Kapitola třiadvacátá - Konečné přípravy

Harry Potter and Pactum Purgamen

„A tady jsi, už jsem si myslela, že jsi zmizel bez rozloučení,“ usmála se na něj Lenka, ale když ji úsměv nedokázal oplatit, tak se i ji úsměv vytratil a zeptala se „Co se stalo?“

„Myslel jsem, že mi to nebude vadit, jak na mě všichni kašlou, ale ono to tak není,“ zamračil se a sedl si tak, aby jí uvolnil místo.

 „Weaslyovi?“ tipla si Lenka, protože jako jedna z mála chápala skoro vše.

„Lupin.“

„To je mi líto Harry, ale my na tebe nikdy kašlat nebudeme, vždy tu budeme s tebou, kdykoliv,“ dala pořádný důraz na poslední slovo, které taktéž zdůraznila tím, že mu položila ruku na rameno.

„Díky,“ usmál se, protože proč si stěžovat, když pořád má někoho, kdo v něj věří, ale to si musel uvědomit a Lenka, to dokázala vždy nejlíp, neustále přicházela v chvílích nejhorší nálady a vždy ho z ní dostala.

„Od toho tu přece jsem,“ usmála se na něj vesele a on měl chuť říct nahlas, že to přesně na ní sedí.

„Tak vstáváme, jsi prefekt a ti nemůžou pořád jen sedět,“ vytáhla ho za ruku do stoje.

„Už jsem ti poděkoval?“

„Víckrát, než jsem to slyšela za celý předškolní život,“ mrkla na něj a jako první odešla z kupé.

„Nečeká na tebe táta?“

„On počká, určitě se stejně chce s někým pozdravit a tak, když nebudeš postávat, tak ten vlak prohledáme dřív, než zjistí, že vlastně u něj nestojím.“

„To bude ale na dlouho,“ pověděl, aby si to mohla, když tak rozmyslet.

„Ve dvou to zkrátíme na polovinu,“ ujistila ho vesele a on na to nemohl nic namítnout.

Když prohledali druhý vagón a nikde nenašli žádného dalšího prefekta, měl chuť jim všem pořádně zaklít kufry, celou dobu jim na prefektské schůzi omílali, jak se musí o vlak na konci cesty postarat a jelikož začal v polovině a byl skoro na konci a nikdo tu nebyl, tak si mohl být jistý, že byl jediný, kdo tu dělá pitomce. 

„To bylo poslední kupé,“ usmála se na něj Lenka, když nenašli ani v posledním kupé, žádné věci, či nějakého schovaného studenta, který by se chtěl vrátit do Bradavic.

„Druhou půlku dělat nebudu, ani kdyby mě mučili Cruciatem.“

„Tu měla na starost Hermiona ne?“

„Pokud nesublimovala jako ostatní prefekti,“ pověděl mírně naštvaně, což asi Lenku pobavilo.

„Pojď ji najít, jelikož bez tebe se asi nikam nedostane,“ popohnala ho.

„Zdá se mi to nebo toho o jejich plánech víš víc než já?“

„Samozřejmě že vím, holky si vše povídají,“ usmála se na něj.

„Začínám se bát toho, jak často mě pomlouváte.“

„Jen, když je čas.“

„Jsem uklidněn,“ zašklebil se ironicky a rychlým krokem se snažili projít na druhou půlku vlaku, ale když uviděl Hermionu postávat venku, změnil své plány a jako první vystoupil ze stále otevřených dveří.

Když uviděl, jak sestupuje Lenka, nebezpečně se ušklíbl a před tím, než stačila sejít sama, ji chytil za boky a položil ji na zem sám a přitom se na ni provokativně usmíval.

„Ty máš ale zvláštní nálady,“ zakývala pobaveně Lenka hlavou.

„To jsem celý já.“

„A tady jste…, ahoj hvězdičko,“ uslyšel za sebou hlas, a když otočil hlavou, uviděl za sebou pana Láskoráda.

„Tati,“ skočila mu Lenka do náruče a on to stále jenom pobaveně pozoroval.

Chvíli ji táta majetnicky objímal a po chvíli k němu natáhnul ruku, kterou se slovy „pane Láskoráde,“ stisknul.

Mezitím viděl, jak k nim přichází Hermiona, ale momentálně musel věnovat pozornost otázce „Opravdu k vám pojede Lenka na prázdniny?“ na kterou se ho zeptal pan Láskorád.

„Ano, pane, jestli chcete, můžete přijít taktéž.“

„Rád bych, ale bohužel budu velkou část vašich prázdnin na služební cestě.“

„Chápu.“

„Tati, to musíš opravdu tak brzo odjet,“ ozvala se zklamaně Lenka.

„Bohužel hvězdičko, odjíždím už pozítří,“ usmál se na ni smutně.

„Jestli chcete, pane, můžu se pro Lenku pozítří stavit a vzít ji k nám,“ navrhl.

„Dobrý nápad chlapče, budeme tě tedy po obědě očekávat,“ usmál se potěšeně Lenčin otec.

„Tak ahoj Harry,“ obejmula ho vesele Lenka.

„Za dva dny jsem tam, jak na testrálovy,“ změnil známou větu, pro své potřeby. Následně se Lenka obejmula ještě s Hermionou, která už stála za ním.

„Nashledanou,“ rozloučil se ještě s panem Láskorádem, než zmizeli ve zdi.

„Máme ještě nějaké povinnosti jako prefekti nebo můžu všechno tohle pověsit na hřebík?“ otočil se s otázkou na Hermionu.

„Měli bychom čekat, až se nádraží vyprázdní,“ pověděla zamyšleně.

„Měli, tak to je správný, když nemusíme, tak jdeme,“ a usměvavě po tom, co se ujistil, že jde za ním, prošel zdí.

Kráčel po tichu, až do místnosti, odkud věděl, že funguje přemístění, možná že fungovala odkudkoliv, ale neměl chuť zbytečně plácat energii, na přemístění, procházel mezi lidmi a snažil se nevšímat jejich pohledů, které jasně říkali „co to má proboha na sobě,“ teď už věděl, že se měl ve vlaku převléct, ale teď už bylo pozdě.

Po několika desítkách metrů, kdy na něj lidé doslova čuměli, se oba dostali do staré místnosti, kde nikdo nebyl, možná proto že ty dveře nikdo z mudlů nevidí nebo se jenom prostě bojí sem vejít.

Z hábitu si vyndal malinkou krabičku, která po správném kouzlu vypadala znova jako kufr, chvíli se v něm přehraboval, než našel dvě bundy. Použil na ně pár přeměňovacích kouzel a byl spokojen teprve tehdy, když vypadali jako správné kožichy, které byly v tuto chvíli moderní, jeden nabídnul Hermioně, která po dobu jeho kouzlení hlídala dveře, aby sem nějaký mudla nevešel a oni nemuseli používat paměťová kouzla.

„Je opravdu bezpečné, když tu kouzlíš?“ zeptala se, když si s vděkem vzala, teplejší kus oblečení, než byla její bunda, kterou si dal do kufru, který zase zmenšil a vrátil na místo v hábitu.

„Když kouzlí nezletilý kouzelník, mohou ho najít, ale to se změní, když se stane člověk plnoletým, proto mi Popletal udělal obrovskou laskavost, když mě prohlásil zletilým, místo toho, aby mi jen povolil kouzlit, kdyby mi udělil jenom povolení, mohl by mě do sedmnáctin pozorovat, teď nemůže nic,“ vysvětlil ji to tak, jak to i jemu jednou vysvětloval Horácio.

„A teď pojď, přemístíme se, ale budu potřebovat tvoji pomoc,“ usmál se tomu, jak si ho měřila pohledem.

„Musíš dokonale myslet na místo, kam se máme přemístit, jinak se objevíme třeba v kanále,“ zašklebil se na ni a teprve tehdy, když ji řádně obejmul, je volnou rukou částečně zneviditelnil.

 „Dobře,“ pověděla vystrašeně.

„Věř svým schopnostem,“ poučil ji a pak se pořádně soustředil na přemístění a někde v prázdnotě se nechal vést jejími myšlenkami, neustále se držel jejího obrazu, na který soustředěně myslela.

Když se s prásknutím objevili, oslabeně ji pustil a dopadl na zadek, naštěstí se přemístil někam do místnosti, takže místo na zem dopadl do něčeho měkkého. Ještě poslepu zrušil jejich neviditelnost a hůlku zastrčil zpět do hábitu.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se potichu Hermiona.

„Myslím, že mi chybí kus hlavy, jak mě bolí,“ pověděl bolestivě a držel křečovitě víčka zavřená.

„Chceš sehnat něco proti bolesti?“

„To bude dobrý,“ přesvědčoval spíš sebe než ji a opravdu po pár sekundách klidu a ticha, ho hlava přestala bolet a konečně uviděl pokoj a tak zjistil, že to na čem sedí, není nic jiného, než Hermionina postel.

„Pěkný plyšák,“ usmál se na ni, když uviděl vedle sebe plyšového medvěda.

„Dárek.“

„Neboj, nechci ti ho sebrat, já mám radši, když vedle mě leží nějaká lebka, jak to bylo na Grimmauldově náměstí zvykem, než se tam všechno z černé magii vyhodilo,“ poznamenal, když si vzpomněl, jak se ho Krátura ptal, jestli má tu kostru vyhodit nebo ne, naštěstí byla umělá a ne opravdová.

„Takhle to vypadalo i v tom sídle?“

„Ne tam bylo pouze všechno zelené a na všem minimálně jeden had.“

„Už jsi v pořádku, abychom šli dolů? Rodiče museli určitě přemístění slyšet a nebylo by vhodné, kdyby volali policii,“ pověděla moudře Hermiona a on ji kývnutím ujistil, že ještě chodit může.

Ještě než odešli dveřmi, si v rychlosti prohlédl její pokoj, který i když byl malý, byl naprosto uklizený, žádný prach, žádné oblečení, ani zbytečné věci poházené po stole, všude čisto, že by se dalo jíst z kterékoliv části pokoje.

„Pěkný pokoj.“

„Oproti tomu, kde si musel žít doteď asi ano.“

„Je pravda, že než přístěnek je lepší cokoliv.“

Určitě by pokračovali v řeči dál, ale uviděl pod schody její rodiče, kteří se usmáli teprve tehdy, když vedle něho uviděli svoji dceru. Ta jak je uviděla, okamžitě seběhla schody a objala svoji mamku.

Na venek se tomuto setkání usmál, ale v duchu byl smutný z toho, že nikdy nebude moct obejmout své rodiče, jak rád by taktéž přišel na vánoční prázdniny domů a uviděl šťastné rodiče, takhle se mohl jenom usmívat a závidět jiným. Nikdy by to nepřiznal, ale štvalo ho to, moc ho mrzelo, že nemá žádné rodiče, sourozence ani prarodiče, ba ani žádné strýce ani tetičky, kteří by ho rádi uvítali, jediný kdo mu zůstal, byly Dursleyovi, kteří si teď bez něj mohli žít šťastně. Jediné co mu zůstalo, bylo pár fotek, kde byly jeho rodiče šťastní, protože nevěděli, že budou muset v jednu osudnou noc, obětovat své životy, aby on mohl žít a porazit toho, jehož jméno se lidé bojí vyslovit.

Rychle ale zahnal smutné myšlenky stranou, smutný může být jindy, teď by Hermioně měl přát, že se setkala s rodiči a ve skrytu duše ji závidět.

Pozoroval, jak se objímá nyní i se svým tátou a pomalu kráčel ze schodů dolů a počkal si na okamžik, kdy mu nikdo nevěnuje pozornost a z hábitu vytáhl jak hůlku, tak i zmenšenou růži, kterou jedním kouzlem zvětšil do obvyklé velikosti a ihned, zase hůlku schoval a díky jeho rychlým pohybům a neverbálnímu kouzlení si toho ani nikdo nevšiml.

Když se na něj otočila paní Grangerová, už před ní stál s růží a se slovy: „Pro vás, paní Grangerová,“ ji tu růži podal.

Bylo vidět, že ji to potěšilo a udělal dobrý dojem, nechtěl zde být za pitomce, a proto se připravil podle rad tak, aby si o něm nemysleli nic špatného.

„Jsi milý Harry,“ pověděla mu paní Grangerová a on na své tváři nedal znát překvapení, že ani chvíli nepřemýšlela nad jeho jménem.

Využil Hermionino přemýšlení, kde vzal tu růži a podal ruku panu Grangerovi.

„Á Harry, rád tě konečně poznávám, už jsem toho o tobě slyšet tolik, že jsem v jednu chvíli pochyboval, jestli si Hermiona nevymýšlí nějakého prince z pohádky,“ usmál se na něj a on mu úsměv s radostí oplatil.

„Tati,“ ozvala se červenající Hermiona, což mu úsměv ještě prohloubilo.

„I já vás rád poznávám, je mi ctí poznat Hermioniny báječné rodiče.“

„Určitě máte hlad, připravila jsem oběd, doufám, že jste ještě nejedli,“ ozvala se paní Grangerová.

„Ještě jsme nejedli, přemístili jsme se sem rovnou,“ ujistil ji a tak ihned mohl sledovat její záda, která mířila do nějaké místnosti, kde podle všeho bude kuchyně.

„Tak pojďte, ať ji nenecháme čekat,“ pousmál se pan Granger a následoval příkladu své manželky.

„Jak jsi to udělal s tou růží,“ zašeptala Hermiona.

„Tajemství,“ mrkl na ni a vydal se za jejími rodiči, aby nemuseli čekat.

„Voní to nádherně,“ ozval se, když ucítil nádhernou vůni, kterou byla obklopena celá kuchyně.

„Snad ti to bude chutnat,“ ozvala se paní Grangerová.

„O tom nepochybuji,“ odpověděl a sedl si na nabízené místo, které bylo ihned vedle Hermiony, která si sedla hned po něm.

Po přání dobré chuti, se všichni mlčky pustili do připraveného jídla, sice si tu připadal navíc, protože nepochyboval o tom, že kdyby tu nebyl, vedla by se živá diskuze o škole či o něčem podobném, ale slíbil si, že až dopraví do sídla, že jim nechá volný prostor pro diskuzi, aby jim nezacláněl.

Když všechno dojedl a položil příbor, přemýšlel, jak se odtud dostanou, byla tu jedna možnost, takový plán B, když plán A, že je všechny přemístí sám, nezafungoval.

Poté, co mu paní Grangerová odnesla talíř, poděkoval za jídlo a nezapomněl na pochvalu, protože bylo vidět, že se kvůli němu snažili, což nemuseli.

Nevěděl jak začít, ale naštěstí prozíravě začala Hermiona, což mu ušetřilo nejednu starost.

„Tati, jste připravení, ať Harry nemusí čekat.“

„Nemusíte chvátat, stejně mám v plánu váš dům ještě zabezpečit,“ pověděl pravdivě a postavil se.

„Všechno už je připravené, počkáme, až se máma upraví a mezitím umyjeme nádobí,“ odpověděl její táta.

„Pokud vám to nebude vadit, klidně to udělám kouzlem,“ nabídl se.

„Ale tajně, ať o tom neví,“ mrknul na něj pan Granger, čemuž se musel ušklíbnout.

Byl rád za to, že v době největší nudy si přečetl knihu i s takovými kouzly a tak vytáhl hůlku a neverbálně začaroval hadr, houbičku na mytí a následně i utěrku, vodu pustil ručně a pak jen sledoval, jak si jednotlivé kouzelnické předměty podávají špinavé nádobí a pokládají ho na volné místo vedle dřezu.

„Život je s kouzly jednoduchý že?“ pověděla Hermiona s takovým divným tónem, že nevěděl, co si má o tom myslet.

„Jak pro koho, když je používáš na tohle, tak je samozřejmě jednodušší, ale když se narodíš s tím, že jednou budeš muset použít Avada Kedavru, tak ti toho moc nezjednoduší.“

„Promiň.“

„Jak říkám, můžu děkovat Popletalovi, aniž by něco věděl, pomohl mi a zvětšil mi šanci na vítězství a teď mi spíš řekni, kam to nádobí patří, ať můžeme co nejdřív zmizet,“ ukončil jejich rozhovor a mlčky uklízeli nádobí, kterého nebylo mnoho.

„Hermiono?“ ozval se hlas její matky a poté, co se na něj omluvně podívala, se vydala za ní.

Sám ukončil děj všech očarovaných předmětů a vydal se ke dveřím, které kouzlem zamknul a ještě jim kolem domu udělal pár varovných bariér, aby kdykoliv věděl, že se něco děje.

„Je to jako kdybych se díval na televizi,“ uslyšel za sebou.

„Je těžké v to uvěřit a zvlášť, když jste u Hermiony mohl vidět jen surovou magii, to je ta, kterou kouzelník ovládá emocemi,“ vysvětlil, když se na něj pan Granger koukal divně.

„A jak to že kouzlíš? Pokud si vzpomínám, tak Hermiona říkala, že jsi mladší.“

„Ano to jsem, ale naše ministerstvo mě udělalo plnoletým.“

„Takže něco, jako kdyby si ještě neplnoletý očekával se svoji přítelkyní dítě a soud tě udělal plnoletým abyste, se mohli vzít?“ přirovnal to pan Granger k mudlovským zákonům, které sice znal jen okrajově, ale tenhle naštěstí znal.

„Ano to je velice podobné, ale u nás, se tohle uděluje tak jednou za století, kdežto tady,“ nechal větu nedokončenou.

„Chápu, takže jsi určitě šťastný, že si jím zrovna ty,“ usmál se na něj a on mu to lživě odsouhlasil, byl rád, že může kouzlit, ale jak rád by radši byl normální kluk s normálními problémy.

„Pojedeme odtud vlakem?“

„Znám rychlejší řešení, ale bohužel nebude to zrovna nejpříjemnější,“ pověděl tak, aby si mohl vybrat.

„Tak toho teda využijeme,“ odsouhlasil a odkráčel směrem, kterým předtím odešla i Hermiona.

„Neustále se mi zdá, že jsem někde navíc,“ pověděl si v duchu a jelikož nevěděl co dělat, tak si aspoň začal prohlížet celou chodbu, ve které momentálně stál.

Po zhruba dvou minutách hloupého zírání do zdí nebo stropu, se rozhodl začít sám.

„Kráturo,“ zvolal příkazem a než by napočítal do deseti, objevil se před ním skřítek.

„Pan Harry si něco přeje?“ zeptal se skřítek, mezitím co si prohlížel kde je.

„Můžeš sem dát nějakou varovnou bariéru proti zlodějům?“

„Ano pane,“ pověděl skřítek a po chvíli pohybování pouze jednoho skrčeného prstu ohlásil „hotovo.“

„Dokázal bys přemístit více lidí až k nám do sídla,“ ale ještě než skřítek stačil souhlasně pokývat hlavou, dodal „i když to jsou mudlové?“

„Ano, to Krátura dokáže,“ pověděl mručivě.

„Kráturo,“ povzdechl si a šeptem dodal, „vím, že ti můžu rozkazovat, ale můžeš se sám od sebe aspoň těch čtrnáct dní chovat bez předsudků, chci udělat dojem na Hermioniny rodiče ale, pokud budou v nepřátelském území, tak to pro nikoho z nás nebude dobré.“

„Krátura se pokusí, slečna Grangerová je výborná čarodějka, která zachránila pana Harryho a tak se Krátura bude snažit chovat dobře,“ odpověděl skřítek a on nemusel použít ani nitrozpyt, aby věděl, že mluví pravdu.

„Díky Kráturo.“

Než ale stačili něco vymyslet, tak se ve dveřích objevila Hermiona.

„Harry! Moji rodiče ještě pořádná kouzla neviděli a ty si sem přivoláš Kráturu,“ pověděla zamračeně.

„V mém sídle bude skřítek pořád, všechno se tam dělá kouzly, pokud si na to rodiče nebudou moct zvyknout, tak bychom měli radši zůstat tady,“ řekl stylem, že je to přece jasné.

„Co je to?“ zeptal se po chvíli ticha pan Granger.

„Skřítek,“ odpověděl bez nějakého přemýšlení.

„To jsou ti, co pomáhají uklízet?“ zeptal se pan Granger směrem ke své dceři.

„Ano,“ odpověděla mu stále zamračeně, ale určitě stejně jako on nečekala, co její táta po tom prohlášení udělá, přiblížil se ke Kráturovi a sehnul se dost dolů na to, aby mohl natáhnout ruku směrem k němu.

„Těší mě skřítku,“ řekl ihned poté, a když Krátura nic nedělal „je asi těžké dělat tolik práce.“

Krátura vypadal jako by ruka pana Grangera byla ta nejodpornější věc, co viděl, ale po posledním prohlášení, mu ji pomalu podal a po krátkém stisku, jí zase rychle ucuknul.

Panu Grangerovi to ale jak se zdálo, nevadilo a proto ihned jak se narovnal, pověděl, jak určitě chtěl říct dřív, „Můžeme jít, vše je už připravené.“

Pokýval hlavou, že rozumí a se skřítkem v zádech se vydal do ložnice nebo to aspoň usuzoval podle skříní a manželské postele.

Když se podíval na množství kufrů tak se zděsil, měl chuť vysvětlit, že tam budou jen dva týdny ne dva roky, ale udržel jazyk za zuby, možná i proto, že si skřítka zvědavě prohlížela paní Grangerová.

„Kráturo můžeš?“ zeptal se, a když skřítek pokýval na souhlas, ujal se vysvětlení, jak bude přemístění probíhat, až když uviděl chápavý pohled od obou rodičů, tak dal skřítkovi povel, aby je přemístil.

„Opravdu to jinak nešlo?“ zeptala se Hermiona, když tam zůstali sami jen s hromadou kufrů.

„Mohli jsme třeba dojít za Brumbálem, ať vám aktivuje letaxovou síť,“ pověděl sarkasticky a vytáhl si hůlku, kterou zmenšil veškeré kufry a dal si je do druhé kapsy, než měl ty jejich.

„Můžu?“ zeptal se a nechal se obejmout, i když stačil pouhý dotyk a pak s hlasitým prásknutím zmizeli, tentokrát nemusel být veden a tím to bylo vše jednoduší a tak se za pár okamžiků objevili v obývacím pokoji, kde už seděli její rodiče a nevypadali zrovna zdravě.

„Omlouvám se, že to bylo nepříjemné,“ cítil, že se musí omluvit.

„Bylo to zábavné, neměj starosti,“ možná zalhal pan Granger, ale nechtěl se v tom vrtat.

„Abych nezapomněl,“ vytáhl z hábitu kufry, které položil na zem a zvětšil je do jejich obvyklé velikosti.

„Určitě si chcete se svoji dcerou popovídat a tak využijte celého sídla a chovejte se jako doma, já se za pár chvil vrátím,“ pověděl směrem k jejím rodičům.

„Ale to nemusíš Harry,“ ozvala se paní Grangerová.

„Můžete si alespoň udělat objektivní názor na kouzelnické bydlení,“ pousmál se a hůlku si nechal přivolat jeden z hábitů, který k němu doletěl po schodišti, a on si ho přes sebe přehodil.

„Abych nezapomněl, kdybyste cokoliv potřebovali, řekněte Kráturovi a Hermiono, klidně volně čaruj, zde to nikdo nezjistí,“ usmál se na ni.

„Jak ti dám vědět?“

„Krátura mě najde, nebojte se mě kdykoliv zavolat, budu shánět jen nějaké nedůležité věci,“ ujistil ji, a když neviděl nikomu v očích žádné jiné otázky, odsouhlasil si, že s odchodem to byl dobrý nápad.

„Tak na viděnou zatím,“ rozloučil se a po vhození prášku s tichými slovy 'Ministerstvo kouzel' zmizel v krbu.

Po chvíli, kdy stál už pevně na nohách, sledoval plno lidí mířících sem a tam, naštěstí nikoho známého neviděl a tak zaplul do prvního výtahu a nechal se jím odvést do patra, kde měl kancelář Percy.

Vystoupil pouze sám, když teda nepočítal asi sedm oběžníků, které letěli asi taktéž k Percymu, ale poněkud rychleji, protože kdyby ne, tak by asi nebyly tak výhodné, že se je rozhodli používat.

Naštěstí se dostal až k jeho kanceláři bez nějakého věčného uhýbání lidem a tak po tom, co se ozvalo dále, vstoupil dovnitř, Percy vypadal otráveně, ale jen do té doby, než poznal jeho.

„Harry,“ stoupl si a řádně se s ním přivítal. „Jsi tu dřív, než jsem čekal.“

„Takže mám počkat a vrátit se zítra?“ udělal si z něj srandu.

„To samozřejmě ne, pojď, sedni si, dáš si něco? Čaj, džus? Povzbuzující lektvar?“

„Čaj bude stačit,“ zasmál se tomu poslednímu a vděčně se posadil.

Když se před ním objevil čaj, nevydržel to Percy a pověděl: „sice jsme se viděli celkem nedávno, ale nějaké novinky?“

„Chceš dobré nebo špatné?“

„Začni dobrýma.“

„Stal jsem se prefektem a kapitánem famfrpálového týmu, tím že jsem porazil Ronalda v souboji,“ napadlo ho zrovna tohle jako první.

„Gratuluji, děláš mi jenom radost.“

„Jinak akorát, že se znovu obnovil soubojový klub, ve kterém bychom teoreticky mohli dominovat,“ ukončil to dobré.

„Takže teď mám očekávat ty špatné?“

„Ale nejdřív by to chtělo soukromí,“ požádal a po pár mávnutí hůlkou se i tak stalo.

„Někdo se mě pokusil podruhé zabít, tentokrát pomocí nějakého prokletého předmětu, kterého jsem se měl dotknout, ale naštěstí jsem vyhrál díky tomu, že ten co se o to snaží, neumí dostatečně ovládat Imperius.“

„Takže jsi v pořádku?“ zeptal se Percy s obavami.

„V naprostém, ale jak říkám, jenom díky štěstí.“

„To jsem rád a máš už nějaké typy, kdo by to mohl být?“

„Žádné, ale může to být skoro kdokoliv, není to žádný extra smrtijed, protože to by ten Imperius provedl pořádně.“

„Takže zhruba od čtvrtého ročníku kdokoliv?“

„Asi tak,“ povzdechl si.

„Doufám, že tímhle špatné zprávy skončili.“

„Tak to tě zklamu, přišel se na mě podívat hadí šmejd, zaútočil na mě nitrozpytem, ale s pomocí medailonu jsem ho ze sebe dostal, ale dostal se až do lesa, což neznačí nic dobrého,“ povyprávěl celý příběh a nějakou dobu ještě o tom přemýšleli, ale ani Percyho nic nenapadlo.

„Koukám, že ty klidný ročník mít nebudeš asi nikdy,“ smutně se pousmál Percy.

„Už jsem si zvykl,“ odmávl to rukou.

„A co prázdniny, jak si je plánuješ užít?“ změnil radši Percy téma.

„U sebe, když už to vlastním a jsi také zvaný.“

„Já? Co bych tam dělal.“

„Slavil Vánoce, nemusíš je trávit v práci nebo sám doma.“

„A kdo tam všechno bude?“

„Aberforth, Hermiona, profesor Lektvarů a doufám, že i ty.“

„No zní to jako dobrá společnost a nebude ti to vadit?“

„Kdyby jo tak se neptám.“

„Tak teda dobrá, počkám u Grimmauldova náměstí, kdy mám přijít?“

„Radši nebudu říkat, až budeš chtít, protože to by si nepřišel nikdy, co takhle den nebo dva před Štědrým dnem?“ navrhl první datum, které ho napadlo.

„Dobrá tedy,“ odsouhlasil Percy a ani jednomu z nich nevadilo, že si povídají několik dalších minut, když by každý měl být někde jinde.

***

Když se dostal do Děravého kotle, nemohl se tam ani pozdravit s Tomem, zdržel se více, než čekal a tak byl dost v časovém skluzu, což mu nevyhovovalo.

Zmáčkl cihly v předem daném pořadí a dostal se do Příčné ulice, která byla celkem plná.

Jako první zamířil ke Gringottům, kde musel skoro toho skřeta popostrkávat, aby se dostal do svého trezoru, který když se otevřel, málem se z něho vysypal celý obsah. Posbíral si pár galeonů a pár dalších drobnějších mincí a v rekordním čase se dostal ven z budovy a pro příště si slíbil, že příště tam bude posílat Kráturu.

Nevnímal to nutkání jít se podívat na nová košťata či jiné vybavení na famfrpál a zamířil tam, kam se chtěl už dostat dlouho, přemýšlel nad nějakou výmluvou, protože knihy mu tam drželi už od jeho narozenin a teď jsou vánoční prázdniny.

Naštěstí to nevypadalo, že by to majiteli Krucánků a Kaňourů vadilo, protože když do knihkupectví vstoupil, ihned se na něj usmál a vyrazil k němu.

„Přemýšlel jsem, kdy se sem stavíte, pane Pottere.“

„Omlouvám se, že jsem vás nechal čekat.“

„Ale to vůbec ne, zařídil jsem tu jeden regál, kde ukládám knihy, které by se vám mohli hodit, některé mají třeba poškozenou vazbu či nějak jinak poškozené desky, takže to všechno uskladňuji, abyste si mohl vybrat, či vzít všechno, jestli budete mít zájem.“

„To jistě budu mít,“ usmál se na prodavače a po jeho ukázání rukou, ho následoval dolů do skladu.

„Zde je všechno, co se mi podařilo nahromadit,“ ukázal po chvíli na regál, který měl několik polic obklopený knihami.

„U Merlina,“ neměl jiných slov, když viděl tolik knih.

„Není těžké nahromadit nějaké knihy, spousty lidí se zbavuje knih a nosí mi je sem, jsou jich dole plné krabice, tady jsou věci, které by vás mohli zaujmout, od všech existujících školních předmětů po historii a pravidla kouzelnických her, pokud byste ale chtěl i nějakou poezii,“ nechal majitel větu nedokončenou, čemuž se zasmál.

„Na tohle zrovna nejsem,“ odpověděl.

„Dobrá tedy, vyberte si, co chcete a nepřemýšlejte nad tím, pak mi akorát přijďte oznámit, že odcházíte, budu v prodejně,“ rozloučil se s ním majitel velice divným stylem, ale radši to nekomentoval a začal si prohlížet jména některých knih, ale zjistil, že by tady strávil spousty času, což mu opravdu nevyhovovalo.

Vyšel tedy v rychlosti nahoru a našel majitele ihned za pultem.

„Bohužel dneska nemám tolik času, abych si je všechny prošel.“

„Tak já vám je všechny pošlu poštou, co vy na to?“

„Jenže něco takového nemůžu přijmout, ale přemýšlel jsem nad jednou alternativou,“ začal o jedné věci, o které už nějakou chvíli přemýšlel.

Vypadalo to, že ho majitel poslouchá a vzbudil v něm zájem a tak začal.

„Přemýšlel jsem nad tím, že se stanu vašim sponzorem, protože většina již zapomenutých znalostí jsou uložené právě v knihách a to v různých jazycích a v různých částech světa a mě by právě tyhle znalosti velice zajímali a myslím si, že vy byste mi mohl pomoci.“

„Takže byste požadoval shánění nějakých určitých knih a jejich překladu?“ optal se majitel.

„Ano, chtěl bych, abyste využil svých kontaktů a sehnal mi nějaké vzácné, staré knihy,“ upřesnil.

„To bych klidně udělal i bez peněz, už jsem říkal, že vám dlužím.“

„Oba víme, že kvalita stojí peníze a já o tu kvalitu stojím.“

„A máte zájem o nějakou přesnější knihu?“

„Cokoliv co se jedná o zaklínadla, čím méně známé, tím lepší.“

„To by neměl být problém,“ ubezpečil ho majitel, díky čemu se mu vykouzlil úsměv.

„Seženu tedy potřebné papíry, abyste měl jistotu, že vaše peníze budou použity pro vaše potřeby a ne pro moje potěšení.“

Formát pro tisk