Kapitola dvacátá - Podstata spolupráce

Harry Potter and Pactum Purgamen

Následující den se Hermiona chovala jako kdyby se nic nestalo, na všechny se jako vždy usmívala, občasně se učila nebo jenom pomáhala jako správný prefekt a on to nechtěl vytahovat, i když by se rád dozvěděl víc, chápal že ten bubák byl on, přece jenom stála u něj, když málem zemřel, ale ten strach v jejich očích byl hluboký a ani jeho přítomnost jí nepomohla a to ho štvalo, nevěděl co má dělat, utéct, aby tohle nemusela zažít, opustit ji, aby se to nedozvěděla nebo úplně něco jiného.

„Harry, co se děje?“ zeptala se tatáž osoba, o které tu celou dobu přemýšlí.

Zakroutil hlavou, aby se na chvíli této myšlenky zbavil, když Hermiona včerejšek ignoruje a tak zalhal: „přemýšlím, kdy dostanu prefektský odznak, když jsem vyhrál.“

„Víš, že jsem si vždycky přála, aby si ho dostal ty? Byl to moje přání, abychom mohli být spolu…teda prefekti myslím.“

„Já nad tím ani nějak nepřemýšlel, je to sice čestné místo, ale jsem takový pohodlný typ, že nevím, jestli v tom budu dobrý,“ řekl už popravdě, když se toho tématu chytla.

„Tak proč jsi chtěl zrovna tohle?“ zeptala se nechápavě.

„Zrzoun mě chtěl vyhodit, mě by to nic nedalo, tak jsem ho připravil o všechno, čeho mohl kdy dosáhnout,“ odpověděl klidně, ale vážně.

Viděl, že chce zase na něj mluvit jako na dítě a vysvětlovat mu, že se nemusí chovat takhle zle a podobné řeči s pomstou, takže radši rychle přesedlal na jiné, bezpečnější téma.

„Ještě jsi mi neřekla, jak si ten souboj vyhrála.“

Zatvářila se na něj naštvaně, ale odpověděla: „Když tě to kouzlo odhodilo, využila jsem svého práva bojovat a pomstila jsem tě, nejdříve jedním matoucím kouzlem a pak jsem ho poslala až skoro na druhou stranu síně, pomocí Impedimenty.“

„Já s ním bojuju několik kol a ty ho dostaneš na dvě,“ pověděl drobet žárlivě, ale v rámci mezí.

„Myslím, že nečekal, že pošlu ihned zaklínadlo, jak jsem vylezla naproti němu, a když první zaklínadlo uspělo, to druhé nebylo problém, pak to profesor ukončil, sice to asi chtěl ukončit ihned po tvém omráčení, ale viděl, že chci něco udělat.“

„Aspoň si budou všichni myslet, že jsem lempl, třeba to bude lepší,“ pověděl unaveně.

„Spíš si myslím, že jsi na ostatní udělal dojem a zvlášť s tím příchodem,“ pověděla potichu Hermiona.

„Chtěl jsem vědět jaké to je, cítit se úžasně a ten hábit tomu pomohl,“ usmál se a sledoval otevírající se obraz Buclaté dámy.

„Čí byl?“

Odpověděl jedním slovem, „můj,“ a sledoval přicházejícího Ronalda a pro jistotu si zajel rukou do kapsy, aby byl na dosah hůlky.

„Tady to máš, Pottere,“ hodil mu do klína naštvaně odznak.

„Ještě chci odznak kapitána, a abyste vypadli z pokoje a to ihned!“ využíval si okamžiku vítězství a pak ještě dodal: „Doufám, že si to zařídil u McGonagallový.“

„Jo,“ zabručel Ronald a opravdu vypadal, že na něj zaútočí.

„Tak mi naval ten druhý odznak a vypadni, dělá se mi z tebe zle.“

„Udav se tím,“ hodil mu do klína i kapitánský odznak a vypadl nahoru a on doufal, že kvůli tomu, aby se vystěhoval.

Vzal si oba odznaky do ruky a prohlížel si je ze všech stran, věděl, že je ani nechtěl, ale když je takhle držel v ruce, připadalo mu to, jako kdyby to byl jeho sen, je mít takhle u sebe.

„Díky, vážím si toho, že jsi za mne bojovala, ať už si to dělala z jakéhokoliv důvodu,“ pověděl směrem k Hermioně, aniž by zvedl zrak od odznaků, které jsou teď jeho.

**

Nevěděl, jak to dokázalo projít u Brumbála a McGonagallové, ale spal v pokoji úplně sám, to místo které tam najednou bylo nečekané, postele taky zmizeli, jediná která tam zůstala, byla ta jeho, takže kolem byl prostor pro taneční parket. Zapřemýšlel, jestli sem má něco donést, aby to nevypadalo tak prázdně a usmyslel si, že po vyučování se domluví s Kráturou, aby z jeho sídla sem něco donesl, aby nemusel zůstávat dole, když tady bude větší klid.

Bylo zajímavé nosit na hábitu odznak a dokonce si přečíst o svém jménu ve vitríně, kde se jeho jméno vyčnívalo už na více odznacích, ale teď tam bylo napsáno i prefekt a kapitán famfrpálového týmu, což mu udělalo radost, že už je to dané a nikdo s tím nic neudělá.

Vydal se pomalu na hodiny kouzelných formulí, na které se mu nijak extra nechtělo a to hlavně díky tomu, že tyhle byly pro zaklínače a neměl tam nikoho, s kým si mohl povídat.

Celou dvouhodinovku přetrpěl, protože bylo pouze opakování, a kdyby neznal základní bariéry, tak tam neměl co dělat.

Když si chtěl sbalit a vypadnout na dvouhodinovku lektvarů, tak ho zastavil profesor a on tedy počkal, než všichni zmizí.

„Výborný duel, pane Pottere,“ začal tímhle profesor a on, i když chtěl říct, že to bylo hrozný, tak řekl jenom „mohl jsem být lepší.“

„Překvapil jste mě tím, že jste si vyžádal mě, jako rozhodčího,“ pokračoval profesor svým skřítčím hlasem, jako kdyby nic neřekl.

„Každý inteligentní kouzelník o vás ví, že jste nejlepší duelant na této škole,“ řekl přesvědčeně.

„To bývávalo, ty časy jsou dávno pryč,“ usmál se na něj malý profesor.

„Pochybuji, že se něco takové ztrácí.“

„Schopnosti zůstávají to ano, ale už nemám tu potřebnou rychlost, vytrvalost a s mojí kondicí už to taky není slavný.“

„Popravdě si myslím, že na této škole není nikdo, kdo by vás v duelu porazil,“ pověděl to, co si opravdu myslel.

„To bylo dříve, když jsem ještě dokázal porazit i pane ředitele, nyní už se radši věnuju pouze učení nadaných studentů.“

„Vy jste porazil i pana ředitele?“ zeptal se udiveně.

„Jak říkám, kdysi dávno,“ odpověděl v klidu.

„Páni a sebral jste mu hůlku nebo jste ukončil duel díky časovému limitu,“ pokračoval v otázkách a vůbec nevnímal, že za chvíli začne hodina.

„Podařilo se mi ukořistit jeho hůlku,“ pověděl profesor tak, že bylo vidět, že nemá potřebu se chlubit a jen mu odpovídá na otázky.

„Jak dlouhý souboj to byl?“

„Těžká otázka, bylo to něco přes třicet kol tak přibližně, ale už je to tak dávno,“ zavzpomínal profesor.

„To musel být úchvatný souboj, ne jako ten můj ani ne deset kol,“ pověděl usměvavě.

„Ale naopak, líbí se mi, že u souboje přemýšlíš, tvé krytí kouzel bylo velice dobré, promyšlená síla štítů a používání i třeba útočných kouzel jako štít, což jsem dlouho neviděl,“ pochválil ho profesor.

„Až na to poslední kouzlo,“ zchladil své nadšení.

„Používání štítů pro plošná kouzla je umění, kterým se mohou pyšnit jen ti nejlepší, proto jsou do soubojů zakázané, protože kdo by ho použil první, tak by vyhrál.“

„To jsem nevěděl.“

„Ale stejně výborný nápad zpevnit Protego směrem k epicentru výbuchu, i díky tomu jsi dopadl lépe,“ znovu ho pochválil a on hned začínal mít jiný pocit z toho souboje.

„Děkuju.“

„Mě neděkuj,“ usmál se na něj profesor, „ale dneska jsem tě tu nezdržel kvůli tomuhle, měl jsem takový návrh, hodně mi pomáháš při ukázkách kouzel, tak mě napadlo, jestli by ses jich nechtěl naučit více, že bychom zkusili obnovit soubojnický klub a z tebe bych udělal svého studenta.“

„Já? Váš student?“ dostal ze sebe překvapeně.

„Samozřejmě chápu, že se ti nebude chtít, ale-,“

„Tak jsem to nemyslel, já jen, že…to bych byl moc rád, učit se od někoho jako jste vy,“ pověděl konečně, když dokázal skrýt to překvapení.

„Výborně,“ zapištěl malý profesor, „tak se tedy domluvíme na nějakých trénincích.“

„Jistě, kdykoliv rád přijdu,“ odpověděl horlivě.

„Tak já se podívám do rozvrhů a určím nějaké datum a nyní běž, už jsem tě zdržel dostatečně, když tak se omluv,“ rozloučil se s ním profesor a doprovodil ho až ke dveřím, kde nyní už stála třída, ve které byla i Lenka, tak ji ještě stihl pošeptat, že si dneska dají trénink, než zmizela za dveřmi a on se musel vydat na hodiny lektvarů.

**

„Pane profesore?“ zeptal se profesora Kratiknota na jejich první hodině teorie soubojů.

„Ano Harry?“ zeptal se profesor a on byl rád, že už mu konečně tyká, neměl rád to „pane Pottere.“

„Existují i souboje ve více lidech, jako třeba dva proti dvěma nebo tři proti třem?“ zeptal se nenápadně, ale chtěl vědět odpověď, aby sem mohl, když tak pozvat Hermionu a Lenku, i když stále trénovali společně nebo každý zvlášť.

„Samozřejmě, dva proti dvěma je velice obvyklé, ale tři proti třem? O tom jsem ještě neslyšel, asi je to díky tomu, že málo kdy se najde sehraná trojice,“ zodpověděl mu otázku a dále hledal nějaké knihy.

„Proč je trojice neobvyklá?“

„Zajímavá otázka, asi proto, že ten třetí je už více méně nepotřebný, do soubojů kdy jeden útočí a druhý brání, nemá třetí člověk žádnou důležitou funkci, proto i bystrozorové chodí ve dvojicích, případně ve čtveřicích, kvůli čtvercovým bariérám.“

„A v normálních bojích?“

„To už je o něčem jiném, ale v soubojích se používá maximum dva proti dvěma.“

„Proč máš tu o někoho zájem?“ zeptal se vzápětí profesor.

„Myslím, že by mi boj ve skupině prospěl víc,“ neznačil nenápadně.

„To jsem nečekal, každý chce být nejlepší sám, málo kdo se chce spoléhat na někoho jiného,“ pověděl zamyšleně profesor.

„Opravdu? Já si myslím, že ve dvou má člověk více možností a větší možnost kombinování kouzel.“

„To je samozřejmě pravda, ale málo kdo to tak vidí a koho by si chtěl mít v týmu?“ zeptal se profesor.

V hlavě mu začal boj, koho z nich si vybrat, něco mu napovídalo, že Hermionu, aby Lenka mohla udělat NKÚ, jenže druhá strana mu říkala, že když si vezme Lenku, tak může ochránit Hermionu před tím, čeho se nejvíc bojí, ale chtěla by to vůbec?

„Hermionu, už jsme spolu párkrát cvičili a myslím si, že by nám to spolu šlo,“ odpověděl po chvíli.

„Ach ano, slečna Grangerová je výborná studentka a je to myslím i dobrý nápad obnovit soubojnický klub v týmovém duchu, s tím by mohl dokonce i ředitel souhlasit, hned bych to mohl s ním domluvit, tady máš pár knih s pravidly, historií a různými radami, až si to přečteš nebo teda přečtete, přijďte se domluvit na prvním tréninku, naučím vás toho co nejvíce, než začne váš první souboj,“ povídal nadšeně profesor, až mu to vykouzlilo úsměv.

„To mám do zítra či do pozítří přečteno, to mám přijít hned?“ zeptal se, když viděl tenké knížky.

„Klidně můžeš, budu jenom rád, když svým oblíbeným studentům dokážu předat své znalosti,“ pověděl stále nadšeně profesor.

„Dobrá, tak tedy děkuji.“

„Není zač, já tedy půjdu přemluvit pana ředitele,“ řekl profesor a on to pochopil jako slušné vyhození a tak se rozloučil a odešel.

**

Zrovna seděl výjimečně u Nebelvírského stolu na večeři, když povstal ředitel a upoutal na sebe pozornost zaťukáním na skleničku.

„Milý studenti,“ roztáhl ruce, jako kdyby je chtěl všechny obejmout a pak teprve pokračoval: „po řádné dohodě s profesory, jsem se rozhodl obnovit soubojnický klub, ale v týmovém duchu, každý kdo bude chtít, se může zapsat na nástěnce ve své společenské místnosti. První kolo provedeme před prázdninami, aby ti co postoupí, mohli přes prázdniny trénovat, na pravidla se můžete zeptat svých prefektů,“ dokončil, mile se na všechny usmál a znovu si sednul, jenže po tomhle začala všeobecná mela, všichni přemýšleli, koho si vezmou, jestli se přihlásí teď nebo až za pět sekund a on ani tedy nepostřehl, když se za ním objevila Hermiona.

„Kterého šílence to napadlo,“ ozvala se stále za ním a přes jeho rameno si nabídla kus koláče.

„Mě osobně, jinak dobrou chuť,“ odpověděl ji vesele.

Nejdříve spolkla sousto a pak se teprve zeptala: „co tě k tomu vedlo?“

„Mám pocit, že to s tebou můžu vyhrát,“ usmál se na ní.

„To myslíš vážně, to chceš bojovat se mnou v týmu?“

„Mám si kleknout a požádat tě o to, jako když se žádá o ruku?“ zasmál se jejímu překvapení.

„Ne… ale překvapil jsi mě.“

„To nevím proč, nevím, s kým bych byl raději než s tebou, protože Lenka se musí učit a pokud to nebude nutné, nechci ji zbytečně rušit, už teď s námi trénuje několik hodin týdně.“

„Takže mi dva proti celé škole?“

„Když to říkáš takhle, zní to ještě líp,“ pověděl pobaveně.

„Jsi nepoučitelný,“ zakroutila nevěřícně hlavou, ale neunikl mu její pobavený úsměv.

„A přesně takového mě máš ráda,“ usmál se na ní a uvolnil jí místo vedle sebe a chutně se pustili do večeře.

„Co máš v plánu?“ zeptala se, když mířili spolu ke společenské místnosti.

„Profesor Kratiknot mi dal nějaké knihy, které si máme přečíst, aby naše šance byly největší, a pak budeme u něj trénovat a taky u Horácia, sem tam u Aberfortha, občasně mezi sebou, často sami a pak, budeme bojovat i ve spánku.“

„Sehnal si profesora Kratiknota jako dalšího učitele?“

„On se nabídl, prý se mu líbilo, jak přemýšlím u soubojů,“ opakoval slova profesora.

„Má ale pravdu, ale učit se od něj bude jistě přínosné,“ odsouhlasila mu jeho nápad s dalším profesorem.

„Možná měl Percy pravdu, že při mně stojí jenom štěstí,“ zamyslel se.

„Proč si to myslíš?“

„V době, kdy toho potřebuji co nejvíc, se z ničeho nic zrodí tři kouzelníci, kteří mě chtějí všechno naučit a pak se objeví moje úžasná kamarádka Hermiona, která mě v tom nechce nechat samotného a k ní se přidá další kamarádka Lenka a všichni mě tu učí a chrání.“

„Líbí se mi, jak z vážné věci umíš udělat takovou blbost,“ pověděla Hermiona.

„Ale je to pravda, kdyby se nestala ta věc s ministerstvem, mohlo to být úplně jinak,“ zafilozofoval.

„To jsou ale jenom úvahy,“ zavrhla mu to Hermiona a on s ní úplně nesouhlasil.

„Kdo ví, ale takhle mi to vyhovuje, mám zatím vše, co jsem tak nějak chtěl,“ usmál se jen díky tomu, jak zapřemýšlel, že nikdy nebyl blíž tomu, aby byl šťastnější a to jen díky lidem, kteří se pro něj obětovali, aby on mohl žít a vyhrát tu jednu bitvu, jak se od něj očekává.

„Opravdu?“ zeptala se zvědavě Hermiona.

„A až začnu dělat něco důležitého a ne jen vysedávat ve škole, bude to ještě lepší.“

„Takže by si nic víc nechtěl, opravdu máš teď vše?“

„Mám vše, co můžu mít, samozřejmě jsou nesplnitelné věci, které mít nemůžu,“ opravil se tedy.

„Co máš na mysli?“

„Možnost se schovat někam a žít obyčejný život, bez nějakého Voldemorta a jemu podobných, žít život v klidu někde mimo Anglii,“ pověděl první, co by si přál.

„Takže…utéct?“

„Kdyby to šlo,“ usmál se a pokrčil rameny.

„Šla bych s tebou,“ řekla Hermiona, což ho donutilo zastavit.

„Vážně?“

„Už kolikrát jsem ti řekla, že bych šla s tebou až do pekla,“ zastavila se také a společně stáli kousek od Buclaté dámy.

„Budu se snažit, být poblíž, aby si nemusela tak daleko,“ řekl s vážností v hlase a společně zamířili do jeho pokoje, který byl na čtení mnohem lepší, než přeplněná společenská místnost.

**

„Víc pohybu do toho dej Harry, takhle jsi moc lehký cíl,“ snažil se mu do hlavy vtípit další radu profesor.

Řídil se radami a další kouzlo, které šlo na něj, nevyblokoval štítem, ale ukročil do boku a začal chodit kolem, klamat pohyby a pak teprve vyslal kouzlo, které bylo vyblokováno a letělo na něj další, okamžitě kleknul do podřepu a vyslal své vlastní, které bylo hůře mířené a tak nedosáhlo kýženého účinku a proti následujícímu kouzlu musel štít použít.

„Slečno Grangerová, nebojte se ho zasáhnout, nyní je to váš protivník,“ řekl zase profesor, což ho donutilo se zašklebit, už se tu dobrých pár minut zásobovali kouzly a on si jen tak řekne, že ho šetří. Vyslal tedy silnější zaklínadlo s tím, že pokud to skončí dřív, než ona přitvrdí, nebude ho to bolet.

Letělo proti němu světlo a on měl hůlku moc dole, aby proti němu vyslal oheň, tak nestihl udělat nic a byl oslepen, věděl, že má deset sekund, aby zasáhl a tak nevěděl co použít, pak ho ale napadla taktéž podpásovka a použil to samé kouzlo a doufal, že Hermiona nepřijde s něčím lepším a skončí stejně jako on.

„Konec, v tomhle momentě byste se jen slepě hledali, takže bude lepší, když vás naučím nějaká kouzla, jak se tomuhle bránit, když ani jeden z vás neví,“ pověděl profesor a on tedy sklonil hůlku a prohrábl si oči, aby aspoň něco viděl, ale jelikož měl brýle, tak si je musel předtím nadzvednout.

„Divím se, že vás dostane něco podobného, když si to Harry předtím vyblokoval.“

„Měl jsem hůlku v špatné pozici, nestihl jsem to,“ pronesl svoji omluvu a profesor pokýval chápavě hlavou.

„Slečno Grangerová, měla jste očekávat, že na vás vytáhne podobné a připravit se na to,“ pověděl nyní k Hermioně a on se mezitím snažil rozkoukat.

„Omlouvám se, pane profesore,“ pověděla Hermiona svoji omluvu.

„Dobrou obranu proti světlu je stín, takže postavit si před sebe něco velkého, co vás zastíní, není nejhorší možností, další obranou je udělat štít Protego, ale ne obyčejný jeho zlepšenou verzi, která se nazývá Protego horribilis, je to jeden z těch nejlepších štítů, který dokáže zabránit snad všemu, kromě plošných, naváděných a zakázaných kleteb.“

„Proč se tedy neučí?“ zeptala se Hermiona okamžitě.

„Je to pokročilá magie, na kterou se vyžaduje určitá kouzelnická úroveň, a tudíž je nemožné to učit všechny, když by to někteří nezvládli,“ odpověděl pisklavě profesor.

„Takže tím zabráním všem soubojovým zaklínadlům?“ zeptal se na něco užitečnějšího.

„Je docela unavující ho čarovat častěji, ale je to dobrý způsob, když na vás letí něco neznámého nebo něco, co vám přijde natolik složité, že to nedokážete zablokovat obyčejnou verzí tohoto kouzla, ale abych odpověděl, ano, dá se s ním zablokovat všechny povolené soubojové kletby, ale nedoporučuji ho čarovat více než dvakrát až třikrát za souboj, je to taková poslední možnost.“

„I vy to dokážete použít pouze třikrát?“ zeptal se na další otázku.

„Já, si myslím, že bych to dokázal používat po celou dobu zápasu, což jsem většinou dělal, protože málokdo používal slabé matoucí kouzla, či obyčejná odhazovací,“ odpověděl mu profesor.

„Takže to záleží jenom na cviku?“

„Vše záleží pouze na cviku, nyní si dejte znovu souboj, pokud možno bez tohoto kouzla, až budete vyčerpaný, tak se vás pokusím toto kouzlo naučit,“ popohnal je k činu a on se s povzdychem opět postavil do soubojového postavení a na pokyn začal.

**

Všechno uteklo tak rychle a už zbývali jen necelé dva týdny do vánočních prázdnin, celou dobu nedělali nic jiného, než trénovali, ve třech, ve dvou nebo trénoval sám, až nad sebou chvílemi přemýšlel, jestli už nezešílel, ale prostě nechtěl nechat nic náhodě.

Viděl ale na sobě pokroky, což ho nutilo přidávat na tempu a učit se víc a víc, naštěstí nemusel mít špatné svědomí kvůli tomu, že se nevěnuje přátelům, když všichni s ním trénovali a tak po většinu času nedělal nic jiného, než studoval kouzla a následně je cvičil, neměl jiné starosti, profesor Kratiknot byl k němu mírnější, Horácio po něm úkoly nechtěl, obranu neměl a na přeměňování kašlal, chodil tam bez úkolů a bez přípravy, uměl dobře to, co by se mu hodilo do boje a to, že neumí přeměnit kytku v dřevěnou krychli, mu vrásky nedělalo.

A jelikož neměl na práci nic důležitého, kromě famfrpálu a příležitostných pochůzkách jako prefekt, tak trávit většinu času už ve vybaveném pokoji nebo v komnatě nejvyšší potřeby.

Překvapivě ho jako kapitána vzali ihned a před následujícím zápasem proti Zmijozelu byly dobře připravený, akorát Ginny odmítla hrát a tak musel sám nastoupit jako chytač a Deana donutit hrát jako odražeče, což se mu povedlo, když ho přemluvili ostatní hráči, Ronald to taky vzdal a tak McLaggen neměl žádného soupeře a začal se i tak chovat, což mu nevadilo, necpal se do jeho práce, a když se má potřebu všude chlubit, tak ať to dělá.

Co tak zjistil ve své společenské místnosti a následně i v Havraspáru, kam sem tam zašel, bylo všude zapsáno více jak osm párů, což při stejné účasti z ostatních kolejí znamenalo něco kolem čtyřicet dvojic, od prvního ročníku až do sedmého.

Nebál se nikoho, kromě Malfoye a Zabiniho, kteří znají dost hnusných kleteb, a nedivil by se, kdyby nějaké z nich byly povolené i do soubojů, ale věřil Hermioně, která ho měla před vším ochránit, a on to měl vyhrát.

Proto i teď stáli spolu ve Velké síni a očekávali nějaké rozlosování skupin, které jim poví určitě sám ředitel.

„Vítejte všichni na prvním setkání soubojového klubu, děkuji vám za tak velkou účast i od našich nejmladších ročníků, po poradě jsme rozdělili dvojice do skupin podle věku, aby nenastali žádné věkové rozdíly, aspoň ne v základních kolech, první zápasy jsme určili losem, takže se všichni podívejte na rozlosování u vstupních dveří,“ ukončil svůj projev ředitel, protože i kdyby pokračoval, nikdo by ho neposlouchal, jak se všichni tlačili ke dveřím, dokonce i ti, kteří nebojovali.

Sami se netlačili, protože k nim přišel Horácio a bylo vidět, že chce něco říct.

„Máte bojovat jako třetí a bude to skupina ze Zmijozelu a jsou to: Vincent Crabbe a Gregory Goyle.“

„Ty se zapsali taky?“ zeptal se a díky smíchu, to skoro nedokázal ani vyslovit.

Když se uklidnil, podíval se na Hermionu a vážným hlasem pověděl: „ukončíme to prvním zaklínadlem, dej do toho co největší sílu, jejich štít to nepokryje, jestli ví, co to štít je.“

„Nemám jim třeba vyčarovat koláčky?“ zeptala se usměvavě.

„Spíš je umyjeme,“ usmál se na ní.

„To není špatný nápad,“ mrkla na něj a on to pochopil jako souhlas.

„To jsou až tak slabý?“ zeptal se Horácio.

„Mají sílu v rukou, ale pochybuji, že používají hůlku na něco jiného kromě párátka či škrabadla na záda,“ odpověděl profesorovi.

„Ach tak… ani jste mi neřekli, že Lenka bude taktéž zápasit,“ pověděl na oko vyčítavě profesor, čímž jim oběma málem překvapením vyrazil dech.

„Lenka…a zápasit?“ dostala ze sebe Hermiona.

„Vy to nevíte? S nějakým Anthonym,“ řekl Horácio.

„Páni, taky se mohla pochlubit,“ dostal ze sebe konečně nějakou větu.

„Asi vás chtěla překvapit.“

„V tom případě bod pro ni,“ pověděla Hermiona a on s ní v duchu souhlasil.

 Na další řeči nebyl čas, protože se zase ozval ředitel a pozval si první pár do soubojů, byly to nějací třeťáci proti čtvrťákům, a i když zaslechl jejich jména, nedokázal si je spojit s nikým známým a tak to přisuzoval tomu, že budou z Mrzimoru, či Zmijozelu.

Na bitvu ani nekoukal, celou dobu se s Hermionou bavili o taktice, proti jednotlivým skupinám, protože se konečně dostali k rozlosování a viděli, kdo je s kým ve skupině, ze zajímavých skupin viděl Malfoye a Zabiniho či Michaela Cornera s Cho a z jeho koleje Ronalda se Seamusem a Deana s Ginny, pak tedy samozřejmě Lenku s Anthonym a ostatní ani nestáli o přemýšlení, i když je znal, věděl, že mají společně s Hermionou navrch.

„Kdy myslíš, že dostaneme Malfoye?“ zeptala se nečekaně uprostřed taktiky Hermiona.

„Čím více těch lepších vyřadí, tím to bude lepší, nechtěl bych ho vyřadit hned v druhém kole,“ pověděl přesvědčeně.

„Opravdu si tak věříš, že vyhrajeme?“

„Dělá mi starost akorát Lenka, ale myslím si, že Anthony nebude problém, a tudíž budou mít slabý útok, což nám zajišťuje výhodu,“ řekl, po chvilkovém přemýšlení.

„Jinak nikdo? Co ten Malfoy?“

„Nevím, věřím, že zná spousty odporných zaklínadel, ale s Kratiknotem jako rozhodčím pochybuji, že něco takového vyčaruje.“

„Takže pozorovat hlavně Anthonyho? Protože pokud je dobrý, tak máme problém?“ položila Hermiona dvě otázky hned za sebou.

„Pozoroval bych každého, kdo byl dobrý v Brumbálově armádě nebo víme, že je zběhlý v černé magii,“ odpověděl ji.

„Takže i teď? Jejich otcové jsou smrtijedi,“ pověděl šeptem.

„Bylo by dobré ukončit to rychle, ale dávat si pozor bude dobrý nápad, co kdyby.“

„Máš nějaký nápad? Nebo budeme jako vždy improvizovat,“ pokračovala v šeptání, i když nebylo třeba, protože zápas pokračoval dál a nikdo jim nevěnoval pozornost.

„Vyvarujme se našemu novému štítu, ve škole bych ho nejradši nepoužil nebo maximálně v posledním kole, takže divným kouzlům se vyhýbat nebo se pokusíme o dvojité Protego, vykašlal bych se na Expelliarmus a Impedimenta a rovnou bych útočil něčím účinnějším, jejich hůlku nepotřebuju, takže je radši dostanu na zem,“ pověděl základní taktiku a odpovědí mu bylo kývnutí, protože viděla, že k nim jde Lenka a tak to chtěla asi co nejvíc zkrátit.

„Ahoj, jak se těšíte?“ zeptala se vesele.

„Co my, jak se těšíš ty?“ zeptal se, ale nepoužil výčitky, byla to její volba.

„Ani jsem nečekala, že budu taky bojovat, ale když za mnou přišel Anthony, s tím, že nikdo nechce s ním být v týmu a já tenhle pocit, že nikam nepatřím znám, tak jsem ráda souhlasila, nemusí se také trápit jako dřív já,“ usmála se na ně Lenka a on měl zase chuť si nafackovat, že si jí dříve nevšímal a musela být sama.

„Trénovali jste aspoň spolu? Já že tě pořád zaměstnával tréninky a nebral jsem moc na tohle ohled,“ pověděl zahanbeně.

„Nedělej si starosti Harry, naše tréninky jsou na prvním místě, on stejně Anthony nechtěl trénovat,“ pověděla usměvavě Lenka a on měl pocit, že ji ovládli ty broučci, které si vymýšlí.

„Takže není dobrý?“ zeptala se Hermiona.

„Nech se překvapit, stejně proti vám nikdo nemá.“

„Znáš naše kouzla, máš proti nám šanci,“ ubezpečila ji Hermiona, než stačil něco podobného říct sám.

„Jako kdybyste netrénovali sami dva nebo co každý den sami dva někde schovaný děláte,“ usmála se na ně Lenka, ale odpovědět ji nedokázali, protože právě skončil druhý zápas a oni z povinnosti museli zatleskat soupeři.

„Další souboj bude mezi dvojicí: Vincent Crabbe a Gregory Goyle proti Hermioně Grangerové a Harry Potterovi,“ řekl zvýšeným hlasem Brumbál a oni se tedy s úsměvem rozloučili s Lenkou a šli si stoupnout na připravené místo.

Proti nim se dovalili oba hromotluci, a teprve tehdy když našli v hábitu hůlky, mohl začít Kratiknot odpočítávat.

Jelikož věděl, že začínají první, tak po vyslovení slova teď, bez nějakého předchozího přemýšlení, oba na stejno vyslali Fulgur vestis, který jako blesk vyletěl z jejich hůlky a velkou rychlostí překonal vzdálenosti mezi nimi, jeden byl zablokovaný Protegem, které bylo slabé, že Goyle má teď pocit jako, když šáhnul do zásuvky v mudlovském domě, Crabbe to vyřešil jinak, uskočil za svého společníka a tím se mu vyhnul.

Goyle si chvíli protřepával ruku, když Crabbe, odvážně vylezl ze stínu svého partnera, a oba neschopně, i když se na sebe podívali, vyslali dvě různá zaklínadla. Jedno bylo neverbální, druhé znělo jako, Pede Labetur, ale obě letěli na něj, takže bez nějakého pohybu, nechal obě kouzla zablokovat Hermionu a sám v té samé sekundě vyslal své útočné řezací zaklínadlo Diffindo, které díky tomu, že bylo posláno ihned po ukončení štítu bylo skoro neviditelné, věděl, že někdo z lepších kouzelníků by to zablokoval, ale na tyhle dva, tahle finta bude fungovat, což se mu potvrdilo, Hermiona okamžitě poslala na pořezaného Crabbeho silné odhazovací zaklínadlo a jelikož jeho partner, nevěděl co má dělat a Crabbe se nemohl bránit odlétl pryč z ringu.

Zašklebil se na Hermionu a očekávali na Goyleův tah.

Chvíli to vypadalo, že zapomněl, co má dělat, ale pak vyslal ubohé zaklínadlo Expelliarmus, které na ně ani nemířilo a tak po domluvě očním kontaktem, kdy se zašklebil, jí připomněl domluvu před zápasem a oba nastejno vyslali zlepšenou verzi Aquamenti, tedy Aquamenti maxima, což vypadalo, jako kdyby někdo najednou vypustil vodu z dvou hasičských hadicí, které jezdili v hasičských autech po Londýně. Jelikož Goyle nevypadal, že by na toto kouzlo znal obranná zaklínadla, tak i když se snažil uhnout, dostali ho oba proudy a odlétl sice o trochu míň, ale stejně to nevypadalo, že se zvedne, chvíli to ale vypadalo, že se zvedne jeho partner, bohužel nedokázal zvednout svoji váhu a tak zůstal ležet. Profesor napočítal do deseti a oznámil je jako vítěze.

Nechal se od šťastné Hermiony přátelsky obejmout a následně ihned opustili soubojový prostor a jelikož nechtěli sledovat zápas někoho cizího ze čtvrtého ročníku, tak se posadili na jednu z lavicí, které byly kolem zdí.

Formát pro tisk