3. Kapitola - Trénink začíná

Harry Potter & Frozen Throne

Všichni tři si sedli ke stolu a pustily se do jídla.

„Alastore, Co mě budeš učit?“ Zeptal se Harry a nespouštěl z něj oči.

„Především tě budu muset naučit slušnému chování, protože u jídla se nemluví.“ A na důkaz svých slov ho praštil srolovanými novinami a Harry si bolestně mnul temeno hlavy. Tonksová se zahyhňala a pošeptala mu.

„Snad tě to nebolelo.“ Znovu její uchechtnutí a pak následná bolestivá grimasa.

„Pro tebe to platí dvojnásob, Doro. Musíš být tady Harrymu dobrým příkladem.“ Ušklíbl se Moody a dál se věnoval své večeři. Dora mu věnovala pouze uražený pohled a pomyslela si.

„Já už nejsem dítě, abys mě tady mlátil novinami.“ Pak se škodolibě usmála, začala vymýšlet svůj plán pomsty. Hned jak dojedly, se v místnosti objevil Dobby.

„Bude si Pán ještě něco přát?“ Zeptal se podlézavým tónem.

„Ne Dobby to je vše, můžeš to sklidit a pak máš volno.“ Odpověděl mu Moody.

„Jak si Pán přeje.“ Zaskřehotal na oplátku domácí skřítek. Pak se Bystrozor otočil k Harrymu a začal povídat.

„Dneska, běž spát brzo. Kvůli zítřejšímu tréninku, ať jsi odpočatý.“

„Dobře, a co mě bude čekat?“ Zeptal se netrpělivě mladý kouzelník.

„Nebuď zvědavý, zítra se to dozvíš. Projev trochu trpělivosti.“

„Já jsem trpělivý, jenže zvědavost je silnější.“ Prohlásil hrdě Harry.

„To už je pouze tvůj problém, a jak se s ním popereš, záleží jen na tobě. A teď už běž spát.“ Řekl velitelsky Moody a sledoval šklebícího se Harryho, jak odchází do svého pokoje. Už se zvedal, když tu ho zastavila Tonksová, skoro na ní zapomněl, že je tu s nimi.

„Alastore?“

„Co se děje?“ Zavrčel škaredě a sedl si zpátky na židli.

„Nic, jen mám otázku.“ Ošila se nervózně na svém místě. Chvíli bylo ticho, ale pak to už Moody nemohl vydržet.

„Zatraceně ženská, tak to neprodlužuj a vybal to.“

„Co skrýváš před Harrym?“ Vypálila na něj, a jak si myslela, tahle otázka ho dokonale zaskočila. Seděl ani nedutal, zíral na ni, ale po chvíli se vzpamatoval.

„Co to blábolíš, já před ním nic netajím.“

„Už tě značnou chvíli pozoruju, tak nějak se na něj divně díváš. Navíc to tvoje zaražení hodně vypovídá.“ Propalovala ho pohledem. Moody si jen povzdechl a pokračoval.

„Dobrá, něco mu neříkám, ale nesmí se to dozvědět, alespoň ne teď.“ Významně se na ni zadíval.

„Dobrá, já mu to rozhodně neřeknu.“ Přikývla Tonksová a vybídla ho, ať pokračuje.

„Jde o to, že…“ Krátká odmlka.

„Tak se už konečně vyžvejkni.“ Prolomila chvilkové ticho Dora.

„Dobře, máš to mít. Harry je můj vnuk.“ Nastalo ticho, ve kterém by i spadnutí špendlíku bylo jako výbuch. Tonksová na něj nevěřícně hleděla.

„Tvůj vnuk?“ Opakovala nevěřícně a sledovala jak Alastor nepatrně přikývnul. Tonksová nenacházela slov, přemítala nad tím, co se právě dozvěděla.

„Ale nechápu, proč mu to nechceš říct?“ Začala nebezpečně zvyšovat hlas.

„Víš, co si musel prožít u těch mudlů? A ty jsi ho celou dobu mohl vychovávat. Mohl se mít dobře! Nebo alespoň lépe, když už ne dobře!“ Malá odmlka, protože si uvědomila, že už skoro křičí. Dívala se Moodymu do očí a snažila se v něm vyznat.

„Chtěl jsem, ale nemohl. Brumbál byl rychlejší a nevěděl jsem, kam ho vrazil.“ Řekl sklesle Moody.

„Víš, Lily, byla má nemanželská dcera s jednou mudlovskou ženou. A my se pohádali, protože se dozvěděla, že jsem čaroděj. Utekla i s Lily pryč a vzala si Evanse a měli spolu ještě jedno dítě Petunii. Myslela si, že vše bude v pořádku, jenže v jedenácti se kolem Lily, začali dít divný věci. Vrátila se do Anglie, protože Lily, přišla pozvánka do Bradavic. Lily, si pak vzala Jamese a měli spolu Harryho. Nevěděl jsem to do jejich smrti. Její matka mě pak vyhledala a řekla mi to.“ Dokončil svůj monolog Moody a smutně se zadíval do stolu, jakoby se ani nemohl na Tonksovou podívat od studu.

„Aha to jsem netušila. Promiň.“ Řekla mu Dora.

„To je v pořádku.“ Usmál se Moody a podíval se jí do očí.

„Ale myslím si, že bys mu to měl říct.“

„Řeknu, až přijde ta správná chvíle, prvně ho naučím to, co umím sám, nemůžeš vědět, jak zareaguje, proto ho raději připravím.“ Řekl už klidný Moody. „Kdyby náhodou potom sdělení udělal, nějakou blbost. Snad chápeš co tím myslím ne?“

„Jo to chápu bezpečně.“ Uchechtla se Tonksová.

„A co ho plánuješ naučit jako první?“ Zeptala se.

„Dozvíš se to zítra stejně, jako on.“ Mrkl na ní.

„Protože, to podstoupíš taky.“

„No to snad ne! Jeho si trénuj, jak chceš, ale já do toho nejdu.“

„Neříkám, že podstoupíš úplně přesně to co on, jen nějakou část, navíc to se ti bude určitě hodit a možná i líbit.“ Pověděl jí ledabyle, jako by to byla ta nejasnější věc na světě a zvedl se.

„Ale teď, už jdu spát. Ráno vstáváme poměrně brzy.“ Zasmál se a odkráčel do své ložnice. Dora tam ještě chvíli seděla a přemítala nad tím, co se dneska dozvěděla.

„Alastor, Harryho dědou.“ Odfrkla si.

„Chudák malej, skoro ho lituju.“ Zasmála se a taky se odebrala do své postele.

***

Procházel velmi podivným lesem, místo stromů zde byly obrovské houby, všude kam jeho oko dohlédlo, byla země pokrytá sněhem a v dálce zahlédl podivné žluté oči, pozorovaly ho. Procházel tím lesem sledován, divnými tvory. Viděl pouze jejich siluety, nebyly to vlkodlaci. Ty oči byly jiné, nebyly plné nenávisti, zvědavosti ani ničeho. Vypadalo jako by byly mrtvé. Blížil se ke kraji lesa.

***

„Vstávat! Harry!“ Zařval Moody spícímu Harrymu do ucha, který nevypadal, že se chystá vstávat.

„Zatraceně tak vstávej!“ Zakřičel hlasitěji Moody.

„Nech mě spát, ještě aspoň chvíli.“ Zažadonil Harry. Alastor nevypadal, že by mu chtěl vyhovět, vytáhl hůlku, zamířil jí na Harryho obličej a pronesl.

„Aqua eructo.“ Následně z jeho hůlky vystřelil obrovský proud, velice studené vody. Harry vyletěl z postele jako namydlený blesk.

„Co to sakra? To jste mě nemohl probudit normálním způsobem jako člověk?“ Zanadával si Harry.

„O to se snažím nejméně už půl hodiny.“ Odbyl ho Moody.

„Hm, kolik je vůbec hodin?“ Zeptal se Harry doufaje, že se aspoň pořádně vyspal.

„Čtyři hodiny ráno, takže máme tři hodiny do snídaně, jsi šťastný, že máme tolik času?“ Usmál se na něj Moody.

„Užijeme si spoustu legrace.“ Zajásal Alastor, jenže Harry nevypadal vůbec nadšeně, ještě aby tomu bylo jinak, když musel vstávat tak brzy z rána.

„To jsi mě nemohl nechat vyspat o něco déle? A jestli jsem to správně pochopil, tak jsem měl vstávat o půl čtvrté? To nemyslíš vážně, že ne?“

„Samozřejmě, že nemyslím. Teď si klidně lehni na postel, zavři oči a krásně se vyspi, až do oběda. Ten až bude hotový, tak tě krásně přijdu vzbudit s podnosem plným jídla, ty se krásně najíš v posteli a budeš si moct zase krásně lehnout a poté až se ti zachce, tě začnu trénovat.“ Dokončil své vyprávění Moody a Harry vypadal, že se mu to strašně líbí, protože už si lehal s blaženým úsměvem zpátky do postele. Jenže potom domem zazněl Moodyho zesílený hlas, hůlkou u krku.

„To ať tě ani nenapadne Harry! Padej před barák! A klusem!“ Harry se tak lekl, že spadl na zem a praštil se do nočního stolku vedle své postele, což se neobešlo bez hlasité rány a bolestivého naříkání a také slabého smíchu z druhého konce místnosti. Harry se tam podíval a spatřil Tonksovou jak se přidušeně pochechtáva do peřiny.

„Vážně vtipný.“ Řekl jejím směrem sarkasticky. Moody se na ni podíval a řekl.

„Asi jsem tě vzbudil taky, co?“ Zeptal se, jakoby se nic nestalo.

„Jo to vzbudil, ale nevadí. Aspoň se podívám, jak Harryho budeš trápit.“ Usmívala se od ucha k uchu.

„Jen se tak neškleb.“ Odfrkl si Harry.

„Tak jdeme na to, ať to mám za sebou.“ Dodal po chvilce, oblíkl se a vyrazil před dům na ulici, následoval jej Moody, chvíli tam tak mlčky stály a čekali, dokud nevyšla ze dveří i Dora.

„Ach ty ženský, že ti to ale trvalo.“ Utrousil Alastor. Dora si jen povzdechla a netrpělivě čekala, co se bude dít. Moody se otočil na Harryho a spustil.

„Půjdeme do zdejšího parku, je to kousek odsud. Doporučuju ti zapamatovat si cestu, protože tam s tebou nebudu chodit každý den.“ Harry jen přikývnul a už následoval Moodyho, který je, vedl hlavní cestou asi dvacet metrů rovně a potom zahnul vlevo.

„A co je tak těžký na tom si tu cestu zapamatovat?“ Utrousil Harry posměšně.

„Ta cesta sem a zpátky ne, ale ta cesta tím parkem není žádná sranda.“ Dodal Moody.

„A proč si mám pamatovat cestu parkem?“

„Protože jí každé ráno budeš běhat, máš to zhruba dva a půl kilometru po obvodu parku.“ Zkonstatoval Moody a zadíval se do parku.

„Dva a půl kilometru? A to mě chceš zabít?! A nechceš rovnou, abych ještě posiloval? Jsi normální?“ Říkal Harry s přiměřeným klidem, jemu vlastním, takže řval na celé kolo a ani si nevšímal lidí okolo.

„Ne posilovat nemusíš, nepotřebuješ sílu, ale rychlost a vytrvalost. A neřvi tak moc, lidi se na nás koukají a myslí si, že jsme blázni.“ Odpověděl mu v naprostém klidu Alastor.

„A můžeš mi aspoň vysvětlit proč?“ Zeptal se už opravdu klidný Harry.

„Jistěže, síla vyžaduje svaly, když máš svaly, vyroste ti tělo, čím jsi větší a mohutnější tím si pomalejší a snáz tě někdo zasáhne, ale když si vytrénuješ nohy, budeš rychlý a vytrvalý, získáš tím nesmírnou výhodu v boji a zvládneš tak i několik soupeřů najednou bez použití odrážení nebo štítu. Pokud nebudou umět pořádně mířit.“ Po té co dokončil svůj monolog, se významně otočil na Harryho, který si prohlížel Moodyho rentgenovým pohledem, a hlavou mu proletělo.

„Nevypadá, že by na to přišel z vlastní zkušenosti.“ Ale nahlas řekl jen.

„Dobrá, ale tu trasu neznám.“

„Dneska si to jen pomalu projdeme, aby sis to zapamatoval.“

„To si děláš srandu! A já vstávala kvůli tomu, že zněj sedřeš kůži a my jdeme na procházku parkem?“ Zanadávala Tonksová, která byla až do teď z ticha.

„Jo jdeme, jak ty říkáš, na procházku parkem, ale jen jedno kolečko aby se mu ta trasa dostala pod kůži. Pak si to krásně zaběhne a potom ho čeká spousta jiných věcí.“ Zasmál se zlověstně Moody nad výrazem Harryho, který to bohužel nemohl přeslechnout. Vydaly se spolu po obvodu parku.

„Alastore? Řekni mi víc tady o tomto místě prosím.“

„Co by tě přesně zajímalo?“

„Prakticky vše kolem tohoto místa. Jak vzniklo, jak to tu Merlin dokázal takhle omezit, aby sem nemohli čarodějové, vždyť se sem mohou dostat na košťatech ne snad?“

„Ne nemohou, jak už jsem říkal, zvenčí se sem žádný kouzelník nedostane, mudla ano. Ale kolem celého tohohle státu, je Merlinova bariéra. Nepropustí žádnou magii. Pro magii je to jako stěna z betonu pro mudlu. Chápeš? Víc ti o tomhle asi nedokážu říct, ani za ty tisíce let, se nezjistilo, jak to vlastně Merlin vytvořil, neví se nic. Ani jestli vůbec zemřel a jestli ano tak kde má své tělo.“

„Ale…“

„Ale všechno co si kdy o Merlinovy četl nebo slyšel, jsou z části pouhé výmysly. Merlin je jedna veliká záhada, jedna za druhou.“

„Aha, říkáš, že jsi odpověděl, ale ve své podstatě jsi to neudělal.“ Řekl trošku zmateně Harry. Moody se jen ušklíbl a Tonksová se dnes nějak příliš nezapojovala do jejich konverzace.

„Doufám, že tu cestu pozoruješ pořádně, dvakrát to totiž nepůjdeme.“ Oznámil mu po chvilce, Alastor.

„Samozřejmě. Jak bych nemohl.“ Pronesl sarkasticky. Celou zbylou cestu byly všichni tři potichu a procházely se, docela velikým parkem, nebo spíše jen po jeho obvodu asi čtyřicet minut. Než došli, na místo odkud vyšli.

„Takže, teď si to dáš během okolo, máš na to dvacet minut.“

„Dvacet minut? Chcete mě zabít?“ Postěžoval si Harry. Ale vyběhl docela pomalým tempem.

„Myslíš, že to zvládne?“ Zeptala se pobaveně Tonksová.

„V jeho zájmu by měl.“

„Nezdá se to být tak těžký.“ Zamyslel se Harry po chvíli běhu.

„Myslel jsem, že to bude rozhodně víc vyčerpávající.“ Chvástal se dál.

„Kde je tak dlouho? Už má deset minut zpoždění.“ Postěžoval si Moody.

„Neměli bychom se jít po něm podívat?“ Zeptala se s náznakem strachu Dora.

„Ne bude v pořádku, a hele.“ Ukázal někam, odkud měl vyjít Harry před deseti minutami.

„Už se plazí.“ Dodal pobaveně. Dora se k němu okamžitě rozběhla.

„Ale no tak nech ho. Ještě není v cíly.“

„Ale vždyť je úplně vyčerpaný!“ Zanadávala Dora. Podepřela naprosto vyčerpaného Harryho a dotáhla ho až k němu.

„Vodu.“ Zaskřehotal Harry.

„Ale jistě, dostaneš vody, kolik jen budeš chtít, bohužel ne tady. Pojďme zpátky do domu.“

Tak se vydaly na docela kraťoučkou cestu zpátky. Když se za nimi zabouchly dveře tak Tonksová spustila.

„Stejně nechápu, proč si ho budil tak brzo, když tam byl mrtvý za půl hodiny.“ Zkonstatovala Tonksová.

„To aby měl i nějakou dobu na odpočinek. Do snídaně se snad vzpamatuje. Vezmi ho na horu, do postele, a jestli chceš, běž si lehnout taky, pak vás na snídani vzbudím.“ Řekl Alastor.

„Dobře rozhodně se ještě taky půjdu prospat.“ Souhlasila Tonksová a vydala se podpírajíc Harryho, nahoru k jejich ložnici.

„Dobby!“ Zahřměl Alastorův hlas v kuchyni.

„Pán si přeje?“ Zeptal se poníženým tónem skřítek.

„Ano, zanes jim nahoru něco nealkoholického k pití.“

„Bude mi ctí, Pane.“ Uklonil se mu a zmizel, stejně rychle jako se objevil. Tonksová zrovna položila Harryho do jeho postele, když se tam s puknutím objevil Dobby a bez jediného slova dal dvě sklenice dýňového džusu na stolek. Okamžitě po jedné sáhla a přiblížila ji k vyčerpanému Harrymu.

„Napij se Harry.“ Pronesla tiše. Harry si jen nadzvedl hlavu, chytil nabízenou skleničku do ruky a nechal si studenou lahodnou tekutinu spadat do krku.

 „Díky.“ Šeptl tiše.

„Nemáš zač, teď si můžeš odpočinout.“ Usmála se na něj a vypila druhou sklenici džusu a lehla si do své postele.

Moody si sedl v obýváku do křesla a začetl se do novin, které ještě neměl příležitost číst. Hned se musel ušklíbnout při přečtení nadpisu, Harry Potter přiznal vinu! Na konci článku ani nevěděl, jestli se má smát nebo brečet nad reakcemi Umbriedgeový a Popletala.

Chvilku si tak ještě pročítal noviny, když už byl čas snídaně. Zvedl se z křesla a šel nahoru do pokoje Dory a Harryho. Otevřel dveře, přešel doprostřed místnosti, rozhlédl se a zjistil, že oba spí. Ušklíbl se a dal si hůlku ke krku a zařval.

„Vstávat! Snídaně.“ Oba jako na povel se posadily na postel a zamžouraly očima na svého narušitele.

„Alastore to nemyslíš vážně. Zrovna jsem si lehla.“ Utrousila Dora sklesle. Harry to raději ani nijak nekomentoval a šel hned do koupelny.

„To už nestihneš. Tam půjdeš pak.“ Zastavil ho Alastor. Otočil se na Tonksovou a řekl.

„Teď sice ne ale před necelými dvěma hodinami.“

„To je jedno.“ Odvětila. Ale vstala a šla poslušně dolů do kuchyně s Harrym. Tam už na ně čekala obyčejná snídaně ve formě obložených chlebů. Pustily se do nich a po chvíli bez jediných řečí mu přisunul noviny. Harry se na něj nechápavě podíval, protože až moc dobře věděl co to je za novinu a rozhodně neměl náladu číst Denního věštce, ale po Moodyho přikývnutí se tedy začetl a jak zrovna žvýkal kousek chleba tak se rozkašlal a zčervenal. Tonksová se chvíli smála, ale potom se slitovala a dala mu pořádnou ránu do zad, kousek rozžvýkaného jídla mu vyletěl s pusy a přistál na chlebu, z kterého zrovna ukusoval Moody. Tomu hned zmizel pobavený úšklebek z tváře, odložil své sousto a sebral si další kousek. Tomu se zase docela smál Harry s Dorou.

„Tak vidím, že jsi dojedl.“ Zkonstatoval Moody. Tím přerušil jejich smích a oba poslouchali, co se bude dít.

„Tak se odebereme do sklepení, tam je poměrně dost místa na souboje.“ Po slovu, souboje, Harry nasucho polknul, zřejmě pochopil, co po něm Moody bude chtít. Zvedli se a šli. Za chvíli se objevily v docela prostorné místnosti, která byla zcela holá. Moody párkrát mávnul hůlkou a stěny trošičku zazářily. Na zdvihnuté obočí obou mladých kouzelníků řekl. „Polštářové zaklínadlo, přece si nevezmu na svědomí, kdyby se mu něco stalo.“ Dál to nerozebíral, postavil se proti Harrymu a s klidem řekl.

„Zaútoč.“ Harry chvíli váhal a díval se Moodymu do očí, ale pak opsal hůlkou malý kruh a řekl.

„Expelliarmus.“ Z jeho hůlky vyletěl červený paprsek, který Moody hladce odrazil do zdi.

„Slabé. Znovu!“ Harry zopakoval předešlou akci, Moody to opět odrazil.

„Soustřeď se! Znovu!“ A opět Harry vyslal odzbrojovací kouzlo, jenže na Moodyho to nemělo žádný efekt, zase to odrazil jako otravného komára.

„Více se soustřeď! Dej do toho více síly!“ Harry už posílal jeden Expellarmus za druhým, a Moody je odrážel.

„Více hýbej hůlkou, méně rukou!“ Přikázal mu Moody. Zasypával ho jedním za druhým, protože pochopil, co celou dobu dělal špatně, zbytečně protahoval pohyb.

„Výborně.“ Řekl Moody a nechal do sebe narazit jedno kouzlo a hůlka letěla už směrem k Harrymu, který se šklebil, jenže v půli cesty se hůlka se škubnutím vrátila ke svému Majiteli. Tonksová i Harry na to nevěřícně hleděli.

„J-Jak?“ Vykoktal ze sebe Harry. Moody se velice zaradoval.

„Takové malé eso v rukávu. Mám hůlku přivázanou k ruce, takovým tenkým provázkem. Myslím, že mudlové mu říkají silon. Není to vůbec vidět a dá se to velice dobře použít.“ Zasmál se.

„Samozřejmě proti Smrtijedům je ti to k ničemu, ty jsem fakt ještě neviděl použit odzbrojovací kletbu, ale na takové překvapeníčko do přátelského souboje to stačí.“

„Aha, no musím přiznat, fakt mě to rozhodilo.“ Přiznal Harry.

„To rozhodně zkusím.“ Přitakala Dora. Moody se pousmál a pak spustil.

„Tak dost tlachání, dáme si souboj. Tři kouzla, expelliarmus, impedimenta a protego. Žádná jiná. Rozumíš?“

„Jasně, rozumím.“ Přišly k sobě, pozvedly hůlky, uklonily si a nakonec od sebe odstoupily asi tři kroky. Dora se chytila odpočítávání. Hned jak vykřikla tři tak Harry švihl hůlkou s výkřikem impedimenta vyletěl paprsek z jeho hůlky, který narazil na mihotavou stěnu, která se tyčila před Moodym. Ten reagoval okamžitě a oplatil to stejnou kletbou, jenže Harry dostal zásah do hrudi a odletěl dozadu, narazil zády o stěnu za ním. Alastor se vesele šklebil na ležícího Harryho, jenže to ho hned přešlo, když se vůbec nezvedal. Dora hlasitě vyjekla a okamžitě k němu přiběhla.

***

Byl v kruhové místnosti, seděl na svém kamenném trůnu a shlížel z vrchu na své poddané v černých pláštích a bílými maskami. Přímo před ním klečela postava odlišujíc se od ostatních velice jasně, její hábit měl růžovou barvu.

„Kde je?“ Zasyčel temně hlas postavy.

„N-Nevím.“ Vykoktala  klanějící se postava ženským a roztřeseným hlasem.

„Jak nevíš? Měla jsi jasný úkol! Měla jsi ho hlídat a dovést na ministerstvo!“ Pozvedl svou bílou, kostnatou ruku, ve které svíral svou hůlku z tisu a jádrem pera z ptáka fénixe. Zahřměl.

„CRUCIO!“ Pak už jen byl slyšet jen písklavý jekot, který vydávala ona postava. Voldemort  položil svou ruku na opěradlo trůnu a pokračoval už klidnějším hlasem.

„Nejen že jsi mě opět zklamala Dolores, dokonce jsi měla tu drzost a vzala sis hábit barvy nepřípustné!“ Už se napřahoval k dalšímu seslání kletby, když Umbriedgeová pípla.

„Ale-Ale Potter měl pomoc! Určitě mu někdo pomáhal a…“ Nestihla doříct, protože vzduch proťal její další bolestivý nářek.

„Dám ti poslední šanci Dolores, přiveď mi tu mudlovskou šmejdku a toho krvezrádce co se baví s Potterem, pokud pokazíš i tohle, trest bude mnohem krutější, než si umíš představit.“ Dolores se okamžitě ještě více roztřásla až jí o sebe drnkotaly zuby jakoby jí byla zima.

„A-Ano můj pane. Nezklamu vás, slibuji. Splním co si po mě žá…“

„Ticho!“ Zahřměl. Podíval se zkoumavým pohledem po zbylých věrných a pak pokračoval.

„A vy.“ Ukázal na zbytek.

„Vystopujete Pottera. Je mi jedno jak to uděláte, ale nevracejte se bez něj!“

„A Snape!“ Jmenovaný předstoupil.

„Ano můj pane!“ Řekl zdvořile.

„Chci abys…“ Obraz zahalila hustá mlha a začal se vytrácet, když otevřel oči, tak zjistil, že je v nějaké holé místnosti a nad ním se sklání Dora a Alastor.

„Jsi v pořádku?“ Vypálila na něj Dora.

„Jo jsem.“ Odvětil, ale chytil se rukou své jizvy, protože mu v ní bolestivě pulzovalo.

„Bolí tě?“ A ukázal Moody na místo, kde se držel za hlavu.

„Jo šíleně. Byl jsem zase v jeho hlavě.“ Postěžoval si Harry, chvíli mlčel, ale pak znovu spustil.

„Mučil Umbriedgeovou…“

„Výborně ta si to zaslouží.“

„To sice jo, ale mučil jí, protože mě měla pohlídat a pak dovést na ministerstvo, zřejmě odtamtud do Azkabanu a k Voldemortovy. Pak jí řekl, že chce Hermionu a Rona.“ Podíval se prosebně na Alastora. Ten se na něj podíval a pak odvětil.

„Dobře, to trošku komplikuje situaci.“

„To určitě.“

„Chtěl jsem tě dnes učit. Takhle budeme muset jít zpátky do Bradavic pro ty dva a to je strašně nebezpečné a nerozumné.“ Harry se začal po tomhle velice vztekat.

„Na to ani nemyslete, samozřejmě, že tam půjdeme a vezmeme je sem!“

„Neslyšels? Nepůjdeš tam. Jak chceš jít tam, odkud jsi utíkal?“

„Dostanu se tam stejně panebože! Vezmu si neviditelný plášť a…“ Zarazil se, právě si uvědomil, že svůj plášť nemá.

„A co?“ Rýpnul si Moody.

„Zatraceně! Můj plášť má profesor Erlan.“

„Kdože?“ Zeptal se Alastor.

„To je profesor obrany proti černé magii, kterého nám představila Umbriedgeová před pár dny. Možná… Kdyby se nám ho povedlo kontaktovat, tak bychom je mohly bezpečně dostat ven.“

„Není bezpečné důvěřovat někomu, koho znáš sotva pár dní.“ Vypálil okamžitě na něj Alastor.

„Je to elf, ten asi moc lhát nebude, co jsem o nich četl tak jsou strašně vznešená rasa, ti neví, co to jsou intriky. Plně mu věřím, pomohl mi s útěkem.“ Moody se zasmál.

„Kamaráde, to bylo to nejsměšnější, co sem kdy slyšel. Věřit elfovy! Já bych takovému stvoření nemohl podívat ani do očí, jejich arogance nezná hranic! Pokud někdo zná slovo intrika tak jsou to právě elfové! Ale dobrá, jestli ti pomohl s tím útěkem, tak mu pošleme nějaký vzkaz.“ Zadíval se na Doru. A řekl.

„Zajdeš do Anglie a pošleš ho. Odsud to tam nepůjde poslat.“

„Ale… To mám jít přes toho minotaura sama?“ Bránila se roztřeseně.

„Samozřejmě. To zvládneš. A pro otevření dveří do Labyrintu je třeba dvakrát poklepat hůlkou a vyslovit heslo „Přicházím v míru“, ale to stačí neverbálně. Dora na něj upřela pronikavý pohled, ale dál to nějak nerozebírala, přikývla a odpověděla.

„Dobře, ale jak se mi něco stane je to na tebe.“

„Co by se ti mělo stát. Nic se ti nestane.“ Dodal Harry a konečně se zvedl, jizva ho už nepálila.

„Tak ať už jsi s nimi zpátky.“ Usmál se na ni. „Já si tady zatím hezky zatrénuju s Moodym.“ Ušklíbl se.

„Dobře.“ Odpověděla jednoslovně Tonksová, rozloučila se s nimi a vyšla z domu.

„Tak my si zatím dáme další souboj…“

„Proč říkáš Elfovy stvoření? Vždyť vypadají jako my, jen mají větší uši.“ Zkonstatoval Harry a Alastor se zasekl.

„Navíc pokud jsem to dobře pochopil tak na tomhle světě byly o hodně dřív než my.“ Doplnil se.

„A jak jim mám říkat? Lidi? To sotva. Ano jsou nám dost podobní, ale oni si myslí, že jsou něco víc. Rasa nám nadřazená, panovačná. Myslí si, že jejich kouzla jsou silnější, jen protože jsou Elfové, jsou strašně arogantní a povrchní, na všechno se dívají s vrchu.“ Odpověděl mu Moody a vypadal, že dál se tím nechce zaobírat.

„Docela mě to připomíná nás, lidi. Díváme se s vrchu na jiné rasy, domácí skřítky, skřety, obry, vlkodlaky a já nevím co všechno a myslíme si, že jsme něco víc jen, protože umíme kouzlit hůlkou.“ Moody se teď opravdu zarazil a jen nevěřícně sledoval.

„Myslím, že jejich magie, jako magie Elfů je opravdu silnější než naše, že oni se nedívají na nás s vrchu, protože jsou takový, jak vy říkáte, ale protože si to lidé zaslouží, nemyslíte? Stačí historie, nejen mudlů, ale i kouzelníků. Když se na světě děje něco hodně zlého, kdo to odnesl nejvíc? Ve velké míře mi lidé, ale i hodně kouzelných tvorů, dnes je málo jednorožců, ale proč? Protože je dost lidí loví, pro jejich kouzelnou moc, protože si myslí, že je to jen další zvíře.“ Alastor po něm koukal a mlčel, musel uznat, že ten kluk má v něčem pravdu. Ale nahlas by to asi nikdy nepřiznal na to má své hrdosti až moc, jenže pak si uvědomil, že jeho popis Elfa by mohl momentálně sedět na něj. Sklopil pohled k zemi.

„A-Asi máš pravdu.“ Zasekl se. Opět se zadíval do Harryho smaragdových očí. Ten se usmíval a i v jeho očích bylo vidět, že se velice dobře baví.

„Já vím, že mám.“ Zasmál se Harry. Pak ale zvážněl, a zeptal se.

„Jak dlouho by jim mělo trvat, než přijdou?“

„No dva dny cesta tam a zpátky. Takže pokud všechno vyjde, tak jsou zpátky za čtyři dny.“ Harry se stejně ošil a řekl.

„Mám z toho špatný pocit, že jsme tam Doru poslaly samotnou.“

„Copak nevěříš, že je zvládne dovést sem? Nevěříš, že je to schopná bystrozorka?“

„To sem nikdy neřekl, ale ať je člověk sebeschopnější, nemůže čelit velké přesile sám. Nebo takovému Minotaurovy.“ Na to se Moody rozesmál, skoro stejně jako při zmínce o elfovy.

„Jo takhle to je, ty nevěříš tomu, že je provede labyrintem?“

„To rozhodně nevěřím.“

„Neměj strach, víš. Všechny cesty vedou do Říma.“ Řekl tajemně Moody s úsměvem.

„A to myslíte, jako jak? Snad nebudeme muset pro ně jít až do Itálie?“ Zeptal se nechápavě Harry. Moody se přestal smát a zadíval se významně na Harryho.

„To nemyslíš vážně? To je jen starý Římský rčení. Jde o to… ale to je jedno. Prostě ten labyrint a Minotaur je jeden velký výmysl. Prostě jdeš a ta chodba se tam pořád mění. Nějak zahýbá, jindy jde rovně, a podle toho jaké máš srdce, tak podle toho tam budeš bloudit. Zlý člověk tam může strávit i celý svůj život, pokud si neuvědomí, své činy a nelituje jich.“

„Ale vždyť, já-já toho Minotaura slyšel! Byl jste tam, musel jste to slyšet taky.“

„Samozřejmě, obyčejné poplachové kouzlo, jen místo poplachu to spustí vrčení Minotaura.“

„Aha, tak ale proč se tomu říká labyrint, když vás sám dovede na konec vaší cesty?“

„Protože je to kouzlo labyrintu, v něm se taky můžeš ztratit na věky věků, ale s tím rozdílem, že tam se dokáže ztratit i člověk s dobrým srdcem.“

„Už to začínám celkem chápat.“ Odvětil Harry. Moody se po jeho slovech jen ušklíbl a řekl.

„Celkem? Co na tom nechápeš?“

„Ale nic, všechno chápu. V pohodě.“ Usmál se na něj.

„Tak dáme si ten souboj ne?“ Vystřelil najednou Harry až se Alastor lekl.

„Dobře, ale snad budeš lepší než minule.“

„Předtím jsem byl rozptylován.“

„A tak to by mě zajímalo čím.“

„Na tom nezáleží. Do střehu!“ Řekl Harry a Moody se už chystal, že na něj vyšle kouzlo, když v tom Harry spustil.

„Stejně by mě zajímalo, proč jste nám říkal o tom Minotaurovy a labyrintu, když to není pravda.“ Alastor si povzdychl a složil hůlku k tělu.

„Proč asi. Jen abych vás vyděsil a v případě Dory se mě to i povedlo, to musíš uznat.“ Harry se zasmál.

„Jo taky jsem měl na mále. Impedimenta.“ Dodal, ale nějak mu to nevyšlo, protože Moody ho odrazil a škaredě se na něj podíval.

„To jsem netušil, že umíš útočit na nepřipravené.“

„Jen jsem si zkoušel, jestli jsi opravdu vždy připraven na vše.“ Usmál se na něj Harry. Moody si odfrkl.

„Já vždycky, to bys už mohl vědět.“ A sám na něj poslal to samé kouzlo na konci své věty. Harry uskočil stranou a vítězoslavně se podíval na Moodyho, ale to ucítil nějaký tlak na své hrudi a pak náraz o zeď.

„Au, Co to?“ Zasténal Harry.

„Tak nějak jsem poslal tři kouzla, víš, do středu a asi o metr od něj vlevo i vpravo další. Prostě jsem předvídal, že uhneš.“

„Ale mohl jsem použít protego a ty bys minul.“

„Ano to mohl, uznávám, jenže jsi to neudělal, že?“ Z jeho hlasu bylo jasné, že se nehorázně baví.

„Stejně to nechápu, viděl jsem tě máchnout hůlkou jen jednou. A Jaký by to mělo smysl, když to kouzlo vlevo nebo vpravo dorazí o něco později než to ze středu.“

„To není až tak pravda Harry. Víš Maxima, není jediný kouzelný přívlastek, který se dá použít ke kouzlu, je jich i pár dalších, ale to až později to teď nebudeme rozebírat, ale ten co jsem použil já tak paprsek roztrojí právě v rozpětí jednoho metru. Samozřejmě, že každý z těch paprsků má jen třetinovou sílu. Víš jak to je vše co má své výhody má i nevýhody, dokonalé v tomto světě není nic.“

„Ale ano, dokonalá smrtící kletba Avada Kedavra.“

„Taky to má své proti.“ Odpověděl Moody.

„A jaké?“

„Roztrhá ti to duši. Ta kletba oddělí duši od těla, to určitě víš. Ale co nevíš, že roztrhne duši kouzelníka, který jí vyslal. A čím víc máš poškozenou duši, tím větší tě muka čekají na věčnosti.“ Odpověděl mu Moody.

„Ale roztrhnout duši, to snad udělá každá vražda ne?“

„Každá ne, taky záleží koho a jestli toho lituješ, nebo to bylo v sebeobraně a podobně, jenže Avada roztrhne tvou duši při každém použití a následné vraždě, kohokoliv i samotného Lorda Voldemorta.“

„Aha rozumím.“ Odpověděl Harry a už se tím nezabýval, zjistil zajímavou věc. Ale pak se zeptal.

„A mám teď roztrhanou duši já? Když jsem zabil těch deset smrtijedů.“

„Řekl bych, že ne, ale to ti nedokážu povědět. Navíc pokud vím, tak při té tvé přísaze se hůlka jasně rozzářila, že?“ Po Harryho přikývnutí pokračoval.

„To znamená, že tvá hůlka a duše s tebou souhlasí a podporují tě v daném slibu.“

„A to znamená co?“

„Že nejspíš můžeš zabíjet smrtijedy jak se ti zlíbí, ale duši ti to nerozerve.“

„A jak by vypadalo, že semnou duše ani hůlka nesouhlasí?“

„Naprosto opačně, nezářila by, jen by s ní prostě vyletěl proud světla a obtočil tě. Ale tak jako tak, bys tu přísahu musel plnit. A pokud to správně chápu, dal jsi pouze přísahu, nikoliv neporušitelný slib, že?“

„Ano.“

„V tom případě, po jejím porušení neumřeš, ale budeš prožívat obrovské bolesti, ale můžeš z nich zešílet, je to jako Cruciatus.“

„To jsem potěšen.“ A svěsil hlavu dolů.

„Stejně co s těmi grázly chceš dělat?“ Po těchto slovech se mu Harry podíval přímo do jeho očí.

„Když ho v boji omráčíš, tak nějaký druhý ho probudí, všechny odzbrojovat nemůžeš, protože bys za chvíli neměl kam ty hůlky dávat, svazovat máš to samé jako omračování, jenže i když se ti to náhodou povede, tak co se s mini stane? Bystrozoři je odvedou na Ministerstvo, Popletal jim nařídí Azkaban a v zápětí jsou v dalším boji a ty toho samého smrtijeda dostaneš znovu. Prostě je nutné je zabíjet, i když se mi to strašně příčí.“ Harry věděl, že má Alastor jasnou pravdu, jenže nevěděl, jestli by dokázal někoho jen tak zabít, ano už zabil ty smrtijedy na hradě, ale to bylo pod vlivem obrovského vzteku po smrti Brumbála. Vůbec nic neříkal, jen sklopil pohled a němě přikývnul. Moody ho nechal ještě chvíli přemýšlet, ale pak začal.

„No měli bychom konečně dělat něco užitečnějšího.“ Poplácal Harryho po rameni a šlo vidět, že si značně ulevil.  Postavily se opět proti sobě a začal souboj. Moody Harryho opravdu moc nešetřil, protože prakticky každé druhé kouzlo Harry schytal a díky tomu skončil vždy přilepený na zdi. Když už se Harry zvedal asi tak po dvacáté ze země tak zaprotestoval.

„To se mě snažíš naučit jak správně padat?“

„Ne to ne, spíš trénuju tvoje reflexy, snažím se, aby ses naučil kouzlům uhýbat a odrážet je, protože Protego nemůžeš čarovat do nekonečna.“

„Jak nemůžu do nekonečna?“

„Protego vydrží kolem pěti vteřin, ale než ho dokážeš vyčarovat znovu tak ti mezi prvním a druhým vznikne mezera i kdyby jen vteřinová tak se ti může stát osudnou, protože se do toho intervalu trefí tvůj protivník, co vyšle několik kouzel po sobě.“

„Stejně moc nechápu tu techniku jak odrážet ty kouzla.“ Moody se na něj podíval jak na blázna.

„To jsi to nemohl říct dřív?“ Povzdechl si.

„Je to jednoduché, prostě to kouzlo jakoby chytíš hůlkou a švihneš pryč, zkušenější dokážou kletbu odrazit na toho, co ji vyslal. Problém je u Expelliarmu to neodrazíš jen tak, protože jak ti kouzlo narazí do hůlky tak jí to chce vyrvat z tvojí ruky, u toho kouzla musíš být velice přesný.“

„A to je opravdu vše? To nic víc k tomu nepotřebuju?“

„No ono to není tak lehké, jak se na první pohled zdá.“ Uzemnil ho Alastor.

„Na odražení některých kleteb jsou speciální pohyby, ale ty si probereme později, zatím to budeš zkoušet takhle. Budu na tebe vysílat nějaký kletby, budu se snažit, aby to bylo všechno mířeno na hůlku, abys to měl jednodušší, ale potom už to takhle rozhodně nepůjde.“ Ukončil svůj monolog Moody a po Harryho přikývnutí se zase postavil do bojového postoje. Napočítal do tří a vyslal paprsek přímo na Harryho hůlku, ten jí vrazil přímo do paprsku a trhl bokem, jenže místo očekávaného odrážení ho trošku vychýlil a ten mu narazil přímo do obličeje, kde mu okamžitě naskákali veliké červené a bolavé pupínky. Alastora to nijak nevyvedlo z míry a vyslal další kletbu, Harry chtěl zopakovat, co před chvíli, jenže nebyl dost rychlý a kletba mu narazila do ruky, začal se šílené smát a ohmatávat. Když se dosmál a postavil, kývnul na Moodyho, který vyslal další. Takhle to pokračovalo až do oběda a Harry neodrazil správně ještě ani jednu kletbu, všechny skončily na něm, ať už na jakékoli části jeho těla. Měl dlouhé nehty, vlasy, řasy, dokonce mu vyrostly i chlupy všude po těle a vousy, celé tělo plné bolavých boláků a různě všelijak jinak zaneřáděné zvláštními kletbami, které místo ublížení mají zajistit velmi nepříjemný den, prokletému.

„Pro dnes to už stačilo, půjdeme se nahoru najíst a pak pocvičíme Nitrobranu, sice jsem chtěl, aby se to Dora učila taky, ale nevadí, přidá se k tobě o něco později.“

„Já myslel, že nitrobranu musí umět každý bystrozor.“ Zeptal se Harry.

„To není tak úplně pravda, Harry. Je dobré když jí umíš, ale těm co jí neumí, nejsou svěřovány tajné operace a podobně, to je pochopitelné, že?“

„A-ano asi ano.“ Vykoktal Harry.

„Mohl bys prosím tě konečně odstranit ty boláky a to všechno co jsi mi vyčaroval?“ Zažadonil Harry a Alastor ho sjel výtahovým pohledem a pak pronesl.

„No když tak hezky prosíš, tak jo.“ Zamával nad ním párkrát hůlkou a Harry byl zase Harry.

„Díky.“ Řekl jen, Alastor pokýval hlavou, jakože není zač a vydali se do kuchyně na oběd a Harry cestou přemýšlel o nitrobraně.

„Alastore, jakou mám šanci naučit se nitrobranu, protože Snape říkal, že žádnou, když se mi to snažil vtlouct do hlavy.“

„No, Snape má možná trochu jiný metody než já, takže ti to nemůžu s určitostí říct, no jistotu můžu mít jedině s tím, že tě večer bude šíleně bolet hlava.“

„No v tom případě se ty tvoje metody od těch jeho neliší.“

„A to jsi poznal podle čeho.“

„Ta bolest hlavy. Po jeho hodinách mě šíleně třeštilo v hlavě, ale je pravda, že ty říkáš až večer a se Snapem mi stačila necelá hodina.“

„Aha, po každé metodě výuky nitrobrany bolí hlava, ale jestli tě bolela už do hodiny tak buď máš na to veliký talent, nebo ti Snape jen prohlížel vzpomínky a neřekl ti jak se pořádně bránit.“

„Jednoznačně druhá možnost.“ Zkonstatoval Harry a zavzpomínal na Snapeův kabinet. Alastor se zasmál.

„To by mě zajímalo, co jste v tom jeho kabinetu dělaly, že na to máš takový špatný vzpomínky.“ Smál se dál a tak mu to Harry začal vyprávět, jenže toho nebylo moc, tak to stihl ještě než si sedly ke stolu, kde se objevil Dobby a začal nosit na stůl, s přáním dobré chuti se hladově pustily, do jídla. Hned po něm se, ale vrátily zpátky do výcvikové místnosti, jak si ji pojmenovaly.

„Takže, prostě si tady sedni na zem.“ Harry tak udělal a díval se pořád na Alastora.

„Prvních pár hodin se tě nebudu snažit napadnout, musíš prvně vyčistit svou mysl od zbytečných pocitů, vjemů a vlivů, které nepotřebuješ, ale přesto tam jsou. A než začneš protestovat, tohle je ta nejtěžší část. Zavři oči a skus nemyslet na nic.“ Začal mluvit velmi tichým hlasem.

„Vypusť všechny myšlenky, dělej, jakože o nich nevíš, nemysli vůbec na nic, nech svou mysl v naprostém klidu.“ Harrymu v mysli všechny vzpomínky kroužily a vůbec to nevypadalo, že by dělal, co se po něm chce. Seděl tak dobrou hodinu, než otevřel oči.

„Tak co?“ Vychrlil na něj Alastor, značně znuděn tím, že tam musel sedět a nic nedělat.

„Vůbec nic, jak se snažím myslet na nic tak mi všechny myšlenky začnou kroužit v hlavě a pak se je snažím vystrnadit z hlavy ven a to je potom nějak ještě horší a míchají se mi do toho pak i pocity z těch vzpomínek. Vůbec to nejde, nejhorší je, když prostě jen koukám jakoby do prázdna, že nic nemyslím, začnu se vnitřně radovat, že mi to jde a to mě pak nahodí další vzpomínky. A když se raduju a okřiknu se a jsem zase v klidu a chci se zase radovat, tak mi to nahodí další myšlenky, protože myslím na to, že nesmím myslet na radost z toho, že mi jde nemyslet.“ Ukončil svůj monolog a koukal na Alastora, který vypadal velice zmaten Harrym.

„To mi chceš říct, že ses celou hodinu v mysli hádal sám se sebou, o tom nad čím smíš a nesmíš myslet?!“ Zvýšil trošku hlas Alastor.

„Celou dobu ne, byly taky chvilky, kdy se mi vedlo nemyslet na nic, ale moc dlouho to nevydržím.“

„Chybí ti trpělivost.“

„Nechybí! Jen…“

„Jen ji nemáš dost.“ Zkonstatoval tentokrát Moody a propaloval pohledem Harryho.

„To by stačilo, doufal jsem, že to pochopíš rychle, ale ne já tu nehodlám sedět. Běž do svého pokoje a tam trénuj, kdybys něco nevěděl, tak zamnou, můžeš přijít, ale v žádném případě nedělej něco jiného, rozumíš?“

„Jasně.“ Řekl s úsměvem Harry. „Přece mě znáš. Já se budu učit na nic nemyslet.“ Usmíval se od ucha k uchu.

„No hele mě to je vážně jedno, pokud to nebudeš dělat tak se to nenaučíš a potom si, ale neztěžuj, že to neumíš.“ Oplatil mu úsměv Alastor.

„Dobře, slibuju, že budu.“ Na to se zvedly a Harry šel do svého pokoje, kde okamžitě trénoval nemyšlení. A Alastor se krásně rozvalil na pohovce.

„Možná bych mohl jít do těch Bradavic, Dora není sice úplně blbá, ale je to nemehlo.“ Zamyslel se. Párkrát mávl hůlkou a objevil se před ním pergamen, na který napsal vzkaz pro Harryho, nechal ho ležet na stole a vyšel z domu.

Harry, seděl na své posteli se zavřenýma očima, šlo na něm vidět, že se hodně soustředí, protože od samotného velikého soustředění mu stékal pot po celém obličeji. Po další hodině toho nechal.

„Myslím, že si chvíli odpočinu.“ Řekl a chytil se knížky magie vyvolávání. Jenže tam nezjistil nic nového, knížka mu pořád říkala, že prvně musí umět Magii pěti. Pořád si nad tím lámal hlavu, nevěděl ani zdaleka co by to mohlo znamenat.

„Možná profesor Erlan bude vědět, je přece ten Mág, sice nemám vůbec ponětí jaký je rozdíl mezi mágem a kouzelníkem, ale vše si nechám vysvětlit, až ho potkám.“ Chvíli nevěděl, co má dělat, tak se rozhodl, pokračovat v nic nemyšlení, jenže opět mu to moc nešlo.

„A co jsem čekal? Že to zkusím dvakrát a po třetí se mě to zázračně povede?“ Řekl sarkasticky a vstal z postele.

„Dobby?“ Zvolal a s hlasitým zvukem charakteristickým pro přemístění se objevil malý domácí skřítek.

„Je tady něco co by ubohý Dobby pro vás mohl udělat, Pane?“ Řekl Dobby tím nejponíženějším tónem jakým to dokázal.

„Mohl bys prosím, zjistit kde je Alastor? Nerad bych totiž běhal po domě a hledal ho, není to tu zase tak malé.“

„Nevím kde pán je, Pane. Pán před chvíli opustil dům, Pane a Dobbymu neřekl, kam jde.“

„Aha.“ Usmál se Harry.

„To znamená, že mám barák pro sebe.“ Vyskočil si.

„Díky Dobby.“ Řekl, ještě než skřítek zmizel. Sešel dolů do obýváku a první co ho praštilo do očí, byl pergamen na stole, přešel k němu a začetl se.

Harry,

Šel jsem do Bradavic za tou Grangerovou a Weasleym raději taky. Dora sice je dobrá bystrozorka, ale je naprostý nemehlo a nevím, co vyvede, jo přesněji mám na mysli to, co se stalo před pár dny. Dohlédnu na ně tak o ně neměj strach, trénuj mysl, a když tak můžeš zajít někam do města, hlavní město Reykjavík je čistě kouzelnické, tam se nemusíš bát odhalení. Nevím, jestli jsem ti to už říkal, no nevadí, prostě leť na sever a první veliké město je ono. Ale tam kde sem ti říkal, raději neriskuj, nevíš, čeho jsou mudlové schopni. Tak za čtyři dny nazdar. 

                                                                                                                                                             Alastor Moody

„No výborně, a mě řekne, že můj výcvik je přednější a sám si odkráčí, ale má to i světlý stránky, můžu si dělat čtyři dny, co chci.“ Zasmál se. „Tak kam vyrazím první? Možná by to bylo dobré zajít do toho kouzelnickýho města, jak to psal?“ Koukl se znovu na dopis. „A Rejkjavík.“ Usmál, sebral svůj zmenšený kulový blesk a vyšel před dům. Následně zamířil ven z města, a když tam došel tak nasedl na své koště a letěl na sever, jak mu to poradil Moody.

**O dva dny později…**

V noci nedaleko Bradavického hradu postávali dvě postavy, jedna podle křivek, jednoznačně žena propalovala toho druhého pohledem.

„Pořád jsi na mě naštvaná, že jsem šel za tebou?“ Přikývla, ale nijak víc to nekomentovala.

„Poslala jsi mu ten dopis?“ další přikývnutí.

„A odepsal?“ Opět pouze přikývnula, ale poté mu podala kousek pergamenu, který měla daný ve své kapse. Moody si ho jen v rychlosti proletěl a zašklebil se.

„Nečeká, žádné komplikace. Z toho dopisu jen číší arogance.“ Opět to nijak nekomentovala a byla potichu.

„Hodláš se semnou i bavit?“ Řekl už nabručeně, opět mu odpověděla jen strohým přikývnutím. Alastor se jen zhluboka nadechl a vydechl. Bylo vidět, že ho to značně uklidnilo, ale pak jeho kouzelnické oko, jakoby něco zaměřilo. Jen stroze pronesl.

„Už jdou.“  A opravdu za chvíli se před nimi objevily tři postavy, které se jakoby z ničeho vynořily.

„Vy budete, Alastor Moody a vy slečno?“ Řekl jemným hlasem Erlan, Tonksová si ho sjela výtahovým pohledem, ušklíbla se a řekla.

„Tonksová.“ Řekla stroze.

„Ahoj Rone, Ahoj Hermiono.“ Dodala rychle.

„Dobře dost tlachání.“ Zachroptěl Moody.

„Musíme vyrazit, dokud ještě neví, že nejste ve svých postelích.“

„Ehm-Ehm.“ Zaznělo odněkud za domem v Prasinkách, tenkým pisklavým hlasem. „Promiňte, že vás vyrušuji uprostřed vaší konverzace, ale my už víme, že tito studenti nejsou ve svých postelích, a pokud dovolíte, ráda bych je odvedla zpátky do školy a tam je náležitě potrestala.“ Řekla malá žena v růžovém svetru.

„Bohužel toto vám dovolit nemohu.“ Pronesl hrdě Erlan. Umbriedgeová se na něj upřeně a překvapeně zadívala, jakoby si ho předtím nevšimla.

„Ale pane profesore, vy jste těmto studentům snad pomáhal opustit tak bezpečné prostředí jako jsou Bradavice?“ Zeptala se hranou milostí.

„Samozřejmě. A teď když nás omluvíte, musíme jít.“ A tím vykročil směrem z Prasinek, jenže hned se zastavil. Stálo před ním, sedm mužů zahalených v dlouhých černých pláštích s kápí na hlavě a stříbrnou maskou místo obličeje. Erlan se pro sebe jen nepatrně usmál.

„Bohužel nemohu vás pustit, pane profesore.“ Erlan se jen ušklíbnul. Napřáhl ruce před sebe, pak je otočil dlaněmi k sobě a přitáhl ruce k tělu, tak že jedna dlaň byla dole a druhá nahoře, a mezi nimi se objevila černá kulička, která během chvilky vzplála a zvětšovala se, jak Erlan od sebe dlaně oddaloval, pak držel ohnivou kouli o velikosti fotbalového míče a oběma dlaněmi ji mrštil před sebe. Smrtijed na kterého koule mířila, zareagoval pohotově a vytvořil ohnivzdorný štít, do kterého koule narazila velikou rychlostí. Jenže při nárazu koule explodovala a tím popálila Smrtijedy okolo a toho za štítem výbuch vymrštil několik metrů dozadu.

„Jdeme!“ Řekl rychle a popadl ostatní, aby se rozběhli, protože právě teď vůbec nebyly schopni pohybu, jak se dívaly na to, co Erlan udělal.

„Ti zatracení šmejdi. Dali sem proti přemisťovací bariéru.“ Když doběhly kousek za hranice bariéry, ozvala se jen velká rána a v tu ránu někde zmizely. Objevily se na nějakém poli.

„Tak, teď nám prosím řekněte, kudy se máme vydat a půjdeme.“ Řekl Erlan. Moody se rozhlížel svým kouzelnickým okem kolem dokola, jakoby to tady viděl po prvé, ale pak ukázal a řekl.

„Tamtudy, dva a půl dne cesty. Něco narušilo naše přemístění a vyhodilo nás to jinde.“

„Doufám, profesore, že sebou máte koště?“ Zeptal se Moody.

„Ne to bohužel nemám, a jak je mi známo tak ani tito studenti ho nemají.“ Moody jenom zaklel.

„V tom případě to bude trvat třikrát tak dlouho.“

„S tím nesouhlasím.“ Řekl najednou Erlan.

„Mohu nás kousek posunout možná až o několik set kilometrů, ale dost mě to vyčerpá.“

„A jak se tam chcete přemístit, když nevíte, jak to tam vypadá? Je to velice riskantní.“

„Kdo říkal, že se budu přemisťovat.“ Odpověděl mu tajemně. Na jeho znamení se ho všichni chytili a on se natočil směrem, kterým ukazoval Alastor. Zavřel oči, vyčistil si mysl a najednou jako by se všichni rozplynuly. Objevily se v lese těsně před stromem. Erlan si jen tiše oddychnul a znovu zavřel oči. Opět se soustředil, ale tentokrát se objevily na mýtince.

„Kousek jsem nás…“ Nedořekl, protože omdlel a začal padat, ale než dopadl tak ho zachytila Hermiona.

„Je hrozně vyčerpaný, budeme si muset odpočinout.“ Moody jen přikývl a jeho oko zkoumalo vše, co se dalo.

„Pěkný, dostal nás na půl cesty. Přemístit se na slepo, na takovou velikou vzdálenost s tolika lidmi.“ Bručel si Moody.

„Možná přece jen měl Harry pravdu.“ Řekl si už jen pro sebe a sledoval Erlana, klidně oddechujícího.

„Kam vlastně máme namířeno?“ Pohotově se zeptala Hermiona a její touha, po tom všechno vědět o sobě už dávala znát.

„To se dozvíš, až na místě, jediné co ti řeknu je, že tam na nás čeká Harry.“ Hermioně se rozšířily zorničky.

„Harry? Čeká? Dobrovolně?“ Vysoukala ze sebe.

„No není to tak úplně dobrovolně, samozřejmě, ale čeká.“ Řekl Moody s naprostým klidem.

„Teď si ale všichni odpočiňte.“  Všichni si přičarovaly nějakou deku s kterou se přikryli, i když bylo léto tak v noci pěkně mrzlo.

Když se ráno všichni probudili, bez řečí si stouply k Erlanovy, který je měl přesunout o další kus cesty. Než se nadáli, stáli kousek od malé vesničky, kde byl průchod do onoho „labyrintu“. Moody se opět rozhlédl, zatímco ostatní podepřely Erlana.

„Ten kousek dojdeme, je to pár set metrů.“ Řekl a všichni vyšli vpřed. Dorazily k onomu domku a následně prošli labyrintem. Moody je pak s většími obtížemi přemístil k městu, kde probíhal výcvik Harryho a pak už jen došli k němu.

Harry zrovna seděl v obýváku a četl si nějakou knihu, když se otevřely dveře, na nic nečekal a už měl hůlku v ruce, pak si všiml Moodyho, Tonksové, trochu unaveného profesora Erlana, který byl podepírán…

„Hermiono! Rone!“ Vykřikl a pomohl jim profesora dostat na sedačku.

„Tak co měli jste cestou nějaké potíže?“ Vychrlil.

„Jen pár smrtijedů.“ Odpověděl ležérně Moody, ale bylo vidět, že kouzelné oko pořád zavrtává do Erlana.

„Harry musíme ti něco říct…“ Začal Ron a podíval se nejistě na Hermionu, která neznatelně přikývla. Harrymu zmrzl úsměv na tváři a zeptal se.

„Co? Co se děje?“

„Víš… Ginny ona…“

„Co se jí stalo? Kde je? Není… ne-není mrtvá že ne?“

„Ne to ona je živá až moc, ale přidala se k nim.“ Řekl Ron a schoval hlavu do dlaní, Hermiona se k němu hned dostala a objala ho. Harry vypadal, jako že nechápe. Tak Hermiona spustila.

„Celou dobu to byla ona. Donášela na nás k Umbriedgeové a jednou když jsme byly ve sprše, viděla jsem znamení zla. To ona nás slyšela tenkrát v té společenské místnosti.“ Řekla a Harrymu se střídaly různé výrazy ve tváři a skončilo to vyděšeným pohledem na Rona a pak suchým polknutím.

„A sakra.“ Řekl nahlas, ale v hlavě vzpomínal na svou přísahu.

„Rone já… já…“ chtěl něco říct, ale hlas se mu zlomil, Hermioně se blesklo v očích pochopení a něco zašeptala Ronovy.

„V pohodě Harry, já vím…“ V místnosti nastalo ticho přerušované jen slabým chrápáním profesora Erlana. Tonksová si sedla vedle Harryho a vzala ho kolem ramen a pošeptala mu do ucha.

„Neboj, to bude dobrý, to zvládneš.“ Zachvěl se, když její dech narážel na jeho kůži, ale jen se na ni slabě usmál a snažil se nedat najevo své rozpoložení z její blízkosti.

„Harry, vezmi ty tři nahoru a ukaž jim jejich pokoj, je to ten hned vedle vašeho.“

„Já myslel, že tu další pokoje nejsou.“ Řekl Harry.

„Že něco nevidíš, neznamená, že to tam není, žijeme ve světě kouzel Harry, otevři oči.“ Opáčil mu Alastor. Harry jen přikývnul a popadly s Ronem spícího Erlana, odvlékly ho nahoru, kde si Harry všiml dveří, o kterých mu dole říkal Alastor, přísahal by, že tam předtím nebyly. Vešli dovnitř a pokoj to byl opravdu strohý, tři postele, skříně malá knihovnička a stolečky.

„A to mám spát s dvěma kluky v jednom pokoji?“ Řekla Hermiona.

„O snad se nestydíš. Navíc převlíkat se můžeš v koupelně.“ Řekl jejím směrem Harry a smál se. Hodily Erlana na jednu postel, který jen něco zachroptěl a pak se otočil na ty dva.

„Pokoj vedle je můj a Dory a naproti spí Alastor.“ Řekl

„A proč je to takhle? Proč prostě nejsme tři kluci tady a dvě holky tam?“ Ptal se Ron.

„To nevím, to je napsáno ve hvězdách, opravdu mám teď lepší věci na přemýšlení než to že nejsme v jednom pokoji.“ Řekl a odešel pryč z místnosti, Hermiona se podívala hnusně na Rona a řekla.

„Co je? Co sem řek?“ Střídal pohled ode dveří k Hermioně.

„Nic, vůbec nic Ronalde.“ Ron nasucho polknul, pokud mu říká Ronalde tak to asi dost zpackal.

„On a Ginny spolu chodili, víš to?“ Teď to byl Ron, kdo naštvaně koukal na ni.

„Co tak koukáš? Ginny není malá, ona se rozhodla sama za sebe.“

„O to nejde, ale říkáš, chodily? Už asi vím, co jí dohnalo k tomu, aby se k nim přidala.“

„A co?“

„Harry. Tedy rozchod s ním.“

„Och, to mě nenapadlo.“

„Hermiono, tak nějak jsem si všiml.“

„Harry? Chodil jsi poctivě běhat a cvičil jsi mysl, jak jsem ti říkal?“ Zeptal se ho Alastor, hned jak přišel dolů. Sice se ho chtěl zeptat na ten pokoj, ale rozhodl se, že to nebude řešit. Prostě ho dům nějak přidělal a víc nepotřeboval momentálně vědět, žije přece ve světě kouzel.

„Samozřejmě, ale zkusil jsem to jiným způsobem, byl jsem v tom městě na R…“

„Reykjavík.“ Zabrblal Moody.

„Jo v tom, a navštívil jsem knihovnu. Našel jsem dobrou knížku o Nitrobraně a našel jsem tam zajímavou metodu, místo nemyslet na nic myslet na něco neurčitého, jako je hladina vody, nebo plamen, nebo hučící vítr, nebo třeba jen na hliněnou zemi, nebo je zkoušet nějak kombinovat. Tak jsem to úplně zkoušel a měl jsem pocit, že jsem vyzkoušel všechno, ale pak mě napadla taková šílená představa, prostě myslím na hladinu vody, na který je vidět hliněný ostrov s malým táborovým ohněm, s kterým si pohrává vítr, prostě takhle dokážu udržet mysl klidnou nejdéle.“ Moody se zamyslel.

„Zajímavé, tak to vyzkoušíme ne?“ Prohlásil Moody a než Harry stačil cokoliv říct tak na něj mířila hůlka a už se mu hrabal v mysli. Harry okamžitě začal myslet na svoji představu hořícího ostrova a zdálo se, že to i zabírá, ale za chvíli pocítil, že jeho „obrana“ není dostatečná a už se mu Moody opět hrabal v jeho vzpomínkách, ale hned na to vše skončilo.

„Hmf.“ Odfrkl si Alastor „Je to rozhodně lepší, dokonce jsem se cítil zmatený, co se děje, je to zvláštní způsob obrany. Ale je vidět, že ti to pomáhá, tak v tom pokračuj.“ Harry jen přikývnul.

„Jaký způsob obrany?“ Uslyšeli ze schodů, a když se tam otočily tak uviděly Erlana.

„Nitrobrana, Harry se jí učí takovým zvláštním způsobem.“ Řekl Moody a podíval se na Harryho, který začal říkat o své představě v hlavě, aby přerušil tok svých myšlenek. Erlan se na chvíli zvláštně na Harryho podíval a pak řekl jen.

„Ano tento způsob znám, je poměrně známí mezi elfy, pro někoho je prostě těžké nemyslet na nic, že?“ Usmál se.

„Ano to je.“ Řekl rozpačitě Harrry. „Profesore? Mohl bych s vámi mluvit o samotě? V mém pokoji.“

„Samozřejmě.“ A tak vyšli schody a vešli do jeho pokoje, jenže tam už byla Tonksová a něco si četla.

„Slečno Tonksová, prosím omluvte nás, potřebujeme si s Harrym promluvit.“ Řekl zdvořile, ta jen přikývla a opustila místnost.

„Tak o čem jsi semnou chtěl mluvit Harry?“

„Jde o to, že v Bradavické knihovně, jsem našel knížku, no je hodně stará, podívejte.“ Chvíli se hrabal ve svých věcech, když jí pak našel, tak jí podal profesorovy, který si jí nedůvěřivě prohlížel.

„Nevím co je to za knížku, nedokážu přečíst ten název, velice stará runová značení. Zapomenutá.“

„To není problém, profesore, já to přečíst dokážu.“ Ten se na něj zvláštně zadíval.

„Píše se tam Magie vyvolávání - nejmocnější  magie Lichů.“ Když to Erlan slyšel, rozšířily se mu očí překvapením, poté zděšením a pak odhodil knihu na postel.

„Tu-tu knihu schovej, nevytahuj jí a nikdy v ní nečti!“

„To už je pozdě profesore, už jsem si něco přečetl, ale psalo se tam jen, že musím znát magii pěti. Proč jste z té knihy zděšen, pane profesore?“

„Ta kniha je zlá, hodně zlá, ty asi nemáš ponětí co, respektive kdo ten Lich je, že?“ Harry nesouhlasně zavrtěl hlavou.

„Jsou to velice silní kouzelníci, temní kouzelníci. Aby ses jím stal, musíš ovládnout tak zvanou temnou magickou pětku, samozřejmě existuje i světlá, a splnit rituál smrti.“ Harry na něj koukal jako na blázna.

„Ale co to je ta magická pětka?“ Zeptal se.

„Existuje šest magických stupňů. První je kouzelník. Druhý je mág prvního stupně nazýván učeň. Třetí je mág druhého stupně nebo jen mág, to jsem mimochodem já. Čtvrtý je Arcimág, kde se už cesty rozcházejí, na bílé a temné umění, světlo a stín dva absolutní protiklady, ani jeden nemůže existovat uvnitř toho druhého. Pátý je Nekromant nebo Sentinel (ochránce). A šestý Lich z Nekromanta a Inkvizitor ze Sentinela.“ Harry nasucho polknul.

„A ty, pokud dokážeš číst ve starých runách…“

„Ani nevím, že to umím, prostě na to kouknu a vidím to jako angličtinu.“ Řekl zdráhavě Harry. Erlan zamyšleně přikývnul.

„Ano, pokud to umíš, máš největší možný předpoklad dosáhnout pátého možná i šestého magického stupně. Jenže ta cesta je zrádná, z čistého se lehce stane špinavé, to si pamatuj.“

„Mluvil jste o rituálu smrti, co je pro toho… Ink… Inkvizitora?“

„Rituál života.“

„A asi nevíte, co to obnáší co? Oba dva.“

„To neví nikdo, většina co dosáhla moci Inkvizitora, odešla do světa Aetheru. Do světa věřících a osvícených jak tomu říkají a ti co dosáhly moci Liche, bohudík už jsou jen tři, nechávají si toto pro sebe jako tajemství, mnoho Nekromantů zemřelo při bádání toho, co rituál smrti obnáší. Mohu tě učit, přinejmenším tě dostat na druhý stupeň, ten způsob nitrobrany co používáš, neslouží jen k ochraně mysli, ale také ke zjištění tvých živlů a jak to vypadá, jsi jako já a plno dalších mágů, ovládneš všechny čtyři základní živly. Což taky dokazuje fakt, že umíš číst ve starých runách, protože k ovládnutí čtvrtého stupně, musíš znát minimálně tři základní živly, abys ovládl světlo, nebo stín.“

„A jak poznám, že ovládnu stín nebo světlo?“

„To se bohužel ptáš toho nesprávného mága, chlapče, zeptej se Voldemorta ten je Nekromant.“ Harry na něj vyjeveně civěl.

„C-Cože?“ Vydal ze sebe přiškrceně.

„A jak s ním mohl Brumbál bojovat tak vyrovnaně?“ Zeptal se.

„On byl Sentinel.“ Řekl potichu. Harry polknul.

„To znamená, že teď má poměrně velikou výhodu zlo, pokud má někoho tak mocného na své straně.“

„Ano, na dobré straně je to momentálně samý kouzelník, který ani to neumí pořádně.“ Zkonstatoval jejich situaci poměrně s velikým klidem.

„Ale, ale jak ho máme porazit?“

„To jsi snad už zjistil, nemám pravdu? Viteály. Každý Nekromant má aspoň jeden. Je to nějaká jejich podmínka a součást rituálu.“

„Voldemort jich měl sedm.“

„Ano a to mě připomíná, tady mám tvůj plášť.“ Vytáhl z kapsy poskládaný Harryho neviditelný plášť a ten když ho chytil tak na zem spadla černá korunka.

„Co to je?“

„Diadém Roweny z Havraspáru, Voldemortův viteál, bohužel není zničen, nevím jak na to, už jsem zkusil vše.“

„Kde byl?“

„V Bradavicích, zabralo mi hodně času, než jsem ho našel, zajímavá ta komnata, která ti ukáže vše, co potřebuješ.“

„Ah komnata nejvyšší potřeby.“

„Velice příhodné jméno, to ano.“ Brblal si Erlan.

„No nic já tedy půjdu dolů, mám více méně hlad.“

„Jídlo vám Alastor nedá, předtím než bude, je na to nějak vysazenej, prostě v přesně určený hodiny. A profesore? Kdy mě budete učit?“

„Až splníš podmínku plnoletosti tak o půlnoci toho dne tě přijmu jako učedníka. Stanu se tvým Mistrem.“ Řekl s úsměvem.

„Děkuji, profesore, err Mistře.“ Vrátil mu úsměv Harry.

„Zatím pořád profesor, Harry. Vlastně, ani to už nejsem, Paní ředitelka mě viděla odcházet s vašimi přáteli, velice milá paní, ale myslím, že po tomto incidentu už nebudu mít nadále profesorské křeslo. A jak to tak vypadá, vždycky se učiteli obrany proti černé magii něco stane ke konci roku a musí odstoupit ze svého místa, nebo je vyhozen, takže nezáleží, kdy do školy přijde, jen prostě neukončí školní rok.“ Harry se hlasitě zasmál.

„Ten diadém schovej, Harry, dobře ho schovej a až zjistíš, jak ho zničit dej mi vědět, ano?“ Harry samozřejmě okamžitě přikývnul a učinil, jak ho požádal. A Erlan opustil jeho pokoj, hned po chvíli se tam vrátila Dora.

„Co ti chtěl?“ Vypálila na něj okamžitě.

„Spíš co jsem po něm chtěl já, ale to vůbec nevadí, protože ti to stejně neřeknu.“ Vyplázl na ní jazyk a ona si odfrkla.

„Chováš se jako mimino Harry.“

„Říká ta, která mě naháněla v obýváku.“ Ušklíbl se.

„Tak mi to řekni prosím.“

„Dobře, řekl mi, že se mu strašně líbíš a že neví, co má dělat.“ Dívala se na něj stylem, jestli si zní, nedělá srandu.

„Nevěřím ti, a i kdyby to byla pravda tak mi to je jedno.“ Řekla. „Takže mi prostě nevěříš, co?“ Dodala pomalu a zabodávala do něj pohled. Harry pocítil malé bodnutí v žaludku.

„Ale ano věřím ti, jen tohle je věc, se kterou bych radši počkal, než ji někomu řeknu.“

„Ale Erlanovy jsi jí řekl.“

„Především bez něj bych to nevěděl.“ Dodal a ona přikývnula.

„Dobře tak já si na to klidně počkám, já jsem trpělivá.“

„Samozřejmě, taky mladá.“

„Ano to jsem.“

„Krásná.“

„Ano, bezpochyby.“

„Hodně nemotorná.“

„Ano, ji… Cože!“ Vykřikla a rozběhla se na něj, ale než něco stačila udělat, tak už byl ve dveřích a se smíchem sbíhal dolů do kuchyně, kde už všichni seděli.

„A pak kdo se chová jako dítě!“ Křikl ještě, než ho zasáhla lechtací kletba, tentokrát byl ale připravený a hůlkou kletbu na sobě zrušil.

„Na mě dvakrát stejný trik neplatí.“ Ušklíbl se na ni a s poraženeckým úšklebkem si sedla ke stolu, a když se rozhlédla, zjistila, že všichni na ně koukají nevěřícným pohledem až na Moodyho.

„Co? Co je?“ Řekla

„Ale nic.“ Řekla rychle Hermiona, ale vesele se šklebila a házela významné pohledy po Harrym. Ten jen pokrčil rameny a pustil se do jídla jako ostatní, jen Hermiona koukala na skřítka.

„Dobby?“ Řekla, ten se uklonil a pozdravil jí. A pak místo jídla začala skřítka zpovídat, jestli není týrán. Ale když už se ptala po třetí tak jí Alastor okřiknul, až se lekla. Omluvila se a pak už jen sledovala svůj talíř. Po obědě šel Harry do pokoje, aby si četl knihy, které si odnesl z Bradavické knihovny.

„Poslední dny vlastně pořád jen čtu. Už jsem možná i horší než Hermiona.“ Zasmál se slabě pro sebe.

„Ale když tak uvažuju, k čemu se učím jak být lepším kouzelníkem, když mohu být mágem? Brumbál byl taky mág, ale nikdy jsem ho neviděl čarovat jinak než s hůlkou.“ Ušklíbl se a v hlavě mu proletěla vzpomínka na Moodyho.

„Že něco nevidíš, neznamená, že to tam není, žijeme ve světě kouzel Harry, otevři oči.“

„Velice příhodná rada, zdá se být lehká a prakticky zbytečná, ale je velice užitečná.“ Ušklíbl se.

„Povídám si tu sám se sebou, asi jsem se zbláznil.“ A znovu se začetl do knihy,  která nesla název: Magie, jak jí ještě neznáte.

„Velice užitečná knížka, opravdu, spoustu dobrých kouzel použitelných v praxi. Přeci jen kouzla s hůlkou mohou být dobrá, pochybuju, že bych si pokoj uklidil větrem nebo ohněm.“ Zasmál se představě úklidu ohněm, spíš jak by to vypadalo po úklidu a že by to udělalo více škod než užitku. Ještě si četl takovou hodinku, než mu na dveře zaklepal Alastor.

„Je čas.“ Řekl jen a šel pryč, Harry si povzdechnul a odkráčel za ním do sklepení, kde bude trénovat kouzlení.