Kapitola čtyřiadvacátá - Důležité poznání

Harry Potter and Pactum Purgamen

Tenhle díl vydávám v tento den a v tento okamžik z důvodu, který je zbytečné vám vysvětlovat, protože to vědět stejně nechcete, ale je vskutku náhodné, že zrovna tento díl vyšel v tento den... Dost řečí, užijte si čtení.

Když otevřel dveře, do jeho uší narazil smích tří lidí, takže se pousmál nad správným rozhodnutím a pověsil si hábit na věšák.

Podíval se na sebe kriticky v zrcadle, ale jelikož věděl, že to lepší nebude, tak nad svým odrazem pokrčil rameny a vstoupil do obýváku, z kterého se ozývali hlasy.

„Jsem rád, že je zábava v plném proudu,“ pověděl, když vstoupil do obývacího pokoje a stočily se na něj pohledy všech přítomných.

„Omlouvám se za zdržení, ale jsem rád, že jste se zabavili.“

„Kdepak jsi byl?“ zeptala se Hermiona.

„Obchodní záležitosti,“ odmávl to a sedl si k nim a ihned poté se zeptal. „Už vám Krátura ukázal pokoje?“

„Nebylo třeba, Harry, čekali jsme na tebe,“ ujistil ho pan Granger.

„Tak mi dovolte, být vašim průvodcem,“ pověděl a znovu vstal, a když viděl, že ho napodobili, ujal se předvádění různých věcí, či prohlídkou pokojů a čehokoliv dalšího, co si přáli vědět.

„Takže tohle je náš pokoj?“ zeptal se pan Granger, když se zastavili v posledním pokoji.

„Pokud máte zájem o jiný,“ nechal větu nedokončenou a sledoval reakci.

„Myslím, že tohle královské lože nám bude stačit,“ chopila se odpovědi jeho manželka a ihned potom, jako kdyby to bylo celé načasované, se tu objevili jejich kufry.

„Krásná věc ty kouzla,“ pověděl pan Granger poté, co se vzpamatoval.

„Nechám vás tu vybalit a jdu zjistit, jak jsme na tom s večeří, klidně si to tu prohlédněte,“ nechal jim trochu volnosti a odešel dveřmi na chodbu, kde ho dohnala Hermiona.

„Kde mám spát já?“

„Vyber si jakýkoliv pokoj, manželská postel byla pouze v téhle místnosti, ostatní pokoje by měli být připravené, takže si můžeš vybrat.“

„Nějaké doporučení?“

„Můj pokoj byl Siriuse, ten vedle něho byl Reguluse a je i lépe vybaven, no však víš, jaké tu panovaly vztahy,“ pověděl ve zkratce, když viděl, že ho pochopila.

„Tak mi aspoň ukaž ten tvůj, byl to jediný pokoj, který si prošel bez povšimnutí.“

„Je pravda, že jsem ho také ještě neviděl,“ pokýval hlavou a vyrazil právě ke svému pokoji.

Očekával svůj pokoj, jak ho opustil, ale to co uviděl opravdu, nebyl jeho pokoj, na chvíli se otočil, jestli stojí ve správné části chodby, a když se ujistil, že to tak je, věnoval zase pozornost pokoji.

Vsadil by se, že tu nezůstalo nic z předchozího pokoje, záclony byly v barvě Zmijozelu, ale to bylo jediné zelené v celém pokoji, byla zde luxusní knihovna, pohovka, před ní stůl, který určitě nebyl z obyčejného dřeva, místo koberců zde byly položené srsti medvědů a dokonce postel byla tak dvakrát větší, než jeho předchozí.

„Tomu se říká skromnost,“ dostala ze sebe Hermiona.

„Jsem vůbec ve svém sídle?“ zapochyboval nahlas.

„Tohle není tvoje?“ pohlédla mu do očí.

„No asi je, když to je v mém pokoji, ale co to tu dělá?“ zeptal se sám sebe a vstoupil dovnitř, aby si to mohl prohlédnout ze všech úhlů a pak ho napadlo, jak si pár věcí objasnit.

„Kráturo!“

„Pan Harry si něco přeje?“ zeptal se uctivě skřítek.

„Co je tohle?“ rozhodil rukama.

„Váš pokoj, pane,“ řekl skřítek, jako kdyby polemizoval o jeho duševním zdraví.

„Ale kde se tu vzalo všechno tohle.“

„To je dárek od pana Phinease Blacka,“ pověděl uctivě skřítek.

„Ještě do teď jsem si myslel, že je mrtvý.“

„Slavní nemůžou umřít,“ ozvalo se mu za zády, až ho málem trefilo, ale navenek nedal nic znát.

„Kráturo, můžeš odejít, já mu to vysvětlím,“ ozval se ten samý hlas a poté co se skřítek podíval na něj a dostal souhlas, tak zmizel, takže v pokoji zůstal sám, Hermiona stála ve dveřích a koukala někam za něj, odkud se ozýval ten hlas.

„Phineas Black, přišel jste skočit na návštěvu?“ pověděl, když uviděl obraz s bývalým ředitelem.

„Spíš jsem se přišel ujistit, že jsi už viděl novou výzdobu.“

„Takže to opravdu vy? Když jsme se viděli naposled, nebyl jste zrovna nadšen z mé přítomnosti.“

„V té době jsi vypadal jak malý parchant, řekněme, že jsem svůj názor přehodnotil.“

„Že uhodnu, co tomu byl důvodem.“

„Zklamu tě, není to jen tím, že si jediný Black, i když jich je ještě dost, ale nějak moc neobdivuju smrtijedy, i když v mé době nebyli.“

„V tom případě je smůla, že se Belatrix i Narcissa se za nějakého provdali,“ pověděl výsměšně.

„A ty si zbyl jako poslední, Potter, kdo by to byl řekl,“ pověděl ztrápeně a dost jasně ukazoval, že by tam radši viděl kohokoliv jiného.

„Takže mám očekávat, že mě sežere buď prostěradlo, nebo udusí záclona?“ nadhodil první možnost.

„Něco podobného jsem měl chuť udělat, když se ta zpráva ke mně dostala, ale když jsem se na to podíval s více úhlů, myslím si, že Sirius udělal aspoň jednu dobrou věc.“

„Dobrá, tak tohle jsem nečekal, bod pro vás.“

„Jsi slavný a dokonce vím i tajemství Moudrého klobouku, určitě víš jaký, tudíž i když nerad, musím uznat, že jsi dostačující nositel jména Black a musím se smířit s tím, že to budeš ty, kdo bude pokračovat v generaci Blacků.“

„Tajemství?“ ozvala se konečně Hermiona.

„Á, slečna Grangerová nemýlím-li se, i o vás jsem něco málo slyšel, stejně i o tom krve zrádci Weaslyovi.“

„To mě těší, taktéž jsem o vás něco četla a ne zrovna to nejlepší.“

„Koho zajímá historii,“ pověděl Phineas a začal se věnovat jenom jemu.

„Řekl jsem Kráturovi aby použil něco málo z ukrytých peněz a vybavil ti pokoj, abys nemusel bydlet v tom, co pokoj pouze napodobovalo.“

„Nemusel jste se namáhat,“ odmávl to šlechetné gesto, které šlechetné připomínalo pouze hodně okrajově.

„Nikdo se jménem Black nebude bydlet jako lůza,“ zvýšil hlas Phineas.

„Ještě jsem Potter,“ odsekl.

„A to je ta věc, o které jsem si chtěl promluvit, byl bych rád, kdybys konečně vzal jméno Black za své.“

„Myslím, ji že tohle je věc, která nechvátá.“

„Začínám si uvědomovat, že do naší rodiny patříš, i my jsme také užívali toho bohatství, co jsme nabyli a na sliby zapomínali.“

„Takže po mě chcete, abych přijal Black za své, a pak budu mít klid?“

„Mé přání není to, co je důležité, Black jsi byl vždy, protože jedna z mých pravnuček si vzala Pottera, ale teď ti patří naprosto všechno a jsi jediný, kdo může to jméno předat dál, nechci se koukat, jak se jméno Black rozšiřuje od Smrtijedů jako je třeba Malfoy nebo Lestrange,“ pověděl vyčerpaně obraz bývalého ředitele.

„Takže co mám dělat?“ zeptal se, aby věděl, jestli nad tím má vůbec přemýšlet.

„Vyřadit z naší rodiny obě tyto strany, stejně jako dřív byly vyřazeni Weaslyovi, tak teď vyřadit Malfoyovi a Lestrangeovi, nemůžu dopustit, aby v naší rodině byli ti, kteří se odklonili od naší vznešené rodiny a zešíleli tak, že líbají nohy nějakému nechutnému odpadu, jakým ten Raddle je,“ odplivl si Phineas a na obraze to vypadalo dost vtipně.

„Tak teď jste mě překvapil,“ uznal a ani si pořádně nevšiml, že Hermiona stojí vedle něj.

„Copak si myslíš, že jsem někdy chtěl, aby se z mé rodiny stali ubožáci, kteří místo aby sami vládli, líbají někomu nohy? Takovou lůzu nesnáším víc, než ty mudlovské…“

„Dopovíte to a je to naposledy co se spolu bavíme!“ zavrčel nebezpečně.

Uslyšel pouze jeho povzdechnutí a pak až odpověď. „Dobrá, chápu, že si budu muset zvyknout na to, že jsi stejný jako Brumbál.“

„Vy mě chcete pořádně naštvat, že ano,“ pověděl stále naštvaně.

„Co se ti nelíbí hochu.“

„Nikdo, opakuji nikdo, mě nebude srovnávat s ředitelem,“ pověděl a nebezpečně prstem mířil na obraz.

„Vezmu jméno Black za své, nechám vyškrtnout z rodokmene jména Belatrix a Narcissy a ještě vám možná poděkuji za výzdobu, ale Vy budete respektovat mé názory a bude vám jedno, kolik mudlů budu zde mít, i kdybych z tohoto domu měl založit mudlovský bar, rozumíme si?“

„Zní to rozumně,“ odsouhlasil muž v obraze. „Ale ke jménu Black patří také chování a oblékání, takže než někam vyjdeš, snaž se chovat jako Black ne jako ta lůza, se kterou jsi ve škole a hlavně, použij knihovnu, kterou jsem ti sem nechal přivést, je zde spousta kouzel, které by si měl znát, abych nemusel neustále poslouchat, jak se tě někdo pokouší zabít,“ dopověděl a zmizel pryč.

„Zajímavý rozhovor,“ pověděl po chvíli ticha.

„To rozhodně, uděláš to, budeš Black?“ zeptala se tak trochu nezvykle Hermiona.

„Vždy jsem byl Black, takže je to vlastně jo a to druhé udělám velmi rád, vyškrtnou z rodiny Malfoye a Belatrix, to bude můj dárek k Vánocům, konečně bude aspoň na světě trochu spravedlnosti,“ ďábelsky se zasmál.

„Někdy mi připadá, že nejsi ten Harry, kterého znám,“ odstoupila od něj, jako kdyby se bála, že ho zase ovládl ten medailon, i když věděl, že teď mluví z vlastní hlavy.

„Jenom proto, že se chci pomstít té svini, že mi zabila kmotra, tak nejsem ten Harry? A jaký je ten Harry? Leží na zemi a nechává do sebe kopat a plivat?“ pověděl už trochu naštvaně, že ta hádka je zase o tom samém

„Jsi tím posedlý. Chápu, že tvůj úkol je zabít Voldemorta, ale nemusíš tady básnit, jak se všem pomstíš.“

„Ale já se jim pomstím, příště až na ni pošlu Crucio, tak už nebudu tak slabý, aby ji to jen shodilo na zem,“ zavrčel, když si vzpomněl, jak se mu to minule nepodařilo.

„Teď mi tady budeš básnit o černé magii?“ zeptala se naštvaně Hermiona, jako kdyby byl stále malý kluk.

„Určitě ji nebudu mučit svědivou kletbou! Umučila Longbottomovi, zabila spousty lidí a nakonec i Siriuse, nedovolím, aby si ten trest odpykala někde ve vězení!“

„Takže ji normálně popravíš! To je opravdu fajn vědět, nechceš třeba popravit všechny a pak nastoupit na jeho místo!“ pověděla Hermiona, ale asi sama poznala, že to přehnala.

„Přesně, nikdy jsem si nepřál nic víc, než být stejný jako Voldemort, vlastně mi udělal službu, že mi zabil rodiče, stejně jsem to totiž chtěl udělat sám,“ pověděl zklamaně a ironicky.

„Harry-,“ možná se pokoušela omluvit, možná chtěla něco ke svému tvrzení přidat, ale nechtěl slyšet nic.

„Co!“ vyštěkl. „Chceš ještě něco přidat? Nebo ne, nechci nic slyšet,“ a obešel ji a nezapomněl za sebou zabouchnout dveře.

Šel naštvaně po schodech a jenom jeho slabá nitrobrana mu bránila, aby naštváním nekopal do všeho, co se mu znelíbilo, což v tuto chvíli bylo vše.

Prošel rychle obývákem a v kuchyni si nalil z láhve ohnivé whisky, která se tam kdo ví, kde vzala, ale využil toho a s plnou skleničkou si chtěl sednout do obýváku, ale překvapilo ho, že už tam někdo sedí.

„Je výhoda být plnoletý,“ poukázal pan Granger na alkohol v jeho ruce.

„Dáte si taky?“ zeptal se obratem.

„Asi by mě manželka roztrhla, kdyby mě viděla,“ usmál se na něj pan Granger.

„Můžete to svést na to, že jsem na vás použil Imperius,“ pokrčil rameny.

„Byla by to dobrá výmluva?“

„Hlavně nezjistitelná,“ pousmál se.

„Tak v tom případě si dám taky,“ rozhodl se a on se tedy vrátil pro láhev a ještě jednu skleničku, kterou nalil, když si sedl naproti němu.

„Na co si připijeme?“ zeptal se, když oba drželi v ruce skleničku.

„Na kouzla?“ navrhl s úsměvem pan Granger.

„Jestli je to vaše přání,“ pokrčil rameny a pak pronesl tedy to samé. „Na kouzla.“

„Nikdy jsem si nepředstavoval, že strávím dovolenou někde v kouzelnickém obydlí a budu pít kouzelnické pití,“ pronesl, když se konečně přestal tvářit divně, poté co vypil celou sklenku ohnivé whisky.

„Já jsem si taky nepředstavoval, že budu bydlet taky někde jinde, než v přístěnku pod schody.“

„Hermiona vyprávěla, že jsi to neměl jednoduchý.“

„Vypráví o mě často?“ slyšel se, jak se ptá, i když to možná ani nechtěl říct.

Pan Granger se přívětivě usmál a pronesl: „když bych řekl, že jsi byl hlavní téma jejího vyprávění, tak bych nepřeháněl.“

„Opravdu?“ nadzvedl tázavě obočí.

„Mám důvod ti lhát?“ zeptal se a on mu kývnutím dal na vědomí, že nemá, ale pan Granger pokračoval. „Proto mě překvapilo, že jste se nahoře tak hádali.“

„Vy jste to slyšel?“ pocítil se najednou, jak kdyby byl ten největší idiot na světě.

„Neposlouchal jsem vaše slova, hádka byla mezi vámi, ale myslím, že to přeslechnout nešlo.“

„Poslední dobou se hádáme často,“ svěřil se.

„Jaký to má důvod?“ zeptal se opatrně pan Granger a sobě i jemu nalil další skleničku.

„Chci se pomstít a to je většinou důvod naší hádky,“ zkrátil celý jejich problém do jedné věty.

„Chce tě chránit, nechce, aby si udělal žádnou chybu, kterou by sis mohl vyčítat.“

„Já ji chci také chránit, proto bych byl nejraději, kdyby nešla za mnou a byla chráněná,“ povzdechl si.

„Také bych byl rád, kdyby moje holčička byla neustále chráněná, ale i kdybych se jen zmínil, že nepůjde na žádná nebezpečná místa a zůstane doma, tak nás zakleje a půjde za tebou,“ pověděl potichu a smutně pan Granger.

Podíval se do tváře pana Grangera a nevěděl co na to říct.

„Nemusíš se kvůli tomu cítit špatně, už když jsem zjistil, že moje Hermiona je čarodějka, tak jsem se začal tak nějak o kouzla zajímat a zjistil jsem, že je to v tom vašem světě nebezpečnější víc, než bych si přál a její vyprávění tomu taktéž nepomáhali.“

„Vyprávění?“

„Jednou ji chtěla zabít nějaká obří obluda s klackem, jednou zkameněla, další rok to byly nějací duchové, pak vlkodlak, následně nějaký zločinec převtělený do těla učitele a nakonec to byla spousta černokněžníků někde na tom vašem ministerstvu.  Jediné co se neměnilo a bylo na všech nebezpečích stejné, byl zachránce,“ pověděl pan Granger a on se zatvářil udiveně, věděl toho velmi hodně.

„Nikdy jsem tam nebyl sám-.“

„Harry. Zachránil jsi to nejcennější, co mám, tolikrát, že i kdybych chtěl, nikdy ti to nemůžu splatit. Riskoval jsi pro její záchranu svůj život, tak se prostě nemůžu divit, že tě má ráda a půjde za tebou kamkoliv, i kdyby ji v tom, kdo ví, co bránilo,“ pověděl klidně pan Granger.

„Ona mi také tolikrát zachránila život, není to o tom, že jsem jenom já hrdina nebo co si o mě myslíte.“

„Ať jsi cokoliv, v jejích očích budeš navždy hrdina.“

„Jenže já mám jeden úkol a ten je nebezpečnější než cokoliv předtím, já nechci, aby se jí něco stalo, nemusí mi nic splácet, nechci, aby kvůli něčemu takovému, jako že jsem ji zachránil život, musela ohrožovat svůj život,“ vzdychl si potichu.

„Všichni stárneme, Harry, to co ve vašem prvním ročníku vypadalo jako nebezpečná hra, teď vypadá jinak. Jak říkám, ona za tebou půjde, nevím, jestli ví, že ti nic nedluží, ale ona to dělá kvůli něčemu jinému,“ zůstával pan Granger v naprostém klidu, což on vůbec nedokázal, věděl, že při této debatě se mu střídá tolik emocí, že by neudržel ani nitrobranu.

„Ale vy nechápete, jaké nebezpečí ji hrozí, tohle není žádná sranda!“ zvýšil hlas, ne naštváním, ale tím, že zůstává nepochopen Hermionu ochránit.

„Ne Harry ty to nechápeš,“ promluvil vážně pan Granger, což ho donutilo, nadzvednou hlavu. „Ona tě miluje Harry, ona to nebezpečí nevnímá, nevím, jestli jako kouzelníci věříte v peklo, ale klidně i tam by s tebou šla.“

Cítil, že mu došel dech a tak z jeho úst nevyšlo pěknou chvilku žádné slovo, až po pár hloupých sekundách, ze sebe dokázal dostat krátkou otázkou, „Miluje mě?“

Pan Granger nevypadal překvapeně, že nic neví a tak vážně pokýval souhlasně hlavou a pustil se do vyprávění.

„Samozřejmě jsme chtěli vědět, jak to v kouzelnickém světě vypadá, když Hermiona byla jediná, kdo se tam dostal a tak jsme každé velké prázdniny poslouchali, její vyprávění. Lhal bych, kdybych tvrdil, že po jejím vyprávění jsem neměl chuť ji nechat doma, ale byla tím světem tak nadšená, že by nám to nikdy neodpustila, v té době se začala už také zmiňovat o nějakém Harrym Potterovi, o chlapci, který je v tom světě velice slavný. Prý ti pomohla zničit nějaké zlo, ukryté ve škole, které chtělo ukrást nějaký kamen.“

„Jo to byl první ročník,“ pověděl drobet mimo.

„Druhý ročník byl o nějakém deníku, který dokázal ovládnout její kamarádku, která pak pustila hada, který zkameněl všechny ostatní, včetně jí a ty jsi musel zase všechny zachránit,“ usmál se na něj pan Granger a on mu toto gesto nejistě opětoval.

„No a konečně třetí ročník, kde jsi musel zachraňovat svého kmotra, po kterém myslím máš tohle sídlo, takže upřímnou soustrast. No v tomhle ročníku tě prý začala mít ráda už jinak než kamaráda a pak už to bylo jen vyprávění o hrdinském Harrym, který dokáže naprosto všechno,“ zasmál se.

„Vy normálně chcete, abych se cítil hrozně,“ obvinil pana Grangera usměvavě, když už mu konečně vše začalo zapadat do kontextu. Její chování, červenání, žárlení a vše mu najednou začalo připadat jasnější, jenže nevěděl, jak si toho mohl nevšimnout.

„Harry, to co jsem ti řekl, bych nikdy říct neměl, všiml jsem si jisté změny. O letních prázdninách před tímto vaším školním rokem, byla Hermiona jiná, nechtěla skoro nic říct, byla celé prázdniny mimo a skoro se vůbec neučila. Byla rozpolcená mezitím, jestli ti může věřit nebo už to nejsi ty, nevím, co tím myslela, nevyznám se v kouzlech, ale prý ses stal jiným, stali se pro tebe důležité jiné hodnoty a začal, si se chovat jako aristokrat. Chtěla vědět víc, to je samozřejmé, celé prázdniny se snažila vydolovat z každého, co se ti vlastně stalo, ale byli jsme ujištěni - tedy spíše Hermiona - z Bradavic, že už nejsi ten Harry.“

„Kdo tohle řekl?“ zeptal se naštvaně.

„Naše známosti z kouzelnického světa končí u třech lidí, Weasley, Lupin a váš ředitel.“

„Takže mi chcete říct, že všichni tihle nutili Hermionu k tomu, aby se semnou nebavila?“

„Uklidni se Harry, nevím, jak to přesně bylo, ale Hermioně bylo řečeno, ať se tě nepokouší kontaktovat, že se z tebe stal černokněžník nebo jak to v tom dopise bylo.“

Na uklidnění vypil svoji čerstvě nalitou sklenku a pak teprve tehdy byl schopný racionálně uvažovat.

„Takže kvůli pomluvám jsem musel přežít půlrok plný utrpení?“ zasmál se smutně.

„Omlouvám se, Harry, také jsme tomu věřili, neznali jsme kouzla, a když to tvrdil každý a byli jsme varováni, že můžeš být nebezpečný, tak jsme tomu asi chtěli věřit.“

„Nakonec tě zradí tvůj nejlepší přítel? Tak nějak bylo to moudro ne? To už je teď ale jedno, momentálně jsem spokojený, možná bylo i dobře, že se to stalo zrovna takhle,“ pověděl klidně, protože být naštvaný v tuhle chvíli, když tu není nikdo, kdo za to může, je špatné.

„Harry, jsem rád, že jste zase přátelé, věř mi, že není nic lepšího, než vidět své dítě šťastné.“

„Je hrozné, že stačilo málo a přátelé jsme nemuseli být,“ pověděl, když si vzpomněl na to, co předcházelo tomu, aby se spolu začali zase normálně bavit a to ho donutilo se otřást.

„A stačilo málo a nemuseli jsme si tu povídat, takhle to nemůžeš brát, je důležité to spíš brát jako přítomnost, než minulost.“

„Máte pravdu,“ odsouhlasil.

„Harry, můžu se spolehnout, že tahle debata zůstane mezi námi, já nechci, aby se Hermiona cítila zrazeně, ale také jako její otec, chci, aby byla šťastná.“

„Tak to máme společný cíl,“ pověděl pravdivě, ale v jeho hlasu nezněla žádná emoce.

„A ty k Hermioně nic necítíš?“ zeptal se zcela očekávaně její táta.

„Já…nikdy jsem nepřemýšlel nad ní, jako přítelkyní, já jsem ani nějak nevyhledával partnerky, víte,“ donutil se upřesnit své vyjádření. „Celou dobu se nutím tvrdit, že vázání se na někoho může způsobit, že bude v nebezpečí.“

„Harry, já ti nic nemůžu vyčíst, jste spolu přátelé šest let, vidíte se častěji, než ji vidíme my, tak buď se mezi vámi nějaké poutu objevilo, nebo ne.“

Donutil se přemýšlet nad jeho slovy a nechal si v hlavě kolovat všechny vzpomínky, pan Granger měl pravdu, už to začalo třetím ročníkem, když si před něj stoupla, aby ho chránila před Siriusem a on chtěl udělat totéž a i když to v té době ještě netušil, tak po dnešním zjištění, věděl, že by to nebylo stejné, kdyby chtěl chránit Rona. To samé, když ho objala ve čtvrtém ročníku před zkouškou, když mu u každé z ní byla oporou. To samé, když ji viděl, jak jde nádherně oblečená na ples a ne s ním, v té době mu to bylo asi i jedno, ale teď? Začínal si uvědomovat, že si prostě někde v sobě zablokoval vnímání naprostých důkazů, že ho Hermiona má ráda více než jen kamaráda a tak mu vůbec nedocházelo, že když ji viděl naprosto v šoku, při pohledu na proměněného bubáka, že to není jen nějaké obyčejné gesto. Sám si až teď uvědomil, že to jak ji držel v náručí, bylo to, co by si přál častěji a ne jen při příležitosti, že se někomu musí něco stát.

„Máte pravdu, že se mezi námi nějaké pouto objevilo,“ pověděl s úsměvem.

„Víš, že jsem to nějak tušil, i já jsem v mládí byl slepý a potřeboval jsem popostrčit,“ odpověděl mu vesele pan Granger.

„Takže případ naprostého ignoranta, není jen můj případ?“

„Myslím, že u tebe se to dá pochopit, když se každý rokem snažíš přežít a ochránit každého, u mě to byla ignorace z nechápavosti, ale jsem rád, že jsem si to uvědomil, teď mám spokojené manželství a chytrou a milou dceru.“

„A hezkou,“ rozhodl se doplnit.

„To už je na posouzení jiných,“ usmál se pan Granger.

„Myslíte, že bych tam měl jít teď?“ změnil téma.

„S růží by to mělo větší grády,“ pověděl pan Granger spokojeně. „Vydržela čekat několik let, myslím si, že pár minut už nic nezmění.“

„Děkuji za všechno,“ pověděl při tom, co si stoupl a přivolal si hábit z chodby.

„Ne to já děkuji tobě za všechno,“ uslyšel, ještě než se přemístil přímo k průchodu do Příčné ulice, kde se pozdravil při cestě Děravý kotlem s každým, koho poznal a vydal se do Londýna.

V prvním květinářství koupil dle rady růži a v skryté tmavé uličce se přemístil zpět do svého sídla.

„Tenhle způsob cestování je opravdu čas šetřící,“ pověděl pan Granger, když si ho znovu prohlížel i s kytkou v ruce.

„To ano,“ pokýval hlavou a zamířil do kuchyně, kde v jedné skříňce byly různé lektvary a hledal ten, který neutralizoval alkohol, o kterém mu říkal Horácio.

Poté, co se trochu napil a zatvářil se kysele, se ještě ujistil, jestli Hermiona je stále nahoře a neustále se usmívající, jako kdyby vyhrál, kdo ví co, se vydal nahoru.

Zastavili ho hlasy, ale jelikož poznal hlas paní Grangerové, zapudil pocit nutnosti vytáhnout hůlku a snažil se uklidnit, i když to bylo opravdu to poslední.

I když cítil, že poslouchat by neměl, něco v něm chtělo být informované a tak se opatrně připlížil ke svému pokoji, což mu i připadalo zvláštní, přece jenom, proč by zůstávali u něj v pokoji, ale přisuzoval to tomu, že než Hermiona stačila odejít, přišla za ní paní Grangerová.

„Hermiono,“ pověděla podle něj vyčerpaně paní Grangerová. „Kolikrát ti mám opakovat, že na tebe není naštvaný.“

„Jenže já jsem to přehnala,“ pověděla potichu Hermiona a on se začínal cítit tak, že by tu kytku nejradši někam zahodil a propadl se podlahou.

„Hermiono, ani nevíš, kolikrát jsme se s tátou pohádali, třeba teď někde Harry kupuje kytku, co ty víš,“ pověděla paní Grangerová a jemu nejdříve zaskočilo a pak se musel nutit nesmát, bylo vidět, že její rodiče se znají více než dobře a tak nebylo pochyb, že snad byli i domluvení.

Představoval si, kdyby tam opravdu s kytkou přišel, jestli by to byla humorná situace nebo taková ta trapná, kde by na sebe koukali jak pitomci, takže radši počkal na nějakou vhodnou příležitost.

„Kéž by,“ slyšel Hermionu smutně a tomu chtěl udělat přítrž, nechtěl se bavit tím, že by poslouchal za dveřmi, když to nebylo příjemné poslouchat a pro ni určitě ani říkat.

Přemýšlel co s růží, aby tam nevešel až moc nadějně, takže ji jednoduchým kouzlem zastřel a s pořádným nádechem a s myšlenkami, že když přežil souboje s Voldemortem, tak přežije i tohle, vstoupil do dveří a tedy i do jejich zorného pole.

Než stačil říct něco hloupého, tak se ozvala paní Grangerová s tím, že jim nechá soukromí a tak, když odcházela kolem něj, cítil potřebu říct potichu „děkuji.“

Tou rukou, kde neměl skrytou kytku, zavřel dveře, aby obě ruce aspoň něco dělali, protože právě ruce nejčastěji prozrazovali nervozitu.

Když se alespoň částečně ujistil, že má klid, otočil se směrem k ní a snažil se jí něco vyčíst na očích, slova s paní Grangerovou mohli znamenat cokoliv, ale nechtěl tu být, pokud tu nebude vítaný, ale kromě červených očí od pláče, nenašel žádnou zmínku, že by měl odejít.

„Hermi-,“ nedokončil ani její oslovení, protože ho málem srazila k zemi, když ho objala, jen tak tak, že stačil ruku s růží dát za sebe, jinak by poranil jí nebo sám sebe.

„Harry…já se omlouvám, nechtěla jsem nic špatného říct,“ uslyšel těsně vedle ucha, až mu přejel mráz po zádech.

„Hermiono, omlouvat bych se měl já, způsobil jsem ti tolik bolesti,“ pověděl ji nazpátek a udržoval si ji pořád u sebe, ne jen z důvodu, že si tuhle chvíli opravdu užíval, ale bylo jednoduší mluvit bez nějakého vzájemného pohledu.

„Co tím myslíš?“ zeptala se vyděšeně, jako kdyby ji chtěl opustit.

„Choval jsem se k tobě špatně, všechny hádky jsem začínal já a neustále jsem tě k něčemu zneužíval a nenechával ti volný prostor, ale pokusím se to změnit,“ pověděl mírně.

„Harry, nemusíš dělat-,“ nestačila dopovědět, protože ji dal před ústa prst.

„Jenže já chci,“ zamítl veškeré její slova a trochu od ní odstoupil, aby na ni pořádně viděl, když viděl, že už se usmívá, utvrdil sám sebe, že lepší příležitost už asi nemůže přijít a tak dodal: „a tohle chci udělat taky.“

Viděl v jejích očích nechápavost a tak se naklonil, aby byl k ní co nejblíže a políbil ji, byl nějak přesvědčen, že neucukne a tak jedinou volnou ruku, si ji přitáhl blíž a zajel s ní do jejich vlasů. Hermiona k jeho radosti taktéž převzala iniciativu, myšlenky mu přitom lítali do všech stran, ale společně si všechny užívali tento pocit.

Když polibek ukončil, podíval se jí do očí, aby věděl, že neudělal chybu, sice měl v sobě stále ten pud všechny chránit, ale trápit ji tím, že ona ho má ráda a on jenom kvůli tomu, že ji chce chránit, by dělal, že je ještě hloupější, než tomu ve skutečnosti je, by bylo opravdu odporné.

Využil ještě té chvíle, kdy ani jeden z nich neví co říct a jestli vůbec něco říct a odstoupil tak, aby mohl hůlkou opět zviditelnit kytku, kterou neustále schovával za zády.

„Myslel jsem, že by ti tohle udělalo radost,“ nastavil růži, i když si byl jistý, že ji uviděla hned, jak mávl hůlkou.

„Růžová? Takže tohle nebyl jenom můj sen?“ zeptala se usměvavě Hermiona a on na to neměl co říct, už tři roky mu to naznačovala a on byl slepý jak patrona, ale slíbil, že neprozradí nic z toho, co se dozvěděl.

„Nechtěl bych, aby to byl sen,“ díval se na svou ruku, kde ještě před chvíli byla květina.

„Já také ne,“ pověděla Hermiona a než dopadla růže na jeho postel, už si mohl zase vychutnávat její rty plnými doušky.

Formát pro tisk