Kapitola šestnáctá - Nejmocnější magické číslo
Harry Potter and Pactum Purgamen
Jak profesor řekl, tak se i stalo, nikoho cestou nepotkal a tak pověděl heslo Buclaté dámě, která se ho pouze zeptala, jak se mu daří a tak jí slušně odpověděl a vlezl dovnitř.
Rozhlédl se po společenské místnosti a uviděl Hermionu sedět u domácích úkolů a knih, kterými byla doslova obklopena, usmál se nad tím, že se nic nezměnilo a vydal se o berlích k ní. Teprve když byl skoro před ní, se otočila.
„Harry, tebe už pustili? To jsi měl říct, nenechala bych tě courat samotného, víš, že sám chodit nemáš,“ vyčetla mu okamžitě.
„Taky tě rád vidím Hermiono, měl jsem se krásně a i dobře jsem se vyspal, díky za optání,“ trochu ji poškádlil.
„Omlouvám se, taky tě ráda vidím, ale stejně by si měl být opatrný a nechodit sám.“
„Právě proto jsem tě přišel osvobodit od učení, aby tě ty knihy nesnědli, některý z nich to fakt dělají,“ vybídl ji, k procházce do komnaty nejvyšší potřeby.
„Máš něco v plánu nebo jen něco potřebuješ?“ zeptala se, když si balila knížky.
„Něco mezi tím, neboj, pokusím se ti zaručit, že se v pořádku vrátíš,“ a i když měl jednu ruku volnou, protože ve druhé, držel obě berle, tak ji pomohl dát knížky na hromadu a jednoduchým Deferzo, je zmenšil na krabičky od sirek.
„Taky umím kouzlit,“ vyčetla mu usměvavě, takže věděl, že to nemyslí vážně.
„Jelikož, ale nemáme moc času, tak jsem to popohnal.“
„To si měl říct hned, tak jdeme nebo si mám vzít něco sebou?“ zeptala se, když si zmenšené knihy dávala do hábitu.
„Ne, jen si pro něco dojdu já, pak můžeme jít,“ pověděl a opět se opřel o obě berle a vydal se po schodech do pokoje, cestou nahoru i vlastně po celou dobu ho někdo sledoval, ale nějak si toho přestal všímat.
Hermiona šla podivně vedle něj, jakoby přemýšlela nad tím, jak mu pomoci a to ještě nevěděla, že rozhodnutí o pomoci přijde za chvíli.
Poté, co se dostal, až nahoru si otevřel pokoj, ve kterém zase nikdo zázračně nebyl, takže mohl pozvat Hermionu dovnitř, bez toho, aby musel poslouchat nějaké stížnosti.
Sedl si na postel a vytáhl si kufr a zjistil, že není ničím očarovaný a tak se s otázkou otočil na Hermionu.
„Já když jsem tady byla pro ten Felix Felicis, tak jsem musela ty bariéry zničit a pak jsem se sem už nedostala, omlouvám se, jestli se něco ztratilo, ale já jsem se tak chvátala, že jsem je zapomněla obnovit,“ omlouvala se s očima směřujícími k zemi.
Podíval se nadějně do kufru, a po pár vteřinách co ho prohledal, zjistil, že nechybí nic, ani plánek ani plášť, hlasitě si oddechl a pak pověděl: „ještě že Ronald je takový idiot.“
„Já se fakt omlouvám, že-“ přerušil Hermionu, zvednutou rukou.
„Nemáš se za co omlouvat a už vůbec ne za to, že si mi chtěla zachránit život,“ usmál se na ní, vzal si plánek i plášť do hábitu. Přibral si tam také knihu pro učitele, kterou dostal vypůjčenou jako odměnu za NKÚ a také si vzal nějaké oblečení. Vše co šlo, si zmenšil a kufr čtyřmi kouzly znova zaklel.
„Můžeme jít, čekají nás v komnatě nejvyšší potřeby,“ vyzval ji k odchodu a sám se postavil zpátky k berlím a pomalu se vydali dolů a pak pryč ze společenské místnosti.
„Kdo všichni?“ zeptala se, až když byli kousek od Buclaté dámy.
„Uvidíš,“ nechal ji přemýšlet a mlčky pokračovali cestou, aspoň teda chvíli.
„Už je to dlouho, co jsme šli někam takhle sami,“ přerušila ticho Hermiona.
„Asi jsme oba měli důvod, proč jsme byli proti sobě,“ řekl neutrálně.
„Jenže můj důvod byl hloupý, pošetilý a kdo ví, co ještě a kdyby si, no neumřel, pořád bych tomu věřila,“ řekla smutně, a i když v té větě nebyla žádná slova omluvy, věděl, že ji to mrzí, nevěděl jak, ale prostě to věděl.
„Člověk věří tomu, čemu chce věřit,“ pověděl filozoficky.
„Ale-“
„Žádné ale není, i když si se mnou nekamarádila, tak jsi proti mně neudělala nic špatného a dokonce jsi mi nakonec zachránila i život. Nezáleží na důvodu, proč jsi to dělala a proč si mi nevěřila, důležité je, že už to máme za sebou,“ pověděl tak, že nechtěl slyšet, žádné námitky. Nad touto větou přemýšlel, když ležel v posteli a teď měl vynikající příležitost ji říct.
„Děkuji, Harry, nevím proč, ale asi jsem očekávala, že to bude jinak.“
„Proč nejdeme dovnitř?“ zeptala se Hermiona, když on místo, aby třikrát prošel kolem zdi, se o ni pohodlně opřel s berlemi opřenými vedle sebe.
„Ještě nejsme všichni,“ pověděl klidně.
„Na koho se čeká?“ zeptala se okamžitě Hermiona.
„Taky bych rád věděl,“ zapřemýšlel se nad tím, kdo kromě Lenky a profesora Aberfortha může přijít.
„Takže jsi tohle setkání neuspořádal?“ optala se, když následovala jeho příkladu s tím, že se opřela o zeď.
„Já jsem jen host, ale je zbytečné to teď vysvětlovat, za chvíli to určitě pochopíš,“ ukončil rozhovor na toto téma a jak to vypadalo, tak ho ukončil celý, protože bylo ticho, do té doby, než přišla Lenka.
„Ahoj, takže se tu opravdu něco děje? Když se v krbu u nás ve společenské místnosti objevila hlava profesora Křiklana s tím, že mám jít k němu do kabinetu, z kterého mě namířil sem, tak jsem si myslela, že si ze mě dělá jenom srandu nebo že ho ovládli blábolky.“
„Blábolky?“ zeptal se, i když tušil, že to bude zase nějaký neznámý tvor.
„No jasně, to jsou broučci, kteří nutí postiženého blábolit nesmysly,“ řekla Lenka stylem, že je hlupák, když to neví.
„Domluvíme se na něčem, už mi o žádných broučích, co lezou ušima do mozku, říkat nebudeš nebo za chvíli strachy ani neusnu,“ usmál se na ní.
„Harry, to je ale důležitá věc,“ nenechala se odbýt Lenka.
„Ne, důležitý je to, proč jsme tady,“ ukázal rukou kolem sebe.
„Takže přece jenom víš, proč jsme tady,“ poukázala na skutečnost Hermiona.
„Ano, kvůli mně,“ odpověděl, aniž by něco prozradil.
„A na koho ještě čekáme?“ zeptala se Lenka, na což ji bylo zezadu odpovězeno „Na nás.“
„Dobrý den, páni profesoři,“ pozdravil, když si všimnul, že s profesorem Aberforthem jde i profesor Křiklan.
„Ahoj Harry, jsem tak rád, že tě vidím chodit,“ pověděl mile profesor Křiklan, profesor Aberforth na něj jen pokýval hlavou.
„Vzhledem k tvé chůzi, radši nějakou místnost vymyslím sama,“ pošeptala mu Hermiona a on jen pokýval na souhlas.
Po chvíli se opravdu dveře objevili, takže si vzal svoje berle a prošel jimi jako první, takže měl možnost si prohlédnout místnost, která mu nápadně připomínala jídelnu na Grimmauldově náměstí dvanáct.
„Pěkný výběr,“ odsouhlasil Hermioně, když si sedala vedle něj, na jednu z deseti židlí.
On si z hábitu vytáhl plánek, položil si ho na klín a jednoduchou spouštěcí formulí, „jsem připraven ke každé špatnosti,“ mohl vidět mapu celých Bradavic, nikdo nebyl v blízkosti komnaty nejvyšší potřeby, takže z mapy si udělal ukončovací formulí „neplecha ukončena,“ zase jenom prázdný papír.
„Můžeme, všude je klid,“ řekl, když si nyní již prázdný papír, uschovával zpět do hábitu.
„Dobrá, nebudu zjišťovat, jak to víš a rovnou se pustíme do toho, proč jsme tu. Nejdříve začnu otázkou, všichni víte, proč tu jste?“ zeptal se profesor Aberforth.
Podle jeho názoru, tahle otázka naprosto postrádal smysl, ale vzhledem k věku a zkušenostem profesora, doufal, že ví, co dělá.
„Šli jsme sem kvůli Harrymu,“ pověděla Hermiona, poté co se očima domluvila s Lenkou nebo to aspoň tak vypadalo.
„Správně, Harry si vás dvě vybral, otázku proč, směřujte na něj, já jsem tu proto, abych vám vysvětlil vše, co potřebujete vědět a profesor Křiklan je tu proto, že i on byl cílem útoku,“ začal podle něj se zbytečnostmi.
„Nejdříve ze všeho, protože to, o čem se budeme bavit, je smrtelně důležité, vás musím poprosit o neporušitelný slib.“
On ale cítil, že k tomu musí něco dodat. „Nenutím vás nikoho k ničemu, dokonce budu radši, když to nepřijmete a odejdete. Rozmyslete si to, neporušitelný slib není žádná hra.“
„O co tady vůbec jde?“ zeptala se Hermiona a bylo vidět, že se jí to moc nelíbí, na to ji znal moc dlouho.
„Ani nevím, jak bych to řekl, jde o to, že informace které mám v plánu tu říct, se nesmí nikdo dozvědět. Sice to určitě vyplyne na povrch, ale prozatím je utajení naší největší zbraní,“ chopil se on sám odpovědi.
„Dobře řečeno,“ pochválil ho profesor, ale on se cítil stejně divně, připadalo mu tohle setkání absurdní.
„Slíbila jsem ti, že půjdu s tebou, já svůj názor nezměním,“ pověděla Lenka a on ji musel oponovat: „Nic takového si mi neslíbila, při našem slibu jsem se vyhýbal tomu, aby si musela něco dělat, co by si nechtěla.“
„Ale stejně do toho jdu,“ stála si Lenka za svým a on ji aspoň úsměvem poděkoval.
„Můj souhlas je jasný, jinak bych tu nebyl,“ řekl profesor Křiklan a díval se na něj takový stylem, že nechápal, jestli ten souhlas byl dobrovolný nebo ho k tomu přinutilo to, že to byla jeho medovina, kterou vypil.
„Hermiono nemusíš do toho jít, to že do toho jdou ostatní, tě nesmí ovlivňovat, nevíš, do čeho jdeš jako jediná z nich, rozmysli si to, možná budu radši, když budeš v bezpečí,“ dělal vše, proto aby ji vysvětlil, co před ní stojí za rozhodnutí.
„Harry, nech jí přemýšlet,“ řekla Lenka a on pokýval hlavou na srozuměnou.
„Tady není o čem přemýšlet, byl to nejhorší okamžik mého života, vidět tě… mrtvého, já… nechci a nedopustím, aby se to stalo znovu,“ pověděla a bylo vidět, že jenom svoji vnitřní silou zadržuje slzy.
„Děkuji,“ řekl, a když viděl, že potřebuje nějakou podporu, tak ji aspoň chytil za ruku.
„Výborně, musel jsem si toho dost přečíst o neporušitelném slibu na více účastníků a dělám to úplně poprvé, takže všichni položte pravou ruku na stůl, Harry, ty levou, svoji pravou ruku budeš čarovat slib,“ řekl profesor Aberforth a všichni tak i udělali, když si posedali blíž, aby to vůbec dokázali.
„Nyní se všichni musíme těma rukama spojit, takže je pokládejte na tu moji, Harry ty poslední,“ pokračoval profesor a všichni tak zase udělali, on teda položil na vrchol svoji levou ruku a ve své pravé držel hůlku a opravdu s toho začal mít divný pocit.
„Harry, dlouho jsem přemýšlel nad sliby, které tu řekneš, takže pouze opakuj,“ pověděl profesor Aberforth a on tedy pokýval hlavou a položil hůlku na svoji levou ruku.
„Bohužel nemáme svědka, takže vše musíš povědět ty, budeš zároveň svědkem i ten, kdo slib přednese,“ ukončil rozhovor a začal pomalu předříkávat věty, které on pouze začal opakovat.
„Budete mlčet před ostatními o všem, co se tady i kdekoliv jinde dozvíte o mém poslání?“
„Ano budu,“ slíbili všichni a tenký pramínek vyšel z jeho hůlky a oblepil jejich natažené ruce a pak zmizel.
„Budete se mi snažit vždy pomáhat a ochraňovat mě při mém úkolu?“ odrecitoval další ze slibů.
„Budu,“ ozvalo se zase ode všech.
„Slibujete, že mě nezradíte?“ zkrátil verzi, kterou měl říct, protože nechtěl ve svém slibu, zahrnou to, co říkal profesor Aberforth „a obětujete svůj život, když to bude nutné.“
Chvíli bylo ticho, protože očekávali, že zopakuje i ten konec, ale tak se nestalo a tak všichni odpověděli „Slibuji,“ a jak před chvíli první a druhý pramínek obklopili jejich ruce třetí a společně vytvořili spirálu, která chvíle jak had létala kolem jejich rukou, než zmizela.
„Proč jsi neřekl to poslední,“ zeptal se podrážděně profesor.
„Nikdy, opakuji nikdy, nebudu nutit nikoho, aby obětoval svůj život,“ odpověděl naštvaně, že si o něm myslí takové to věci.
„Dobrá, omlouvám se,“ překvapivě přestal profesor a chvíli byl klid.
„Takže, proč všechno tohle?“ zeptala se Hermiona.
Koukl se, jestli to chce říct, ten ho ale rukou donutil chopit se odpovědi a tak vyprávěl vše, o věštbě, Voldemortovi, smrtijedech a vše, co se dozvěděl a na co si vzpomněl.
„To je…hrozné,“ zašeptala Hermiona v tom největším tichu.
„Takže jsi vyvolený?“ zeptal se profesor Křiklan.
„A Pán Zla to ví?“ zeptal se směrem ke svému kolegovi.
„Podle slov mého bratra ví jen půlku té věštby, proto když se Raddle nedozvěděl ten zbytek, tak začal zuřit nebo to aspoň říkají moje zdroje,“ odpověděl Aberforth.
„Takže ví, že ty ho máš zabít, ale neví, že máš tu moc… a co je vlastně vůbec ta moc?“ zeptala se Hermiona a podle ticha bylo vidět, že to vlastně neví nikdo.
„A není to jedno, důležité je, že je možné ho porazit a Harry to dokáže,“ pověděla Lenka.
„Ale ne teď ani tady, vy všichni se musíte toho ještě hodně naučit, a tak v každém společném čase budete trénovat. Vás slečny si beru jako své studentky já, tebe Harry budu učit pouze nitrozpyt. Ode dneška se tvé výuky zhostí profesor Křiklan,“ řekl profesor Aberforth, ale byl svým kolegou opraven „Horácio, když už jsme tým, tak mi nebude vykat, teda mimo učebnu samozřejmě.“
„Souhlasím, o samotě si budeme všichni tykat,“ pověděl nyní již Aberforth.
„Nyní by si asi měl jít zpátky na ošetřovnu, Harry, někdo by tě měl doprovodit, s ostatními si ještě promluvím,“ řekl Aberforth.
„Já půjdu, Lenka mi pak řekne vše, stejně se potkáme na obědě,“ zvedla se Hermiona s pomohla mu pryč z komnaty.
„Hermiono myslíš, že máme nějakou šanci?“ zeptal se poté, co se za nimi zavřely dveře.
„Kdo jiný by měl šanci mít větší šanci než ty, když si ho už dokázal třikrát porazit?“
„Ale vždy mi někdo pomáhal,“ dostal ze sebe.
„A teď to nebude jinak,“ pověděla klidně, a když už nic jiného, tak mu to aspoň posílilo sebedůvěru.
**
Další den se znovu sešli v komnatě nejvyšší potřeby, teda až poté, co si vyslechl dlouhý monolog na téma, žádné úpravy ošetřovny od madam Pomfreyové. Alespoň ji ukecal na to, že smí mít dvě postele u sebe.
Teď se ale musel soustředit na další poradu, která měla mít podle Aberfortha delšího trvání.
„Dneska se budeme zaobírat nejdůležitějším tématem a tím je, jak zabít Raddleho,“ pověděl Aberforth.
„Ono to nejde normálně?“ zeptal se zvědavě.
„Bohužel,“ vzal si slovo Horácio „asi bych vám měl předtím říct jedno vyprávění, které pochází ještě z dob, kdy jsem učil zrovna i Raddleho. Byl opravdu dobrým studentem, všichni učitelé ho měli rádi, protože dokázal využívat svých charismatických schopností, aby na svoji stranu dostal každého. Už ve svém pátém ročníku vedl skupinu prvních smrtijedů, kteří i když byly z vyšších ročníků, tak ho poslouchali na slovo. Musím smutně přiznat, že i mě uchvátili jeho schopnosti a charisma. Dokonce jsem jednu dobu říkal, že mu pomůžu stát se ministrem.“
Chvíli byl klid a on přemýšlel nad tím, jak málo chybělo, aby byl stejný jako on.
„Jenže v jeden den, když on a další ze Zmijozelu byli u mě v kabinetě na večeři, se zdržel a zeptal se na otázku, kterou jsem mu zodpověděl, avšak to byla největší chyba mého života.“
Bylo vidět, že nikdo nechce promluvit a tak se zeptal sám „otázka?“
„Ano, co je to viteál,“ řekl Horácio a on málem spadnul ze židle, ale chtěl jsi nejdřív, vše vysvětlit.
„Ptal se tak nenuceně, že jsem mu uvěřil, že to nebude chtít nikdy použít, protože Viteál je schránka na duši. Postupně jsem mu vysvětloval, že Viteál se dá udělat nejhorším zločinem, tedy vraždou a že tím člověk dostane nesmrtelnost, protože když umře, jeho duše bude stále na zemi. Chtěl po mě vědět i kouzlo, ale naštěstí jsem ho nevěděl, ale on si ho časem zjistil. Jenže tohle vysvětlení mu nestačilo. Ptal se, jestli jde duše rozdělit pouze jednou nebo klidně sedmkrát, když jsem tohle slyšel, byl jsem hodně nervózní a radši jsem ho vyhnal do postele, ale stejně to udělal, zabil sedm lidí a udělal si sedm Viteálů je to skoro jisté.“
„Ale co, když si udělal pouze jeden nebo dva. Musel vědět, že je to hrozná černá magie,“ zeptala se Hermiona a všichni se na ni otočili a pak zpátky na Horácia, který se chopil odpovědi.
„Existuje případ, že někdo měl dva Viteály, stalo se to před stovkami let, ale Raddle řekl jednu větu, „Já jsem se dostal v nesmrtelnosti nejdál ze všech,“ což dokazuje, že opravdu si jich udělal sedm, protože on věří tomu, že sedm je nejmocnější číslo.“
„Pane tohle je to největší tajemství?“ zeptal se a úplně přitom zapomněl, že mu může tykat.
„Ano, ale teď…teď je asi čas s tím vyjít na povrch…protože to musíš vědět, musíš ji pomstít…tvoji matku. Byla to moje chyba a byl bych zrůda, kdybych ti to tajemství neřekl,“ řekl smutně profesor a bylo vidět, že se mu to opravdu říkat nechtělo.
„Takže musíme najít sedm Viteálů, kteří můžou být cokoliv a kdekoliv?“ ujistila se Hermiona.
„Jenom šest, sedmý Viteál se nachází v Raddleově těle, je to poslední střípek, který musí být ovšem zničen naposled.“
„Ale to je stejně pořád hodně na to, abychom je hledali bez informací,“ pokračovala Hermiona.
„Harry už jeden zničil, takže nám jich zbývá najít už jen pět,“ řekl Aberforth.
„Já?“
„Ano ve tvém druhém ročníku, když jsi zničil deník Toma Raddla, to byl jeden z Viteálů,“ odpověděl Aberforth a on se v duchu vracel do okamžiku, kdy byl v tajemné komnatě a ničil ho zubem baziliška.
„To je vše? Nevíme, kde jsou další?“ zeptala se Lenka, čímž ho vyrušila ze vzpomínek.
„Ne-,“ chtěl říct Aberforth, ale přerušil ho tím, že zvednul ruku a sáhl si pod hábit a vytáhl z něj medailon.
„Nechceš tím říct že-,“
„Ano to je Viteál, nevěděl jsem teda co to je, ale Viteál to je, za tohle obětoval život Regulus Black,“ pověděl a začínal si bratra svého kmotra vážit.
„To se musí dozvědět můj bratr, musíš mu to dojít říct,“ pověděl naléhavě Aberforth.
„Proč bych to měl dělat, nebudu říkat důležité informace někomu, kdo mě chtěl nechat vyhodit ze školy a poslal proti mně skoro všechny učitele,“ stál si pevně za svým.
„Tohle je ale důležité, to není žádná hra o popularitu,“ snažil se ho přesvědčit Aberforth.
„Když někdo proti mně posílá lidi a snaží se mě zbavit, tak s ním nebudu sdílet žádné tajemství, když on by to taky neudělal. Sám jsi říkal, že věděl o věštbě a tudíž věděl, že já jsem vyvolený. Neřekl mi nic o Viteálech ani o čemkoliv jiném, takže já nemám žádnou povinnost říkat něco jemu,“ nenechal se zviklat.
„Rozmysli si to dobře, Albus chce to samé co ty.“
„Jenže třeba přes moji mrtvolu a takové spojence já neuznávám,“ pověděl přesvědčeně a viděl, že s ním všichni ostatní kromě Aberfortha souhlasí, což mu potvrdilo, že dělá správně.
**
Konečně nastal den, kdy ho propustí. Sice skoro každý den měl vycházky, které trávili v komnatě nejvyšší potřeby, kde plánovali jak naložit s časem, tréninkem, informacemi a samozřejmě s nejdůležitější věcí, jak naložit s tím, že má u sebe jeden z Viteálů. Prakticky se ale nevymyslelo nic uskutečnitelného, protože podle všeho Viteál má být chráněn kouzly proti zničení a nepůjde zničit ničím obyčejným, což věděl i od Krátury.
„Takže, pane Pottere,“ vytrhla ho madam Pomfreyová z myšlenek „doufám, že jste nezapomněl, že sem budete chodit na kontroly, žádný Famfrpál, ani žádné souboje, musíte se šetřit. To že už můžete chodit, neznamená, že se sem vrátíte s tím, že jste si poškodil nervy, rozumíte?“
„Ano madam, budu se šetřit,“ odpověděl, i když její rady vypouštěl z hlavy.
„To bych vám doporučovala,“ pověděla ošetřovatelka a odešla pryč, aby se mohl převléci, což udělal okamžitě. Nechtěl tu být ani o sekundu navíc, protože tu strávil celkově tolik času, že by se to mohl počítat na týdny.
„Ahoj Harry…já promiň, nevěděla jsem, že se převlékáš,“ ozvalo se za ním a tak se do půl těla oblečen otočil a viděl pouze Hermionu.
Místo nějaké odpovědi se urychleně oblékl. Všechny věci co tu měl, si zmenšil a hodil do hábitu a na rozloučenou a taky, aby naštval madam Pomfreyovou nechal znovu změnit barvu prostěradla.
„Co teď máme, nějak za tu dobu jsem ztratil přehled,“ zeptal se Hermiony, když kroutila hlavou nad tím, co zase dělá nebo se jí možná jenom nelíbila výzdoba.
„Lektvary, proto jsem tě přišla vyzvednout, sice už nemusíš chodit s někým, ale říkala jsem si, když máme společnou cestu.“
„Výborný nápad, takže lektvary jo? To bude lehký,“ usmál se, když si vzpomněl na Princovu knihu a na to, kdo je učí.
„Tak mi aspoň můžeš říct, co stojí za tvým úspěchem v lektvarech,“ začala po něm už potřetí vytahovat tu samou informaci.
„Neposloucháš profesora Křiklana? On to neustále říká, že jsou to geny,“ zasmál se nad tím, jak se Hermiona začala tvářit.
„Nevěřím ti ani slovo.“
„To mě ale ranilo, ale že si to ty, tak ti povím pravdu. Všechno je napsané v učebnici,“ řekl vážně, aby tím ukončil srandu.
„Já vím, ale i když to dělám podle ní, tak nikdy nedosáhnu takové úrovně jako ty,“ řekla naštvaně, protože bylo vidět, že stále nemůže překousnout to, že je lepší než on.
„Ty žárlíš,“ pověděl nahlas, „ty jenom žárlíš.“
„Tak to není,“ ohradila se až moc rychle Hermiona.
„Proč mi lžeš, viděl jsem ti to na očích už od první hodiny a teď je to stejné, ale víš co, protože jsme tým, můžeš být stejně dobrá jak já,“ navrhl a sledoval její výraz, který se měnil tím, jak nad tím přemýšlela.
„A co to obnáší?“ zeptala se po chvíli.
„Prostě si sedni vedle mě a poslouchej mé rady,“ ukončil jejich rozhovor, protože byly už skoro vedle učebny lektvarů.
„Pottříčku už si se uzdravil? To je taková škoda,“ uvítal ho svým zvláštním způsobem Malfoy, ale rozesmálo to skoro každého, kdo tam stál.
Hermiona na něj koukala, jestli nechce udělat nějakou blbost, ale on dobře věděl, že dobře míněná urážka zabolí víc, než kdejaké kouzlo.
„Mě nic tak slabého nesloží, nejsem tvůj fotřík, který lehnul po prvním Expelliarmus.“
„Tvůj kmotr ale lehnul navždy,“ řekl Malfoy a začal imitovat smrt škrcením.
Strašně ho to štvalo. Měl chuť, vytáhnou hůlku a udělat mu něco hodně nepěkného, ale i když to chtěl udělat strašně moc, věděl, že jindy bude lepší možnost a tak, i když nechtěl. Musel použít zase jenom urážku.
„Aspoň mi ale odkázal vše, co měl, bez svého fotra můžeš akorát prodávat svoji mámu jako šlapku,“ věděl, že i když použil slova, která nechtěl, povedlo se mu to, co chtěl. Malfoy vytáhl hůlku. To samé udělal on i Hermiona, která se chvíli tvářila naštvaně, protože se jí to asi nelíbilo o nic víc než jemu, že musí používat takové urážky, ale když viděla ohrožení, udělala přesně to, co měla.
To ovšem vytáhl hůlku i Zabini a ostatní přemýšleli, jestli mají udělat totéž, ale jelikož oni dva byli jediný ze Zmijozelu a ostatní nezasahovali, tak to bylo dva na dva.
„Zaútoč Malfoy, ať nemám výčitky, že ti něco udělám,“ vyzývavě se na něj podíval a jenom očekával, jestli se něco stane.
„Hůlky dolů, nečetli jste školní řád? Zklamal jste mě, pane Malfoy i vy pane Zabini, budu to muset říct vašemu kolejnímu řediteli a doporučit mu, aby vám dal školní trest, nyní všichni do třídy,“ řekl Horácio, který se tvářil vážně stoje v otevřených dveřích.
„Bylo vidět, že všichni chtějí protestovat, že oni zůstanou nepotrestání, ale poté, co je profesor zahnal dovnitř, byly zticha.
„Takže jsem se rozhodl udělat změnu ve stylu učení,“ pověděl mile profesor, jakoby se nic před chvíli nestalo.
Viděl jak Hermiona chce zvednout ruku a zeptat se, podle jeho názoru, jakou změnu má na mysli, ale před tím, než to udělala, ji za ruku chytil a stáhl zpátky dolů, což způsobilo, že se na něj zamračila.
„Ode dneška začneme dělat všechny lektvary ve dvojicích, samozřejmě si můžete člověka do dvojice vybrat, ale budete s ním ve skupině minimálně do Vánoc, takže šup šup, stoly jsou po dvou, takže se rozdělte a připravte si kotlík a vše co potřebujete k vytvoření lektvaru na straně sedmdesát pět.“
„Co to mělo znamenat?“ zeptala se zamračeně Hermiona.
„Je neslušné skákat někomu do řeči,“ poučil ji a otevřel si knihu na straně sedmdesát.
„Jenom jsem se chtěla zeptat,“ stála si za svým.
„A chtěla ho přerušit, když to chtěl vysvětlit sám,“ hádal se s ní šeptem, bez toho aniž by odtrhl pohled od strany.
„Protijed proti lektvaru lásky?“ zeptal se šeptem sám sebe, ale stejně mu odpověděla Hermiona, „ano Horá-, tedy profesor Křiklan říkal, že mu zmizela z kabinetu Amortentia, takže to je možná proto.“
„Pane profesore?“ přihlásil se, když si na něco vzpomněl.
„Ano Harry?“ optal se ho usměvavě profesor.
„Nestačil by nám bezoár?“
„Správná otázka, deset bodů pro Nebelvír, určitě stačil, ale tehdy, když by už ten dotyčný byl pod vlivem lektvaru lásky, jenže když vyrobíme protijed ze strany sedmdesát pět, tak může fungovat i jako ochrana proti tomuto lektvaru,“ vysvětlil mu profesor a on konečně pochopil.
„Takže začneme, dones potřebné věci a…navíc tohle,“ ukázal ji brkem nakreslené poznámky, které napsal Princ.
Mezitím zapálil plamen pod kotlem, a když Hermiona přinesla, co měla, chopil se hůlky, aby mohl míchat a nechal Hermionu krájet, sekat, zbavovat šťávy a další podobné činnosti, které byly popsány v jeho knize.
Neustále se ho ptala, jestli tam má opravdu přidat to, co je tam napsané navíc a on vždy musel pokývat hlavou nebo jinak odsouhlasit. Zajímavé hlavně bylo to, že se ani jednou k nim nepřišel podívat Horácio, tedy profesor Křiklan.
Radši kontroloval barvu, ale ta vypadala, tak jak má, takže spokojeně míchal a chvíli před ukončení časového limitu, odstavil kotlík mimo oheň.
„Vidíš? Přesná barva a dokonce i vůně mi připadá podle popisu stejná, tak jaký jsem?“ zeptal se, když měli čas a mohli si prohlížet ostatní patoky, co vytvářeli ostatní akorát u Malfoye to vypadalo jakž takž použitelně.
„Podvodník, nic z toho co si na lektvarech udělal, nepocházelo z tvé hlavy,“ vytkla mu Hermiona.
„Jistě že ne, co bych měl mít v hlavě po pěti letech se Snapem,“ pověděl stylem, že je to jasné a nemůže to popřít.
„Kdyby ses učil jako já-,“
„Tak bych tě už k ničemu nepotřeboval,“ poškádlil ji a chvíli se na něj tvářila naštvaně, ale pak ho ze srandy bouchla.
„Znáte to přísloví? Co se škádlívá, to se rádo mívá,“ ozval se hlas profesora před nimi, až málem nadskočil leknutím.
„Tohle přísloví šlo asi mimo mě,“ pověděl klidně a snažil se i věrohodně.
„Když to říkáš,“ mrknul na něj profesor a naklonil se nad jejich lektvar, a pak se usmál, jako pokaždé, když hodnotil jeho lektvar.
„Dokonalý lektvar bez jediné chyby, ale měl jsem očekávat něco jiného od vás dvou?“ zeptal se na otázku, na kterou nechtěl slyšet odpověď.
„Deset bodů pro Nebelvír a samozřejmě oba za vynikající,“ s těmito slovy odešel profesor k dalším stolům, u kterých se netvářil už tak nadšeně a u některých se tvářil i zhnuseně.
„Pokud budeš se mnou ve skupině, můžeš si také občas užít první místo,“ pokračoval v provokování.
„Jsem zvědav, co by ti na to řekl profesor Křiklan,“ snažila se tvářit vážně, i když ji to moc nešlo.
„Horácio by mě pochválil, že umím dobře shánět informace,“ pověděl šeptem, protože chtěl dodržet slib, že se nikdo nedozví, že jim smí tykat.
„Nebylo to tak hrozný, jak jsem si představoval,“ oddychl si, když dopadl do křesla ve společenské místnosti.
„Nebylo hrozný? Jak tohle můžeš říct, když si celou dobu byl oslavován, že si se konečně vrátil? Profesor Kratiknot vypadal, že by si tě nejradši nechal vyfotit a zarámovat, to samé profesor Křiklan,“ pověděla Hermiona, když si místo odpočinku hned vytáhla domácí úkol.
„Říkáš, jako kdybych chtěl jen slávu?“ řekl dotčeně.
„A ne?“
„Ne, teď chci i oběd,“ vysvětlil, když vytáhl hůlku a jednoduchým „Accio kouzelný talíř,“ si nechal dolevitovat talíř, který je vždy plný. Cestou slyšel výkřiky, jak si talíř razil cestu přes studenty, než přistál přímo před ním.
„To jsi vyplašil prváky jen kvůli…talíři?“ zeptala se Hermiona nechápavě.
„Neznáš pohádky o kouzelném talíři?“ zeptal se předtím, než se mu objevilo jídlo.
„Jak to funguje?“ optala se znovu Hermiona, když hypnotizovala pokrmy na talíři.
„Přenáší to jídlo z kuchyně a můžu skromně říct, že to nejlepší,“ chválil skřítky, když si pochutnával na něčem sladkém, aby si osladil život a také, aby nemusel shánět příbor.
„Když budeš hodná, můžu ti i nechat.“
„Když tak potom, teď se musím učit,“ bylo vidět, že chce, aby ji přestal otravovat, aby měla svůj klid.
„Myslím, že je to zbytečný, protože nevím jak ty, ale já tu neplánuji udělat OVCE,“ řekl a vstal, už nyní s prázdným talířem a dělal, že nevnímá její volání jeho jména.
|
Autor: Amren Vydáno: 24.3.2011 23:24 Přečteno: 3907x Hodnocení: neohodnoceno |
Formát pro tisk
. Šťastné a veselé, drazí čtenáři a hodně zdraví, bude se určitě hodit.
Komentáře
Zasílate odpověď ke stávajícímu příspěvku (zrušit).
ach, tak konečne sa Hermiona uvedomila? to ma teší, ale čo na to chrabromilci? žiadna prednáška, scéna, nič?
tiež by ma zaujímala druhá strana, čo sa deje a tak, mohol by získať niekoho v ráde na svoju stranu a ten by mu predával info, že čo sa tam deje a aká je tam atmoška
Tak máme tu pátek a já se dožeduji další dávky děkuji.
Začínám si připadat jako feťák :)
:-D překlepy, Amrene asi by sis měl najít novýho betareadera, evidentně už na to už nestačim
Nebo jich děláš schválně víc, aby si se toho zbavil :D Já ti důvěřuji, kdybych tě neměl, tak se to ani nedá číst, tak snad "několik překlepů" čtenáři (Karlos :D) přežijí
Já s Vruonem moc nesouhlasím, pokud jde o zatajování informací xD Jinak viteály jsou ohrané, to je pravda, je tolik jiných způsobů, jak vysvětlit Voldemortovu "nesmrtelnost".
Pokud jde o děj, líbí se mi to. Když se Harry začal zlepšovat, srazil si ho a oddálil případný střet nebo jeho vyhledání.
Našel jsem několik překlepů, ale neřeším je ;)
Jinak bys zase mohl dát trochu prostoru i ostatním postavičkám, netočit se jen kolem Harryho skupinky příznivců. Trochu nastínit situaci v řádu, na ministerstvu atd...
Překlepy mě mrzí, ale tenhle boj prohrávám
Snažím se s Harrym dostávat na různá místa a potkávat různé lidi, ale celý příběh popisuji s jeho očí, vybral jsem si to jako styl a proto nemůžu přeskakovat někam jinam, když tam hlavní postava není...
Pěkná kapitolka. Popravdě jsem čekal že budeš věnovat větší pozornost Harryho stavu ale budiž :D Nechce dělat OVCE v Bradavicích? To naráží na to že válku nepřežije?
Hmm... s vyteálama si mě moc nepotěšil k nim mám jistou averzy ale i tak jsem zvědav jestli z toho dokážeš vydolovat něco dobrýho.
Zatajování informací před Brumbálem by mohlo být dost fatální když si vezmeš že ani jedna "skupinka" nemá ponětí co dělá ta druhá, jsem zvědav jak vyřešíš tohle :D
Každopádně se už těším na pokračování ;)
Právě Viteály jsou dle mého názoru dobrá věc na rozpoutání bojů, které mám nejraději a navíc chci, aby má povídka mohla "nahradit" poslední dva díly knihy. Právě zatajování informací je to i na čem je psaný příběh, spoléhání se pouze na přátele a ne na ty, co dokáží tak jednoduše zradit...