Kapitola šestadvacátá - Osobní záležitosti

Harry Potter and Pactum Purgamen

Do sídla se vrátili v době oběda a tak je uvítala líbezná vůně linoucí se z jídelny. Odložil si hábit na stojan a postupně si posedali k jídlu.

„Dobrou chuť,“ popřál všem, než se do jídla s chutí pustil, nikdo by nevěřil, jak dokáže po procházce vyhládnout a zvlášť poté, co vás během té procházky málem napadnou dvě skupiny lidí.

Sotva stačil dojíst, už na něj mířila otázka, kterou nějak podvědomě očekával.

„To vám opravdu hrozí takové nebezpečí na každém vašem kroku?“

„Nebývá to časté, ale občas se najde někdo, kdo mě nemá zrovna v lásce,“ odpověděl diplomaticky.

„To je mi líto.“

„Mě taky, ale bohužel jsem až moc známý, abych neexistoval nikdo, kdo mě vidí nerad.“

„Ale nedochází k bojům, že ne.“

Neměl se k odpovědi, nechtěl lhát a tak radši mlčel, podle něj to byla nejlepší možnost.

„Hermiono, že vám to nebezpečí nehrozí neustále,“ pokračovala její mamka.

„Hermiono odpověz mi prosím.“

„Bohužel se to stává, jsme na pokraji války, takže se mě lidé snaží zbavit. Tady jsme samozřejmě v bezpečí, ale musíte pochopit, že někam jít se mnou bude asi nebezpečné, jak jsme dneska viděli,“ dokončil část věty a postavil se. „Chápu, že vám je nepříjemné jaké nebezpečí tu všude hrozí, ale musím vás ujistit, že mě to trápí mnohem víc. A teď mě prosím omluvte, nějak jsem ztratil chuť k jídlu,“ dopověděl a zamířil do svého pokoje, bylo mu jasné, že jediné co ukázal je to, že se bojí postavit problémům čelem, ale opravdu poté, co se mu opravdu nepodařil výlet, neměl chuť vysvětlovat, jak jsou všichni v jeho blízkosti v nebezpečí a že často umírají.

Celou cestou do pokoje mu vířila hlavou pouze jedna myšlenka, jak tuhle začínající válku ukončit dřív, než začnou lidé umírat. Kdyby to záleželo na něm, už dávno by sebral hůlku a šel zaklepat na Voldemortovo panství, ale ty zatracené Viteály to všechno zkazily. Jediné co mohl, bylo čekání a to nepříjemné čekání na to kdy se zase objeví a bude se mu chtít vrtat v hlavě, až nakonec podlehne a celý jejich plán bude ztracen. Ani to, že má na své straně takové myslitele jako je Aberforth, Horácio a Hermiona jim nepomohlo v otázce, jak viteály najít a následně je zničit.

Otevřel si dveře do pokoje a bez toho aniž by za sebou zavřel, si sedl na postel. Bylo hloupé chtít sem pozvat rodiče od Hermiony, tenhle svět naštěstí nebyl pro ně, můžou se klidně věnovat své práci, kterou mají rádi a neměli by vidět v jakém nebezpečí je jejich dcera, to by neměl vědět žádný rodič.

Jeho pohled padl na okno, kde svítilo slunce a jediné co bylo všude vidět, byl sníh, bílý a mrazivý. Proč takový klid, jaký je za jeho okny, nemůže být všude, to je tak hrozný přát si pokoj od všech těch pokusů o vraždu? Bohužel byl důležitá figurka na šachovnici kouzelnického společenství a důležité figurky nemívají klid.

„Můžu?“ ozvalo se ode dveří a on jen pokýval hlavou, i když byl duchem někde mezi sebelítostí a nesnášením nespravedlivého světa, stejně si všiml, že Hermiona stojí u dveří.

„Omlouvám se za svoji mamku, asi nechápe, jak to máš těžký a…“ začala Hermiona, ale přerušil ji svým tichým, „to je v pořádku.“

„Jsou to tvoji rodiče, chápu, že mají strach hlavně o tebe.“

„O tebe ho mají taky, Harry. Myslím si, že si tě až moc oblíbili a tak se jim zákonitě nelíbí, do jakých problémů se společně dostáváme.“

„Ale oni mají pravdu, ještě nezačala ani válka a já se na obyčejné procházce musel ohánět hůlkou a nepříjemnými slovy. Až to všechno začne, co budeme dělat pak, utíkat? Schovávat se?“

„Budeme bojovat,“ posadila se vedle něj a následně se o něj opřela.

„Máš pravdu, jako vždy, kdo jiný by se měl ohánět hůlkou než chlapec, který všechno přežil,“ ušklíbl se.

„Už si své přezdívky i upravuješ?“

„Jo protože se mi nechce říkat chlapec, který přežil Avada kedavru a smrtelný jed.“

„Radši zůstanu u Harryho,“ usmála se na něj.

„To miláčku, jak si mě oslovila před Malfoyem, taky nebylo špatný,“ zasmál se, když si vzpomněl na to, jak se Malfoy tvářil, když viděl Hermionu.

„Za ten výraz to stálo,“ souhlasila s ním.

„Nesnaž se mi namluvit, že to bylo jen kvůli tomu.“

„A kvůli čemu jinému, jsem se před ním chtěla akorát vytáhnout, abych na něj udělala dojem.“

„Ty potvoro,“ hrál naštvání a ihned poté, ji začal šimrat a ani na okamžik už si nevzpomněl, že ještě před chvíli se utápěl v sebelítosti.

**

„Dobré ráno,“ pozdravila ho Hermiona, když si zrovna prohlížel Denního věštce.

„Dobré,“ zamumlal v odpověď.

Ihned jak se Hermiona posadila, objevilo se před ní jídlo, byl rád, že tohle s Kráturou vyřešili, štvalo ho, jak včera pobíhal sem a tam, tak to vyřešili pomocí kouzel.

Byl rád, že kouzelníci vymysleli povzbuzující lektvar, na kterém nevzniká závislost, navíc se může používat bez omezení, protože toho zase dneska moc nenaspal a jelikož jeho plány na dnešek, měli požadavek, aby byl při nich vzhůru, nedalo se nic jiného dělat, než si ke snídani onen povzbuzující čaj dát.

„Ty jsi někde v noci byl?“ zeptala se Hermiona po té krátce chvilce ticha.

„Vzbudil jsem tě?“

„Probudilo mě to, ale asi jsem hned zase usnula.“

„Tak za to se omlouvám, budu muset být více potichu,“ usmál se za novinami.

„A abych ti teda odpověděl, byl jsem pryč, musel jsem si něco vyřídit a nechtěl jsem tě budit.“

„Doufám, že to nebylo nebezpečné.“

„Měl jsem plášť a přemístil jsem se rovnou tam, takže nebylo,“ uklidnil ji.

„A pořídils?“

„Stálo to sice dost času a peněz, ale ano, pořídil jsem.“

„A co to bylo?“

„Věř mi, ta věc by se ti opravdu nelíbila, ale musel jsem ji koupit, ať už je Malfoyovi sbírají do sbírky nebo je používají jako škrabadla na záda, nemohl jsem mu nechat ji koupit.“

„Takže předmět z černé magie?“ povzdechla si Hermiona a on složil noviny na stůl a pohladil ji po ruce.

„Nemám v plánu to použít, dokonce jsem to dal Kráturovi k uschování na Grimmauldovo náměstí, ale jestli je to něco důležitého, tak je lepší ať se to válí někde u mě, než u Malfoye.“

„Já vím Harry, neobvinuji tě, že to chceš používat, ale příště mě radši vzbuď,“ poprosila naléhavě Hermiona.

„Jak si přeješ, jen jsem chtěl, ať se vyspíš, vyrazil jsem někdy kolem třetí ráno.“

„A co to bylo vůbec za předmět?“ obrátila Hermiona a najednou z ní byla zase ta samá zvědavá Hermiona, čemuž se musel zašklebit.

„Ruka slávy, už jich není moc, ale je to taková odporná věc, která slouží k tomu, že dokáže svící osvětlovat cestu pouze tomu, kdo ji drží v ruce, a nemůžu popřít, že se nám tohle někdy bude možná hodit.“

„Tma, je nelepší přítel zloděje,“ pokývala souhlasně Hermiona hlavou a on ji teda nechal posnídat.

Bylo divné, že její rodiče ještě nestávají a nechtěl jít pro Lenku, aniž by věděli, kde jsou oni.

„Nepůjdeme si dát cvičný souboj?“ navrhl jen tak.

„Copak přišel si konečně na něco, jak mě porazit?“

„Á slečinka dneska snídala sebevědomí,“ usmál se, a jelikož její předchozí větu vzal jako výzvu, vstal a zamířil do místnosti, kde o prázdninách strávil snad nejvíce času.

Došel až na druhý konec a pak se otočil a přitom si vytáhl hůlku.

„Pravidla?“

„Žádná nejsou.“

„Tak začni.“

„Posluž si sama.“

„Dobrá tedy,“ ozvalo se a pak v rychlosti už na něj letělo kouzlo, vyhnul se mu úkrokem a nazpátek poslal sérii tří soubojových kouzel, ale jak očekával, nebyl to pro ni žádný problém a tak přidal ještě jedno zákeřné, když viděl její štít, kterým to všechno blokuje. Jelikož Horácio chtěl překonat Aberfortha, který Hermionu a Lenku učil skoro jen štítová zaklínadla, tak mu poradil pár speciálních vychytávek, které právě chtěl použít.

Kouzlo se vpilo do štítu a Hermionou prošlo skrz štít a hůlku dosti nepříjemné brnění, čemuž se ušklíbl a vyslal sérii dalších dvou kouzel, kterým se musela Hermiona vyhnout, jelikož štít by se jí jen tak nepovedlo vyvolat, alespoň těch prvních pár sekund.

„Copak brní tě pacička?“ začal ji provokovat, aby jí dal pár sekund na promnutí prstů.

„Tebe bude brnět celé tělo, až skončíš na zemi.“

„Ale no tak, taková ošklivá slova, po tak příjemném kouzle,“ víc nestačil říct, protože na něj letěla dvě zaklínadla a jedno z nich letělo zrovna do směru, kam chtěl uhnout a tak musel skočit na zem, aby to neschytal.

„Copak bolí tě nožička?“ vrátila mu to a počkala, až vstane.

„Ne jak tebe,“ pověděl a vyslal na ni proud vody, kterou vypařila skoro ještě před ním, ale nevěděla, že přesně toho chtěl využít a tak v té páře vyslal Lumos maxima a stoprocentně věděl, že nic nevidí, když naštvaně pověděla „Grázle,“ a jeho směrem, lítaly samá zaklínadla, tichou chůzí se dostal z místa, kde mu hrozilo nebezpečí a sledoval její marnou snahu trefit ho, když nic nevidí.

Zamířil hůlku a s úšklebkem na tváři schválně verbálně použil Locomotor, vychutnával si momentu, že s ní může pohybovat, jak chce, samozřejmě se snažila bránit, čarovala do každé strany nějaké zaklínadlo, ale i když to měl občas těsné, tak se do něj žádné netrefilo. Přitáhl si ji až k sobě a tam to ukončil tím, že jí zabodl hůlku do zad a pak ji následně objal.

„Promiň za ten Lumos, ale když už jsem měl být v tom Zmijozelu.“

„Dáme souboj dva vítězné ze tří.“

„Když si to přeješ,“ pohladil ji po tváři a podstoupil, aby si mohla pořádně protřít oči, aby viděla.

„Můžeme,“ pověděla a ihned začala, letělo na něj Expelliarmus, Impedimenta a Mdloby na tebe, vyčaroval Protego, dostatečně silné, aby to pokrylo všechny její kouzla, ale ihned musel poodběhnout, když na něj letěla další zaklínadla, slyšel jak do zdi za ním, narazil Fulgur vestis, ale nezastavoval, jen uhýbal zaklínadlům a sám posílal svoje, ale jelikož byla Hermiona naštvaná, tak všechny jeho zaklínadla rušila štítem, či jinými zaklínadly, či je prostě líným pohybem hůlky odrážela do země.

„Musím to ukončit rychle,“ proběhlo mu hlavou a dostával se mu do těla tolik adrenalinu, že mu to připadalo místo kouzelnického souboje jako trénink atletiky, musel uskakovat, neustále se pohybovat, protože Hermiona všechna jeho zaklínadla odrážela nejčastěji do něj.

Uviděl na její tváři úšklebek a pak už na něj letělo světlo. „Protego horribilis,“ naštěstí zakřičel a před ním se zrodil matný štít, který ho ochránil před oslepnutím, rychle ho zrušil, ale ne tak rychle, aby se stačil vyhnout Poutům, které mu svázali nohy, které neměl štítem chráněné. Padl na zem a odtud ještě několikrát postavil do dráhy kouzla štít, ale neměl čas, si odstranit ty podivné provazy, které mu škrtili nohu.

Hermiona se neustále přibližovala a čím blíže byla, tím horší bylo se bránit, věděl, že pokud se nevzdá sám, bude ho to bolet a tak jejím směrem po zemi poslal hůlku, aby se ušetřil toho, že poletí ke zdi.

„Máš pěknou hůlku,“ vítězně se usmála Hermiona, když si ji prohlížela v ruce.

„Díky, ty máš zase zákeřná zaklínadla.“

„Copak chlapec, který přežil, se nemůže smířit s tím, že ho porazila jeho holka?“

„Dva ze tří, pamatuješ?“ sundal ze sebe pouta a poté, co k ní došel, vytrhl ji jemně z rukou svoji hůlku a zamířil dál od ní.

„Měl bys přijít na něco dobrého, na trik s hadem mě už nenachytáš.“

„Jsi si jistá svoji výhrou? Tak v tom případě co nějaká sázka.“

„Nějaký návrh?“

„Co třeba to, že ten kdo prohraje, dneska uvaří tomu druhému oběd?“

„Tak v tom případě doufám, že umíš vařit,“ natáhla hůlku a boj začal nanovo.

„Musíš se naučit využívat v boji všeho, co umíš,“ vzpomněl si na radu Horácia a tak její kouzlo zablokoval a na jeho tváři se zjevil hodně ošklivý úšklebek. „Doufám, že budeš pyšný Aberforthe,“ pověděl si v duchu a začal se pekelně soustředit, posílal bez přemýšlení nějaká zaklínadla, jen aby dostal čas a neustále se soustředil na to jediné, její oči, po dlouhých sekundách, viděl záblesky jejích myšlenek.

Bylo dokonalé, že věděl, jaké kouzlo na něj letí, než opravdu z hůlky vyšlo, věděl její ustavičnou myšlenku na Aquamenti a tak ho odpařil jenom malinký okamžik poté, co vyšlo z její hůlky a tak přes páru neviděla nic. Viděl v její mysli zmatek a nadávky na jeho osobu. Nenechala se ale zmást a poslala na něj Carpe Retractum, na které by se neměl používat štít, jak mu vysvětloval Horácio.

Vyhnul se tomuto kouzlu, v tom momentě jak na něj letělo a aby ji naštval, tak si pro sebe nahlas řekl. „Carpe Retractum, nic moc teda.“

V jejích myšlenkách byl čím dál větší zmatek, což pro něj znamenalo to, že ztrácel kontrolu, ale pořád věděl, jaká kouzla na něj letí a tak těsně po tom, co opustila hůlku, je srážel k zemi.

„Jak?“ byla poslední věc, co slyšel v její hlavě, pak byl donucen ji opustit, ale musel se pochválit, na první pokus to nebylo špatný, sice neviděl žádné vzpomínky, ale jen věci, co si říkala sama pro sebe, ale i tak to byl obrovský úspěch, bylo vidět, jak je Hermiona zmatená a tak se pustil do útoku, poslal tři útočná a mezi nimi na zem před ním poslal Aquamenti maxima, takže celá podlaha byla zmáčená, použil dvakrát Expelliarmus a nechal Vitaglaciusem zmrazit vodu na led.

Jelikož po ledě se pohyboval rychleji, klouzal směrem k ní a posílal další kouzla a ona měl čím dál více problémů, sice sem tam, na něj něco poslala, ale stačil se vždy vyhnout, pak když už byl skoro před ní, poslal na ní své oblíbené Lumos maxima, a když viděl její zlepšené Protego, rozběhl se a než stačila vyčarovat nějaké další zaklínadlo, už stál před ní a v rychlosti jí vytrhl hůlku.

„Už se těším na oběd,“ usmál se na ní a provokoval ji tím, že vždy když chtěla chytit hůlku, tak s ní uhnul.

Když ji konečně držela v ruce, podívala se na něj jako na vraha a začala.

„Jak jsi věděl to všechno…nitrozpyt, ty si na mě použil nitrozpyt!“

„Jenom malinko,“ usmál se na ní.

„Jak….“

„No tak, nemrač se, dělá ti to vrásky a navíc, dělal jsem to kvůli tomu obědu,“ pohladil ji po tváři a jeho úsměv se prodloužil, když to byla zase ta veselá Hermiona.

„A to jsem si myslela, že takhle podlý nebudeš,“ pokývala pobaveně hlavou, na což jenom pokrčil rameny.

„Chtěl jsem prostě vyhrát.“

„Odteď už při boji budu stavět nitrobranu.“

„To je škoda, takhle to bylo lehčí.“

„Jsem zvědavá, co za podlost použiješ příště.“

„Příště už to bude horší, když proti mně budete dvě,“ pověděl v klidu, protože čím více nepřátel, tím lepší trénink.

„To už si nezakouzlíš,“ přela se s ním.

„Aby ses nedivila,“ usmál se, protože si vzpomněl na další podlost, kterou bude moct použít.

„Uvidíme,“ ukončila jejich rozhovor a zmizela po schodech nahoru a on zjistil, že zase nemá co dělat, bylo brzo ráno, všichni spali a venku zrovna nebylo přijatelné počasí, aby si šel zalétat.

Pak ho napadla jedna věc, kterou by, když má klid, mohl udělat. Nechal si přivolat pergamen a brk s kalamářem a sedl si za stůl tak, aby viděl, kdyby někdo přicházel a pustil se do psaní.

Profesore.

Měl bych na vás jednu prosbu, jelikož jste nejlepší zaklínač, kterého znám, směřuji tuto prosbu přímo na vás. Měl jsem už co dočinění s kouzly, které dokáží magicky spojit věci k sobě, třeba k přenosu zpráv a taktéž jsem viděl, že se dá předmět spojit s člověkem, aby ukazoval, zda je dotyčný v pořádku či nikoliv. Rád bych tyhle kouzla spojil dohromady, bylo by to možné? Samozřejmě nemusíte chvátat na čase a ani na penězích nezáleží. Pokud se do této práce pustíte, prosil bych trojúhelníkové očarování, přičemž zlato by mělo být králem.

S uctivým pozdravem, Harry Potter

Když si po sobě dopis přečetl, byl velice spokojený, dokonce se mu líbila i ta hádanka na konci, pergamen tedy zaroloval a z hábitu si vyndal všechny tři náhrdelníky, přidal je k dopisu, všechno dal do obálky a magicky zapečetil. Nyní už mu stačilo jen najít Hedviku, která když bude mít štěstí, bude v kleci v jeho pokoji. Sebral z kuchyně ještě kus slaniny, aby se jí lépe letělo a vydal se do pokoje.

Hedvika se okamžitě probrala, jako kdyby vycítila, že po ní něco chce nebo spíš, že jí nese něco k jídlu.

„Doneseš to prosím tě profesorovi Kratiknotovi?“ zeptal se, když ji podával ten malý úplatek.

Hedvika mu jenom zahoukala na odpověď a tak jí otevřel okno a pustil do pokoje trochu toho prosincového chladu a pak už jen viděl, jak Hedvika i se zprávou mizí z dohledu.

„To je zima,“ řekl si sám pro sebe a urychleně zavřel okno.

Vyšel z pokoje, a jelikož uslyšel téct vodu, došlo mu, proč tak rychle Hermiona zmizela a vydal se zpátky do pokoje, kde si sebral něco slušnějšího na sebe, když za chvíli musí vyrazit pro Lenku a taktéž se vydal do dolní koupelny či skoro lázně, jak byla celá místnost veliká. Ponořil se urychleně do ní a vnímal, jak se teplota vody mění, přesně dle jeho přání. Po pár minutách už byl oblečený a seděl za stolem s plánem si konečně dočíst, co v tom Věštci dnes píší za kraviny. 

Jakmile ho celý dočetl, složil jej na stůl a nemohl uvěřit, že v něm není ani jediná zmínka o něm, což dost dobře nechápal, že by na něj Rita či jí podobný zapomněli?

Automaticky odpověděl na pozdrav pana a paní Grangerových.

Usmíval se nad tím, jak se tiše diví, kde se to jídlo před nimi objevilo a tak se chopil vysvětlování.

„Ach tak a děláte vůbec něco rukama?“ nemohl si odpustit pan Granger.

„Když o tom tak přemýšlím, tak snad jedině držíme hůlku,“ řekl nahlas, protože když si vzpomněl na ředitele, jeho bratra, či jak je popisován Grindelwald, tak žádný z nich už určitě ruce na nic nemuseli používat.

**

Když všechno vysvětlili jejím rodičům tak se společně s Hermionou přemístil.

„Proč jsi se…,“ přerušil Hermionu tím, že ji položil prst na rty.

„Vím, že bydlí kousek odtud, ale neumím se přemisťovat na místa, kde jsem nebyl, takže jsem využil jejich dům,“ zašeptal, přestože byly daleko od Weasleyů, nechtěl nic ponechat náhodě.

„Pojď, v tom poli nás nikdo neuvidí,“ ukončil jejich rozhovor a nějakou tu chvíli šli mezi obrovskými rostlinami, pak už ale pole skončilo a oni se mohli vydrápat na kopec, z jehož vršku mohli vidět na dům Láskorádových.

„Vypadá to rozhodně líp, než to kde bydlí oni,“ ukázal za sebe na dům Weaslyových.

„Když vydává celkem známý časopis, musí i jeho bydlení o něčem vypovídat,“ pověděla Hermiona a on jenom souhlasně přikyvoval.

„Jdeme? Nebo se budeme ještě chvíli kochat?“ pověděl vesele a sám jako první začal scházet ten kopec, který je dělil od jejich cíle.

Dům to byl velice zajímavý, okolo něj rostly nějaké divné rostliny a tak celkově ten dům byl podivný a to že byl taktéž nakřivo, ten dojem nijak nezlepšovalo, ale jak už nahlas zmínil, pořád to vypadalo jak dům, na rozdíl od domu jeho bývalých přátel.

Zaklepal na dveře s cedulkou Xenofilius Láskorád – Jinotaj a pak jen počkal, než jim majitel cedulky dojde otevřít, což se nestalo, protože je uvítala Lenka.

„Ahoj Harry,“ skočila mu vesele kolem krku a taktéž vřele se přivítala i s Herminou. „Pojďte dál, ihned dám uvařit čaj,“ pozvala je dál a nepřestávala se usmívat a rozhazovat všude kolem ten její optimismus.

Nechal Hermionu projít a s posledním pohledem do krajiny zavřel za sebou dveře.

„Á hosté už přišli,“ ozvala se postava s dlouhými bílými vlasy, která stála na schodech.

„Rád vás zase vidím, pane Láskoráde,“ opětoval pozdrav, jak se sluší.

„Já vás taky Harry, i vás Hermiono, prosím pojďte se posadit, oblečení si můžete odložit támhle,“ ukázal na věšák, kam si rád položil svůj hábit, přece jenom zde bylo teplo.

„Hvězdičko, můžeš udělat čaj?“ otočil se ještě pan Láskorád na svoji dceru a pak ukázal do patra a sám se jako první vydal po schodech nahoru.

„Děkuji, že můžete vzít Lenku sebou, trápilo mě, že bych ji tu musel nechat samotnou, ale bohužel ta schůzka je až převelice důležitá, než abych ji mohl odmítnout.“

„To je v pořádku, jsem rád, že tam Lenka s námi bude,“ pověděl popravdě a pak si ještě v přítomnosti dobrého čaje chvíli povídali.

„Harry, můžeš se mnou na okamžik?“ zeptal se, když dopili čaj.

„Jistě,“ vstal a ochotně se vydal do přízemí.

„Potřeboval bych laskavost, doby nejsou zrovna nejlepší a Jinotaj se už neprodává, tak jak bych potřeboval, samozřejmě vím, jaké máš názory na články v novinách a rozhovory, ale dost by Jinotaji prospělo, kdybych jeden takový rozhovor mohl provést,“ přešel pan Láskorád ihned k věci.

„Samozřejmě to není problém, vždy pro vás rád nějaký rozhovor udělám,“ usmál se tomu, že to nebylo nic horšího, než jen rozhovor.

„Ani nevíš, jakou jsi mi udělal radost, kdybych pro tebe, také mohl něco udělat,“ nechal pan Láskorád větu nedokončenou a on si na něco vzpomněl.

„Tím jste mi připomněl, dostaly se mi do rukou kouzelné brýle, které jste mi poslal.“

„Ach ano, vím, jaké máš na mysli, chtěl by si nějaké?“

„Ne to ne, ale zaujalo mě to kouzlo, které je na nich použité.“

„Zajímavé, ale ty brýle pocházejí z Ameriky, sice tam mám právě namířeno, takže se jich mohu zeptat, ale pochybuji, že budou sdílní,“ smutně se usmál pan Láskorád.

„Ani kdybych je byl ochoten sponzorovat, aby pro mě s tímhle kouzlem experimentovali?“

„To by je jistě zaujalo, ihned po příjezdu je informuji a předám jim na vás kontakt.“

„To budu rád,“ usmál se nad tím, že mu něco vychází, o to kouzlo dost usiloval, nevěděl o ničem kromě kouzelného oka, co by dokázalo odhalit neviditelného člověka.

„Nyní se vraťme nahoru, ať se ještě můžu rozloučit. Doufám, že ti opravdu nebude vadit, když bude Lenka u vás, kdybyste potřeboval peníze…“

„To opravdu nebude nutné.“

„Dobrá tedy a děkuji,“ řekl nakonec pan Láskorád a on jenom pokýval hlavou, protože to v tuhle chvíli bylo lepší než spousty slov.

**

 Následující den si musel udělat znovu výlet, tentokrát do Londýna, Hermiona si vzala svoji prohru vážně k srdci a tak byl poslán se seznamem na nákup. Když četl některé názvy, málem se zděsil a tak radši celý seznam předal jedné postarší prodavačce, která i když na něj chvíli divně koukala, mu všechno přinesla, takže mu to stačilo jenom zaplatit, což mu naprosto vyhovovalo, sice byl vychováván u mudlů, ale rozdíl mezi olejem ze slunečnic a oliv, mu bohužel stále unikal.

Byl rád, že tam nemusel trávit víc času, než musel, když se nemohl ohřát žádným kouzlem, tak mu nebylo teplo na případné procházky po zimním Londýně.

Přemístil se rovnou do chodby, sice by byla sranda vylekat někoho v kuchyni, ale dostat pánvičkou takhle dopoledne opravdu nechtěl.

„No konečně,“ ozvalo se z obýváku.

„Taky tě rád slyším,“ pověděl si sám pro sebe a sundal ze sebe oblečení.

„Jak bylo v Londýně?“ optal se pan Granger, který zrovna probíral něco s Lenkou, nad čím se pousmál, od té doby, co tu Lenka je, se debata nezastavila, její komentování všeho tak nadchlo Hermioniny rodiče, že se vyptávali na všechno a on se bál, že na konci prázdnin přijde doba, kdy budou vědět víc, než on a budou mu radit jaké kouzla používat.

„Chladno, ale jinak pořád stejně,“ pokrčil rameny, protože ho opravdu nenapadlo nic jiného a jelikož se pan Granger vrátil zpátky k jistě důležitému rozhovoru s Lenkou, tak zanesl jídlo do kuchyně, kde už stála Hermiona i její mamka.

„Prosím,“ ozval se ne moc nadšeně, když položil dvě plné tašky na zem, jako kdyby vyvařovala pro celé Bradavice.

„Mohl by si…,“ nenechal ji dopovědět.

„Ne! Nic nebudu dělat,“ usmál se a zmizel z kuchyně, dřív než by na něj něco vymysleli nebo mu něco vyčetli.

Minul debatující Lenku a zamířil do druhého patra, na konec chodby, kde stál Krátura a svými kouzly pohyboval židlemi ve vzduchu. Byl rád, že si jídlo na starost vzala Hermiona, protože se mohl s Kráturou pustit do práce.

„Kolik si pan Harry bude přát židlí?“ optal se ihned skřítek.

„Vezmi sem pro jistotu všechny nepoužívané z Grimmauldovo náměstí.“

„Ano pane,“ odpověděl skřítek, položil levitující židle na plánované místo a následně se přemístil.

„Co by se sem ještě mohlo hodit,“ položil otázku sám sobě, nechal se inspirovat místnosti, kde se scházel Fénixův řád a něco podobného chtěl udělat i tady, až se tu všichni sejdou.

Jako první samozřejmě sundal veškerou výzdobu Zmijozelu, nechtěl tu mít žádné kolejní barvy, když ne všichni studovali v Nebelvíru, a i když by to Lenka nebrala jako urážku, stejně to tak nechtěl. Takže se rozhodl pro bílou výzdobu, bílé záclony na okna, bílý ubrus a dokonce jak koukal, tak i bílé potahy židlí.

Z přemýšlení ho ale vytrhl Krátura, který se přemístil vedle něj, a když se na něj otočil, zjistil, že vlastně sedí na židlích naskládaných na sebe.

„To jsou všechny volné,“ pověděl skřítek a on jenom očima jich zhruba napočítal deset, což když jich bylo maximálně nějakých sedm, bylo dost zbytečný.

„Tolik jich bude asi zbytečné.“

„Má je Krátura odnést?“

„Ne to nemusíš, když se vejdou kolem stolu, tak je tu nech.“

„Krátura udělá, jak přikazujete,“ pokýval ušima Krátura a seskočil ze židlí a začal je levitovat na jejich místa.

Nechal Kráturu pracovat, ale pak si na něco vzpomněl a vrátil se.

„Kráturo, až budeš hotov, přemísti támhle ke zdi i police na knihy a naskládej tam všechny z toho kufru, co mám v pokoji,“ pověděl, a když viděl souhlas, už konečně opustil tento pokoj.

Posadil se k Lence a poslouchal otázku od pana Grangera, aby věděl o čem je řeč.

„Takže člověk může ty testrály vidět, jen když vidí někoho umírat?“

„Ano, ale musí být kouzelník, jsou to magičtí tvorové.“

„A co, kdyby někdo, kdo je vidí, je vyfotografoval? Mohl bych ho tak vidět?“

„Zajímavá myšlenka, až budu ve škole, vyzkouším to,“ usmála se Lenka, že má zase něco, na vyzkoušení.

„Takže ty je Harry také vidíš?“

„Ano, od čtvrtého ročníku,“ pověděl klidně, ale uvnitř sebe posmutněl.

„To byla ta soutěž mezi školami?“ zeptal se pan Granger.

„Ano ta soutěž, která byla zfalšovaná.“

„Ale vyhrál jsi a já ti fandila, věděla jsem, že to dokážeš,“ pověděla potěšeně Lenka.

„Myslím, že v prvním kole si byla jediná,“ pověděl zadumaně, když si vzpomněl na odznaky, které opravdu nehlásali nic pěkného.

„Nemyslím si, že by někdo opravdu věřil, že jsi to byl ty, kdo hodil papírek s tvým jménem do Ohnivého poháru.“

„Já si myslím, že tomu věřili všichni až do té doby, kdy jsem musel bojovat proti drakovi, pak už asi nebyl nikdo, kdo by věřil tomu, že bych do něčeho takového, šel dobrovolně.“

„Jaké to bylo,“ zeptal se pan Granger a on mu několik minut sáhodlouze vyprávěl své pocity, když stál proti nejdivočejšímu z draků.

**

Dalších pár dnů se neslo v podobném pohodovém duchu, Hermioniny rodiče byly velmi dobří vypravěči a tak nebyl večer, kdyby se nenudili, ale právě dnes chtěl udělat jednu věc, takový předvánoční dárek, který určitě překvapí více lidí. Chtěl to vyřídit brzo v době, kdy ještě Grangerovi spali, aby nemusel odcházet, když jsou vzhůru.

„Hermiono,“ jemně s ní zatřepal a několik vteřin musel počkat, než se rozkouká.

„Harry?“ zeptala se ospale a jemu přišlo ošklivé ji budit, ale bylo to její přání.

„Jdu na ministerstvo, zařídit si pár věcí skrz moji rodinu,“ pověděl rodinu, i když s Blackovými neměl mnoho společného.

„Půjdu s tebou.“

„Nemusíš, pořádně se vyspi, to zvládnu, stejně bys tam musela jen sedět, ale pokud tak moc chceš,“ nechal větu nedokončenou.

„Dobrá, buď opatrný,“ pověděla a znovu zavřela oči.

„Neboj,“ políbil jí na čelo a zmizel potichu z pokoje a sotva udělal pár kroků a přemístil se před ministerstvo.

„Á pan Potter, běžte,“ pustil ho bez nějakých kontrol hlídač dovnitř a on tak mohl zamířit do prvního prázdného výtahu, který se s cuknutím rozjel, vystoupil v pátém patře, kde byly Mezinárodní kouzelnické advokátní kanceláře, které hledal.

Za dveřmi jedné z kanceláří seděl postarší pán, který naprosto nevnímal, že vstoupil dovnitř.

„Dobrý den,“ pověděl dostatečně nahlas, aby upoutal pozornost.

„Dobré ráno,“ dostalo se mu ne zrovna příjemné odpovědi. „Mohu vám pomoci?“

„Ano, potřeboval bych zařídit pár věcí ohledně mé rodiny,“ stručně vypověděl, což donutilo toho pána, konečně zvednou svůj zrak.

„Jistě, pane Pottere, co si budete přát,“ obživl najednou, když zjistil, kdo za ním přišel.

„Jako první věc bych si přál vzít za své příjmení Black a za druhé bych z mé rodiny, jelikož jsem poslední z tohoto rodu, chtěl vyřadit jména Narcissy Malfoyové a Belatrix Lestrangeové, obě rozené jako Blackové z důvodu, že se nedrží rodinných pravidel,“ vypověděl ve zkratce a doufal, že když tomuto pánu zaplatí jeho práci i s nějakým tím bonusem, že se to obejde bez zbytečných otázek.

„Počkejte chvíli, jen pošlu oběžník, abych viděl vaši složku,“ pověděl až příliš ochotně tento postarší úředník a rychle začal něco psát.

 „Samozřejmě.“

„Vybral jste si toho nejlepšího, pane Pottere tedy, pane Blacku,“ opravil se advokát a usmál se, jako kdyby tam neseděl on, ale hromada zlata.

„Plánuji mít obě příjmení,“ ujistil jej.

„Jak si přejete, pane Pottere, se mnou budete Black, než začnou Vánoce.“

„To budu rád,“ odpověděl a nerušil advokáta v jeho práci. Po chvíli akorát monotónnost psaní brku vyrušily přilétající oběžníky.

„Ach ano, zde vidím rodokmen rodiny Blacků, tady se dělí už na Potterovi a ti končí u vás. A tady máme i poslední se jménem Black a to přesně ty, které jste říkal, Belatrix Lestrangová a Narcissa Malfoyová. Takže jestli odstraníme z rodiny i je, budete jediný právoplatný potomek této větvě rodiny Blacků.“

„Můžu se podívat?“

„Ovšem,“ pověděl advokát a otočil mu rodokmen, pak mu konečně došlo, že Andromeda Blacková i Sirius byli vyškrtnutí, takže jediný, kdo tam ještě byl, byly právě ony a tomu chtěl udělat přítrž.

„Dobrá to sedí.“

„Jenom taková otázka, když je chcete vyřadit z rodokmene, přejete si napsat i závěť? Protože při vaší smrti, by stejně majetek připadl i jim.“

Těžce polkl, když se zamyslel nad smrtí. „Ano, přijdu sem ještě s někým nebo není nutná účast třetí osoby?“

„Je, pane Pottere,“ ubezpečil ho advokát.

„Dobrá, takže se mohu spolehnout, že se má přání splní?“

„Jistě, akorát budu chtít dopředu nějakou zálohu řekněme, čtyřicet procent.“

„Čtyřicet procent z kolika?“

„Má taxa je třicet galeonů na den, váš případ bude trvat nejspíše dny tři, což dělá galeonů devadesát.“

„Tady máte sto galeonů rovnou, s tím, že očekávám výsledek a diskrétnost.“

„Samozřejmě pane Pottere, na mne se můžete spolehnout,“ odpověděl advokát potěšeně, když viděl peníze na stole.

„Očekávám, že se to nedostane do novin,“ pověděl s trochou nadřazenosti, aby tomu dodal ten pravý šmrnc a natáhnul ruku, která mu byla stisknuta.

„Nemusíte mít strach, mějte příjemnou cestou.“

Pokýval hlavou, že slyšel a opustil kancelář a teprve, když si stoupl sám do výtahu, mohl si oddechnout.

Když dojel do atria, neušel mu ten klid, co tu kolem panoval, prostě bylo ještě příliš brzo na obvyklý ruch, který zde na Ministerstvu panuje, což ho utvrdilo v tom, že tu Percy nebude.

Vzpomněl si ještě na jednu věc, kterou měl v plánu zařídit a tak se přemístil letaxem se slovy „Nemocnice u svatého Munga.“

Objevil se v obrovském atriu, kde viseli obrazy těch, co se o to zasloužili, dokonce obraz Dilysy Derwentové bývalé ředitelky Bradavic na něj kývnul, jako kdyby věděla, kdo je.

Minul pár lékouzelníků se zelenými hábity a došel si na recepci.

„Dobré ráno,“ pozdravil slušně.

„Dobré ráno, mohu vám pomoci?“

„Měl bych zájem o vyléčení mých očí.“

„To jistě nebude žádný problém, ale budete si muset zde minimálně jeden až dva dny poležet, protože vaše oči budou velice náchylné na světlo.“

„Takže to půjde?“

„Jistě že ano,“ usmála se na něj lékouzelnice. „Není to nic těžkého, jediný problém je ta chvilková náchylnost na světlo, po chvíli se to ale vrátí do normálu.“

„Mám vám tedy zavolat nějakého lékouzelníka?“

„Ne to je v pořádku, přijdu někdy později, jen jsem se přišel zeptat, jestli se mé oči dají léčit.“

„Dobrá tedy, budeme vás tedy očekávat.“

„Děkuji,“ usmál se a s rozloučením odešel zpátky do atria, tam se pozdravil s obrazem bývalé ředitelky a zmizel v krbu dřív, než by všichni věděli, že tu byl.

Objevil se v potemnělé místnosti svého domova, která se po vycítění přítomnosti rozsvítila kouzelnými světly, takže mohl v klidu ze sebe smést zbytky letaxu.

V rychlosti se rozhodl, že se půjde ještě vyspat a tak zamířil do svého pokoje, který po té ohraničil zvukovou bariérou, aby mu z chodby nešel žádný hluk.

„Čekal jsem na tebe Harry,“ ozval se mu za zády mužský hlas, což ho dokonale odzbrojilo, opatrně se otočil do potemnělé místnosti, ale nikde nikoho neviděl. Začínal se bát o své duševní zdraví, když se ale ujistil světlem z hůlky, zjistil, že se ještě nezbláznil.

„Tohle bych doporučoval mi už nedělat, jinak váš obraz strčím někam do skladiště!“ pověděl naštvaně.

„Copak, nemáš čisté svědomí?“ ušklíbl se bývalý ředitel na obraze.

„Co mám a nemám, není vaše záležitost.“

Postava na obraze se jenom ušklíbla, ale podle něj výrazem, že se baví s lůzou, ale donutil se ke klidu.

„Takže pořídil si?“ pověděl Phineas a on ani nepřemýšlel nad tím, jak se dozvěděl, kde byl.

„Nejde to za minutu.“

„Ale jistě že jde, kluku hloupá!“

„Ten tón si vyprošuji! V mém domě takhle nikdo mluvit nebude a hlavně ne žádná mrtvola, rozumíme si?!“ pověděl temně, tak aby si i tenhle chcíplý ředitel byl jistý, kdo je tu pánem.

Postava na obraze se jenom ušklíbla a zatleskala. „Nakonec nejsi takový idiot, jak jsem myslel, možná že si budeme dokonce i rozumět.“

„Moc tomu nevěřím,“ pověděl zklidněn, ukončil světlo na hůlce a lehl si ve věcech do postele.

„Takže Narcissa i Belatrix už za chvíli nebudou v našem rodokmenu?“

„Nebudou, sice bohužel už ani do něj nedostanu Siriuse, ale oni tam také nebudou.“

„V tom případě vítej v naší rodině, Harry Jamesi Blacku,“ pověděl Phineas a než stačil odpovědět, že stále je i Potter, postava na obraze zmizela.

„Harry James Black, proč se mi sakra to jméno tak líbí,“ řekl si nahlas a v jeho hlase bylo tolik emocí, že ani nevěděl, jestli je rád nebo ne.

Formát pro tisk