Kapitola osmadvacátá - Být mezi přáteli
Harry Potter and Pactum Purgamen
„Harry, můžu tě o něco požádat?“ zeptal se Horácio pár hodin poté, co byli s Hermionou nakupovat vánoční dárky.
„Jistě,“ odkýval překvapeně, že ho Horácio chce někam odtáhnout a tak ukázal na jeden pokoj, kde by měli mít klid.
„Nějaká přísně utajená mise?“ zeptal se, když Horácio zavřel dveře.
Chvíli Horácio na něj koukal jak na šílence a pak teprve odpověděl. „Jo tohle, ale kdeže, jen jsem nechtěl, aby nikdo viděl, že od tebe potřebuji pomoct.“
„Aha,“ pověděl usměvavě, tohle opravdu nečekal, ale pozoroval Horácia, jak vytahuje nějakou věcičku z kapsy.
„Tohle,“ ukázal na dlouhého železného hada, pokud teda byl vůbec železný. „Tohle je můj výtvor, na němž jsem pracoval od té doby, co ses setkal s tou otrávenou medovinou.“
„To už je pěkně dlouhá doba,“ chabě se usmál, protože stále to nebylo téma na dlouhé rozhovory.
„Chtěl jsem, aby to fungovalo a teď, když už je to hotové, to můžeš dostat jako vánoční dárek, ale něco od tebe potřebuji.“
„Poslouchám.“
„Funguje to na principu náramku, prostě si to dáš kolem ruky nebo nohy, či kam chceš, a po určité inkantaci se ten had nafoukne, až z toho vznikne lektvarová lahvička, ve které se budou nacházet všechny potřebné lektvary,“ vysvětlil princip Horácio.
„Určitá inkantace?“
„Přemýšlel jsem nad hadím jazykem, aby si to mohl používat jen ty.“
„Dobrá, co mám udělat?“
Počkal až Horácio položí tenhle náramek na stůl a pak ještě uslyšel radu. „Až spustím formuli, promluv hadím jazykem něco, ale nezapomeň, bude to spouštěcí formule.“
Uslyšel něco latinského, což mělo být asi ono a tak na náramek zasyčel: „otevři se.“
„Výborně, teď vypínací formule.“
Další latinské zaklínadlo prořízlo ticho a on tak zasyčel: „zavři se.“
„Výborně, teď jen do večera dělej, že nic o vánočním dárku nevíš a pak předstírej překvapení,“ usmál se Horácio, když ukryl svůj dárek opět do kapsy.
„Dobrá, budu strašně překvapený, přísahám.“
„To je správně,“ pokýval hlavou Horácio a jako první zmizel z pokoje.
„Všichni s tím nadělají, jako kdyby mi bylo jedenáct, to byl vlastně první rok, kdy jsem dostal nějaký dárek,“ zašklebil se sám pro sebe a vzpomněl si, co koupil Dursleyům, kniha jejíž název zněl, Jak zhubnout, aneb jezte zdravě. Pro svoji tetu alespoň namnožil veškeré fotky jeho rodičů, aby i když odmítá mít něco společného s jeho mámou, tak třeba si může album někdy otevřít a zavzpomínat, jestli teda má nějaké city.
Odešel taktéž z místnosti a jen tak, že se nesrazil s Hermionou.
„Co ti Horácio chtěl?“ zeptala se zvědavě a on viděl varovný pohled od Horácia, i když nemohl slyšet otázku, musel moc dobře znát Hermioninu zvědavost.
„Pár rad jak zapůsobit na ženy, viděl, jak se mi to povedlo s tebou, tak vytušil, že já budu ten pravý,“ pověděl vážně, ale jelikož se u toho jak idiot usmíval, nemohlo se mu povést ji obalamutit.
„Harry Blacku! Přestaňte mi tu lhát,“ pověděla mu s veselými jiskřičkami v očích.
„Harry Black?“ ozvalo se od Horácia.
„Vlastně, Harry James Potter Black, těší mě, rád vás poznávám,“ pověděl ironicky, protože to neplánoval zrovna teď říct, ale to by nesměla být Hermiona taková zákeřná.
„Ještě jedno jméno a budeš na tom stejně jako můj bratr, jestli si teda vůbec pamatuje, svoje celé jméno,“ ozvalo se kousek od něj, jako kdyby všichni věděli, kdy mají poslouchat.
„Nesoutěžím s ředitelem, protože to bych musel jíst pouze citronovou zmrzlinu a citronové bonbóny, oblékat se do nočních úborů a chodit s vousy k zemi a dávat si pozor, abych si na něj nešlápl.“
„Pořád je to náš ředitel,“ vytkla mu Hermiona, ale byla jediná, ostatní spíš pobavil.
„Máš bod,“ pochválil ho Aberforth. „A co tě vůbec přimělo ke jménu Black.“
„Phineas to chtěl a jelikož o mrtvých jen v dobrém, tak jsem mu vyhověl.“
„Phineas, nejméně oblíbený ředitel, ale nějaké zásluhy mu nejde nepřiznat a myslím si, že jméno Black ti padne, Sirius by byl rád, sice jsem se s ním stýkal více, když si ještě nebyl na světě, ale myslím si, že by si tohle přál,“ pověděl Aberforth a odešel pryč.
„Aberforth má pravdu, byl to velmi blízký přítel tvých rodičů, je dobré, že máš jak příjmení jejich, tak příjmení jeho, i když teda svoji rodinu v lásce neměl,“ řekl Horácio a on mu jemným kývnutím dal na vědomí, že rozumí.
***
Stál před vánočním stromkem a pozoroval spousty dárků, které se tam za ten den nahromadili, všichni seděli už v jídelně a čekali na něj, ale on, i když nevěděl proč, se cestou zastavil právě tehdy, porozhlédl se kolem a všude viděl vánoční výzdobu, na věšáku viselo spousty hábitů a prostě celé sídlo vypovídalo o tom, že je tu spousty lidí, což bylo právě to divný, vždy byl všude sám, každé Vánoce trávil ve škole nebo zavřený v přístěnku pod schody, ale teď? Teď měl přátele, kolegy, spolubojovníky, přítelkyni, prostě nic z toho nedávalo smysl a to všechno jenom kvůli tomu, že zemřel Sirius, kdyby neumřel anebo by ministr viděl Voldemorta před zmizením, vše mohlo být jinak.
Zakroutil hlavou, aby zahnal tyto myšlenky a zamyslel se nad něčím se šťastnějším koncem, než je smrt a posilněn dobrou náladou se vydal taktéž do jídelny.
„Hostitel přišel, bylo na čase, umírám hlady,“ přivítal ho Percy a on se usmál nad představou, co to vlastně má za přátele.
„Mohli jste si zavolat Kráturu, ale vám to hladovění jenom prospěje,“ pověděl a sedl si k volnému místu v čele stolu, a jako kdyby to byl příkaz, se všem objevilo jídlo, po polévce přišel hlavní chod a po něm jenom krátký moučník.
„Jo jídlo od skřítků je nejlepší,“ pochvaloval si Horácio a skoro všichni mu dali za pravdu, snad kromě pana Grangera, který nechtěl riskovat, že by svoji manželku urazil a musel si vařit sám nebo si nějakého skřítka sehnat.
„A teď spát a počkat, co bude ráno pod stromkem,“ pověděl poté, co tleskl, aby upoutal pozornost.
„Samozřejmě všichni po tvém rozkazu půjdeme spát v sedm hodin,“ dostalo se mu ironické odpovědi.
„Neříkejte, že chcete dárky rozbalit teď,“ hrál nevěřícnost.
„Chci vědět, jak jsem byl hodný, určitě mi tolik studentů poslalo dárek, že pod stromem není žádné místo,“ pověděl Horácio a zvedl se jako první.
„Pochybuji, že by ty dárky přišli sem.“
„Nekaž mi iluze, Harry,“ pověděl Horácio a on ho tedy nechal s iluzemi.
„Dobrá tedy, tak se jako banda dětí nahrneme ke stromečku a půjdeme jásat,“ řekl vesele a zvedl se, aby jako první mohl dojít do obývacího pokoje, ale skoro všichni ho předběhli.
„Tak začni Harry.“
„Jen si berte, já půjdu jako poslední, abyste viděli, kolik dárků mám,“ usmál se na Lenku, která všem začala podávat dárky podle jmenovek.
Chvíli byl klid, jenom bylo slyšet šustění balících papírů či jejich trhání, ale ani ten klid nevydržel věčně.
„Kdo mi dal balení ponožek, přiznejte se, možná to bude míň bolet,“ řekl Aberforth.
„To byl můj nápad, v prvním ročníku jsem potkal tvého bratra u zrcadla z Erisedu a ten pověděl, že v něm vidí sám sebe s teplými ponožkami, že všichni mu dávají knihy a na teplé ponožky si nikdo nevzpomene, tak já jsem si vzpomněl a dal ti ponožky a jsou opravdu teplé, dokonce i očarované zateplujícím zaklínadlem.“
„Opravdu tohle řekl? Ponožky?“ zeptal se Aberforth.
„V životě jsem se od něj nedozvěděl pravdu, vždy to byly jen klamy, takže ani tohle nemusí být založeno na pravdě, ale takhle to řekl.“
„Tak teda díky, ponožky,“ zakroutil Aberforth hlavou a začal rozbalovat dál, samozřejmě že mu nedal jen ponožky, jako hospodskému, který musí být i znalec vín, mu dal dvě láhve, ze stejného roku, jako byla smrt jeho sestry, sám na ni často vzpomínal a snad mu láhev starého dobrého vína, pomůže i trochu zapomenout. Pro Horácia sehnal pár přísad, které v tomto domě byly ukryté, povětšinou jen na výroby jedů, ale kombinací jedů vzniká vždy něco účinnějšího. Percymu sehnal luxusní brk a pozlacený kalamář, aby se mu lépe podepisovali blbosti, které si ministr vymyslí. Lence a Hermioně dal očarovaný náhrdelník a pro pana Grangera sehnal knihy o historii magie, aby se mohl přiučit, což bylo podle jeho slov dlouhodobým cílem a pro paní Grangerovou pár kouzelnických hýbajících se fotek, kde byla Hermiona.
Přemýšlel, jestli zrovna tyhle dárky byly dobré, ale lepší mu na mysl nepřišli, profesorovu Kratiknotovi poslal jednu knihu, u které si byl jistý, že ji nečetl, protože to byl velmi nový výtisk.
Usmíval se nad tím, jak všichni rozbalují a přemýšlejí nad tím, co by mohli dostat, líbila se mu tahle atmosféra, kterou neznal, nejčastěji trávil Vánoce v Bradavicích a tam ta atmosféra prostě nebyla taková.
„Harry, vnímáš mě?“ uslyšel Hermionu šeptem.
„Promiň, zamyslel jsem se.“
Odpovědí mu byl pouze úsměv a pak podání jejího náhrdelníku. „Mohl by si mi to připnout?“
„Možná to zastudí,“ upozornil ji, než ji připnul perlový náhrdelník na krk, ale zdržoval to co nejdéle, aby si mohl užívat její horké pokožky.
„Šťastné a veselé Hermiono,“ pošeptal ji do ucha a přivinul si ji k sobě.
„Šťastné a veselé Harry.“
„To opravdu jsou, ty nejšťastnější, jaké jsem zažil,“ pověděl šeptem své myšlenky, které mu už nějakou chvíli proudili hlavou.
***
Prázdniny utíkaly rychle, nejdříve se musel rozloučit s Aberforthem, který jak říkal, odešel první, následně odešel Percy, po něm Horácio a nakonec i Hermioniny rodiče, do teďka nechápal, proč odešli i oni, bral to jako svoji chybu, že se jim tu nelíbilo nebo jiný důvod, kvůli kterému odešli.
„Harry! Taťka ti posílá dopis,“ vytrhla ho Lenka svojí aktivitou od snídaně.
„Spíš ho posílá tobě a já v něm mám jeden odstavec ne?“ zeptal se klidně.
„Skoro, tady to máš,“ položila mu na stůl kousek pergamenu a odběhla s kouskem jeho snídaně zpátky do pokoje.
„Všichni mi budou krást jídlo,“ zamumlal si pro sebe a začetl se do stručného dopisu, kde bylo napsáno, že Američani souhlasí s jeho podporou výzkumu na odhalovacích kouzlech a že ho budou brzo sami kontaktovat. Tahle dobrá zpráva ho velice potěšila, přece jenom bude moct vidět přes překážky a nebude kvůli tomu muset mít žádné skleněné oko.
Chvíli jen tak seděl a popíjel čaj, než ho Hermiona vyrušila.
„Lenka mi teď říkala, že její táta už je doma a ona se teda chce vrátit, co budeme dělat my?“
„Chtěl bych si zajít k Mungovi na spravení mých očí, jestli chceš, můžu i tebe přemístit domů.“
„To už se mě chceš zbavit?“ usmála se na něj.
„To víš, mám naplánované další rande a ty by si mi tu jaksi vadila,“ odpověděl ji ironicky.
„V tom případě tady zůstanu a k Mungovi půjdu s tebou.“
„Bude to na celý den a celou tu dobu budu ležet na pokoji,“ nechtěl ji to rozmluvit, ale radši řekl vše, než aby se mu to vymstilo.
„Aspoň budu mít jeden den klid.“
„Můžu tě klidně někam přemístit a pak vyzvednout.“
„Já si tě radši ohlídám, aby ses nesnažil ulovit nějakou sestřičku,“ stála si Hermiona za svým.
„Na slepého chlapce, který přežil, jsou všechny sestřičky strašně zvědavý,“ použil zase svoji oblíbenou ironii, protože ho bavili jejich vzájemné hádky.
„Harry-,“ ozvalo se od Lenky, která to podle něj už svoji aktivitou přeháněla, sice si taky chodil zaběhat, ale to už bylo asi potřetí, co ty schody vyběhla a zase seběhla.
„V klidu se sbal a až budeš připravená, dej mi vědět, přemístím tě domů.“
„Jak-.“
„Hermiona mi už stačila povědět nejnovější drby,“ přerušil Lenku znovu a ušklíbl se na jmenovanou.
„Blázni,“ pokývala Lenka pobaveně hlavou a znovu si vyskákala schody.
„To říká ta pravá,“ řekli s Hermionou nastejno, což mu už ani nepřipadalo divné.
**
Všechno vyšlo tak jak mělo, poté, co odešel od Munga, podle plánů viděl rozmazaně a tak ještě den poté chodil po svém sídle jak slepec, ale mělo to samozřejmě výhody, jídlo do postele a i v té posteli mu dělala Hermiona společnost a nijak nevypadalo, že by jí to vadilo, prostě jen tak leželi a povídali si, o ničem závažném, válku, pokusy o vraždy a další negativní témata odsunuli pryč a bavili se jen o legračních či pozitivních věcech.
Byl rád, že následující dny mohl trénovat s mnohem větší účinností, jeho zrak se zlepšil mnohokrát a díky tomu, mohl lépe předvídat kouzla, která vycházela z hůlky, jako třeba teď.
„Protego,“ pověděl šeptem a odklonil kletbu k zemi, ale neletěla jen jedna kletba a tak musel používat víc magické síly, aby štít ten nápor vydržel a nepřestal krýt v nejhorší moment.
Naštěstí postačil jeden úhybný pohyb, aby se to otočilo a on mohl útočit jak zběsilý, jenže taková výměna nastala už po několikáté a tak po posledním kouzlu, zastavil tento souboj.
„Nemá to cenu,“ pokýval záporně hlavou.
„Možná, kdybychom přešli na nebezpečnější zaklínadla, ale takhle je to jen trénink reflexů,“ odsouhlasila Hermiona.
„Radši ne, tohle nebezpečí nechci podstoupit.“
Jenže další rozhovor museli přerušit, protože se k nim přemístil Krátura, předal mu dopis a po řádném rozloučení zase zmizel.
„Od koho to je?“ projevila zvědavost Hermiona.
„Parish,“ po jejím nechápavém pohledu doplnil. „Ta rodina co tu také bydlí.“
„Tak si to přečti, já se jdu vykoupat,“ pokýval hlavou na srozuměnou a roztrhl dopis, aby si přečetl krátkou pozvánku k nim domů na dnešní večer.
„To se asi Hermioně líbit nebude a jim asi taky ne,“ povzdechl si nahlas a došel do obýváku, kde byly připravené psací potřeby, a položil tam připravený pergamen, nechtěl psát odpověď, když ještě neznal názor své drahé polovičky, ani nevěděl, proč se mu zrovna tohle slovní spojení zalíbilo, ale utkvělo mu v paměti, poté co takhle jednou nazval pan Granger svoji manželku.
Ale odpovědi se mu dostalo celkem rychle, takže mohl odeslat dopis, že se na večeři těší a přijdou na ni velmi rádi, což možná u Hermiony nebyla pravda, ale on se těšil, bylo by nehezké nepřijmout pozvání a zvlášť, když se on i jejich rodina pohybují v tak vysokých kruzích, tam se prostě přátelské návštěvy přijímají.
**
Poté, co se společně přemístili k Parishům na zahradu, se před nimi objevil skřítek, který je po ujištění, že upozorní své pána, zmizel zase pryč.
Nabídl Hermioně rámě a skoro jako kdyby to vše, bylo připravené, když chtěl zaklepat na dveře, se ty dveře otevřely.
„Harry, jsem rád, že jsi přijal pozvání,“ uvítal ho Jack a svojí větší silou mu zmáčkl ruku.
„Těší mě, slečno, že i vy jste přijala mé pozvání,“ pověděl Jack a políbil Hermioně ruku, musel uznat, že, i když Hermiona nebyla zvyklá na takové věci, neprojevovala údiv nebo něco podobného.
„Pojďte dál, ať nám za dveřmi nezmrznete,“ otevřel Jack dveře více, aby mohli projít.
„Musíte omluvit, že tu není přítomen můj bratr ani otec, ale měli neodkladné obchodní záležitosti a tak, i když se těšili na tvou návštěvu, tak nemohli počkat.“
„Není potřeba se omlouvat, chápu, že neodkladné záležitosti, se odložit nedají,“ pověděl klidně a nechal se vést za Jackem.
Většinou se bavil sám a nechal Hermionu se pořádně porozhlédnout a obdivovat krásy sídla, které v jeho nebyli, což ho samozřejmě mrzelo, ale nešlo vybavit sídlo, kde ještě před pár měsíci byla výzdoba pouze pro Zmijozel, kdežto tady byla ukázána historie celé rodiny, která sahala někam do minulých století.
Po procházce sídlem je Jack odvedl do salónku, který velmi dobře poznával a také dobře poznával manželku Jacka, která už seděla.
„Rád vás zase vidím, madam,“ pověděl s úctou a políbil nataženou ruku.
„I já vás, Harry, už je to dlouhá doba, že ano?“
„Máte pravdu, dlouhá doba.“
„Prosím, posaďte se, nebudete tu přece stát,“ ukázal Jack na židle přímo naproti hostitelům, jak tomu bývá zvykem.
„Ani jsem vás nepředstavil, omlouvám se,“ pověděl nenuceně, ale s klidem. „Miláčku, tohle je Jack Parish a jeho manželka,“ nevěděl proč, ale použil právě takové oslovení, aby jí to vrátil, v nečekané situaci a on musel udělat to samé. Chvíli mohl sledovat vzájemné představování a on měl malý okamžik prostoru, porozhlédnout se po salónku, jestli tu není nikde, zlodějka, kterou chytil na vlastním pozemku.
„Harry, musím ti poděkovat za to víno, Španělské vinice, to je něco kouzelného.“
„Skřítek mi poradil, že Španělské víno byla takové tradice mezi našimi rodinami, kterou jsem nemohl porušit.“
„Málem bych zapomněla, že teď máme před sebou posledního zástupce rodiny Blacků,“ pověděla madam Parishová.
„Bylo to pro nás překvapení, když jsme se to dozvěděli,“ souhlasil její manžel.
„Mělo to být takové překvapení.“
„A to se ti povedlo,“ usmála se na něj Hermiona a on ji musel dát za pravdu, byl rád, že se dokázali bavit normálně, že nevznikali, žádné mezery mezi jednotlivými tématy, možná to bylo tím, že se s Parishovými dlouho neviděl, možná tím, že Hermiona byla abnormálně chytrá, a ke každému tématu měla co říct.
„A jak jste se vy dva dali vůbec dohromady?“ zeptala se madam Parishová zhruba po hodině, kterou už zde strávili.
„Už jsme nějakou dobu přátelé a teď o Vánocích to přešlo hlouběji,“ vysvětlila jednoduše Hermiona.
„Tou nějakou dobou, je samozřejmě myšleno šest dlouhých let a po celou dobu jsme byli nejlepší přátelé, možná to byla jen otázka času, kdy se to změní a to se stalo teď,“ přiblížil a pokrčil rameny, zrovna nemuseli všichni vědět, že jí přehlížel skoro tři roky.
„Šest let se vídáte denně a pořád se máte o čem bavit a ještě se do sebe zamilujete? To máte můj obdiv,“ pověděl Jack a mrknul na něj.
„Oba jsme celkem…výřeční, takže tohle zrovna není problém,“ ujala se vysvětlení Hermiona a on se jenom tlumeně zasmál.
„Jen si užívejte klidu, který teď v kouzelnickém světě panuje a vlastně i v tom mudlovském,“ pověděla mile madam Parishová, ale bohužel úplnou pravdu neměla, ano teď byl klid, ale měl neblahé tušení, že to nebude otázka už ani měsíců.
Než ale stačil odpovědět, ozval se ode dveří další hlas.
„Taky jste mě mohli upozornit, že máme návštěvu.“
„Ale sestřičko, přece jsem ti to říkal včera u večeře,“ odbyl ji slušně Jack.
„Myslím si, že si nezmínil, že přijde zrovna on,“ vůbec se mu nezamlouvala, že se o něm baví jako o nějaké zrůdě.
„Harry je mým váženým hostem, který je zde kdykoliv vítán, není má povinnost ti oznamovat, že přijde na návštěvu, jsem rád, že si našel čas a pozvání přijala i jeho přítelkyně,“ pověděl Jack a teprve teď, zůstala jeho sestra stát a zaměřila se na Hermionu, nelíbilo se mu její pohled, takové chladnokrevné pohledy, často směřovali na něj.
„Docela jsem se divil tomu, že už jste se nezkoušela probojovat přes bariéry, první nezdar vás od toho odehnal?“ zeptal se přívětivě, jako kdyby místo něj mluvil ředitel.
„Mé znalosti jsou teď mnohokrát vyšší, nebyl by ani minimální problém pokořit, ty vaše…bariéry,“ pověděla arogantně a výsměšně.
„Opravdu? Není to jen vychloubání?“ nevydržela to Hermiona a ani se jí nedivil, tahle holka už potřebovala srazit hřebínek, to věděl od Jacka moc dobře.
„Co takhle souboj nebo rozmazlené paničky nebojují?“
„Sestřičko, to už opravdu přeháníš! Musíš nám dělat jen ostudu?!“ zvedl se naštvaně ze židle Jack.
„Stejně tu jen ztrácím čas,“ ohradila se arogantně a otočila se s úmyslem odejít.
„Ten souboj jste si rozmyslela? Plané řeči a žádné skutky?“ zastavila ji Hermiona.
„Slečno Grangerová, nemusíte se snižovat na takovou úroveň,“ pověděla klidně madam Parishová a taktéž se snažila uklidnit i svého manžela.
„U nás ve škole se výzvy musí přijímat,“ okamžitě zalhala Hermiona a on nestačil zírat.
„Tak se tedy sejdeme na zahradě,“ zasmála se opovržlivě Jackova sestra a odešla.
„Omlouvám se za její chování, nevím, co ji zase přelétlo přes nos, ale už to přesahuje všechny meze, ještě jednou se omlouvám,“ povzdechl si Jack.
„To je v pořádku, duely jsou pro mě zábava,“ uklidnila jej Hermiona.
„Hlavně si musíte dát pozor, moje sestra je…nevypočitatelná.“
„To i já,“ usmála se Hermiona a společně vstali, protože Jack je chtěl na tu zahradu doprovodit.
„Nemusela si to dělat, víš to, že ano,“ řekl šeptem.
„Nikdo tě nebude urážet a ne žádná arogantní slepice,“ dostalo se mu klidné odpovědi.
„Ona by to po chvíli vzdala.“
„S pocitem vítězství, takhle jí ukážu, jak bojují ‚rozmazlené paničky‘ jak mě ta mrcha nazvala,“ udržela Hermiona tichý hlas, ale viděl v ní tu bojovnost, kterou si na ní zamiloval.
„Jak je libo, dej do toho maximum, ukaž jí, že tvé místo po mém boku je zasloužené,“ usmál se na ni a sledoval pobavení v jejích očích.
„Harry, měl byste si pořádně svoji přítelkyni prohlédnout, až s ní skoncuji, bude vypadat ještě hůře,“ uslyšel, když došel na zahradu a Jackovo slovo přehánění, dostalo nový rozměr.
„Miláčku, podržíš mi prosím tě hábit, nerada bych si ho ušpinila,“ podala mu hábit a při odchodu ho ještě políbila na tvář.
Sledoval, jak klidně nastupuje na své místo a předtím, než si vytáhla hůlku, si rozhazuje vlasy, aby jí nevadily v boji.
„Je tvá přítelkyně dobrá, bojím se, že má sestra nebude bojovat čestně,“ pověděl Jack, který stál vedle něj, jeho manželka se toho nechtěla účastnit, ani se jí nedivil, musela být dost zahanbená, že při návštěvě se to všechno takhle zvrtlo.
„Výtečná, nejlepší duelantka ze školy,“ složil ji oprávněnou poklonu.
„Tak to bude zajímavé, ne že bych se na to těšil, nic takového se nemělo stát, když si můj host, ale…“
„Chápu tě, etiketa přikazuje netěšit se, ale naše mužské já, říká něco jiného,“ zasmál se, když mu Jack dal za pravdu.
Mohl jenom sledovat Hermionino mírné uklonění, tak mírné, že kdyby se na to nezaměřil, určitě by ho nepostřehl, pak nastal souboj. Bylo pro něj překvapením, že zvolily typ souboje, kde se vzájemně protivníci střídají, ale pro Hermionu to bylo teď ještě jednoduší, své protivnici kouzlo bez námahy zablokovala a nazpátek poslala Aquamenti maxima, kterému musela ona uskočit, bylo vidět, že si Hermiona hraje, protože neměnila pozici a všechny kouzla blokuje. Následně ale letělo kouzlo Reducto nebo by se vsadil, že to kouzlo zaslechl, ale Hermiona neztratila koncentraci a vyblokovala tuto kletbu, zlepšenou verzí Protega. Viděl, že už to Hermiona chce ukončit, ale neztrácela pohotovost, protože ihned poté, na ní letěla kletba, kterou nezaslechl, ale po nárazu do země, to místo vybuchlo. V prvním okamžiku mu málem přestalo tlouct srdce, ale když uviděl Hermionu bez problému stát skoro v epicentru výbuchu, musel pochválit Aberfortha za naučení tohoto štítu.
„Slečna hraje bez pravidel? Dobrá tedy,“ uslyšel Hermionu, která ihned poté použila velice nebezpečné kouzlo, jak mohl vidět, podle barvy. Kouzlo Confringo narazilo do připraveného štítu a majitelku odhodilo několik metrů, výbušná kletba měla opravdovou sílu.
Vzal na sebe funkci rozhodčího a začal počítat do deseti, ale nemělo to cenu, hůlka ležela celkem daleko od místa, kde se povalovala její majitelka.
„Deset,“ řekl nahlas a vydal se blíž k Hermioně a přehodil ji plášť přes sebe a obejmul ji rukama kolem pasu, aby ji nebyla zima, přece jenom běhat bez zatepleného hábitu v prosinci, je špatný nápad.
„Taky si to mohla protáhnout a potěšit nás muže,“ poškádlil ji.
„Měla jsem v plánu ti udělat takovou malou show, ale ta mrcha začala hrát neférově,“ otočila se a pohled zabodla do stávající poražené protivnice.
„Pěkný souboj, slečno,“ dostalo se jí pochvaly i od Jacka, který byl opravdový fanoušek kouzelnických duelů.
„Radši Hermiona, připadám si divně,“ uslyšel od Hermiony, ale spíš po očku sledoval neúspěšné hledání hůlky, takže ani nevěděl proč, ale rozhodl se pomoci.
„Accio hůlka,“ pověděl poté, co z rukávu vytáhl hůlku, byl rád, že Percy sehnal z Francouzského bystrozorství nové pouzdra na hůlky, které se přikládala k dolní straně paže, od lokte k zápěstí, byl to společný dárek, který vybral Aberforth a sehnal Percy, byl za to opravdu vděčný, hůlka se vytahovala rychleji a jelikož byla v pouzdře, nemohla se tak jednoduše pomocí kouzla sebrat.
Hůlka se na zemi zakroutila a následně mu přistála v natažené ruce, byla poněkud delší, ale připadalo mu to opravdu stejné, jako v létě, kdy už takhle jednou hůlku vracel.
„Dostanu ji zpátky?“
„Nevím, jestli ten, kdo hůlku používá pro dokazování arogance a panovačnosti si ji zaslouží,“ pověděl vychytrale.
„Každopádně můžeme začít znovu a snad lépe, Harry,“ podal ruku místo hůlky, kterou jistě očekávala.
„Eleanor,“ dostalo se mu odpovědi, ale ruku mu taktéž podala.
„Doufám, že už je za námi, tohle to,“ ukázal jemně rukama, ale věděl, že nebylo třeba.
„Vrátíš mi tu hůlku?“
„Hůlku? No jistě, prosím,“ podal jí hůlku, ale divil se, že mu ji doslova nevyrvala a jemně si ji vzala. Potom jenom viděl její záda, jak odchází zpátky do sídla.
„Které kouzlo si na ní použil? Musíš mě to naučit,“ pověděl mu Jack, když se zpátky přiblížil.
„Pokusil jsem se to vyřešit s klidem, možná i to pomohlo,“ pokrčil rameny.
„Možná…Radši se vrátíme do sídla, přece jenom je tam tepleji,“ rozhodl Jack a oni ho jen následovali.
„Zasloužila si dostat tu hůlku?“ pošeptala mu Hermiona.
„Není potřeba si dělat více nepřátel, skončila poražená, o tom není pochyb, ale takhle se třeba nebude chtít mstít, radši budu spát s vědomím, že se mi nesnaží zapálit sídlo.“
„Máš na lidi dobrý čuch, takže s tebou budu souhlasit,“ pověděla už o něco hlasitěji a blíž se k němu přitáhla.
**
„Dobré ráno,“ uslyšel ihned poté, co otevřel oči.
„Výtečné, protože je to poslední ráno, tohoto roku,“ vysvětlil, když nechápala jeho nadšení.
„Toto uteklo že?“
„Právě, tak si pojď ještě lehnout, ve škole se o tebe budu muset dělit s profesory,“ usmál se.
„Neustále by ses jen válel,“ vyčetla mu pobaveně, ale ihned vzápětí to vše popřela, když si lehla k němu.
„Co bys dneska ráda dělala? Řekni si, nový rok na Eiffelově věži, na vrcholku Big Benu nebo na Vítězném oblouku či třeba v Koloseu? Můžeme se podívat kamkoliv, třeba i do Sfingy, když se poštěstí.“
„Co bychom tam dělali, mě je to jedno, kde budu, když tam budeš se mnou.“
„To nemění nic na tom, že můžeme být skoro kdekoliv, myslím si, že za peníze seženeme přenášedlo až do Číny.“
„Harry,“ zastavila ho pobaveně. „Nepotřebuji jít do Číny ani do Japonska, budu spokojená, i když zůstaneme tady.“
„Tady jsme byli celé prázdniny, chce to nějakou změnu.“
„A co třeba…třeba…Godrikův důl?“ navrhla nečekaně. „Teda, jestli nechceš, tak to chápu.“
„Jak tě to napadlo?“ zeptal se zaujatě.
„Narodil ses tam a je to i místo posledního odpočinku tvých rodičů,“ pověděla smutně, ale když se na ni usmál, tak pokračovala. „Dokonce tam žili i Brumbálovi a tak mě napadlo, že by si tam chtěl být.“
„Brumbál žil v Godrikově dole? To jsem nevěděl,“ řekl bez emocí v hlase, protože věděl, že mu ředitel nikdy neřekl nic a Aberfortha se na to neptal.
„Našla jsem to v knížkách a snažila jsem se o Godrikově dole najít co nejvíc, takže bych tě možná mohla vést při přemístění,“ pokrčila rameny, což moc z pozice, v jaké se nacházela, nešlo.
„Jsi poklad.“
„Dobře víš, že bych pro tebe udělala cokoliv,“ podívala se mu přímo do očí.
„Hlavně to někdy v budoucnu nepřežeň, nechci se dožít okamžiku vidět tě na lůžku v nemocnici a jediné, co bych mohl je držet tě za ruce,“ zdůraznil.
„Budu opatrná, ale pokud budeš v nebezpečí…“ nechala Hermiona větu nedokončenou, ale moc dobře ten konec věděl.
„Co mám s tebou dělat,“ povzdechl si.
„Nic, jako já s tebou, taky by si vlítnul jak hurikán kamkoliv, kdyby tam někdo z nás byl.“
„Jenže já mám za vás zodpovědnost,“ podal dle jeho názoru pádný argument.
„A já tě miluji, už jednou jsem se chovala hrozně a věřila blábolům, než tobě, to už nedopustím, půjdu za tebou kamkoliv.“
„Třeba až do pekel,“ doplnil místo ní.
„Správně, ale dost toho pesimismu, dneska se pokusíme zapomenout na všechno zlé a užít si tento poslední den tohoto roku,“ pověděla rázně a nepřipustila ho k žádnému odmlouvání.
„V tom případě zůstávám v posteli, tam se mi nic zlého nestane,“ řekl a přetáhl si přes hlavu peřinu.
„Godrikův důl k tobě nepřijde, takže budeš muset vstát,“ pověděla a uslyšel, jak opouští postel.
„Přemístím se z postele,“ stál si za svým, ale nyní už bez peřiny, když už tu neměl televizi, tak pozorovat převlíkající Hermionu bylo to nejlepší, co mohl dělat.
„Bavíš se?“
„Jo, jak mám v pořádku oči, tak to vidím se všemi detaily.“
„Pitomče,“ uslyšel smích předtím, než mu kus oblečení přistál na hlavě.
|
Autor: Amren Vydáno: 9.6.2011 0:00 Přečteno: 3584x Hodnocení: neohodnoceno |
Formát pro tisk
. Šťastné a veselé, drazí čtenáři a hodně zdraví, bude se určitě hodit.
Komentáře
Zasílate odpověď ke stávajícímu příspěvku (zrušit).
Jsem rád, že se vám tyto klidné kapitoly líbí, protože budete mít aspoň na co vzpomínat, protože jich mnoho nebude
Každopádně, Godrikův důl jsem chtěl udělat trochu speciální, takže to nebude jen otázka několik vět, protože by nepopsali vše, co jsem v té době chtěl vyjádřit...
príjemná kapitolka, síce by som prijala trošku rozpísanejšie vianoce, ale super
teším sa na Godrikovu úžľabinu, som zvedavá, ako ju vykreslíš 
Krásná a klidná kapitolka budu se těšit na pokračování
Krásá oddechová kapitolka, počítám, že i ta další bude podobného rázu, pokud se půjde do Godrikova dolu. Nicméně si nějak přeskočil rozbalování Harryho dárků a zmínil ses o nich až v dalším ději, takže si to udělal schválně a teďka budeš vytahovat jeden užitečný dárek za druhým během následujících kapitol. Musím uznat, že to jsou dobrá zadní vrátka