Kapitola devatenáctá - Hermionina noční můra

Harry Potter and Pactum Purgamen

Ráno to bylo opravdu lepší, ruka už ani tak nebolela a tak hned ráno, protože se mu nechtělo spát, se vydal do společenské místnosti napsat si úkol do Kouzelných formulí, protože to byl jediný předmět, kde si ještě úkoly dělal. Naštěstí to byly jenom dva listy pergamenu o pojednání, jak funguje kouzlo Locomotor a jeho výhody nad Wingadium leviosa.

Byl v celé společenské místnosti sám, když teda nepočítal dva prváky nebo druháky, kteří seděli na druhé straně místnosti a hráli řachavého Petra.

Nevěděl proč, ale v poslední době mu nejvíce vyhovoval klid, proto i když mu Horácio doporučoval, svěřit se svými problémy holkám, tak to neudělal, Lenka si myslela, že se z toho dostal, ale tak to nebylo, nevěnoval cvičení všechen svůj čas, ale když byly na hodinách nebo na lekcích s Aberforthem či Horáciem, odběhl si do komnaty nejvyšší potřeby a cvičil do naprosté únavy, jenom proto, aby ty kouzla čaroval intuitivně, aby žádný Voldemort, ani žádný jiný nitrozpytec, neměl oproti němu žádnou výhodu.

Teď měl ale na přemýšlení další věc, někdo se znovu pokusil ho zabít, naštěstí pro něj, ale tomuto pokusu zabránila jeho podezřívavost, ale zjistil jedno, vrah, kterého hledá, jde prakticky přes mrtvoly. Nevadilo by mu, ani kdyby se toho přívěšku dotkla Katie, či kdokoliv jiný a u jedu mu zase nevadilo, že by se toho napil Horácio.

Konečně na to kápl, on nikdo nechtěl zabít Horácia, vrah šel pouze po něm a naivně doufal, že se toho napije, což udělal.

„Jenže kolik takových naivních pokusů může ještě přijít a co, když mu nějaký vyjde?“ ptal se sám sebe.

„Jak to že jsi tak brzo vzhůru?“ ozvalo se za ním.

„Chtěl jsem tohle dodělat a nějak jsem nemohl dospat,“ odpověděl a nenechal se přerušit a stále přemýšlet.

„To se ti divím, já bych ještě spala,“ a potvrdila to i zívnutím.

„A proč to neděláš?“ zeptal se, aby řeč nestála.

„To je kvůli té bolesti, včera jsme to s tím tréninkem přehnali a já necítím krk, asi jsem si s ním sekla, když jsem asi po stopadesáté letěla ke zdi,“ řekla a on vyprsknul smíchy.

„To není vtipný, víš, jak to bolí?“

„Nevím, většinou dobrovolně nelétám do zdi,“ využil momentu, že ji zase mohl provokovat.

„My jsme tvrdě trénovali, víš? Neflákáme se po Prasinkách,“ hájila sama sebe a on byl za to rád, že tam s ním opravdu nebyly, kdo ví, jak by to dopadlo.

„Takže tě za to obětování mám namasírovat?“ zeptal se a odložil úkol na později.

„Cože si tak ochotný? Že ty jsi nám zapomněl nakoupit,“ optala se a on opravdu začal přemýšlet, kam ty věci zmizeli a pak si vzpomněl, že jsou v tom kožichu, který je u Snapea.

„No…ty jsou momentálně u Snapea,“ pověděl ve zkratce, když stál za ní a uvolňoval ji zablokovaný krk.

„A co tam dělají?“ zasmála se.

„To je trošku na delší vyprávění,“ vyhýbal se odpovědi.

„Počkej, to mi chceš říct, že ti Snape zabavil celý tvůj nákup?“ zeptala se pochybovačně, ale stále se u toho blbě culila.

„No v rámci možností, jsem mu to dal i dobrovolně, ale ne ten nákup, spíš ten hábit, ve kterém to bylo, ale to je zbytečný vysvětlovat,“ stále neměl chuť vyprávět nic o Imperiusu, medailonu, pokusu o vraždě a vše, co s tím souviselo, ale štěstí mu nepřálo, když viděl, že do společenské místnosti vchází Katie v závěsu s Leannou.

Bylo naivní myslet si, že projdou kolem něj a nebudou mu věnovat žádnou pozornost, takže radši zvolil menší zlo a to bylo začít sám.

„Ahoj Katie, jsi v pořádku?“

„Já…jo, vypila jsem pár lektvarů, vyspala jsem se a bylo to v pořádku,“ odpověděla mu Katie.

„To rád slyším, cítil bych se blbě, kdybych ti tím kouzlem ublížil.“

„Já bych vůbec nevěděla, že jsme se setkali, kdyby mi to Leanna nevyprávěla, tak bych si myslela, že jsem asi usnula u Tří košťat,“ usmála se na něj a podle jejího zmateného jednání, by vsázel na to, že se stále necítí nejlíp.

„Ono se stejně moc zajímavého nedělo,“ řekl spíš, aby ujistil Hermionu, která koukala střídavě na něj a na Katie, jako kdyby mluvili cizí řečí, kterou ona nerozumí.

„Podle toho, co jsem slyšela, to bylo spíš naopak.“

„Leanna určitě přeháněla,“ ohradil se okamžitě a snažil se nečervenat.

„Takže to byl jiný Harry, který mě nesl na ošetřovnu v náručí a paralyzoval mě, abych sobě nebo nikomu jinému neublížila?“ zeptala se Katie a on musel svoji snahu o nečervenání minimálně zdvojnásobit.

„Opravdu ti řekli, že to byl Harry? Protože jestli jo, tak jsem to musel být já,“ dostal ze sebe a cítil se divně rozpolcen, když stál mezi dvěma dívkami.

„Může mi někdo říct, o čem se bavíte?“ nevydržela Hermiona mlčet.

„Harry se ti nepochlubil?“

„Harry necítil potřebu se chlubit,“ pověděl sarkasticky.

„No já si stejně musím jít lehnout, takže jsem ráda, že se ti můžu poděkovat tady,“ znovu se na něj mile usmála a on jemu běželo hlavou, jestli opravdu stačí nějakou holku zachránit, aby se k němu chovala úplně jinak, než předtím, ať už to předtím bylo jakékoliv.

„Není za co, byla to dobrá rozcvička,“ odmávl vděk a snažil se tenhle nepříjemný emoční rozhovor co nejdřív ukončit.

„Myslím, že oba víme, že je za co a ještě se ti chci omluvit, chovala jsem se k tobě za celý tenhle rok hnusně, nezasloužil sis to, pořád jsi ten samý Harry, ať si říká, kdo chce, co chce,“ nenechala ho ani odpovědět a zmizela pryč.

„Co jsi udělal tak úžasného, že by tě nejradši samou láskou snědla,“ pověděla sarkasticky Hermiona a on si musel odsouhlasit, že by mohla pochytit od něj něco jiného, než zrovna zalíbení v sarkasmu a ironii.

Využil momentu, že měl svoje ruce na jejich ramenou a nepříjemně, ale ne bolestně ji zmáčknul sval a s úsměvem řekl: „Nemusíš žárlit Hermiono.“

„Žárlit? To snad nemyslíš vážně,“ pověděla uraženě, ale pak už mírněji se zeptala: „co se teda stalo?“

Viděl, že prváci poslouchají, tak se snažil vymyslet nějakou šifru, „někdo se o to pokusil znovu, medovina mu nestačila,“ a povyprávěl ji šeptem celý příběh tak, jak už před ní Horáciovi.

**

Jak už bylo v Bradavicích zvykem, vše se vědělo hned druhý den a třetí den, si o tom šuškali duchové a obrazy, pro něj se nic nezměnilo, někteří lidé se mu začali omlouvat nebo se tvářit jako kdyby byli jeho nejlepší přátelé celou dobu, ale jenom to maskovali.

Kdyby zachránil nějakého prváka, možná by se to nehrotilo, ale zachránit Katie, která sama o sobě, byla velice oblíbená a ještě s tím, že ji všichni obdivovali kvůli famfrpálu, tak to znamenalo jediné, to že se k němu začali chovat jinak, což ho mírně řečeno štvalo, chápal že ho Katie a Leanna začali vidět jinak, ale nemuselo kolem něj chodit spousty druháků a třeťáků s rozhovorem, jak musel být statečný a podobné nesmysly, v prvním případě chtěl zachránit život svůj, samozřejmě nechtěl Katie zranit, proto to udělal tak, jak udělal, ale nesnášel přetvářku lidí a už vůbec ne, když se změní ze dne na den.

Proto by byl radši, kdyby všichni byli jak Snape a McGonagallová, kteří nevynechali ani jednu příležitost, aby proti němu něco neřekli, ale většinou jim to krásně vrátil, za což vlastně i dnes dostal školní trest od druhé jmenované. Samozřejmě to ale za ten pocit stálo.

Ani mu to nevadilo, sice kvůli tomu musel přerušit trénink, jak jinak než samostatný, stále nenašel chuť se nikomu svěřovat, ale tentokrát si chodil alespoň pro lektvary k Horáciovi, který neustále byl proti tomu, ale jak sliboval, vždy mu potřebné lektvary dal.

„Pottere, pojďte,“ ozvalo se, když zaťukal na dveře McGonagallové.

Jelikož mu nedala žádný jiný pokyn, tak stál metr před dveřmi a stál.

„Všimla jsem si, že nedodáváte své úkoly, což mi je upřímně jedno, vy nebudete mít možnost postoupit do dalšího ročníku, ale není mi jedno, že nutíte k tomu samému slečnu Grangerovou,“ začala přísně McGonagallová.

„A mě je upřímně jedno, co si myslíte, nikoho k ničemu nenutím, co dělá slečna Grangerová není předmět mého trestu,“ používal její slova, jenom aby ji naštval, nesnášel lidi, kteří kvůli tomu, že stojí proti řediteli, přehodnotí celé své chování.

„Za vaši drzost strhávám Nebelvíru deset bodů.“

To ho překvapilo, málo kdy McGonagallová strhávala body své koleji, ale nijak mu to nevadilo, o nějaký hloupý pohár mu nešlo, zvlášť v době, kdy hrají roli akorát schopnosti.

„Sedněte si a budete třídit tyhle složky podle jména, když to stihnete, můžete odejít,“ rozkázala mu profesorka a on tedy začal.

Po úmorných třech hodinách se vydal ven, samozřejmě bez rozloučení, ale jakmile uviděl naproti dveřím stát Ronalda, tak okamžitě bez zaváhání vytáhl hůlku a použil odhalovací kouzlo, aby si byl jistý, že tu kolem něj nikdo jiný není.

„Copak Pottere, už ti šplouchá na maják?“ ozval se Ronald.

„Tenhle mudlovský výraz si se naučil v encyklopedii pro blbečky?“ oplatil mu to, ale jelikož zjistil, že je tu pouze on, dal hůlku podél těla, ale neztrácel koncentraci.

„Pottere,“ přibližoval se k němu a tak natáhnul ruku s hůlkou.

„Přibliž se blíž a skončíš hrozně,“ pověděl hrozivě.

„Srabe,“ odfrkl si Ronald, „celou dobu jsem přemýšlel jak se tě zbavit, chtěl jsem tě vyhodit ze školy a teď jsem přišel na jeden způsob, dáme si kouzelnický souboj, před všemi diváky, a když vyhraju, tak vypadneš ze školy.“

„Ty si asi upadl, proč bych něco takového dělal,“ vysmál se mu do obličeje.

„Když vyhraješ, což se nestane, tak si můžeš taky něco vybrat,“ navnadil ho, a i když to nechtěl přiznat, bylo vidět, že nad tím rezavec přemýšlel.

„Promyslím si to,“ řekl v klidu a odešel zpátky do společenské místnosti.

**

Následující den, který byl nádherně posazen do víkendu, přemýšlel o Ronaldově návrhu, neměl co ztratit, ale mohl toho mnoho vyhrát, jen mít výborný nápad, co si vzít, žádné peníze nebo nějaké hmotné věci, chtít něco, co Ronalda položí na kolena a následně srazí na zem, něco čím nad ním vyhraje a nikdo o tom nebude moct pochybovat. Přišel na něco a jenom vyčkával, až za ním Ronald přijde, což bylo v okamžiku, kdy seděl u krbu a povídal si s Hermionou na téma, run a věštění z čísel.

„Tak co Pottere, jak si se rozhodl,“ řekl velice nahlas a upoutal pozornost všech lidí ve společenské místnosti.

„Nejdříve mi řekni, kdo bude tvůj sekundant,“ optal se, aby si podle toho mohl žádat podmínky.

„Seamus. Protože nechceme do toho dosazovat nikoho jiného z ostatních kolejí a ročníků a nezapomeň, že stejný trest platí i pro tvého sekundanta, tudíž vypadne s tebou,“ zasmál se Ronald, což mu připadalo hloupé, ale nechal to být.

„Souhlasím, ale když vyhraju já, vzdáš se vůči mně svého prefektského titulu a taktéž titulu kapitána famfrpálového družstva s tím, že se nikdy nebudeš jím moct stát ani prefektem ani primusem a taktéž všech výhod se vzdáš v můj prospěch, prohraješ a už budeš na vždy jenom nicka,“ ušklíbl se a už teď měl pocit, že vyhrál, ale on neskončil.

„A jelikož si naznačil něco ve stylu, že to platí i pro sekundanty a tvůj je nicka už teď, tak od něj budu požadovat něco jiného, bude nucen vystěhovat sebe a všechny kromě mě z našeho pokoje, tudíž pokoj bude jenom můj a nikdy tam nebudete moct vstoupit, jak si to zařídíte, je mi jedno.“

„A já když prohraju, odejdu ze školy a jelikož o žádném sekundantovi momentálně nevím, tak odejdu sám,“ navnadil Ronalda, aby to přijal.

Uslyšel, jak si všichni šeptají: „bude bojovat sám?“ což bylo přesně to, co chtěl.

„Přijímám tvoji nabídku, dnes večer se uvidíme ve velké síni, domluvím to s profesorkou McGonagallovou, protože všichni se přijdou podívat na to, jak odcházíš,“ řekl Ronald po dlouhé době ticha a odešel s Thomasem i Finniganem pryč.

„Ty ses naprosto zbláznil, jak si něco takového mohl odsouhlasit, zešílel jsi? Podvede tě a budeš muset odejít,“ začala naštvaně a podle něj i oprávněně Hermiona.

„Nemůžeš to pochopit, promiň, ale tohle je moje volba,“ nechtěl se s ní pohádat a tak radši odstoupil a odešel se provětrat cestou do knihovny, kde měl v plánu si přečíst něco o soubojích.

Když si četl, tak stejně byl hlavní debatní věcí, dnešního dne a dokonce se dozvěděl od nějakých studentů, že to prošlo, jako „ukázka souboje.“

Odešel tedy do komnaty nejvyšší potřeby a přál si intuitivně tu samou místnost jako vždy, i když teď nechtěl trénovat.

„Kráturo,“ zavolal si skřítka, protože věděl, že se přes bariéry v pohodě dostane.

„Pán si přeje?“

„Mám tady jeden důležitý souboj, potřebuji nějaké oblečení, které ukáže mé postavení a taktéž moji jasnou převahu,“ pověděl Kráturovi.

Poté, co zmizel, si ještě připravil do zásoby jedno pěkné kouzlo a jenom vyčkával.

Když se před ním skřítek objevil opravdu s úžasným hábitem, musel uznat, že člověk, který ho nosil, musel být kapacita.

„Tohle je nejvzácnější oblek, který rodina Blacků vlastnila,“ pověděl uctivě skřítek a ihned se chopil toho, že ho začal čistit s maximální péčí.

„Komu patřil?“

„Panu Phineasi Nigellusi Blackovi, řediteli bradavic, brilantního čaroděje a prapradědečka pana Reguluse,“ odpověděl uctivě skřítek.

„Děkuju Kráturo,“ poděkoval a pomalu se do tohoto hábitu oblékl, na boj si ho samozřejmě sundá a bude bojovat jenom v košili, ale pro tu chvíli, kdy nastoupí, to bude skvělý pocit, pocit dokonalosti.

Podíval se do nabízeného zrcadla, a i když byl hábit poněkud větší, tak byl naprosto nepopsatelný, takový hábit musel stát tolik, že Ronald by na něj vydělával, tak osm set let.

Krátura se mu snažil upravit vlasy, samozřejmě že se nechal, protože kouzla neznal a hřebeny by zlomil, než by narovnal ty svoje hrozné vlasy.

„Kráturo?“ zeptal se, „půjdeš tam se mnou a před soubojem si ho vezmeš zpátky.“

„Rád pane,“ ozval se šťastně skřítek a tak společně vyšli do Velké síně, cestou si povídali o jeho sídlu a něco, co nebylo hloupé a divné, když si povídal skřítek se svým pánem.

„Pane Harry?“ ozval se skřítek těsně před velkou síní.

„Ano?“

„Hodně štěstí, ukažte, že jméno Black je stále nejlepší,“ pověděl překvapivě skřítek.

„Budu se snažit,“ řekl tak, aby zněl přesvědčivě přesně tak, jak se cítil.

Uslyšel z velké síně velký hluk a tak zvedl ramena, narovnal se a hrdě se skřítkem po boku vstoupil všem do zorného pole.

Vše bylo už připraveno, místo stolů, které záhadně zmizeli, se objevil prostor pro duel, vedle kterého stáli snad všichni, dokonce i učitelé se přišli podívat, což na to, že tyhle zápasy byly obvykle zakázány, bylo divné, ale ať už se probíralo cokoliv, všichni se na něj otočili a s udiveným výrazem ve tvářích sledovali jeho průchod k vyhrazenému prostoru.

Prošel mezi všemi studenty, kteří mu dělali mezeru mezi sebou a po schodech vylezl až do středu duelového prostoru, počkal si, až za ním vyleze Krátura a nechal ze sebe kouzlem sundat hábit a vytáhl si rukávy, aby mu nebránili v souboji a pak už jenom čekal, což nebyla zrovna krátká doba, protože se mu povedlo přesně to, co chtěl, udělat dojem.

Nyní už ale nahoru taktéž vylezl Ronald s Finniganem a to hrozným způsobem, div, že si na schodech nezlomili nohu. Nezakrýval opovržení nad nimi, to že měli odvahu, z nich neudělalo nic jiného, pořád to budou nuly, které nikdy nic nedokázali.

Slovo si překvapivě vzal Brumbál, rovnou od učitelského stolu, který byl trochu posunutý.

„Pan Weasley přišel s nápadem, oslavit přibližující se Vánoční prázdniny kouzelnickým soubojem, jeho oponentem se stane pan Potter, doufám, že si všichni následující souboj užijete.“

Povyk, který nastal, musela zklidnit až McGonagallová, která měla být rozhodčí, ale nebude, o to se postará.

„Pottere, tohle podepiš,“ vrazil mu Ronald nějaký otrhaný pergamen do ruky.

„Nemáte ani na nové pergameny?“ ušklíbl se a pustil se do čtení, bylo tam přesně to, o čem se domluvili, jediné dvě místa byla volná, jeho podpis a podpis jeho sekundanta, kterého neměl.

„Kráturo, něco na psaní prosím,“ otočil se na skřítka, který zmizel a ihned se vrátil s tácem, na kterém byl brk a kalamář.

Kouzly si nechal pergamen levitovat dostatečně napnutý, aby ho mohl podepsat, což okamžitě udělal.

„Pane Pottere, kdo je váš sekundant?“ zeptala se McGonagallová.

Nechával si čas a odložil zpátky na tác brk a pak se teprve otočil na profesorku.

„Nikd-,“ chtěl říct, ale byl přerušen.

„Já,“ ozvalo se z řad diváků a on se tam ani nemusel dívat, protože člověka, s kterým strávil tolik času, musel poznat podle hlasu.

„Hermiono?“ ozvalo se od překvapeného Ronalda a „slečno Grangerová?“ se zase ozvalo od profesorky.

Donutil se nepovzdychnout si, protože tohle nechtěl, ale Hermiona jako kdyby to věděla a proto přišla.

„Proč to děláš? Když prohrajeme, i tebe stihne stejný trest,“ snažil se ji to vymluvit, ale bylo to spíš na oko, protože věděl, že bez Imperiusu, by ji to nevymluvil.

„Slíbila jsem ti, že půjdu s tebou třeba až do pekla a tohle je blíž a navíc, my neprohrajeme,“ pověděla přesvědčeně Hermiona, a byl rád za to, že si aspoň věří.

„Tak to podepiš, už jsem nedočkavý,“ ukázal na brk, který stále držel na tácu Krátura, ale i když očekával, že ucukne a nebude to chtít dát „mudlovské šmejdce,“ neudělal nic.

Poté, co byl pergamen připraven, ho sroloval a podal McGonagallové, Krátura mezitím zmizel odnést tác a přemístil se na místo, odkud měl dobrý výběr a to bylo vedle Dobbyho, který se také přišel podívat.

„Souboj pokračuje do té doby, než jeden z vás, nebude moct do deseti sekund opětovat kouzlo nebo přijde o hůlku, v tom případě bude moct nastoupit sekundant, pokud i ten přijde o hůlku nebo nebude moct opětovat kouzlo, vyhraje jejich oponent. Žádná kouzla pokročilé černé magie, ani žádné ubližující zaklínadla,“ vysvětlila profesorka a on odešel pár kroků zpátky a Hermiona odešla dolů z vymezeného prostoru, ale tak, aby mohla zasáhnout.

Ronald udělal podobně, a tak stáli na nějakou vzdálenost a teprve když byly všichni připraveni, McGonagallová odstartovala zápas, ale on zůstal s napřaženou hůlkou stát a v klidu řekl: „vyzyvatel první.“

A tak na něj letěl Expelliarmus a on se postavil tak, aby ho zasáhlo do hůlky, která mu vyletěla z ruky a skončila v rukou překvapené Ronalda, jediný on zůstával klidný a sledoval reakci McGonagallové.

„Pan Potter byl poražen, nastoupí za něj sekundant,“ pověděla po chvíli ticha, která nebyla delší než deset sekund, kdy by bylo slyšet spadnout i jehlu.

„Podávám stížnost na rozhodčího za zaujatost vůči jednomu z protivníků,“ přerušil souboj a sledoval reakce profesorky, Ronalda i všech ostatních.

„Přišel jste o hůlku, pane Pottere, jaká zaujatost.“

„O hůlku, ale kdeže,“ pověděl a vytáhnul pravou hůlku a jednoduchým kouzlem udělal z hůlky, kterou držel Ronald malého hada, který se mu začal zmítat v ruku, do té doby, než Ronald zakřičel a upustil ho na zem.

„Přeji si jiného rozhodčího, na to mám právo, profesore Kratiknote, jste jedním z nejlepších duelantů, můžu vás poprosit?“ využil správných slovíček a profesor mu potěšeně kývnul.

McGonagallová nasupeně odešla a on se otočil na smějící se Hermionu a pak pobaveně mrknul na Horácia.

„Můžeme už nyní začít?“ zeptal se profesor Kratiknot a oni mu jen kývli, on pobaveně a Ronald naštvaně.

„Tři, Dva, Jedna, Start,“ odpočítal a teď se toho chopil sám, začal něčím slabším a tak si jako první kouzlo, zvolil matoucí „Confundo,“ neočekával úspěch, proto se ani nedivil, když to Ronald zastavil štítem a vyslal na něj něco neverbálního, čemu se jen tak líně uhnul.

„Diffindo,“ vyčaroval neverbálně jedno ze slabších řezacích kouzel, kterou Ronald radši nezablokoval a odskočil jak kamzík pryč a po chvíli na něj poslal další ze zaklínadel, které líně odvrátil Protegem.

Zpátky poslal „Petrificus totalus,“ protože nechtěl použít trumfy na začátek, ale kouzlo bylo odraženo a zpátky letělo podle barvy Impedimenta, což se snažil zablokovat tak, aby se odrazilo, ale bohužel nevyměřil směr a kouzlo letělo jinam, ale ihned poslal svoji oblíbenou kombinaci Serpensortia a Voateaceterain, ale tak, aby to vypadal jako jedno kouzlo, což se mu povedlo a ještě před dopadem hada, použil příkaz „útoč.“

Kouzlo mělo požadovaný účinek, zaútočení na psychiku a tak Ronald splašeně vyslal kouzlo, které mířilo vedle něj a tak rychle použil jeden ze svých trumfů, což bylo Levicorpus, které Ronald nevykryl a tak visel za kotníky hlavou dolů a hýbal s ním tak dlouho, dokud nebyl nad hadem a strachy neupustil hůlku, která padla přímo vedle hada, rychle si ji přivolal a Ronalda nechal levitovat.

Na pokyn profesora musel nechat hada zmizet a pustit Ronalda dolů, což teda udělal a proti němu se postavil Seamus, pořádně si protáhl krk a vyčkával na start, který přišel, a na něj letělo podle barvy zaklínadlo, Everte stativ, kterému se vyhnul a zpátky poslal Conjunctivitus, což bylo bolestné zaklínadlo zhoršující zrak, ale bohužel se mu Seamus vyhnul a ihned poslal, něco neznámého, ale bylo to rychlé, takže místo úhybu, použil Protego, ale s co největší silou, naštěstí se zaklínadlo ladně odrazilo a skoro to ani nepocítil.

Na zmatení použil kouzlo Perikulo, což byla vlastně obyčejná světlice, ale stejně Seamus vyčaroval štít a díky tomu, i hůře viděl, protože světlice byla dostatečně silná, aby musel začít mrkat, když narazila do štítu, tak blízko něj.

Nazpátek letěla nějaká zlepšená verze Lumos a věděl, že neuvidí nic, pokud něco neudělá a tak rychle natáhnul hůlku a nechal z ní vylétnout oheň, který mu zabránil ve výhledu, a žádné světlo se přes něj nedostalo a tak nastal útok zase na něm.

Vyslal modrý blesk, tedy Fulgur vestis, který Seamus vyblokoval a nazpátek na něj letělo aquamenti, které proměnil v páru pomocí kouzla Asius.

Snažil se použít znovu Levicorpus, ale Seamus se vyhnul a nazpátek poslal něco, co neznal, ale jelikož uslyšel slova, věděl, že to bude něco silného, když to neumí neverbálně.

Postavil tomu do cesty silné Protego, ale kouzlo dopadlo před něj, ale nezmizelo, naopak vybuchlo a rozhodilo to u něj podlahu, jako kdyby použil Bombardu, ale ve větším měřítku. Věděl, že proti tomu neudělá nic a tak alespoň silně zmáčknul hůlku, než ho ohromná tlaková vlna odhodila pryč, to bylo ale poslední, co viděl, než narazil na zem a ztratil vědomí.

**

Když otevřel oči, uviděl pouze rozmazané bílo, což ho donutilo si povzdechnout, protože jediné rozmazané bílo bylo, když ležel na ošetřovně bez brýlí.

„Pan Harry se probudil?“ uslyšel hlas skřítka, kterým byl asi Krátura.

„Už to tak vypadá, jak dlouho jsem tu ležel?“ zeptal se a po sluchu se snažil zaostřit, jestli opravdu mluví s Kráturou.

„Pan byl omráčen hodinu a padesát tři minut,“ odpověděl přesně skřítek, což ho donutilo se usmát.

„Jak to dopadlo?“ zeptal se a hned následně dodal další otázku „a proč tu ještě vůbec jsi?“

„Vyhrál si,“ ozvalo se z druhé strany postele, ale než se stačil otočit, odpověděl i Krátura, „Krátura chtěl vědět, jestli panu Harrymu nic ta lůza neudělala.“

„Tady máš brýle,“ nasadila mu je Hermiona přímo na nos a konečně viděl zase svoji oblíbenou postel a taktéž oblíbenou ošetřovnu.

„Kráturo můžeš jít, děkuji za pomoc a za ten hábit,“ poděkoval Kráturovi, který po rozloučení ihned zmizel.

„Dobby ty můžeš taky, díky že jsi mi přišel fandit,“ usmál se na Dobbyho, který seděl na místě vedle Krátury.

„Dobby je rád, že pan Harry je v pořádku,“ a taktéž zmizel.

Když zmizeli skřítci, tak přestal předstírat a začal se tvářit i chovat tak, jak se cítil a to bylo naštvaně, zase prohrál a to s někým, jako je Seamus, jak to mohl dopustit něco tak bídného, nenáviděl se za to, všechny ty hodiny, kdy cvičil, byly zbytečné, když nemá ani nejmenší šanci proti těm největším ubožákům.

„Co se děje?“ ozvala se Hermiona a on zapomněl, že je tu taky, jak se zamyslel.

„Myslíš, že to potřebuje vysvětlení? Zase vypadám jak idiot před celou školou, když mě porazí někdo takový jako je Seamus,“ povídal naštvaně, ale snažil se to omezovat, aby to neznělo tak, jako že je naštvaný na ni.

„Ale Seamus použil kouzlo, které nebylo povolené,“ snažila se ho uklidnit.

„A? I kdyby použil Avada Kedavru, tak moji povinnost je se jí uhnout, takže mě nesmí dostat takové primitivní kouzlo, jako bylo to, co poslal Finnigan.“

„Jsi na sebe hrozně tvrdý,“ pověděla mírně Hermiona, ale on nechtěl slyšet hezká slova.

„Spíš slabý, když nedokážu nic, musím trénovat a jelikož jsem teda neprohrál a můžu zůstat, tak teď hned,“ řekl a ihned udělal, jelikož nebyl ani oblečen v nemocničním, tak bez převlékání ustlal ručně postel a připravil se k odchodu.

„S tvým vztekem to nepůjde dobře.“

„I vztek je emoce, které jde využít,“ ohradil se a pak ještě dodal, aby si o něm něco nemyslela, „díky, že jsi to za mne vyhrála,“ a zmizel za dveřmi, jeho názor se nezměnil, chtěl cvičit sám a kdyby nezmizel takhle rychle, šla by s ním.

Byl rád, že veškeré vedlejší efekty po omráčení jsou pryč a může se věnovat cvičení, naštěstí nepotkal ani nikoho jiného, takže nemusel poslouchat výsměšné řeči a rovnou zamířil ke komnatě nejvyšší potřeby, ale cestou se zarazil a směr změnil, vzpomněl si na starou učebnu, kde se dá také cvičit.

Věděl, že zde bude mít klid a tak za sebou zavřel dveře a kriticky se tu porozhlédl, vypadalo to tu stále jak po nájezdu vlkodlaků, ale nebylo to na trénink zlé, ne když tu byla minimální možnost, že ho tu někdo najde a tak okamžitě začal metat na jediného tvrdě připevněného cvičného panáka veškerá kouzla, která ho v tu chvíli napadla, dělal to spíš jenom proto, aby ze sebe dostal tu agresivitu a vztek a tohle byl dobrý způsob, lepší než všechno zničit pomocí surové magie, která se ráda vypouštěla a nebo, když bylo ještě hůř, nechat se ovládnou medailonem Salazara Zmijozela.

Stále metal kouzla jedno za druhým, naprosto bez přemýšlení, co mu přišlo na mysl, to vyslal a kolikrát se divil, co všechno mu na tu mysl přichází.

Když se mu zdálo, že je dostatečně klidný vyzkoušel si svoje nejoblíbenější kouzlo a také nejlepší, proto ho i v duelu, použil jenom jako štít ne úplné kouzlo.

„Expertonum,“ řekl a zase mávl hůlkou do neviditelného rytmu a plameny, kolem něj pobíhali a chránili ho ve všech směrech, stačil ale jenom jeden určitý pohyb a už nemuseli jenom chránit, ale také ubližovat. Bavilo ho hrát si s ohněm a ještě víc s tím, po kterém se nemůže spálit a je jeho absolutní vládce, Brumbál sice dokázal ovládat vodu, jak viděl na ministerstvu, ale tohle se mu zdálo lepší, ten krásný hřejivý pocit ohně i pocit dobře odvedené práce, který mu koloval tělem a naplňoval ho euforií, mohl si na něj i druhou rukou šáhnout a nic nedělal, podle slov Aberfortha to bylo tím, že jeho hůlka je vyrobena z jádra zvířete, který taktéž oheň miluje a jeho poslední okamžik končí právě v něm.

Měl nutkání udělat jednu bláznivou věc a tak začal pohybovat plamenem stále míň kolem dokola a před jeho zmizením ho poslal na sebe a přesně jak očekával, začal hořet plamenem, který nepálil ani neničil věci, prostě jenom hořel, bylo to krásný koukat sám na sebe, jak celé jeho tělo plápolá jasným plamenem, ale nedělá nic jiného a to jenom díky tomu, že drží hůlku, kdyby ji pustil, byl by to asi bolestný problém.

„U Merlina,“ ozvalo se za ním a on švihnu hůlku a plamen zmizel a otočil se na rušitele jeho klidu.

„To bylo-,“ přerušil Hermionu.

„Úchvatný, ano to bylo,“ usmál se a právě tohle kouzlo mu dokonale spravilo náladu, stejně jako třeba fotky jeho rodičů.

„Měla jsem na mysli strašidelný,“ ozvala se Hermiona „nebyla to zrovna zábava, sledovat jak hoříš.“

„Proto to jsem to zkoušel na místě, kde by mě neměl nikdo najít, ale zase jsem podcenil to, že si mi ukradla Pobertův plánek,“ obvinil ji ze srandy.

„Já si ho jenom vypůjčila.“

„Tak to potom ovšem vše vysvětluje,“ pověděl sarkasticky.

„Nech si toho, kdyby si byl v komnatě, tak tě nemusím hledat a nemusím si to vypůjčovat.“

„Co když jsem nechtěl být nalezen?“ zeptal se vážně.

„To není správný, vyhýbat se problémům.“

„Já se jim nevyhýbám, já je řeším, a když tu strávím pár hodin, tak se poučím z dnešní chyby. Aspoň že mě nestála život,“ pověděl unaveně.

„Harry!“ zvýšila hlas „nemusíš to břímě nést sám.“

„Naopak, musím, nechci po nikom z vás nic víc, než pomoc s Voldemortem, kterého jistě sám nezvládnu, ale nic víc,“ odmítl veškeré její protesty.

„My ti ale chceme pomoc, teda já určitě.“

„A já vás chci a hlavně tebe, chránit a je to slovo proti slovu a moje jako velitele musí vyhrát,“ snažil se stále zamítat všechny snahy a nenechal se rušit ani hlučnou bednou za ním, na kterou zavrčel „Ztichni.“

„Co to je?“ přeskočila na jiné téma, když i ona uslyšela šramot z bedny.

„Bubák,“ odpověděl klidně.

„Co tu dělá?“

„Horácio ho sem donesl, když jsme párkrát cvičili, snažil jsem se, mu dá tvar podle libosti, aby mě nemohl ohrozit, ale nějak mi to nejde, tak jsme z toho sešli,“ odpověděl ji a stále koukal na truhlu.

„A čeho se nejvíc bojíš?“ zeptala se po chvíli.

„Překvapivě to není Voldemort, stále je tam mozkomor, i když se jich už tolik nebojím, ale ten první strach ve mně asi zůstal.“

„Můžu to zkusit?“ zeptala se zvědavě.

„Jistě, protikouzlo znáš tak proč ne, aspoň zjistím, čím tě strašit.“

„Krásná představa,“ pověděla ironicky a viděl, jak opatrně nakračuje k bedně, stoupl si za ní a kolem ní natáhnul ruku a neverbálně použil System apelio a postupně se začali odemykat jednotlivé zámky, až z krabice vyskočila nějaká mlha a jelikož stál za Hermionou , přeměnil se do něčeho, co jí mělo vyvolat hrůzu, což se mu povedlo.

Uslyšel její křik a viděl, jak se třese, ale i on na chvíli zkameněl, ale okamžitě nabral sílu, jemně ale silou ji odstrčil a ihned zakřičel: „Riddikulus,“ a snažil se představit něco vtipného, místo jeho zakrvácené a otrhané mrtvoly, ale šlo to těžce, když člověk vidí sám sebe mrtvého, udělal ze sebe aspoň spícího domácího skřítka s brýlemi, nic jiného ho nenapadlo, pak se otočil k vyděšené Hermioně, která koukala přes něj, na místo kde nyní ležel už přeměněný bubák, ale bylo vidět, že to nevnímá, protože se stále klepala a tak udělal jediné, co ho napadlo a to bylo to, že ji obejmul a začal ji hladit po vlasech a následně po zádech a slovy ji uklidňovat, ale nezabíralo to, jak si myslel, věděl že utrpěla šok, ale děsilo ho, že až takový.

Po chvíli se konečně uklidnila, ale stále se klepala, alespoň už vnímala, za což byl opravdu rád.

„To je dobrý Hermiono, všechno je v pořádku,“ pokračoval v uklidňování.

„Já…ty jsi tam ležel,“ nedokončila ani celou větu a ještě více se mu schoulila do náruče.

„Nic se nestalo, jsem v pořádku a ani se mi nestane,“ stále používal jenom vhodná slova.

„Já vím…jenže ta krev a ty,…“ snažila se dál mluvit Hermiona, ale věděl, že je to pro ni těžké, ale bál se toho, co když se tohle stane doopravdy.

„Nic z toho se nestane,“ pověděl věrohodně.

„Já bych to nepřežila,“ šeptala Hermiona a on nevěděl, jak má tohle slíbit.

„Nestane se to, nenechám se zabít, budu tě ještě dlouho otravovat, nemusíš se bát, pojď, najdeme lektvar na uklidnění,“ stále se snažil, jak slovy, tak i tím, že ji chytl za rameny a díval se jí do očí, aby věděla, že mluví pravdu.

„Máš pravdu, já chovám se jak malá,“ snažila se usmát, ale vyšel z toho podivný škleb.

„To neříkej, každý se něčeho bojí a postavení se strachu chce hodně odvahy, ale já tu pro tebe budu, rozumíš?“ zeptal se a jednou rukou ji pohladil po tváři.

„Já…děkuji,“ pověděla už konečně s náznakem úsměvu a nenápadně se podívala za něj, kde stále ležel skřítek nápadně připomínající jeho, což jí vykouzlilo ještě větší úsměv.

„Já ho zavřu zpátky,“ otočil se a dopravil ho zpátky do bedny a zamkl ji.

„Jsem ráda, že tu jsi,“ ozvala se ještě Hermiona za ním.

„Mě by tu samotnému taky bylo smutno,“ řekl nesmysl, aby aspoň něco řekl, ale v duchu přemýšlel, proč ji to až tak vzalo, protože chvílemi se bál, že se doopravdy zhroutí, což mu zrovna na ni přišlo velice nezvyklé.

Formát pro tisk