Kapitola pětadvacátá - Klidná prohlídka

Harry Potter and Pactum Purgamen

Seděl na posteli a užíval si toho krásného pocitu, kdy mu ležela Hermiona opřená o pravé rameno, jeho pravá ruka ho ani neposlouchala a hladila Hermionu, nevěděl, kolik času už takhle strávili, ale bylo mu to jedno, konečně se cítil šťastný. Radost že aspoň jednou má něco, co chce, byla jako nějaká droga, aspoň na těch pár okamžiků, mohl vypustit Voldemorta, smrtijedy, všechny zrádce v čele s Brumbálem a ostatní, co si přejí jeho smrt.

Cítil se, jako kdyby to bylo právě dnes, kdy vypil Felix Felicis a ne v době, kdy se rozhodovalo o jeho životě.

„O čem přemýšlíš?“ zeptala se Hermiona hlasem, který u ní nikdy neslyšel, a přitom si položila ruku na jeho nohu, aby mohla být výš a dívat se mu do očí.

„Že jsem měl největší štěstí v životě, když jsem se s tebou seznámil v prvním ročníku, určitě mi někdo musel cpát Felix Felicis,“ usmál se na ní.

„Já si nedokážu představit svůj život, kdybych ho netrávila s tebou, celou dobu jsem byla neustále s tebou, jak by to asi dopadlo, kdyby jsi byl třeba ve Zmijozelu?“ pověděla Hermiona a pohodlněji se opřela o jeho rameno.

Když slyšel konec věty, tak mu málem zaskočilo a vzpomněl si, že tohle malé tajemství neví skoro nikdo.

„Děje se něco?“ očekávaně si všimla, že sebou trhnul, při slově Zmijozel.

„Já tam měl opravdu jít, moje kolej měla být Zmijozel,“ vysvětlil, když už tenhle večer byl brán jako taková hra na pravdu.

„Moudrý klobouk tě chtěl poslat do Zmijozelu?“ zeptala se nevěřícně, až se skoro posadila, ale v tom ji bránila jeho ruka.

„Prý by mi pomohl k velikosti, že mám v hlavě to, co by tam měl veliký kouzelník mít,“ pověděl s pohledem zamířeným ke stropu a prsty levé ruky si poklepával o postel a pravou rukou kroužil na Hermionině ramenu.

„Přemluvil si Moudrý klobouk?“

„Jo, protože jsem nechtěl být v koleji s Malfoyem a teď díky tomu se mám tak, jak se mám.“

„A jak se máš?“

„Trávím momentálně nejlepší vánoční prázdniny s nejlepší holkou, jakou jsem si mohl přát a za pár dní zde budu mít lidi, kteří jdou se mnou do čehokoliv, takže jsem rád, že se nechal klobouk přemluvit.“

Její úsměv bral jako dostačující odpověď a tak ještě dodal: „jen lituji toho, že jsem nedokázal pochopit tvé city dřív.“

„Já jsem se bála je ukazovat, nevíš, jaký strach jsem měla, že tím skončí naše přátelství a navíc tam stále byl Ron, byl to náš přítel, nechtěla jsem, aby se rozpoutal nějaký boj,“ pověděla smutně.

„Teď se ale boj rozpoutá, nenechám tě, aby mi tě někdo ukradl,“ pověděl pevně a slíbil si, že to tak bude, ve škole to bude jiné, ale když si bude dávat pozor, tak to musí dobře dopadnout.

„Chceš náš vztah skrývat? Možná to bude pro tebe lepší.“

„Jen ať každý vidí, že jsem ulovil nejchytřejší čarodějku na škole,“ usmál se sám pro sebe, protože ho Hermiona nepozorovala.

Po chvíli ticha, které bylo pro ně zvláštní, zjistil že Hermiona mu na ramenou usnula, čemuž se divil, protože určitě nebyl nejlepší polštář, opatrně a jemně ji položil a přikryl svou peřinou, momentálně byl rád, že má tak velikou postel.

Co nejtišeji slezl a taktéž potichu odešel ze svého pokoje s posledním pohledem na spící Hermionu.

Zavřel dveře a vydal se do obývacího pokoje, kde nikdo neseděl, jak zjistil už tím, že cestou neslyšel žádné hlasy.

Podle hodin zjistil, že je celkem brzo, ale možná rodina Grangerů chodí spát dřív a tak se rozhodl zabavit sám, otevřel si svůj kufr a hledal v něm něco, co by ho aspoň na chvíli zabavilo, ale když se dotkl něčeho studeného, tak jeho zvědavost zvítězila a vytáhl na světlo zrcadlo. To zrcadlo, které mu dal Sirius, jen litoval toho, že je rozbité a nemůže se tak bavit se svým kmotrem.

Sedl si se zrcadlem do volného křesla a přemýšlel nad tím, jaké by to bylo, kdyby tu Sirius byl, byl by s ním štastný nebo ne, měl by konečně rodinu, jakou si vždy přál, nebo by to dopadlo ještě hůř.

„Siriusi, co myslíš, jak dlouho mi to štěstí ještě vydrží? Když nepočítám těch pár pokusů o vraždu či o mé odstranění, tak mi tak nějak vše vychází, jen lituji toho, že tu nemůžeš být se mnou,“ pověděl směrem k zrcadlu a proto nějak tajně doufal, že moc zrcadla funguje až tam, kde nyní Sirius je.

**

Probudil se stále v obývacím pokoji a všiml si, jak si zrcadlo tiskne k hrudi, jako kdyby mu ho někde v noci měl sebrat. Vzpomínal, v které části večera usnul vyčerpáním, že nedošel ani do žádného z pokojů anebo ho nevzbudil Krátura.

S posledním pohledem na kouzelné zrcátko se zvedl a uklidil ho do kufru, dovlekl své ztuhlé tělo do koupelny, kde se rozhodl aspoň trochu zkulturnit, jeho oči vypovídali o nedostatku spánku a jeho oblečení, jako kdyby právě přežvýkalo jisté hospodářské zvíře.

Nejjednoduššími kouzly očistil a vyžehlil celý svůj úbor a ještě si trochu srovnal vlasy a prohlížel si své brýle v zrcadlu a přemýšlel, jestli existuje nějaké kouzlo na úpravu zraku, protože snad kromě ředitele brýle nikdo nenosil. Možná bylo na čase odložit brýle a zbytečně nevyčnívat, dost dělá jenom jizva, nemusí na sebe upozorňovat víc, než je nutné.

Jenom na zkoušku si ty brýle sundal, aby věděl, jak to vlastně vypadá a zjistil, že ani pořádně na svůj odraz nedohlédne, s povzdechem si brýle zpátky nandal a vydal se do kuchyně, na svoji snídani, prohledal několik skříněk, ale nikde nenašel ani čaj, takže si pod imaginární vousy zamručel, že od té doby, co má Kráturu se ani ve svém bytě neorientuje, ale v tom jako na povel se Krátura objevil.

„Pán už je vzhůru?“ zeptal se nepochopitelně Krátura a koukal na něj.

„Jo, na pohovce se spí blbě,“ pověděl a přitom si pořádně protáhl ztuhlý krk.

„Co si bude přát pan Harry ke snídani?“

„Udělej mi prosím čaj a přidej do toho trochu povzbuzovacího lektvaru a ke snídani…to nechám na tobě,“ nechtělo se mu přemýšlet a tak to vyřešil takhle, a aby nezacláněl, zamířil ke stolu do jídelny.

 „Měl bych začít spát ve svých postelích, jednou je to ošetřovna, někdy je to komnata nejvyšší potřeby a teď pohovka,“ kritizoval sám sebe, protože měl pocit, jako kdyby spal na zemi, jak se cítil ztuhlý.

Najednou uviděl z kuchyně levitovat snídani a podšálek se šálkem čaje a tak se do toho pustil, nic nevečeřel a tak měl samozřejmě hlad.

Ve chvílích, kdy už měl vše snězené a jenom dopíjel čaj, se vedle něj znovu objevil Krátura a odlevitoval na stůl pár dopisů, novin, a balíků.

„Tohle se hromadilo od vašeho odjezdu do školy, všechny staré Denní věštce jsem nechal v jedné krabici, zde sem vám přinesl jen ty nejnovější,“ pověděl skřítek a on si nedokázal představit, jak by stůl vydržel zásobu novin za půl roku.

„Děkuji Kráturo, je ještě něco co bych měl vědět?“ zeptal se pro jistotu.

„Krátura o ničem neví.“

„Dobrá, můžeš jít,“ slušně odehnal Kráturu a dopil šálek čaje, který odložil dál od hromady a sebral si první dopis, ve kterém bylo akorát napsáno, že se zvětšila bezpečnost trezorů v Gringottovic bance a podepsáno nějakým škrabopisem, což bylo asi jméno nějakého skřeta.

Každým dalším dopisem, zjišťoval, že mu povětšinou píšou jen blbosti, jediné potěšující dopisy, byly od Parishů, kteří ho zvali k sobě a od pana Younga, který mu poslal další knihu, kterou prý naprostou náhodou našel doma, a naprostou náhodou by mu mohla pomoci. Napsal tedy uctivé poděkování a po zabalení odložil na stranu, aby to mohl odeslat.

Novin se rovnou zbavil tím, že je vyhodil na druhou stranu stolu a pustil se do balíků, v jednom byla kniha, kterou si dal na stranu a v druhém byly fotky z jeho famfrpálového zápasu a mezi nimi zpráva, můžete si je někam vystavit. Nechápal, od koho jsou, kdo by ho mohl v Bradavicích fotit, ale nechal to být, do nějakého alba se to určitě bude hodit.

Nalil si další šálek čaje z konvičky, kterou zanechal Krátura na stole v kuchyni a posadil se zpátky do jídelny, vzal si do ruky knihy a začal číst, ani nemusel přeskakovat úvod, protože ho i ten okamžitě zaujal, ale nedostal se daleko, protože ho vyrušil smích před sebou a tak na Hermionu zvedl tázavě obočí.

„Připomínáš mi mého tátu, ten taky nemůže dospat a tak jsem ho vždy našla ve stejné pozici, jak teď tebe,“ odpověděla mu Hermiona a on chápavě pokýval hlavou.

„Promiň, že jsem tě vyhnala z tvého pokoje, neměla jsem v plánu tam usnout,“ pokračovala Hermiona.

„To nic, vypadala jsi roztomile,“ usmál se na ni a odložil knížku na stůl. „A navíc i na pohovce se spalo dobře,“ zalhal okamžitě.

„Postel byla veliká, nemusel jsi spát tady,“ ukázala kývnutím hlavy na ne zrovna pohodlnou pohovku a pak se teprve sedla naproti němu.

„Nebylo to v plánu, ale prostě v jednu chvíli jsem tu seděl a v druhé jsem tu spal,“ pokrčil rameny a snažil se nevnímat její smích, místo toho se radši zeptal, jestli si nedá čaj. Po její souhlasné odpovědi došel do kuchyně a připravil další šálek horkého čaje. Postavil ho před ní na stůl a zezadu jí objal.

„Jsem rád, že ses aspoň dobře vyspala, když už si mě teda tak nepěkně vyhnala,“ pověděl vesele.

„Tebe nikdo neupozornil, že ženy jsou mrchy?“ optala se Hermiona s hranou nevěřícností.

„V žádné knize to nebylo, sakra, to jsem se měl dozvědět dřív, než jsem si s tebou začal,“ hrál vážnost.

„Teď už je pozdě, protože tě od včerejška ovládám Imperiusem.“

„Jaká to potěšující zpráva, v tom případě bych ti měl asi udělat nějakou snídani co?“

„To bys měl, ale ještě si mě pořádně nepřivítal,“ otočila se na něj a políbila ho.

„To neznáte žádné kouzlo, které by mě varovalo, že si tu užíváte a já tu nejsem vítaný?“ vyrušil je veselý hlas pana Grangera.

Viděl jak se Hermiona červená a tak se chopil odpovědi sám. „Nemám v plánu se ukrývat.“

„Ach tak, ale pro jistotu, si pak dejte na dveře cedulku nerušit,“ usmál se na ně pan Granger a v tuto chvíli se začal červenat i on.

„Dáte si také snídani?“ začal pro jistotu s jiným tématem.

„Jestli tě mohu obtěžovat od toho, co teď děláš, tak bych si dal kávu,“ odpověděl mu vesele pan Granger. Políbil v rychlosti ještě Hermionu tvář a vydal se do kuchyně, nechtěl volat Kráturu ale poté, co zjistil, že neví vlastně kde co je, to vzdal a Kráturu zavolal.

„Pán si přeje?“

„Ještě jednou snídani a kávu a pokud možno někdy dopředu, naučit mě, kde co je,“ pověděl svá přání, pro jistotu vynechal ze svých přání, smrt Voldemorta a řekl, jen to nejnutnější.

„Krátura udělá,“ pověděl skřítek a on se tedy vydal s prázdnou zpět do jídelny, kde si Hermiona četla nejnovější vydání Denního věštce a její táta, který seděl skoro naproti, si prohlížel hýbající obrázky na druhé straně novin.

„Chcete také nějaké určité noviny?“ pověděl směrem k panu Grangerovi, ale i Hermiona pozvedla svůj zrak z novin.

„Klidně stačí i nějaká knížka, která se nezabývá kouzly a pochopím ji, i já.“

„Tak to budou radši rychlejší ty noviny,“ usmyslel si, když pochopil, že tu žádná kniha taková nebude.

„V tom případě mě na chvíli omluvte,“ pověděl svoji omluvu nahlas a přemístil se do Lyntonu, do jedné z uliček, které tu znal. Chvíli tápal, než si všiml stánku s novinami a časopisy.

Vytáhl z hábitu ještě nějaké libry, které si nechal přeměnit a zaplatil asi troje noviny a po ujištění, že ho nikdo nesleduje, se přemístil zpět do sídla.

„Nezeptal jsem se, co čtete, tak snad bude stačit tohle,“ položil před něj tři dnešní výtisky a sám si sedl ke svému čaji.

„Tohle umět, tak si pískám,“ řekl pan Granger a vzal si první noviny.

„Kdes byl?“ zeptala se Hermiona.

„Lynton,“ odpověděl a nahnul se k ní tak, aby mohl taktéž číst.

„Psali něco zajímavého?“

„Harry Potter neslaví Vánoce v Bradavicích,“ imitovala Hermiona hlas Rity a on si musel chtě nechtě povzdechnout.

„Klid od reportérů se nedá zajistit kouzly?“ ozvalo se za novinami od pana Grangera.

„Žádné povolené neznám,“ pokrčil rameny, i když věděl, že ho pan Granger nemůže vidět.

„Dobré ráno,“ ozvalo se ode dveří a on nemusel ani přemýšlet, kdo to je.

Každý paní Grangerové odpověděl taktéž jen samozřejmě s jiným oslovením, než se stačil zvednout, aby došel pro další šálek, tak se na stole objevil kompletní set snídaně a dvě konvice, ve kterých podle jeho názoru byla káva a čaj.

„Čekalo se jen na mě?“ zeptala se paní Grangerová.

Podivil se nad touto otázkou, když bylo jasné, že je poslední, ale pro jistotu ji ujistil, že si mohla klidně ještě odpočinout.

„Ještě jsem se ani nezeptal, splnily vaše požadavky kouzelnická sídla nebo jste si představovali něco jiného?“

„Máš na mysli, jestli jsme si představovali létající hrady?“ zeptal se pan Granger, když složil noviny na stůl.

„Ano třeba i tak,“ pokýval hlavou.

„Myslel jsem si, že to bude takové, přece jenom se snažíte skrývat a hrady v oblacích, moc skryté nejsou.“

„Dobrá úvaha,“ pochválil a zase se věnoval nakukováním do novin, které držela Hermiona.

Zbylou část snídaně strávili potichu, což mu na náladě nepřidalo, chtěl to udělat pro ně jako příjemné prázdniny, ale zatím mu to připadalo jako, že zklamal, cítili se tu nesví a to bylo to, čemu se chtěl vyhnout.

„Co kdybychom po snídani zašli třeba na Příčnou? Taková prohlídka se vším všudy,“ navrhl, když mu nic lepšího na mysl nepřišlo.

„Proč ne,“ usmála se na něj Hermiona a bylo vidět, že mu chce pomoci.

„V tom případě bych se měla jít upravit, Hermiono pomůžeš mi?“ pověděla paní Grangerová a Hermiona se velmi ochotně zvedla a společně zamířili do horních pater.

„Trápí tě něco?“ zeptal se pan Granger stále schovaný za novinami, ale tentokrát už za posledními nepřečtenými.

„Ne jsem šťastný.“

„Věřím tomu, že jsi, ale i tak vidím, že tě něco trápí, pochybuji, že by ses choval stejně, kdybychom tu nebyli,“ pověděl pan Granger a přetočil na další stranu.

„Není to nic důležitého.“

„Kdyby ne, netvářil by ses, že nevíš co dělat, studoval jsem i psychologii, takže to poznám,“ pokračoval pan Granger a tím, že odložil noviny, mu pokynul, aby začal nebo to aspoň tak pochopil.

„Víte, i když na škole máme profesory, tak nevím, co dělat, abych vás zde zabavil, snažím se přicházet na nějaké zajímavé návrhy, ale vidím, že kdybyste byli sami s Hermionou, že určitě budete vést rozhovor, takže mi to připadá, že tu překážím,“ svěřil se, cítil k tomuto muži důvěru a tak mu bylo zbytečné lhát.

„Jo tak v tomhle to je,“ usmál se na něj pan Granger a postavil se. „Bohužel ani naše, říkejme tomu třeba soukromé rozhovory, nejsou nějak časté, neustále pracujeme a Hermiona se povětšinu prázdnin učí a naši dovolenou jsme trávili někde v cizině, takže tam taky na rozhovory nezbývalo nikterak mnoho času. Proto když jsem se dozvěděl, že si přeješ, abychom trávili prázdniny u tebe na sídle, tak jsem to viděl jako možnost, nejen bližšího seznámení s tebou, ale i k celkovému zlepšení vztahů. Takže tu opravdu nepřekážíš, možná ty a kouzelnický svět budete to, co proboří ty hranice mezi námi a naši dcerou.“

„Děkuji za důvěru, pokusím se,“ dostal ze sebe, protože možná i trochu pochopil jaké to je, když rodič nevidí své dítě skoro celý rok.

„Já vím, že uděláš všechno, co bude v tvých silách, jinak bys nebyl ten princ na bílém oři, kterého nám Hermiona neustále popisovala,“ zasmál se pan Granger a poté co obešel stůl, mu položil ruku na rameno.

Přejel tuhle pochvalu pouze chabým úsměvem a načal něco jiného. „Měl bych vám sehnat něco vhodnějšího k oblečení, abyste dobře zapadl.“

„Kouzelnické oblečení? Hlavně žádný noční úbor v jakém jednou přišel ten váš ředitel,“ zhrozil se vesele pan Granger.

„To byste zde hledal marně.“

„Škoda že jsi nemohl slyšet ten kámen, co mi spadl ze srdce,“ zasmál se pan Granger a spolu bok po boku se také vydali do horních pater.

**

Poté co sehnali nějaké vhodné oblečení, čekali u dveří a společnost jim dělal jen Krátura, který měl za úkol je tam všechny přenést, protože jejich ženský doprovod, podle slov pana Grangera trávil ještě malý čas svým zkrášlením.

„Krátura by doporučil se zamaskovat před přemístěním a přemístit se do nějaké uličky na Obrtlé.“

„I když se mi tam nechce, tak máš asi pravdu,“ povzdechl si.

„Měl bych vás upozornit, že ta ulice je…podivná,“ otočil se na pana Grangera, který chápavě pokýval hlavou, ale jen do té doby, než jejich pozornost upoutal hluk, který pocházel z horních pater, ani nevěděl proč, ale jeho prvotní impuls bylo vytáhnout hůlku a teprve, když zakroutil hlavou, tak mu došlo, že přece ví, kdo tam nahoře je a že ho nečeká žádné nebezpečí.

Čekali jenom pár sekund, než objekty jejich zájmu sešli těch pár schodů a oni je mohli spatřit, nevěděl proč, ale jako první ho upoutala paní Grangerová, která podle všeho měla oblečený hábit Walburgy Blackové, který už ve škole daroval Hermioně, jen stěží zadržoval smích, když si uvědomil, jak by asi dotyčná vyváděla, kdyby svůj drahocenný hábit viděla na mudlovi, ale musel uznat, že s tímto hábitem vypadala paní Grangerová jako dobře oblečená čarodějka.

Pak teprve obrátil zrak na Hermionu, která byla oblečená ve společenském hábitu, který neznal, trochu přemýšlivě naklonil hlavu, jestli si náhodou nevzpomene, odkud ten hábit je, ale nepřišel na to, nechal to být, ona se Hermiona určitě prořekne, ale musel uznat, že ji to sakra slušelo, rozpuštěné vlasy, koketující úsměv a podle jeho názoru jemné líčení z ní udělalo úplně jinou Hermionu, že musel skoro nasucho polknout a sám sebe srovnat v myšlenkách, které se zaobírali něčím jiným, než by momentálně měli.

Snažil se přijít alespoň na jeden dostačující důvod, proč si nikdy nevšiml, jak je Hermiona krásná, celou dobu chodí vedle ní a nejen že si nevšimne jasně do očí bijících náznaků, ale ani toho, že už Hermiona není malé děvče, ale krásná žena, z těchto myšlenek ho ale sama vyrušila svým příchodem k němu.

„Jsi nádherná,“ zašeptal, než stačila říct něco sama.

Viděl na její tváři upřímný úsměv a to ho ohromně těšilo, oblékla se takhle určitě kvůli němu a určitě nebyla náhoda, že se oblékla do něčeho, co jí extrémně slušelo.

„Chtěla jsem být hezčí než mamka,“ mrkla na něj, což ho rozesmálo.

Podíval se tedy znovu na paní Grangerovou, kterou si taktéž prohlížel její manžel a tak nějak od něj očekával, nějakou vtipnou připomínku, která přišla vzápětí.

„No mamko, ty mezi čarodějky opravdu zapadáš, že ty dokážeš i kouzlit a jenom to maskuješ, abych všechny domácí práce musel dělat já.“

Aniž by si možná byl pan Granger vědom významu svých slov, jemu došlo to, že nikdo z jejích rodičů a podle Hermioniných slov ani z prarodičů nebyl kouzelník, což bylo divné, na to se musí zeptat Horácia nebo Aberfortha.

„Taky vypadáš mužněji v tom oblečení,“ vrátila mu paní Grangerová.

„Jak mužněji, já jsem mužný dostatečně.“

„Nebudu ti tedy brát iluze,“ pousmála se paní Grangerová a obrátila se na ně.

„Můžeme vyrazit?“ zeptal se poté, jakmile to vypadalo, že jejich vzájemná přestřelka skončila.

„Samozřejmě.“

„Dobrá tedy, Kráturo můžeš začít,“ pověděl ke skřítkovi a sám chytil Hermionu za ruku a přitáhl si ji blíž a pohledem naznačil jejímu tátovi, že má udělat podobně. Ihned poté je Krátura zastřel a kdyby Hermionu nedržel ve své blízkosti, ani by si ji nevšiml, ale podle jeho názoru je Krátura viděl všechny a tak profesionálně chytl za hábit jeho a pak asi i pana Grangera nebo jeho manželku, a když se skřítek optal, jestli je může přemístit a on mu dal souhlas, tak už jen ucítil zatáhnutí a následné vyhození na jiném místě.

Objevili se v Obrtlé ulici v jedné z uliček, kde nebyl naprosto nikdo a naštěstí ani žádní potkani, či jiná podobná zvířata.

Beze slov udělal tři kroky a vykouknul zpoza rohu této uličky, aby se rozhlédl, jestli je tu klid, ale nebyl a snad až po Voldemorta tu nešlo potkat nikoho jiného, kdo by byl ještě horší.

Jeho tělem prošel vztek, a i když mu něco v hlavě říkalo, že má počkat, tak to nedokázal, a tak sám zrušil zastření a vyrušil je při debatě o ruce slávy, kterou asi měli v zájmu koupit.

„Koho tu nepotkám, není to můj oblíbený spolužák, jeho matka a teta?“ řekl s dokonalým sarkasmem v hlase do zad kráčející trojice.

Když se otočili a poznali ho, neunikl mu jejich překvapený výraz, což ho ještě více potěšilo.

„Máte v plánu si přinést domů nějaké potkany, jako náhražku, za Luciuse?“ snažil se je naštvat, což se mu zatím dařilo.

„Takhle se nebudeš bavit o mém otci,“ vyjel na něj Draco.

Pohrdavě se na něj podíval a zakroutil hlavou, jako že se odmítá bavit s někým tak nechutným.

„Copak tu dělá Pottříček, ztratil ses malinkej klučíku?“ začala Belatrix opět šišlat, což ho rozčilovalo, ale snažil se zahnat myšlenky na to, že ji tu na místě zabije, někam do postranní.

„Ale kdepak, plánuji zde utratit těch pár mincí, které mi patří, když jsem ten Black. Jé pardon, vy vlastně ty peníze použít nemůžete, jaká to škoda, těch peněz je tam tolik,“ zakroutil s hranou lítostí v hlase.

„Nikdy nebudeš Black! Jsi jenom lůza!“ zařvala Belatrix.

„Phineas říkal něco jiného, dokonce mi dal k dispozici veškerý majetek a skryté zlato,“ pokračoval.

„Pořád jsi jenom žebrák, Pottere,“ vyštěkl Draco, čemuž se jenom ušklíbl.

„Alespoň nemusím žít v kanálech, poté co vás veřejnost odsoudila. Bohužel se nevyplácí mít rodiče a tetičku smrtijedem,“ vysmíval se dál, nevěděl, kde se to v něm bere, ale radši svůj vztek reguloval takhle, než trojitou Avada kedavrou.

Uslyšel jenom zavrčení a viděl, jak chce Draco vytáhnout hůlku a tak ho napodobil, ale než ji stačil namířit na něj, jeho ruku mu chytla Hermiona a výš nepustila.

„Miláčku, nebav se s lůzou, nemáš to zapotřebí,“ usmála se na něj Hermiona a jemu málem překvapením vypadla hůlka z ruky.

„Grangerová?“ zeptal se překvapeně Draco a byl až tak překvapený, že ji neoslovil svým oblíbeným oslovením.

„Copak Malfoyi, neučili tě doma zavírat ústa? Asi mít za rodiče smrtijedy není až taková výhra,“ pověděla Hermiona a on se musel snažit, aby nečuměl stejně blbě jako Draco.

„Co si myslíš ty jedna…,“ nedořekla Belatrix, protože byla Hermionou přerušena.

„Mudlovská šmejdka?“ tipla Hermiona. „To už se nezmůžeš ani na jinou urážku? Jak vůbec někdo z vás mohl vystudovat Zmijozel, to snad nikdy nepochopím.“

„Slečna, já všechno vím, také něco neví?“ snažil se něco také říct Draco, ale pokus to byl ubohý.

„Malfoyi Malfoyi,“ zakroutil znuděně hlavou. „Jestli budeš mít stejně ubohý řeči, jako měl tvůj fotřík, skončíš stejně a to moji rukou.“

„Myslím, že je na čase jít, nemá smysl sdílet ulici s někým, jako jsou oni,“ pověděla Dracova matka a přemístila se i se svým synem.

„Pottříčku, jednou skončíš jako Sirius,“ zahrozila Belatrix a taktéž se přemístila.

A pak bylo ticho, podíval se na Hermioninu ruku, která držela stále tu jeho, a pak teprve zvedl pohled výš, aby viděl její výraz, který byl velice bojovný.

„To…jsem nečekal,“ pověděl po chvíli a vsadil by se, že v jeho výrazu se odráží mnoho emocí.

„Jak já je nesnáším,“ pověděla si Hermiona pro sebe.

„Myslím si, že si jim to dostatečně předvedla,“ vyklouzlo mu z úst.

Viděl krátký úsměv na její tváři, který ihned zmizel. „Tobě vadí, že jsem se za tebe postavila?“

„Já jen že…takovou tě neznám,“ dostal ze sebe aspoň nějakou větu.

„Slíbila jsem ti, že ti pomůžu, ale nechtěla jsem, abys je na místě proklel, ale pokud jsi to s nimi chceš vyřídit slovy, tak budu s tebou, věděla jsem, že mě tu nebudou čekat a stejně jako ty, jsem až moc horkokrevná, abych se nechala schovat pod Kráturovými barikádami.“

„Děkuji, jsem rád, že jsi přišla, jsi asi jediná, kdo má nade mnou moc, když já ji sám nemám,“ konečně ovládal svá slova.

„Jsem ráda, že se nezlobíš,“ dala mu pusu na tvář a vrátila se zpátky k temné uličce, kde po jeho příkazu zboural Krátura barikády a okamžitě potom, paní Grangerová objala Hermionu a pan Granger se otočil na něj.

„Všechno je v pořádku, skřítek nám pověděl, že se objevil nepřítel.“

„Naštěstí nedošlo k boji,“ odpověděl mu takhle, ale bylo vidět, že to panu Grangerovi stačí, pro jistotu ale ještě dodal: „omlouvám se za to, nyní už můžeme jít.“

„Proč jsme se vůbec přemístili sem, když byla možnost, že tu bude nějaké nebezpečí?“ nechápala paní Grangerová.

„Pro vaši bezpečnost, kdyby lidé viděli nebo slyšeli přemístění a viděli vás se mnou a Hermionou, mohli byste být v nebezpečí, takhle když vyjdeme z Obrtlé ulice, může to být každému jedno a nikdo se nad tím nepodiví,“ chopil se vysvětlení.

„Nemusíte se obětovávat kvůli naší bezpečnosti.“

„Nikdo nemohl tušit, že tu zrovna budou, byla to nulová šance, že mě vůbec nenapadlo, že by se něco takového mohlo přihodit,“ odpověděl a pak se otočil na Kráturu, který po jeho pohledu pochopil a přemístil se.

„Můžeme tedy?“ chtěl nechat tuhle příhodu za sebou a konečně vyrazil.

Pan Granger pokýval hlavou a nabídl rámě své ženě, vsadil by svoji hůlku, že to bylo kvůli tomu, že ho nazvala méně mužným, pobaveně zakroutil hlavou a udělal to samé.

Jelikož všichni kráčeli v nejlepším oblečení, všichni z této ulice se jim obloukem uhýbali a jenom splašeně civěli, byl rád, že tu nepotkal nikoho dalšího, třeba Snape by se tu náramně vyjímal.

Konečně došli až na Příčnou, kde už ta atmosféra nebyla tak vypjatá a lidem jak si myslel, bylo jedno, že tu zrovna kráčí Harry Potter, za což byl převelice rád.

První zastávku udělal u cukrárny, nechal si je vybrat jak místo, tak i příchuť zmrzliny, byl rád, že i když mu společnost dělají dvě ženy, že žádná neodmítla kousek sladkého potěšení.

S objednávkami se vydal sám, i když mohl počkat na obsluhu.

„Á pan Potter, jaké to potěšení vidět vás v mém krámku, co pro vás mohu udělat?“

„Pro mě nic moc zvláštního, ale pro mé přátelé jen to nejlepší.“

„Jistěže, pane Pottere, jen si vyberte.“

Po malé chvilce už před každým z nich ležela ta nejlepší zmrzlina, která se zde v Anglii dala sehnat, vychutnával si tu chuť, která se nemohla vyrovnat žádné podobné.

„I tohle bylo očarované, že to chutnalo takhle dobře?“

„Určitě v tom kouzle něco bude, ale podrobnosti vám určitě poví Hermiona,“ usmál se na ní.

„Taky nevím všechno,“ ohradila se.

„Ale tohle náhodou ano, co?“

„Ale jenom náhodou, že jsem takovou knížku našla,“ ohradila se, ale stejně ji to nevěřil. Ale rád si poslechl vyprávění o kouzelném skladování ovoce, přidávání chutných lektvarů a všelijakých vychytávek, které by jeho nikdy nenapadli a to je možná škoda, mohl by vydělávat na zmrzlinách, což by bylo jistě zábavné a chutné povolání.

Když odcházeli, pošeptal mu pan Granger, jestli by nějak nešlo propašovat tu zmrzlinu k nim domů, ale tak, aby to jeho manželka neviděla a tak pobaveně slíbil, že jim něco sežene.

Další zastávku udělal u Gringottů, nechtěl se chlubit bohatstvím nebo něčím podobným, ale myslel si, že to bude velice zajímavá exkurze, co kromě Bradavic může být pro mudlorozené více zajímavé, než ohromný podzemní komplex, kde se jezdí na vozíku a dá se vidět i různé zajímavé tvory.

Skřeti nevypadali moc nadšeně, když určitě podle nějakých svých vynálezů zjistili, že někteří jejich návštěvníci vlastně nejsou čarodějové, ale když jim připomněl jejich práci, začali se tvářit opět podezíravě jako normálně.

Ukázal klíček a taktéž že s ním jdou k trezoru všichni, skřet chvíli mumlal, že bude muset vzít větší vozík, aby se tam všichni vešli, ale podřídil se, za což byl vděčný.

Celý obrovský tunel osvětlovali pouze louče, a tudíž bylo vidět jen málo, ale obrovských krápníků, podzemích tůněk si opravdu nešlo nevšimnout. Pobavilo ho, že nikdo z Grangerových se do vozíku nadšeně nehnal a tak mu to připomnělo jeho první jízdu.

„Nemusíte se bát, je to taková rychlejší cesta autobusem,“ vzpomněl si na Záchranný autobus a musel se zašklebit.

„Nevypadá to moc bezpečně,“ tvrdil pan Granger.

„Kouzla,“ bylo jediné, co pověděl.

„Prosím nastupte si,“ řekl naštvaně skřet, což pro ně byl skoro příkaz a tak postupně posedali.

Bavil se tím, že se k němu Hermiona přitiskla, jako kdyby tomu moc nevěřila, což ho překvapilo, nikdy se ji nezeptal, jestli i ona má svůj účet, zde u Gringottů, ale bylo vidět, že asi ne, to chtěl napravit, už Hagrid před prvním ročníkem mu říkal, že každý čaroděj by tu zde měl mít trezor, ale zakládat nějaký nový by bylo špatný, protože by byl méně chráněn a tak ho napadlo věnovat ji ten, který zdědil po svých rodičích.

„Není to nic strašného,“ pousmál se na ni a obejmul ji kolem ramen, ale bylo to poslední, co stačil, než se vozík rozjel ohromnou rychlostí, vzpomínal na to, jak mu skřet vysvětloval, že to má pouze jednu rychlost, ale jemu se zdálo, že to jede pomaleji a tak se aspoň pokoušel vyhlížet nějakého draka nebo trolla, protože u jeho trezoru, který je blízko těm nejdůležitějším a tak by měli být blízko všem nejsilnějším ochranám.

Teprve, když jim skřet otevřel a on jako první vystoupil a pak pomohl i Hermioně, si všiml, že z jedné z chodeb občas vytryskne plamen.

„Tak co jak se ti to líbilo?“ pousmál se na Hermionu, která rozhodně nevypadala jako Hagrid, teda myslel barvu jejího obličeje.

„Bylo to stejný jako přemístění k nám,“ zašklebila se na něj.

„Nemusíš mi stále připomínat to, co se mi nepovedlo.“

„Musím, vždy se to dá použít,“ mrkla na něj a on byl nucen si povzdechnout.

„Jste v pořádku?“ zeptal se jejích rodičů, kteří to snášeli podle něj dobře.

„Nebylo to tak hrozné, jak to vypadalo na začátku,“ pověděl pan Granger.

„Nevím, kdo se ke mně v tom případě celou dobu lísal,“ zchladila ho jeho manželka.

„To aby ses nebála, mamko,“ pověděl pan Granger, ale jejich hádka byla přerušena naštvaným hlasem skřeta. „Vyberete si teda něco?“

„Omlouvám se,“ řekl a nechal si úplně otevřít dveře od trezoru, z kterého jako obvykle vyletěl zelený prach a teprve pak se zjevil, celý jeho majetek.

Byla pravda, že tu vlastně nechtěl nic, ale bylo by divné, kdybych přišel jen na prohlídku, a když si připomněl, jak blízko už jsou Vánoce, tak si vybral pár desítek galeonů, aby všem mohl sehnat nějaký pěkný a užitečný dárek. Stejně přesně sto galeonů bylo od Snapea, který mu je musel dát ihned po soudu a nedokázal si představit lepší využití jeho peněz, než je rozdat na dárky.

„Kdyby se to převedlo na libry, kolik by to bylo?“ zeptal se pan Granger, marně se snažíc spočítat různé mince.

„Hodně,“ povzdechl si, nechtěl říkat přibližnou částku nebo přesnou, kdyby se zeptal skřeta, nechtěl vypadat jako, že se chlubí majetkem.

„Co je hodně?“

„Tenhle majetek většinou připadal celé rodině, která čítala třeba dvacet členů a nikdo z nich by ty peníze stejně asi nedokázal použít, takže hodně.“

„Chápu,“ nechal pan Granger rozebírání jeho majetku, za což byl vděčný, na poslední chvíli uviděl v koutu nějaké šperky, konkrétně pár prstenů a náhrdelníků a tak nenápadně sebral dva perlové náhrdelníky a jeden zlatý a schoval i s těmi galeony do hábitu.

Skřet za ním uzavřel trezor a oni postupně zasedali opět do vozíku, ale zase spatřil vychrlení plamenů z toho samého místa, jako předtím.

„Támhle je drak?“ zeptal se skřeta.

„Ano, chrání tunel k trezorům s čísly jedna až sto,“ odpověděl hrubě skřet a jakmile všichni seděli, donutil vozík k jízdě, naštěstí pomalejší, protože byla do kopce.

 Za chvíli jim svítilo opět slunce do očí, což byla nepříjemná změna, po té době, co strávili v podzemních tunelech.

„Máte chuť na přestávku nebo pokračujeme?“ zeptal se pro jistotu. Byl ujištěn, že může jít dál a tak zamířil jen okrajově k prvnímu krámku, který provozovala madam Malkinová. Ujal se tedy vysvětlování, co vše se tam vyrábí a co se tam dá koupit a pak přistoupil k obchodu s Famfrpálovými potřebami, kde se zdržel jen okrajově, protože on byl jediný fanouškem tohoto sportu.

Postupně ukázal, kde je sídlo Denního věštce a kde prodávají různé kraviny Fred a George.

„Půjdeme se podívat i tam?“ ozvala se paní Grangerová a ukazovala právě na tu budovu, kam nechtěl, Kratochvilné kouzelnické kejkle.

„Hermiono, vezmeš je tam prosím?“ požádal.

„Nemusíme tam jít, pokud se ti tam nechce, Harry.“

„Ale ne, přece se kvůli mně nebudete omezovat,“ mávl rukou a po ujištění Hermiony, že je tam vezme, ho na chvíli opustili.

Nevěřil Fredovi ani Georgovi a tak bylo jasné, že se chce ujistit, aby se Hermioně něco nestalo, Ronald nikdy nedokázal zavřít klapačku a tak bylo jasné, že by i ostatní Weaslyovi mohli něco proti Hermioně kvůli němu mít a to nechtěl dopustit.

Vyndal si z hábitu malinký kousek látky a už dlouho znalým kouzlem si z něj udělal svůj nejcennější dárek, neviditelný plášť. Když si byl jistý, že si ho nikdo nevšímá, přehodil ho přes sebe a již neviditelný se vydal za nimi, měl štěstí, že bylo ráno a tak se nemusel vyhýbat velkému množství lidí, kteří by zde okouněli.

Vstoupil s nějakým malým klukem dovnitř a stoupl si do rohu tak, aby měl dobrý výhled, nepokoušel se nic vzít, mohlo to tu být očarovaný, proti krádeži a tak nechtěl riskovat, radši jenom odhodlaně s hůlkou v ruce stál a byl připravený na všechno, ale vypadalo to klidně, Fred i George se věnovali někomu jinému a tak Hermiona jenom ukazovala, co jaká věc dělá, ale poté co se k nim jeden z bratrů přiblížil, přišel blíž, aby zaslechl, co se děje.

„Ahoj Hermiono, přišla sis vybrat nějaký dárek?“

„Ahoj Frede nebo Georgi?“

„Fred, to si nedokážeš zapamatovat?“

„Myslím, že s tím má kde kdo problém,“ nenechala se Hermiona, což se mu líbilo.

„Chytrá odpověď.“

Po očku sledoval jí, i její rodiče, kteří si prohlíželi všemožné věci, jen kousek od Hermiony.

„Co se děje ve škole Hermiono? Ronald povídá nepěkné věci, ale on si vždy dost vymýšlel, takže nevíme co je a co není pravda.“

„Nevím, co přesně máš na mysli.“

„Ale myslím si, že víš, to mezi Ronem a Potterem.“

„Už je to Potter? Docela rychle zapomínáš, co vše pro vás ten Potter udělal,“ obhajovala ho Hermiona, což ho strašně těšilo.

„Nebudu říkat křestním jménem někomu, kdo se chová stejně jako Malfoy.“

„To si nedokážete udělat vlastní úsudek, musíte papouškovat to, co někde uslyšíte?“

„To nemůžeš pochopit Hermiono.“

„Co nemůžu pochopit, že se všichni chováte k Harrymu, jako k odpadu? To opravdu nemůžu pochopit!“ naštvala se Hermiona a tím upoutala pozornost jejích rodičů a taktéž pozornost jeho hůlky, která mířila pod hábitem přímo na Freda.

„Šáhneš na ni a budeš litovat, že jsi dneska nezavřel obchod,“ řekl si sám pro sebe.

„Hermiono, radši odtud odejdeme,“ řekl potichu pan Granger, že měl problém to slyšet.

„Ano tati,“ souhlasila Hermiona a s pohledy celého obchodu zapíchnutého do jejich zad, odešli dveřmi.

Ještě před odchodem šáhl do nádoby plné Tmy v prášku, nebo jak tu kravinu nazvali a hodil ji po celém obchodě a než se tma rozlehla, odešel taktéž.

I když věděl, že by mohl rychle poodběhnout a sundat si hábit a dělat, že tam nikdy nebyl, radši se odhalil hned, nechtěl lhát a dělat blbého.

„Omlouvám se, přesně tohle jsem nechtěl, aby se stalo.“

„Očekával jsi, že tam nebudeme vítáni?“

„Měl jsem nějaké neblahé tušení a tak jsem tam šel taky, nechtěl jsem vás špehovat,“ cítil potřebu se omluvit.

„Co jsi tam udělal,“ snažila se podívat oknem, ale byla tam příliš velká tma.

„Tma v prášku, jeden z jejich vynálezů.“

„Můžeme vyrazit dál? Snad už se nestane nic, co by vám tento výlet zkazilo,“ pověděl smutně.

„Jsem rád, že se mě takhle zastáváš,“ pousmál se na Hermionu, která mu úsměv vrátila.

„Jsem háklivá, když se k tobě někdo chová hrozně, i já nebyla o nic lepší, ale nechci, aby ses takhle cítil pořád.“

„A za to jsem rád,“ vyhledal poslepu její ruku a pak ruku v ruce dohnali její rodiče.

„Takže co je dál na programu?“ zeptal se pan Granger.

„No jestli jste stejní čtenáři jak Hermiona, tak vás potěší, že jdeme do největší prodejny knih pro čaroděje v Anglii,“ ukázal na prodejnu Krucánky a Kaňoury, kterou v nejbližší době bude sponzorovat, o čem se tedy ani namátkou nezmínil.

Gentlemansky otevřel a přidržel dveře a pak pohledem vyhledal prodavače, který se na něj už od pultu usmíval a rukou mu naznačoval, ať k němu přijde. Přemýšlel, jak to udělat nenápadně, ale Hermiona to vyřešila za něj, když si rodiče odtáhla za nějaký regál.

„Jsem rád, že jste se stavil, pane Pottere, mám už tady vše připravené.“

„Také vás rád vidím.“

„Prosím, přečtěte si smlouvu, a pokud bude vše souhlasit, tak jí můžete podepsat.“

Otevřel tedy pergamen a začetl se do všeho, co v něm bylo napsáno, překvapivě tam nebylo nic proti němu, nebyla tam ani žádná přímá hotovost, kterou musí dát, prostě jen, že se stává sponzorem a má z toho jisté výhody, jaké byly neomezené půjčování si knih, nákup s poloviční cenou, shánění unikátních knih a jejich případných překladů, takže si půjčil brk a podepsal to.

„Výborně, pane Pottere mám tady pro vás připravené všechny ty knihy, které jsem pro vás schovával, takže si pak vezměte jen tenhle kufr.“

„Děkuji, tady máte prozatím tři sta galeonů, aby to pokrylo náklady na shánění knih, poté si je od vás samozřejmě odkoupím,“ pověděl a vytáhl měšec, kde byly peníze už ze včerejší návštěvy banky.

„U Merlina, tolik peněž není potřeba,“ zhrozil se prodavač.

„Myslím si, že ano, očekávám vzácné knihy.“

„Postarám se o to, abyste dostal to, co si přejete.“

„Děkuji,“ poděkoval a vzal do ruky kufr, který byl enormně lehký, i když v něm bylo velké množství knih.

Opřel se o jeden z regálů a bavil se tou rodinnou idylkou, kde Hermiona ukazovala na knihy, které už přečetla, a jemu se zdálo, že jenom neukazuje, ale že rovnou jen posouvá prst, jak už knihy poznává podle desek.

Věděl, že nemusí vyhledávat žádné knihy, že všechny má v tom kufru, který drží v ruce a tak jelikož je nechtěl rušit, otočil se na druhou stranu knihkupectví, k jedné z určitých knih, kde bylo ukrytého něco, co by ho mohlo spojovat jak se Siriusem tak s tátou.

„Jakpak bych vám mohl být blíž než tímhle,“ řekl si v duchu a sebral si jednu knihu. Došel s ní až k pokladně, kde se akorát prodavač usmál, když knihu poznal.

„Chcete to také zkusit?“

„Asi ano, za zkoušku přece nic nedám.“

„Bohužel čas je jediná měna, které nemáme dostatek.“

„Máte pravdu, ale myslím si, že mi neuškodí, si to přečíst.“

„S tím souhlasím, ta kniha je jistě plná tajemství, když těch, kteří to pochopili je tak málo.“

„Nebude vám teda chybět, když si ji půjčím?“

„Chybět? Na jejím místě je už ten samý výtisk, ve skladu jich určitě ještě pár je.“

„Takže se přemisťují rovnou ze skladu?“

„Na moje záda to už není, je doplňovat ručně, a když už jsem ten kouzelník…“

„Chápu,“ pověděl a zadíval se na knihu ve své ruce.

„Každý by jím chtěl být, bohužel jen málo z nás to dokáže a jen málo z nich se dokonce života dokáže smířit s tím, kdože vlastně ve skutečnosti jsou.“

„Proč to vlastně ale trvá tak dlouho?“

„Není lehké zjistit, kdo člověk vlastně je, pod hromadou kůže, masa a emocí.“

„Máte pravdu,“ usmál se na postaršího pána, který mu úsměv rád oplatil, byl rád, že ještě existují lidé, kteří si necení jen peněz, ale dokážu ocenit i hodnotu ostatních cenných hmotných předmětů, jakým knihy samozřejmě byly.

Formát pro tisk