“

„To jsi pořád,“ ušklíbl se a zvedl se, protože viděl, že je správný čas na návštěvu příbuzných.

„Neodpověděl jsi mi,“ stoupla si před něj a vyžadovala odpověď.

„Od jisté doby jsem dával druhé šance, nenáviděla jsi mě a dávala si mi to osladit, proto jsem neměl chuť nikomu z vás odpustit, Lenka s Aberforthem by mi stačili, jenže Aberforth mi promluvil do duše, takže jsem už přestal být ten sebejistý idiot, který všechno přece zvládne sám, no a pak, když jsem tě viděl v těch šatech na večírku, tak jsem si řekl, že potřebuji nějakou hezkou tvářičku do party,“ zasmál se a lehce se jí vyhnul.

„To abych Aberforthovi poslala nějaký dárek,“ podívala se na něj takovým zvláštním stylem, jako kdyby ji něco došlo, co jemu ne.

„Chceš se tam přemístit sama jen s mojí pomocí nebo to mám udělat já?“ zeptal se úplně na jinou otázku, protože, i když o tom často přemýšlel, nechtěl se o tom bavit.

„Nebudeme riskovat, že nás odhalí, ten učitel vypadal, jako kdyby nás chtěl akorát prásknout a to ještě nic nevěděl,“ vybrala si a on bez nějakých příprav je tam rovnou přemístil.

Objevili se na dětském hřišti, které svůj účel už neplnilo, dnes to plní účel akorát odstrašující, vyndal si plášť z hábitu a přehodil ho pro jistotu přes sebe.

„Tebe tu nikdo nezná, takže radši to přehodím jen přes sebe,“ oznámil pro ostatní neviditelný.

„Tak mě ale naváděj, nerada bych šla jinam,“ ozvala se ještě Hermiona a koukala někam, kde už nebyl, ale celou cestu bylo ticho, možná se stával už paranoidním, ale mohl tady čekat kdokoliv, už jenom to že tady bydlela Figgová značilo, že i teď může hlídat dům jeho příbuzných, klidně i za pomoci těch svých koček.

„Když si představím, že tě tady přepadli mozkomoři, tak mám z toho husí kůži,“ povídala si Hermiona skoro pro sebe, ale on se snažil jen co nejméně dávat o sobě vědět.

„Jsem zvědavá, co na mě řeknou Dursleyovi, neměla bych radši počkat venku?“ pokračovala, když jí rukou zastavil před svým dřívějším domovem, i když se tomu tak říkat nedalo.

Došel až ke dveřím, které byli zamčené, byl rád, že jeho strýc není až takový idiot a hůlkou jemně prostrčenou pod pláštěm si odemkl a teprve, když byli vevnitř s dveřmi zamčenými, si sundal plášť a uschoval ho zpátky do hábitu.

„Fiat lux,“ zopakoval stejné kouzlo jako Hermiona a ihned mu světlo osvětlilo dveře do přístěnku.

„Chceš tu provést? Tady jsem bydlel,“ otevřel zarážku u dveří do přístěnku a strčil tam hlavu. „Teď už bych se tam nevešel,“ podotkl, když dveře zase potichu zabouchl. „Tady v kuchyni jsem dělal snídani, oběd, svačinu, večeři,“ otočil se po kuchyni a jen tak z nudy si otevřel lednici, aby zjistil, jestli neumírají hlady a dost ho vzalo, když na dolní poličce uviděl rajče a papriku.

„Tady máme televizi, na kterou jsem nikdy nemohl koukat, před ní je pohovka, na které jsem nemohl sedět, a určitě tušíš, že tenhle kazeťák jsem nemohl poslouchat,“ ukázal výsměšně další místnost a byl rád, že se k tomu Hermiona nevyjadřuje.

„Tyhle ty schody vržou z důvodu, aby strejda věděl, že někam jdu,“ zastavil se před schody do druhého patra. „Jenže to by nesměl být takový blbec a musel chápat kouzla,“ řekl si sám pro sebe a pomohl si bariérou, která skřípání schodů nepropouštěla dál.

„Můj pokoj vidět nechceš, takže jestli chceš, můžeme navštívit mého bratrance nebo tetu se strejdou.“

„Proč jim tedy pomáháš?“ zeptala se Hermiona a on se na ní otočil a podíval se do tváře bez emocí.

„Je to moje jediná rodina, nezaslouží si prožít to co já,“ pokrčil rameny a aby si pojistil, že nebude muset dál odpovídat, otevřel dveře do ložnice, kterou ihned ozářilo světlo vycházející z jeho hůlky a vzbudilo jeho tetu, která zmateně začala mžourat po pokoji, až jí pohled spadl na něm a vsadil by svůj trezor, že přemýšlí nad tím, jestli je tohle odporná noční můra nebo skutečnost.

„Ahoj teto, přišel jsem tě pozdravit,“ řekl mile, a protože viděl zapnutou lampičku, zrušil své kouzlo.

„Harry, co tu děláš,“ nezačala na něj křičet, protože si uvědomila, že by vzbudila jak svého manžela, tak i syna.

„Přišel jsem si promluvit, ale i když spí jak špalek, promluvíme si dole,“ nechal zmatenou tetu sedět na posteli a odešel zpátky na chodbu, kde stále čekala Hermiona.

„Nechtěla by si ji vidět v noční košili, radši ať si vezme župan,“ usmál se a vyzval ji, aby šla jako první zpátky dolů.

Rozsvítil celé dolní patro a sedl si v kuchyni k jídelnímu stolu, Hermiona se tvářila, jako kdyby tohle neměl, ale jednou tu bydlel, tak si snad sednout může. Hermiona celou tu dobu stála, než přišla jeho teta a tvářila se velmi překvapeně, že tu kromě něho vidí s hůlkou v ruce někoho jiného.

„Hermiono, tohle je moje teta, teto, tohle je moje přítelkyně, Hermiona,“ chopil se představování, když doba, kdy se obě provrtávali pohledy, dle jeho překročila dostatečnou mez.

„Co se tedy děje?“ zeptala se jeho teta, aniž by nějak dala na vědomí, že je ráda nebo je naopak nerada, že Hermionu poznává, ale taktéž mohla začít křičet, že tu nemá co dělat, takže byl rád za tuhle zlatou střední cestu.

„Asi jsem se zbláznil, ale mám velké tušení, že během pár hodin mě tu bude někdo hledat a tak jsem se rozhodl vám z peněz, co mi věnovali rodiče připlatit, abyste se mohli někam přestěhovat do bezpečí.“

„My se nemůžeme jen tak přestěhovat!“ rozčílila se jeho teta, ale naštěstí nezačala ihned křičet.

„Jde tu o vaše bezpečí, paní Dursleyová.“

„Vy kouzelníci sice můžete dělat čáry máry, ale my tu máme práce, známosti, nejde prostě odejít a ještě v noci!“

Povzdechl si a zkusil jinou taktiku. „Mám na krku obvinění za použití odporných kouzel a dvojité ublížení na zdraví, jestli mě chytí, zavřou mě, proto se musím schovávat a nevylézat, už teď porušuji vše, co mám nařízeno. Od vás ale chci, jen abyste zmizeli do jiné části Anglie, někam, kde o vás nebude vědět nikdo, protože jen tak budeme všichni v bezpečí.“

Možná se mu to jen zdálo, ale vypadalo to, jako kdyby měla o něj asi setinu vteřiny starost, ale i kdyby ne, tak se aspoň nezačala smát a křičet: „patří ti to!“

„Takže můžou přijít další z té vaší sekty a ty…ty mozkomoři?“

„Paní Dursleyová, nechci vás nějak strašit, ale každý ví, že tu Harry bydlel, to že změnil bydliště, asi ničemu nepomůže, kouzelníci nejsou hloupý, půjdou sem a je bláhové myslet si, že přijde někdo ze školy.“

„Takže to, máme zmizet bez rozloučení? Nevím, jak to funguje u vás, ale tady se musí hlásit, kam člověk jde, nejde to jen tak zmizet!“

„Nepřišel jsem tě nutit, jen říkám, že pro vaši bezpečnost zařídím váš převoz a přispěju vám na nový dům, což s prodáním tohohle vám zaručí spokojený život, aspoň teda v rámci možností.“

 „Je to opravdu tak vážné?“

„Nepatříte do našeho světa, nechci, abyste pro něj zbytečně umírali, může to být sice jenom paranoia, ale hledají nás všude, sice do července sem Voldemort nemůže, díky ochraně mé matky, ale to že sem nemůže on, vůbec neznamená, že nepřijde nikdo.“

„Půjdu vzbudit Vernona a poradím se s ním,“ řekla po chvilce ticha, když už přemýšlel, že to zabalí.

„Počkáme tady,“ řekl jen a sledoval tetiny záda postupně mizející mu z dohledu. „Ani se jí nedivím, že se jí nechce, jen tu prostě nemůžou zůstat,“ povzdychl si a nalil si vodu z kohoutku.

„Jestli jsem to dobře pochopila, tak tvého strýce s nejvyšší pravděpodobností nepřemluvíme?“ opřela se o linku vedle něj.

„Nesnáší vše, co je spojeno s kouzly, je protivný jak Filch a Snape dohromady, ihned jak přijde, tak začne řvát nejdřív na mě a pak i na tebe, co tu dělá další sektář, jak nám říká, ale jedna naděje tu hraje v náš prospěch, miluje peníze.“

„Tak moc, aby tě poprvé v životě v něčem podpořil?“

„Tajně v to doufám,“ pronesl a jediné, co mu opravdu zbylo, bylo čekat.

„Nikdy kluku! Rozumíš?! Tady jsem tě musel živit ty jeden, nevděčníku, neodejdu odtud,“ vykřikl svůj konečný ortel minimálně po dvaceti minutách, kdy se ho snažil přemluvit snad všemi způsoby.

„Strejdo, budeš bydlet v hezčím.“

„Ne, nic nebudu, chceš mě odtud jen vyhnat, ale já vyženu tebe, vypadni odsud, nechci, aby si tu byl!“

„Harry, měli bychom jít,“ položila mu Hermiona ruku na rameno a on se tedy pomalu zvedl.

„Můj profesor a přítel mi jednou řekl radu, že když něco chci, nemám se bát použít všech prostředků, myslím si, že něco takového měl na mysli,“ pověděl a s pořádným nádechem si nechal vyklouznout hůlku do dlaně a jako první namířil na strýce Vernona a poslal na něj to nejslabší mdloby na tebe, co dokázal, ihned za svůj druhý cíl si vybral tetu a celou proceduru opakoval, Dudley vypadal, že chce utéct, ale dřív než na něj on zamířil, padl taktéž k zemi.

„Když mě příště varuješ, bude to lepší,“ povzdychla si Hermiona a podívala se na něj opravdu hodně vyčítavě.

„Můžeš se postarat o Dudleye s tetou a vymazat jim z hlavy to, že jsme je omráčili?“ nevnímal její výčitky a sám přistoupil ke svému strýci.

„Měl si mi kývnout, takhle budu muset použít to, co jsem nechtěl použít, ale je to pro vaše dobro, nenáviďte mě za to, ale buďte v bezpečí,“ řekl a nevnímal zakřičení „Ne“ od Hermiony.

„Imperio,“ vyslal zakázanou kletbu, která narazila do těla Vernona Dursleye. „Probudíš se a nebudeš si pamatovat, že jsem tě omráčil, jediné co budeš chtít je, abyste se odstěhovali za přispěním mých peněz a až budete pryč, už nebudeš mít žádný úkol a má kletba zmizí. Jo a prosím dávej na svoji rodinu pozor.“

„Co to sakra děláš! Ty ses úplně pomátl!“ rozkřičela se na něj ihned Hermiona a bouchla ho do hrudníku.

„Měl jsem je tu nechat chcípnout? Radši ať mě sežere černá magie, než aby sežral Nagini je!“ vrátil jí svůj vztek a chopil se paměťových kouzel na svých dalších příbuzných sám.

„Enervate,“ použil po sobě třikrát to samé zaklínadlo, ale teprve když všichni byli na svých místech.

„Tak já teda půjdu, když vás nepřemluvím,“ rozešel se ke dveřím, ale jak očekával, byl zastaven.

„My to teda bereme, odstěhujeme se,“ pověděl jeho strýc a utvořil tak úsměv na jeho tváři a zmatení na tváři jeho rodiny.

„Opravdu Vernone, myslíš, že je to dobrý nápad?“ optala se překvapeně jeho manželka.

„Peníze se budou hodit a konečně si budeš moct koupit lepší zahradu, Dudley bude moct chodit do prestižní školy a já se nebudu muset tolik dřít,“ pověděl přesně ty důvody, které mu svými myšlenkami podal.

„Sbalte si kufry, ráno vás přepravím, Hermiono jdeme,“ pověděl směrem ke své přítelkyni, která se přemístila sama.

„Prozatím nashledanou,“ mávl směrem k nim a přemístil se také.

**

Jak očekával, po přemístění musel jít spát do obýváku, protože Hermiona s ním odmítala promluvit byť jediné slovo, ale nějak mu to nevadilo, klidně tohle na chvíli obětuje, když bude vědět, že oni budou v pořádku.

„Hermiona chrápe, že spíš tady?“ zatřásl s ním Aberforth, jak poznal po hlase.

„Sám mě pošleš v noci pryč a pak mě přijdeš brzo ráno vzbudit,“ setřásl jeho ruku ze sebe a otočil se na druhou stranu.

„Brzo ráno? Je krásných šest hodin, to už musíš být dávno čilý jak rybička.“

„Nechtěj, abych tě někam poslal,“ zamumlal naštvaně a prohrábl si oči.

„Dobré ráno, Aberforthe,“ ozvala se Hermiona naprosto čilá, což ho ještě víc naštvalo, až se musel ozvat. „Běžte s tou vaší přehnanou energičností někam,“ a přikryl si uši polštářem, což mu stejně dlouho nevydrželo.

„Sehnal jsem ten dům, předpokládal jsem, že přemluvení tvých příbuzných nebude problém nebo se mýlím?“ počkal si Aberforth, až ho bude plně vnímat.

„Ne, jen jsem musel použít všechny prostředky.“

„Dobrá, takže-.“

„Přiznej se, co si použil!“ vyletěla ihned Hermiona.

„Imperius?“ zeptal se vychytrale Aberforth.

„Jo, nakukal jsem mu všechny plusy,“ pokýval hlavou.

„Dobrá práce, napoprvé?“

„Jo, mělo to celkem úspěch, nemluvil ani z cesty, jako Katie.“

„Taky jsi měl velice silnou motivaci a navíc máš velkou magickou moc, dalo se předpokládat, že i tohle se ti povede.“

„Chvilku jsem se bál, že bude blábolit a já budu muset použít nějaké paměťové zaklínadlo.“

„Dost!“ zvedla hlas Hermiona a vynutila si tak pozornost. „To mi chceš říct, že ty,“ ukázala na Aberfortha, „jemu dovolíš používat nepromíjitelnou kletbu?“ ukázala ihned poté na něj.

„Je dospělý, nejsem ani jeho poručník a navíc, bylo to i mé přání aby se pro důležité věci nebál použít veškeré možné prostředky,“ řekl Aberforth, a když viděl, že mu chce něco Hermiona odvětit, pokračoval. „I po tobě jsem chtěl, aby ses nebála použít silnější kouzla, protože mdloby na tebe už nejsou ve válce v módě a za druhé, nebudu se starat co se mezi vámi děje, ale rozhodli jste se z vlastní vůle spolu bydlet a být si navzájem partneři, takže se od vás očekává, že budete sami pro sebe podporou a ne že si budete vzájemně nastavovat záda, když nebudete s něčím souhlasit.“

„Harry, nech nás prosím chvilku o samotě,“ poprosil Aberforth a on se tedy zvednul a odešel se slovy: „Jen mě klidně vyžeňte z mého baráku, jako doma tu buďte, jako doma.“

Formát pro tisk