Kapitola třicátá - Znovu zpátky

Harry Potter and Pactum Purgamen

„Lenka mě ujistila, že si bude dávat abnormální pozor na to, co se děje a že opravdu nechce jít s námi, i když sem jí to nabízela, asi se jí taky nechce letět nějakým bláznivým dopravním prostředkem,“ zkrátila mu Hermiona dopis, který dostala od Lenky.

„Doufám, že neděláme chybu s tím, že to nikomu nehlásíme,“ pověděl potichu.

„Neboj, napsala jsem skoro stejný dopis Horáciovi a Aberforthovi, takže to vědí všichni podstatní.“

„Jsi poklad,“ usmál se a doufal, že by snad všechno mělo být v pořádku.

„Už jsi sbalený? Za pár hodin bychom měli vyrazit.“

„No to možná dřív, bude to delší cesta než vlakem,“ pověděl opatrně.

„Varuji tě, Harry Pottere, to že tě mám ráda, neznamená, že ti odpustím různé blbosti,“ stála si pořád za svým, ale věděl, že jí to spíš baví, než aby na něj byla opravdu naštvaná.

„Budu se ti to líbit…aspoň myslím, uvidíš,“ zvolal ještě do schodů, než Hermiona odešla do pokoje.

„Kráturo!“ přivolal si skřítka.

„Ano, pane Harry.“

„Za chvíli budeme odjíždět, takže potřebuji, aby si to tady zabezpečil a staral se o všechno jako dřív.“

„Krátura pana Harryho nezklame,“ pověděl upřímně skřítek.

„To já vím, můžeš jít,“ propustil skřítka a sám se rozhodl zabalit, i když ty nejdůležitější věci, měl už v měšci na krk, který mu taktéž zdobil jeden z Viteálů.

„Hermiono, za chvíli se vrátím, ještě si musím něco zařídit,“ zavolal do schodů, protože balení mohlo počkat.

„Dávej pozor,“ dostalo se mu odpovědi, než zmizel a objevil se v Kvikálkově na dětském hřišti. Skrytě na sebe použil zahřívací zaklínadlo, protože byl jen v košili a kalhotách. Vydal se rovnou k domu svých příbuzných, nechtěl se tu více zdržovat, protože jak tam nechtěl být, tak ho tam určitě nechtěli ani jeho příbuzní.

S pořádným nádechem chladného vzduchu zaťukal na dveře svého bývalého domu a vyčkával, než se jedna z velryb dopraví mu otevřít.

„Prosí-,“ nedořekl strýc, když si všiml, že je to on. „Co tu chceš ty kluku.“

„Taky tě rád vidím, strejdo,“ pověděl s ironií v hlase. „Přišel jsem se podívat na návštěvu, vždy rád navštívím své oblíbené příbuzné.

„Ty jeden drzej spratku,“ rozzlobil se na něj Vernon.

„Pustíš mě dovnitř? Potřebuji mluvit s tetou.“

„Ona s tebou ale mluvit nechce!“ odsekl pohotově jeho strýc.

„Mám se přemístit do obývacího pokoje nebo tě omráčit a překročit? Už nějakou dobu můžu kouzlit a věř mi, když říkám, že nikomu nebude vadit, že něco z toho udělám,“ docházela mu trpělivost.

„Nejsi tady vítaný, chápeš, co říkám?“

„Dával si mi to na vědomí patnáct let, takže laskavě odejdi, když se s tebou nechci bavit,“ přeskočil slušné vychování a rozhodl se chovat tak, jak se chovali oni k němu.

„Ty jeden-,“ chtěl na něj začít křičet a celého ho poplivat, ale zadržela ho teta, která se objevila ve dveřích.

„Harry?“ oslovila ho překvapivě normálním křestním jménem.

„Ahoj teto, můžu si s tebou promluvit?“ zeptal se nadějně, že už to bude mít za sebou.

„Promluvit? Dobře, tak pojď dovnitř,“ odpověděla mu teta po chvíli.

„O samotě,“ dodal, než vstoupil dovnitř.

„Co si to dovoluješ, ty-,“ zase chtěl použít svoji obvyklou urážku, ale byl znovu zastaven svoji manželkou.

„Dobrá, jestli je to vážné,“ překvapivě souhlasila a poté co ji ujistil, že to vážné je, ho dovedla do jeho pokoje.

„Tak co potřebuješ,“ pověděla otočená zády a tak, aby to neviděla, zakouzlil bariéru, aby Vernon jistě poslouchající za dveřmi nic neslyšel.

„Brzy nastane válka, tam u nás a mě budou hledat, jsem na jejich seznamu pod číslem jedna, takže se dá očekávat, že mě budou hledat a jedno z prvních míst bude tady.“

„Co to říkáš?!“ Zděsila se teta.

„Jenom pravdu, přišel jsem tě varovat, sice jsem tu byl celých patnáct let jako otrok, ale nerad bych viděl při mé další návštěvě jenom vaše mrtvoly. Nechal jsem vydat pro všechny noviny, že už tu nebydlím, abych vás ochránil, ale stejně sem někoho pošle je to skoro stoprocentní, může to být za měsíc, půl roku, rok nebo za roky dva, ale jednou sem někdo přijde.“

„Lžeš! Zase nás ta tvá kouzla všechny ohrozí!“

„A co mám asi dělat! Já jsem se o to neprosil, myslíš, že jsem si vždy přál být první na seznamu těch, kteří mají být mrtvý? Rodiče se obětovali za to, abyste mohli žít, kdyby neumřeli, tak vás Voldemort všechny zabije a teď to chce udělat znovu a budu to já, kdo se mu postaví! Tak bys mohla projevit aspoň trochu uznání a ne mě obviňovat za všechno!“ Rozčílil se, přišel je varovat a tohohle se mu dostane.

„Takže co po mě chceš?“ zeptala se teta už poněkud klidněji.

„Tady máš, začaroval jsem to kouzly, které mi ukáží, když budete v nebezpečí a já vám přijdu pomoci, a když to budou oni, tak vám pomůžu se přestěhovat,“ natáhl ruku s náhrdelníkem, který společně s Hermionou začarovávali, nebylo to sice oboustranné, ale fungovalo to.

„To si mám vzít na sebe?“

„Vybral jsem něco, co by se ti snad mohlo líbit, je to pro tvoji ochranu, jestli to nebudeš nosit, tak jsem tady skončil a pokud budete chtít, už se nikdy nevrátím, a když budete mít štěstí, během prvních pár dní války zemřu a už se nikdy neuvidíme,“ pověděl temně a chtěl stáhnout ruku s náhrdelníkem zpátky, ale byl zadržen.

„Já…si to vezmu,“ chytila ho za ruku, a když ji otevřel, vzala si náhrdelník do ruky.

„Dobrá, chápu, že tu nejsem vítaný, takže odcházím.“

„Harry,“ zadržela ho, a když se na ní podíval tak mlčela. „Díky…za ten dárek a… dávej tam na sebe pozor.“

Chvíli na ni koukal udiveně, ale pak nabral svou jistotu a pokýval, že rozumí. „Nashle, teto nebo možná sbohem,“ dodal a ukončil bariéru a přemístil se zpátky domů do sídla.

**

Poté co se ujistil, že doma nenechal nic nutného, protože ostatní nedůležité věci by mu doručil Krátura, tak sebe i Hermionu přemístil na Grimmauldovo náměstí.

„Krátura vám to připravil,“ řekl skřítek, jakmile zjistil, že se už přemístili.

„Díky, Kráturo, starej se tady o to dobře,“ pověděl skřítkovi a ukázal Hermioně, kam má jít, tedy před dveře.

„Ty ses zbláznil!“ ozvala se ihned Hermiona, když uviděla Siriusovu motorku.

„Lepší než kouzelný koberec ne?“

„To přiznávám, ale vždyť to neumíš ani řídit.“

„To se naučím…za letu.“

„Když tě přítel varoval, asi nechtěl, aby ses zabil za letu na motorce.“

„Máš odvahu jít se mnou proti smrtijedům, ale nemáš odvahu nastoupit do létajícího stroje s nejmladším chytačem za poslední století?“ zeptal se pobaveně.

„Na tom něco bude,“ nedokázala mu dlouho odporovat, jako vždy.

„Tady máš helmu,“ podal jí ochranu hlavy, která ležela připravená na sedadle.

„Budu to potřebovat? Když spadneme, stejně mě to nezachrání.“

„Taky fakt, ale radši bych tam doletěl, než padal,“ řekl a schoval tedy helmu zpátky do prostoru pro spolujezdce.

„Jsi si opravdu jistý, že s tím aspoň vzlítneš?“ neustále mu nechtěla věřit, a čím víc o tom mluvila, tím podlamovala i jeho jistotu.

„Když to dokázal řídit Hagrid, tak to snad zvládnu i já.“

„To tvoje ‚snad‘ se mi tam nelíbí.“

„Dobrá, tak se tam tedy přemístíme, mě je to jedno, já jen že…nic, přemístíme se,“ nechal se tedy přemluvit.

„Harry-,“

„V pohodě, chápu to, nechceš se zabít,“ odmávl to rukou.

„Harry,“ chytla ho za ruku. „Já jen nechci, abys zbytečně riskoval, nejde tu o mě, letěla bych třeba i na koštěti, ale mám prostě jenom strach.“

„Já to chápu, žádný riskování,“ zalhal, protože prostě nemohl říct, že na tom chtěl letět proto, že by se mohl přiblížit blíž ke svému kmotrovi, který na tom lítal jak zběsilý. Chápal její obavy, ale ona nechápala jeho přání.

„Krátura jí uklidí, přemístíme se,“ počkal, až si vezme kufry do rukou, jednou rukou ji objal a tou druhou jemně stiskl svoji hůlku a pak jen známý točivý moment a po chvilce se objevili u Prasečí hlavy v místnosti, kde měl svoji noclehárnu Aberforth.

Viděl Hermionu jak pokládá kufry na zem a tak se posadil na jednu židli, protože prostě přemisťování na dlouhou vzdálenost není jeho obor.

„Já jsem si myslel, že sem vás zaslechl,“ pověděla hlava Aberfortha, která se objevila ve dveřích. „Pojďte dovnitř, není tu žádný zákazník, taky kdo by tu byl takhle brzo.“

„Aberforthe nalij mi prosím tě vodu, nebo tu sebou švihnu.“

„Měl bys Hermionu naučit přemisťovat, takhle to na tebe bude vždy tvrdý,“ pověděl chytře Aberforth.

„Dobrý nápad, za peníze určitě obejdeme to pravidlo, že se přemisťovat může až od sedmnácti,“ odsouhlasil.

„Jsem rád, že tě to napadlo,“ pochválil ho Brumbál.

„Nebudeš za mě dávat majlant, jenom kvůli tomu,“ promluvila Hermiona.

„Ten majlant, který po mně zdědíš?“ zasmál se, jejímu výrazu. „Zatlačím na ministerstvo, aby vám oběma povolili přemisťování, s kouzly to nepůjde, ale přemisťování je základ.“

„Harry, já nechci, abys nikoho podplácel,“ povzdychla si Hermiona, ale než stačil odpovědět, vzal si slovo Aberforth.

„Hermiono, vše je dneska o penězích, mám pochopení pro to, že se ti takový život nelíbí, ale jestli chceme vyhrát a to chceme, tak musím použít všech prostředků a peníze jsou ty nejlepší, jak bys mu chtěla pomoct, kdyby si viděla, že je v nebezpečí,“ ukázal Aberforth na místo, kde měla perlový náhrdelník. „Zjistíš, že ho někdo přemístil pryč a než kontaktuješ mě, Horácia nebo Percyho, tak ztratíš tolik drahocenného času, že bys toho jednou litovala.“

„Já…dobře, ale stojím si za tím, že podplácení není dobré.“

„Dobrý není vyhrožování, mučení nebo Imperius, tohle je věc, která uspokojí obě strany, jedna dostane peníze, druhá produkt, takhle to funguje všude.“

„Koukám, že jste si zbytek prázdnin užili,“ pověděl nakonec Aberforth, když mu ve zbývajícím čase popsali úplně všechno, Godrikův důl, sídlo Parishů, tréninky doma a podobně.

„Jako první prázdniny doma, to byli samozřejmě nejlepší,“ pousmál se.

„Ještě aby ne, když to nemůžeš s ničím srovnávat,“ zakroutila hlavou Hermiona.

„Právě proto.“

„Aberforthe!“ ozvala se hlava Horácia v krbu. „Máš tam klid?“

„Jo, děje se něco?“ zvedl se rychle Aberforth a došel ke krbu.

„Smrtijedi se objevili v Bradavickém Expresu,“ vyhrkl Horácio rychle a jemu hodně rychle zmrzl úsměv na tváři.

„Cože? Jsou všichni v pořádku?“ řekl první Aberforth, protože z něj nevyšla ani hláska.

„Nikdo nebyl zraněn, protože to co hledali, tam nebylo,“ pověděl zneklidněně Horácio.

„Mě? Hledali mě?“ vstal, až shodil židli za sebou.

„Ani nevíš, jak rád tě slyším,“ oddechl si Horácio. „Jo hledali tam tebe, ale přirozeně tě tam nenašli, tak naštěstí vypadli.“

„Není to trochu nezvyk? Že nikomu nic neudělali,“ vyšla z něj otázka, kterou možná ani říct nechtěl.

„Všichni dojeli na nádraží v pořádku, nikdo ani Express nehlídal, bylo štěstí, že měli příkaz, nikomu neubližovat, jenom tě najít.“

„Kolik jich tam bylo?“ nevydržela mlčet Hermiona.

„Čtyři, samozřejmě v pláštích s kápěmi, takže to mohl být kdokoliv, ale to nejhorší je, že vypálili do nebe Znamení zla.“

„Sakra!“ Zařval naštvaně a nikdo se mu ani určitě nemohl divit. „Takže to začalo? Moje tušení se vyplnilo? Ode dneška budu loven jak zvěř?!“

„Musíme to projednat, ještě dnes. Horácio ukonči spojení a čekej nás v tvém kabinetu, tohle bude chtít plán,“ snažil se to celé uklidnit Aberforth, ale i jemu se na tváři objevili nové vrásky.

„Dobře,“ zmizela hlava Horácia a z krbu vyšlehli zase normální plameny a ne ty letaxové zelené.

„Nemůže to přijít dnes! Nejsem připravený!“ zakřičel a málem se mu spustili slzy z očí.

„Harry, Harry! Vnímej mě, máme ještě čas, Fénixův řád proti němu bude také bojovat, to nám dává čas na náš úkol, nesmíme teď nic uspěchat, vy budete ve škole v pořádku, budeme trénovat každý den, musíme to všechno nějak skloubit dohromady, máme ještě čas, dokud budeš ve škole, budeš v bezpečí.“

„Budu v bezpečí?! A co ostatní lidé, rodiče mých spolužáků, lidé z ministerstva, ti můžou umřít, to jsou přijatelné ztráty?! Za chvíli jsou volby, kdopak bude asi ministrem, že by samotný Voldemort? Nebo Malfoy?“ rozhazoval naštvaně rukama kolem.

„I s tím se počítalo Harry, jeho chyba že zůstával tak dlouho v úkrytu, chyba, které jsme využili. Máme už tři zničené Viteály a to je víc, než jsme si mohli přát,“ pověděl v klidu Aberforth, což ho mírně řečeno štvalo.

„Takže mám začít oslavovat?“ zeptal se ironicky.

„Harry, prosím tě, nech toho, křičením si neulevíš,“ řekla potichu Hermiona a on ztratil veškeré argumenty.

„Chápu tvou zlobu, jestli ti to uleví, klidně mi znič celý hostinec, věci se opraví, ale potřebuji, aby si byl ty v pořádku, takže…,“ roztáhl Aberforth rukama s vážným výrazem v obličeji.

„Sejdeme se ve škole, potřebuji klid,“ řekl po dlouhé chvíli ticha a rozešel se k usměvavému obrazu Ariany.

„Harry-,“ uslyšel za sebou Hermionu, ale ignoroval to, když uslyšel Aberforthovo: „Nech ho jít, potřebuje klid.“

Vydal se průchodem a jako východ si vybral KNP, neustále přemýšlel nad tím, jak mohl vědět, že to bude už tak brzo, když zrovna včera varoval Dursleyovi, že by se zase podíval Voldemortovi do hlavy? Už by se ničemu ani nedivil, to jejich spojení, začíná být už otravné, teď, když Voldemort začal válku, bude na denním pořádku útok na jeho mysl a on se svojí minimální obranou, bude jen těžko vzdorovat.

Otevřel si průchod na druhé straně a objevil se v místnosti, kterou obvykle používal na trénink, nechtěl přemýšlet nad tím, jak je možné, že se zjevila zrovna tahle, když si nic nepřál a tak přemýšlel co udělat, držet se plánu a dělat, že se nic neděje a očekávat, že se nikdo nebude zabývat ‚útokem‘ na Bradavický Express? Jestli to Raddle udělal, měl k tomu důvod, mohl to udělat tajně, tímhle tahem chtěl způsobit paniku a ukázat, že se vrátil.

Ve škole bude mít klid a bezpečí, ale je bezpečí to co potřebuje? Nebylo by lepší, prostě utéct a lovit Viteály? Jenže kde jim může být konec, určitě budou někde dobře schované, když medailon podle Krátury byl v nějaké jeskyni ukryt pod lektvarem, který působí šílenství. Možná mají pravdu, že ještě teď není čas pro jeho boj, třeba je opravdu nejlepší tu zůstat a trénovat, dokud nepřijde den, který snad pozná a bude muset uprchnout.

„Harry!“ ozvalo se za ním od zadýchané Hermiony.

„Hm?“

„Podívej se mi do očí a řekni mi, že nechceš udělat žádnou blbost, ne že bych s tebou nešla, ale jsme v bezpečí, aspoň prozatím,“ chytla ho za ruku a otočila ho směrem k sobě.

„Ještě musíme porazit Ronalda, Ginny a Malfoye v souboji, nemůžu nikam jít,“ snažil se aspoň trochu zavtipkovat.

„To je ten Harry, kterého mám ráda,“ usmála se na něj a políbila ho.

„Jednou ale budeme muset jít,“ vrátil se k předchozímu tématu.

„Já vím, jenom to nesmíme uspěchat.“

„Neboj, pojď, jdeme najít Lenku, sice by to poznala podle náhrdelníku, ale radši ji řekneme, že jsme v pořádku.“

„Samozřejmě,“ vyšli ruku v ruce z Komnaty nejvyšší potřeby, než se Hermiona zastavila a tím donutila i jeho zastavit. „Budeme dělat, že jsme pořád jen kamarádi?“

„Proč, stydíš se za mě?“ zeptal se pobaveně.

„To ne, ale třeba chceš mít klid od žárlivých dívek z celé školy.“

„Děláš, jako kdybych jich měl tolik.“

„Harry, je vidět, že se fakt moc o holky nezajímáš,“ usmála se Hermiona a on nechápal ještě víc. „Ještě minulý rok si byl ve snech snad každé holky z Nebelvíru a to se bavíme jen o Nebelvíru.“

„Správně si řekla, minulý rok,“ dostal ze sebe.

„No když to říkáš, každopádně já si budu užívat, jak mě bude každá holka vraždit pohledem, že jsem si dovolila sbalit Harryho Pottera,“ zasmála se a bylo vidět, že už si teď si to užívá, když se k němu co nejblíž přitáhla.

„Až vás holky pochopím,“ zakroutila pobaveně hlavou a obejmul ji rukou kolem pasu.

„Tak dostaneš Merlinův řád první třídy.“

„Ten budu mít stejně,“ pověděl jen tak do vzduchu a bylo vidět, že se nad tím ani Hermiona nepozastavuje, byl to holý fakt, buď ho dostane za porážku Voldemorta nebo ‚posmrtně za udatný‘ souboj.

„Měli jsme se Horácia zeptat, kde budou všichni, protože jako prefekti bychom měli mít přehled a ne být na tom tak špatně, že nevíme ani heslo, pokud se změnilo,“ začala Hermiona nové téma.

„Horší bude, jestli Brumbál nařídil, aby se prefekti postarali o studenty a my se zrovna v té době váleli u Aberfortha.“

„Tak jsou ještě Primusové-.

„Kteří budou na Nebelvír kašlat, když ani jeden není od nás,“ dokončil její větu, tak jak si myslel, že to bylo.

„Snad se o to někdo postaral,“ zadoufala Hermiona, když se přibližovali k Buclaté dámě.

„Jestli ne, tak máme problém.“

„Ten budeme mít i tak, pochybuji, že zrovna nám McGonagallová odpustí, že jsme si dovolili nepřijet vlakem, i když by to mohlo třeba znamenat tvůj únos.“

„Celý rok už se nestarám, co si o mně kdo myslí, pro některé budu parchant pořád a těm já nemám co říct, jestli McGonagallová bude něco chtít, tak ať si to podá na školské radě, bez ní mi už nemůže nic,“ usmál se, když si vzpomněl, že vyhrál ten soud.

„Takový štěstí já mít nebudu,“ povzdechla si Hermiona.

„Jestli se tě někdo jenom dotkne, zjistí, co znamená jméno Black ve společnosti, potopil jsem Malfoyovi i Lestrangeovi, další klidně mohou následovat,“ pověděl se stoprocentní jistotou.

„Jsem zvědavá, co na to vůbec Malfoy řekne.“

„Poté nebo předtím, než se mě pokusí zabít?“

„To není hra, Harry,“ pokárala ho.

„Já vím, že ne, ale dostali to, co si zasloužili, můžou být ještě rádi, že jsem jim nevykradl trezor.“

„Jako kdyby si to dokázal,“ pousmála se Hermiona a řekla Buclaté dámě heslo.

„Ale zlatíčka, heslo se změnilo, jako prefekti byste to měli vědět,“ dostalo se jim odpovědi, kterou podvědomě čekali.

„Co teď?“ otočila se na něj Hermiona s problémem.

„Dobby!“

„Myslela jsem, že vymyslíš něco chytřejšího.“

„Dobby, rád vidí, že pan Harry je opět v Bradavicích, přeje si něco pan Harry?“ zeptal se ihned skřítek a mával svými ušima do všech stran.

„Potřebuji, aby si nám otevřel,“ ukázal na obraz nesouhlasně tvářící se Buclaté dámy.

„Dobby to pro pana Harryho udělá,“ pokýval skřítek a zmizel.

„Tobě vadí, že zaměstnávám skřítky?“ zeptal se, aby řeč nestálá.

„Já vím, že jim platíš a kupuješ dárky, ale…stejně mi to proti nim přijde neférové.“

„Já se k nim snažím chovat férově a potřebujeme je nebo nám alespoň ulehčí spousty práce, bylo by lepší, kdybych o prázdninách vařil já? Byli bychom rádi, když by bylo aspoň něco jídlu.“

„Já vím,“ pověděla přesvědčeně. „Ale ne všichni se mají takhle dobře, a když vidím, co dělají, připomíná mi to, co třeba dělal Krátura pro Raddleho, však víš, to s tím lektvarem.“

Bohužel si vzpomínal dobře, jak jim Krátura vyprávěl, co musel vše s Voldemortem vytrpět, aby tam ten medailon byl vůbec umístěn, málem to musel vytrpět dvakrát, jenže místo toho se obětoval Regulus a díky tomu zemřel, ale díky němu byl o kus blíže k vítězství, možná i díky tomu nosí se ctí jméno Black, protože nejenom Sirius byl v této rodině hrdina.

Místo Dobbyho, kterého posílal otevřít, se objevila za obrazem Katie a jako první co udělala, že ho objala, což ho opravdu překvapilo.

„Jsem ráda, že jsi v pořádku, když nám začali ve vlaku vyhrožovat, ať jim tě dáme, měla jsem strach, že v tom vlaku někde jsi a unesou tě,“ pověděla Katie a on jenom přes rameno Hermioně naznačil, že tohle opravdu nechápe.

„Opravdu jsem ráda, že jsi měl štěstí a nic se ti nestalo,“ dodala Katie, když ukončila objetí a stála pár centimetrů od něj a naprosto ignorovala Hermionu.

„To nebylo štěstí, říká se tomu připravenost,“ pověděla nevrle Hermiona, protože ji jistě štvalo, že je tu jaksi navíc.

„Vy jste věděli, že zaútočí na Express?“ zeptala se nechápavě Katie.

„Hermiona tím chtěla říct, že jsem byl akorát paranoidní, abych nejel vlakem, kdybych věděl, co by se tam mohlo stát, nikdy bych vás neohrozil,“ zamračil se na Hermionu, protože její neopodstatněné žárlení prozrazovalo až příliš tajných informací.

„A jak jste se sem dostali, tebe jsem tam taky neviděla,“ otočila se na Katie na Hermionu a on jenom zadoufal, ať se tady nestrhne bitva o Harryho Pottera.

„Přemístili jsme se, Harry byl ochoten mě vzít sebou.“

„To já radši jela vlakem, i když jsem se také mohla někam přemístit, ale ode dneška už do toho asi nenastoupím, Harry on se opravdu vrátil? Ty-víš-kdo.“

„Já…nevím, nebyl jsem v tom vlaku, klidně to mohl být někdo ze Zmijozelu s úmyslem vás vystrašit,“ snažil se z této nepříjemné situace dostat.

„Přemístili se přímo před vlak a kouzly jej zastavili, nevěřím, že to byl jen nějaký žertík.“

„A to opravdu jen tak…odešli?“ zeptala se Hermiona.

„Vlastně ano, po dětech od mudlovských rodičů řvali akorát nadávky, jinak hledali tebe, a když tě nenašli, udělali to Znamení do nebe a zmizeli.“

„Jsem rád, že se nikomu nic nestalo,“ řekl upřímně.

„Oni nám nic nechtěli udělat, ještě že jsi tam nebyl, všichni ze Zmijozelu se přidali k hledání, asi bys neutekl,“ pověděla Katie něco co předpokládal, protože takový Malfoy by si klidně pomuchlal hábit, aby tě chytil, a to je panečku od něj oběť.

 „No nebudu vás zdržovat, nové heslo je Rytíř, všechny studenty jsem místo vás z Velké síně odvedla, nikdo ani nenamítal, takže to proběhlo v klidu,“ usmála se na něj Katie a otočila se a odkráčela zpátky do křesla.

„Aspoň někdo se snaží pomoci že?“ otočil se na Hermionu, která se tvářila nepřítomně.

„Co? Jo máš pravdu…“

„Jsem rád, že jsem vždy vyslyšen,“ zasmál se a objal ji kolem pasu.

„Promiň, jen jsem se zapřemýšlela.“

„Vždyť ano, někdo z nás musí přemýšlet, když já na to nejsem,“ usmál se a donutil k chůzi i Hermionu a těšil se na to, jak na něj budou všichni zírat.

„Doufám, že máš to, co jsi chtěla,“ pošeptal jí do ucha, když se na ně otočily pohledy všech přítomných a zkoumaly, jestli to, že jí objímá kolem pasu, může něco znamenat.

„Víš, že ani ne?“ dostalo se mu odpovědi a následně pořádně dlouhého polibku. „Teď už je to lepší,“ stále šeptala, když mu rukou přejela ve vlasech.

„Jsem rád, že už ti ani nevadí to, že na nás všichni blbě zírají, když stojíme uprostřed společenské místnosti,“ řekl usměvavě.

„Ani ne, už jsem si na to zvykla a docela se mi to i líbí,“ dostalo se mu tiché odpovědi a jemu to přišlo strašně absurdní, objímají se mezi tolika studenty, ale budou si šeptat.

„Radši pojďme nahoru, bojím se, že mě někdo zabije za to, že jsem si vůbec něco takového dovolil,“ zasmál se už nahlas a přinutil k pohybu i jí a docela obstojně se snažil ignorovat všechny pohledy, které je doprovázeli.

Zabouchl za sebou dveře a ihned vytáhl hůlku a to stejné udělala i Hermiona a bez nějakého domlouvání začali postupně ničit ochranná zaklínadla a bariéry, které zde vybudovali, aby sem nikdo nelezl.

„Dobby!“ zavolal do prázdna, kde se ihned zjevil skřítek.

„Mohl bych poprosit, aby ses přemístil do Prasečí hlavy a přemístil sem nám naše kufry?“ optal se jediného svobodného skřítka na tomto hradě.

„Dobby udělá.“

„Myslíš, že budeme v centru drbů na prvním místě nebo nás stále ještě Voldemort předbíhá?“ zeptal se, když sledoval, jak Hermioně kontroluje, jestli zrušila všechny kouzla.

„Snažila jsem se o první místo, protože Harry Black nemůže být nikdy na místě druhém,“ otočila se na něj s pobavenými jiskřičkami v očích.

„A co kdybyste dostala od samotného pana Blacka nabídku bydlet tu se mnou?“ zeptal se galantně.

„Počkej, to opravdu chceš porušit asi deset pravidel školního řádu?“

„No tak, kdo nás od sebe může vyhodit, ale klidně můžeš být s Levandulí a Parvati na pokoji,“ rozhodil rukama.

„Tvá nabídka zní mnohem lépe, stejně bych asi neusnula, aniž by mi tvá ruka dělala polštář.“

„Já věděl, že za tím něco stojí,“ pokýval vesele hlavou a už teď mu hlavou bloudila myšlenka, jak se asi k tomu vyjádří McGonagallová.

**

Byl rád, že vždy první den po příjezdu nebyla výuka, takže si mohl přispat, takže se ani nedivil, když kolem desáté dopoledne už Hermionu v posteli nenašel, přemýšlel, kdy bude muset přikázat Kráturovi, aby sem donesl nějakou větší postel, protože tahle byla pro dva lidi moc malá, před spánkem byl rád, ale teď ráno, když byl celý otlačený, už to tak světle neviděl a navíc, když Voldemort v noci očividně nespal.

Vysprchoval se, vyčistil zuby a poté co se ujistil, že upozorňovací bariéra stále stojí, vzal na sebe hábit a opustil svůj pokoj. Svojí první zastávku udělal u nástěnky, kde byli napsané jména jejich soupeřů.

Přemýšlel, jaká je pravděpodobnost, že znovu jejich soupeř bude ze Zmijozelu, protože na nástěnce bylo jasně napsáno Dafné Greengrassová a Pansy Parkinsonová.

„Bojovat proti ženským, ach jo, to mi nemohli dát Ronalda?“ povzdechl si nad výběrem a odešel na svačinu do Velké síně.

Cestou nepotkal nikoho, jenom zaslechl pár zvuků z jedné určitě nepoužívané učebny, ale neměl chuť jim nic provést, tak na to rychle zapomněl. Ve Velké síni panovala zvláštní nálada, Zmijozel vypadal šťastně a ostatní koleje, jako kdyby jim bylo oznámeno, že právě Zmijozel si pronajal Školní pohár na pět let dopředu.

Vyhledal u Nebelvírského stolu Hermionu, protože tu Lenka už nebyla, takže asi nechtěla sedět sama u toho Havraspárského.

„Dobré ráno,“ políbil jí na tvář a ihned poté, co si sedl, natáhl ruku po čerstvém perníku.

„Moc dobré ne, víš, co se stalo?“

„Smrtijedi přepadli Azkaban?“ řekl s jistotou v hlase.

„Jak to-.“

„Měl radost a jistým způsobem, mi to vzkazoval skoro celou noc a navíc, i když si to nechci připustit, jsme dost podobní, také bych nejdříve zaútočil na vlak plný dětí, který donutí ministerstvo k vystavění co největšího množství bystrozorů na to, aby se zjistilo, kdo na něj zaútočil a nezbyli žádní na obranu Azkabanu,“ dopověděl a chutně se zakousl do snídaně.

„Ani jsem nepoznala, že máš špatné sny.“

„On se jenom radoval, to já tolik neprožívám,“ pokrčil rameny. „Nikdo nezraněn předpokládám,“ navázal na předešlé téma. „Očekávám, že těch pár hlídačů zmizelo dřív, než se něco semlelo.

„Ministr teda píše, že šlo o tuhý boj s naštěstí nulovými ztrátami, ale sedí mi víc tvůj popis události, každopádně, ať je to jak chce, všichni jsou osvobození a mozkomoři na jeho straně.

„A nějaký článek od ministerstva, že má vše pod kontrolou?“ zeptal se znuděně.

„Ne, akorát je tady, Harry Potter a Albus Brumbál očištěni, prý jste měli pravdu, když jste hlásili, že se vrátil a pak Ten-jehož-jméno se nevyslovuje, se vrátil.“

„Takže samé žvásty,“ zhodnotil to.

„Tebe to nezajímá, že ano, to co je v novinách.“

„Už je to možná více než rok, co jsem tvrdil, že se vrátil, to že mi přiznají po roce, že jsem měl pravdu, mě fakt šťastným neudělá.“

„Ředitel může být rád, že lidé konečně naslouchají, mě naopak tohle všechno štve, radši jsem měl chuť počkat, až někomu zapálí dům, pak tam dojít a říct já vás varoval, takhle budu oslavován a všichni se budou celou dobu tvářit, že mi věřili a stáli za mnou celou dobu, což opravdu nenávidím,“ dodal k předchozímu tvrzení.

„Myslím si, že některé to vážně štve, že tě neposlouchali, protože kdyby ano, mohli více zabezpečit své životy a majetek,“ jemně mu odporovala Hermiona, on se rozhlédl po celé místnosti.

„Někteří možná, ale v pátém ročníku jsem byl šílenec, ve čtvrtém podvodník a v tomhle černokněžník, takže kdo by mi mohl věřit, že ano.“

„Ty jsi fakt blázen,“ zakroutila hlavou Hermiona a znovu se začetla do Věštce.

„Podle většiny asi blázen jsem,“ zdůraznil a zabodl pohled do doslova žeroucího Ronalda.

**

„Omlouvám se, že jsme se nesešli včera, ale nějak jsem se dostal na stopu pár informací, které se nakonec potvrdili,“ začal Aberforth a oni mu skoro nastejno odpověděli „Azkaban.“

„Přesně tak, ale co se stalo, už nejde zvrátit, pokud teda nevlastníte obraceč času,“ zmínil dále Aberforth, nad čím se všichni pousmáli. „Takže Harry, jak ses rozhodl.“

„Bude to chtít maximální počet tréninků, pořádné soustředění ode všech, ale myslím si, že nemá cenu utíkat, jak si říkal, jsem tu chráněn.“

„Správné rozhodnutí je to, co člověk dělá v klidu, to byste si všichni jako horké hlavy měli zapamatovat,“ usmál se na něj Aberforth.

„Dohodli jsme se s Horáciem, že vás budeme učit každé ráno před vyučováním, takže kolem páté hodiny každý den budete v KNP, ať se vám to líbí nebo ne.“

„To neznamená, že budete jen cvičit, jste mladí, zamilovaní,“ mrkl na ně Aberforth. „Takže si užívejte, ale ráno a po škole prostě musíme cvičit, ráno to bude nitrobrana pro vás slečny a nitrozpyt pro tebe Harry, nemůžeme na nic čekat, všichni nesete mocná tajemství a ty musíte zůstat jenom ve vašich hlavách.“

„Navíc, Harry teď budeš v nebezpečí, Zmijozel v čele s Malfoyem ti neodpustí ani vyškrtnutí z rodiny, natož že si uvěznil Malfoye seniora,“ navázal Aberforth. „Neměl bych nic takového říkat, ale sám dobře víš, že tě nemůžou vyhodit nebo že tě to štvát nebude, když se jim to na radě náhodou podaří, tak ke své obraně klidně použij cokoliv.“

Měl chuť s vtipem říct i jediné zaklínadlo, které okamžitě zabíjí, ale tvrdý výraz v Aberforthově obličeji naznačoval mnohé.

„Všichni jste postoupili i do dalšího souboje, takže ukažte všem, co dokážete, abyste od sebe odradili různé útoky a poštuchování, nyní už si nemusíte hrát na chudáčky, když všem Zmijozelákům dokážete, že jste mocní, dozví se to i Raddle a tomu naroste pár vrásek, což je našim cílem.“

„To jako opravdu všechny naše trumfy ukázat?“ zeptala se Hermiona.

„Co pro vás je trumf, je pro Raddleho obvyklé zaklínadlo, takže se ničeho nebojte,“ odpověděl jim Horácio.

„A mimochodem Harry, dobrá práce, celé prázdniny jsem měl možnost se bavit s profesorem Kratiknotem, který si vás dva nemohl vynachválit, využijte každé chvíle, kdy vám bude ochoten dávat rady, jeho souboje byly vždy úžasné, takže vás může mnoho naučit.“

„To je všechno pěkný, ale co Voldemort,“ zeptal se na to, co ho trápilo nejvíc.

„Percy pro nás mapuje události na ministerstvu a snaží se kontrolovat, aby nikdo nebyl pod Imperiusem, já se budu snažit zatlačit na pár lidí pro přísun čerstvých informací.“

„Takže na nás je jen trénovat?“ zeptala se Lenka.

„Nezapomeň se učit, máš před sebou ještě NKÚ, je to základ všeho, pak už na škole nezáleží,“ zdůraznil Horácio, za což mu byl vděčný.

„Hermiona mi pomůže nebo Harry, když měl ty samé vynikající.“

„O těch bych radši nemluvil, radši řekni Hermioně,“ poškrabal se na hlavě a chtěl se zbavit toho, že by musel dokazovat, že neumí nic.

„Takže v tom byl podvod? Já to věděla,“ ozvala se ihned Hermiona.

„Podvod? To samozřejmě ne, jen toho bylo docíleno…jiným způsobem, tak to přesně bylo,“ začal kývat hlavou, aby je přesvědčil.

„Takže si je podplatil, to je ten tvůj jiný způsob?“

„Nevyzvídejte, bylo to čestné, to vám musí stačit, oběma,“ dodal poslední slovo, když viděl, že se chce ozvat i Lenka.

„Dobrá, o tom si můžete promluvit jindy, Harry pošli za mnou Dobbyho, kdyby se ti něco zdálo nebo se s tebou snažil Voldemort mluvit,“ vrátil se Aberforth zpátky k tématu.

„Takže mám teď Dobbyho zavolat?“ usmál se.

„Kdy se to stalo?“ zeptal se zneklidněně Horácio.

„Dnes k ránu, moje a jeho mysl se propojila tím, že se radoval nad svým vítězstvím v Azkabanu.“

„Snažil se s tebou mluvit?“

„Ne, jen si povídal s Nagini, aspoň teda předpokládám, mohl tak stejně syčet třeba na Snapea, ale nebylo mu rozumět, jestli se chceš zeptat na tohle.“

„Máš pocit, že se to bude stávat často?“ pokračoval v otázkách Aberforth.

Pokrčil rameny a pak teprve promluvil. „Záleží na tom, jak mu budou vycházet plány nebo co vše mi bude chtít ukázat, vsadím se, že minimálně jednou měsíčně mi ukáže, jak někoho mučí nebo podobně.“

„Harry, to se stávalo i předtím?“ ozvala se znepokojeně Hermiona.

„Co je předtím, myslíš jako ve čtvrtém a pátém ročníku? Jo stávalo.“

„Proč jsi nám nic neřekl?“ pokračovala Hermiona.

„Zkus někdy mluvit o tom, že jsi byla přítomna, hrůzostrašnému mučení a zabíjení nevinných, o tom nebudu debatovat nikdy,“ pověděl zhnuseně, nad těmi vzpomínkami.

„Dobrá, tak mě aspoň informuj, až se zase něco podobného stane,“ řekl Aberforth a on mu odpověděl kývnutím hlavy.

„Tak tohle máme vyřešeno, ještě nějaké otázky?“ dodal ještě Aberforth a ještě dlouhou chvíli se pokračovalo v další debatě.

Formát pro tisk