Kapitola třiatřicátá - Bolestivá pravda

Harry Potter and Pactum Purgamen

„Pane profesore?“ odchytil ještě v učebně malého profesora Kratiknota.

„Harry, copak máš na srdci?“ pověděl vesele profesor.

„Přečetl jsem snad všechny knihy o zaklínačství, které jsou k dispozici tady v knihovně, pár jsem si jich ještě sehnal mimo školu, ale nikde jsem nenašel použití předmětů na hlídání.“

„Co přesně máš na mysli?“ zeptal se zaujatě profesor.

„Létající šavle, chodící brnění, pohyblivé provazy, něco takového,“ podal pár příkladů.

„Tvůj zájem mě těší, máš nyní volno?“ vypískl radostně profesor Kratiknot.

„Ano, pane.“

„Tak se posaď, Harry, pokusím se ti to trochu osvětlit,“ začal profesor a znovu si vyskočil na své knihy, aby byli alespoň přibližně ve stejné výšce. „Už jsem vám učil, že zaklínačství má své podobory, bariéry, zaklínadla, tak i jeden z oborů je modifikace předmětů, v knihách jsi to nenašel proto, že tento obor je velice spjatý s Přeměňováním, protože normální šavle sama od sebe nezačne létat a útočit na toho, kdo bariéru porušil, ta šavle nejdřív musí být kouzelně upravena.“

„Takže jestli to dobře chápu, tohle zaklínání se tady nemůžu naučit?“

„Proč bys nemohl, jen to budeš muset cvičit ve svém volném čase, můžu ti zapůjčit nějaké knihy a taktéž doporučit známé autory, zabírající se touto tématikou, ale není to věc, která se dá naučit za pár dní, dokonale ovládnout nějaký podobor trvá třeba i několik let, proto na hlídání důležitých objektů se sejde více zaklínačů, kteří spojí své síly do dokonalé ochrany.“

„A tahle modifikace předmětů je užitečná nebo co byste mi doporučil za ten podobor.“

„Rozhodně si tě nedokážu představit jako zaklínače bariér, stát na místě a mumlat složitou a dlouho latinskou inkantaci mi na tebe nesedí,“ zasmál se hluboce profesor, až málem shodil své knihy.

„To máte pravdu,“ podrbal se na hlavě, protože ho profesor odhadl až moc dobře, jeho trpělivost byla už dlouhou dobu skoro nulová.

„A v čem jste dobrý vy, pane profesore?“

„Zkoušel jsem dotáhnout všechny podobory na nějakou úroveň, pro rady zvídavým studentům, jako jsi ty, Harry,“ pověděl skromně profesor, i když nějaká úroveň znamenala jistě tu nejlepší.

„Takže byste byl ochoten mi pomáhat s učením těchto modifikací?“ zeptal se šťastně.

„Samozřejmě, takový talent, jaký máš ty, se nesmí promrhat,“ vykouzlil profesor na své malé tváři úsměv a on mu ho rád opětoval, zařekl se, že než bude muset opustit školu, se toho naučí co nejvíc, protože taková ochrana, bude to nejdůležitější.

**

Předvečer jejich dalšího souboje mu přišli najednou tři dopisy, což u něj bylo hluboce nezvyklé, ale schoval si je do kapsy a nevnímal pohledy od všech ostatních, kteří natahovali své dlouhé krky, aby se toho dozvěděli co nejvíc, když už na něj neměli nic nového a jen papouškovali to samé pořád dokola.

„Pottere, měl by sis vychutnat to tvoje poslední žrádlo, po souboji budeš maximálně tak pít lektvar a to ještě těžce,“ ozvalo se mu za zády od Seamuse, který společně s Deanem doprovázeli Ronalda.

Neměl na ně ani nejmenší náladu a byl doslova ledově klidný, takže by ho nerozhodilo, ani kdyby vedle něj seděl Voldemort a pochutnával si s ředitelem na citronové zmrzlině.

„Copak nemáš co říct?“ vysmíval se mu jeho dávný kamarád.

Povzdechl si a ubrouskem si utřel špinavé rty. „Co potřebuješ, Ronalde, chceš nějakou půjčku? Bohužel ale ubožákům nepůjčuji.“

„Uvidíme, jestli budeš stále tak veselý, až tě porazím jak minule,“ zasmál se Seamus a on na sobě nedal znát žádné emoce.

„Ještě něco si mi přišel říct nebo tě mám upozornit, že šelmy se při jídle nemají rušit, protože by mohli zaútočit,“ pověděl a viděl nepochopení ve třech tvářích a tak se výsměšně pousmál a otočil se ke svému jídlu.

„Jdeme, obejdeme všechny se sázkami na náš zápas,“ zavelel Seamus a on se nepřestával usmívat, že Ronalda už neberou ani jeho kamarádi vážně.

„Á Grangerová, přišla ses taky podívat na místo, kde zítra prohraješ?“ nepřestával otravovat Seamus, když uviděl Hermionu mířící k němu.

„Už jednou jsem tě dostala, nedělá mi problém udělat to podruhé a teď pokud můžeš, uhni mi z cesty,“ vysmekla se jim a sedla si vedle něho.

„Dobrou chuť,“ popřála mu ihned a on jen kývnutím hlavy dal na vědomí, že slyšel. „Zajímalo by mě, co jim zase přelítlo přes nos.“

„Inteligence to nebyla,“ pověděl, když spolkl. „Zítra je to přemisťování, nezapomnělas?“

„Jelikož celou prefektskou práci tu dělám já a všichni se mě na to ptají, tak ne, nezapomněla jsem,“ odsekla mu a on se jenom usmíval, v nic nedělání a vyhýbáním se povinnostem byl profesionál.

„Co máš dneska v plánu? Úkoly z Přeměňování mám už hotový a trénink začíná až později,“ řekla pološeptem, i když to nebylo nutné.

„Šel bych asi navštívit Hagrida nebo máš něco jiného v plánu?“

„Pokud máš chuť číst, šla bych do knihovny s omezeným přístupem, sice jsem tam jako doma, ale potřebuji si něco přečíst do run a nechci tam být sama, Hagrid by nás tam takhle pozdě asi nechtěl vidět.“

„Jediné co si tam ale přečtu, budou dopisy, poslední dobou mi připadá, že ten Harry co všechno učení sabotoval, někam zmizel a nahradil ho nějaký tvůj klon,“ usmál se a odstrčil s plným žaludkem talíř trochu dozadu.

„Ono ti to ale prospívá, už když si povídáme, tak si nepřipadám, jak když se bavím s neandrtálcem, jako to bylo dříve,“ vrátila mu to Hermiona.

„Jenže zmizeli ty doby, kde jsem se mohl flákat, mojí největší starostí bylo, jestli budeme dobrý ve Famfrpálu, takhle dobrovolně chodím do knihovny, dělám si úkoly navíc a dokonce chodím za profesory, aby mi dali látku navíc, to prostě nemůžu být já.“

„Pojď ty chudáčku jeden, ať tam Lenka nečeká,“ vytáhla ho na nohy a on se rád nechal.

„Žádný knihy se ani nedotknu!“ pověděl pevně, když odcházel z Velké síně, ale když si prohlížel další regál s knihami, tak našel jednu, která se zabývá jeho problémem v zaklínačství a tak rád porušil svůj slib a sedl si do jednoho z křesel a začetl se do obsahu.

„Slyšíš je zlatíčko, někdo tu slídí, pořádně je vyčenichej,“ uslyšel hlas protivného Filche, a když pozvedl svůj zrak, zjistil, že nebyl sám.

Jako druhá věc, co uslyšeli, bylo protivné mňoukání od té vypelichané kočky, kterou ten starý moták nazýval zlatíčkem. Později už viděl i světlo z lucerny a to ho donutil nahlas si povzdechnout.

„Tady jsou, strkají nos tam, kam nemají,“ zahuhlal znovu Filch, když si všiml, jak poklidně sedí v křeslech s knihou v ruce.

„Víte o tom, že sem je přístup zakázán pod trestem mučením, které provádím já sám?“ snažil se je vystrašit, ale on jen líně otočil stránku v knize, jako kdyby nic neslyšel.

„Mám dole ve sklepě spousty zařízení, jako je skřipec-,“ nedokončil své tradiční vyjmenování strojů, protože ho přerušila Hermiona.

„Tady jsou naše povolení, takže si je přečtěte a laskavě nás nechce studovat,“ zamávala mu třemi papíry před obličejem, které si nasupeně přečetl, poté dal naštvaně příkaz své kočce a společně šli hledat jinam.

„Nemůžu pochopit, proč tu ještě pracuje,“ ozvala se Hermiona a s otázkou se podívala na něj, protože Lenka byla až příliš zabraná do své knihy o kouzelných tvorech.

„Protože oba jsou…zvláštní, vlastně tři, když do toho počítáš Trelawneyovou a lidé se společnými vlastnostmi vždy táhli za jeden provaz,“ podal své vysvětlení a vytáhl z kapsy dopisy, protože ho celou dobu lákali přečíst.

První dopis ho velice potěšil, protože pocházel z Amerického obchodu, který vedli nějací mladící a rádi mu vyhověli s jeho přáním, že za výměnu sponzoringu mu budou posílat jak svá kouzla, tak kouzelnické výrobky.

„Lenko, za chvíli už nebudeš muset používat ty tvé brýle, konečně zjistím to kouzlo,“ usmál se vesele.

„Výborně, budeme moct sledovat broučky všichni společně,“ pověděla, aniž by ho nějak pořádně vnímala, ale to ho netrápilo a otevřel druhý dopis, ze kterého se na něj vysypalo pár malinkatých knížeček a jeden velký pergamen.

Podařilo se mi sehnat všechny knihy, o které jste mě žádal, dále jsem sehnal jednu knihu od egyptských strážců, kteří jsou u nich požadovány za nejlepší jednotku, chvíli mi potrvá, než ji přeložím, protože má přes dva tisíce stran a jelikož je ta kniha několik století stará, je psaná ještě ve starém dialektu, který se od dnešní egyptštiny bohužel liší.

Pokud budete mít další přání, pošlete další sovu.

Byl velice spokojen, že mu přišli všechny knihy o ovládání věcí, trvalých přeměnách a strážném zaklínačství, všechny knihy prozatím uschoval do hábitu a vrhl se na poslední dopis.

Milý Harry.

Vůbec mě nenapadá jak začít tento dopis, když mi rodiče řekli, jaké problémy jsem ti způsobila, nemohla jsem tomu uvěřit, cítím se obrovsky ponížená, že jsem, i když nechtíc, ti způsobila tolik problémů, bohužel tohle nedokážu do konce života odčinit, ale chtěla bych poprosit o tvé odpuštění, i když vím, že to žádám asi příliš mnoho, budu si přát, aby až se vrátím, to bylo mezi námi jako předtím, než se někdo zmocnil mé mysli a udělal ty hrozná zvěrstva.

Ještě jednou se omlouvám a prosím o odpuštění, Theresa.

Každé slovo, které přečetl, ho rozčilovalo, prosit o odpuštění po tom všem? To snad nemůže myslet vážně, jako kdyby to byla nějaká nevinná hra, místo pokusu o ovládnutí a následného zabití rukou Voldemorta, takové věci se prostě neodpouští a tak naštvaně zmačkal pergamen a hodil ho na zem a jenom s krátkým rozloučením odešel pryč, potřeboval ze sebe dostat ten vztek, který ho pokaždé uchopil, když slyšel její jméno.

**

„Harry, doufám, že ti nebude vadit, když dnešní trénink vynecháme a promluvíme si,“ začal po chvilce divného ticha Aberforth.

„To o čem si mi chtěl říct už minule?“

„Správně, nejdřív se ale chci omluvit, že jsem ti to neřekl dřív, ale asi jsem prostě chtěl, aby tohle tajemství nevyplynulo na povrch.“

„Začínáš mě děsit.“

„Nejdříve začneme trochou historie,“ ignoroval jeho předchozí větu. „Už jsem ti říkal, že jsme se s bratrem nikdy nemuseli a hlavní důvod tomu byl, že nás všechny ignoroval, když náš otec zavraždil ty mudly, které zmrzačili moji sestru, stal jsem se hlavou rodiny, zezačátku nás Albus ignoroval sedě ve svém pokoji a psaním si s nejznámějšími osobami té doby, pak se svým nejlepším kamarádem Dóžetem sebral a vydali se na cestu kolem světa, nebo jak tomu ten hlupák říkal,“ vstal Aberforth a začal chodit kolem dokola, jakoby mu chůze pomáhala tohle dostat ze sebe.

„Moje sestra byla nesoběstačná, musel jsem jí hlídat skoro dvacet čtyři hodin v kuse, ale jednou jsem to zanedbal, Ariana měla zase svůj výbuch magie a moje matka nebyla tak dobrá kouzelnice… a zemřela,“ otřepal se Aberforth jakoby to viděl před očima ještě teď. „Můj bratr se vrátil, tvářil se jakoby nic, to že nebyl doma a coural se někde po světě, mu nevadilo, prostě přišel domů a choval se jako otec, což mu popravdě nešlo. To nakonec ustalo taky, když se seznámil s Grindelwaldem, bydlel taktéž v Godrikově dole, neustále byl u nás a bavili se na téma, jak dát vzniknout novém kouzelnickém řádu, kouzelníci by se nemuseli ukrývat a mudlové by byli pod naši nadvládu…kecy! Všechno to byli stejně blbé plány jako má teď Raddle, neustále mi připomínali, jak se kouzelníci budou mít dobře, že se naše sestra nebude muset ukrývat, ale to jsem vidět nechtěl, tak jsem to nevydržel a pěkně od plic jim vše vysvětlil.“

„Co se stalo?“ odvážil se zeptat, tenhle rozhovor ani nechtěl slyšet, už teď mu bylo divně, tolik informací a po většinou děsivých.

„Co se stalo?“ zopakoval jeho otázku Aberforth. „Grindelwald na mě vytáhl hůlku a poslal na mě Cruciatus, ještě před tím mi teda řekl, že jsem lůza, hlupák a nikdy nic nedokážu, můj bratr se mezi nás postavil, tak z toho vznikl souboj, kdy nelétali žádné přátelské kletby, a moje sestra se mezi nás postavila a jak už jsem říkal, byla mrtvá… Grindelwald zmizel a Albus konečně přestal mluvit o svých úžasných plánech o lepší budoucnosti, ale stále se snažil být nejsilnější ze všech, tak jsem mu při jedné nevhodné příležitosti zlomil nos a mimo nutné příležitosti se s ním nebavil.“

„Takže tvůj bratr a Grindelwald chtěli ovládnout mudly?“ zeptal se zmateně a přál si, aby mu bylo vše vyvráceno, celé roky slepě věřil svému řediteli a teď se toho tolik dozvídá.

„Byl to hlupák, jeho moc mu zatemnila mozek, a když se potkal s Gellertem, tak byli nadaní oba, můj bratr, primus, slavný alchymista, vítěz soutěží a Grindelwald jeden z nejhorších lidí co studovali v Kruvalu, tam ho vyhodili, protože nemohli ignorovat nějaké špinavé experimenty, takže když se sešli, mohli si popovídat a vznikl z toho plán na Více a více dobra nebo jak to nazvali.“

„Proč…proč mi to všechno říkáš a proč teda chceš, abychom s tvým bratrem spolupracovali,“ začal blábolit, protože jeho mozek, už odmítal všechna tyhle zvěrstva slyšet.

„Nejsem takový, abych tě nechal bojovat s minimem informací, i když mi to trvalo vyjít s tím na povrch, ale musíme s Albusem aspoň trochu spolupracovat, protože i když to byl hrozný bratr, který zapříčinil více problému, než vyřešil, pořád bojuje na stejné straně.“

„Ale používal černou magii! Chtěl zničit mudly silou!“ zakřičel naštvaně s neskrývaným smutkem v hlase.

„Ano to máš pravdu, Merlin ví, že ho za všechny tyhle věci nenávidím nejvíce ze všech na světě, nikdy jsem mu neodpustil smrt své matky ani sestry, ale momentálně je to můj spojenec, nikdy ale nebude víc.“

„Proč se ale tohle neví? Jak to že všichni vidí ředitele jako největšího svatouška?“

„Je to mé tajemství Harry, tajemství mé, Albuse, Gellerta, Bathyldy a nyní i tvé, nechci, aby všichni věděli, že hlavní symbol dobra není tak bílý, jak si všichni myslí. Přál bych si, aby si to ani ty nikomu neříkal, sice se ta pravda dostane i tak jednou na světlo světa, ale čím déle, tím to hlavně pro mě bude jednodušší.“

„Takže to je ono, chtěl si mi říct, že mým dlouholetým idolem byl někdo, kdo byl horší, než ty co já považuji za zrůdy?“ zeptal se bez špetky síly ve svém hlase, mluvil naprosto poraženě.

„Ne, tohle byla jenom historie, kterou jsem chtěl, aby si znal, nyní to důležité,“ odkašlal si Aberforth a snažil se vypadat, že to co teď slyšel, on nikdy neřekl. „Hermiona se mě ptala na Ignotuse Peverella, že chceš vědět, kdo to je, když to byl tvůj předek. Nejdřív se chci zeptat, znáš pověst o třech bratrech?“

„Četl jsem ji,“ pokýval hlavou a snažil se jí pořádně vybavit.

„Takže to můžeme přeskočit, ta pohádka je vlastně založena na pravdě, ti bratři jsou právě Antioch, Cadmus a Ignotus Peverellovi. Jedni z nejmocnějších čarodějů, které tenhle svět měl, protože se předpokládá, že vyrobili ty věci, které se zmiňují v té pohádce.“

„Takže se věří, že někdo vyrobil kámen, který oživuje lidi?“ zeptal se lehce přihlouple, protože po předchozím návalu informací, už neměl chuť na žádné další.

„Jak říkám, byli velice mocní a můj bratr tomu věří a nejen on, všichni mocní věří, že existují i ty předměty po nich a zvlášť ty by si měl, když to byl tvůj předek.“

„Necítím se, že bych měl nějaký kámen, hůlku nebo…můj neviditelný plášť!“ vykřikl překvapeně, a když byl ujištěn kývnutím, pokračoval. „Takže já vlastním jednu z těch věcí?“

„Relikvie smrti se jím říká, to podle toho, že jim v té pohádce ty věci darovala smrt, přesně jak říkáš, hůlka, která je silnější než ostatní, kámen, jenž dokáže přivést na svět mrtvé a plášť, který nikdy nepřestane fungovat a existuje jen málo věcí, který jím prohlédne, jeho vlastnosti jsou vskutku fantastické, žádný takový už není.“

„Ale proč jsem ho dostal ve škole?“

„Můj bratr si ho vypůjčil od tvého táty, chtěli všechny tyhle tři věci s Gellertem najít a být vládci smrti, tak se říká těm, kdo vlastní všechny tyhle tři věci.“

„Takže ředitel je sbíral?“

„Odvážím se říct, že je sbírá neustále, ale oni viděli plášť, jako nejhorší z těch věcí, takže si myslím, že mu přišlo správné ti ho vrátit a zvlášť, když ty dvě věci, jsou kdoví kde.“

„A co když ten můj plášť, také není ta relikvie smrti.“

„Pamatuješ, jak jsem si ho půjčil? Zkoumal jsem ho dnem i nocí a můžu ti skoro stoprocentně potvrdit, že je to jediný plášť svého druhu a spojitost s ním a tvými předky, tudíž i Ignotusem je více než zřejmá.“

„A proč si mi tohle neřekl dřív, třeba ta hůlka dokáže zničit Viteály naprosto jednoduše, a když je zkompletujeme, zbavíme se Voldemorta,“ nevydržel už mlčet, nedokázal pochopit, proč nevěděl dřív, něco co by mu pomohlo.

„A z porážky Voldemorta, se stane ovládnutí světa,“ povzdechl si Aberforth. „Moc Harry není něco, s čím se dá hrát, bylo by skvělé mít něco, čím bychom porazili Voldemorta, ale ty věci jsou ztracené, nechci, aby si strávil život hledáním něčeho, co už nemusí existovat a vykašlal ses na Viteály, přátele, povinnosti a hlavě na své dobré srdce.“

„Chápu,“ opravdu to chápal, bylo naivní si myslet, že ty věci ještě existují.

„Chtěl jsem ti vlastně jen říct, že něco takového existuje a jednu z věcí máš, když se najde možnost, najít další pomůžeme ti, ale z vlastní iniciativy je prosím nehledej,“ konečně se po celé dlouhé době Aberforth usmál.

„Nebudu, stejně to zní až moc hezky, aby všechno z toho byla pravda.“

„To máš pravdu, stejně nikdo nemůže s přesností určit, jestli to je pravda, takže se radši budeme držet při zemi a najdeme jiný způsob, jak zničit to, co máš na krku,“ pověděl už skoro vesele Aberforth a tahle veselá debata jim vydržela celý večer, při kterém se dozvěděl, pár smutných, děsivých, ale také velice důležitých věcí.

**

„Pane White, rád vás zase vidím,“ pozdravil svého bývalého učitele přemisťování skoro ještě před tím, než prošel první chodbou Bradavického hradu.

„Pane Pottere, tak nějak podvědomě jsem doufal, že vás tu potkám, ale že budete můj uvítací výbor, to je mi překvapení,“ usmál se na něj pan White.

„To víte, potěšila mě ta zpráva, že to zrovna budete vy, kdo sem přijde.“

„Něco mi říká, že tahle informace nebyla nikde zveřejněná,“ viděl, jak pobaveně pokrčil obočím.

„Mám své zdroje, které jsou přesné jako hodinky.“

„Ach tak a co tedy potřebujete, určitě tu nešlo jen o přivítání.“

„To samozřejmě ne, mám na vás prosbu,“ naznačil, a když byl rukou vyzván, aby pokračoval, tak i tak udělal. „Má přítelkyně má s vámi taktéž složit zkoušku, ale…“

„Ale?“

„Zdá se mi, že dvanáct týdnů je přespříliš, protože čas je až příliš cenný.“

„Mám to chápat, že byste si přál soukromý trénink?“ pověděl pan White bez jakýchkoliv emocí, což ho moc nepovzbudilo, ale pokračoval.

„Chápete to dobře, moje přítelkyně možná bude opouštět tuto školu a já bych si přál, aby tohle byl něco jako dárek ode mne, samozřejmě že vám veškerý váš čas zaplatím, jen bych prosil o trochu vašeho drahocenného času, který byste nám věnoval,“ pověděl jen polopravdu, nechtěl se zmiňovat o Lence ani o tom, že je to nelegální, což určitě pan White věděl.

„Pane Pottere, i kdybych vám svůj čas věnoval, stejně by mohla dostat oprávnění až za dvanáct týdnů, jak je to napsané na ministerstvu, vy jste byl výjimka.“

„To samozřejmě chápu, nechci, abyste vy něco porušoval, jen aby ten trénink proběhl rychleji a pokud možno někde v ústraní.“

„Nemůžu vám nic slíbit, ale pokusím se nějaký čas najít a dám vám vědět, ale pokud to bude možné, vyhovím vám, nechci, abyste si myslel, že ministerstvo nevyslyší prosby od někoho, kdo pro něj tolik udělal, zatím nashledanou,“ pousmál se pan White a vyrazil vyrovnaným krokem kolem něj cestou do Velké síně.

„Nashledanou a předem děkuji,“ promluvil svému učiteli do zad a byl sám sebou více než spokojený, nebylo to vůbec na škodu někdy použít trochu ze svých přesvědčovacích schopností.

**

Byl Hermionou požádán aby jí doprovodil na její první kurz přemisťování, ale i když jí nechtěl urazit, musel odmítnout, od té doby, co od Aberfortha zjistil pravdu, se řediteli vyhýbal, ne ze strachu, ale z naprostého rozčilení, nechtěl provokovat medailon ani svoji trpělivost, která by mohla bouchnout, kdyby se na něj ředitel přívětivě usmál. Nechodil tedy do Velké síně na jídlo, což začínalo Hermioně být nápadné, ale pravdu jí říct nemohl a snad ani nechtěl.

Dokonce i na seznamu všiváků přeskočil ředitel Snapea, což už něco znamenalo, Snape byl aspoň hajzl pořád a nesnažil se skrývat veškeré své tajemství za nepravdivý úsměv, nedokázal pochopit, jak vůbec řediteli mohl věřit, celou dobu ho tahal za nos, lhal mu a on se ho neustále zastával, tohle ale bylo teď pryč, přemýšlel nad tím, jestli nějaká neviditelná síla vedla jeho činy o prázdninách, že ředitele tolikrát zažaloval, jako kdyby někdo tušil, že se přesně tohle dozví a tímto to bude jakési jemné zadostiučinění.

Celá Nebelvírská věž byla díky přemisťování prázdná, což mu vyhovovalo, jeho pokoj byl sice prázdný skoro neustále, ale zde ve společenské místnosti ho uklidňoval ten krb, kvůli němu seděl na tomto místě, místo aby byl kdekoliv jinde.

„Pane Harry, pan Brumbál se po vás sháněl a chtěl, abyste se s ním sešel, že je to nutné,“ objevil se vedle něj Dobby.

„Děkuji Dobby,“ usmál se na skřítka a pak si ještě na něco vzpomněl. „Dobby, až tu na škole skončím, nechtěl by si pracovat pro mě, já jen, že by se ti to mohlo třeba líbit.“

„Pán Harry nabízí Dobbymu práci? Dobby rád bude pracovat pro pana Harryho, pan Harry bude s Dobbym spokojen, to Dobby slibuje,“ pokýval nadšeně skřítek ušima.

„Já vím Dobby, ale zatím je čas, teď bych ti nemohl žádnou práci nabídnout.“

„Dobby počká, Dobby vydrží čekat.“

„Tak to jsem rád, můžeš jít, ať tě tedy nezdržuji,“ propustil skřítka, který s lusknutím zmizel.

„Nikoho slušného ti tu nenechám Brumbále rozumíš? Vezmu si vše, jenom proto, abych tě naštval,“ řekl si sám pro sebe a vydal se najít Aberfortha.

**

Pozoroval, jak se Velká síň vyprazdňuje od stolů a nahrazují je prkna, která se postupně přeměňují na místo soubojů. Dneska už jenom tři boje, bylo to takové divné, když dneska budou bojovat už jen ti nejlepší.

„Ahoj Harry, připraven na souboj?“ přisedla si k němu usměvavá Lenka.

„Víc už to ani nejde, na Ronalda jsem se těšil pěkně dlouho, tohle je souboj, kde chci předvést to nejlepší, zničit ho za všechno, co mi udělal,“ odpověděl bojově a dál sledoval počínání skřítků.

„Nezapomeň, že Crucio není povoleno,“ zasmála se Lenka, když viděla jak to myslí vážně.

„Udělám to skrytě, nikdo si křičícího Ronalda ani nevšimne,“ mrknul na ní.

„Ještě že tu není Hermiona, ta by ti dala.“

„Proto jsem jí taky utekl.“

„Jak vy jste se mohli dát někdy vůbec dohromady, to mi prostě nejde do hlavy,“ pokývala vesele Lenka hlavou.

„Souhra šťastných a nešťastných náhod,“ pokrčil rameny.

„To jí radši říkat nebudu.“

„Radši to opravdu nedělej a co ty jak se těšíš na souboj?“ změnil téma.

„Já nebudu zápasit, můj partner se bojí jít proti Zmijozelu, takže to radši vzdal,“ pověděla klidně, ale věděl, že jí to štve.

„To jako jen tak ti řekl, že se bojí?!“

„Uklidni se Harry, nedá se s tím nic udělat, dokonce jsem se ptala profesora Kratiknota, který mi to řekl, prostě se na vás budu koukat a fandit, to že jsem se dostala do semifinále je stejně pro mě obrovská čest.“

„Jak já ty smrtijedy nenávidím, ale Lenko nemůžu to takhle nechat, každé zlo musí být potrestáno.“

„Harry, teď máš za chvíli souboj, neřeš nic jiného, prosím,“ pověděla takovým hlasem, že jí na to musel kývnout.

„Díky a nyní se běž radši připravit, vezmu tady za tebe tu hlídku,“ zasmála se a on se musel jenom zašklebit, ale poslechl ji, odešel a čas na pomstu odložil na později, zjistí, proč nechce bojovat se smrtijedy, protože je šance, že ten její partner může být také smrtijed.

Formát pro tisk