Kapitola dvaadvacátá - Lidé se mění

Harry Potter and Pactum Purgamen

Vůbec nevěděl, co si má vzít na sebe k příležitosti pohřbu pavouka, sebral tedy pouze společenský hábit a do kapsy neviditelný plášť a vydal se na cestu.

Vnitřkem hradu prošel bez pláště, protože byl Prefekt a nandal si ho až tehdy, když zamířil ven na pozemky, rychlou chůzí pokračoval z kopce dolů, do řádně osvětlené chalupy.

Sundal si plášť teprve až, když stál před dveřmi a po nacpání ho zpátky do hábitu, zaťukal na bytelné dveře, otevřít mu obezřetně přišel Hagrid skoro ihned a tak rád, zalezl do teplého útulného místa, kde aspoň nebyla ta proradná zima, která panovala venku.

„Takže si přišel, dáš si čaj nebo něco jiného?“ zeptal se ihned Hagrid, co za ním zavřel dveře.

„Nepůjdeme radši teď na to? Ať pak můžeme být v teple?“ sdělil jen takové důvody, které by nezněli Hagridovi špatně, to že to chce mít, co nejdřív za sebou, mu opravdu říct nechtěl.

„Jsem tak rád, že to říkáš, vono to bude lepší, když půjdeme teď,“ odsouhlasil Hagrid a sebral si z věšáku kožich, ze kterého mu koukalo nějaké zvíře, které okamžitě, zmizelo, jak si Hagrid ten kožich nasadil.

Když vyšli z domu, okamžitě zamířili tam, kde Aragoga zanechali, stále ležel na stejném místě, akorát nyní byl o trochu více zasypán sněhem, takže vytáhl hůlku a pomocí kouzla Asius nechal všechen sníh roztát a proměnit v páru. Dalším kouzlem ho zdvihl a nechal se Hagridem navigovat až k jámě, která měla být místo posledního odpočinku.

„Harry, ještě chvíli počkej, já dojdu pro Tesáka, on by to taky rád viděl,“ zastavil ho Hagrid svoji obří rukou a vyrazil zpátky k chalupě. On si tedy vyndal připravené lahvičky a kleknul si do sněhu k pavoukovi, nejdřív si ho dobře prohlédl a pak, když si byl jistý, že to udělá správně, začal naplňovat lahvičky, tak drahým jedem.

Naplnil necelé tři lahvičky, které pečlivě zazátkoval a uložil do hábitu a pak se zpátky narovnal a vyčkával na Hagrida, který šel v doprovodu svého věrného psího kamaráda.

„Harry, můžu ještě poprosit?“ zeptal se Hagrid a on hůlkou nadzvedl obřího pavouka a opatrně ho položil do vykopané jámy.

Hagrid se chopil lopaty, která byla zapíchnutá v hromadě hlíny a bez pomoci kouzel, začal házet hlínu do jámy, nevěděl, jak by pomohl, takže to jen sledoval. Po dobrých dvou minutách, byl pavouk zakopán a Hagrid do čerstvě položené hlíny zabodl malý křížek, který ještě před chvíli ležel vedle hlíny.

„Harry, řekl by si pár slov?“ zeptal se smutně Hagrid a on jelikož věděl, že nemůže nic zkazit, tak si stoupl co nejblíže k čerstvě vytvořenému hrobečku a začal: „Aragogu, veliteli akromantulí, budeš chybět nám všem, ať už tvým potomkům nebo nám, tvým lidským přátelům, ale navždy budeme na tebe vzpomínat, jako na dobrého přítele,“ pověděl něco, a když koukal na brečícího Hagrida, tak si uvědomil, že mohl říct opravdu cokoliv a jemu by to stačilo.

„To bylo tak…nádherný…já nevěděl, že máš na tohle talent,“ pověděl mezi jednotlivými vzlyky.

„Tohle by se mu určitě líbilo, von tě fakt měl rád,“ pokračoval a znovu se vysmrkal, on přistoupil k němu, a jelikož nevěděl, co dělat, tak ho aspoň poplácal po ruce, jelikož výš nedosáhl.

„Půjdeme dovnitř ne Hagride? Ať má jeho duše čas na odchod,“ řekl první kravinu, co ho napadla.

„Dobrý nápad…jsem tak rád, že ti na něm tak záleží,“ znovu se rozbrečel Hagrid.

„To nic není Hagride, pojď,“ poplácal ho po zádech, kam dosáhl a potichu jenom s Hagridovým fňukáním došli až do jeho domu.

Když ho posadil na židli, chtěl rozdělat vodu na čaj, ale Hagrid ho rukou zastavil.

„Mám tu něco lepšejšího, vono je to právě na takovou událost,“ zvedl se Hagrid a z jednoho kouta chalupy vytáhl zaprášenou láhev.

„Vono, když seš teda plnoletej, tak si dáš se mnou, aspoň jednu na Aragoga,“ řekl Hagrid a svoji velkou silou otevřel jistě starou lahev.

Nechal si nalít jeden malý pohár a pak si společně připili se slovy „na Aragoga.“

„Hagride, jak jsi vůbec věděl, že Aragog umřel?“

„Von totiž byl nemocnej a to vážně, už i vostatní ho neuznávali, občas jsem mu chodil číst, ale když jsem tam byl včera, už na mě pavouci začali útočit, takže jsem se vrátil a šel i s kuší, protože jsem ho chtěl vochránit před sežráním, voni to totiž dělají, takže to byl vlastně Aragog, díky kterému mě nesežrali dřív, von byl fakt hodnej,“ utřel si svoji rukou obří slzy, které mu tekly po tváři.

„Takže teď už nemůžeš do lesa?“

„Voni se umírněj, jen jim musím dát trochu času,“ posteskl si Hagrid a nalil si další skleničku a on se jenom maličko napil.

„A jak se daří ostatním zvířatům?“ začal s trochu jiným tématem a přitom drbal Tesáka za ušima.

„Mají se dobře, dokonce i ti kentauři nic nedělají,“ pověděl Hagrid a ještě několik minut mu povídal, co všechno v lese poslední dobu viděl. Teprve tehdy, když vypili tu láhev, tak se Hagrid zvedl.

„Harry, málem bych zapomněl, něco jsem ti chtěl dát nebo spíš vrátit, ale dyť to je jedno,“ pověděl Hagrid a znovu si vzal svůj kabát nebo kožich, záleželo na tom, co to bylo dřív, než to začali rozežírat nějaká zvířata.

„Co to má být?“ zeptal se zvědavě.

„Překvapení, určitě se ti bude líbit,“ ujistil ho už nyní s úsměvem Hagrid a dokonce, když šli zpátky do hradu, ani jednou se nekoukl na místo, kde leželo Aragogovo tělo.

„Proč to je v hradu?“

„Vono by se to do mé chalupy nevešlo, je to dost vobří,“ odpověděl mu Hagrid a jelikož šel s ním, ani se nenamáhal oblékat plášť.

„Tady zahneme,“ vedl ho Hagrid jednou z chodeb, až přišli k nějakým dveřím, které vedli do místnosti, ve které ještě nebyl.

„Někde tu mám klíč,“ začal štrachat v kabátu, až po několika sekundovém vytahování kapesníků, krmiva, vytáhl velký klíč, kterým odemknul dveře.

Místnost byla asi dlouho nepoužívaná a spíše než nějaká učebna, tu sloužila jako nějaký kumbál nebo spíš sklad nepotřebných věcí, viděl tu rámy obrazů, staré hodiny, zrcadlo, skříně, truhly a další zbytečnosti, ale tohle všechno Hagrid minul a zastavil se u něčeho většího přikrytého bílou zaprášenou plachtou.

„Co to je?“ zeptal se, protože to byla jediná věc, která tu byla zakrytá.

Místo ale slovní odpovědi se mu dostalo toho, že si tu věc mohl prohlédnout, respektive motorku, tu samou, jako měl kdysi jeho kmotr.

„To je-,“ zeptal se unešeně.

„Ano, Siriusova motorka, nechal mi ji, když tenkrát zmizel, měl jsem ti ji dát, až budeš plnoletý a jelikož už si, tak si ji můžeš vzít,“ usmál se na něj Hagrid a on se k ní přiblížil a začal si ji prohlížet ze všech úhlů, dokonce se ji i lehce dotýkal, aby z ní setřel prach a musel se usmát.

„Díky Hagride, ale jak to dostanu pryč?“

„O tom jsem taky přemejšlel a napadlo mě, že ti to na Vánoce dovezu, co ty na to?“

„To by bylo skvělý, Siriusova motorka, páni…,“ měl nehoráznou radost, když uviděl, jaký skvost mu nyní patří.

„Jsem rád, že se ti líbí, von by byl rád, kdyby viděl tvoji spokojenost,“ poplácal ho jemně po ramenou, ale stejně cítil tíhu jeho obřích rukou.

**

Stál u sebe v pokoji a koukal, jestli má vše zabalené anebo vyskládané vedle kufrů, připravené k přenosu. V hlavě si nechal projít všechny důležité věci a taktéž si je i imaginárně proškrtával, aby tu když tak nechal jen nepodstatné věci.

Poté co byl spokojen s přípravou, nechal kufry stát na místě a vyšel ven z pokoje a přes plnou společenskou místnost, studentů, který probírali, co asi dostanou k Vánocům nebo jak budou trávit dovolenou, se pomalu dostal až za Buclatou dámu, kde si mohli jeho uši od hluku odpočinout.

Ani se nedivil tomu, že na chodbě nepotkal nikoho a tak v klidu prošel až do Velké síně, kde sedělo jenom opravdu málo studentů a jediný, kdo tu byl z profesorů, byl Horácio a Trelawneyová.

Sedl si k bez přemýšlení k Nebelvírskému stolu, protože jediný dva druháci, kteří seděli s ním u stolu, byly na jeho druhé straně. Ihned se pustil do jídla, které se před ním zjevilo, protože i když Krátura bude mít něco připraveného přece jenom je cesta dlouhá a bohužel si ji nemůže zkrátit přemístěním.

Ještě ani nedojedl a uviděl, jak se zvedá Horácio a svým obvyklým pomalým krokem si to míří k němu, spolkl tedy sousto a jenom vyčkával, až si stoupne Horácio za něj.

„Mám očekávat sovu?“

Chvíli přemýšlel, co má na mysli, ale pak mu to docvaklo a mohl říct: „pošlu zprávu po skřítkovi, mám očekávat přemístění?“

„Očekávej mě u Grimmauldova náměstí, tam si mě můžeš vyzvednout.“

„To bude asi nejlepší,“ odkýval to hlavou a pak už jen sledoval pohybující se Horáciova záda, který směřují pryč z místnosti, tudíž se mohl znovu pustit do jídla.

Jeho pozornosti neuniklo to, že na snídani přišla i Lenka a tak se teda zvedl a přesunul se k jejímu stolu, aby si nikdo nemohl stěžovat.

„Co tak brzo?“ zeptala se ho Lenka místo pozdravu, ale ani se jí nedivil, když se vidí každý den několik hodin, tak už je skoro zbytečné se zdravit.

„Nevím, nemohl jsem dospat,“ odpověděl ji, když si zrovna sedal.

„Na dárky je ještě brzo,“ usmála se na něj a vůbec nevěnovala pozornost tomu, že se před ní objevilo jídlo.

„Ale poprvé v životě se vracím domů, je to nezvyk.“

„Jsem ráda, že jsi konečně šťastný,“ usmála se na něj vesele.

„A to jen díky vám.“

Místo odpovědi se mu dostalo jen úsměvu, a tak ji nechal aspoň najíst a sám aby se tu nenudil, ji aspoň ukradl moučník a usmál se nad tím, jak zakroutila pobaveně hlavou.

Popoháněl ji aspoň očima, protože se do Velké síně, začalo shlukovat mnohem více lidí a to včetně těch, které opravdu v lásce neměl a tak chtěl zmizet dřív, než se tu objeví všichni.

„Dobrá, už jdu, tváříš se, jako kdyby tě ovládli-,“ nedořekla, protože ji skočil do řeči.

„Žádný neexistující zvířata,“ varoval ji ihned prstem, čemuž se jenom ušklíbla a pak vstala a vytáhla ho na nohy.

Společně ji doprovodil do uličky, která se rozdělovala k němu do společenské místnosti a do společenské místnosti Havraspáru.

„Kde na mě počkáte?“

„Nevím, ještě jsem Hermionu ani neviděl, ale třeba u brány nebo chceš, abych ti odnosil kufry?“

„Stejně bys to udělal kouzlem, tak nezkoušej dělat gentlemana,“ usmála se na něj a vesele odskákala směrem pryč od něj.

Zakroutil hlavou nad tím, že některé věci se prostě nemění a sám si pobaveně vyskočil na cestu, protože ho to její skákání tak pobavilo, že chtěl vidět co je na tom tak zábavného.

Jelikož měl ještě čas, tak poté co se zase procpal mezi všemi studenty, tak si lehl do pohovky, kterou se jeho pokoj pyšnil a zatěžoval mozek přemýšlením, aby nezavřel oči a neusnul. Z tohoto klidu ho ale vyrušilo klepání, a jelikož nechtěl křičet dále, tak z lehu vyndal hůlku a použil Alohomora na nezamčené dveře, které se sice nemohli odemknout, ale aspoň se otevřeli.

„Lenochu,“ ozvala se Hermiona, kterou viděl vzhůru nohama.

„Přišla jsi za nějakým účelem nebo jenom použít pár urážek a odejít?“ usmál se na Hermionu, kterou stále viděl vzhůru nohama.

„Původně jsem tě přišla vzbudit, ale když už jsi vzhůru…,“ nechala větu nedokončenou a on se konečně posadil, protože ho už bolelo za krkem.

„Jsi zabalená?“

„Jo kufry mám v pokoji.“

Pokýval hlavou, že rozumí, ale pak mu přišla na mysl ještě jedna věc, na kterou se chtěl zeptat a tak to hned udělal.

„Jak to máš vůbec zařízený s tvými rodiči?“

„Trochu jsem zneužila toho, že se můžeš už přemisťovat a řekla jsem jim, ať počkají doma, že se tam dostaneme sami.“

„Dobrý nápad, nejradši bych se přemístil odtud, ale Aberforth říkal, ať radši nepokouším trpělivost a jedu normálně vlakem.“

„Ty bys nás dokázal přemístit odtud rovnou domů?“ zeptala se zvědavě Hermiona, když si sedla přímo vedle něj, tak jako skoro každý den.

„Nevím, ale věřím, že jo,“ pověděl přesvědčeně.

„Víš, že jsem zvědavá, jak vlastně takové sídlo vypadá?“

Usmál se nad tím a pak zapřemýšlel, jak ji to má vůbec popsat, pak si ale řekl, že ji to bude lepší až ukázat, než ji to tu zdlouhavě popisovat.

„Musí ti stačit, že to vypadá jak v nějaké pohádce, a že to určitě nevypadá jak domov zrzků,“ ušklíbl se, když si vzpomněl na dům, který držel jen díky kouzlům.

„Proč je nenecháš na pokoji, máš všechno, co jsi chtěl a dokonce ti dali pokoj.“

„Je utopie, myslet si, že to skončilo, to že jsem mu sebral vše, po čem vždy toužil a snil, nenechá jen tak být, neustále si hlídám záda, aby mi tam neskončila nějaká dýka,“ zamračil se.

„Ničeho takového není schopný,“ vyčetla mu Hermiona.

„Jasný, není, už tolikrát se o něco pokusil a já mám věřit, že mi nic neudělá, nejsem takový idiot, abych mu věřil a už vůbec ne, když se jedná o mé zdraví,“ stál si pevně za svým, až si rozčilením stoupl.

„Byl to tvůj přítel!“

„Ano, byl! Teď je ale z něj podlý hajzl, který kdyby měl možnost, tak mě zaprodá stejně, jako ta krysa zaprodala mé rodiče,“ pověděl znechuceně.

„To už přeháníš!“ vstala taktéž a stále kousek před ním.

„Jasný! Mě se tu už někdo pokusil dvakrát zabít a já přeháním!“ rozhodil rukama a chyběl kousek od toho, aby ji tou rukou trefil.

„Ty si myslíš…, že to byl on?“ pověděla nyní už potichu.

„Já nevím! V tuhle chvíli tu jsou všichni potencionální vrazi, nemůžu věřit nikomu a zvlášť ne někomu, kdo mě málem dostal do nemocnice, kdybych neměl to moje štěstí.“

„Ještě si mi ani pořádně neřekl, co se stalo,“ vyčetla mu už klidně.

„Ani to neplánuji, jsou věci, se kterými se nechlubím a tohle je jedna z nich,“ skončil touhle větu jejich vzájemnou debatu a aby si zajistil, že už mu na to nic dalšího neřekne, tak vytáhl hůlku a začal si levitovat kufry před sebou, až do společenské místnosti, odkud jim to měli na nádraží dopravit skřítci.

Zmizel mezi prvními, aby měl v Prasinkách ještě čas navštívit Aberfortha a tak jen Hermioně oznámil, že se potkají ve vlaku a vydal se cestou až k vozům, který jsou tažené testrály.

Procházel chodbou, kde bylo už dost nepoužívaných učeben a kabinetů, ale zastavil ho to, jak ucítil, že prošel nějakou bariérou, vytáhl hůlku a jednoduše ji odstranil a až poté zjistil, že to byla protihluková a tak uslyšel rozhovor vycházející ze dveří, ke kterým přitiskl své ucho, aby lépe slyšel.

„Už se ti nepovedly dva pokusy, dávám ti ultimátům do Vánoc, pak použiješ ten lektvar, rozumíš?“ řekl temně nějaký mužský hlas.

„Povede, uvidíš,“ ujistil ho hlas ženy, pak už uslyšel jen šramot, takže radši znovu udělal bariéru a zmizel pryč.

Nasedl do prvního vozu, a jelikož jel sám, tak nemusel vést nějakou nudnou konverzaci s třeba úplně cizím člověkem, vystoupil v Prasinkách a rychlím krokem přes zasněžené ulice, došel až k hostinci, kde na rozdíl od venkovního prostředí bylo teplo.

„Aberforthe?“ ozval se do prázdného lokálu, když se nakláněl přes barmanský pult.

Za chvíli majitel tohoto jména vyšel ze svého pokoje a s úsměvem mu odpověděl.

„Copak, přišel si mi popřát veselé Vánoce?“

„Spíš tě na ně pozvat.“

„Copak bojíš se, že nezaplníš sídlo?“ zasmál se Aberforth, ale pak se podrbal na vousech a vytáhl si nějaký pergamen zpod stolu.

„No, spíš by bylo vhodné začít řešit to, protože když byl před chvílí blízko, možná je načase začít s přípravami,“ pověděl neurčitě, když koukal na dumající tvář mladšího z bratrů, která byla plně zabraná do pergamenu.

„Je pravda, že prázdniny by mohli být dobrý způsob, když jsi pozval všechny,“ udivil ho Aberforth, že tohle všechno ví, když se mu o tom sám nezmínil.

„Poslední důležitou schůzku mám jednadvacátého a další by měla být přesně minutu před půlnocí čtyřiadvacátého, takže mezi tou dobou, bych to tu klidně mohl uzavřít,“ pokýval Aberforth hlavou, aby se asi ujistil na pravdě svých slov a pergamen zase schoval.

„Takže přijedeš?“ ujistil se nakonec.

„Samozřejmě, čekej sovu, domluvíme se přesně na čase.“

„Tak v tom případě ty veselé Vánoce popřeji až u nás.“

„Harry, hlavně na sebe dávej pozor, to že se na tebe přišel podívat, není legrace, určitě měl důvod a mohlo to být i zjištění informací, třeba i to, kde budeš trávit prázdniny.“

„Budu si dávat pozor,“ ujistil tentokrát on jeho, a když viděl kývnutí, tak na něj mávl a zmizel zpátky do té zimy.

Když došel na nástupiště, tak stále ještě plno lidí nastupovalo a podle hodin, měl ještě několik minut času, než se vlak vůbec rozjede, takže rychlím pohledem, vyhledal nějaký záchytný bod a jako ten mu dost dobře posloužil Hagrid, takže se k němu rozešel.

„Harry, tak co jak se těšíš domů na Vánoce?“ zeptal se ho okamžitě, co se k němu dostal.

„Bude to příjemná změna,“ usmál se na něj.

„A nikdo ti ani nebude zakazovat, prolétnou se na motorce, když už nejsi u mudlů, ale na námě-, chtěl jsem říct u rodiny Blacků,“ opravil se rychle Hagrid a rozhlédl se kolem, jestli to někdo nepoznal, že málem prozradil, kde bydlí, i když tam vlastně nebydlí.

„Jsem rád, že si mi to pohlídal.“

„Von to nebyl problém, ale už běž, jsi přece prefekt,“ poukázal na skutečnost, kterou úplně zapomněl, takže se rychle rozloučil a svým obvyklým rychlím krokem, se vydal ke kufrům, najít ten svůj.

Chvíli jenom koukal, ale své kufry ani klec s Hedvikou nemohl najít, zrovna když chtěl naštvaně kopnout do kufru se jménem Weasley, se odněkud zezadu ozvalo jeho jméno.

„Kufry už máš tady,“ uviděl Hermionu v jednom z okének a mohl by si tipnout, že tam viděl ještě jednu hlavu, která rozhodně nepatřila Lence.

Doufal, že nemusí trávit čas s dalšími prefekty, ale když se zastavil před správným kupé a uviděl kromě Hermiony, obě prefektky z Havraspáru, tedy Theresu a Padmu, tak veškeré jeho přání zmizeli a nahradila je otázka, jestli tohle vůbec přežije.

Soustředil se na nitrobranu a s úsměvem, který nebyl vůbec upřímný si otevřel dveře a sedl si na volné místo vedle Theresy.

„Jak se tu vzali ty kufry?“ zeptal se Hermiony.

„Dobby,“ odpověděla krátce a bylo vidět, že na rozdíl od něj nedokáže tak dobře maskovat znuděnost.

„Tak to jo,“ sundal si ze shora kufr a poté, co v něm našel knihu o obraně, ho dal zpátky nahoru.

„Myslím si, že nebude čas na čtení, teď mají vlak na starost Primusové a ostatní prefekti, ale za jízdy to bude na nás,“ zkazila mu nálada Padma.

„Za půl hodiny aspoň něco přečtu,“ ukončil debatu tím, že si otevřel knihu na straně, kde minule skončil a pustil se do čtení rozboru kouzel.

 Neustále ho ale rušili všude chodící studenti a pokusy o jeho zapojení do debaty, která byla většinou nudná, že nevnímal, jediné co ho donutilo odtrhnout oči od knihy, byla otázka, jakou má formu, jeho famfrpálový tým.

Po momentálně asi desáté otázce, která mířila jenom na něj, naštvaně zaklapl knihu a snažil se nevybouchnout vzteky, když viděl úsměv Theresy, že se jí to konečně podařilo.

Držel svoji nitrobranu na nějaké pasivní úrovni, aby zůstal klidný a po nátlaku se zapojil do debaty.

„Jak to vůbec vypadá v sídle Blacků?“ zeptala se okamžitě Theresa, když viděla, že se jí podle možností plně věnuje.

„Obrovské prostranství, blízko moře a to sídlo, je naprosto idylické.“

„Takže je to někde na samotě?“

„Nejbližší mudlové jsou dostatečně vzdálení a kouzelníci se tam navzájem ignorují.“

„Buď rád, u nás ve Francii, jsou mudlové skoro naši sousedé, tedy samozřejmě mnohem méně movití a v hrozných barácích, ale jsou všude kolem kouzelníků,“ zašklebila se Theresa.

„Já dokonce s jedněmi musel bydlet jedenáct let, takže vím, co myslíš.“

„Chápu, zástupce jednoho z nejbohatších rodin v Anglii by neměl žít jen tak někde,“ odkývala mu Theresa a on, i když by takhle nikdy nemluvil, ji aspoň v duchu musel dát za pravdu.

„Myslím, že nezáleží na penězích,“ ozvala se Hermiona.

„A na čem tedy záleží? Ráda se poučím,“ otočila se na ni Theresa.

„Rodina může být známá a nemusí být bohatá,“ stála si za svým Hermiona, i když jí vlastně vůbec nepověděla.

„Je vidět, že nevíš, o čem mluvíš, všechny rodiny co jsou slavné, jsou bohaté, měla by si to vědět, když kamarádíš s Harrym.“

„Harry se nechlubí se svým majetkem,“ oponovala ji Hermiona.

„Proč by to dělal, všichni vědí, že je bohatý a slavný, tudíž nemusí nic nikomu dokazovat a už vůbec ne těm, co si ho neváží.“

„Že to říkáš zrovna ty.“

Měl chuť zařvat, ať se přestanou hádat, ale neměl chuť se rozčilovat a tak se slovy: „jdu se projít,“ zmizel do uličky, kde se ještě nějací studenti snažili nacpat kufry do kupé a jelikož to byla lepší věc, než poslouchat se dohadování, tak každému kdo chtěl, pomohl s kufry.

Sotva co vyšel z druhého kupé, kde seděli nějací třeťáci, potkal v uličce Theresu, ale jelikož byla sama, tak aspoň nehrozila hádka a tak na otázku, jestli může jít s ním, odpověděl souhlasně.

„Promiň, nevěděla jsem, že ti vadí hádky.“

„Ty, u kterých jsem navíc, opravdu nemám rád,“ odpověděl, když koukal do dalšího kupé.

„Chápu, ale musela jsem ji poučit, nemám ráda lidi, co si myslí, že ví vše nejlíp.“

Nechtěl na tohle vůbec odpovědět, i když ho to taktéž občas štvalo, ale jelikož věděl, že oproti Hermioně je úplně hloupý, tak mlčení bylo nejlepší možností.

Poté co prošli jeden vagón, se lokomotiva ozvala a ihned se rozjela, kdyby nebyl zrovna v tu chvíli opřený o stěnu, tak se válel na zem, ale stejné štěstí neměla Theresa, která spadla na něj, a kdyby ji nechytil, buď by se váleli na zemi oba, nebo jenom ona.

„Díky,“ poděkovala mu poté, co už nehrozilo nebezpečí, že spadnou.

„Reflex.“

 „Když si nejmladší chytač za století a momentálně kapitán, tak se není čemu divit,“ usmála se na něj a nevypadalo to, že by se ho chtěla pustit.

„Měl jsem štěstí na tátu,“ odpověděl a začínal mít představu, že mu ani nevadí, když na něm skoro leží.

„Ach jistě, pan Potter,“ usmála se na něj.

„Je vidět, že to tu v klidu zvládáte, tak my půjdeme na druhou stranu vlaku,“ ozvala se ihned poté naštvaně Hermiona, a když otočil hlavu, uviděl, jak stojí vedle Padmy.

„Neměj starost,“ usmála se na ni Theresa, když se ho konečně pustila a stála vedle něj.

Oba koukali, jak prochází kolem nich, samozřejmě každá s jiným výrazem, Hermiona by dokázala pohledem zabíjet a Padma vypadala nezaujatě, ale obě rychle prošli vagónem do jiného.

„Takže asi musíme začít tady,“ pověděl poté, co se snažil vše pochopit.

„Jo, doufám, že aspoň zabezpečili naše kupé.“

„Podle toho jak rychle odtud vylétli, usuzuji, že ne.“

„Tak pojď,“ usmála se na něj a jako první vyrazila k jejich kupé, on šel pomalu za ní a cestou koukal do zavřených kupé, jestli někdo nepotřebuje pomoci.

„Měl jsi pravdu,“ pověděla poté, co se i on dostal k jejich kupé.

„Nečekaně,“ zašklebil se a společně použili pár kouzel na dveře.

„Co tedy máme na starost?“ zeptal se ihned poté.

„Když nám vzali část vozu, kde jsou starší studenti, tak tyhle malý potvůrky.“

„Jako kdyby si ty někdy nebyla malá,“ zakroutil nad tím pobaveně hlavou.

„Já byla andílek, stejně jako jsem i teď.“

„Tak to jsem tuhle stránku asi ještě nepoznal,“ mrknul na ni a společně pokračovali v procházení prvního vagónu.

„Myslíš, že se neudusí na sladkostech, když se půjdeme podívat do druhého vagónu?“ zeptala se Theresa po několika minutách.

„Věř jim trochu,“ pověděl a otevřel jí dveře do druhého vagónu.

„To bych si nedovolila, když za ně mám momentálně zodpovědnost.“

„Ale no tak, to že jsou malý, neznamená, že jsou blbý,“ ujistil ji.

„Tvá slova, ne moje.“

Potichu si povzdechl a pomalu kráčel za jejími zády, když si ona prohlížela další kupé, nyní už trochu přívětivěji, protože tu už zde nebyly tak malý studenti, které ona zřejmě neměla moc v oblibě.

Naštěstí měli štěstí, protože studenti v klidu seděli a nedělali žádné hlouposti, díky které by měli nějakou práci.

Procházeli stále dál, dokud někdo ze čtvrťáků nezaťukal na okno, zevnitř kupé.

„Děje se něco?“ zeptal se přívětivě, než by nějak začala Theresa.

„Mému kamarádovi je blbě, nemá asi rád cestu vlakem,“ ukázal student na svého kamaráda, který opravdu nevypadal nejlíp.

„Proč si nedošel pro nějaký lektvar?“ zeptala se Theresa, mezitím co něco hledala v malé brašně, kterou měla sebou, už teda předtím se ji chtěl zeptat, co tam je, ale když vytáhla lektvar, pochopil.

„Věřil, že to bude v pohodě,“ bránil svého kamaráda, ten chlapec.

Theresa jenom zakroutila hlavou a přisedla si k mladšímu chlapci, kterému poté, co změřila dlaní teplotu, podala lektvar a s radou, ať to pije pomalu, zase rychle zmizela.

Rozloučil se tedy se studenty a napodobil ji a teprve tehdy, když zavřel dveře, se na ni nechápavě podíval.

„Ten kluk ví, že mu jízda vlakem dělá problém a schválně, aby mě naštval, si ten lektvar nevezme,“ zamručela naštvaně.

„Ty ho znáš?“

„Jo, už cestou do školy, mě otravoval s tím, že mu jízda vlakem dělá problém.“

„Nesmíš se tak nervovat.“

„Tak pojď co nejdál od tohoto kupé,“ pověděla naštvaně, čemu se jen usmál.

Během celé cesty, nenašli nikoho, kdo by potřeboval nějakou pomoc, kromě toho, že nějakým prvákům, museli před Londýnem sundávat z poliček kufry.

Takže nějakou část cesty promrhali povídáním a další část tím, že se rozdělili a každý si šel za svým cílem, on si teda přisedl k Michaelovi, který sdílel kupé s Cho a její věrnou kamarádkou Marrietou, kterou neměl rád už jen z principu.

S Michaelem se chvíli bavili o proběhlých NKÚ, chvíli o famfrpálu a pak o čemkoliv co je napadlo, ale jelikož vlak byl skoro u nádraží, byl nucen se s nimi rozloučit a dohlédnout na to, aby se všichni dostali z vlaku pryč a nenechali tam ani žádné věci.

Poté, co si otevřel okno, se zaklepal zimou, ale mohl aspoň pozorovat vzdálenou budovu nádraží. Čím více se přibližovali k nástupišti devět a tři čtvrtě, tím více se objevovalo rodičů, sourozenců, prarodičů, kamarádů, strýčků a kdoví koho ještě. Byl zároveň rád i nerad, že tady na něj nikdo nečeká, ale aspoň mohl sledovat, usměvavé tváře známých lidí, než ho něco vyrušilo.

„Mohl bys uhnout, Pottere?“ ozval se za ním Ronald.

„Copak tvůj tlustej zadek se nevejde do chodby?“ zašklebil se nad tím, jak začíná rudnout a schválně začal zdržovat, aby se všichni dostavili do uličky, mezitím co vlak přibrzďoval.

„Říkám ti, vypadni, Pottere.“

„Jinak co, budeš žalovat mamince, že ti Potter sebral všechny tituly a ještě ti brání v tom, aby si mohl vyjít z vlaku?“ vysmál se mu do obličeje, protože tyhle chvíle si vychutnával.

„Udělám tohle,“ viděl, jak šahá na hůlku a tak ho ihned v rychlosti napodobil, jak se několik dlouhých týdnů učil a než Ronald svoji hůlku natáhl, měl tu jeho zapíchnutou v hrudi.

„Ať to mělo být cokoliv, byl to dost ubohý, jako vlastně všechno co děláš,“ pověděl a rychlým tahem klepl svoji hůlku do té jeho a ta v tichosti dopadla na zem. Zasmál se tomu děsivému výrazu Ronalda a otočil se s tím, že vystoupí, ale když vlak zabrzdil, radši se podíval, jestli na něj někdo nechce poslat nějaké odporné zaklínadlo do zad.

Jako první vyskočil, ještě před tím, než vlak úplně zastavil a opřel se snad o jediný sloup, který nebyl obklíčen spousty lidí, čekajících na své malé hodné studenty. Pomalu pozoroval vystupující studenty a vyčkával, až snad všichni vystoupí, aby mohl splnit svoji práci, ale pak ucítil, že ho někdo pozoruje a tak se nenápadně rozhlédl a uviděl, jak ho velice nápadně sleduje Lupin.

„Lupine, nejsi zrovna nenápadný,“ pověděl jen tak nahlas, aby si byl jistý, že ho vlkodlak uslyší.

„Koukám, že zprávy nelhali,“ přišel k němu o trochu blíž.

„Jaké, že okrádám důchodce? Musím tě zklamat jediný důchodce v Bradavicích je Brumbál,“ pověděl jen s těžko skrytým hněvem, protože co nesnášel nejvíc, bylo to, že ho někdo hodnotil podle zpráv či drbů a ještě to v klidu řekne.

„Myslíš, že se chováš jak se sluší a patří?“ zeptal se klidný Lupin.

„Chovám se tak, aby na mě mohli být rodiče pyšný.“

„Je vidět, že jsi je neznal, protože takhle si tě určitě nepředstavovali.“

„Je mi to jasný, určitě si slepě přáli, abych seděl na zadku a jednoho dne šel s udatným Brumbálem do boje za dobro,“ pověděl sarkasticky.

„Určitě si nepřáli Harryho, který odmítá své přátele a slepě uznává ministerstvo,“ pokračoval ve své řeči Lupin.

„Ministerstvo? A na tohle jsi přišel jak?“ zasmál se. „Ne počkej, nech mě hádat, psal to domů Ronald?“ Když viděl, že chce odpovědět, tak ho přerušil: „Ne radši mi to neříkej nebo si budu myslet, že se z tebe stal idiot,“ pověděl naštvaně.

„Kam se poděl ten Harry, kterého jsem znal.“

„Umřel při jednom z pokusů o moji smrt, nevím zrovna u jakého, když už mi ty prsty na ruce nestačí,“ odsekl.

Když viděl krátké překvapení na Lupinově tváři, ihned dodal: „Copak o tom se vám Ronánek nezmínil? A zmínil se o tom, jak dostal ode mne přes hubu potloukem? Nebo jak jsem ho odrovnal v souboji, či jak jsem mu zlomil nos a udělal něco s nohou, či moje oblíbené, jak ho dostalo moje kouzlo z kufru, který chtěl vykrást?“

„Promiň Lupine, nemám čas tady poslouchat tvé řeči, jak mě nenávidíš, ale klidně mi to pošli dopisem, když už to neuslyším ve škole, tak si to aspoň přečtu,“ rozloučil se s ním těmito slovy a pomalým krokem prošel zpátky ke dveřím, do kterých vyskočil a velice smutně začal procházet jednotlivé kupé, ale byl si jistý, že díky nepříjemným slovům, které teď slyšel, stejně nebude ničemu věnovat pozornost a tak si radši zalezl do jednoho kupé a lehnul si na sedačku, na které začal přemýšlet o tom, jestli je normální, že se lidé takhle mění.

Formát pro tisk