Kapitola osmnáctá - Nebezpečí na každém kroku

Harry Potter and Pactum Purgamen

Úspěch z prvního žertu ho motivoval mnohem víc, než si představoval, přemýšlel, jestli se mu líbí, že je takhle blíž ke svému tátovi a kmotrovi nebo se mu prostě líbí lehce ubližovat ostatním a hlavně Snapeovi.

Jenže nemohl přijít na žádný pořádný vtípek, protože neměl pořádně volnou chvíli, když nebyl ve škole, tak studoval s Horáciem kouzla a nitrobranu, když nebyl u něj, tak byl u Aberfortha na lekci nitrozpytu či cvičil s Hermionou a Lenkou nebo aspoň s jednou z nich, dále také četl knihu odeklínačů, kterou dostal za NKÚ anebo prostě jenom nezvládal ostatní dny a tak spal.

Prostě celou dobu měl tak naspěch, že si nemohl ani sednout a zapřemýšlet nad něčím, co by mohl provést a to dneska měl ještě společně s Hermionou a Lenkou bojovat proti Aberforthovi a Horáciovi.

S předstihem došel do komnaty nejvyšší potřeby a už intuitivně si přál místnost pro cvičení, stejně jako už tolikrát předtím. Místnost byla pokaždé stejná, tmavá, skoro bez světel, jen s občasnými pochodněmi, jejichž intenzita světla se nemohla rovnat obyčejnému světlu, ze začátku se ptal proč vlastně bojovat ve tmě a odpověď mu bude znít v uších ještě dlouho, „Voldemort bude jistě využívat tmy, pokud nebudete vaše oči cvičit, tak vás ta tma porazí.“

Bohužel si musel přiznat, že měl pravdu, všichni ze Zmijozelu milovali tmu, proto měli svoji společenskou místnost v podzemí a ještě pod jezerem.

Stoupl si doprostřed kruhu, který byl skoro uprostřed místnosti a jen tak jako už mnohokrát zkoušel jedno kouzlo, které ho učil už několik dlouhých dní Horácio.

Expertonum, už snad po tisící vyslovil toto kouzlo a mával hůlkou tak, jak mu Horácio ukazoval, ale zase se nic nestalo, oheň ani z jeho hůlky nevyšel, natož aby létal tak, jak on poroučí. Zkusil to znovu, pak ještě jednou, na další pokus víc křičel, ale oheň stále nevyšel.

Naštval se, že mu to stále nejde a tak se uklidňoval tím, že to kouzlo je prostě na něj jenom příliš těžké.

Sedl si do tureckého sedu a začal přemýšlet o rodičích, nevěděl proč na ně tak často myslí, když byl mladší, scházeli mu mnohem víc, než teď, ale teď cítil, že svoji rodinu ztratil nadobro. Když zemřel Sirius, snažil se uklidňovat aspoň tím, že mu něco o nich poví Remus a bude o nich vědět víc, ale teď když zjistil, že Remus nikdy nebyl s ním a je pouze s Brumbálem a ke své tetě už se nikdy nevrátí, si opravdu uvědomoval, že svoji rodinu pozná už jen z Horáciova vyprávění.

Jen tak při vzpomínání si vytáhl hůlku a s tichým „Expecto Patronum,“ si vyčaroval další vzpomínku v podobě jelena, který se objevil přímo před ním.

Přemýšlel, jestli je hmotný, a když se ho chtěl dotknout, zjistil, že ruka jim projde jako duchem, což ho donutilo si povzdechnout a jenom na něj s touhou setkat se s jeho právoplatným majitelem, hledět.

Jelen stále zůstával na místě, jako vzpomínka v jeho mysli, dívali si vzájemně do očí, sice patron určitě očekával nějaký příkaz, ale nemůže mu vyčíst, že prostě chtěl vidět něco, co mu připomene tátu, ne když patroni nemůžou mluvit.

Z tureckého sedu se postavil s očima stále hledícími na mlžného dvanácteráka, vzal svoji hůlku a zvednul ji vysoko do vzduchu a se stále stejnými myšlenkami zvolal: „Expertonum,“ a z hůlky opravdu vylezl plamen a pohyby, které ukazoval Horácio, jimiž mohl pohybovat, bez otočení svého pohledu, hýbal jen svoji hůlkou a dělal kolem sebe nepropustný prstenec ohnivého pekla, vypadalo to úžasně, všude jen oheň a teplo, které ho hřálo po celém těle, po pár vteřinách švihnul hůlku a kouzlo ze vzduchu zmizelo, jako kdyby tam nikdy nebylo a s tím zmizel i jeho patron.

Slyšel za sebou potlesk a tak se vylekaně otočil, ale uviděl jenom Hermionu a tak si sklidil hůlku a slíbil si, že musí být opatrnější, věnoval celou svoji pozornost snům a představám a nebral ohled na svoji ochranu.

„To bylo…úžasné kouzlo,“ pochválila mu Hermiona.

„Sledovala si mě dlouho?“ musel se zeptat.

„Já…ano…nechtěla jsem tě přitom rušit.“

„To jsi klidně mohla, nemusela ses nudit sledováním.“

„To je dobrý. Chybí ti hodně?“ zeptala se a on se ani nedivil, jak na to tak rychle přišla.

„Někdy, asi je to tím, že mě s nimi někdo neustále srovnává a já na ně mám pouze nulové vzpomínky, pár fotek a společný tvar patrona,“ pověděl tak, jak to cítil.

„Já jen, že jsem tě takového nepoznala,“ řekla Hermiona potichu.

„Myslíš takového Harryho, který si povídá s patronem a myslí si, že tak bude blíž ke svým rodičům, tak takového by mě neměl poznat nikdo,“ pověděl přesvědčeně a viděl, jak se otvírají dveře a v nich stojí zbylý členové jejich skupiny.

„Nerušíme?“ zeptal se Horácio.

„Jen jsem ukazoval Hermioně Expertonum, které se mi konečně povedlo,“ zalhal okamžitě a zjistil, že v tom začíná být dobrý.

„Povedlo? Tak rychle, trvalo mi to mnohem déle,“ pochválil ho Horácio a Lenka na něj koukala obdivně, i když určitě netušila, co to kouzlo je.

„Rychle? Trvalo mi to dva týdny!“

„Jenom dva týdny. Není to kouzlo, které se dá vyčarovat po prvním pokusu, stejně třeba jako Patronovo zaklínadlo,“ ukončil jejich debatu Horácio, protože se o slovo hlásil Aberforth.

„Dneska poprvé společně vyzkoušíme, co jste se stihli za tu chvíli naučit, neočekávám toho mnoho, ale musíte mi dokázat, že jste se aspoň něco naučili, abych věděl, že můj čas, který vám slečny věnuju, není zbytečný,“ začal Aberforth a společně, jako kdyby to měli nacvičený, došli s Horáciem naproti nim a Lenka s Hermionou stanuli u jeho boku.

„Pravidla jsou jednoduchá, zkoušíte boj proti smrtijedům, pokud dostanu holky nějakou z vás, bojuje se dál, pokud dostanu Harryho, prohráli jste všichni, rozumíte?“ zeptal se a on jako jediný měl otázku nebo spíš námitku.

„Nic takového, pokud imitujeme opravdový boj proti smrtijedům, tak nikoho z nich nedostanou, žádný bojujte dál. Není nic takového, jako že jsem nejdůležitější, bez váhání bych skočil do smrtící kletby, která by na ně letěla, nikdo tady nebude umírat ani ve cvičných soubojích, pokud bude zasažená jedna z nich, tak jsem svůj boj prohrál,“ pověděl sice potichu, ale s důrazem.

„Harry-,“ začala Lenka.

„Ne, žádné námitky, pokud se mám spolehnout na vás, tak vy se musíte spolehnout na mě,“ přerušil Lenku.

„Já chtěla říct jen, děkuji,“ usmála se na něj Lenka.

„Ach, promiň.“

„Tak tedy začneme,“ řekl Horácio a nepřestal se usmívat a i Aberforth se spokojeně usmíval.

**

 Nevyhráli, očekávaně dostali a nepředvedli skoro nic, věděl, že je to jeho chyba, oni ho měli bránit, což se jim dařilo, ale on nedokázal předvést, žádné pořádné útočné zaklínadlo, věděl moc dobře, že je bídný a proto přestal dělat všechno, co dělal normálně a celé dny trávil v komnatě nejvyšší potřeby.

Každý den, místo čehokoliv zkoušel různá zaklínadla, útočné kletby a cokoliv jiného, vypůjčil si mnoho knih z knihovny a celou dobu trávil čtením a pak zkoušením. V komnatě nejvyšší potřeby dokonce i občas přespával, aby ještě před hodinami mohl zkoušet, vyhýbal se všemu včetně jídla ve společnosti, které mu nahrazovalo jídlo z kouzelného talíře.

Snažil se vymýšlet taktiku, navazující kouzla, kombinace kouzel nebo prostě cokoliv, či by mohl dohnat nedostatek zkušeností a znalostí.

Byl rád, že mu komnata plní jeho přání a vyjde vstříc jeho požadavkům na tvar prostředí, ve kterém může cvičit.

Zkoušel si znovu projít veškerá zaklínadla, ale přerušilo ho otevření dveří a tak rychle namířil hůlku na toho, kdo se snaží k němu dobít, ale zjistil, že je to jen Lenka a tak se zase věnoval jen kouzlům.

„Harry-,“

„Nemůžu, musím to tady dodělat,“ odbyl ji a dál po sobě sesílal kouzla.

„Harry, co se stalo,“ zeptala se opatrně Lenka.

„Nic, jen tu cvičím,“ znovu ji odbyl a seslat další kouzlo.

„A jsi do toho takový blázen, že se nám vyhýbáš a trávíš veškerý čas tady,“ rozhodila Lenka rukama.

„Musím se toho hodně naučit,“ pověděl přesvědčeně.

„Ale nemusíš z toho zešílet, podívej se na sebe, vypadáš hrozně, jsi nevyspalý a špinavý,“ pověděla Lenka, krutou pravda, jak to bylo jejím zvykem.

„Lepší nevyspalý než mrtvý,“ nechtěl připustit, že má pravdu.

„Tak o tom to je? O tom nedávném souboji?“

„Ne jenom o něm, nic neumím a musím-,“

„z toho zešílet,“ doplnila Lenka něco, co nechtěl říct.

„Harry trpíš hroznou představou, že když si neporazil jedny z nejmocnějších čarodějů, že nestojíš za nic a pak si tady schválně ubližuješ,“ snažila se mu Lenka promluvit do duše.

„Musím toho umět dost, abych vás ochránil,“ stál si za svým.

„Nám nepomůžeš, když se zhroutíš vyčerpáním a ani, když zešílíš při mylné představě, že neumíš nic, my ti chceme pomoct, ale nesmíš se nám vyhýbat, Hermiona říkala, že nechodíš ani do společenské místnosti, Horácio říkal, že sis posunul jeho hodiny, ukrýváš se před světem jenom proto, že si hloupě myslíš, jak si slabý.“

„Ale já sem slabý,“ namítl z posledních sil.

„Slabý? Kdyby si byl slabý, tak jsi necvičil Brumbálovu armádu, kdyby si byl slabý, tak jsi neporazil třikrát Voldemorta, kdyby si byl slabý…tak nejsem pro tebe ochotná obětovat život,“ pověděla Lenka a jelikož bez zakoktání použila oslovení Voldemort, věděl, že je to vážné.

„Já ti důvěřuju, Hermiona ti důvěřuje, Aberforth a Horácio ti důvěřují, tak důvěřuj i ty nám.“

„Já…dobře,“ usmál se, a když chtěl udělat krok dopředu, zamotala se mu hlava a poslední, co si pamatoval, bylo, že padnul do želatinové podlahy.

**

Probudil se v úplně jiné místnosti, než usnul, tedy spíš omdlel a to mu na klidu nepřidalo, rychle si vytáhl hůlku a zběsile se začal ohánět, kde vlastně je, ale uklidnilo ho až to, že poznal kabinet Horácia.

„Není nic lepšího než pořádný spánek že?“ pověděl Horácio stojící ve dveřích.

„Jak dlouho jsem spal?“ musel se zeptat.

„Jenom tolik, na kolik jsem tě uspal a kolik tvé tělo potřebovalo,“ odpověděl vyhýbavě Horácio.

„To jsem zase prospal týden?“ zeptal se otřeseně.

„Ne, jenom nějakých osmnáct hodin,“ zasmál se profesor.

„Až budeš příště dělat podobnou blbost, dojdi si za mnou pro nějaké lektvary nebo aspoň pro radu, pokud k nám nebudeš mít důvěru, jak se máme cítit?“ začal Horácio s kázáním, které věděl, že přijde.

„Já jsem si myslel-,“

„Promiň, že tě přerušuji, ale to je ono, ty si myslel, pokud něco nevíš stoprocentně, měl bys ses s někým poradit, to že si měl tušení, jak stojíš za nic a okamžitě si začal jednat, nebylo dobré,“ přerušil ho Horácio.

„Ale jak…Aha Lenka ti to řekla.“

„Nejdřív jsem si myslel, že máš nějakou přítelkyní a chodíš za ní, pak si ale začal na hodinách vypadat hrozně unaveně a odkládal sis naše hodiny, přišlo mi to, že máš problém, se kterým si nemůžeš pomoci, ale myslíš si opak, tak jsem za tebou poslal Lenku a i teď si myslím, že to byl jeden z mých nejlepších nápadů,“ usmál se na něj profesor.

„Jo, Lenka je taková, že když začne mluvit o něčem chybném, tak se všichni cítí špatně, jak se k ní chovají, to jsem asi potřeboval, abych viděl, jaký jsem byl hlupák,“ odsouhlasil, protože mu nic jiného nezbývalo.

„Takže to je tak lehký? Sám jsi zjistil, že si dělal chybu, nemusím ti pár hodin promlouvat do duše? Nikdo mi to moc nešlo.“

„Ne vím, že sem to udělal blbě, alespoň tu jednu část,“ znovu souhlasil.

„Jakou máš na mysli?“

„To, že jsem tomu propadl,“ upřesnil.

„Takže toho nechceš nechat?“ zeptal se profesor opatrně.

„Nechat? Nemůžu toho nechat, Voldemort něco chystá, je moc velký klid, plánuje něco velkého, proto koriguje moji vraždu na dálku, neukazuje se, žádné vraždy, žádné akce, smrtijedi jsou v klidu, ale on přijde a pokud nebudu dostatečně silný, tak mi ani nepomůže, že zničím ty jeho Viteály,“ odpověděl potichu.

„Ale nemusíš cvičit sám, chápu, že já ani Aberforth s tebou nepůjdeme na Raddla, ale budeme se starat o smrtijedy, ale Hermiona a Lenka s tebou půjdou, ať budeš chtít nebo ne.“

„Jenže oni mají své životy, Lenka má kamarády v Havraspáru a má před sebou zkoušky NKÚ, Hermiona má také své kamarády a chce se učit a má povinnosti prefekta, nemůžu jim říct, od dneška nebudete dělat nic jiného než se mnou cvičit. To že já jsem se rozhodl vykašlat se na všechno, protože vím, že do sedmého ročníku už nenastoupím, je moje volba, ale nikoho do toho nebudu nutit,“ vysvětlil.

„Jenže oni chtějí jít s tebou.“

„Ano, až půjdu pro Viteály, na smrtijedy nebo potom na konečnou bitvu, tak je sebou vezmu, ale jinak mají svůj život a já taky, nemůžou pro mě obětovat všechno, zřeknout se rodin, přátel, školy, prostě všeho jenom kvůli tomu, že si myslí, že musíš jít za mnou.“

„Jenže oni to chtějí-,“

„Ano, možná že teď to chtějí, ale co pak, až to skončí, ať už to skončí jakkoliv. Když prohraju, tak budou nenáviděny, jestli náhodou vyhraju, tak sice budou obdivovány, ale stejně nebudou mít nic, protože museli vše obětovat,“ přerušil Horácia.

„Nesmíš přemýšlet tak dopředu, nevíš, co se může stát,“ vytknul mu profesor.

„Když se jedná o ně, tak musím. V mém případě je to jedno, byl jsem vybrán, abych bojoval, tak budu bojovat, ať to stojí cokoliv a už mě to stálo všechno cenné, co jsem měl, ale nikdo jiný nemusí nic obětovávat, protože je to jenom můj boj!“ řekl přesvědčeně.

„Harry…ty sis něco namluvil a neustále si za tím stojíš, není to o žádném tvém boji, ano jsi předurčen, ale když neuspěješ, pak nastane válka a všichni budou umírat, můžeš být šlechetný a říkat si, nevezmu Hermionu a Lenku sebou a oni budou žít, i když já umřu, ale to je hloupost. Když ty umřeš, on z radosti vyšle smrtijedy na Bradavice, ministerstvo, Příčnou ulici, Prasinky a cokoliv, co se mu zalíbí a všichni budou umírat i ti, které sis myslel, že si zachránil svojí obětí. Pokud ale s tebou půjdou a s nimi i my, tak máš větší šanci ho porazit a tudíž zabránit té katastrofě, která by začala po tvé smrti. Máš nyní čas, pokud se Raddle objeví, tak Brumbál udělá cokoliv, aby Raddla zbrzdil a potlačil, pak až budeš připraven, může nastat tvůj boj,“ začal vysvětlovat profesor něco, co sice mělo logiku, ale on ji nechtěl vidět.

„Voldemort není nesmrtelný, může ho zabít kdokoliv, ale já jsem k tomu předurčen, to neznamená, že když umřu, tak se stane nesmrtelným, když mu zmizí všechny ty Viteály, může ho porazit kdokoliv,“ stál si za svým.

„Jsi si tím jistý? Věříš, že ho opravdu může porazit každý?“

„Rozhodně máš větší šanci ty nebo kdokoliv než já, jenom nikdo neví nic o Viteálech a tak věří, že je nesmrtelný, což zatím je.“

„Lidé momentálně věří, že je mrtvý a on toho využívá, v tom případě musíme my taky. Nemůžeš věřit v to, že on se objeví před tebou sám a budete bojovat jeden proti jednomu, proto i když se ti to protiví, musíš přijmout to, že Hermiona a Lenka obětují cokoliv, aby tě podpořili, a nedělají to jenom kvůli vítězství, dělají to kvůli tobě,“ poukázal Horácio.

„Takže jim mám říct, vykašlete se na učení a na kamarády a věnujte se mě?“ zeptal se ironicky.

„Ne Harry, svěř se jim, že si nevěříš a oni určitě udělají cokoliv, aby ti pomohli jak morálně, tak i znalostně a určitě jim bude jedno, že dostanou špatnou známku,“ stále s ním mluvil profesor klidně a všechno mu pomalu vysvětloval, což nemusel.

„Já…asi bych to měl udělat,“ odsouhlasil pomalu s povzdechem.

„Věř, že Lenka NKÚ udělá, a když se bude muset víc učit, tak pořád můžeš cvičit s Hermionou, já sice musím učit a Aberforth shánět důležité informace, ale ve dvou či ve třech se to lépe táhne a aspoň neskončíš jak teď. Vedle je koupelna, umyj se a pak přijď, požádám skřítky o večeři a pak se pustíme zase do nitrobrany,“ vyhnal ho asi proto, aby se nehádal a přemýšlel nad jeho slovy a to chtěl i udělat.

**

Někteří nadšenci zimy v tento den jásali, začal padat první sníh, on tento den viděl jako ostatní, až na to, že mohli jít do Prasinek, tam se měl setkat s Percym a taktéž s Aberforthem.

Bohužel Lenka ani Hermiona nechtěli jít, protože plánovali společný trénink a tak dostal akorát pergamen, kde bylo napsáno, co má koupit. Naštěstí pro něj nechtěli vánoční dárky, protože těsně před vánoci prý měl být ještě jeden víkend, kdy si mohli své dárky koupit.

Když šel sám již trochu zasněženými Prasinkami, tak si uvědomil, že opravdu kromě nich, nemá žádné jiné přátele, s kterými by mohl jít, aby nebyl sám. Občas ho sice někdo pozdravil, ale to byla jen slabá výjimka.

Nejdříve koupil to, co po něm požadovali a sám si koupil také něco, většinou to byly jen sladkosti z Medového ráje anebo ostatní hlouposti, pak se ale rozhodl zajít do Prasečí hlavy.

Otevřel dveře do skoro prázdného lokálu, setřepal si sníh z vlasů a položil kožich na věšák, tedy ne přímo kožich, stále to byl jen obyčejný hábit, ale po pár přeměňovacích kouzlech, z něho byl i překvapivě teplý kožíšek.

Podíval se po obsazení a uviděl Percyho sedět samotného u jednoho ze zadních stolů, cestou k němu kývnul na Aberfortha a pak se posadil přímo naproti k Percymu.

„Ahoj, už jsem se obával, že nepřijdeš,“ pozdravil neobvykle Percy.

„Jen jsem se musel stavit vyzvednout nějaké sladkosti,“ odmávnul jeho obavy.

„To nevadí, aspoň jsem měl čas si popovídat s Aberforthem, konečně jsem z důvěryhodného zdroje dozvěděl, jak to bylo s tím jedem.“

„Aspoň to nemusím vysvětlovat sám,“ usmál se a pohodlně se opřel.

„Ale neřekl mi, na koho padlo podezření a zvlášť, když už to vyšetřovali bystrozorové.“

„Bystrozoři? Jo ty myslíš Tonksovou a Pošuka, jo ty tam byly jeden den,“ pověděl sarkasticky.

„Vždyť ten případ ukončili nebo to aspoň tak říkal ministr,“ rozčílil se Percy.

„Asi to za ten jeden den ukončili.“

„O tom podám zprávu na ministerstvu a zaručuju ti, že se o tom ministr dozví,“ ubezpečoval ho Percy, ale jemu to bylo jedno a přesně tomu i řekl, nakonec se Percy umoudřil a začali si normálně povídat, snažil se vyhýbat tématům, o kterých by neměl mluvit, ale Percy nebyl typ člověka, který by vyzvídal, takže nemusel lhát. Aberforth jim neustále donášel pití, aby měl nějakou záminku přidat se do diskuze a nakonec to dopadlo tak, že se všichni dobře bavili.

Poté, co se rozloučil Percy a zmizel krbem, zůstal u stolu sám a jelikož se do hostince začali shlukovat lidé, tak se taktéž rozloučil s Aberforthem a zmizel do studeného večera v Prasinkách.

Byl rád, že neexistovalo žádné ultimátum, kromě toho, že by měl přijít do deseti hodin a jelikož bylo sotva šest, tak měl klid a nemusel ani chvátat při cestě ke kočárům.

Uslyšel ale za sebou hlasy, bez otočení poznal akorát to, že jsou dívčí, nevšímal si toho, protože ani nechtěl poslouchat nějaké drby nebo o čem se dvě dívky mohou bavit, ale když v jejich rozhovorech uslyšel svoje jméno, tak se zastavil a otočil.

Na dálku zrovna neviděl nejlépe, ale poznal Katie z famfrpálového týmu a její kamarádku, kterou neznal jménem, snažil se poslouchat jejich rozhovor, ale uslyšel akorát „Proč to musíš Harrymu dát?“

Věděl, že se mohou klidně bavit o někom jiným, ale i kdyby, aspoň by měl důvod jít s nimi do školy a nemusel by jít sám.

„Prostě mu to musím dát, nemá to s tebou nic společného, Leanno!“ ozvala se Katie a on si konečně vzpomněl, že jméno té druhé dívky vlastně taky znal.

„Mně se to prostě zdá divný-,“ říkala Leanna, ale byla přerušena radostným vykřiknutím Katie: „támhle je,“ a ukazovala přímo na něj, což mu na Katie připadalo dost zvláštní. A vůbec k tomu nepřidalo, že se za ním rozběhla, jako kdyby ji honili Mozkomorové.

Za ní se okamžitě rozběhla Leanna a jemu to začala připadat celé směšné, ale snažil se na sobě nedat nic znát, třeba akorát v Medovém ráji prodávají nějaké nové sladkosti, které ze studentů dělají nepřemýšlející tvory.

„Harry, tohle ti musím dát,“ zastavila se před ním Katie a natáhla pravou ruku, ve které měli cosi zabalené v hadru.

„Jo dobře, od koho to je?“ zeptal se.

„Já nevím, já ti to jenom musím dát,“ pověděla a začala mu mávat hadrem před obličejem.

„Dobrá, ale musíš vědět, kdo ti to dal, já si nemůžu brát vše, co mi chce někdo dát,“ snažil se zklidnit Katie, protože to vypadalo, že není ve své kůži. Potvrdilo mu to i tváření se její kamarádky, která vypadala, že také svoji kamarádku nepoznává.

„Dostala to na dámských záchodcích,“ pověděla a Katie se na ní zle zatvářila.

„Není to tvá starost, jen mu to musím dát,“ okřikla se na ní Katie, což málem její kamarádku rozbrečelo.

„Takhle se Katie nechová, co s ní může…Imperius,“ přemýšlel v duchu a pak málem vykřikl, když mu to došlo.

„Katie, kdo hraje odražeče se mnou?“ zeptal se, aby si ujistil jednu věc.

„Vezmi si tohle Harry,“ naprosto ignorovala jeho otázku, čímž mu zodpověděla to, kdo to udělal. Musel to být někdo slabý, že ji dal jenom příkaz a nenechal ji volně přemýšlet, aspoň tak mu to vysvětloval Aberforth.

„Dobrá,“ naznačil, že si to od ní bere, ale druhou rukou vytáhl hůlku a v době, kdy to ani jedna nečekala, na ni začaroval Petrificus totalus, bohužel měl ale plné ruce práci s tím zasáhnout pomocí kouzla Depulzo tu věc zabalenou v hadru, že nemohl chytit padající Katie.

Vykašlal se na tu věc a okamžitě si klekl ke Katie, která na něj pouze mrkala očima, protože nemohl nic dělat.

„Proč si to udělal,“ rozkřičela se na něj její kamarádka.

„Imperius, tobě se nezdálo, že se chová divně?“ zeptal se pro jistotu.

„Ale…asi jo, byla taková legrační a chovala se divně…u Merlina, to se muselo stát na těch záchodcích, jak tam dostala tamtu věc,“ ukázala na věc, která ležela kousek od kusu hadru, a vypadalo to na nějaký náhrdelník.

„Co budeme dělat? Mám dojít pro pomoc?“ ptala se vyděšeně Leanna.

„Uspi ji, já dojdu zabalit tamto,“ rozběhl se k věci, kterou poznal, byl to náhrdelník od Borgina a Burkese, u kterého bylo napsáno, že je prokletý, oddychl si, že ho napadlo to odstřelit pryč, než se toho stačil někdo dotknout, sundal si kožich a jím náhrdelník vzal, zabalil to, co nejlépe uměl a svázal to kouzlem „Pouta na tebe,“ takže nyní měl akorát obvázaný kožich, ale stále mu to nestačilo a tak to celé namočil ještě pomocí kouzla „Aquamenti,“ a jelikož byla teplota pod nulou nechal to zmrazit pomocí „Vitaglacius.“ Nyní měl místo kožichu kus ledu a byl si jistý, že se toho nikdo nedotkne a tak se s tím rozběhl k Leanně, která si utírala slzy, klečíc nad svoji kamarádkou.

„Vezmi to a snaž se, aby to z toho nevypadlo,“ podal zmrzlou kouli svázaného kožichu Leanně a sám si klekl ke Katie, která už nebyla pod znehybňovacím zaklínadlem, ale jenom spala a tak si ji opatrně vzal do náruče a děkoval za to, že Katie je tak lehká.

„To ji tam chceš odnést?“ zeptala se překvapeně.

„Kočáry nemusí být k dispozici, pojď, tohle zvládnu, ale opravdu opatrně s tím, je to prokleté,“ ukázal pouze hlavou na zmrzlý kožich.

A snažil se co nejvíc přidat do kroku nebo aspoň tak, jak mu to zátěž v náručí dovolovala.

„Takže ji to mohlo proklít, kdyby se toho dotkla?“ zeptala se vyděšeně.

„Ano,“ odpověděl krátce, protože nechtěl zbytečně vyčerpat síly mluvením.

„Nebo tebe, protože ty si měl být cílem, že ano?“ ptala se dál a koukala na něj vyděšeně se slzami v očích a on si začínal uvědomovat, že nikdo ze studentů není připravený na válku, která přijde.

Pokýval hlavou, že je to tak a stále pospíchal, naštěstí se Leanna uzavřela do sebe a tak mohl v klidu dojít až k pozemkům hradu, cestou nikoho nepotkali, protože na některé bylo pozdě a na některé ještě příliš brzy, aby se vraceli, začali ho už bolet ruce a dokonce si začal už i skousávat dolní ret, aby nemusel myslet na to, jak se pronesla.

Konečně dorazili k bráně a on rychle zahnul na ošetřovnu, bez řečí se Leanna rozběhla pryč, tušil, že běží pro McGonagallovou, ale to mu bylo jedno, hlavně ať to co nese, dá někomu z učitelů a nenechá to povalovat někde, kde hrozí, že se led rozteče a rozbalí.

Doběhl na ošetřovnu a nohou zabouchal do dveří, přičemž za chvíli uslyšel nadávky, ale když zjistila madam Pomfreyová, že je to naléhavé, ukázala mu postel, kde ji mohl položit a tak i udělal, a pak rychle vytáhl hůlku a vyvolal patrona, kterému přikázal dojít za Horáciem a předat jednoslovnou zprávu „ošetřovna,“ přesně tak, jak ho to učili.

Vysvětlil jenom to nejnutnější, hlavně to, že jenom spí a je pod Imperiusem, že ji nic jiného není, to naštěstí ošetřovatelku uklidnilo a vyhnala ho ven z místnosti, že ji potřebuje převléknout a tak se vydal čekat před ošetřovnu.

První přišla McGonagallová, ani ho nepozdravila a vběhla dovnitř, ani se tomu nedivil, spíš čekal na Horácia, který přišel nastejno se Snapem, určitě se potkali na cestě, když mají kabinet kousek od sebe.

Snape taktéž nepřekvapivě ani nepozdravil a jelikož ani on nenesl medailon, tak se domníval, že si ho nechal u sebe, což mu i vyhovovalo. Snape byl idiot a dalších minimálně dalších stovka nadávek, ale černé magii rozuměl, až nebezpečně dobře.

„Harry, když jsem viděl patrona, bál jsem se, že se ti něco stalo,“ pověděl udýchaně Horácio.

„Moc k tomu nechybělo, ještě že ten, kdo ji zaklel, byl takový idiot,“ nechal chvíli vydechnout svým rukám i nohám a pak se pustil do vyprávění, úplně od začátku.

„Harry,“ řekl Horácio, když dovyprávěl celý příběh „jsem na tebe tak pyšný,“ dodal a poplácal ho po ramenu.

„Já půjdu vedle, určitě budou chtít nějaké lektvary, posilující, na uklidnění a tak, ale ještě si spolu promluvíme, ale opravdu si to zvládl geniálně,“ rozloučil se s ním Horácio a odešel na ošetřovnu.

„Taky by se mi hodil lektvar, protože necítím ruce,“ zamumlal si potichu, když zůstal stát sám na chodbě.

**

Nemohl ani nikam jít, protože za chvíli vylezla McGonagallová a řekla mu, že tam má počkat, tak se teda opřel o zeď vedle dveří a čekal, naštěstí to nebylo ani tak dlouhé, možná jenom hodina, než všichni vyšli ven, teda kromě madam Pomfreyové.

„Pottere, pojďte s námi,“ řekla a coural se tak, aby mohl jít s Horáciem a ne s ní nebo se Srabusem.

„Kam jdeme?“ zeptal se šeptem Horácia.

„K Brumbálovi, budeš mu muset říct to samé, co mě.“

„Tomu dědkovi neřeknu vše, co tobě,“ přitom oslovení pověděl co nejtišeji, aby ho nezaslechl nikdo před nimi.

„Harry…tak teda dobrá,“ povzdychl si Horácio „řekni mu teda jenom to, co považuješ za důležité.“

Vůbec se nedivil, že heslo, které řekla McGonagallová, byla sladkost, tedy přesněji „karamelky.“

Společně vystoupali po schodech a bylo vidět, že Brumbál o všem ví, protože je skoro přivítal s otevřenou náručí, dokonce už tu byla i Leanna, která už nebrečela asi proto, že dostala nějaký lektvar od Snapea nebo od Brumbála.

„Je Katie v pořádku?“ zeptal se mile Brumbál a Snape mu jen odpověděl kývnutím.

„Byl to opravdu prokletý náhrdelník?“ zeptal se ještě jednou Brumbál.

„Pokud by se toho někdo dotknul a nedostalo by se mu dostatečné péče, asi by to bylo vážné,“ vyjádřil se k tomu Snape.

Přemýšlel, proč tu stojí on, když jim může vše říct Leanna, ale snažil se k tomu nevyjadřovat, prostě jenom stál a poslouchal.

„Můžu jít za ní,“ ozvala se potichu Leanna a Brumbál ji mile propustil.

„Harry, pověz mi, jak si zjistil, že slečna Bellová je pod Imperiusem a jak jsi věděl, co by ten náhrdelník měl dělat,“ optal se Brumbál a on na to okamžitě vybudoval co nejsilnější nitrobranu, aby mohl trochu zalhat, aniž by to někdo zjistil.

„Chovala se divně a neodpovídala mi na otázky, prostě mi jen nutila ten náhrdelník a ten náhrdelník, určitě nebyl nějaký milý dárek, když mi ho někdo nutil pod Imperiusem,“ odpověděl tak, jak chtěl.

„Výborná dedukce, určitě sis poradil skvěle,“ pochválil ho ředitel, což mu bylo upřímně jedno.

„Pottere, až příště budete ochraňovat předměty, stačí je pouze zabalit, nemusíte dělat ty vaše…pokusy,“ pověděl výsměšně Snape.

„Pokud dávám na hlídání předmět někomu, kdo celou cestu brečí, klepe se a je mimo, tak jí to prostě nemůžu dát do ruky jenom zabalený v kapesníku a doufat, že se toho nedotkne,“ odsekl umaštěnci.

„Třeba zmenšit a dát si to do hábitu vás nenapadlo co?“ stále se mu Snape vysmíval.

„Ne, ale napadlo mě to zvětšit a hodit vám to do postele,“ pověděl s naprostým klidem.

„To by snad stačilo,“ usmál se na ně Brumbál a jemu to začínalo jít krkem.

„Můžu odejít, určitě vám vše řekla Leanna a já tu jsem zbytečný,“ pokoušel se být klidný a to je kvůli tomu, že tu s ním je Horácio.

„Jistě Harry, když tak si tě pozvu, kdybychom něco nevěděli,“ propustil ho a on bez rozloučení s ostatními akorát s Horáciem, odešel se pořádně vysprchovat a spát s tím, že ho možná ruce po spánku nebudou tolik bolet.

Formát pro tisk