Kapitola sedmadvácátá - Poslední žijící

Harry Potter and Pactum Purgamen

Prázdniny utíkaly neskutečně rychle, už zítra měli všichni přijít a pozítří měli slavit Vánoce, všechno to zase uteklo a za pár dní, už bude zase ve škole, v té škole, která je mu domovem, ale také bojištěm.

Zrovna, když už chtěl odejít ze svého pokoje, uslyšel zaťukání na okno a to mu vytvořilo úsměv na tváři.

„Hedviko,“ pohladil svoji sovu, která mu přistála na natažené ruce, ihned jak otevřel okno.

„Copak jsi mi přinesla?“ zeptal se jen tak sám pro sebe a odvázal ji jednou rukou, malou zprávičku obvázanou kolem nohy, strčil si zprávu do hábitu a i s Hedvikou vyrazil dolů.

Jak viděl, všichni už seděli u stolů a snídali, takže on byl tím posledním, čemuž se ani nedivil, když v noci sháněl vánoční stromek a celé sídlo vánočné vyzdobil.

„Dobré dopoledne,“ uslyšel od stolu.

„Dobrou chuť,“ popřál na oplátku a sedl si na volné místo, v čele stolu. Na opěrátko židle postavil Hedviku a jako první nakrmil ji, protože si to po dlouhé době zasloužila.

„Svoji sovu krmíš, ale mě ne,“ ozvala se vesele Hermiona.

„Až mi budeš nosit zprávy, možná nakrmím i tebe,“ zdůraznil slovo možná.

Její otec, chtěl zahnat nebezpečí jejich hádky, která byla skoro typická, ani nevěděl proč, to baví jeho, nebo proč to baví jí, ale neustále se s Hermionou poštuchovali a hádali.

„Jak dlouho ti trvala ta výzdoba?“

„Pár hodin, víc ne,“ pokrčil rameny a stáhl svoji ruku se slaninou, když Hedvika už nechtěla a odletěla podle směru zpátky do klece.

„Mohl jsi nás vzbudit, rádi bychom pomohli,“ řekla naoko vyčítavě Lenka.

„Nemohl, chtěl jsem si to udělat podle sebe, a kdybych měl za zády vás dvě, tak by to vypadalo úplně jinak a než by se vám to konečně zalíbilo, strávil bych tu několik desítek hodin.“

„Dobrá připomínka,“ ozval se pan Granger, což jeho úsměv ještě rozšířilo.

„Jo tak ty takhle, za to tě vyzývám na souboj, když si myslíš, že si sám dokonalý, porazíš nás jistě bez problému.“

„Přesně tak, naprosto bez problémů,“ pokýval hlavou, že s jejími slovy souhlasí.

„Tak pojď, než se najíš, pak by si nemusel to jídlo v sobě udržet,“ pokračovala Hermiona a on si nemohl nevšimnout těch bojovných jiskřiček v jejích očích.

„Boj bude ale venku,“ zašklebil se nepřejícně.

„Ty se budeš válet obličejem ve sněhu,“ pokrčila rameny Lenka.

„Tak pojďme, máte samé řeči a mě nebaví poslouchat ty, co pak po zápase brečí.“

Jako první si oblékl něco teplého a taktéž jako první vyšel ven do sychravého zimního počasí. Použil na sebe zahřívací zaklínadlo a taktéž zaklínadlo, na odrážení sněhu na jeho brýle.

„Můžeme tu vůbec kouzlit?“ zeptala se Hermiona, těsně předtím, než ho chtěla napodobit.

„Maximálně vás vyloučí ze školy,“ pokrčil rameny, jako že je mu to jedno.

„To není sranda.“

„Také se nesměji,“ pověděl vážně, ale pak se usmál. „Hermiono, myslíš, že bych tě nechal vyloučit ze školy? Jasně že tu můžete kouzlit, na celém mém pozemku,“ roztáhl ruce, aby ukázal, kam všude jeho pozemky šahají.

Odpovědí mu byl úsměv od obou dívek a tak mohl ještě udělat jednu nezbytnou věc. „Kráturo!“

„Pán volal?“ ozval se skřítek okamžik po zavolání.

„Chtěl bych udělat chvilkovou kouzelnou bariéru na soubojové kletby v okruhu třicet na třicet metrů.“

„Krátura udělá,“ slíbil skřítek a ihned začal.

„Když si stoupnete za bariéru, můžete se na náš zápas dívat, bez toho aniž byste byli nějak ohroženi,“ pověděl směrem k Hermioniným rodičům.

Poté co bylo vše připraveno, si stoupl skoro zády k bariéře a měřil si své protivnice, věděl, že nemá proti nim mnoho šancí, znají jeho slabiny i silné stránky a taktéž znají mnohem více obranných kouzel, než on sám. Věděl, že může vyhrát jenom pomocí taktiky, protože oni budou excelentně spolupracovat.

„Zdá se mi to nebo vidím v tvých očích strach,“ zeptala se vesele Hermiona.

„Říká se, že oči jsou obrazem do duše, ale v tomhle případě koukáš asi jenom do zrcadla, nemám se čeho bát.“

„To tě šlechtí, Harry,“ usmála se na něj Lenka.

„Začneme ne?“ pověděla soustředěně Hermiona a elegantně proti němu namířila hůlku, líbilo se mu, jak krásně u toho vypadá, ale nelíbilo se mu, že míří zrovna na něj.

„Pouze soubojové kletby,“ řekl, a když viděl jejich souhlas, uklonil se a po jejich napodobení ihned vyslal na Hermionu dvě zaklínadla a na Lenku jedno. Pokud je nechá, aby se nějak domluvili, určitě prohraje, ani nevnímal, že všechny kletby jsou vykryté a poslal Impedimentu na obě z nich, ty se od štítu odrazili na něj a tak se zastavil a kletby odrazil do země, ale v tu chvíli už na něj letěla různé barevné zaklínadla a on se musel rozběhnout pryč. Z běhu se dokázal i bránit, ale nikdo nedokázal štít vytvarovat tak, aby odrazil kouzlo zpátky na ně. Za běhu mu hlavou běhalo spousty kouzel, co by mohl teoreticky použít, ale jenom jedno, se teď hodilo. „Lumos maxima,“ zakřičel a světlo zamířilo do čerstvé bílého sněhu, odkud se odráželo a oslepilo Lenku, jelikož Hermiona se bránila zlepšeným Protegem, bohužel i kouzla co poslal na Lenku, skončila ve stejném štítu, protože Hermiona bránila svým štítem na chvíli oslepenou Lenku. „Aquamenti maxima,“ zakřičel a proud vody, který narazil do štítu, shodil Hermionu na zem a on měl tak volné pole pro kouzla, poslal ihned tři na Lenku, ale ta i když nic neviděla, stejně je všechny vyblokovala. To už ale stála i Hermiona a obě dvě na něj byly zase připravené.

Nezmohl se ani na nadávku, když na něj letěly další kletby, byl donucen uskočit a ze země se rozběhnout pryč, aby byl neustále v pohybu, nesnášel se za to, ale neměl jinou možnost. „Asius.“ Zakřičel zaklínadlo na sníh před nimi, který se začal odpařovat a on měl alespoň chvilku klidu na znovu chycení dechu, který nechal ležet asi někde ve sněhu. Okamžitě ale znovu začal útočit, ale bylo to pořád stejné, kletba narazila do štítu. Pak ale viděl ve vzduchu nějaké kouzelné ptáčky, kteří se okamžitě rozletěli proti němu, odrazil jejich první útok štítem a ihned je následně spálil Expertonem. V tom si ale nevšiml dvou kleteb, které do něj narazili, odletěl několik metrů, ale naštěstí držel v ruce hůlku a tak mohl zabránit letící kletbě, ale když chtěl nahlas říct „Protego,“ nevyšla z něj ani hláska a tak se jen na poslední chvíli, stačil přetočit. Letěla na něj další salva kleteb a on jenom uhýbal, aby v nehlídaném okamžiku mohl na sebe použít kouzlo Sonorus.

Zase proti sobě stáli a měřili se pohledy, ale čím dál více měli výhod, on je ještě nedokázal zaklít, kdežto oni jeho jo.

„Ševelissimo,“ pověděl své zaklínadlo a skoro si chtěl vynadat, že ho tohle kouzlo nenapadlo dřív. Nyní se rozpoutal boj znovu, ale oni nemohli slyšet žádné jeho slovo a tak se nesnažil ani kouzlit neverbálně. Znovu použil Asius, aby kolem nich vznikla pára a ihned následně použil znovu Aquamenti maxima, aby je zchladil, ale bohužel se tomu vyhnuli a tak musel mířit střídavě z jedné na druhou a teprve, když se mu konečně podařilo dostat jednu od druhé, tak na Hermionu poslal své oblíbené zaklínadlo Levicorupus, ale nečekal, co se s kouzlem stane a přemístil se za Lenku, která nemohla tušit, že se přemístil za ní, protože nic neslyšela a přes rameno ji vytrhl hůlku z ruky, A na Hermionu poslal Expelliarmus a jelikož taktéž nevěděla, kam zmizel, kouzlo ji vytrhlo hůlku z ruky a jemu přistálo v té samé ruce, v jaké držel hůlku Lenky.

Svým protikouzlem zrušil Ševelissimo, aby si mohl vše poslechnout.

„Pěkný souboj Harry, můžu si vzít hůlku?“ zeptala se Lenka a tak jí s úsměvem hůlku vrátil.

„Ještě se máme asi co učit,“ pověděla nakonec Hermiona a bez nějakých hádek si došla pro hůlku.

„Štěstí stálo zase při mně,“ pověděl vesele.

„Ale ne bojoval si výborně, neférově, ale výborně,“ pochválila ho Lenka.

„Kdybych bojoval férově, už vám ležím pod nohama.“

„Už si tam ležel tolikrát za ten půlrok, že by mi to nepřišlo ani divný,“ pokračovala Lenka a on se na ní jen zle zašklebil.

Svoji hůlkou si ještě očistil hábit a kalhoty, teprve pak si hůlku uschoval a dal si ruce v bok, aby je naštval tím, že mu ten souboj připadal jednoduchý.

„Je to zajímavá podívaná na vaše souboje, trénujete často?“ zeptal se pan Granger, když se všichni přiblížili k sídlu.

Jeho odpověď mu sebrala ale Lenka, která okamžitě začala vyprávět, způsob jejich tréninků, četnost, pravidla a vše, co jí zrovna napadlo a tak zapáleně, že to vypadalo jako kdyby rodiče Hermiony očarovala Imperiusem, aby ji poslouchali, protože za ní šli do sídla jak ovečky.

Zakroutil nad tím pobaveně hlavou a podíval se na Hermionu, která stála za ním a koukala na místo, kde před chvíli bojovali. Přemýšlel na co myslí, že možná i bez mrknutí sleduje to samé místo.

„Děje se něco?“ pro jistotu se zeptal, nevěděl, jestli ji nějak nezranil nebo něco podobného.

„Ne, nic,“ pověděla, když se na něj otočila, ale vůbec jí to nevěřil a to ho donutilo si povzdechnout.

„Hermiono,“ začal pomalu a vyčítavě. „Myslíš, že po šesti letech přátelství nepoznám, jestli tě něco trápí?“

Neodpověděla mu hned, místo toho se otočila zpátky na prostor ohraničený neviditelnou bariéru a pak teprve spustila.

„Pokaždé, když spolu bojujeme, prohraju, a když vyhraju je to jen náhoda, jak může být tvá společnice proti smrtijedům, když neochráním ani sama sebe proti tobě? Vždy jsem si myslela a věřila, že spolu zvládneme porazit kohokoliv a v jakémkoliv počtu, ale já nedokážu ochránit ani sama sebe,“ pověděla Hermiona potichu a takovým klidným hlasem, jako kdyby byla se vším smířená.

„Hermiono,“ zopakoval její oslovení, ale tentokrát se jí svým hlasem dodat trochu sebedůvěry. „Víš, cítil jsem se od začátku našich tréninků podobně. Jak je můžu vzít sebou proti Voldemortovi, když nedokážu porazit ani Horácia. Tuhle otázku jsem si pokládal tak dlouho, než jsem se z toho zbláznil a trénoval veškerý volný čas. Bylo to ale samozřejmě zbytečný, spěch mi nepomohl a sebelítost také ne. Naučil jsem se důvěřovat vám a trénovat obranu proti nitrozpytu a začal jsem pilovat kouzla, která jsem uměl, protože nebylo zapotřebí ničit sebe samotného tím, že jsem se snažil učit složitá kouzla. Ty jsi na rozdíl ode mě neskutečně chytrá s obrovskými znalostmi, po kterých by mi praskla hlava,“ usmál se na ní, protože už ho zase sledovala.

Nenechal ji ale promluvit a tak pokračoval. „Protego umíš brilantně, Protego horribilis také a ostatní obranná kouzla ti taky problémy nikdy nedělali. Od tebe ale Aberforth požaduje naučení se kouzel, proti nejhorší černé magii a to s tvojí inteligencí je skoro triviální záležitost. Nesmíš se nechat zarmoutit tím, že jsem tě porazil já, zde používám Expeliarmus, Impedimenta, což od Voldemorta nikdy nepoletí, takže to co tady mi provádíme, je jen takový trénink reflexů. Zkusíme najít něco, v čem budeš vynikat, už mám i nějaké nápady,“ řekl tak, aby v ní vzbudil zvědavost, což po jejím krátkém usmání se mu asi podařilo.

„Já…díky, máš pravdu,“ ozvala se konečně Hermiona a on ji s vlastní iniciativy obejmul a užíval se jejího příjemného tepla v až příliš chladném prostředí.

***

Byl rád, že mu ještě v ten samý den, přišel dopis s oznámením, že všichni jeho hosté přijedou ve skoro tu samou chvíli, takže nemusel několikrát opouštět své sídlo a nechávat tam svou návštěvu samotnou.

Takže nyní momentálně seděl sám v jídelně na Grimmauldově náměstí a očekával zvonek oznamující příchod. Momentálně jediný kdo mu dělal společnost, byl Krátura, který tady trávil většinu svého času, ale nevadilo mu to, kdyby byl doma sám, asi by Kráturovi řekl, ať bydlí s ním v sídle, ale takhle i když by to jistě Hermioniným rodičům nevadilo, stejně chtěl předejít všem možným problémům.

Když zazvonil zvonek, vykročil otevřít, ale překvapilo ho to, kdo tam stál.

„Ahoj Harry, tak sem ti to přivez,“ pověděl ostýchavě Hagrid a ukázal za sebe na motorku.

„Ahoj Hagride, díky moc, že si to přivezl, pojď dál, neměl si problém s převozem?“ zeptal se, protože obr na létající motorce, by jistě problém mít mohl.

„Neměl Harry, jednou sem se prořek u voběda a Horácio Křiklan mi pomoh, aby mě nemohli vidět, víš mudlové, von je Horácio moc hodnej člověk,“ pověděl Hagrid a on se tomu jen usmál.

„Pojď dovnitř, udělám ti čaj nebo něco,“ pozval Hagrida dovnitř.

„Víš Harry, já zapomenul na chudáka Klofana s vobědem, takže musím chvátat, aby nebylo ouvej, víš, jak jsou voni pyšní, máš tu trochu letaxu?“

„Samozřejmě Hagride, letaxu je tu dost,“ pustil Hagrida dovnitř, tím, že se z chodby uhnul, protože i když chodba byla široká, nebyla dělána pro poloobra a člověka vedle sebe.

Ještě než šel za ním, lépe zakryl motorku, i když nebylo třeba, chtěl to mít vše pro jistotu.

„Hele Hagride, já s tím ale neumím no to…lítat,“ pověděl, co ho trápilo.

„Je to jako koště Harry a to ty zvládáš moc dobře, je tam sice pár vylepšení, které tomu minulý rok udělal Artur, ale jinak to určitě zvládneš.“

„Když to říkáš,“ pokrčil rameny, ale moc si nevěřil.

„Uvidíš,“ ujistil ho Hagrid a po tom, co se spolu rozloučili nebo teda poté co přežil poloobří objetí, Hagrid zmizel naštěstí ve velkém krbu, kam se skrčením vešel.

„Kráturo?“

„Ano pane Harry?“

„Uschovej tu motorku před dveřmi někam dovnitř.“

„Krátura udělá, jak si pán přeje“ pověděl skřítek, a i když to měl ke dveřím kousek, stejně se přemístil pryč.

„Kouzla dělají lidi línými a nejen lidi,“ pověděl si nahlas do prázdné místnosti a zaujal místo na židli, kde seděl před tím a začetl se do knihy o zvěromagii. Nevyrušilo ho nic, ani Krátura levitující motorku, ani vaření oběda nebo co vlastně vše Krátura dělá. Zhruba ve čtvrtině knihy, ho ale znovu vyrušil zvonek a tak nějak zadoufal, že jsou to ti, na které čeká, a přišli všichni najednou.

„Vítejte na bývalém útočišti Fénixova řádu,“ přivítal s úsměvem všechny, protože mu udělali radost, že se někde sešli, než sem přišli. Postupně si s každým podal ruku na přivítání a pustil je dovnitř.

„No Harry, myslel jsem, že jako prvního přivítáš mě,“ pověděl Percy.

„Staří mají přednost, co kdyby je náhodou trefilo, než bych jim tu ruku stisknul,“ odpověděl a vyzval je ke vstupu do jídelny.

„To ti teda pěkně děkuju,“ ozval se mrzutě Aberforth.

„Pravda a nic než pravda ne?“ použil jeho známou větu, kterou mu kolikrát předhazoval.

„To ano, ale někdy je zase mlčeti zlato,“ použil další moudro Aberforth.

„A co líná huba holé neštěstí?“ pokračoval, aby se rozjela vtipná debata.

„Dobrá, dobrá, ale žádné debaty o mém věku, aspoň dneska,“ povzdychl si Aberforth, čím donutil Horácia, aby ho poklepal po ramenou a uklidnil jej svými slovy. „My zkušení je stejně všechny přežijeme.“

„Jasný, můžete dělat našim dětem hodné dědečky,“ navázal Percy.

„U Merlina, nestrašte mě s dětmi, teď jsem si našel holku.“

„Takže si do toho s Hermionou konečně praštil?“ ozval se Horácio a ihned se k němu přidal i Aberforth. „Dala ti lektvar lásky, jak jsem jí radil nebo jak se jí podařilo ti otevřít oči?“

„Bez komentáře,“ pověděl trochu naštvaně, když zjistil, že opravdu byl slepý.

„Jo nechte Harryho, po něm jde tolik holek, že Hermiona nebyla v pořadníku,“ dodal vesele Percy a všichni se bavili na jeho účet.

„Začínám litovat, že jsem vás pozval, si nějak až moc rozumíte,“ zamumlal naštvaně.

„Každý si rozumí, když se bojuje proti tobě,“ pověděl vesele Horácio a ani možná nevěděl, jakou má pravdu.

„Svatá pravda,“ povzdechl si, protože i když to mysleli ze srandy, on bohužel viděl jen ten špatný význam.

„Tak jsem to nemyslel,“ omluvil se rychle Horácio, ale nebylo proč, nezlobil se na něj, zlobil se na všechny okolo.

„V pořádku, zvykl jsem si, ono si nejde nezvyknout, když každý rok se najde někdo, kdo si chce ze mě udělat výstavní kousek.“

**

 S Kráturovou pomocí se bez problému dostali až do sídla a pak po rychlé prohlídce a ještě rychlejším ubytováním se ještě s Hermionou a Lenkou posadili do konferenční místnosti, kterou právě pro tyhle chvíle nechal zařídit. Ale než mohl zasednout on, vzal si ho sebou ven Aberforth.

„Harry, je tu ještě věc, kterou chci projednat.“

„Ano?“

„Přivedl si sem Percyho, máš v plánu ho zasvětit pod neporušitelným slibem do našeho úkolu?“ zeptal se zcela vážně Aberforth.

„Věřím mu a ty asi taky, když se dobře znáte.“

„Tady nejde o mě, Harry, důležité je tvé slovo, to ty víš.“

„Dobrá, zasvětíme i jeho,“ zasmál se tomu výrazu a uviděl jenom Aberforthovo přikývnutí, ale než stačili znovu vstoupit do místnosti, vzal si slovo ještě někdo jiný.

„Harry? Měli bychom taktéž zájem dozvědět se více informací o tobě a hlavně o naší dceři,“ pověděl vážně pan Granger, který stál vedle své manželky.

S žádostí se podíval na Aberfortha, ale ten mu naznačil, že to je jeho rozhodnutí, což se dozvědět nechtěl.

„Jenže já jsem nucen, si udělat jedno kouzlo, pro zajištění tajemství a nevím, jak by fungovalo na vás.“

„Domnívám se, že neporušitelný slib funguje i na mud- ne čaroděje, protože něčím podobným je zajištěn i mudlovský premiér,“ chopil se vysvětlení Aberforth což mu moc nepomohlo.

„Dobrá tedy, neporušitelný slib znamená, že když člověk prozradí tajemství nebo nesplní to, co slíbil, tak zemře,“ pověděl bez emocí, aby věděli, do čeho jdou.

„Pane bože, je to nutné?“ zděsila se paní Grangerová.

„Bohužel madam, je to opravdu nutné, všichni s tím, ale dobrovolně souhlasili,“ odpověděl Aberforth.

„Dobrovolně nebo to dělají z oddanosti bez přemýšlení nad následky?“ pokračovala paní Grangerová a on věděl, že má pravdu.

„Miláčku, to stačí, Harrymu to jistě taky nebylo příjemné,“ pověděl potichu pan Granger a s prosbou se otočil na něj.

„Nechci vás uvést do nebezpečí, to je vše, jestli to ale chcete podstoupit a zeptáte se Hermiony nebudu vám bránit,“ pověděl panu Grangerovi a po jeho kývnutí vešel sám do místnosti a poprosil Hermionu, jestli by nešla ven, něco tam vyřešit.

„Co se děje?“ zeptala se po chvíli ticha Lenka.

„Její rodiče chtějí být přítomní a to i s vědomím neporušitelného slibu,“ pověděl nejistě, ale nechal Hermionu rozhodnout.

„Je to pro ně těžké, já je chápu,“ pověděl Horácio a podíval se směrem ke dveřím.

„Já také, nedivím se jim, že chtějí být Hermioně poblíž, když jí většinu času nevidí,“ dořekl a ihned vzápětí se otevřely dveře a do místnosti vstoupili všichni, takže bylo rozhodnuto.

„Takže Percy-,“ začal, když se všichni posadili.

„Nejsem hloupý, vím, že se jedná o- ty-víš-koho,“ ujistil ho Percy a on tak měl o problém míň.

„Harry, neporušitelný slib,“ popohnal ho Aberforth a on i když opravdu nechtěl, musel vytáhnout hůlku a provést stejnou proceduru jak před nějakou dobou. Potom se akorát vysvětlilo ve zkratce vše, aby Percy byl v obraze a aspoň trochu i Grangerovi.

„Začneme jednou velmi dobrou zprávou, která by měla nahradit vše, co potom přijde,“ začal Aberforth a tím je donutil k naprostému soustředění a pozornosti. „Můj bratr -ředitel- zničil další Viteál.“

„Jak?“ zeptal se omámeně a ostatní vypadali stejně.

„Samozřejmě i on se pustil do bitvy proti Raddlemu a stejně jako nám i jemu neunikla ta věc s Viteály,“ chtěl ho přerušit, ale Aberforth pokračoval. „Ne Harry, neví kolik jich je, to je tajemství Horácia, které nedostal, ale došlo mu to, že deník Toma Raddla byl Viteál a dokonce našel další Gauntův prsten, no a abych ti odpověděl na tvoji otázku, nevím, byl u toho pouze on a Severus a oba vypadali živý a stejní, takže to bylo určitě nějaké kouzlo, mého bratra, které Viteál zničilo.“

„Takže stejně nevíme, jak ostatní zničit že? Jediný co víme je to, že je o jeden méně a čtyři zbývají,“ pověděla Hermiona, ale kdyby se nezeptala ona, jistě by se zeptal někdo jiný.

„Víme, že je dokáže zničit můj bratr, nevím, jak se mu to podařilo ani jak často to kouzlo nebo čím to zničil, může provádět, ale víme, ještě jednu věc, čím je další Viteál.“

„A?“ zeptal se nedočkavě, měl v plánu to začít řešit co nejdřív.

„Ten, koho má Raddle nejblíže,“ napověděl Aberforth.

„Voldemort si udělal ze Snapea Viteál?“ zeptal se vesele.

„Harry!“ ozvala se Hermiona a on se zatvářil nevinně.

„Ne, není to člověk,“ napověděl víc Aberforth, ale i on se nepatrně usmál.

„Nagini,“ řekl klidně Horácio, jako kdyby to už dávno věděl.

„Ta přerostlá žížala? A pak že se nedají dělat Viteály ze živočichů,“ pověděl naštvaně, protože teď mohl být Viteál cokoliv, třeba sám Voldemort.

„To jsme si mysleli všichni, ale to není teď důležité, chybí nám stále dva, mému bratru tři, když neví o medailonu.“

„Dobrá víme, že obří had je Viteál, jak ho zničíme? Pochybuji, že bude někde jinde než u Voldemorta,“ pověděla správnou úvahu Lenka.

„Nagini bude muset být poslední, takže teď je důležité najít něco, co zničí medailon, čím si zničil ten deník? To se ještě ke mně nedostalo,“ pokračoval Aberforth a on se donutil zavzpomínat na tu událost ve druhém ročníku.

„Zub baziliška, kterého jsem tam zabil.“

„Hm, baziliščí zuby na loukách nerostou,“ pověděl pravdivou skutečnost Horácio.

„Takže nějaká alternativa? Co třeba dračí zub nebo roh jednorožce?“ zeptala se Hermiona a on se nadějně kouknul po svých poradcích.

„Ani jedna z věcí, nemá tak silný jed, který podle mě zničil ten deník, takže něco jiného,“ odpověděl Horácio.

„Svěcená voda?“ zeptal se nadějně.

„Podle pohádek na upíry, ne na Viteály.“

„A nějaký mocný artefakt? Nebo použít kouzlo od pana ředitele?“ pokračovala Lenka.

„Kouzlo by nikdo z nás nedokázal vyčarovat, určitě je to nějaké dávno ztracené, ale ten artefakt může být dobrý nápad, pokusím se o nich něco sehnat,“ nezamítnul konečně první nápad Aberforth.

„Zkusíme knihovnu s Harrym, viď?“ otočila se na něj Hermiona.

„To se radši naučím přeměňovat v Baziliška a budu Viteály překusovat, snad víš, že knihovna není pro mě, bych tě tam akorát otravoval,“ pokusil se z toho vyvléknout.

„Pokusím se něco sehnat na ministerstvu, je tam spousty knih,“ navázal Percy.

„Prohledám Londýnské knihovny, mohla by tam být nějaká zmínka, která by vás navedla k věcem, co opravdu u vás existují a nejsou to jen pohádky pro děti,“ přidal se pan Granger.

„Dobrá tedy, řeknu u Krucánků a Kaňourů ať mi sežene všechny knihy o artefaktech a ty v cizím jazyce přeloží,“ nechal se tedy přemluvit.

„Určitě bude vedoucí Krucánků a Kaňourů ochoten ti něco překládat,“ pověděl ironicky Aberforth a tak se chopil vyprávění o smlouvě, kterou podepsal.

„Dobrá, takže ukončíme tohle setkání s tím, že každý se pokusí sehnat co nejvíce informací o artefaktech či o předmětech slavných a já se pokusím něco vytáhnout ze svého bratra, i když je to předem prohraná bitva,“ pověděl nakonec Aberforth a tak tedy mohli ukončit debatu o práci a bavit se tak, jak by se měl člověk den před Štědrým dnem bavit.

**

Jako obvykle se vzbudil brzo, včera dostal dopis, že se má vrátit na ministerstvo, kde se musí vyřešit jeho nové jméno, ale jako předtím ani dnes nechtěl nechávat své hosty zde v sídle samotné nebo aspoň ne tehdy, když jsou vzhůru.

Sešel nejdřív potichu dolů a rychle se opláchl, dle jeho názoru až příliš ledovou vodou, ale aspoň ho to probudilo, rychle se usušil, oblékl do slušnějšího oblečení a vyšel zpátky do společného pokoje Lenky a Hermiony.

Když věděl, že jí může vzbudit, jeho osobnost se rozdělila na dvě, jedna by jí vzbudila tím, že by jí hodila ve spánku do sněhu a druhá normálně, dlouho se přeli, až nakonec se rozhodl, že takhle zlý na ní nebude a vzbudil ji jemným pohlazením po tváři.

„To už je ráno?“ pošeptala rozespale a on jí kývnutím ujistil, že je.

„Počkáš na mě dole?“ zeptala se ihned poté a on zopakoval své kývnutí a nechal ji převléknout.

V kuchyni si udělal svůj oblíbený čaj s posilujícím lektvarem a snažil se neusnout na nepohodlné židli, věděl moc dobře, jak to Hermioně průměrně trvá a tak si ve zbývajícím čase otevřel dopis od profesora Kratiknota, na který nebyl předtím nějak čas.

Milý Harry

Těší mě tvůj zájem o kouzla zaklínačů, tvé požadavky nejsou nijak zvláštní, dost často se tato kouzla spojují pro hlídání rodinných příslušníků, trojúhelníkové očarování bylo samozřejmě na místě a dle tvého přání jsem tak i udělal. Oceňuji i dobrý výběr materiálu, zlato je velmi příhodné pro očarování, na rozdíl od perel, ale mám samozřejmě pochopení pro okrasu hezkými věcmi. Teď k tomu nejdůležitějšímu, náhrdelníky samozřejmě nemají žádné místo, které by mohlo vypsat, jestli se dotyčný člověk nachází v nebezpečí nebo ne a tak jsem to udělal na principu teploty, jestliže se tvůj náhrdelník velmi rozehřeje, jsou majitelé v bezpečí, pokud zůstane takový, jaký byl předtím, hrozí nějaké nebezpečí, upozorňuji, že nebezpečí může znamenat i stres ze zkoušek, pokud ale bude chladný, hrozí nebezpečí opravdové a pokud bude ledový jak samotná smrt, tak víš, co to znamená. Věřím, že jsi to pochopil a jen upřesním, že na teplotu náhrdelníku nemá vliv venkovní počasí.

Tvé druhé přání bylo doručování krátkých zpráv, bohužel ale do tak malých předmětů nejde udělat, jak už jsem zmínil vypisování, takže jsem to zařídil tak, že když budeš myslet na jméno nositele druhého či třetího náhrdelníku, tak ten začne světélkovat a upozorní majitele, že ho hledáš. Každý z náhrdelníků má i svoji barvu, takže nedojde k omylu a po kouzlu, ukaž mi cestu, ukáže hůlka místo severu tam, kde je majitel vysílajícího signálu a pro přesné určení se to dá použít i na mapu, pokud ji dotyčný vyčaruje se světélkujícím náhrdelníkem.

Doufám, že jsem ti pomohl s Vánočním dárkem a jako dárek ode mne máš v druhém dopise všechna kouzla, co jsem použil i s vysvětlením, můžete dát se slečnou Grangerovou hlavy dohromady a uvést kouzla k dokonalosti.

Přeji příjemné vánoční svátky a bezproblémovou cestu do školy.

Filius Kratiknot

Podivil se nad dlouhým dopisem, který skutečně nečekal a taktéž nečekal, že si profesor dá takovou práci, aby z toho vzniklo něco takového s mnoha využitími.

Vyndal si náhrdelníky z dopisu, které se zvětšili ihned do své obvyklé velikosti. Vypadali naprosto stejně, magie se na nich nijak nepodepsala, což bylo jenom dobře, svítící náhrdelníky by v mudlovském Londýně jistě vyvolali nechtěné otázky.

Jenom zběžně prohlédl pergamen popsaný spousty zaklínadly, které měl v plánu se někdy naučit, ale rozhodně ne teď, momentálně si ještě jednou prohlédl, jak vlastně náhrdelníky fungují a veškeré důkazy, že dnes držel dopis, uschoval do kouzelně zvětšené kapsy u hábitu. Nyní už jen zbývalo zapřemýšlet co koupit ostatním k Vánocům a zvlášť, když je tu tolik lidí a jak se říká, čím více lidí, tím více chutí.

„Můžeme jít,“ ozvalo se před ním a on byl rád, že vše schoval a neprozradil svůj vánoční dárek dřív.

„Neměli bychom sebou vzít i Lenku?“ zeptala se znovu, než se on stačil vůbec zvednout.

„Vzbudit ji kvůli tomu, aby se koukala, jak něco podepisuji, takhle zlý můžu být jen na tebe,“ odpověděl potichu a poté, co se naposledy rozhlédl po jídelně, jí chytil za ruku a přemístil se na stejné místo jako minule.

„Drž se mě a projdeme to bez nějakých ceremonií,“ pověděl Hermioně šeptem.

„Samozřejmě, budu dělat, že jsem tvá přítelkyně,“ dostalo se mu ironické odpovědi, čemuž se prostě musel usmát.

Došli až k hlídači, který byl nějaký moc čilý na to kolik je hodin, a když je uviděl, vypadal ještě bystřejší a ihned položil otázku. „Pan Pottere, jdete za někým určitým?“

„Mám domluvenu schůzku s jedním z advokátů,“ odpověděl trpělivě tak, aby nic neprozradil.

„Dobrá, píšu si to sem a slečna?“ pozvedl hlídač svůj zrak a začal si Hermionu prohlížet, což se mu samozřejmě nelíbilo.

„Slečna je tu se mnou,“ pověděl už méně trpělivě.

„A jméno?“

„Hermiona Jean Grangerová,“ odpověděla mu Hermiona sama.

„Důvod návštěvy?“

„Promiňte, že vás přerušuji, ale opravdu chvátáme, byl byste tak laskav a napsal, si že tam jde se mnou a pustil nás dovnitř?“ zeptal se nevrle, protože mu docházela trpělivost.

„Mám své předpisy.“

„A můj čas je zase až moc drahocenný, abych ho strávil na vrátnici!“ začínal projevovat menší naštvání, doté doby, než mu silně stiskla Hermiona ruku a vyřešila tuhle situaci diplomaticky. „Jdu navštívit toho samého advokáta, jako můj přítel.“

„Dobrá, můžete vejít,“ propustil je a on tak urychleně odkráčel pryč od tohohle mladého blba, co lpí na ještě blbějších předpisech.

Sotva co vstoupili do výtahu, který se zavřel a rozjel, musel si vyslechnout to kázání, které věděl, že přijde.

„Nesmíš se tak často nechávat ovlivňovat medailonem nebo z toho budou jen problémy,“ pověděla Hermiona klidně, bez výčitek, bez jejího gesta s rukama v bok za což byl rád.

„To bys mě nemusela neustále kárat a pak by tě ten vztah nebavil.“

„Vždy když se začneme bavit o něčem důležitém, tak vždy změníš téma.“

„Už jsem takový, ale dobrá slibuji, že se nenechám tak často ovlivňovat medailonem, aby z toho nebyly žádné problémy,“ zopakoval její větu a rád sledoval její pobavení.

Prošli mezi různými místnostmi a poté otevřel tu samou, kde byl minule a naštěstí tam seděl ten stejný nevrlý pán, kterého zajímali pouze peníze a sláva, takže byl vlastně stejný, jako ostatní.

„Sedni si, já postojím,“ pošeptal Hermioně ještě mezi dveřmi a pak si odkašlal na upoutání pozornosti.

„Á, jestli to není pan Black osobně,“ rychle vstal advokát od stolu a velice obratně se k němu odcupital a podal mu ruku, kterou tedy zmáčkl.

„Vše už je zařízené, jak jsem vás informoval. Ve všech kouzelnických dokumentech, které se sami aktualizují, už jste s vaším novým jménem, během měsíce vaše jméno bude změněno i na Matričním úřadě či na jiných mudlovských úřadech,“ pokračoval advokát a sedl si zpátky za svůj stůl.

„A má druhá prosba?“

„To byl větší problém, pane Blacku. Musel jsem využít veškerých svých schopností, abych přiměl vlivné lidi, k tomu, že máte oprávněnost k takovým zásahům do tak slavné rodiny, jakou rodina Blacků samozřejmě je, ale abych vás nenapínal, povedlo se, stálo to sice nemalé peníze a mnoho času, ale nyní už se jména Belatrix Lestrangeové a Narcissy Malfoyové nenachází ve vaší rodině, tudíž ani jejich rodiny.“

„Byly o tom i jmenovaní informováni?“ zeptal se naprosto potěšeně a určitě i jeho oči vypovídali jak štastný je z této vendety.

„Mám tady připravené úřední dopisy se správnými razítky, které jen čekají na odeslání,“ ukázal advokát na jednu z hromad na svém stole.

„Budu rád, když je odešlete po mém odchodu, aby je dotyční dostali pod vánoční stromek,“ usmál se a advokát mu to kývnutím odsouhlasil.

„Můžeme tedy nyní přejít k… závěti?“ zeptal se potichu, protože pořád se mu nerado bavilo o své případné smrti.

„Jistě, pojďte se mnou do vedlejší místnosti,“ zvedl se znovu advokát a notář v jedné osobě a zavedl je do jednoduché místnosti s jedním stolem, čtyřmi židlemi, přičemž tři byly na jedné straně a jedna na druhé a taktéž s jednou knihovnou.

„Prosím vypijte toto, je to protijed proti mnoholičnému lektvaru,“ podal mu advokát lektvar, na který se ošklivě zašklebil.

„Nešlo by to bez toho, poté co mě málem otrávili, nemám k cizím lektvarům žádnou důvěru.“

„Samozřejmě, napíšu si, že jste lektvar vypil,“ řekl advokát a ukázal na židle, kam se mají posadit.

„Nyní vyplňte vše, co chcete odkázat, měl bych vás varovat, že pokud máte děti nebo manželku, stejně budou část vašeho majetku dědit, ale ve vašem věku předpokládám, že to není nutné,“ dodal advokát a podal mu brk s kalamářem.

Vyplnil teda datum, své nyní už změněné jméno, prohlášení o tom, že to píše dobrovolně a pak se pustil do samotného aktu. Už předem měl vše promyšlené, nechtěl to nějak zbytečně rozdělovat a psát, že zrovna tuhle pravou ponožku daruje tomuhle, tak to zkrátil na jednu větu.

Celý svůj majetek odkazuji rovným dílem Hermioně Jean Grangerové a Lence Láskorádové.

Usmál se nad svým snad jediným krasopisem, který ve svém životě napsal a dole to podepsal, byl rád, že Hermiona nesledovala, co psal a bude si to moc přečíst ‚celé‘ při podepisování.

„Prosím,“ podal list Hermioně a tím vyvolal dva udivené pohledy, které se určitě podivovali nad rychlostí, kterou to zvládl.

„Jenom podpis?“ zeptala se, než stáhla pohled k pergamenu v její ruce.

„Jenom podpis,“ ujistil ji advokát. „Ale doporučuji si to přečíst, a kdybyste si myslela, že tohle by nikdy nenapsal, tak necháme ještě udělat zkoušku na Imperius, která je ale časově náročná,“ naznačil advokát, že jí doporučuje to podepsat, i kdyby odkazoval veškerý majetek Voldemortovi.

Přisunul k Hermioně ještě onen kalamář a brk a ona, jako kdyby mu nevěřila, si to pro jistotu přečetla, což ho prostě donutilo usmát, i když nevěděl proč.

„To myslíš vážně?“ zeptala se a podívala se mu vážně do očí.

„Je v něčem problém?“ zeptal se advokát nezaujatě.

Když dle jeho názoru vyčetla naprostou vážnost v jeho očích, nesouhlasně odpověděla na otázku advokáta a poté, co namočila brk, podepsala to na místo pro svědka.

„Výborně, teď to podepíšu já, nechte mě to jen přečíst,“ pověděl advokát. „Nevidím tam nic, co by vypovídalo o neplatnosti nebo o nezákonnosti, takže jeden podpis tady a vaše závět je potvrzena, pane Blacku,“ povídal si advokát skoro sám pro sebe.

 „Děkuji tedy, že jste využili mých služeb,“ natáhl k nim ruku a oběma ji jim stisknul.

„Já děkuji za váš čas a práci a tady máte něco, co pokryje náklady, které jste s tím měl,“ pověděl a natáhnul k němu malý váček, který si pro toto připravil. V jednom měl Phineas a Sirius pravdu, Blackovi si vždy to co chtěli, uměli koupit, ať už se jednalo o Merlinovi řády, sídla či lidi.

„Jste příliš laskavý, pane Blacku, kdybych pro vás mohl v dohledné době něco udělat, dejte mi ihned vědět, takové zákazníky jako jste vy, obsloužím kdykoliv.“

Rozloučili se s advokátem a odešli z pátého patra mlčky jako kdyby tu ani nebyli spolu.

V místě kde už se mohl přemístit, ji znovu chytil za ruku a přemístil na Grimmauldovo náměstí dvanáct.

„Nebude vadit slečně Grangerové, když se na oslavu napije vína s jediným žijícím Blackem?“ zeptal se vesele, a i když neviděl její odpověď, vydal se rychle do místnosti, odkud vzal víno i Krátura, když šel na návštěvu k Parishům.

Cestou přes kuchyň vzal skleničku i vývrtku, přestože by to určitě Hermiona dokázala otevřít kouzlem.

„Ročník devatenáct set čtyřicet pět, ročník, kdy bojoval Grindelwald a Brumbál, zajímavý rok mi to padl do ruky,“ pověděl si sám pro sebe, když postavil na stůl všechny věci a dal se do otvírání vína.

„Proč?“ zeptala se Hermiona a on se donutil zvednout pohled od vína. „Proč si mi daroval půlku toho všeho?“ roztáhla ruce, jako kdyby chtěla ukázat na celý dům, zde na Grimmauldově náměstí.

„Opravdu si na tu otázku nedokážeš odpovědět? Opravdu po mě chceš, abych ti vyjmenoval veškeré důvody?“ odpověděl ji dvěma otázkami a dál se věnoval vínu.

„Jenže co když pak už nebudeme přátelé? Co když-,“ nenechal ji pokračovat.

„Hermiono, dostal jsem majetek, který jsem si nezasloužil, nikdo z rodiny ho dostat nemůže, protože rodinu nemám a ty s Lenkou jste jediní přátelé, kteří mi zůstali oddaní, jestliže jak ty říkáš, pak už nebudeme přátelé, nezáleží na tom, obě s Lenkou jste toho museli spousty obětovat, a i když to peníze nevrátí, tak si je zasloužíte,“ pověděl a vytáhl korek z láhve. „Ale dost už, bavíme se, jako kdybych měl umřít, a já mám v plánu překonat Nicolase Flamela,“ pověděl vesele, to že má v plánu, klidně vzít Voldemorta do pekla spolu se sebou, když to bude nutné, to přece nemusí nikdo vědět.

„Jenže co já budu dělat třeba s tímhle bytem?“ nenechala tohoto tématu Hermiona.

„Bydlet? Nebo to můžeš prodat a za všechny peníze si koupit něco, co ti bude vyhovovat, ale myslím si, že za sedm set let až budu umírat, tak už z toho bude jen prach,“ dodal ke své fantazii a nalil dvě sklenky vínka, přičemž z první pro jistotu ochutnal.

Formát pro tisk