Kapitola dvaatřicátá - Poznání

Harry Potter and Pactum Purgamen

Celý den měl volný a to mu naprosto vyhovovalo, chtěl se před samostatným tréninkem pořádně najíst a odeslat dopis ke svému kontaktu do Ameriky, jestli s tím kouzlem půjde něco dělat nebo ne, Hermiona měl runy a věštění, Lenka lektvary, Aberforth byl v hostinci a tak měl na všechno dostatek času.

Poté co vstoupil do Velké síně, zjistil, že tam sedí zhruba osmdesát procent Zmijozelu, což mu rozhodně na klidu nepřidalo, ale navenek nedal nic znát a soustředěně odkráčel k Havraspárskému stolu, kde na něj mávala Theresa.

„Ahoj, tebe tu vidět v tuhle hodinu je přinejmenším divné,“ přivítala ho.

„Měl jsem cestu kolem,“ pokrčil rameny a začal se věnovat jídlu, které se před ním objevilo.

„A co máš jinak v plánu?“

„Plánoval jsem flákání,“ pověděl poté, co spolkl sousto.

„Neměl bys usnout na vavřínech, ještě tě čekají tři souboje, když budeš vyhrávat.“

„Když o tom tak mluvíš, proč jsi se i ty nepřihlásila?“

„Necítila jsem potřebu ukazovat své síly, pro dámu je lepší, když si o ní všichni myslí, že je slabá,“ odpověděla mu vážně Theresa.

„Takže tohle má být souboj mužů?“

„Mužů?“ zasmála se Theresa. „Myslíš Weaslyho, Cornera, Finnigana nebo Thomase, jsou hodně věcí, ale muži určitě ne, na tom jim něco chybí.“

„Nikde jsem tam neslyšel své jméno a ani jméno Malfoye,“ podotkl nezaujatě.

„Přece nebudu srovnávat tebe s nimi, v kouzlení jsi tu nejlepší, máš autoritu, většina lidí se tě bojí a jsi významného jména, nemusíme se bavit o tvé slávě a bohatství.“

„Myslím, že ani jedno z toho, co si řekla, není úplně pravda,“ pokračoval stále nezaujatě.

„Skromnost mezi námi významnými není potřeba, Harry,“ stála si Theresa za svým, ale on se rozhodl neodpovídat, možná před časem, by se mu taková debata líbila, ale teď měl na pořádku dne jiné věci, než poslouchat chválu na svou osobu.

„No nic musím jít, Snape nepočká, co říkáš na to, že bych tě do příštích zápasů naučila pár kouzel, které bys mohl použít?“

„Něco takového neodmítnu.“

„Výborně, pokusím si tě někde odchytnou, je na tobě, aby si našel místo, kde budeme mít klid, zatím ahoj,“ rozloučila se s ním a hrdě odkráčela přes celou Velkou síň, než stočil svůj pohled zpátky k jídlu.

„O co jí sakra může jít,“ zamumlal si potichu, ale těchto myšlenek zanechal, když se před ním objevil sladký moučník.

**

Lekce přemisťování

Od dneška po dvanáct týdnů se vždy jednu hodinu po obědě v sobotu bude konat zkouška přemisťování s lektorem z ministerstva kouzel, všem, kterým sedmnáct už bylo nebo bude do 31. Srpna se mohou těchto zkoušek zúčastnit, cena lekce je dvanáct galeonů.

Přečetla nahlas Hermiona a bylo jasně vidět na co myslí.

„Tuhle šaškárnu si vymyslel ty?“ nakonec se zeptala.

„Lekce na dvanáct týdnů? Za co mě máš Hermiono, jasně, že s tímto nemám nic společného, tohle je určitě nápad ředitele, ale pokud přijde Wiliam White, zkusím se s ním nějak domluvit, aby si vás dvě vzal, mimo a věnoval se vám, řekněme dva celé dny, jste dostatečně schopné, abyste to za tu dobu zvládli a nemuseli dělat tyhle…pokusy.“

„A nikomu to určitě nebude divné, že se přemisťujeme jako jediné a určitě nám ředitel odstraní bariéry, protože to Harry řekl.“

„Na tom něco bude,“ podrbal se na bradě, tohle opravdu nedomyslel. „Tak to vyřešíme u Aberfortha, stejně se přitom bude hodit, pan White bude určitě mlčet a nikdo nic nebude vědět.“

„Tohle nemůže vyjít,“ pověděla potichu Hermiona.

„To jsem si říkal taky, když jsem se utkával třikrát s Voldemortem a hle, ještě žiju,“ odpověděl sarkasticky.

„Když jsi to nakousl, ve Věštci byla napsaná další rodina…mudlové,“ přehodila na jiné téma a jemu zmrzl úsměv na tváři.

„To je za tu dobu-.“

„Čtvrtá, už čtvrtá, Harry začínám mít pocit, že nic neděláme, že…umírají kvůli nám,“ viděl jak se v těch jejích očích, které si tak zamiloval, objevují slzy.

„Hermiono,“ objal jí. „Už to nebude dlouho trvat, slibuji, ihned co Aberforth něco zjistí, půjdeme ho zastavit, zabráníme mu v tom, jen tomu – a mně – musíš věřit.“

„Samozřejmě že ti věřím, ale bojím se do těch novin koukat, co když se tam objeví někdo, koho známe?“

„Nesmíš takhle přemýšlet, zastavíme to, než se něco takového stane.“

„Jo máš pravdu, měla bych být silná, ať ti můžu pomoct a já tu mezi tím brečím,“ jemně se dostala z jeho objetí a utřela si slzy.

„To že máš city, nemá nic se sílou společného,“ pošeptal do ticha pokoje.

„Jenže ty si toho tolik ztratil a držíš se a já-“ nedokončila větu, protože jí v tom zabránil, pohlazením po tváři.

„Hermiono, ty víš, že to tak není, vše je to jen maska, snažím se to jen krýt, abyste měli ve mně jistotu, co bych byl za vůdce, kdybych se krčil někde v koutě,“ pověděl jemně, nevěděl, proč se o tom baví, ale viděl na ní, že je to pro ni důležité.

„Já jen…zdá se mi, že tu válku prohráváme, ještě než začala.“

„Taky mám ten pocit, ale vše se změní, prostě musí,“ pověděl vážně, aby dodal sebedůvěru jak sobě, tak Hermioně, která jí momentálně potřebovala.

„Budeme dnes trénovat?“ zeptala se Hermiona pár hodin po jejich rozhovoru.

„Za chvíli se mám sejít s Theresou, prý mě naučí nějaká kouzla, kterými můžu porazit ty, kteří nejsou tak významní, jak já,“ imitoval její slova, až rozesmál Hermionu.

„Pochybuji, že umí něco kromě natřásání zadku,“ pověděla znechuceně.

„Přece jenom je o rok starší a něco, co Ronald nezná, nám bude nápomocný ne?“ ujistil se.

„To ano, ale jak taková nána může něco umět, to nemohu pochopit.“

Pobavilo ho, jak se o ní baví. „Hermiono, já s ní nejdu na rande.“

„Ještě aby, to bych uvěřila všem těm drbům, že nemáš vkus a to se ty drby baví o mně.“

„Nečekala jsi, že si na to tak brzo zvyknou, že ne?“

„Někdy si říkám, že jsme to měli držet v tajnosti, ne že by mi vadilo poslouchat ty řeči,“ ohradila se Hermiona rychle. „Jen, že už mě začíná unavovat poslouchat ty řeči, že jsem si pro sebe ukradla Harryho Pottera.

„To je přece úspěch, jsem dost velký, abych se dal snadno ukrást,“ usmál se.

„Srandičky, radši vypij tohle,“ podala mu po chvíli lektvar, který našla na vrchu svého kufru.

„Co to je?“ zeptal se obratně a prvně přičichl k hrdlu lahve.

„Lektvar, dal mi ho Horácio.“

„Podle vůně už jsem to někdy dělal.“

„Jasně, že si ho někdy dělal,“ pokývala hlavou stylem, jak já můžu chodit s takovým pitomcem. „Chceš, abych ho donesla do učebny, nalila ho do kotlíku a zjistila veškeré ingredience a podle nich zjistila, co to vlastně je nebo to vypiješ.“

„Až se tu budu válet s otravou, tak si můžeš znovu užít mojí záchranu,“ pověděl vesele, aby ji tím nepřipomněl nic špatného a vypil celý obsah lahvičky.

„Zase nic co? Škoda, už jsem se těšila na ty peníze,“ řekla nepřítomně, protože svoji plnou pozornost věnovala knize.

„Užij si to čtení, já si jdu užít své rande,“ poškádlil ji ještě před odchodem, ale buď mu na to nechtěla nic odpovědět, nebo už ho ani nevnímala.

„Takže tohle je ta slavná komnata nejvyšší potřeby?“ zeptala se Theresa.

„Kdyby si chodila cvičit minulý rok s námi, už by si jí znala,“ neodpustil si tuhle uštěpačnou poznámku.

„Nepřišlo mi zábavné koukat na bandu děcek, co neumí mávat hůlkami.“

„V tom případě nevím, co tady děláme teď,“ pokrčil rameny a prošel potřetí kolem stěny, než se objevila malá místnost, přesně podle jeho přání.

Neodpověděla mu na to, ale ani to nijak neočekával, ať už chtěla cokoliv, jako první vešla dovnitř a několikrát se otočila, ale měl pocit, že to pozoruje proto, jestli v takovémto prostoru vůbec může být, nesnažil se jí, ale chápat, byl tu proto, aby se něco naučil a kvůli tomu byl schopný přežít i tyhle ženské nálady.

Použil věšák u dveří, aby ze sebe sundal hábit a ohrnul si košili, aby bylo lépe vidět jeho pouzdro přichycené k jeho ruce.

„Můžeme,“ řekl, co si protáhl krk.

„Jsi nějaký energetický,“ podotkla Theresa, ale taktéž si sundala hábit, ale pod ním nebyla školní košile, ale nějaké sportovní triko, které víc ukazovalo, než ukrývalo.

Zakroutil hlavou a protáhl si prsty na rukou. „Jsem jen nedočkavý, to mi nemůžeš mít za zlé.“

„To jistě, že ne, ukaž teda, co umíš, nějak na to pak navážeme,“ vytáhla z kapsy kalhot hůlku a vyslala zaklínadlo dřív, než on měl hůlku v kapse, ale v naprostém klidu se tomu vyhnul.

„Nějaká pravidla? Nebo tady budeme spolu akorát vytírat podlahu,“ zeptal se nyní již s hůlkou v ruce a stojíc v předepsaném soubojovém postavení.

„Normální soubojová pravidla,“ bylo jediné, co řekla, než na něj zase letělo nějaké zaklínadlo a on se musel bránit.

„Už je to zase nerozhodně,“ pověděl skoro vyčerpaně po šestém souboji.

„Tak si dáme pauzu?“

„Můžeme,“ pokýval hlavou a padl do nedaleko vzdáleného křesla.

„Umí tahle komnata přivolat i pití?“

„Ne, je to nějaké pravidlo, které doslova říká, že ze vzduchu se dá udělat mnoho věcí, ale ne jídlo a pití.“

„V tom případě doufám, že nepohrdneš máslovým ležákem, který jsem donesla sebou,“ došla Theresa k hábitu, kde se opravdu nacházeli dvě zmenšené láhve máslového ležáku.

„Nepohrdnul bych ani vodou, ale tu by si asi ty nepila,“ pověděl, ale když dostal do rukou láhev máslového ležáku, pro jistotu poděkoval, aby jí nějak neurazil.

„Na co?“ zeptal se, když viděl, jak si hoví v druhém křesle.

„Na vítězství,“ zvedla svoji láhev a on jenom na okamžik zapřemýšlel, proč zrovna ona myslí na vítězství, ale to slovo se mu líbilo, tak proč si na něj nepřipít.

Jeho žízeň ho donutila vypít celou láhev naráz a najednou mu bylo nějak lehko, jako kdyby všechny problémy odpadli a nebylo tu nic jiného, než přítomnost.

„Je ti dobře, Harry?“ zeptala se Theresa mile.

„Je mi…vlastně ani nevím, jak mi je,“ zamotal se mu jazyk.

„Přestaň tomu vzdorovat, Harry,“ pohladila ho po tváři. „Využij svou sílu jinde, podvol se tomu a bude to bez bolesti,“ uslyšel její hlas jakoby z dálky.

„Já… nechci,“ slyšel sebe říkat, ale nevěděl, jestli to bylo v jeho mysli nebo ne.

„Ale chceš, nenuť mě do tebe nalít další dávku,“ začínal ji slyšet už zase dobře, což nevěděl, co znamená.

„Dávku?“ zeptal se.

„Amortentia, mohlo to být vše jednodušší, kdyby ses nezapletl s tou šmejdskou špínou, ale předpovídala jsem s komplikacemi dopředu, proto jsem taky ukradla tomu tlusťochovi ten lektvar, co nám všem ukazoval,“ rozpovídala se Theresa a viděl v jejích očích naprosté štěstí mísící se šílenstvím.

Ale mezitím co mu vyprávěla svůj brilantní nápad, on se začal cítit volně, jako kdyby lektvar nikdy nezačal působit, necítil žádnou náklonnost k téhle potvoře, pořád miloval Hermionu, což mu dokazovalo, že lektvar byl asi vadný nebo zkažený. Rychle si prohlédl situaci, jeho hůlka ležela pod gaučem na zemi a bylo by nápadné, kdyby ji sebral a v tom ho něco napadlo.

„Thereso, miluji tě,“ snažil se povědět okouzleným dojmem a stoupl si těsně před ní.

„Já vím, Harry, ale mohlo to být opravdové, takhle se musím spokojit s tímhle a pak ti předvedu, v čem naše rodina vyniká, paměťová kouzla, pohraji si s tvými vzpomínkami a ty si na tu špínu ani nevzpomeneš.

„Ano lásko,“ pověděl poslušně, ale dělalo se mu z toho zle, ale necouvnul, když se k němu skláněla, aby ho políbila, cítil její rty na svých a opatrně nenápadně natáhnul ruku k té její, kde měla hůlku, bylo vidět, že jí nepřipadá divné, že si ten polibek neužívá, ale najednou ucítil, že poslepu nahmatal hůlku a tak rychlým chytačským pohybem, jí hůlku vytrhl z rukou a druhou doposud volnou ruku, jí tvrdě odstrčil od sebe.

„Impedimenta,“ vyslal první povolené zaklínadlo, které mu přišlo na mysl, Avada Kedavra mu nepřišla nejlepší. Nevnímal, že síla kouzla jí jenom odstřelila pár metrů a sáhl po své pravé hůlce, která už tvrdým kouzlem „Petrificus totalus,“ nezklamala.

„Fuj,“ odplivl si a utřel si rty, které měl určitě od její rtěnky. „Kdo tě poslal! Řekni mi, kdo tě poslal!“ nepříčetně zuřil a tak ani nevnímal, že by ani promluvit nemohla.

„Legilimens,“ namířil jí naštvaně hůlkou na obličej a potopil se do jejích vzpomínek, viděl, jak se učí, její cesty po Bradavických pozemcích, cestu vlakem, ale kouzlo musel opakovat minimálně sedmkrát, než se dostal tam, kam potřeboval, vzpomínka byla strašně nestálá, jak proti tomu bojovala, ale uslyšel to, co chtěl slyšet.

„Dostaneš se k němu, co nejblíž, přesvědčíš ho, aby ti věřil, a pak z něj dostaneš jeho plány a povíš mi je.“

„Ano, pane,“ uslyšel její hlas a tím vzpomínka skončila, nezjistil, kdo to byl, ale bylo mu to jasné, Voldemort, kdo jiný a tak jejich spojení ukončil.

„Ani nevíš, jakou chuť mám ti zakroutit krkem,“ zavrčel naštvaně a viděl strach v jejích očích.

„Spolčit se proti mně, to by ti šlo co? Ale přepočítala ses a teď je na mě, co s tebou udělám,“ pokračoval a jelikož už ho štvalo se na ní dívat, tak jednoduchým zaklínadlem omráčil a poté, co si z hábitu vytáhl neviditelný plášť, tak jí i zakryl.

Natáhl hůlku a levitujícím zaklínadlem, jí zakrytou nechal před sebou levitovat, celou cestou z KNP se bál, že někoho potká a bude se muset vykecat, ale štěstí bylo při něm a tak došel až do sklepení bez nějakého nevítaného hosta.

Dvakrát kopnul do dveří a uslyšel nevrlé mumlání Horácia, který se ihned usmál, když uviděl jeho, ale jen do té doby, než si všiml jeho hůlky v ruce.

„Harry, co se děje, pojď dovnitř a nemiř na mě tou hůlkou.“

Trochu těžce prostrčil kolem Horácia levitující tělo, které nechal, spadnou na zem, jakmile se zavřeli za nimi dveře a než se stačil Horácio zeptat, sundal z Theresy plášť.

„U Merlina, Harry!“ vyjekl Horácia a přes svůj břich jí zkontroloval puls.

„Amortentia! Použila na mě Amortentii a chtěla ze mě dostat veškeré naše plány!“ pověděl zhnuseně.

„Amortentia?“ podivil se Horácius. „Takže lektvar zabral. Měl jsem takové tušení, že bude použita na tebe.“

„Prosím?!“

„Už od té doby, co se mi ztratila, do tebe nalévám protilék, ale nečekal jsem, že… no že to bude takhle zpříma, řekl si jí něco?“

„Za co mě máš? Neřekl jsem jí nic, ale co s ní uděláme?“

„Předáme jí řediteli, ministerstvo se o ni postará, používání lektvaru lásky je zakázáno, to moc dobře víš, půjde do vězení,“ pověděl v klidu Horácio.

„Někomu slouží, asi Voldemortovi,“ znovu zvýšil hlas.

„Je samozřejmé, že to nedělala kvůli tvé lásce, ministerstvo si to s ní vypořádá, Percy nám bude nápomocen.“

„Já už na to nemám,“ povzdechl si a sesunul se do zeleného křesla, celá jeho zloba vymizela tím, že si někdo převzal povinnosti.

„Asi byste opravdu měli ze školy odejít,“ posmutněl profesor.

„Já nechci, aby mi nějaká,“ podíval se na omráčenou Theresu a nenašel žádné správné pojmenování. „Prostě nechci odejít, jenom kvůli něčemu takovému, ale děsí mě to…“

„Dospěl si Harry, víš co, seber si ze skříně uspávající lektvar a nadávkuj si tolik, kolik si myslíš, že budeš potřebovat, nějak tohle vyřeším,“ usmál se na něj Horácio a on mu byl neskonale vděčný.

„Horácio, díky, že tu jsi, když tě potřebuji,“ cítil potřebu tohle říct.

„Mluvíš z psychického vyčerpání,“ zasmál se Horácio. „Promluvíme si všichni, až se vyspíš.“

Neřekl na to nic, to ticho bylo nejlepší odpověď, našel si ve skříni potřebný lektvar a nevnímal to, že Horácio se sklání ke krbu a hází do něj letax, došel k posteli, snažil si vzpomenout, kolik hltů by měl spolknout, ale prostě do sebe něco nalil a aby nerozbil skleničku, tak jí položil na zem vedle postele v druhé místnost, než se zrovna bavil Horácio a únavou a lektvarem do té postele zapadl.

**

Vzbudil se v příjemné náladě, která mu vydržela pouhý okamžik, než si vzpomněl na to, co se stalo předtím, než si do téhle postele lehnul, na malou chvilku se snažil utěšovat, že to byl jen sen, ale jeho mysl až moc dobře věděla, že tahle noční můra byla opravdová.

„Dobrý večer,“ ozvalo se mu blízko ucha od veselé Lenky.

„Co na něm bylo dobrého?“ zeptal se kysele a odpovědí mu bylo pokrčení ramen.

„Dostala jsi na starost mě hlídat?“ optal se na druhou otázku v rychlém sledu po sobě.

„Jen se mi nechtělo učit v tom hluku u nás v pokoji a tady je klid, když teda nechrápeš,“ usmála se na něj Lenka a on chvíli přemýšlel, jestli to může být pravda, než se dovtípil, že si z něj dělá jen legraci.

„A kde jsou všichni?“ posadil se v posteli a protáhl se z nepohodlného spaní v hábitu a košili.

„Starají se o tvojí novou přítelkyni.“

„Bod pro tebe,“ zavrčel, když si na Theresu vzpomněl.

„Povídej, přeháněj, líbá líp jak Hermiona?“ předstírala vzrušení z nových drbů, až ho to rozesmálo, což bylo to, co potřeboval.

„Zas tak daleko to na prvním rande nedošlo,“ zalhal pro jistotu, tohle bylo jeho tajemství, nechtěl nikomu vysvětlovat, že to viděl jako jedinou možnost.

„Bohužel nebudeš mít další možnost, možná, kdyby si jí přišel navštívit do vězení.“

„To je v pořádku, radši to nechám takhle, nebylo to něco, co bych si musel zopakovat,“ povzdechl si, byl rád, že měl kolem sebe tolik lidí, kteří to dokázali vzít za něj, když už měl všeho dost.

„Hermiona říkala, že se mnou možná o něčem budeš chtít mluvit, i proto jsem tu zůstala,“ pověděla Lenka vážně a on rychle pochopil.

„Nejdřív polož tu knížku, nerad bych jí dostal po hlavě,“ začal trochu s humorem, aby se zbavil toho pocitu, že jí zrazuje, který se v něm z čista jasna zjevil. „Už to nebude dlouho trvat a budu muset odejít ze školy, Viteály, skrývání, plánování a všechno kolem toho, ale je skoro stoprocentní, že budu muset být na jednom místě i třeba několik měsíců a rád bych aby někdo zůstal na škole a dělal tu zvěda.“

„To je celé?“ zasmála se Lenka. „Je to jenom o to, že budu ve škole, když vy budete někde s Hermionou plánovat? Co bych tam stejně dělala, to vaše plánování bude stejně probíhat někde v posteli a u toho být nemusím,“ pokračovala Lenka a on jenom nepřestával zírat.

„Harry, na něco podobného mě už upozorňoval Aberforth a vlastně i Horácio, někdo tu musí zůstat a podávat zprávy, Horácia mohou vyhodit, mě nevyhodí, je samozřejmé, že tu zůstanu, než udělám NKÚ a pak se k vám přidám, jen mi musíte slíbit, že před jakoukoliv akcí se pro mě stavíte,“ dodala ještě Lenka a jemu to vykouzlilo úsměv, měl pravdu, když tipoval, že nejrozumnější z nich je právě Lenka.

„Je pravda, že bych vás ze všeho nejraději vynechal, ale… prostě jsem pochopil, že to sám nezvládám a budu vás všechny potřebovat, takže neboj se, potřebuji tě, aby si mi chránila má záda.“

„Tak je to správný, jsem ráda, že ti to konečně došlo,“ usmála se na něj Lenka a on byl rád, že to skončilo takhle.

„Co budeme dělat? Nechce se mi tu jen ležet a pochybuji, že tu Horácio má nějakou společenskou hru.“

„Tak něco vymyslíme, třeba budeme do sebe nalévat jednotlivé lektvary, a kdo první padne na zem, prohrává,“ rozesmála se Lenka a on se prostě podivoval, jak se všichni změnili.

„To nebude nejlepší nápad, dneska už jsem jeden vypil.“

„Taky bych se aspoň na chvíli chtěla do někoho kouzelně zamilovat, jaký to je?“ zeptala se Lenka.

„To myslíš vážně? No já nevím, prý jsem měl v sobě nějakou protilátku, takže se to asi ve mně pralo a já tak necítil nic a mohl jsem jí omráčit.“

„Ještě, aby si jí neměl, když byl náš úkol jí pít a do tebe jí tajně nalévat.“

„Prosím?“

„Slyšíš dobře, chtěli jsme vědět, na koho z nás ten lektvar bude použit, takže jsme hráli takovou hru a střídali se v tom, kdo ti to nalije do pití a prohrává ten, u koho to poznáš, ale samozřejmě jsme ho pili taky.“

„Proč začínám mít pocit, že vám nemám už nic věřit?“ zeptal se prozíravě.

„Ale no tak, musel se brát pravidelně a u chlapů pravidelnost? Takže jsme to vzali do vlastních rukou,“ snažila se ho uklidnit a on i když nechtěl, začínal to chápat.

„Hlavně, že je to za mnou, nechtěl bych, aby se jí to povedlo, její plán byl…šílený,“ pověděl, když si vzpomněl, co viděl a slyšel.

„Buď rád, že to byla aspoň holka,“ naznačila Lenka.

„Cože? U Merlina už nic neříkej, už takhle to bylo hrozný,“ zhrozil se, čímž pobavil Lenku a za chvíli se k ní přidal, byl rád, že má takovouto kamarádku, která dokáže udělat i z toho nejhoršího dne, ten lepší.

**

„Tak co,“ ozval se netrpělivě, když do kabinetu přišli všichni, kteří byli před chvíli u Brumbála.

„Nebudeš to chtít slyšet,“ řekl unaveně Horácio.

„Je v-volná?“ zakoktal se, už ten pohled všech mu naznačoval, že to nevyšlo podle plánu.

„Byla pod Imperiusem, všechno to na to sedělo, takže si pro ni přijedou rodiče a odvezou si jí domů,“ odpověděl mu znovu Horácio.

„To je mi jedno, už jí tu neuvidím ne? Odjede do té své Francie a já se jí nebudu muset dívat do těch zrádných očí ne?“ položil rychle za sebou dvě otázky a doufal v souhlas.

„Můj bratr jí nevyhodil, neměl důvod, až se z toho sebere, přijede zpátky,“ chopil se slova Aberforth.

„Takže to je všechno?!“ rozhodil naštvaně rukama. „Nebude se nic řešit doté doby, než mě někdo zabije? To je fakt krásná vyhlídka!“

„K čemu mi k čertu je to všechno bohatství, sláva, když nikdo nic nedělá, při mých pokusech o vraždu? Žádný bystrozor, žádné vyšetřování a dokonce ani žádné vězení!“ pokračoval naštvaně a veškerá jeho dobrá nálada vyprchala.

„Takové jsou naše zákony, že ten kdo je pod Imperiusem je nevinný, ona to nechtěla udělat, dělala to, že musela,“ vysvětloval klidně Aberforth.

„To je výborné! Takže až chytnu Voldemorta tak zvedne ruce, řekne, že je pod Imperiusem a bude z něj jenom chudáček! Mě nezajímá, jestli to chtěla nebo nechtěla udělat, proč jenom já musím pykat za své činy a ostatním to prochází?!“

„Takový je život Harry,“ promluvila poprvé Lenka.

„V tom případě proč tady nasazuju krk pro tuhle zemi, když mě klidně nechá chcípnout!“ zařval naposled a odešel dveřmi pryč z místnosti a nezapomněl za sebou třísknout dveřmi.

„Imperius, kdo by ho asi tady dokázal seslat!“ zuřil potichu a doufal, že cestou do jedné z nepoužívaných učeben nepotká nikoho, jinak by se asi neudržel a spletl si ho s cvičným panákem.

Formát pro tisk