Kapitola jednadvacátá - Nevítaná návštěva

Harry Potter and Pactum Purgamen

Nevydrželi sedět dlouho, než se ozvala od Hermiony první otázka a pro něj celkem překvapující. „Víš, že mě tohle začíná hodně bavit?“

„Tebe takovou pohodlnou holku?“ využil zase příležitosti, kdy ji mohl provokovat.

„Jak můžu být pohodlná, když trávím veškerý volný čas s někým, kdo je tak aktivní.“

„Ty s někým trávíš veškerý volný čas a neřekneš mi to?“ hrál uraženého, protože to byla větší zábava než sledovat souboje malých dětí.

„Toho neznáš, na rozdíl od tebe je milý,“ odsekla Hermiona, protože ji taktéž bavili tyhle jejich vzájemné souboje, které většinou vyústili v kouzelnický souboj, aby aspoň měli nějaký důvod proti sobě zápasit a tak se většinou ze srandy pohádali, aby měli větší důvod proti sobě bojovat.

„To mě musíš seznámit, abych mu vysvětlil, že patříš jenom mě,“ usmál se na ní a vůbec nečekal, že se začne červenat.

„To určitě,“ odsekla a otočila se k souboji a on se musel blbě usmívat, donutit Hermionu se červenat, to je velice nečekané.

Ale pochopil to jako ukončení rozhovoru a tak taktéž sledoval souboje, jenže mu to připadalo nudné a tak si našel první skupinku lidí, se kterou si dokázal povídat a přešel k nim a zrovna Michael a Cho, byly jedni z těch, se kterými to dokázal.

„Jak se těšíte na souboj?“

„Harry, pěkný souboj, přál bych si taky takhle ztrapnit Zmijozel,“ přivítal ho Michael.

„Možná dostaneš Pansy a Dafné, tak se můžeš ukázat,“ povzbudil kamaráda.

„Teď se máme ukázat proti Zachariášovi a Hannah, tak jsem zvědav, všichni jsme navštěvovali BA, takže to může být vyrovnaný,“ pověděl Michael, protože Cho se nějak odmítala zapojit.

„Nikdy nebyly z těch nejlepších, takže šanci rozhodně máte,“ pověděl po pořádném přemýšlení.

„Ještě že jsme v prvním kole nepotkali vás, jste výborně sehraní.“

„Hermiona je nejlepší partner, kterého jsem si mohl přát,“ pověděl popravdě.

„Jenom do soubojů?“ zeptal se Michael.

„Ty s těma holkami nedáš pokoj,“ zasmál se.

„Ale neodpověděl si.“

„Není na co,“ ujistil ho.

„Ty nechceš žádný vztah?“

„Já nevím, nemám chuť se nějak vázat a stejně…která by mě tu chtěla,“ snažil se usmát, aby aspoň na venek ukázal, že mu tohle téma není nepříjemné, i když samozřejmě bylo.

„Harry, otevři oči,“ řekl Michael a jemu to rada přišla naprosto absurdní.

„Nechci chodit s někým z prvního ročníku, jestli jsi měl na mysli něco takového.“

„Rozhodně by to ale byla sranda,“ zasmál se Michael.

„V tom případě máme na srandu rozdílné názory.“

„No tak Harry, třeba jedna teď jde přímo za tebou a na první ročník nevypadá,“ pověděl Michael a on se nenápadně otočil a všiml si kráčející Hermiony, kterou asi nebavilo sedět samotnou.

Bohužel mu nestihl něco odpovědět, protože už Hermiona stála vedle něj.

„Doufám, že se dobře bavíš, ale měli bychom sledovat souboje,“ vyčetla mu okamžitě.

„Ano mami,“ usmál se na ni.

A všichni společně sledovali celou řadu soubojů, ale nic nového se nenaučili, každý z Brumbálovi armády používal kouzla, která je naučil, Malfoy teda použil nějaká neznámá kouzla, ale to přisuzoval tomu, že ho tatínek ještě něco před Azkabanem naučil.

Další zajímavou dvojicí byli Ginny a Dean, kteří vcelku jednoduše porazili Justina a Ernieho a pak Michael a Cho, porazili Zachariáše s Hanah.

Celkově prošli všichni, které tipoval, a vypadli ti, které ani neznal, dokonce postoupilo i pár prváků, ale to jen díky tomu, že bojovali proti dalším prvákům.

„Tímto ukončuji první kolo soubojů, další kolo bude ještě ten týden, kdy se vrátíte odpočinutý z prázdnin, los uvidíte ve svých společenských místnostech, nyní ale běžte do svých pokojů, za chvíli bude večerka,“ usmál se zase na všechny ředitel a všichni začali odcházet, on se rozhodl zůstat a odůvodnit to když tak tím, že je prefekt.

„Harry, myslím, že máte velkou šanci, bude to dobrá zkouška…no ty víš na co,“ přistoupil k nim Horácio.

„Chci se co nejvíc připravit a tohle se mi zdá jako dobrá zkouška, sice potom to bude…jiné, ale stejně to bude aspoň nějaká příprava,“ pověděl profesorovi, který ho poplácal po ramenou a odešel ještě za ředitelem, protože tam byli všichni učitelé.

„Bojíš se toho, co přijde?“ zeptala se nečekaně Hermiona.

„Bude divný, když řeknu, že se bojím toho, co se stane, když neuspěju? Já…kolikrát jsem přemýšlel nad tím, že tam…umřu, kolikrát jsem měl štěstí a bojím se toho, že to skončí a všichni budete kvůli mně trpět,“ pověděl smutně a šeptem, i když byly sami.

„Přemýšlíš často nad smrtí?“ poslední slovo řekla skoro neslyšně.

„Jeden z nás to bude muset být, to víme oba,“ pověděl a byl si jistý, že i kdyby je někdo poslouchal, neví, o čem se baví.

„Ach Harry,“ pověděla a obejmula ho.

„Nemusíš mě uklidňovat, já se toho nebojím, když přijde doba, budu tam stát s hůlkou v ruce a udělám cokoliv, abych vyhrál, a když ne tak aspoň abych ho vzal sebou,“ řekl klidně, a když viděl, že Hermioně stékají slzy po tvářích, dodal: „Neplač, vše dobře dopadne,“ čímž vlastně popřel vše, co předtím řekl.

Viděl, jak od něj trochu odstupuje a tak ji prstem tu slzu utřel sám a přívětivě se na ni usmál.

„Pojď, půjdeme něco dělat, ať tu nevystojíme důlek, už teď na nás koukají,“ donutil ji usmát a společně co nejrychleji zmizeli z Velké síně.

„Harry?“ zeptala se chvíli po tom, co zmizeli všem z dohledu.

„Hm?“

„Jak budeš trávit prázdniny?“

„Ve svém sídle, když už se nemusím vracet k Dursleyům, i když jim tam stejně hodím nějaký dárek, sice to byly hrozní příbuzní, ale nechali mě tam,“ pověděl zamyšleně.

„Já jsem přemýšlela, jestli by si nechtěl poznat mé rodiče,“ už po několikáté ho za dnešek překvapila.

„A co kdyby si přišla i se svými rodiči ke mně? Místa je tam spousta a konečně bych mohl tvé rodiče pořádně poznat, pokusím se přemluvit i Lenku, třeba i Horácia, Percyho, aby nikdo nemusel slavit Vánoce sám,“ pověděl svůj nápad a v duchu si dodal: „třeba to můžou být moje poslední Vánoce.“

 „To by si chtěl?“ zeptala se překvapeně.

„Moc,“ odsouhlasil.

„Oni určitě budou souhlasit, fakt ti to nevadí?“

„Vůbec, bude výtečné mít společnost,“ usmál se a opravdu mu to připadalo jako dobrý nápad.

„Tak já jim jdu napsat teď hned, pokud teda opravdu můžu.“

„Samozřejmě,“ ujistil ji a sledoval, jak odchází zrychleným krokem, když klidně mohla jít i sním. Usmál se nad tím a sám teda zamířil druhým směrem, kde měl kabinet Horácio.

„Můžu?“ zeptal se do otevřených dveří, kde už překvapivě seděl Horácio, jelikož to vzal nějakou kratší cestou z Velké síně, když on šel napřed do společenské místnosti a teprve pak sem.

„Harry, no samozřejmě a prosím zavři,“ přivítal ho nadšeně profesor.

„To chceš trénovat?“ zeptal se ještě, když on zavíral dveře.

„To můžeme taky, ale spíš jsem se chtěl zeptat, jak vánoční svátky tráví profesoři.“

„No můžeme zůstat tady nebo klidně jít i domů, ale ne samozřejmě na celé, první dva dny tu musíme být a poslední dva taky,“ odpověděl po chvíli přemýšlení Horácio.

„A ty tu zůstaneš?“

„No jelikož předtím jsem strávil čas schovaný v mudlovských domech, tak si myslím, že tady to bude lepší,“ pověděl stále zamyšleně.

„A nechtěl bys přijet ke mně, aspoň na pár dní, když tu chceš zůstat?“ konečně se zeptal, když měl všechny potřebné informace.

„Máš prázdniny, aby sis je užil, takže nebudu otravovat.“

„Horácio, proč by si otravoval, budeme mít čas přemýšlet o Viteálech, plánech a něco se i naučit, přece jenom na škole nejde vše,“ snažil se přemlouvat.

„Já ti nevím.“

„Pozvu Hermionu, Lenku, třeba přijde i Aberforth, nemusíme trávit Vánoce každý sám a nikdo neví, jestli tyhle Vánoce nebudou někoho z nás poslední.“

„Jak rád bych řekl, nemluv takhle, ale vím, že máš pravdu, dobrá, udělám si volno a někdy se sejdeme,“ nakonec Horácio svolil.

„Budu se těšit, ještě bych měl dojít za Lenkou, takže si ten trénink dáme zase zítra, jako pokaždé,“ rozloučil se rychle s Horáciem a dokud měl ještě veselou náladu, vydal se za Lenkou, kterou našel opět v jejich společenské místnosti, dokonce ihned napoprvé tipnul heslo a tak mohl vstoupit.

Po těch častých návštěvách dokonce ani nikoho nepřekvapilo, když se tam objevil, poslal nějakou malou holku pro Lenku, ale vyčkávání mu přerušila Theresa.

„Ahoj Harry, pěkný souboj,“ usmála se na něj.

„Děkuji, ale byly to lehký soupeři.“

„Zbytečná skromnost, přece jenom jsi Black, i když jen částečně a ti neprohrávají.“

„Kdyby Blackovi neprohrávali, tak by teď ještě nějaký žil,“ vyvrátil její teorii.

„Přežívají jen ti nejsilnější.“

„Bohužel,“ souhlasil s ní.

„Myslím si, že tady není nikdo, kdo by tě mohl porazit.“

„Mně samotného každý, ale mám hodně dobrého partnera.“

„To je ta…Hermiona?“

„Hermiona, ano,“ odpověděl krátce, protože věděl, že se ta debata dostává někam, kam nechce.

„To je ta, co ti před celou školou nadávala?“

„Ano, to je ona, aspoň myslím, v jednu dobu jste to dělaly všechny,“ odpovídal klidně, i když v duchu popoháněl Lenku, aby zrychlila.

„Teď ale víme, jaká to byla chyba,“ usmála se na něj.

„Když mě někdo odsoudí kvůli nějakému zpropadenému článku v novinách, tak si nezaslouží dostat odpuštění.“

„Ji si ale odpustil,“ pověděla naprosto očekávaně.

„Zachránila mi život a pomohla mi, když jsem to potřeboval, to je věc, kterou pro mě nikdo jen tak neudělá,“ odpovídal jen tak, aby ze sebe neudělal blbce a aby co nejvíce zdržel čas, protože tyhle debaty neměl rád.

„Nebo byla jenom ve správnou chvíli na správném místě.“

„A díky tomu jsem dnes naživu,“ nenechal se vyprovokovat.

Konečně ale uviděl Lenku scházet ze schodů, takže se s Theresou rozloučil a vydal se jí naproti.

Rychle odtud vypadli a zamířili k Sovinci, kde by měli potkat Hermionu.

„Nestačil ti dnešní souboj, že mě vytáhneš skoro na večerku na trénink?“ zeptala se Lenka vesele.

„Jako kdyby nás nějaká večerka zajímala.“

„Od té doby, co spolu trénujeme, tak nevím, co to večerka je,“ nepřestávala se usmívat a on byl rád, že má alespoň dobrou náladu a nemusí při ní skákat a rozhazovat rukama, jako kdyby odháněla brouky, byl rád, že z ní udělal normální holku, i když mu někdy ta střelená Lenka chybí.

„Sami víte, že kdyby vám to vadilo, tak toho můžeme kdykoliv nechat.“

„Samozřejmě že to víme Harry,“ ujistila ho Lenka.

„Jo…abych nezapomněl, jaké máš plány na vánoční prázdniny? Nebo jinak nechtěla by si přijet ke mně?“

„Samozřejmě, táta bude rád, když budu u tebe, má tě hodně rád,“ pověděla usměvavě a on si vzpomněl na jeden z hezkých článků o něm v Jinotaji, časopisu, jehož šéfredaktorem je právě její otec.

„Jelikož Hermiona je v Sovinci, nechceš tam jít taky a napsat mu? Aby to věděl.“

„To je dobrý nápad, stejně jsem mu chtěla zítra napsat, myslíš, že bude mít Hermiona u sebe nějaký pergamen navíc?“

„Určitě,“ ujistil ji a cestou pokračovali ve veselé nezávazné konverzaci.

Jak očekával, když vyšli schody, uviděli Hermionu sedět na jedné z lavic a před ní levitovat pergamen, na který mohla krásně psát, jako kdyby tam byl nějaký imaginární stůl.

Místo pozdravu se na ně jenom usmála a pokračovala v psaní, aby neztratila místo, kde psala.

Lenka si k ní okamžitě přisedla a beze slov se domluvili na tom, že si půjčí pergamen a taktéž začala psát.

On si mezitím došel k Hedvice a s úsměvem ji začal hladit po jejím bílém peří, věděl, že s Percym se domluví osobně a nerad takovéto věci psal po poště, když už mu psal, zkracoval dopis, pouze na to jak se má a co se tu děje, to že se ho pokusil zase někdo zabít, si také nechal až na pohled z očí do očí, protože to je v tuto chvíli nejbezpečnější a zvlášť, když se jedná o něj.

I když přemýšlel, nepřestával hladit svoji první zvířecí kamarádku, která na něj koulela svýma velkýma očima.

Rozhodl se podívat z věže a tak přistoupil až tam, kam mu to ochranná bariéra dovolila, a koukal na zasněžené pozemky a dokonce se mu podařilo i přes padající sníh a tmu vidět svítící Hagridovu chalupu.

Takže radši svůj pohled stočil k obloze, kde byl už celkem velký měsíc a jen málo viditelných hvězd, které to ale svým svitem vynahrazovali.

Prohlížel si z nudy vše, co mu temná zasněžená krajina mohla přinést, až mu pohled spadnul k lesu nebo aspoň do míst, kde by les měl být a přemýšlel nad vším, co mu ten les přinesl, vzpomněl si na kentaury, na Voldemorta, mozkomory, svého vlastního patrona, který jim s kmotrem zachránil život, na přeměněného Lupina, mrtvého jednorožce, Aragoga a jeho pavoučí armádu a znovu na temné oči Voldemorta, kterého potkal, když se krmil na krvi jednorožce a následně ho zastavil ochranným kouzlem od své matky. Podíval se na své ruce a litoval toho, že už to tak fungovat nebudu, takže znovu pozvedl svůj pohled na výhled na pozemky a lekl se, když jediné co uviděl, byly ty rudé oči, okamžitě se snažil aktivovat svoji Nitrobranu, ale stejně se mu ozval v hlavě ten hlas, který nesnášel.

„Harry, tvé pokusy mě zablokovat jsou k smíchu.“

„Vypadni z mé hlavy ty, odporná zrůdo,“ zařval, ale nevěděl, jestli nahlas nebo jenom ve svém podvědomí a snažil se ve snaze, neslyšet ho, zakrýt si obě uši.

„Já si s tebou přijdu popovídat a ty jsi na mě takový,“ vysmíval se mu Voldemort.

„Běž se bavit třeba s Malfoyem, kterého jsem ti uvěznil,“ snažil se dělat cokoliv, aby ho rozčílil a dokázal ho vypudit z hlavy. Následně cítil, jak narazil do zdi a po ní sklouznul až na zem.

„Víš, že jsem dokonce rád, jeho pokusy stát se mým nejvěrnějším mě už unavovali.“

„Stejně je porazím! Porazím je všechny a tebe si nechám na konec!“ zvyšoval svůj hlas a nepřestával se snažit uklidnit svoji mysl, aby zvýšil svoji šanci porazit ho nitrozpytem, když nitrobrana nefungovala.

„Jsi ubohý Harry, nikdy mě nemůžeš porazit,“ neustále se mu vysmíval Voldemort a on sebral veškerou svoji psychickou sílu a podnikl nitrozpytový protiútok, věděl, že zde má výhodu bariér, které chrání školu a tak se mu to může podařit.

„Nevím, kdo je ubohý, že se musí schovávat a kdo je tak slabý, že se ode mne nechal třikrát porazit, příště to ale bude naposled, zemřeš a já budu slavit!“ přidal do útoku i útočná slova a nechal vybudovanou zeď z nitrobrany a útočil nitrozpytem, až nakonec po nekonečně dlouhých vteřinách, cítil ve své hlavě klid, možná ještě zaslechl: „já se vrátím,“ ale nevěděl, jestli to bylo pouze blouznění nebo poslední zbytky Voldemortových slov, které stačil říct, než úplně zmizel.

„Harry, mluv na mě,“ konečně uslyšel i něco jiného, než ten výsměch.

„Jsi v pořádku?“ ten hlas pokračoval, když se mu podařilo aspoň zvednout ruku jak odpověď.

„Ne,“ pověděl popravdě a hlavně krátce.

„Aspoň, že už nás vnímáš,“ ozvala se zneklidněně Lenka.

„Byl to on?“ pokračovala Hermiona, když už konečně dokázal zařadit kdo je kdo.

„Jo, stýskalo se mu,“ sundal brýle a pořádně si promnul oči.

„Musíme to někomu říct,“ ozvala se Hermiona směrem k Lence.

„Ne! V žádném případě se to nesmí nikdo dozvědět, pokud to nikdo neví, on se bude schovávat,“ odmítl jejich nápad.

„Takhle tě ale bude mučit, když zase přišel jak na to,“ odporovala mu Hermiona.

„Tohle je jenom sranda proti tomu, co by se mohl stát, kdyby se rozhodl zaútočit, on chce jenom to, abych věděl, že se mám bát, on nechce boj, prozatím,“ stál si za svým.

„Vyřešme to v klidu. Harry odvedeme tě k Horáciovi, ten ti dá nějaký lektvar a pak si o tom všichni v klidu promluvíme, ano?“ přišla Lenka s plánem, který kývnutím odsouhlasil.

„Můžeš chodit?“

„Proč bych nemohl,“ těžce se postavil a vykročil, aby nevypadal jak někdo, koho dostane i obyčejný nitrozpyt.

„Opravdu jsi v pořádku?“ koukala na něj nedůvěřivě Hermiona.

„Není to tak strašný,“ zalhal a vyndal z hábitu zmenšenou verzi neviditelného pláště, který po jednom zaklínadle vypadal úplně normálně.

„Vezmi si to přes sebe,“ podal ho Lence.

„Správně, my se můžeme vymluvit na to, že jsme prefekti,“ souhlasila Hermiona.

Když měl hůlku v ruce, vyčaroval si ještě jemný gejzír vody a trochu se opláchl, aby nevypadal, že právě vstal z mrtvých.

Pomalu došli k Horáciovi nebo tedy spíš k jeho kabinetu, ale neušli mu neustále pohledy od obou jeho kamarádek, jestli se jim za zády nezhroutil či něco podobného.

Lenka nyní už nezastřená zaťukala na dveře v domluveném signálu a po cvaknutí dveří vešli dovnitř.

„Čemu vděčím za návštěvu,“ usmál se na ně Horácio, ale úsměv mu zmizel, když uviděl i jeho. „Co se stalo?“ ozval se okamžitě a ihned k němu vykročil.

„Stýskalo se mu,“ ozval se jako první a použil jeden ze svých hloupých úsměvů.

„U Merlina, je tu?“ ozval se Horácio se známkou strachu v hlase a pokynul k sedačce, Hermiona se ještě ujala zamčení dveří a všichni si postupně sedli i do přivolaných křesel, které byly ještě před chvíli v jiné místnosti.

„Ne není nebo teda doufám? Harry je tu?“ nebyla si tak jistá Hermiona a s prosbou o dobré zprávy se na něj otočila.

„Musel být blízko, když mě zaměřil, on mě viděl, byl v lese, viděl jsem ty jeho rudé oči, chtěl mě vystrašit, chtěl vědět, že má stále navrch, ale teď už si není tak jistý, viděl v mé hlavě touhu ho zabít, porazil jsem ho v nitrozpytu, nyní ví, že se jeho čas blíží a já budu stát u jeho mrtvoly,“ zasmál se hrozným smíchem, věděl že tohle není on, že to je medailonem, který mu ale pomohl proti jeho dědici, nečekal že bude mít viteál na sobě a ten ho porazí, ale bude to přisuzovat k jeho schopnostem, které ho porazili.

„Harry začínáš mě děsit,“ ozval se Horácio, protože byl jediný, kdo dokázal něco říct.

Aktivoval tedy nitrobranu a uklidnil se do takové míry, že už měl kompletní nadvládu nad svým tělem, žádný Zmijozel, Viteál, ani hadí zrůda.

„Porazil jsem ho jeho vlastní zbraní,“ pověděl a z hábitu vyndal medailon, který podivně hřál.

„Zjistil, že to máš?“ zeptal se Horácio a bylo vidět, že se bojí souhlasné odpovědi.

„Ne, určitě nic neví a ani vědět nebude, určitě utekl jak malá holka do své pevnosti.“

„Harry!“ ozvala se Hermiona, takže jediná Lenka zůstávala stále ticho.

„Hermiono, Harry má pravdu, zaútočil na něj a prohrál, to ho určitě zneklidnilo, měl by si to ale někomu říct, třeba ředitel by toho chtěl využít,“ pověděl po chvilce Horácio.

„Já mu nic nebudu říkat, je proti mně!“ ozval se naštvaně.

„Ale máte společného nepřítele a tohle je informace, kterou by měl vědět,“ snažil se být Horácio klidný.

„Já za ním nepůjdu, chtěl mě ze všeho vyšachovat a teď se s ním budu dělit o informace?“

„Harry, i ředitel ví o Viteálech a určitě by rád věděl, že Voldemort je neustále někde blízko a nehledá něco na jiné části planety,“ pokračoval Horácio trpělivě a on začal postupně ztrácet argumenty a zbývali mu jenom chabé jako, že nebude něco povídat senilnímu staříkovi, který se jen mile usmívá, ale doopravdy ho chce vyhodit ze školy.

„Dobrá, ale nic víc mu neřeknu,“ řekl stále naštvaně.

„Takže co budeme dělat, co když na Harryho zaútočí znova?“ ozvala se Lenka.

„Tak mu síla medailonu a jeho samotného pomáhej,“ pověděl znalecky Horácio.

„A je správné spoléhat na něco z černé magie?“ zeptala se naopak Hermiona.

„Kdyby mu to pomohlo, tak bych mu doporučil použít cokoliv.“

„Stále tu jsem, takže se o mně nebavte, jako kdybych tu nebyl, a navíc to není zase tak černá magie, určitě byl Salazar lepší, než Voldemort, který otravuje teď,“ stál si za svým.

„Já jen nechci, aby ses na to spoléhal, protože se říká, že každé kouzlo z černé magie stahuje tvou duši do propasti,“ pověděla Hermiona.

„Tak v tom případě stačí Voldemorta jen zasypat,“ pokusil se o vtip a alespoň Horáciovi vykouzlil úsměv.

„Tak Harry, já zavolám ředitele přes letax, bude lepší, když k němu nepůjdeš,“ řekl vychytrale Horácio.

„Takže já radši půjdu,“ ozvala se Lenka a on se na ni s otázkou podíval.

„Nebylo by moudré, kdyby tu ředitel viděl mě, měl by spoustu otázek, na které by nebylo moudré odpovídat,“ řekla Lenka a on na ni chvíli koukal překvapeně, ale pak pokýval hlavou.

„Dobrá, tak já půjdu taky,“ zvedala se Hermiona.

„Ty klidně zůstaň, u tebe to nebude divné,“ ujistila ji Lenka a jemu to připadalo, jako by se kromě slov domlouvali i jinak a tak se ani nedivil, když si zase Hermiona sedla.

„Plášť ti dám na snídani, jinak buď hodný,“ rozloučila se s ním vesele Lenka, a když přes sebe přehodila plášť, nikdo nevěděl, jestli tu ještě je nebo ne.

„Mám teda ředitele přivolat? Pokud si ale myslíš, že bys ho zaklel, tak to radši necháme na zítra.“

„Dobrý, jsem klidný.“

Horácio pokýval hlavou a došel ke krbu, kde si z misky nabral trochu letaxu a za chvíli ponořil do plamenů celou svoji hlavu. Jelikož šeptal, nevěděl, o čem se baví, ale bylo mu to i jedno.

Viděl jak si Hermiona sedá k němu do pohovky a tak se na ni usmál a rukou si zajel do kapsy hábitu a dodal si jistotu tím, že byl na dosah hůlky. Sledoval jak Horácio ukončil jejich spojení a odstoupil kousek stranou.

Pak se ale plameny objevili znovu a z nich vyšel ředitel v tom nejhorším nočním úboru, jaký kdy viděl a tak zašeptal: „To snad nemyslí vážně.“

Hermiona se snažila zadržet smích a on už dneska po několikáté aktivoval nitrobranu a podíval se řediteli do očí.

„Tak copak pro mě máte tak naléhavého?“ usmál se na ně na oba.

Pořádně se nadechl, aby ten okamžik co nejvíce zdržel, ale když uviděl pohled od Horácia, tak spustil.

„Voldemort tu byl.“

„To je ale závažná věc, jsi si jistý?“ zeptal se ředitel bez žádných emocí v hlase.

„Ne, právě jsem bojoval v nitrozpytu s Aragogem,“ měl chuť zařvat, ale nahlas řekl pouze: „jsem, viděl jsem ho v zapovězeném lese.“

„Ty jsi byl v lese?“ optal se ředitel, ale tentokrát ze sebe nenechal dělat idiota.

„Kdybych byl, věděl byste o tom, takže zanechme těchto her, přišel si se mnou popovídat, došel kvůli mně až sem, ale zase zmizel, když jsem vyhrál.“

„Co ti říkal?“ přestal se ptát nenormálně a konečně šel přímo k věci.

„Jenom se mi vysmíval, neřekl nic důležitého,“ odpověděl a i kdyby něco řekl, určitě by to řediteli neřekl.

„A myslíš, že ti něco chtěl říct?“

„Spíš se přišel podívat, jestli se nějaký pokus o moji smrt podařil,“ pověděl klidně a opětoval pohled z očí do očí, protože si stál za tím, že ředitel by ho klidně nechal umřít, už se to stalo dvakrát a nedělá nic a přitom o všem ví.

„Děkuji, že jste mi to přišli říct, nyní by ale bylo dobré, kdybyste šli spát,“ usmál se na ně ředitel a trochu se pootočil k Horáciovi.

On to vzal jako možnost odejít, které se ihned chytil a co nejrychleji vstal a následován Hermionou zamířil ke dveřím.

„Dobrou noc,“ rozloučil se jen tak, aby Horácio pochopil, že to bylo na něj, ale navenek to vypadalo, že se loučí s oběma.

Poté, co zavřel dveře, si oddechl a potichu zašeptal: „nemám ho rád.“

„Byli doby, kdy jsi ho obdivoval.“

„Byli doby, kdy jsem nesnášel Siriuse, je to jenom o dostatku informací, teď vím to, že jsem vždy byl pro ředitele jen figurka, kterou mohl ovládat, ale já se už nenechám.“

**

Brzo ráno ještě před tím, než začala škola, která pro něj stejně začínala, až o hodinu později běhal v teplém oblečení po Bradavických pozemcích, svůj zvyk sice musel občas odložit, ale nezapomínal na něj úplně.

Rozhodl se zaběhnout alespoň za Hagridem, kterého mělo možnost navštívit snad jen třikrát, protože buď neměl čas nebo Hagrid.

Doběhl k chaloupce a těsně před dveřmi se začal vydýchávat, než zaťukal.

Přivítal ho štěkot Tesáka, ale jinak se neozývali žádné kroky poloobra. Zaťukal hlasitěji, ale věděl, že to stejně bude bez účinku a tak obešel chatu a rozhlížel se, jestli někde Hagrida nezaslechne nebo nezahlédne. Ale štěstí mu přálo a uslyšel zvuky mířící z lesa a tak v rámci rozcvičky se tam rozběhl, bral kořeny stromů, jako překážky a hned kousek od vstupu z lesa uviděl Hagrida jak za tebou táhne pavouka a na ně zezadu útočí další pavouci.

Vytáhl hůlku a v rychlém sledu po sobě vystřelil pětkrát po sobě Arania Exumai a všechny pavouky bezproblémově trefil, a když si toho všimli i jejich druzi, tak zastavili a nechali Hagrida táhnoucí jednoho z nich v klidu odejít z lesa, opatrně odešel taky, ale stále koukal, jestli nějaký z nich nečeká, aby ochutnal jak chutná.

Schoval tedy hůlku až tehdy, kdy došel k Hagridovy, ten se ale na něj místo vděků nazlobeně podíval.

„Harry, moc dobře víš, že do lesa chodit nesmíš, že je to nebezpečný.“

„Přišel jsem tě navštívit a ty jsi tu nebyl, a když jsem tě uslyšel křičet z lesa, tak jsem ti šel naproti,“ pověděl na svoji obhajobu.

„Dobře, ale sám víš, co všechno tam může čekat, vono je to tam fakt zlý, jsem rád, že mě ti pavouci nezakousli,“ pověděl už mírněji Hagrid.

„A co si tam vůbec dělal?“

„Von totiž umřel Aragog, pomatuješ si ho? Von byl můj kámoš, a tak když umřel, nemohl jsem ho tam nechat, voni totiž své druhy žerou, ale Aragog si zaslouží řádnej pohřeb,“ pověděl smutně Hagrid a koukal na pavouka, který mu ležel u nohou.

„To je mi líto,“ řekl tohle, protože ho nic jiného nenapadlo.

„Já mu chci dneska udělat pohřeb, von tě měl také rád, nechceš přijít, já tu nechci být sám,“ pokračoval Hagrid a jelikož byl jeden z mála, kdo mu popřál k narozeninám, tak už se předem rozhodl.

„Samozřejmě Hagride, že přijdu.“

„Jsi fakt zlatej člověk Harry, kdyby to viděli tvoji rodiče,“ rozbrečel se Hagrid a hned se následně vysmrkal do nějakého bílého ubrusu.

„Mám pozvat ještě někoho?“ zeptal se, když konečně uslyšel i vlastní slovo.

„Jak chceš Harry, ale klidně můžeš přijít jenom sám,“ pověděl Hagrid a znovu se opřel do svého pavoučího kamaráda a pomalu ho chtěl táhnout.

„Hagride můžu?“ zeptal se a vytáhl hůlku.

„Tak to pro něj bude lepší,“ pokýval hlavou Hagrid, a i když chtěl říct, že už mu to je určitě jedno, zůstal radši potichu.

„Locomotor,“ použil neverbálně a pohybem hůlky zvedl i pavouka a kráčel za Hagridem, který mu alespoň dělal stopy před sebou, i když by musel skákat, aby dělal stejné kroky jako on.

„Tady ho polož, dneska nemám žádnou hodinu, takže si ho nikdo nevšimne,“ ukázal Hagrid na místo za chatkou. Což on ihned udělal.

„Asi by si měl jít, aby si kvůli mně nezmeškal první hodinu,“ pověděl usměvavě Hagrid a i když věděl, že první hodinu nemá, tak se s ním rozloučil a se slibem, že přijde, se rozběhl zpátky do hradu.

Po příjemné koupeli v prefektské koupelně, rychle ve svém pokoji popadl batoh a vyrazil do podzemí, kde na něj čekala dvouhodinovka lektvarů. Přišel sice o trochu později, ale Horácio se na něj stejně jenom usmál a ukázal mu místo u Hermiony.

„Začíná se stávat zvykem, že chodíš pozdě,“ vyčetla mu Hermiona.

„Když ta prefektská koupelna, je tak výborná,“ usmál se na ni a ona jenom zakroutila hlavou a společně poslouchali výklad.

Těsně před koncem, kdy už Horácio obcházel jednotlivé kotlíky, přičemž oni byly vždy nejlepší, kvůli radám Prince a znalostem, které už ani nevadilo tu knihu používat, když o ni Horácio věděl, ale co nevěděl, kdo byl původní majitel.

„Tak doufám, že si u tohoto kotlíku spravím chuť,“ pověděl, když se nahnul k jejich lektvaru.

„Vůně nádherná, ovšem přidali jste pár lístku plané orchideje, barva také sedí, dokonce mám chuť se napít přímo z kotle,“ usmál se na ně a pak pro celou třídu dodal: „takže mi odevzdejte vzorek na stůl a můžete odcházet.“

Když už chtěli nabrat jenom jeden vzorek, otočil se Horácio ještě na ně a zašeptal: „doneste mi celý kotlík, aspoň to nemusím dělat, když se vám to povedlo.“

Tak jenom vypnul oheň a hodil si knihu do aktovky a zbytek náčiní schoval zpátky do skříně, zdržovali schválně, aby jako poslední zůstali v učebně a pak vzal pomocí kouzel celý kotlík a položil ho na stůl, co nejblíže k Horáciovu.

„Pane profesore?“ nechtěl zbytečně riskovat tykání a tak radši použil to známé osvědčené oslovení.

„Harry?“

„Co lze všechno získat z akromantulí?“

„Kousek pavučiny se používá do pár lektvarů, ale ten pravý poklad je v jejich jedu, jedna flaštička se prodává za stovky galeonů a jelikož žijí vždy pohromadě, tak se obtížně získávají, proč se ptáš?“

„Hagridovi umřel Aragog, jeho pojmenovaná akromantule a jsem pozvaný na jeho pohřeb, tak mě napadlo, jestli se z něj něco nebude hodit, když mu to stejně už vadit nebude,“ pověděl svůj nápad.

„Výborný nápad, vskutku skvělý, získání jedu není tak těžké, určitě by si to zvládnul i ty, počkej, někde tady mám pár prázdných lahviček, třeba se ti jich pár podaří získat, které bychom mohli prodat,“ usmál se na ně profesor a co mu břicho dovolovalo, vyrazil ke skříni.

„Aragog?“ ozvala se Hermiona.

„Ten, díky němuž byl Hagrid vyhozen,“ vysvětlil.

„Proč tě Hagrid pozval?“

„Prý mě měl rád, sice se nezmínil, jestli středně uleženého nebo čerstvého, ale měl mě rád,“ usmál se, a když se Hermiona začala smát, tak se k ní přidal.

„Tady je nějak veselo, zde jsou ty lahvičky,“ podal mu pět malých lahviček, které vypadaly přesně stvořené na jed.

„Takže jed normálně naberu z kusadel?“ zeptal se, když si lahvičky schovával do hábitu.

„Ano, uvidíš, že to není nic těžkého,“ ujistil ho Horácio.

„Nyní běžte, ještě tu mám hodinu,“ popohnal je s úsměvem a předtím než vyšli dveřmi, ještě dodal: „a díky za lektvar.“

Formát pro tisk